H. C. Andersena Povídky a báchorky/Škaredé mládě

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Život	Škaredé mládě	Nevěrný stín

Údaje o textu
Titulek:	Škaredé mládě
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Den grimme Ælling
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 109–117.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
S drobnými změnami vyšlo též v J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 81–93.
Dílo ve Wikipedii: Ošklivé káčátko

беларускаяdanskEnglishEsperantofrançaisitalianopolskiportuguêsromânăрусскийукраїнська

Překrásně bylo na venku; neboť bylo léto, žito stálo žlutě, oves zeleně, seno bylo již v údolí na lukách v kupkách nahromaděno, a čáp kráčel na svých dlouhých červených nohou a klapal zobákem egyptsky, neboť této řeči od své paní matky se naučil. Kolem rolí a luk táhly se veliké rozsáhlé lesy, a uprostřed těchto lesů leželo hluboké jezero. Ano, na venku bylo skutečně krásně!

A zde stál i starý dvorec panský, obklíčen hlubokými příkopy; ode zdí až k vodě rostlo vysoké rákosí, a sice tak vysoké, že děti pohodlně v něm skrýti se mohly; rostlo tak divoce, jako v nejhustším lese. Zde seděla kachna ve svém hnízdě, kdežto mláďata vyseděti měla; avšak měla dlouhou chvíli, nežli se mladé vylíhly; k tomu málo kdo přišel ji navštívit; ostatní kachny plouly raději po vodě, než aby běžely nahoru pod rákosí usednout a s matkou kachnou pošvandročit.

Konečně pukalo vejce po vejci.

„Píp, píp!“ zaznělo a všecky žloutky se oživily a vystrkovaly hlavinky.

„Kač, kač!“ řekla ona; a všecky počaly se kačit, a jak jenom mohly, rozhlížely se na vše strany mezi zeleným listím; a matka nechala je rozhlížet co jenom mohly, neboť zelená barva dělá očím dobře.

„Jak ten svět jest veliký!“ pravily všecky mladé, neboť měly nyní více místa, nežli dříve, když ještě ve vejcích ležely.

„Myslíte, že to již celý svět?“ řekla matka. „Ten jest mnohem větší, a táhne se přes zahradu až na pole pana faráře; ale tam jsem ještě nebyla. — Jste již všecky pohromadě?“ mluvila dále a vstala. „Ještě nejsou; to největší vejce zde ještě leží; jak pak to bude dlouho s ním trvat! Teď toho již mám dost!“ A tu sedla opět.

„Nu, jak se vede?“ tázala se stará kachna, která přišla na návštěvu.

„Trochu dlouho to trvá s jedním tím vejcem!“ stěžovala sobě sedící kachna; „nechce puknout. Pohledni však na druhé: jsou-li pak to roztomilá kachňátka, jakých kdy viděti bylo? Všecky jsou podobné k otci, a ten šelma nepřichází mne ani navštívit!“

„Dovol mi podívati se na vejce, kteréžto nechce puknout!“ pravila stará; „věř mi, to je kalekutské vejce! Já jsem byla také tak jednou ošizena a měla jsem pak velikou starost a bídu s mladými, neboť se bojí vody. Tam jsem je nemohla nikdy dostat; já kvákala a káchala, ale nic platno. Nech pak, ať se podívám! — Skutečně, je to kalekutské vejce! Nech ho ležet a uč raději druhé děti plavati.“

„Chvíli ještě posedím na něm,“ pravila kachna; „když jsem již tak dlouho seděla, mohu ještě několik dní poseděti.“

„Nu, jak se líbí,“ pravila stará kachna a odešla.

Konečně puklo i velké vejce.

„Píp, píp!“ ozvalo se mladé a vylezlo ven. Bylo velmi velké a škaredé!

„Totě veliké kachňátko,“ pravila kachna; „žádné z ostatních není mu podobné; bylo by to snad opravdu kalekutské kůře ? Nu, však se to brzy dovím; do vody musí, a kdybych měla je do ní strčiti!“

Druhého dne bylo ještě krásnější počasí; slunce svítilo na rákosí. Matka kachna ubírala se s celou rodinou dolů k vodě. „Kač, kač!“ pravila, a mladé jedno po druhém skákaly do vody; voda srazila se nad hlavou každého, avšak ony hned zase dostaly se nahoru a plavaly utěšeně; nohy pohybovaly se samy od sebe, a všecky byly ve vodě, ano i škaredé, šedivé mládě ploulo s nimi.

„Nikoli, není kalekutské,“ pravila potěšená matka; „hleďme, jak pravidelně nohou užívá, jak rovně se drží; jest mé vlastní dítě! V skutku jest předce hezké, když se jenom dobře pozoruje. Kač, kač! Poďte jen za mnou, povedu vás do velikého světa, v kachním dvoře vás představím; držte se jenom při mně, aby na vás nikdo nešlápnul, a mějte se před kočkami na pozoru!“

A tak přišly do kachního dvora. Tam byl náramný povyk, neboť zde byly dvě rodiny, které se rvaly o hlavu lososa, a konečně dostala jej předce kočka.

„Hleďte, tak se děje ve světě!“ pravila matka kachna a brousila zobák, neboť chtěla sama hlavu lososa dostati. „Používejte nyní nohou svých!“ pravila dále; „hleďte, abyste se uměly kačiti, a ukloňte svůj krk před starou onou kachnou; ta jest nejvznešenější ze všech zde. Pochází ze španělské krve, proto jest tak tlustá, a podívejte se, ona nosí červenou pásku na noze; to jest něco velmi hezkého a největší vyznamenání, jaké se může kachně dostati; to znamená tolik, že se nesmí na světě ztratiti, a že zvíře i člověk ji musí poznati! — Kačte se! — Nestavte nohy tak mnoho k sobě; dobře vychovaná kachna je staví daleko od sebe, zrovna tak jako otec a matka; hleďte: tak! Nyní skloňte krky a řekněte: kač! kač!“

A kachňátka tok učinila; ale ostatní kachny stojící vůkol je pozorovaly a hlasitě křičely: „Hleďme! ještě abychom měly za sebou ocásky; jakoby nás nebylo již dosti zde! A fí! jak tu jedno kachně vyhlíží; to nebudeme zde trpěti!“ — A hned přitočila se jedna kachna k němu a štípla je do krku.

„Nech je být!“ pravila matka; „vždyť žádnému neubližuje!“

„Ano neubližuje! jest ale velké a neobyčejné,“ pravila štípalka, „ještě se může člověk na něm zhlídnout!“

„Jsou to krásné dítky, jakých tato matka má,“ pravila tlustá kachna s červeným páskem okolo nohy; „všecky hezké, až na to jedno, to se nepodařilo; přála bych, kdyby se mohlo předělat.“

„To nejde, milostí,“ pravila matka kachňátek; „ono není ovšem hezké, ale má dobré srdce a plave tak obratně jako každé jiné, ano, mohu říci, ještě lépe; myslím, že časem hezky zroste a snad i menším bude; leželo trochu déle ve vejci a proto pravou postavu nedostalo.“ A těmi slovy zatáhla je zobákem u krku a hladila peří. „Kromě toho je kačer,“ mluvila dále, „a proto neškodí to mnoho; myslím, že bude mít hodně síly, a že se již světem protluče!“

„Ostatní kachňátka jsou opravdu pěkná,“ pravila opět tlustá, když si je hodně prohlídla; „nu, dělejte nyní, jakobyste byly doma, a najdete-li někde hlavu lososovu, můžete mně ji přinésti.“

A nyní byly jako doma.

Avšak ubohé mládě, které nejposlednější z vejcete vyšlo a tak škaredě vyhlíželo, bylo ode všech štípáno; postrkovaly jím a měly jej za blázna, a to jak staré kachny tak slepice.

„Jest veliké!“ říkaly všecky a kalekutský kohout, který hned s ostruhami na svět přišel, a proto se domníval, že jest nějaký potentát, nafouknul se jako lodní plachta a zrovna k němu zaměřil; pak se rozčepejřil a celý na hlavě sčervenal. Ubohé mládě nevědělo co počít strachem a studem, proto bylo zarmouceno, že je škaredé a všickni na dvoře že jím postrkují.

Tak minul první den, a čím dále bylo vždy hůř a hůře. Ubohé mládě bylo ode všech honěno: ano i jeho sourozenci s ním zle nakládali a říkali vždycky: „Kdyby jenom kočka tebe lapiti chtěla, ty škaredo!“ A matka dokládala: „Kdybys bylo pryč!“ A kachny jej štípaly, slepice tloukly a děvečka, která je krmila, je kopávala.

Nemohouc tolikeré soužení déle vydržeti rozběhlo se a vyletělo přes plot; malí ptáci ve křoví uleknuti vzlétli do výšky. „Bojí se mne, že jsem škaredé,“ myslilo kachňátko a zavřelo oči, avšak ubíhalo dále. Tak se dostalo až k velikému jezeru, kdežto divoké kachny bydlely. Tam leželo celou noc; vždyť bylo umdleno a celé ztrápeno.

K ránu vylítly divoké kachny a pozorovaly nového spoluobyvatele.

„Odkud pak jsi?“ tázaly se, a kachňátko obracelo se na vše strany a pozdravovalo, jak jen umělo.

„Tys náramně škaredé!“ pravily divoké kachny; „nám však je to jednostejné, jenom když do naší rodiny se nepřiženíš.“

Ubožátko! na ženidlo opravdu ani nepomyslilo; bylo spokojeno, když mohlo v rákosí se ukrýt a trochu vody z jezera se napit.

Tam bylo celé dva dny; tu přišly dvě divoké kachny čili spíše kačerové; nebylo tomu dlouho, co z vejcete vylezli, a proto byli také rozpustilí.

„Slyš, kamaráde!“ řekl jeden z nich; „ty nejsi příliš hezký, ale přece se mi líbíš; nechtěl bys žíti s námi a býti tážným ptákem? Zde blíže v panském dvoře jest několik roztomilých, slaďounkých kachen, všechny ještě slečny, které své „kač!“ říci umí. Tam můžeš své štěstí zkusit, ačkoliv jsi vtělená škaredost!“

„Pif! paf!“ zaznělo to vůkol, a oba kačerové spadli mrtví do rákosí a voda se krví zbarvila. —

„Pif! paf!“ zahřmělo to opět, a celý houfec divokých kachen vylítl z rákosí. A pušky hřímaly opět. Byla veliká honba; myslivci leželi vůkol na břehu jezerním; ano, někteří seděli i na větvích stromů, které daleko přes rákosí se rozkládaly. Hustý dým zahalil jako oblaka vůkolní stromy a táhnul se přes vodu; honící psi skákali do rákosí, takže se na vše strany pohybovalo. Strach a hrůza pojala ubohé mládě! I obrátilo hlavu, aby ji pod křídlo uschovalo; avšak v tom samém okamžení stál ohromný pes blíže něho, jazyk visel mu z tlamy, a oči hrůzně svítily ve svých důlkách; natáhl hubu zrovna ku kachňátku, ukázal své ostré zuby a — — hop, hop! uháněl odtud, aniž se ho byl dotknul.

„Oh, Bohu diky!“ vzdychlo mládě; „jsem tak škaredé, že mne ani pes nechce zakousnout!“

A tak leželo zticha, an zatím broky z pušek rákosím fičely a rána za ranou houkala. Teprva k večeru bylo poněkud tišeji; avšak ubožátko netroufalo si oči pozvednouti; čekalo ještě několik hodin, nežli se poohlédlo, a pak spěchalo z bahniště jak jenom mohlo.

Běželo přes pole a luka; avšak nyní strhla se strašlivá bouře, takže sotva mohlo z místa.

V takové bídě a nesnázi spatřilo konečně bídnou chatrč, která byla skoro na spadnutí, a sice tak bídnou, že sama takořka nevěděla, na kterou stranu by se složiti měla; a proto zůstávala státi. Bouře tak hrozně zuřila, že kachňátko muselo sednouti, aby se opřelo, neboť bylo vždy hůře a strašlivěji. Tu spozorovalo, že dvéře byly ze skoby vylomeny a tak na křivo stály, že mohlo štěrbinou do síně proklouznouti, což také učinilo.

Tam bydlela stařena se svou slepicí a s černým kocourem, a kocour, jehož stařena nazývala svým synáčkem, uměl křivit hřbet a uměl příst, ale jenom hubou; on i jiskry dával, ale tu jej museli proti srsti hladit. Slepice měla krátké nožky, a proto ji stařena nazývala kuchtičkou; kladla dobré vejce, a stařena ji milovala jako své vlastní dítě.

Ráno spozorovali hned cizou kachničku; a kocour počal příst a slepice kvokat.

„Co je to?“ tázala se stařena, a ohlížela se; avšak ona dobře neviděla, a tak myslila, že kachnička jest tučná kachna, která zabloudila. „Totě zvláštní lov! Nyní budu mít i kachní vejce. Jenom jestli není kačer. Nu, musíme to nyní vyzpytovat!“

A tak bylo kachňátko na tři neděle na zkoušku přijato; ale vejce nepřišly žádné. Kocour byl pánem v domě a slepice paní, ta vždy říkala: „My a svět!“ Neboť se domnívala, že jsou oni polovice, a sice ta mnohem lepší polovice světa. Kachňátko myslilo, že jiný opět i jiné mínění může míti; ale to slepice netrpěla.

„Umíš vejce snášet?“ tázala se.

„Neumím!“

„Nu, pak tě prosíme, abys drželo hubu!“

A kocour pravil: „Umíš křivit hřbet, umíš příst a jiskry dávat?“

„Neumím!“

„Tedy nesmíš také jiné mínění mít, když moudří lidé mluví!“

A kachňátko sedělo v koutku a bylo smutné; tu zavál čerstvý vzduch a sluneční teplo do chatrče; kachňátko pocítilo chuť, po vodě plovati, takže nemohlo jinak, nežli slepici s tím se svěřit.

„Co ti napadá?“ odpověděla slepice. „Nemáš co dělat, a proto máš dlouhou chvíli! Snášej vejce aneb uč se příst, tak ti ujde čas.“

„Jest tak krásně, po vodě plovati!“ pravila kachnička; „tak milo, když voda nad hlavou se zavře a já až ke dnu ponořit se mohu.“

„Hahaha, to je pěkné vyražení!“ smála se slepice; „ty jsi se opravdu zbláznila! Ptej se kocoura na to — ten je nejmoudřejší stvoření, jakéž znám — jestli také miluje po vodě plovati anebo se ponořovat ke dnu? O sobě ani nemluvím! — Ptej se našeho panstva, naší staré paní; moudřejší není nikdo na světě! Myslíš, žeby ta měla chuti po vodě plovati a nad hlavou vodu nechat sobě sraziti?“

„Vy mně nerozumíte!“ pravilo mládě.

„My že ti nerozumíme? A kdo ti má tedy rozumět? Ty přece nebudeš chtít býti moudřejší, nežli kocour a naše paní — o sobě ani nemluvím! Nedomnívej se ničehož o sobě, ty nedospělé děcko! a děkuj za všecko, co jsme ti prokázali dobrého! Nepřišla jsi do teplé světnice a nemáš společnost, od které se můžeš něčemu naučit? Tys ale žvatlal a proto není příjemno s tebou obcovati; mně můžeš věřit. Povídám ti nepříjemnosti, a podle toho poznávají se praví přátelé. S tebou dobře smýšlím! Hleď jenom, abys se naučila vejce snášet a příst a jiskry dávat a hřbet křivit!“

„Já půjdu raději do šírého světa!“ pravilo mládě.

„Ano, to učiň!“ radila slepice, které sotva dech již postačoval.

A kachňátko šlo; plovalo po vodě, potápělo se, ale nikdo si ho ani nevšímnul, proto že bylo škaredé.

Nyní nastal podzimek; listí v lese sežloutlo a sčervenalo; vítr je uchopil takže do kola se hemžilo, a nahoře ve vzduchu bylo velmi zima. Obloha byla plna sněhu a krup a na plotě stála vrána a zimou křičela: „Krák! krák!“ Ano, člověku lámala zima kostmi, když na to pomyslil!

Ubohé kachňátko nemělo se opravdu dobře! Jednoho večera když slunce milokrásně zapadalo, vyšel celý houf krásných, velikých ptáků ze křoví; naše mládě takových ještě nikdy nevidělo: měli jasně bílé peří, a dlouhé, hrdé krky: byly to labutě. Ty vydaly zvláštní dojímavý zvuk ze svých hrdel, rozprostřely své nádherné, dlouhé perutě, a letěly ze zimavé krajiny daleko do teplejších končin, na otevřená jezera. Vystupovaly vysoko, a ještě výše a výše, takže škaredému kachňátku bylo podivno okolo srdce; počalo se jako kolečko točit na vodě, napínalo krk do povětří za nimi, a zkříklo tak hlasité a neobyčejně, že se až samo zaleklo! Ach, na tyto krásné, šťastné ptáky nemohlo zapomenouti; a když je více nevidělo, ze zármutku potopilo se až ke dnu, jakoby chtělo tam svůj bol ukrýti; a když opět na povrch se dostalo, bylo jako bez sebe. Nevědělo, jak se ti ptáci nazývali, ani kam letěli; a předce je milovalo, jako nikoho dříve. Nezávidělo jim ničehož; jakby také mohlo mu napadnout, tolik líbeznosti si přáti? Byloby se již spokojilo, kdyby kachny je byly mezi sebou trpěly, je — ubohé, škaredé mládě!

A zima byla tuhá, velmi tuhá! Kachňátko muselo plovati po vodě, aby jejímu konečnému zamrznutí zabránilo; ale každé noci bylo místo, ve kterém plovalo, vždy menší a menší. Mrzlo tolik, že led už praskal; kachňátko muselo pořád svých nohou používat, aby díra se nezavřela. Konečně bylo unaveno, zticha leželo a pevně do ledu zamrzlo. Po ledě proháněli se lidé, avšak nikdo nezpozoroval ubohé mládě; teprv druhého dne ráno přišel venkovan, a ten vida, co se stalo, šel na led, rozbil dřevěnkem svým led na kousky a donesl kachňátko domů ženě své; tam přišlo opět k sobě.

Děti chtěly s ním hráti; ale kachňátko myslilo, že chtějí mu ublížit, a ve své úzkosti skočilo do krajáče, takže mléko po světnici vystříklo. Selka spráskla nad hlavou ruce, kachňátko se leklo, slítlo do máselnice, pak dolů do mouky a ven. Jak tu vyhlíželo! Selka křičela a tloukla vidlicemi po něm; děti padaly na hromadu chtíce je chytiti: smály se a křik byl ještě větší! — Dobře bylo, že dvéře byly otevřeny, a tak na dvůr mezi otýpky dříví mohlo vyklouznouti; tam leželo docela bez sebe.

Avšak všecku bídu a nouzi, jakou ubohé škaredé mládě v tuhé zimě muselo vytrpěti, chtít vypočísti, byloby velmi smutné. Leželo v bahništi mezi rákosím, když slunce opět teple počalo svítiti. Skřivánci již prozpěvovali: bylo krásné jaro!

Najednou mohlo kachňátko svých perutí rozprostříti; mocněji šuměly nežli kdy dříve, a rychle unášely je dále; a nežli se zpamatovalo, bylo ve veliké zahradě, kdežto jabloně v plném květu stály, kde bez svou vůni rozšiřoval, a své dlouhé zelené ratolesti až do vody skláněl. Oh, jak zde bylo krásně! jak libě jarní vzduch zde lahodil! Zde byl opravdu ráj! A z předu ze křoví přišly tři nádherné, bílé labutě; šuměly peřím a lehounce po vodě plovaly. Kachňátko znalo tyto krásné opeřence a tesknost bolestnou pocítilo při jich spatření.

„Půjdu k nim k těmto královským ptákům! A oni mne zabijou, že já takový škareda, k nim se přibližuji. Avšak jednostejně! Lépe od nich smrt, nežli od kachen štípání, od slepic tlučení a od děvečky, která v stáji spí, kopání a v zimě trápení.“

I letělo k vodě a ploulo naproti skvělým labutím; tyto je spatřivše hnaly se s nahrnutým peřím proti němu.

„Jen mne usmrťte!“ zalkalo ubohé mládě, sklonilo hlavu k hladině vodní a očekávalo smrt. — A co spatřilo v čisté hladině vodní? Vidělo svůj vlastní obraz, svou podobu, nebylo již černošedý pták škaredý a ošklivý — ale běloskvoucí labuť!

Neškodí nikdy, býti v kachním hnízdě zrozenu, jen když vejce bylo labutí!

Měla opravdu velikou radost, takže zapoměla na bídu a trápení, jakéž přetrpěla; nyní znala teprve cenu štěstí, jakého se jí dostalo. — A drahé labutě kolem ní plouly a zobákem ji hladily.

Do zahrady přišlo několik dítek; ty házely bílý chleb a dobrá zrna do vody, a nejmenší zvolalo: „Lili! Lili!“

„Ano, Lili bude se nazývat!“ pravila krásná dívka; „jest to ze všech labutí ta nejkrásnější.“

A všecky dítky jásaly a volaly: „Lili! Lili!“ A tleskaly rukama a tančily na břehu, běžely k otci a matince, a chléb a buchty byly házeny do vody, a všecky přisvědčovaly: „Lili jest nejkrásnější — tak mladá a bílá jak lilium!“ A staré labutě klonily před ní hlavy.

A Lili cítila se býti tak zahanbenou, že schovala hlavu pod křídlo; nevěděla sama, co má počíti; byla příliš šťastnou, avšak nikoliv hrdou, neboť dobré srdce nikdy nezhrdne! Zpomínala na doby, kdy byla pronásledována a vysmívána, a nyní slyšela ode všech, že jest nejkrásnější ze všech krásných ptáků! Ano i bezový keř klonil své květy až k ní do vody a slunce svítilo na ní tak teple a příjemně! Ach, tu zašumělo její peří, útlý krk se zahnul, a z plného srdce zvolala: „Tolik štěstí že naleznu, nikdy jsem ani tušení neměla, když jsem byla ještě ubohé, škaredé mládě!“

Chcete Lili vidět? Přijďte k nám do zahrady.