Havran a jiné básně/Spící

Kdys o půlnoci, Červen byl,
pod lunou mystickou jsem snil
a rosnou parou, opiem
zlacený její dýchal lem,
to zvolna padalo po kapkách
na horstva mlčenlivý svah
a líně s hudby hlaholem
se lilo šírým údolem.
Nad hrob se schýlil rosmarinm
lilie lehla na vln stín,
hruď noříc mlhám do klína
v mech halila se ruina;
podobné Lethe jezero začlo být,
vědomým spánkem zdálo se snít,
ne za celý svět se probudit.
Vše krása spí! Ó hleďte sem,
do kořen okna jsou! Pod nebem
spí Irena se svým Osudem.

Rci krásko jen, je sladký sen,
když okna tvá jsou do kořen?
Těkavé vánky se stromů
okny se vplíží do domu,
bez těla, kouzelníků směs,
těkají jizbou, tu i kdes,
hýbají záclonou alkovny,
rej rozmarný a čarovný!
Pod víčkem tvým řas ve stíně,
kde spí tvá duše v hlubině;
a po zdech, po parketách skrádá
se stín, jak přelud stoupá a padá.
Ó krásko slyš, o čem pak sníš,
ó pověz, zda se nebojíš?
Z dalekých přišlas moří sem
zahradním stromům zázrakem.
Zvláštní tvá bledost i tvůj šat,
zvláštní vlas dlouhý, jenž ti spad…
To slavné ticho odevšad!

Spí. Kéž můž’ její spánek mít,
jak trvalý je, hlubý klid.
Ó nebe, rač jí štítem být!
Jizba ta v svatyň se mi mění,
to lože v smutnější v mém snění.
I prosím boha, ať tak sní,
zrak pro vždy zavřen v mlčení,
co v rubáších duchové chodí kol ní.

Má láska spí! Kéž může mít
sen její věčný a hluboký klid,
lez, červe, lehce v její byt!
Ať, hluboký kde starý les,
jí otevře se klenba kdes,
ta klenba, často jež otevřela
jak perutě dveří svých křídla ztmělá
v triumfu zbraní panoplii,
jež při pohřbu rod starý kryjí. —
Tam pustou hrobku v úděl vem,
po jejichž dveřích kamenem
házela často v dětství svém, —
tu hrobku s branou zvučící vzdechem,
již nerozdechne více echem,
jímž v bázni třásla se — dítě hříchu —
že mrtví to tam vzdychají v tichu.