Nová Evropa : stanovisko slovanské/15.

Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15. Rozčlenění Rakouska-Uherska hlavním cílem války. „Idea státu Rakouského“
Autor:	Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj:	MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 114–125. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

27. Rakousko-Uhersko, utvořené většinou z částí pásma malých národů a složené z devíti národů, je stát docela umělý, jak to jednou vyslovil vůdce Němců (v. Plenner ml.), stát složený z větších a kulturních států a národů udržovaných v područí dynastií a německou a maďarskou minoritou. Jestli zásada práva národů na sebeurčení je míněna doopravdy, Rakousko-Uhersko je politicky a mravně souzeno; od sklonku XVIII. století všecky národy usilují o svobodu a samostatnost, Rakousko je zemí národnostních sporů a bojů.

Rakousko je středověký přežitek. Proti moderní demokracii a národnosti Rakousko representuje starý dynastický stát: dr. Seidler, rakouský ministr-president, odmítaje nedávno sebeurčení národů, vyslovil, co před ním vyslovili v r. 1848 biskupové rakouští a co se ve Vídni stále praktikovalo. V praxi se ovšem dynastie nutně opírala o národnost jednu — německou a maďarskou —, a užívala jednoho národa proti druhému (divide et impera). Rakousko proti národům staví dynastii z boží milosti a armádu, proti demokracii drží aristokracii, aristokracii obzvláště sobeckou a omezenou, druh východoindické vykořisťující společnosti.

Habsburkové nadarmo nebyli po staletí německými císaři — osvojili si středověkou imperialistickou ideu a pokračují v ní, i když se německého císařství formálně vzdali; sloužili oddaně církvi, užívajíce náboženství pro své rodinné cíle.

Habsburkové vedli a provedli protireformaci pomocí dragounů a jesuitů; „Geistesmörder“, nazval Metternichovský a Bachovský režim jeden z největších rakouských (německých) spisovatelů. Sám papež nedávno přiznal, že pracuje k tomu, aby si zachoval poslední veliký katolický stát. Klerikalism je vůdcem rakouského imperialismu, obráceného proti pravoslaví v Rusku a na Balkáně.^[1] Politicky celý režim Františka Josefa byl založen na tomto klerikálním imperialismu; Franz Ferdinand se svým „Gross-Oesterreich“ lišil se jen svou taktikou, kterou jeho stoupenci prohlašovali za „pevnou vůli“.

Palacký, jenž 1848 prvý postavil Rakousku program svobodné federace národů, ještě 1865 se snažil formulovat „ideu státu Rakouského“: bylo by to Rakousko spravedlivé ke svým národům. O tomto Rakousku Palacký 1848 řekl, že by muselo být znova vytvořeno, kdyby nebylo. Ale stvoření dualismu 1867 poučilo Palackého, že od Rakouska spravedlnosti očekávati nelze. Čeští novější politikové dost dlouho se snažili dívat se na Rakousko podle Palackého z r. 1865, ale Rakousko šlo svou osudnou dráhou. Trojspolek a okupace Bosny a Hercegoviny udělaly z něho poslušnou německou avantgardu na východě; jeho mravní nízkost odhalily diplomatické intriky za Aehrenthala a procesy záhřebský a Friedjungův. Poslední balkánské války a konečně tato válka jsou jen dovršením nemravné rakousko-německé politiky.

Mazzini po válce 1866 dobře rozpoznal Rakousko, když pravil, že zánik Turecka logicky povede k zániku Rakouska — obě politické anomalie stály a padají spolu. Anomalnost Rakouska doznávají i myslící politikové němečtí, kteří teď si lámou hlavu, jak Rakousko udržet; Renner, Pernerstorfer, Bahr, Müller a jiní — všichni uznávají, že Rakousko, má-li existovat, musí se přetvořit. Marný pokus, neboť všecky ty německé plány usilují o udržení německé a maďarské nadvlády, třeba, že chtějí svého cíle dosáhnout chytřeji a slušněji.^[2]

Rakousko je celou svou podstatou, svou historií, zeměpisem a ethnografií negací moderního státu a moderní národnosti; od svého založení nemělo svého vlastního cíle, nýbrž bylo markou Německa, sloužícího císařství; je pouhým přívěskem Německa i dnes; svým středověkým dynastickým theokratismem je negací národnosti, a někteří pangermáni docela správně odsuzují národní amorfnost a bezcharakternost Vídně (posledně na př. Müller).

28. Hrabě Czernin nedávno se dovolával zvláštní živoucnosti a síly Rakousko-Uherska. Už ukázáno, že Rakousko není přirozenou federací národů, nýbrž že se udržuje jesuitismem a železem; sám papež, přítel Rakouska, nazval zemřelého císaře za jeho terror v době války „krvavým suverenem“. Gladstonovo odsouzení Rakouska je plně oprávněné. Právě v nynější válce Rakousko nikterak nepodalo důkazu své živoucnosti: Bylo Ruskem dvakrát poraženo, bylo poraženo i tím malým přezíraným Srbskem, jen Německo je zachránilo před úpadkem; válka ukázala celou neschopnost a celou degenerovanost vedoucích arciknížat a aristokracie a ukazuje to ovšem nyní svolaný parlament. V tak hrozné, v tak veliké době nový císař a jeho rádcové nemají jediného mužného slova, — samé fráze a obvykle hloupé chytráctví; císař Karel už teď podléhá i s císařovnou klerikálnímu vedení — bez zkušenosti, bez politických ideí, bez vůle k moderní politice přirozeně se opírá o starou a jedinou ideu své dynastie. V afféře dopisů princi Sixtovi císař Karel ukázal znova podstatu rakouské politiky — lež.^[3]

Pravý stav věcí ukázal se v této válce — Čechoslováci, Jihoslované, Rumuni, Italové, brzy i Malorusové a Poláci vypověděli poslušnost a postavili se proti Rakousku — 60.000 poprav a pomoc Německa udržela Habsburky na čas. I Maďaři jsou proti Rakousku, a mezi Němci byli radikální pangermáni, žádající připojení Rakouska k Německu. Jestliže se tito pangermáni teď za války smířili s Rakouskem, tedy jen proto, že Rakousko otrocky vykonává úlohu Bismarckem a Lagardem mu uloženou, jak to jeden z vůdců (posl. Iro) odkrytě povídá.

Evropa a Amerika mají volbu mezi degenerovanou dynastií a svobodou devíti národů, neboť i Němci a Maďaři vyšinou se na vyšší stupeň politické mravnosti, jestliže budou donuceni vzdát se vykořisťování ostatních národů a sloužení zpátečnické dynastii.

Rakousko už dávno upadá: krok za krokem musilo se vzdát svých periferních území (švýcarské, belgické a italské provincie); Pruskem bylo vytlačeno z Německa a uvnitř nastal rozklad dualismem. Rozčlenění Rakouska je přirozeným a nutným historickým processem.

29. Někteří rakouští pangermánští politikové pomýšleli na sesílení Rakouska zmenšením. Přenecháním Tridentska Italii, odstoupením, nutno-li Bukoviny, a třeba části neb i celé Haliče Rakousko podle těchto plánů by nesesláblo; bylo by kryto proti Italii, Halič by stála pod rakouským a německým vlivem a za odstoupená území našlo by se odškodnění na Balkáně a v Rusku. Samostatnost malého vysíleného Srbska by na čas nepřekážela plánu sjednotit Jihoslovany pod Rakouskem a okupovat takto Balkán.

Tyto plány jsou čistě pangermánské. Pangermáni už dávno ve vídeňském parlamentě (sám Schönerer) žádali oddělení Haliče a Dalmacie, aby Němci proti Čechům měli větší majoritu v parlamentě, protože Čechové jsou největší a nejsilnější překážkou pangermánských plánů.

30. Mnozí se domnívají, že Rakousko k válce bylo Německem dohnáno proti vůli a že po válce bude proti Německu. To je nepochopení historie: Rakousko od svého počátku sloužilo německé idei; rakouští němečtí spisovatelé (na př. citovaný Müller) to dobře pochopili — trochu svobody Slovanům nepřekáží germanisaci ideami. Dá se germanisovat i slovanským jazykem. Aemulace s Pruskem, jak už řečeno, de facto sesilovala v Prusku i Rakousku německou ideu, až konečně Bismarckem nalezena definitivní formule pro organisování pangermánské výbojnosti.

K tomu se Maďaři poddali Německu na milost i nemilost, jak to nejen Tisza, ale i Andrassy, Karolyi a tuti quanti stále prohlašují. Vídeň a Budapešť nebudou protiněmeckými.

Ani spekulace na rozdíl církevní a náboženský se neosvědčí. Německo okupovalo Rakousko politicky, katolíci v Německu je okupují církevně; vědí dobře, že rakouský katolicism je bahno — tak to výslovně formuloval kolínský katolický orgán — ale jesuitům v Kolíně a Římě to nepřekáží, naopak Vídeň bude tím poddanější, centrum v Německu stane se politickým vůdcem slabošských Rakušanů. Prusko Friedrichovo a Bismarckovo v jesuitismu nezadá centru a Vídni; dynastické prestižové politice Rakouska vždycky se jedná především o zdání — Berlín vídeňským choutkám vyhovuje velmi chytrácky a nevadí mu, jestli Habsburkové si zachovávají zdání nezávislosti a dokonce prvenství. Berlínu nevadí na př., že v otázce polské Vídeň jde poněkud jiným směrem; Berlínu nevadí, když rakouští agenti teď, zejména v Americe a Anglii, roztrušují, že Rakousko je proti Berlínu, že bylo do války vtaženo, že války má dost a t. p. — ve skutečnosti se Rakousko neprotiví politice Berlína a přijímá všecko, co Berlín pokládá za nutné. A jestliže Vídeň jde někdy doopravdy cestou svojí, Berlínu to na konec také nevadí — Berlín a Vídeň jsou jako siamská dvojčata. Jejich kooperaci hlavním směrem nejpádněji ilustruje tato válka; tuto válku vypravovalo Rakousko a jeho falešná protisrbská a protislovanská politika; Německo užilo příležitosti a dalo svému spojenci carte blanche, přikrývajíc takto, jsouc dobře připraveno a přejíc si války, svou spoluvinu spojeneckou věrností.^[4]

{{Anchor|31}31. Austrofilové hájí Rakousko, ukazujíce právě nám Čechům na to, že prý jsme pod Rakouskem dosáhli toho vysokého stupně kultury, který všude se s podivením uznává. Té kultury jsme dosáhli z vlastní iniciativy a síly; Vídeň nikdy positivně nepodporovala ani nás, ani jiných národů, nanejvýše přestala na čas překážet, když její intriky a utiskování selhaly. Čechy byly už ve středověku jednou z nejkulturnějších zemí. Po úpadku, zaviněném hlavně rakouskou protireformací, český národ pokračoval ve svých tradicích. A jestliže Vídeň v poslední době nepřekážela jako dříve oekonomickému rozvoji zemí českých, stalo se to z ohledů finančních — dynastie potřebuje na armádu a byrokracii, do níž se v poslední době hrne aristokracie, hodně peněz, a proto dovoluje, aby právě národ český platil na státní stroj, jenž v prvé řadě slouží dynastii.

{{Anchor|32}32. Někteří západní austrofilové si našli také ten důvod, že prý všichni bojujeme proti Německu a jeho pruskému militarismu a proto nesmí se Německo sesilovat přičleněním rakouských částí německých. To je problém arithmetický — co totiž je více, padesát nebo sedm? Posud Německo mělo k disposici celé Rakousko (51 milionů obyvatel), rozčleněním Rakousko-Uherska by mělo jen německou část a ta obnáší sedm až osm milionů. (Německé minority v českých zemích, v Uhrách a jiné, by se Německu nedostaly.) Je ovšem věcí Habsburků, chtějí-li se udržet samostatnými; bezpochyby by volili následovat příklad byzantských císařů — zůstali by císaři i po ztrátě territoriálního imperia. Berlínu by to nepřekáželo, naopak, byl by zbaven starostí o Vídeň a její panem et circenses a nebyl by znepokojován druhým sídelním městem. Rakousko je silnou, ale také slabou stránkou Německa — bez Rakouska a jeho neněmeckých národů Německo bude nuceno žít jako všechny ostatní národy, svými vlastními silami. Rozčlenění Rakouska, opravdové provedení prohlášené zásady sebeurčení národů je největší ranou pro pruské Německo.

To musí být jasno zejména po vojenském a politickém úpadku Ruska. Silné Rusko bylo západním národům vydatnou vojenskou a politickou oporou; Rusko, seslabené vojensky a oekonomicky, stane se úplně kořistí Německa, nebude-li Rakousko-Uhersko rozčleněno — rozčleněním Rakouska Rusko bude nejlépe chráněno, neboť bude zbaveno svého úhlavního nepřítele a přestane sousedit s Německem.

33. O Maďařích a jejich státu třeba povědět jen několik slov.

Podnes Maďaři politicky žijí z revoluce 1848 a z jména Košutova; a přece už tenkrát Maďaři potlačovali ostatní národy Uher. To dobře postihl Cavour ve své charakteristice Maďarů, když řekl, že bojují sice pro svou svobodu, ale neuznávají svobody pro jiné. Maďarský stát je bez hlubší kultury a maďarský lid ničím není výše, než Slováci, naopak, jak dokazuje jazyk maďarský, přejavší od Slováků massu hospodářských, administračních a kulturních termínů. Je pravda, že maďarské vlády všemožně usilují o umělou kulturu, ale užívají k tomu násilné, nemravné administrace.

Maďaři jsou národ příliš aristokratický, velmi četná šlechta a velkostatkářstvo spojené s kapitálem udržuje si násilím moc. Tato vykořisťující vrstva udržuje styk s cizinou a udržuje cizinu v neznalosti pravého stavu věci. Neznalost isolované maďarštiny a nemožnost pronikavější kontroly se strany západu umožňuje Maďarům oligarchický absolutism a maďarisující imperialism.

Tento absolutism okrašlují „ideou uherského státu“: v tom se Maďaři shodují s pruskými junkery, držícími ideu pruského státu. Už zakladatel uherského státu, sv. Štěpán, prohlásil stát jednonárodní za nedokonalý — státověda národů-potlačovatelů je všude a vždy stejná. Mezi Prusy, Rakušany a Turky je právě shoda vnitřní.

Maďaři všechnu svou energii obracejí proti Slovanům, zejména proti Slovákům (maďarské přísloví: Tót nem Ember — Slovák není člověk!), pak proti Malorusům, Jihoslovanům a Rumunům; jejich protislovanské štvaní, nalézající ochotné hlasatele hlavně ve vídeňském tisku, je do veliké míry spoluodpovědno za tuto válku.

---

1. Tento tradicionální úkol Rakouska dobře osvětlil ve své brožuře německý liberální theolog Ehrhard.
2. V té příčině program německých socialistů Renner a Bauera se v podstatě neliší od pangermánů; Renner přijímá Naumannovu Centrální Evropu, jeho i Bauerova národní autonomie je jen koncesse, aby Rakousko-Uhersko a jeho německý ráz bylo zachováno.

3. Císař Karel psal pro presidenta francouzské republiky v patrném očekávání, že Francouzové jeho a jeho rádců chytráctví neprokouknou; svůj vlastní plán vyslovil v druhém psaní, daném králi Ferdinandovi Rumunskému: tu zdůrazňuje zásadu, že králové musí teď držet dohromady, aby uhájili monarchism proti demokratickému hnutí.

   Tyto zásady doslova se shodují s tím, oč po Bismarckovi usiluje císař Vilém; a Vilémovy zásady osvojil si přítel a rádce Karlův, hr. Czernin. (Podal jsem zprávu o memorandu hr. Czernina, psaném pro Františka Ferdinanda, v němž je vyložen plán Vilémův, udržet monarchism a těsné spojení monarchů; v tomto memorandu zároveň je zdůrazněn německý ráz Rakousko-Uherska a jeho přátelství s Německem. Viz v Plechanově Jedinstvu 9. června 1917.)

4. Už před lety formuloval jsem tento úsudek o rakouském katolicismu ve své přednášce v Bostoně (1907); opakuji: odsuzuji tu speciálně katolicism rakouský, protože slouží politice; tento katolicism je proto bez pravé náboženské živoucnosti na rozdíl od katolicismu v těch zemích, kde, jako v Americe, je postaven na vlastní nohy. Katolicism je silný v protestantských a liberálních zemích, je však mrtvý v zemích, kde je beatus possidens. Příkrý úsudek katolického listu v Německu je docela oprávněný; ku charakteristice rakouského katolicismu sloužiž na př. fakt, že pro vynikající místa hierarchů vybírají se aristokraté, a rozumí se, že císař volí osoby, jakých potřebuje. „Ne, — Bůh není Rakušan“ (Byron).