Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Zvon

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
Křesadlo	Zvon

Údaje o textu
Titulek:	Zvon
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Klokken
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 205–211. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70

Dlouho k večerou byla osvětlována oblaka, když slunce zacházelo, jež bylo mezi komíny viděti rudou září, slyšelť brzo ten brzo onen v úzkých ulicích jistého města podivný zvuk, podobající se zvuku zvonu kostelného, který však každou chvíli byl přerušen buď rachocením vozů buď hlukem, jinak způsobeným. „Toť večerný zvon,“ praveno, „nyní slánce zachází!“

Lidé procházející se mimo město, kde bylo již méně domů, mezi nimiž se zelené zahrady a pole rozprostíraly, viděli pak mnohem velebněji večerné červánky, slyšíce při tom mnohem silněji zvuk zvonu pocházející, jak se domnívali, z tichého černého lesa, do něhož zbožně pohlíželi. —

Po nějaké chvíli pravil jeden k druhému: „Kde jest asi venku v lese kostelíček? Zvon ten má přece podivný, velebný zvuk; nepůjdeme tam, abychom se na něj podívali?“ A všechno se ubíralo k lesu, boháčové na vozích a koních a chudí pěšky, cesta se jim ale tak prodloužila, že, došedše do lesa, umdleně se položili pod vrby, rostoucí na pokraji velebného lesa. Zde dívajíce se vzhůru do zelení, domnívali se býti již v nejhustším lese; cukrář, který byl sem také z města přišel, otevřel zde svůj krám, a druhý cukrář pověsil dehtový zvon bez srdce. Když se pak lidé do města vrátili, pravili, že to bylo romantické.

Tři osoby ujišťovaly, že šly až na konec lesa, slyšíce pořáde zvuk zvonu, tam zdálo se jim, jakoby pocházel z města. Básník jeden napsal báseň o zvonu, jejž líčil co otce, mluvícího k moudrému dítěti, žádný zvuk prý není velebnější než zvuk zvonu.

Vladař této země, uslyšev o tom, slíbil nálezci zvonu aneb nástroje, od něhož onen čarovný zvuk pochází, titul „slovutného zvonaře“.

Nyní se opět vše ubíralo k lesu, žádný ale nešel hluboko do lesa, jen jeden se vrátil, vypravuje, že podivný ten zvuk pochází od sovy mndrctví, tlukoucí hlavu o strom, v jehožto dutině sedí; zda ale zvuk pochází od hlavy či dutiny, to neví, na to dostal titul „slovutného zvonaře“, a psal každoročně malé pojednání o zvonu; a nyní věděl lid tolik, co dříve, totiž ničeho.

Bylť právě den posvěcení; kněz mluvil nad míru hezky a dojímavě, biřmovanci byli velmi pohnuti, byl to pro ně důležitý den, měliť se státi nyní dospělejšími lidmi, až posud hravá duše dětská měla takřka do jiného těla přesídliti. Za překrásného slunce svitu vyšli biřmovanci za město, kamž též onen podivný zvuk zvonu zazníval, a dnes silnějším a velebnějším hlasem, než jindy. Ihned si umínili, že se tam odeberou všickni mimo tři; první byla dívka, chtějíc doma zkusiti nový šat bálový, neb právě šaty a bál měly za následek posvěcení, jinak by nebyla přišla, druhý byl chudý hoch, kterému syn hospodského půjčil svůj svátečný kabát a boty, které věci měl za jistý čas vrátiti; třetí konečně pravil, že sám nepůjde také nikam, leda s rodiči, tak prý činíval dříve a nyní co biřmovanec učiní též tak, ať již se mu ostatní smějou — a tak se také stalo.

Tři z nich tedy zůstali doma, ostatní klusali k lesu, slunce svítilo, ptáčkové zpívali a biřmovanci též, držíce se pevně za ruce, byli věšeli, skákajíce, vždyť byl pro ně den radostí. Brzo ale dva nejmenší nemohouce postačiti, vrátili se do města. Dvě děvčátka, též umdlená, nešla dále, a sedla si na pokraj lesa, pletouce si věnce a nešla ani kam šli ostatní. Tito byli na tom místě, kde měl cukrář vystrčený zvon na tyčce, a proto pravili: „Hle, jsme zde, kde jest zvon, vlastně kde není, vždyť to není skutečný, jest to jen nápodobený.“

Tu zazněl z lesa zvuk zvonu tak hezky a velebně, že si pět dítek umínilo, že se přece dále do lesa odeberou.

Les byl ale tak hustý a listnatý, že jen s tíží bylo lze ním jíti, lesné květinky a kapradí bujně zde rostoucí, kořeny starých stromů, a větve s hora až na zemi visící vadily pěti našim poutníkům v rychlejší chůzi; bylo to ale přece příjemné, v lese byla líbezná vůně, slavíkové vesele zpívali, paprsky slunečné padaly skrze větve jedlové do lesa; ó, bylo to velmi krásné, pro děvčátka nebyla to ale žádná příjemná cesta. Neb mimo kořeny stromové, pletoucí se našim poutníčkům mezi nohy, bylo zde ještě kamení, skaliny, kterýmiž čistá voda protékala.

„To přec není ten zvon!“ pravil biřmovanec a položiv se na zemi poslouchal. „To musím řádné proskoumati;“ tu zůstal ležeti, nechaje druhé dále kráčeti.

Ba, všickni tomu věřili, kromě jednoho, jenž namítal, že jest příliš malý a úzkostlivý, než aby byl slyšán v takové vzdálenosti, a že měl zcela jiný dojímavý zvuk. Hoch, který takto mluvil, byl syn královský, který ze zvyku všemu odporoval. —

Tohoto nechali ostatní dále jíti, jeho prsa ale se vždy více a více naplňovala malebností lesa, ještě slyšel zvonek, jehož zvuku se ostatní těšili, a po chvilkách, když vítr zvonky od cukráře sem zanášel, slyšel i zpěv lidí při kávě sedících, hluboké zvuky zvonu zaznívaly ale vždy hlučněji, brzo podobalo se, jakoby varhany zvučely, a zvuk ten dozníval k levé straně, nebo tam jest srdce. Nyní zašustlo něco v křoví, a před kralevičem stál hošík v dřevěnkách a tak krátké kazajce, že mu bylo až lokte viděti.

Znaliť se dobře, v hošíku tom poznáváme onoho, jenž si od syna hospodského vypůjčil šaty, a když tyto opět vrátil, šel do lesa, neb slyšel zvon tak hlučně zníti, hluboce a dojímavě zvučeti, že ho jakási neviditelná moc ven lákala.

„To půjdeme spolu!“ pravil mladý syn královský. Ubohý hoch ale zastyděl se velmi pro své dřevěnky a krátký kabátek a vymluvil se, řka, že by nepostačil pospíchajícímu synu královskému; a mimo to myslí, že zvuk zvonu pochází z pravé, protější strany, neb ta strana má cos vznešeného a velebného do sebe.

„Pak se ale nesetkáme!“ pravil syn královský, na druhého chlapce kývaje, který se ubíral hluboko do nejhustšího lesa, kde trní šat jeho porouchávalo a obličej, ruce a nohy až ke krvácení popíchalo. Syn královský byl též poněkud porouchán, ale vesele a hbitě kráčel dále, nebo mu slunce zářilo vstříc — budeme ho následovati.

„Zvon budu hledati a musím ho nalézti,“ pravil, „a kdybych musel jíti až konec světa.“

Škaredé opice, sedící na větvích stromových, šklebily se naň, řkouce: „Natlučme mu, vybijme mu! neb jest to syn královský.“

Tento kráčel ale, nestaraje se o ně, vždy hlouběji a hlouběji do lesa, kde rostly nejpodivnější květiny; zde stály bílé lilie s červenými prášníky, tu opět jasnomodré tulipány, lesknoucí se ve větru, dále opět jabloň, jejížto jablka velkým lesknoucím bublinám mydlinovým se podobala; jen si pomysleme, jak se to všechno blýštělo. Kolem nejkrásnější zelené louky, na níž si jelen a laňky zahrávaly, rostly velebné duby a buky, a pukl-li některý strom, tu hned vyrostlo kapradí nebo tráva; byly zde také lesné krajiny, v nichž mnohá jezera s plovoucími a křídloma tlukoucími labutěmi se rozprostírala.

Královský syn, často se pozastaviv, naslouchal, a domýšlel se často, že z tichých hlubokých jezer zvon zaznívá, pak ale zpozoroval, že zvuk nepřichází z jezer, nébrž ještě z hlubšího lesa. —

Nyní zašlo slunce, oblaka se červenala, jakoby hořela, ponenáhlu vše utichlo, v lese nastalo hrobové ticho, a syn královský přemožen božským velebným tím výjevem, klesl na kolena, modle se večerný žalm a řka: „Nikdy nenajdu, čeho hledám! nyní slunce zachází a nastane noc, černá noc; avšak ještě jednou mohu slunce spatřiti, než zcela zajde, na onom skalisku vyšším nade všechny stromy.“

A zachytiv se kořenů a trávy, vylezl na vysoké skalisko, kde malé ještěrky kamením probíhaly a žáby poskakovaly; když vylezl ale na skalisko, nebylo ještě slunce zašlo; bylať zde velebná, nedostižitelná krása! Velké široké moře k břehu se vlnící, rozprostíralo se před ním, daleko, daleko sáhající, tam kde se zdánlivé moře s nebeským klenutím setkalo, tam stálo slunce jako velkolepý zlatý božský oltář, kde vše se smísilo v jeden ohně plamen, vše zpívalo, moře, les a srdce královského syna, bylo mu, jakoby byl v ohromném chrámu Páně, kde stromy byly sloupením, oblaka ve vzduchu se vznášející klenutí kostelné, tráva a byliny byly barevnými koberci nebo modrými stěnami; tu zhasnuly ohnivé ty barvy, slunce bylo zašlo; místo nich ale vyskytlo se mnoho milionů hvězd, právě jako se k večerou kostel osvětluje, a v tom, co královský syn ruce své k nebi, k moři, k celé božské té přírodě roztáhnul, přicházel postrannou cestou chudý onen chlapec s krátkými rukávy a v dřevěnkách. —

Přišelť stejnou dobou sem, zde setkavše se, padli si v náručí, a pevně se držíce za ruce zírali ve velký kostel přírodný, a nad nimi zavzněl opět podivný ten hlahol neviditelného nebeského zvonu, kdežto je neviditelní duchové tančíce obklopovali, zpívajíce:

„Aleluja, Aleluja!“