Vybrané povídky (Maupassant)/Zloděj

Vybrané povídky (Maupassant)
Svatý Antonín	Zloděj	Na moři

Údaje o textu
Titulek:	Zloděj
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Le Voleur
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 68–74. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

françaisfrançais

Vždyť vám pravím, že mně nebudete věřiti!

― Vypravujte jen přece.

― Budiž tedy. Předem však ujistiti vás musím, že historka moje v každém ohledu jest pravdivá, byť i sebe více zdála se býti nemožnou. Diviti se nebudou pouze malíři, zvláště starší, kteří znali onu dobu běsných výbuchů, kdy fraškovité záchvaty řádívaly tou měrou, že nedaly vám jinak ani ve chvílích nejvážnějších.

A starý umělec rozkročmo sedl na židli jako na koně.

Rozhovor tento dál se v jídelně jistého hotelu v Barbizonu.

Pokračoval: ― Nu, tehdáž u večer poobědvali jsme u nebohého Sorieula… nyní už mrtvého, nejztřeštěnějšího z nás všech. Byli jsme toliko tři: Sorieul, já a Le Poittevin tuším, ač s určitostí nechtěl bych tvrditi, že on skutečně. Míním arciť Eugena Le Poittevina, malíře scen přímořských, nyní rovněž mrtvého a nikoli krajináře dosud žijícího a těšícího se plnému zdraví.

Dím-li, že poobědvali jsme u Sorieula, znamená to, že byli jsme opilí. Jedině Le Poittevin byl při smyslech, poněkud podnapilý ovšem také, ale při všem zachoval si ještě jemnější rozvahu. Tenkráte byli jsme mladí. Na kobercích rozloženi, rozpustile bavili jsme se v malé jizbě sousedící s atelierem. Sorieul naznak ležel na podlaze, nohy vzhůru opíral o židli, vyprávěl o bitvách a hovořil o stejnokrojích z časů císařství. Na to náhle se zvedl, přikročil k velké skříni, kdež nacházely se rekvisity, vyňal z ní úplnou husarskou uniformu a ustrojil se do ní. Pak nutil Le Poittevina aby oděl se za granátníka. Tento zdráhal se, ale marně, neboť chopili jsme ho a svléknuvše jej, strčili jsme ho do nesmírného šatu, v němž docela téměř zmizel.

Já sám vyšňořil jsem se za kyrysníka. A Sorieul provedl s námi několik složitých pohybů a obratů. Posléz zvolal: „Jsme-li už jednou starými sekáči, pijme jako staří sekáči!“

Zapálen byl samovar, uvařen punč, slit do sklenic, tyto vyprázdněny, načež podruhé zašlehl plamen po měděném kotlíku. A plným hrdlem zpívali jsme dávné písně, jaké vřískávali druhdy statní vojáci velké armády.

Pojednou Le Poittevin, jenž přese vše nejvíce zůstal při paměti, nás okřikl a po několika vteřinách ticha pravil tlumeně: „Myslím, že zaslechl jsem v atelieru kroky.“ Jak právě dovedl, vzchopil se Sorieul a zajásal: „Zloděj! Jaké to štěstí!“ A v zápětí zanotoval marseillaisu:

„Aux armes, citoyens!“

A vrhnuv se ku stojanu se zbraněmi, vyzbrojil nás každého podle uniformy. Já obdržel jakousi hákovnici a šavli, Le Poittevin těžkou pušku s bodákem a Sorieul, nedosti rychle nacházeje, po čem se sháněl, zmocnil se jezdecké bambitky, již zastrčil si v opasek, a námořnické sekery, jíž zamával nad hlavou. Po té obezřetně otevřel dvéře atelieru a armáda vtrhla na podezřelé území.

Když ocitli jsme se uprostřed prostranné místnosti, zastavené oponami, nábytkem a množstvím rozmanitých a podivných předmětů, ozval se Sorieul: „Povyšuji se na generála. Odbývejme válečnou poradu. Ty, kyrysnický sbore, zamezíš nepříteli ústup, uzamkneš totiž na klíč dvéře. A ty, granátnický voji, potáhneš se mnou.“

Vykonal jsem, co bylo mi nařízeno, a přirazil jsem zpět k hlavní části armády, jež podnikla obhlídku.

V okamžiku, kdy dostihl jsem ji za širokou španělskou stěnou, zazněl strašlivý lomoz. Stále se svíčkou v ruce, vyrazil jsem ku předu. Le Poittevin právě prohnal bodákem prsa vycpanému modelovanému panáku, jemuž Sorieul před tím byl rozpoltil sekerou hlavu. Když seznán byl omyl, velel generál: „Buďme opatrni!“ a obhlídkou postupovalo se dále.

Nejméně dvacet minut marně prohledávali jsme veskrz kouty a rohy atelieru, až Le Poittevin přišel na myšlénku, prozkoumati velkou přístěnnou almaru. Byla tmavá a hluboká. Vztáhl jsem ruku se světlem mezi půle dveří, ale v témž okamžiku ohromen zavrávoral jsem zpět: uvnitř nacházel se muž, živý muž, který na mne patřil.

Bez prodlení zamkl jsem almaru na dva západy a odbývána nová porada válečná.

Náhledy byly velmi různé. Sorieul chtěl zloděje z úkrytu vykouřiti, Le Poittevin mínil, že by měl býti vypuzen vyhladověním, a já navrhoval jsem, aby byla vyhozena almara prachem do povětří.

Po krátké diskusi názor Le Poittevinův zjednal si všeobecného souhlasu a zatím co navrhovatel s těžkou svou puškou postavil se na stráž, druzí dva vešli jsme pro zbytky punče a své dýmky, načež usedli jsme před zamčené dvéře a pili na zlodějovo zdraví.

Za půl hodiny Sorieul prohodil: „Eh, je to jedno! Rád bych si toho chlapíka prohlédl z blízka. Což kdybychom se ho zmocnili násilím!“

Zvolal jsem: „Bravo!“ Každý chopil se své zbraně. Dvéře almary byly otevřeny a Sorieul, natáhnuv kohoutek své bambitky, která nebyla nabita, první pokročil v před.

S rykem vrhli jsme se za ním. V přítmí strhla se strašlivá mela; po zběsilém, pět minut trvajícím zápase, vyvlekli jsme na světlo starého jakéhos bělovlasého zbojníka v zedraném špinavém šatě.

Svázali jsme ho na rukou i nohou, načež posadili jsme ho do lenošky; po celou tu dobu nehlesl jediným slovem.

Na to Sorieul, jehožto opilosť honosila se slavnostním rázem, obrátil se k nám:

„Teď nad bídníkem tím vykonáme soud!“

Byl jsem tak zpit, že návrh ten zdál se mi zcela přirozeným.

Le Poittevin ustanoven byl obviněnému za obhájce a mně přiřčen byl úřad veřejného žalobce.

Všemi hlasy proti jednomu — hlasu to obhájcově — odsouzen byl k smrti.

„Popravíme ho!“ pravil Sorieul. Uvažoval však a dodal: „Muž ten nesmí zemříti bez náboženské potěchy. Byloby snad záhodno povolati kněze!“ Namítl jsem, že jest již pozdě. Vzhledem k okolnosti té vyzval mě Sorieul, abych úkol duchovního převzal sám a napomenul zlosyna, aby se mi svěřil.

Pět minut již zajatec hrůzně kroutil očima, přemítaje nepochybně, mezi jakými ocitl se to vlastně lidmi. Posléz vypravil ze sebe dutým od kořalky chraplavým hlasem: „Chcete si ze mne tropiti šašky, pravda-li?“ Leč Sorieul mocí přitiskl jej na kolena a z obavy, že snad rodiče jeho opomněli jej dát pokřtit, na hlavu vylil mu sklenici rumu.

Po té pravil: „Vyzpovídej se tomuto pánovi; odbila poslední tvoje hodina.“

Strachem vyděšen, dal se starý taškář do křiku o pomoc, a to tak pronikavě, že nuceni jsme byli ucpati mu ústa, aby nepoplašil sousedstvo. Pak smykl sebou na zem, jal se zuřivě kol sebe mlátiti rukama i nohama, kácel nábytek a trhal plátna napjatá v rámech. Sorieul zvolal posléz netrpělivě: „Uděláme tomu konec!“ A namířiv na nešťastníka svíjejícího se na podlaze, stiskl spoušť své bambitky. Kohoutek cvakl s lehkým úderem. Povzbuzen tímto příkladem, spustil jsem rovněž. Puška moje byla na kámen a křísla jiskrou, což přivedlo mě v úžas.

Na to Le Poittevin ozval se vážně: „Ale máme-li jen právo člověka toho zabíti?“

Udiveně Sorieul opáčil: „Jak by ne? Vždyť odsoudili jsme ho k smrti!“

Le Poittevin namítl: „Osoby civilní nebývají zastřeleny, muže tohoto nutno vydati katu. Musíme jej odevzdati stráži.“

Argument tento zdál se nám býti důvodným. Sebrali jsme chlapíka a ježto nemohl choditi, umístěn byl na prkno modelového stolu, pevně přivázán, a já s Le Poittevinem jsme ho odnášeli, kdežto Sorieul, ozbrojen až po zuby, uzavíral průvod.

Před strážnicí zastavila nás hlídka. Zavolán byl velitel stanice, který nás poznal, a jelikož denně svědkem býval našich žertů, šprýmů a našich víře nepodobných nápadů, zasmál se jen a odepřel převzíti našeho vězně.

Sorieul důtklivě naléhal na splnění naší žádosti, ale jen s tím výsledkem, že důstojník posléz přísně nás vyzval, abychom bez hluku vrátili se domů.

Průvod dal se tedy na zpáteční cestu, až opět stanuli jsme v atelieru. Tázal jsem se: „Co teď se zlodějem?“ Náhle obměkčen podotkl Le Poittevin, že zajatec náš musí býti velmi umdlen. A opravdu ztuha připjat k prknu a ústa ucpaná špejlem, vyhlížel nebožák, jako by zápasil se smrtí.

Rovněž já byl jsem jat nezdolně tklivou útrpností, vyňal jsem mu roubík z úst a tázal jsem se: „Nu, jak je, starý?“ Zasténal: „U všech kozlů, mám toho dost!“ Tu také Sorieul počal otecky se on starati. Vypustil ho z pout, posadil jej do křesla, tykal mu, načež na posilněnou jali jsme se mu vařiti čerstvý punč. Zvědavě prohlížel si nás zloděj se svého místa. Když nápoj byl připraven, podána mu sklenice a pilo se vzájemně na zdraví.

Vězeň držel se za čtyři. Když však počal svítati den, zvedl se a pravil klidně: „Jsem nucen vás opustiti, neboť musím už domů.“

Prohlášením tím velice nás zarmoutil, chtěli jsme ho ještě zdržeti, zamítl však.

Každý z nás stiskl mu ruku, Sorieul svíčkou posvítil mu předsíní na chodbu a volal za ním až do průjezdu:

„Dejte pozor na schůdky dole přede dveřmi!“

Společnost kol vypravovatele upřímně se smála. Zvedl se, zapálil si dýmku a posadiv se k nám opět tváří, doložil:

― A co na historce té nejlepšího, že je pravdivá!