Havran a jiné básně/Zem snů

Po cestě pusté a setmělé
kde chodí zlí jen andělé,
kde jeden Idol zvaný Noc
na černém trůnu třímá moc,
nedávno teprv na tuto zem
z nejzazší Thule přišel jsem,
z kraje, jenž skalný sráz, a tam, kde není Čas,
kde Prostoru je hráz.

Tam bezdná údolí, sluje a tesy
tam bezmezné řeky a titanské lesy,
jichž tvar je těžko rozeznat
pro ustavičný rosy spád,
tam hory se řítí bez ustání
v bezbřežné moře, které v lkání
se zmítá v neklidu — věčný šum! —
až ku ohnivým Nebesům.
Jezera bez konce, jichž vody
jsou mrtvé jen a kalné brody,
ledové liljí sněhem jen,
jen lehnuvše na ně spí svůj sen.

U jezer, jež své šíří tak vody,
ty dalné, mrtvé, šeré brody —
své ledné vody sněhem liljí jen,
jež lehnuvše na ně spí svůj sen —
Tam blíže řeky, blíže skal —
blíž řeky, jež šumí věčně dál —
blíž lesů — šedých u bařin,
kde mlok a ropucha hledají stín,
u bažin, rybníků pochmurných,
kde Ghulů bydlí rod nestvůrných, —
kde krajina nejvíc prokletá —
ta nejsmutnější ze světa —
kde poutníka potkává a straší
Minulost vzpomínek ve rubáši,
kde v závojích s vzdechy uniká
sta postav kolem poutníka,
kde přátel stíny bílé jej mijí,
jež Nebi i Zemi připadly v agonii.

Pro ducha s bolů tisíci
kraj tichý to jest, blažící,
pro srdce, jež chodí v stínech rádo,
to právě Eldorado!
Však poutník, jenž sem cestu váží,
zřít zpříma sem se neodváží,
a taje zdejší se nezjevily
lidskému oku, jež se mýlí.
Tam, král chce tomu, na zákaz
se nezvedne víčko plné řas:
Tak smutná duše zří jen mdle
sem přijdouc kraj ten v černém skle.

Po cestě pusté a setmělé
kde chodí zlí jen andělé,
kde jeden Idol zvaný Noc
na černém trůnu třímá moc,
z té mhavé, poslední Thule jsem
se nedávno vrátil v tuto zem.