Ztracený svět/Otázku!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Otázku!
Autor: Arthur Conan Doyle
Původní titulek: Question!
Zdroj: Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 62-81
Vydáno: Praha: J. Hokra, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Weinfurter
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Když jsem se zase octnul v Enmore Parku, cítil jsem se býti vzhledem k tělesným otřesům, udavším se při mém prvém setkání s profesorem Challengerem a také vzhledem k otřesům duševním, jež po prvně uvedených následovaly, novinářem trochu zahanbeným. V mé bolící hlavě zavládala jediná myšlenka, že totiž v povídce tohoto muže byla pravda, že tato pravda byla ohromné důležitosti, a že by naší »Gazettě« dopomohla k nepřehledným výtiskům, když bych mohl obdržeti svolení, abych užil profesorova sdělení. Na konci ulice na mne čekala drožka. Vlezl jsem do ní a vracel jsem se do redakce. Mc. Ardle byl jako obyčejně na svém místě.

»Nuže,« zvolal zvědavě, »jak to dopadlo? Myslil bych, mladíku, že jste byl ve válce. Ani mně neříkejte, že se na vás vrhl.«

»S počátku jsme se trochu neshodli.«

»Jaký jest to člověk? Co jste tam činil?«

»Nu, trochu se pak zmoudřil a potom jsme rozmlouvali. Avšak nedostal jsem z něho nic — nic, co by se hodilo k uveřejnění.«

»O tom nejsem tak zcela přesvědčen. Máte na oku modrou bouli a to přece lze uveřejniti. Nemůžeme strpěti takové hrůzovlády, pane Malone. Jest nutno tohoto člověka donutiti, aby se choval slušně. Do zítřejšího listu o něm potřebuji krátký úvodní článek, který mu způsobí puchýř! Poskytněte mi jenom látky a přičiním se, aby byl tento chlapík poznamenán navždycky. Jak pak by asi zněl nadpis článku! Snad profesor Prášil? Nebo snad »Znovuvzkříšený Cagliostro«[1] Shrnuje v sobě veškeré šarlatány a vychloubače historie. Odhalím ho jako podvodníka, kterým opravdu jest!«

»Toho bych neučinil, pane!«

»Proč ne?«

»Poněvadž není vůbec podvodníkem.«

»Jakže?« zařval na mne Mc. Ardle. »Snad tím nechcete říci, že byste opravdu věřil jeho nesmyslům o mamutech, mastodontech[2] a velikých mořských hadech?«

»Nu, o tom nevím nic. Nemyslím, že by tvrdil něco podobného, ale jsem přesvědčen, že něco nového objevil.«

»Pro Boha, napište to tedy, člověče!«

»Chtěl bych to napsati, ale vše, co mi sdělil, bylo přísně důvěrné a za podmínky, že o tom psáti nebudu.« Pak jsem shrnul v několik vět profesorovo vypravování. »Tak se věci mají.«

Mc. Ardle činil velmi nedůvěřivý obličej.

»Nuže tedy,« řekl konečně, »vraťme se, pane Malone, ke dnešní večerní vědecké schůzi. O té přece není nutno něco zatajovati. Nemyslím, že by chtěl některý list podati o ní zprávu, poněvadž o Waldronovi bylo psáno již tucetkrát a že tam bude mluviti Challenger, o tom nikdo neví. Budeme-li míti štěstí, chytíme tím pořádného kapra. V každém případu tam budete přítomen a podáte nám pěknou zprávu. Ponechám vám v listu místo až do půlnoci.«

Po celý den jsem měl plné ruce práce a časně jsem šel na oběd do klubu »Divokých«, kde jsem měl schůzku s Henrym Tarpem, chtěje mu podati zprávu o svých dobrodružstvích. Naslouchal mi se skeptickým úsměvem na svém hubeném obličeji a přímo řičel smíchem, když slyšel, že mne profesor přesvědčil.

»Milý hochu, ve skutečnosti se věci takto nedějí! Lidé neklopýtají přes ohromné objevy, aby pak o nich ztratili důkazy! To ponechme spisovatelům románů, Ten člověk jest přeplněn takovými šašky, jako opičí domek v zoologické zahradě. Vše jest pouhým prázdným žvástem!«

»Ale což onen americký básník?«

»Nikdy nežil!«

»Viděl jsem jeho knihu s náčrtky.«

»To byla kniha Challengerova.«

»Domníváte se, že nakreslil ono zvíře sám?«

»Ovšem že. Kdo jiný?« 

»Nuže tedy — což ony fotografie?«

»Na oněch fotografiích nic nebylo. Připouštíte sám, že jste na nich viděl pouze ptáka.«

»Pterodactyla.«

»To říká on. Toho pterodactyla vám namluvil.«

»A což ony kosti?«

»Předně to byla kost z nějakého zbylého irského stew[3] a za druhé byla upravena, aby mu při podobné příležitosti posloužila. Kdybyste byl chytrý a znal tyto věci, dovedete kost právě tak snadno padělati jako fotografii.«

Počal jsem cítiti jakousi nejistotu. Možná, že jsem se přece jen se svým přesvědčením ukvapil. Pak mne náhle napadla šťastná myšlenka.

»Přijdete také na schůzi?« tázal jsem se.

Henry Tarp se zamyslil.

»Tento geniální Challenger není osobou příliš populární,« pravil, »Je tu mnoho lidi, kteří s ním mají vyrovnávati jisté účty. Rekl bych skorem, že jest nejnenáviděnější osobou v Londýně. Kdyby se studující lékařství pobouřili, nebylo by hádce konce. Nechtěl bych jíti do medvědího brlohu.«

»Alespoň byste se mohl zachovati spravedlivě a vyslechnouti ho.«

»Nu, možná, že by to bylo poctivé. Dobrá. Pro dnešní večer jsem vaším.«

Když jsme přišli do dvorany, shledali jsme, že je tam mnohem větší nával obecenstva, než jsme očekávali. Řada elektrických automobilů chrlila svoje malé náklady v podobě bělovousých profesorů, kdežto temný proud méně významných pěšců, kteří se tísnili klenutým vchodem, dokazovaly, že obecenstvo bude stejně vědecké jako lidové. A vskutku, jakmile jsme se usadili na svá sedadla, bylo nám jasno, že na galerii a v zadních částech dvorany se rozpoutal duch jinošský, ba i chlapecký. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem řady tváří známého typu studentů lékařství. Bylo zjevno, že každá nemocnice sem vyslala svůj povinný sbor. Obecenstvo se dosud chovalo vesele, ale poťouchle. Bylo slyšeti sborem úryvky pouličních písniček a to s nadšením, jež bylo podivnou předehrou ke vědecké přednášce a také se jevil sklon k žertovným hádkám s jistými osobami, což slibovalo sice mnohým účastníkům veselý večer, ale jinak to zase mohlo způsobovati značné rozpaky těm, jichž se tyto pochybné pocty týkaly.

Když tedy doktor Meldrum, ve svém dobře známém klaku s ohrnutou střechou, se objevil na podiu, ozvala se všeobecná otázka: »Kde pak jste sebral ten nalejvák?« tak že okamžitě klobouk sňal a potají jej ukryl pod svoje křeslo. A když profesor Wadley kulhal pak ke svému sedadlu, ozvaly se všeobecné, veselé otázky ze všech koutů síně, jak se vede jeho ubohému palci, což ho uvádělo ve zřejmé rozpaky. Avšak největší demonstrace ze všech vznikla při vstupu mého nového známého, profesora Challengera, když přišel ke svému místu na nejzazším konci přední řady podia. Jakmile se za rohem objevily jeho černé vousy, zazněl takový jekot, že jsem počal věřiti, že Henry Tarp měl ohledně svého podezření pravdu a že toto shromáždění zde nebylo jenom proto, aby vyslechlo přednášku, nýbrž také proto, že se rozkřiklo, že tento slavný profesor se také súčastní jednání. V prvních řadách slušně oděných diváků se při jeho vstupu ozval jakýsi sdílný smích, tak jako by jim demonstrace studentů v této chvíli nebyla nevítanou. Avšak doopravdy byl tento pozdrav propuknutím strašlivých zvuků, řevem z klece masožravců, když slyší z dálky kroky hlídačů, nesoucích košíky s potravou. Možná, že v něm byl jakýsi urážlivý přízvuk. Ale přece jen se mne dotkl spíše jako buřičské zvolání, jako hlučné přijetí osoby, která je spíše bavila a zajímala než osoby, kterou by snad neměli rádi nebo jí opovrhovali. Challenger se usmíval s unaveným a shovívavým pohrdáním, asi tak, jako by dobrý člověk vycházel vstříc štěkání půl tuctu štěňat. Pomalu se usadil, nadmul svoje prsa, přejel si rukou nedbale vousy a pak se díval s přivřenými víčky a domýšlivýma očima do zalidněné dvorany před sebou. Lomoz, vzniklý při jeho vstupu však dosud neumlkl, když profesor Roland Murray, předseda a pan Waldron, přednášející, přistoupili v popředí a když jednání započalo.

Profesor Murray mně odpustí, tím jsem jist, řeknu-li, že má společnou chybu s většinou Angličanů, že totiž nedovede mluviti dosti hlasitě. Jedním z největších tajemství moderního života jest okolnost, proč, pro Boha, lidé, kteří chtějí něco říci a co jest hodno slyšení, se ani trochu nepodrobí námaze, aby se naučili učiniti se slyšitelnými. Jejich chování jest právě tak rozumné, jako kdybychom se chtěli pokoušeti vypustit nějakou drahocennou látku z pramene do nádrže prostřednictvím zacpané roury, kterou bychom mohli s nejmenší námahou otevříti. Profesor Murray pronesl několik hlubokých poznámek ke své bílé kravatě a k láhvi s vodou, jež stála před ním na stole, při čemž humoristicky mrkal stranou na stříbrný svícen, stojící po jeho pravici. Potom se posadil a pan Waldron, slavný a populární přednášející, se zvedl uprostřed všeobecného mručení pochvaly. Byl to přísný, vyhublý muž, drsného hlasu a útočných způsobů, avšak zároveň měl ctnost, že věděl, jak má přijímati myšlenky jiných lidí a jak je má šířiti způsobem, který byl laickému obecenstvu nejen srozumitelný, nýbrž i také zajímavý, při čemž měl šťastný nápad, že dovedl býti humoristickým o předmětech nejméně pravděpodobných, takže jeho výklad o rovnodennosti nebo o konstrukci nějakého obratlovce se stal v jeho přednášce nejvýš rozmarným.

Rozvinul před námi jakýsi pohled z ptačí perspektivy na veškeré stvoření, jak jej vykládala věda a činil to mluvou nejvýš jasnou a do jisté míry i malebnou. Vyprávěl nám o zeměkouli, o obrovských spoustách hořícího plynu, planoucího v nebesích. Potom vykreslil zhoustnutí, ochlazení a svraštění naší země, které vytvořilo horstva, mluvil o páře, jež se zhustila ve vodu a o volné přípravě jeviště, na kterém se mělo hráti nevysvětlitelné drama života. Ohledně původu života samého zůstal opatrně nejasným. Že by zárodky života mohly sotva přežíti počáteční žár, bylo, jak se vyjádřil, zcela jisté. Proto musil život přijíti později. Vyrostl snad sám z ochlazujících se neorganických živlů naší země? Bezpochyby. Přišly snad tyto zárodky života z vnějšku, na nějakém meteoru? To bylo sotva možné. V celku měl o této věci i nejmoudřejší muž vědomostí nejmenších. Dosud jsme nemohli anebo alespoň se nám nepodařilo až do dnešního dne vytvořiti v našich laboratořích organického života z látek neorganických. Propast mezi mrtvým a živým byla čímsi, co naše chemie dosud nedovedla překlenouti. Avšak máme zde jistou vyšší a jemnější chemii přírody, která, působíc velkými silami a prodlením dlouhých dob, mohla zcela dobře vytvořiti výsledky, které jsou nemožné pro nás. S tím nutno tuto otázku opustiti.

Tento úvod přivedl přednášejícího k velikému řebříku zvířecího života, počínajíc dole, hluboko dole u měkkýšů a nepatrných mořských tvorů až vzhůru, stupeň po stupni, přes plazy a ryby, až jsme dospěli k vačici potkanové, kteréžto zvíře rodí živá mláďata a jest proto přímým předkem všech ssavců a tudíž také nutně každého přítomného ve shromáždění. (»Nikoliv, nikoliv!« od nějakého nevěřícího studenta v zadní řadě.) Jestliže onen mladý muž s červenou kravatou, který vykřikl »Nikoliv! Nikoliv!« a jenž se domnívá, že snad byl vysezen z vejce, by na přednášejícího chtěl na konec jednání čekati, byl by přednášející rád, když by mohl viděti takovou zvláštnost. (Smích.) Bylo by podivné, domnívati se, že vrcholem všech dlouhých postupů přírody by bylo stvoření tohoto pána s červenou kravatou. Zdali však tento postup se zastavil? Měli bychom snad onoho pána přijmouti jako poslední typ — jako vše a jako konec vývinu? Přednášející doufá, že neurazí citů onoho pána v červené kravatě, když bude tvrditi ať jsou cnosti onoho pána v soukromém životě jakékoliv, že přece jen by obrovské pochody ve vesmíru nebyly zplna ospravedlněny, kdyby měly naprosto skončiti jeho stvořením. Vývoj není silou vyčerpanou, nýbrž silou, která dosud tvoří a v záloze jsou dojista stále větší možnosti.

Když takto, za všeobecného chechtotu, si přednášející velmi pěkně pohrál s mladíkem, který ho vyrušil, vrátil se ke svému obrazu minulosti, k vysýchání moří, k vynořování se písčitých nánosů, k slizkému a lepkavému životu, jenž se nalézal na jejich okrajích ku přeplněným lagunám, ke sklonu mořských tvorů zachrániti se na bahnitých rovinách, a k zásobám potravy, jež je tam očekávala, z čehož vznikl jejich obrovský vzrůst. »Odtud přišlo, dámy a pánové,« dodával, »ono strašlivé plemeno ještěrů, které nás dosud naplňuje hrůzou, když vidíme wealdenské nebo solenhofenské břidlice[4], které však na štěstí vyhynulo dlouho ještě před prvním objevením se lidstva na této planetě.«

»To jest otázkou!« zahřměl nějaký hlas na podiu.

Pan Waldron dbal přísné kázně a při tom měl dar štiplavého humoru, jak jsem ukázal při onom pánovi s červenou kravatou, jenž se ho odvážil vyrušiti. Avšak tento výkřik se mu zdál asi tak neobyčejným, že si opravdu nevěděl rady, jak se má zachovati. Tak vypadá asi přívrženec Shakespearea, když se setká se zahořklým přívržencem Bacona,[5] nebo hvězdář, když naň útočí nějaký fanatik, který se dovede pohybovati pouze na ploché zemi. Na chvíli se zamlčel a pak pozvednuv hlavu, opakoval tato slova: »Kteří před příchodem člověka zahynuli.«

»To jest otázkou!« zahřměl onen hlas nanovo.

Waldron přejel svýma očima s překvapením řadu profesorů na podiu, až se jeho zraky zastavily u postavy Challengerovy, který se opíral zády ve svém křesle se zavřenýma očima a příjemným výrazem, jako by se ve spaní usmíval.

»Vidím již!« řekl Waldron s pokrčením ramen. »Jest to můj přítel, profesor Challenger,« a za ohromného smíchu pokračoval ve své přednášce, jako by jeho slova byla konečným vysvětlením a jako by již nemusil více říci.

Avšak výstup byl ještě daleko svého ukončení. Ať se dal přednášející kteroukoliv cestou uprostřed pustin minulosti, zdálo se vždy nevyhnutelným, že jest veden k nějakému tvrzení, že předhistorický život vymizel, což pak okamžitě přivodilo stejný býčí řev profesorův. Shromáždění počínalo již oboje tušiti, a řehtalo se smíchem, když se to dostavilo. Nacpané lavice studentů se k tomu připojily a kdykoliv se pak otevřely Challengerovy vousy, tu ještě nežli se ozval z jeho úst nějaký zvuk, zaznělo lomozně: »To jest otázkou!« a to sterými hlasy a jim pak odpovídal jiný oddíl posluchačstva ze stejného počtu hrdel »Ticho!« a »Styďte se!« — Ačkoliv byl Waldron řečníkem otužilým a mužem silných nervů, byl tím přece rozechvěn. Váhal teď, zakoktával se, opakoval se, zaplétal se do dlouhých vět a konečné se zuřivě obrátil ku příčině svých nesnází.

»To jest opravdu nesnesitelné!« vykřikl, dívaje se přes podium. »Musím vás žádati, profesore Challengere, abyste ustal s tímto svým nevědomým a neslušným přerušovaním.«

Po těchto slovech nastalo ve dvoraně ticho, neboť studenti byli napiati a radovali se, když viděli tyto veliké bohy z vědeckého Olympu hádati se mezi sebou. Challenger se pomalu vztýčil ve svém křesle, jako by svou hřmotnou postavu vypáčil.

»A já musím zase žádati vás, pane Waldrone,« pravil, »abyste ustal ve svých tvrzeních, které nejsou v přesném souhlasu s vědeckou skutečností.«

Tato slova probudila bouři. »Hanba! Hanba!« »Ať promluví!« »Vyhoďte ho!« »Shoďte ho s podia!« »Poctivou hru!« Takové a podobné výkřiky se vynořovaly ze všeobecného řevu, stejně veselého jako rozčileného. Posluchačstvo se zároveň bavilo i zatracovalo. Předseda vstal a mávaje oběma rukama zamečel rozčileně. Z mraků jeho neslyšitelného mručení vynikla jako pevné vrcholy pouze tato slova: »Profesor Challenger — osobní názory — později.« Rušitel přednášky se poklonil, usmál se, pohladil si vousy a klesl zase do svého křesla. A Waldron, všecek rudý ve tváři a bojovný, pokračoval ve své řeči. Tu a tam, když něco tvrdil, vrhl jedovatý pohled na svého soupeře, jenž se však zdál hluboce dřímati se stejným širokým a šťastným úsměvem v obličeji.

Konečně byla přednáška skončena. Domnívám se však, že to byl konec předčasný, poněvadž závěrek řeči byl spěšný a nesouvislý. Nit důkazu byla hrubě přetržena a posluchačstvo bylo neklidné a vyčkávalo. Waldron se posadil a po několika zašeptaných slovech předsedových zvedl se profesor Challenger a přistoupil ku pokraji podia. V zájmu svého listu uvádím zde jeho řeč doslovně:

»Dámy a pánové,« začal při potlačovaném vyrušování ze zadu. »Prosím za odpuštění, dámy, pánové a děti — musím se omluviti, poněvadž jsem vypustil nedbale značnou část obecenstva.« (Povyk, při němž profesor stál s jednou rukou zdviženou, kývaje vlídně svou ohromnou hlavou, tak jako by dával zástupu papežské požehnání.) »Byl jsem zvolen, abych vyslovil slovo díku panu Waldronovi za velmi malebnou a dobře promyšlenou přednášku, jíž jsme právě vyslechli. Jsou v ní sice body, se kterými nesouhlasím, a bylo tedy mojí povinností, naznačiti je, jakmile vznikly, avšak přes to dosáhl pan Waldron zcela dobře svého účelu, neboť jeho cílem bylo podati prostý a zajímavý obraz toho, co považuje za minulou historii naší planety. Populární přednášky lze poslouchati nejsnadněji, ale pan Waldron« (při tom se profesor vztýčil a zamžoural očima na předešlého řečníka), mně promine, když řeknu, že takové přednášky jsou nutně povrchní a že zároveň také svádějí, neboť musí býti upraveny tak, aby je pochopilo nevědomé obecenstvo.« (Posměšné výkřiky.) »Lidoví řečníci jsou vždycky svojí povahou příživníky.« (Hněvivé pohyby protestu u pana Waldrona.) »Tito řečníci vynášeli ke své vlastní slávě hrdinské činy jiných a strkají do kapsy díla, jež byla vykonána jejich chudými a neznámými bratry. Jediná nepatrná a nová skutečnost, získaná v laboratoři, jediná cihla, vsunutá do chrámu vědy, vyváží daleko jakýkoliv výklad z druhé ruky, který sice vyplní nečinnou hodinu, ale nemůže zůstaviti nijakého užitečného výsledku. Uvádím tuto zřejmou úvahu ne snad proto, že bych chtěl nějak zvláště pana Waldrona snižovati, nýbrž jenom proto, abyste neztratili smyslu pro poměr a nepovažovali novice za velekněze.« (Při těchto slovech pošeptal pan Waldron něco předsedovi, jenž se pak zpola zvedl a řekl něco vážného lahvi na vodu.) »Dovolte mi, abych přešel ku předmětu širšího zájmu. Který jest to však bod, pro nějž jsem jako původní badatel útočil na přesnost našeho řečníka? Týká se trvání jistých typů zvířecího života na naší zemi. Nemluvím o tomto předmětu, jako bych se jím zabýval z libůstky a také bych chtěl dodati, že o něm nemluvím ani jako populární řečník, nýbrž mluvím jako člověk, jejž vědecké svědomí nutí, aby dbal přísně skutečnosti a tu pravím, že pan Waldron se velice mýlí, jestliže se domnívá, že když sám nikdy neviděl nějakého tak zvaného předhistorického zvířete, že by takový tvor také nemohl dosud žíti. Tito tvorové jsou opravdu, jak pan Waldron řekl, našimi předchůdci, a nejen to, jsou také, mohu-li se tak vyjádřiti, našimi předchůdci současnými, které můžeme dosud najíti s celou jejich ohavnou a nebezpečnou povahou, jestliže máme jenom dosti síly a vytrvalosti, abychom vypátrali jejich doupata. Tvorové, o nichž jsme se domnívali, že náleželi jenom době jurské, netvorové, kteří by vyplenili a pozřeli naše největší a nejdivější ssavce, existují dosud.« (Výkřiky: »Podvod!« »Dokažte to!« »Jak pak vy to víte?« »To jest otázkou!«) »Jak to vím já, tážete se mně? Vím to proto, poněvadž jsem některého sám viděl.« (Potlesk, hluk a hlas: »Lháři!«) »Že jsem lhářem?« (Všeobecný veselý a hlučný souhlas.) »Slyšel jsem snad někoho, kdo by řekl, že jsem lhářem? Chtěla by snad osoba, která mne nazvala lhářem, laskavě vstáti, abych ji poznal?« (Jiný hlas: »Zde jest, pane!« A nějaký neškodný, malý človíček s brejlemi, který se zuřivě bránil, byl vyzdvižen ve skupině studentů.) »Odvážil jste se nazvati mne lhářem?« »Ne, ne, pane!« křičel obžalovaný a zmizel jako kašpárek v krabičce. »Jestliže někdo v této síni se odvažuje pochybovati o mé pravdomluvnosti, potěšil bych se velice, kdybych po přednášce s ním mohl promluviti několik slov.« (»Lháři!«) »Kdo to řekl?« (A poznovu byl onen nevinný muž, zoufale se vzpouzející, vyzvednut do vzduchu.) »Jestliže tam půjdu mezi vás — — —« (Všeobecný sbor: »Pojď, Karličko, pojď!«, což přerušilo na několik okamžiků jednání, zatím kdy předseda povstal a mávaje oběma rukama, zdál se tento zpěv říditi jako kapelník. Profesor, jehož tvář byla pokryta ruměncem a jehož chřípí se chvěla, stál tu s ježícími se vousy a byl teprve teď ve vhodné bojovné náladě.) »Každý veliký objevitel se setkal se stejnou nedůvěřivostí — s nepochybným vypáleným znamením hanby, jaké nosí pokolení bláznů. I když jsou vám předloženy veliké skutečnosti, nemáte dosti názoru, dosti představy, jež by vám pomohly, abyste je pochopili. Dovedete na muže, kteří dali v sázku svoje životy, aby otevřeli vědě nová pole, házeti blátem. Pronásledujete proroky! Galileo, Darwin a já —« (Dlouhé volání slávy a naprosté přerušení řečníka.)

Veškeré tyto úryvky vypisuji ze svých spěšných poznámek, napsaných v době, o níž můžeme míti jenom nepatrné představy, stejně jako o naprostém zmatku, v němž se tou dobou shromáždění ocitlo. Řev byl tak děsný, že několik dam se již rychle vzdálilo. Vážní a úctyhodní staří pánové byli převládající náladou právě tak zle rozlíceni jako studenti a viděl jsem muže s bílými vousy, kteří vstávali, a hrozili zatvrzelému profesorovi pěstmi. Veškeré veliké shromáždění vřelo a kypělo jako hrnec s vroucí vodou. Profesor učinil krok vpřed a zvedl obě ruce. V tomto muži bylo něco tak velikého, uklidňujícího a mužného, že hřmot a výkřiky ponenáhlu umlkly před jeho velitelským posuňkem a ovládajícím zrakem. Zdálo se, že chce říci něco určitého. Shromáždění umlklo, aby ho slyšelo.

»Nechci vás zdržovati,« pravil. »Nestojí to za to. Pravda jest pravdou a hluk několika pošetilých mladíků — a obávám se, že musím také dodati, že stejně s nimi pošetilých starších pánů — nemůže míti na celou věc vlivu. Tvrdím, že jsem otevřel vědě nové pole. Vy to popíráte.« (Volaní slávy.) »Předvedu vám tedy důkaz. Chcete zvoliti jednu nebo více osob ze svého shromáždění a vyslati je jako svoje zástupce, aby se přesvědčily o mém tvrzení vaším jménem?«

Pan Summerlee, veterán mezi profesory srovnávací anatomie, vstal v obecenstvu. Byl to vysoký, štíhlý, zatrpklý muž, a jeho tvař měla výraz nějakého bohoslovce. Pravil, že by si přál otázati se profesora Challengera, zdali výsledků, na něž se odvolával při svých poznámkách, dosáhl za své cesty ke hlavním přítokům řeky Amazonu, kterou vykonal přede dvěma léty.

Profesor Challenger odpověděl, že tomu tak jest.

Pan Summerlee chtěl věděti, jak se stalo, že profesor Challenger tvrdí, že učinil objevy v těchto oblastech, které byly již probádány Wallacem, Batesem a jinými cestovateli, kteří se těšili podepřenému, vědeckému věhlasu.

Profesor Challenger odpověděl, že se zdá, jakoby pan Summerlee si mátl řeku Amazon s Temží a že Amazon je ve skutečnosti řekou trochu větší. Dodával, že by snad pana Summerleea zajímalo věděti, že Amazon s řekou Orinoco, která jest s ním ve spojení, zabírá krajinu asi padesáti tisíc mil a že na tak ohromném prostoru nebylo tedy nemožno jednotlivé osobě najíti něco, čeho někdo jiný nenalezl.

Pan Summerlee se vyjádřil s kyselým úsměvem, že uznává zplna rozdíl mezi Temží a Amazonem a že tento rozdíl spočívá právě ve skutečnosti, že u prvně jmenované řeky lze každé tvrzení dokázati, kdežto u druhé toho nelze. Byl by profesorovi Challengerovi vděčen, kdyby udal zeměpisnou délku a šířku země, ve které by bylo lze nalézti předhistorickou zvířenu.

Profesor Challenger odpověděl, že si takové sdělení ponechává z dobrých důvodů pro sebe, že však jest hotov podati je komisi, zvolené posluchačstvem, ovšem se vhodnou opatrností. Chtěl by snad pan Summerlee súčastniti se této komise a chtěl by se přesvědčiti o jeho udáních osobně?

Pan Summerlee: »To chci.« (Veliké výkřiky souhlasu.)

Profesor Challenger: »Pak vám zaručuji, že vám vložím do rukou materiál, který postačí, abyste cestu nalezli. Avšak jest pouze správno, že když pan Summerlee chce odkázati moje tvrzení do příslušných mezí, abych si dovolil zase stejně omeziti jedno nebo dvě tvrzení jeho. Nemohu vám zastírati, že jsou zde jisté obtíže a jistá nebezpečí. Pan Summerlee bude potřebovati nějakého mladšího druha. Smím se tázati, zdali by se chtěl někdo přihlásiti dobrovolně?«

Takovým způsobem se děje, že se člověk setká se svou velikou životní krisí. Zdali jsem si mohl pomysliti, vstupuje do této síně, že se vrhnu do nejpodivnějšího dobrodružství, o jakém se mi kdy zdálo? Avšak Claudie — zdali se mi teď nenaskytla právě taková příležitost, o nichž mluvila? Claudie by mi byla dojista řekla, abych šel. Vyskočil jsem. Mluvil jsem, aniž jsem si rozmyslil svoje slova. Henry Tarp, můj soudruh, mne tahal za rukáv a slyšel jsem ho šeptati: »Sedněte si, Malone! Nečiňte ze sebe takového osla!« Zároveň jsem pozoroval, že nějaký vysoký, štíhlý muž s temnými, přizrzlými vlasy, který seděl o několik sedadel přede mnou, se také zvedl. Díval se na mne tvrdýma a hněvivýma očima, ale neustoupil jsem.

»Půjdu, pane předsedo,« opakoval jsem znovu a znovu.

»Vaše jméno! Vaše jméno!« volalo shromáždění.

»Jmenuji se Edward Dunn Malone. Jsem zpravodajem »Daily Gazetzte.« Jsem svědkem dojista nepředpojatým.«

»A jaké jest vaše jméno pane?« tázal se předseda mého vysokého soupeře.

»Jsem lord John Roxton. Na Amazonu jsem již byl, znám tamní krajinu a mám pro takové výzkumy zvláštní vlastnosti.«

»Pověst lorda Johna Roxtona jako sportsmana a cestovatele je zajisté slavně známa po celém světě,« pravil předseda, »ale zároveň by bylo dojista stejně vhodné, kdyby se takové výpravy súčastnil také některý člen tisku.«

»Navrhuji tedy,« řekl profesor Challenger, »aby tito dva pánové byli zvoleni jako zástupci tohoto shromáždění a aby doprovodili profesora Summerleea na jeho výzkumné cestě a aby pak podali zprávu o pravdivosti mých sdělení.«

A tak uprostřed výkřiků a volání byl náš osud rozhodnut a já jsem se ocitl v lidském proudu, který mne strhl a unášel ke dveřím, při čemž moje mysl byla jako otupena ohromnou novou úlohou, jež se přede mnou tak náhle vytýčila. Když jsem vyšel ze dvorany, spatřil jsem dole na dlažbě na okamžik proud smějících se studentů a pak nějakou ruku, mávající těžkým deštníkem, která se zvedala a padala do jejich středu. A potom, za hlučného volání a bolestných výkřiků vyjel elektrický automobil profesora Challengera od kamenného roubení a já jsem kráčel pěšky pod stříbrnými světly Regent Street, zaměstnávaje se myšlenkami na Claudii a jsa zvědav na svoji budoucnost.

Náhle se dotkl někdo mého lokte. Obrátiv se, hleděl jsem do veselých a velitelských očí onoho vysokého, štíhlého muže, jenž se přihlásil dobrovolně, že mi bude soudruhem při našem podivném úkolu.

»Myslím, že jste pan Malone,« pravil. »Budeme tedy společníky — jak? Můj byt jest právě naproti. Snad byste byl tak laskav a věnoval byste mi asi půl hodiny, neboť jest několik věcí, které bych vám velmi nutně chtěl říci.«


  1. Alessandro Cagliostro, známý zakladatel zednářských loží, magik a alchymista jest považován za největšího podvodníka XVII. století, ale podle nejnovějších anglických badání neprávem. Jeho život i činy byly dosud posuzovány příliš jednostranně. Pozn. př.
  2. Předpotopní tlustokožci. Pozn. překl.
  3. Irské jídlo z masa skopového, hovězího, slaniny a zemčat s cibulí a pepřem. Pozn. překl.
  4. V obou jmenovaných břidličnatých útvarech byly nalezeny až dosud nejslavnější ukázky zkamenělých, obrovských ještěrů. Pozn. překl.
  5. V posledních letech se uplatňoval v Anglii názor, že spisy připisované slavnému básníkovi Shakespeareovi, napsal vlastně lord Bacon. Pozn. překl.