Havran a jiné básně/Město v moři

Smrt kynula a její trůn se vznes
v podivném městě v samotě kdes,
tam daleko tmavém na Západě,
zlí, dobří v klidu věčném pohromadě
nejlepší, nejhorší kde leží v řadě.
Oltáře, paláce, věží stráž
(ty nechví se, ač časem ohlodány)
s našimi v ničem nesrovnáš.
Kol větrem chvějným nevšímány
pod nebem tupě, v stínu těch věží
melancholické vody leží.

Svit s nebe svatého jediný
v té noci neskane hlubiny,
jen krvavý od moře žeh
se mlčky klade v arkýře střech,
jak v dálku plnou září šleh
na dómech, vížkách královského bytu,
na chrámech, valech Babelských, v skrytu
plá zapomněných hájů, svítí
v tesaný břečtan a v kamenné kvítí,
na řadě divných oltářů kmitá,
na jejichž frysech v řetězy oplítá
se fialka, maceška i réva hbitá.
Pod nebem tupě v stínu věží
melancholické vody leží
a věže a stíny jich tak se mísí,
že, zdá se, to všecko ve vzduchu visí,
co s pyšné věže s velebou
Smrt obr zří na vše pod sebou.

Tu otevřené chrámy, hroby zející
s vod plochou na rovni jsou zářící,
však poklady ze spící pospolu
démanty v očích všech idolů,
ni mrtví s šperky veselými
nepohnou vod těch spoustami mdlými;
neb ani vráska nezčeří, běda!
hlaď křišťálnou, jež kol se zvedá,
proud neřekne, že větry svěží
kdes dují šťastnějším na pobřeží,
a záchvěv nepoví, že větry hrají časem
na moři s méně ohyzdným jasem.

Však ejhle! dech proráží vzduch!
Co vlna, — náhle divný ruch
a věže jakby odstrčily
hloub noříce se příboj shnilý,
jak vršky jich by sotva zanechaly
kdes prázdno v Nebi, jenž v závoj se halí.
Teď vlny planou rudějším leskem, —
hodiny dýchají matnějším steskem, —
když ve vzlyku jiného světa ztopí
se hloub a hloub to město v chvat:
z tisíců trůnů svých peklo se vzchopí
mu úctu vzdat.