Židovská encyklopedie/Jehuda Löw ben Becalel

Údaje o textu
Titulek:	Jehuda Löw ben Becalel
Autor:
Původní titulek:	Judah Löw (Löb, Liwa) ben Bezaleel
Zdroj:	Jewish Encyclopedia. Volume VII. New York : Ktav Publishing House, Inc. S. 455. PDF na Wikimedia Commons, též Judah Löw (Löb, Liwa) ben Bezaleel na JewishEncyclopedia.com
Licence:	PD old 70
Překlad:	Miroslav Langer
Související:	Autor:Jehuda ben Becalel
Heslo ve Wikipedii: Jehuda ben Becalel

Jehuda Löw (Löb, Liwa) ben Becalel, známý také jako vrchní rabín Löw

Rakouský talmudista a matematik; narozen zhruba ve druhém desetiletí 16. století v Poznani, kam se jeho rodina přestěhovala ke konci 15. století z Wormsu, pravděpodobně v důsledku persekucí; zemřel v Praze 22. srpna 1609; druhý syn Becalela ben Chajima. Jeho otec byl bratrem Jákoba Wormského, vrchního rabína všech obcí v Německé říši, a švagrem Izáka Klaubera z Poznaně, jehož vnukem byl Solomon Luria. Starší Löwův bratr Chajim studoval se Šalomem Šachnou. Löw měl také mladší bratry Sinaje a Samsona, kteří si získali reputaci jako učenci.

Jeho Taḳḳanot

Jelikož o sobě Löw ve svých knihách nikdy nemluvil, o jeho životě je málo známo. Předpoklad, že byl Šachnovým žákem, není vyloučen nejen na základě chronologického nesouladu, ale také jeho odmítání pilpulu, ve kterém se Šachna tak vyžíval. V letech 1553 až 1573 byl moravským zemským rabínem v Mikulově, z tohoto úřadu nejen řídil záležitosti obce, ale především studium Talmudu. Sestavil sbírku moravských předpisů („taḳḳanot“), týkající se voleb starších obcí a obvodů, daní a omezení luxusu s cílem jejich doplnění a stvrzení. Moravská obec ho považovala za autoritu i dlouhou dobu poté, co se svého úřadu vzdal, nejspíš v důsledku pronásledování Židů na Moravě, a usadil se v Praze. Proto byl osloven i v případě, když se na Moravu rozšířila „Nadlerova“ pomluva, v jejímž důsledku trpěla jeho vlastní rodina a proti které on sám vystoupil s varováním na šabat mezi roš ha-šana a jom kippurem, v roce 1583 (vytištěno v Praze, 1584). „Nadler“ (nebo spíš „Nudler“, srov. Grimm, „Wörterbuch“) byl přídomek, který poškodil mnoho rodin.

Löw se začal o věc starat, protože jen krátce před tím zemřel Izák Mělník a pražský rabinát tak byl prázdný. V tu dobu Löw zastával polooficiální úlohu. Založil „klaus“, školu Talmudu, kterou vedl až do roku 1584; vykonal také velkou službu pražské obci tím, že upravil pravidla spolku Chevra kadiša ustanovená v roce 1564 a organizoval mišnajotskou společnost. Přesto byl ve volbách vrchního rabína pražského poražen svým švagrem Izákem Ḥayyotem, zastáncem pilpulu. Löw pak rád přijal pozvání své rodné obce, Poznaně. V roce 1588 byl ale znovu v Praze. Táhly ho tam nejen rodinné vazby (jeho manželka patřila do významné staroškolské rodiny a jeho dcery se ve městě provzdaly), ale také skutečnosti, že Izák Ḥayyot se úřadu vzdal. Napodruhé Löw přijal post rabína. K tomu datu (1588) obnovil a rozšířil rozsah zákazu, který s několika učenci pražskými vydal v roce 1583 proti „Nadlerově“ pomluvě. Tentokrát jednal v součinnosti s Eleazarem Wormským z Poznaně a Mordechajem Jaffem, Izákem Kohenem Šapirou, Josefem ben Izákem ha-Levim Günzburgem a Urim Lipmanem Hefez z Hnězdna. Na desátého adaru 5352 (23. února 1592) Löw dostal příkaz vystoupit před císařem na hradě. Audience se zúčastnil v doprovodu bratra Sinaje a švagra Isáka Kohena; s císařem byl přítomen kníže Bertier. Konverzace se pravděpodobně stočila ke kabalistickým tématům.

Ve stejném roce (ale nedá se doložit, že to bylo následkem audience) se vrátil Löw zpět do Poznaně, kde byl zvolen vrchním polským rabínem. Tam napsal dílo o etice judaismu, „Netivot olam“ (Praha, 1596), které bylo druhou částí jeho komentáře k Pirkej avot „Derech chajim“ (Krakov, 1589). V Praze byly vytištěny v roce 1593 dvě přednášky, které měl v Poznani: „'Al ha-Miẓwot“ a „'Al ha-Torah wa'Abodah“. V „Pesaḳ 'al 'Agunah“ (ib. 1594) je jeho responsum. V této práci je Löw zván „vrchním rabínem pražským“, však se skutečně stal vrchním rabínem de iure, pravděpodobně po smrti Izáka Ḥayyota (1597).

Jeho dílo

V Praze mezi lety 1598 a 1600 napsal Löw následující díla: (1) „Tif'eret Jisra'el“ (Benátky, 1599), o dokonalosti učitelů Tóry; (2) „Necach Jisra'el“ (Praha, 1599), o exilu a mesijášské době; (3) „Be'er ha-gola“, o obtížných pasážích Talmudu, což zároveň v té době bylo obhajobou Talmudu (ib. 1598); (4) „Or chadaš“ (ib. 1600), o Ester a Purim; (5) „Ner micva“ (ib.), o chanuce. V Praze bylo vytištěno také pohřební kázání proslovené Löwem po smrti Akiby Günzburga z Frankfurtu. Löw byl dobrým přítelem a rádcem šlechetného Mordechaje Maisela. Poté, co v Praze tolik vytrpěl vnějším útlakem i vnitřními spory, nyní stál v centru rychle se rozvíjející obce.

Löw byl uznáván jak současníky, tak potomky. Byl oslavován jako „sláva Exilu“, „světlo Izraele“ (Gans), „div naší doby, v jehož světle žijí jeho souvěrci a jehož voda napájí celý Izrael“. Jeho osobnost se stala dokonce předmětem celého okruhu legend (viz Golem), které jsou úzce spojené s faustovskými legendami a které vznikly pravděpodobně kvůli jeho asketickému, zbožnému, skromnému životu, jeho hlubokým znalostem a nemálo i kvůli jeho tajemné audienci u císaře Rudolfa II.

Přesto nepatřil k zastáncům Kabaly a žádné z jeho děl se jí nevěnuje. I když se nemůže rovnat výzkumům Azarii dei Rossi a i když chápal všechna tvrzení Hagady doslovně, přesto vystupoval ve prospěch vědeckého výzkumu do té míry, dokud neprotiřečilo zjevení.

K Löwovu dílu uvedenému výše ještě existují následující: „Gur arje“ (Praha, 1578), komentář k Rašiho výkladu Pentateuchu; „Gvurot ha-Šem“ (Krakov, 1852), o Pesachu a Hagadě; přednáška o šabat ha-gadol (Praha, 1589). Dochovalo se i několik rukopisů: „Bi'ure Yoreh De'ah“, vytištěno 1775; „Ḥiddushe Aggadot“; „Bi'urim 'al Dine Mezuzah, Ketibat Megillah, Kele ha-Ḳodesh, Bigde Kehunnah we-Sammane ha-Ḳeṭoret“; „Bi'urim 'al ha-Rif u-Mardekai“.

Bibliografie

• Lieben, Gal 'Ed, Praha, 1856;
• N. Grün, Der Hohe Rabbi Löw, ib. 1885;
• Tendlau, Sagen und Legenden der Jüdischen Vorzeit;
• E. Bischoff, Die Kabbalah, Lipsko, 1903;
• Hermann-Teige-Winter, Das Prager Ghetto, Praha, 1903.