Přeskočit na obsah

Vánoční album/1883/Zlatá srdce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
(přesměrováno z Zlatá srdce)
Údaje o textu
Titulek: Zlatá srdce
Podtitulek: Několik lístečků do alba
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 36–49.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Ve starých letopisech kapitoly, jež považují jedni za zlato, jiní za rudu železnou a ještě jiní za pouhý křemen. A proto také bývají dobami zlatými pojmenovány časy, jež jsou tak zcela po chuti pisatelově. Často užíváno výrazu „zlatý věk“ s nesmírně trpkým přídechem. Ta hořkosť přechází z jednotlivých statí až do nejvnitřnějších útrob duše.

Panování Karlovu říkají také zlatá léta. Ale tu ještě vždycky dlužno přidati: Byly to doby zlaté rudy, která musela teprve projíti celým ohnivým mořem, aby se drahý kov ukázal v plné, zářivé své ryzosti. A ukázal se opravdu. Leskem zlatých srdcí byl zastíněn i jas sluneční.

A tříbiči té zlaté rudy českých srdcí byli prapodivní lidé a nechybím, řeknu-li, že jich možno počítati na miliony. Mluvili ponejvíce německy, ač mezi nimi nechyběl skorem žádný pronárod. A oko je rozeznávalo z daleka po červených křížích na prsou a rukávcích…

Než musím již ku své povídce, která se podobá tak poněkud obrázkům, jež se kmitávalv za štědrovečerního šera na zčernalém stropě naší světničky, jsouce vykouzleny skotačivými plaménky na krbu a jež, byť i s vánočními hody nijakž nesouvisela, přece snad v duši čtenářově nalezne útulného místečka. —

— Práce polní všude „stala“. Po sedláčku nikde, ani vidu, jak si vyzpěvuje a vysoko nad hlavou mu křivánek přizvukuje a na ouhoře brázda vedle brázdy přibývá. Ve stodolách po cepích také nikde ani stopy, jakoby tu tohoto hospodářského nářadí ani neznali. Vozy odstrojeny, řebřiny pod kolnami na kolikách rozvěšeny… Ve dvorech ticho, tváře zamyšlené, jazyky zamlklé; ale v srdcích naděje, jejíž kořeny jakoby do skal na kolik sáhů se byly zapustily.

„Ať toho u nás nevidím! — K čemu hlavy věsiti, když už napřed víme, jak všecko dopadne! — Jářku, ženo a vy chaso!“

A zeman Sokolec si dvěma prsty u pravé ruky zaluskl a nohou důkladně zadupl.

„Až v Čechách jednou začnou plakati, slzy se v moře rozlejou. Hlavy vzhůru! — Takhle! — Na mne se podívejte!“

„Starý blázne! — Říkám, že k rozumu už nepřijdeš!“ prohodila vladykova žena; ale ve svém vnitru měla z něho přece jen radosť. A skorem by se jí byl kolem rtů i úsměv zakmitl.

„Pokud vím, plakali po Čechách jen jedenkráte tak do opravdy. Od polední strany jelo všemi silnicemi plno vozů s nebožtíky. — A nebylo hradu a nebylo dvora, kde by někoho byli nepohřešovali. Tenkráte padl český král, zůstal v cizině a osiřelo všecko, co v téhle milé zemi naší dýchalo životem —“

„Ale nikdy se proti nám tolik nepřátel nekasalo!“

„Co ty víš, kdy a jak? — Čím jich více, tím slavnější vítězství! — Budeš-li takhle mluviti, ještě sám se opášu mečem a vyjedu si do pole!“

„Po druhém kroku by tě brůna shodila!“

„Co že? — Jak že?“

Zeman Sokolec se zadíval do obličeje své ženě, že si až tváře zakryla zástěrou.

„Chceš-li, já ti to dokážu!“

A Sokolec šel do výklenku, sejmul křivou šavlici, opásal se jí opravdu a už se chystal přehoditi si ramenoma i plášť.

„Vyveď mi, Jirko, plosičku! — A rychle!“

Ocel o dřevěnou podlahu ve světnici až zvonila. A na dvoře již plosička třikrát vesele zařehotala.

„Tak ženo s Pánembohem! — Jářku!“

Ale nyní se mu vrhla zemanka do náruče, nemohouc se již překonati.

„Syna jsi vyslal a ještě ty mne nyní opustíš? — Měj přece rozum, starý blázne!“

Tahle slova zněla tak prosebně: spočívalo v nich tolik neodolatelné síly.

„Kam bych se ubohá poděla? — Co bych si tu počala?“

Starý si konečně dal říci: ostatně by mu to již ani nešlo. Ale musel ženě ukázati, že by provedl ještě ledacos. A potom se pustil do vypravování, jež nebralo konce. Věděl na vlas, kdy se v Čechách co stalo, o každé bitvě, kolik pánů v ní vzalo za své, ve kterém rodě bývali hrdinové nejslavnější… A jaký div, že i zemance leskly se oči a čeledi červenaly tváře, když slyšeli o skutcích až neuvěřitelných, jež prováděli staří Čechové, a že jim přišla ke hlavám samoděk myšlénka. proč by toho nemohli dokázati i současníci, kteří jsou s těmi někdejšími jedna krev, kosť kostí jejich…

A zemanka bývala i hrdou ze svého Radouška, jenž také pomáhá potírati vrahy, kteří nešetři ani nemluvňat u prsou mateřských…

Jen nevěstě Radoslava Sokolce bylo nevolněji den ode dne. A tak se zdálo, že jí růže na lících kvapem blednou a pomněnková očka že se kalí listopadovými mlhami. Měli se spolu rádi od malička, otcovská zboží sousedila, staří dětem přáli a nemohli se dočkati, až dorostou… Ale když se všecka, živá a věrná duše česká sbíhala ku slepému vůdci, zakýval starý Sokolec hlavou, položil synovi na rameno pravici, podíval se mu bystře do očí, jakoby mu chtěl duši prozpytovati v nejtajnějších záhybech, a potom takto promluvil:

„V Čechách bývalo zvykem, hrozil-li nepřítel, že tuchla všecka radost, odkládány svatby, odříkány radovánky a kdo byl zdravých paží, šel každý — každičký. A posýlali otcové syny své do jednoho. A ty půjdeš také! Slepého Jana od starého Sokolce pozdravuj. Snad se na něho bude ještě pamatovati. Když on býval dole na stavech proti Rožmberkům, my tu kazívali zrádné pikle pánů Zajíců. Jen mu řekni: Já jsem syn toho a toho, i uvidíš, jak tě přijme!“

A Radoslav poslechl, Janu z Trocnova od otce pozdravení vyřídil a potom se od něho již nehnul, až když ho pochovali u sv. Ducha v Králové Hradci. A nemohou děti plniti věrněji závěť otcovu, než jak vykonával mladý Sokolec závěť, již zanechal Žižka sirotkům. —

Tenkráte musely svatby opravdu na dlouhý čas býti odkládány. Sotva oschla jen poněkud ocel a sotva že si tak Boží bojovnicí na chvilku oddechli, už zase museli vstávati i hájiti svého dědictví. Hrozným otčímem českých zemí byl tenkráte Zikmund Lucemburkovec. A práva jeho byla lehčí než peří, jež nepotřebno bývá vyhazováno na smetiště. Ale měla zastavatelů, až z toho šla hlava kolem… A nebýti v tomto dědictví srdcí zlatých, čistých, duší křišťálových, obětovných měrou nejvyšší, nevím, — nevím.

„A kdy už bude konec, strýčku, těmhle vojnám?“ zeptala se kdysi Radoslavova otce hezounká děvuška.

Stařík se pousmál a Božce, nevěstě synově, bylo do pláče.

„Až se z nepřátel proti nám ani jediná ruka nebude moci zdvihnouti. A to, doufám, ještě hezky dlouho potrvá!“

Stařík mluvil nejlhostejnějším hlasem a díval se k obloze, kde plynula celá stáda stříbrných oveček.

„A já den ode dne počítám, kdy se vrátí…“

„Marná práce, milé dítě! — Kdyby se vrátil dříve, pošlu ho nazpátek!“

„Že bys se tak mohl zatvrditi?“

„Tak!“

Stařík zamávl vzduchem rukou.

„A kdybych se vrhla před tebe na kolena, sepjala ruce a řekla: strýčku, prosím tě, nezatvrzuj se? — Podívej se! — Takhle!“

Děvuška milounká opravdu se vrhla na kolena před starého zemana i ruce sepjala. jakoby se byl Radoslav vrátil skutečně.

„Pak bych ti řekl: nech toho!“

Hlas starého zemana přecházel v podivný ton.

„A kdybych se ode tvých nohou nehnula?“

„Pak bych ti řekl: syna svého ti nedám nikdy!“

Potom se Sokolec obrátil a zahleděl se k obloze ještě upřeněji, jakoby chtěl ovečky ve vzdušných stádech spočítati. Hezounké dívky si potom již nevšímal. Podivný člověk! Ale srdce pod jeho hrudí zlato ryzí!

* * *

Sokolcův syn zmohutněl v poli ku podivu. Bylo v něm viděti nezdolatelnou krev. Tvář snědá, větry sešlehána, ocelí rozjízvena, palem slunečním přecházející až do hněda, vlasy dlouhé, vlající, krunýř posekán, pohmožděn, helmice na kolikeru místech promačkána, pláty zohybány, suknice barvy nerozeznatelné, jen ten meč ostrý jako břitva a jen v těch pažích síla lví. Sokolcův syn vyrostl o několik palců do výše. Snad by ho prvním pohledem ani stařík byl nepoznal.

Svým zevnějškem podobal se tak všecek k sirotku.

Na koníku hříva až k zemi; ale běhy jeho dosud jako vítr.

Ještě všude plno práce. A když se mladému muži kolem očí křižovaly meče. když zvonila do uší ocel tu k vítězství, tam umíráčkem, když hřměly houfnice jako ke dni soudnému, když bušily cepy jako na nejtvrdším mlatě do zvlhlého obilí, čtyři duše měl vždycky na paměti Radoslav: otcovu, matčinu, někdejšího svého mistra a Božčinu.

A léta vodou plynula. Jaro větrem mizelo a štěstí života dál a dále prchalo.

Jednou v červnu zařičel před vraty dvorce, v němž starý Sokolec dosud byl živ, kůň, jakého tu nikdy neviděli. A seběhly se z blizounké dědinky kolem něho i děti. Ohonem div že zemi nezametal a předníma nohama div že si nešlapal na hřívu. Byl všecek spocen, pěna na pěně, a také nějak omdlen. Příliš nápadně hlavu věšel k zemi. Chtěl si zařehotati; ale selhalo mu… Jezdec ve tváři k nepoznání, hlavu bez helmice, u boku ani pochva od meče, levá ruka nějak příliš svislá…

Na dvoře se ozvaly kroky, ještě dosti pádné, a okamžitě pojevila se ve vratech stříbrovlasá hlava.

„Kdo jsi a co chceš?“

Tenhle hlas zněl tak cize, tak nezvykle.

„Jsem tvůj syn Radoslav!“

„Odkud přicházíš?“

„Od Lipan!“

„Co tu chceš?“

„Jak se tak jen, otče, můžeš ptáti?“

Stařík se dal nyní do smíchu.

„Je živa matička? — A co Božka dělá?“

„Já ti už řekl: Co tu chceš? — A ještě přidávám: Obrať se a jdi s Pánembohem!“

„Myslíš to do opravdy?“

„Odpověz mi k teto otázce: Je česká země zbavena nepřátel?“

„Cizích ano!“

„Ale víš-li, že domácí jsou stokrát horší? — A vystrkují hlavy všude, jako zmije po dešti, když se doplazí na výsluní!“

Potom zavládlo na několik okamžiků mezi oběma ticho: ale již za chvilku obrátil mladý muž koníka opravdu a odjížděl ode dvora. Dobré zvíře opět chtělo zařehotati; ale nemohlo a nemohlo. Zdálo se, že by tak rádo přivolalo někoho ku pomoci, zdali by nehnul tímhle divným, starým srdcem.

A ten den k večeru chvátala jakoby na perutích větru k Sokolcovu dvorci nevěsta syna zemanova. Byla ještě hezounká; nebylo ani znáti, že jí let přibylo. Co všecko nezdolá pevná, neoviklatelná naděje. Osvěží květy na lících i tehdáž, když palem hoře umdlévají.

„Byl prý tu Radoušek a odejel, a u nás se ani nestavěl!“

Stařík se lehounce usmíval.

„U vás se nestavěl?“

„Jakoby na mne byl zapomněl!“

„Ptal se po tobě! — Budeš muset ještě čekati. — Sokolcova krev tak brzy nezapomíná. — A je viděti, že to můj syn, poněvadž se u vás nestavěl!“

„Tvrdý otče!“

„Máš pravdu, že tvrdý, milá dcero! — Nenašel by takového! — Pohledati by ho musel v českém království! — Však by se to bylo nestalo! — Že jsem jen doma nebyla! — Necitelník!“

Zemanova žena hněvala se tentokráte opravdu.

„Tak si spolu jen pohovořte! — Mne tu prozatím není třeba!“

Sokolec si vyšel nyní do polí. Ale neviděl ani k modrým vrchům, jež lemují celý severní obzor. A kdyby byl prohledl, byl by se musel rozezlíti, protože oko jeho bylo by zavadilo o obrysy hrdého sídla mocných Zajícovců, jež na míle daleko i široko hlásalo podezřelou slávu pánů svých. Oči měl plné slz; a potom prý byl tvrd, necitelník…

Čím by byl tenhle člověk své drahé vlasti štěstí vykoupil! Co všecko by byl v oběť položil! Čeho všeho by byl nelitoval! A není-liž věk, v kterémž takováto srdce bijí, dobou zlata nejryzejšího? — A bylo jich tenkráte po českých krajích ještě hezká síla a proto zaskvělo se ještě jednou slunce slávy nejjasněji.

* * *

Čas prchal jako okamžiky. Schylovalo se ke sklonku již i léto; ale za to štěstí života bližší a bližší. Směje se takořka tváří ve tvář a člověk cítí jeho omamující dech na svém obličeji. Až z něho oči slzí a pro chvilenku hlas služby upírá.

Po Čechách opět živo. Boží bojovníci jakoby z hrobů vstávali. Krev u Lipan se v zemi ujala a vyrostla jiná mláď, k níž tu a tam přidal se ještě starý druh, jemuž tolik jizev na tváři, kolik vlasů na hlavě. Ale sirotky už nejsou; mají zase otce, jehož jméno Jiřík Poděbradský.

Opět třese se země bitevním rykem. Hlavy nachýlené k smrtelným dřímotám se zdvihají, naslouchají, co to, rty se usmívají, oči se lesknou a sluch rozeznává zcela zřetelně starou, známou: „Kdo jste Boží…“ Na nejednom lůžku ji rtové šepotají s posledním výdechem…

Ve dvoře, jejž rod Sokolcův obýval od nepaměti, stařík dosud na živu. Manželka jeho odešla již před několika léty. Jest však jen jako stín. Už by věru nemohl vzkřiknouti: „Vyveď mi, Jirko, plosičku!! Jen se zápražím plíží. A přečasto vychází na vršíček, obě ruce si klade před oči a dívá se do dálky, zdali jezdec nějaký necválá ke dvorci. A se Sokolovcem chodívá žena, skorem také již staruška; tak se zdá, jakoby někdy staříka vedla a jakoby se o ni opíral. Ale uchovejž Bůh, aby mu řekla: podepři se dědoušku! I berlu by odhodil. Ale zdali by mohl hlavu vzpřímiti, prsa vypnouti a zadupnouti si, nevím — nevím. A kde koho může, všude se ptá, jak ta vojna? A ještě by vždycky přidal rád nějakou otázku, ale nechce mu to nějak rty…

„Slyšíš panenko? — Není mi volno! — Dnes nikam nepůjdeme!“

Ta, kterou oslovil stařík: panenko, měla již hezky vlasy prokvětlé; ale přiskočila střelou a zachytila starouška.

„Jen se neboj, strýčku! — Já tě udržím!“

„Co — jak — mne držeti! — Podívej se!“

A dědoušek se chtěl vší silou vzpřímiti. Ale nebýti rukou pečlivé ošetřovatelky, byl by dozajista klesl ku zemi. Potom si chtěj nechtěj musel sednouti za stůl. A byl z duše mrzut, že mu Božka musela podati své rámě a že mu nohy náhle nějak nechtěly sloužiti.

Pojednou slyšeti venku opět řehot koňský. Od kterého času se tu již nikdo nezastavil?

Stařeček se znovu namáhal povstati. Chtěl se podívati aspoň oknem, kdo že si to do dvora zajíždí návštěvou. Ale zase nemohl, zrovna jakoby nohám jeho kdos byl učaroval.

Ale už zápražím ostruhy s ocelí se srážejí, otevírají se dvéře, a když příchozí pozdravuje: „Požehnej Pánbůh,“ letí mu ošetřovatelka dědouškova do náručí.

„Tak jsme se tě přece dočkali! — Radoušku můj! — Strýčku, vrátil se tvůj syn!“

Sokolec za stolem upřel nyní na příchozího svůj zrak s velice zpytavým pohledem. Zdálo se, jakoby návštěvníka prvním okamžikem nemohl ani poznati. Příchozí mohl tak již čítati přes šedesát. Tvář jeho palem slunečním i nepohodami až prohnědlá; není možno rozeznati, zdali ty šmouhy příč na příč vrásky či jizvy. Levá ruka hostu schází od ramene. Ale stojí vzpřímen dosud jako mladý doubec. A což to oko!

Stařík pohodil dvakrát, třikrát hlavou. A snažil se všemožně, aby na něm nebylo znáti slaboty.

„Kdo jsi a co chceš!“

Zase zní ten hlas tak cize a nezvykle.

„Jsem tvůj syn Radoslav!“

„Odkud přicházíš?“

„Od krále Jiřího…“

Staroušek nyní hlavou spokojeně přikývl.

„Je česká země zbavena nepřátel?“

„Jest! — Jsou rozprášeni do všech úhlů světa a stojím za to svou ctí, celých sto let že se jim vojny s námi nezachce!“

Staříkovi zdálo se. že svráskovatělý obličej se zarděl radostí a bělounká hlava jeho už asi po páté přikývla.

„Vítám tě, Radoslave, do svého domova, — vítám tě synu můj! — Sedni si přece; sedni! — Máš-li pak něco, Božko, aby se posilnil? — A jak ten koník venku řičí vesele.“

„Bude to hnedle, strýčku! — Brzičko!“

„Ať ví i ten kůň. že v domě u starého Sokolce!“

A Božka, skorem už také stařenka, jakoby nyní křidélka měla, jen se oku kmitala a jak jí náhle líce rozkvetla růžemi!

„A kde matička?“

„Už ji hlava neboli šestý rok! — Dej jí Pánbůh radosť věčnou!“

Sokolcův syn se zamyslil; — těžce, hluboce se zadumal.

„Však ji navštívíme všickni tři… Zatím vypravuj. Nemohu se již ani dočkati. Přijíždíš-li od krále Jiřího, budeš toho mnoho, velmi mnoho věděti. — A sedni si trochu blíže! Abych ti viděl lépe do tváře!“

Staroušek nechtěl říci: „Abych tě mohl lépe slyšeti!“

A Radoslav vypravoval. Staroušek neustále hlavou přikyvoval a začal se již usmívati. Můj Bože! Kdy na tomhle obličeji nebylo viděti úsměvu?

„Polom jsme je obklíčili se všech stran. Pro hory Železné nikam nemohli. Tenkráte by byl král Uhra věrolomce zdrtil jednou ranou. A brali jsme i za zlé Jiřímu, že se dal obměkčiti. Zima byla ukrutná, sněhu mnoho a záseky ve všech průsmycích. Ani noha by byla zdráva nevyšla. Našinců přibývalo každou hodinou. A král Jiří stiskl si s křivopřísežníkem pravici i za stůl s ním zasedl, aby pojedli a na věky věčné se smířili. Ale maďarská věra, kočičí věra. Maďarské slovo, cikánské slovo. A neuplynul ani rok a my již se znovu proti Matyášovi sbírali. Tentokráte postavila se našemu vojsku v čelo sama královna Johanna. A co jsme viděli, těžko, tatíčku starý, pověděti. Uher, křižák, Němec, — všecko jedna sběř. Sám ďas ví, že na toho Čecha každý si vyjede, a když proti němu nijakž nemůže, aspoň na něho zaštěkne.“

„To z toho, synu milý, že tahle země naše rájem, kterého zachce se každému, jenž půvabů jejích okusil. — A jak to dopadlo?“

„Znáš, tatíčku, rychlost střely, když po větru vypuštěna? — Ale rychleji ubíhali Maďaři z Čech. Až jim koně padali!“

„Ale vy jste jich dostihli?“

„A žádného neživili… A nyní všude pokoj. Země všecka vrahů prosta!“

„Pojď, synu, ještě blíže!“

Stařík dosud nedal na sobě znáti, že tak náhle seslábl.

Radoslav octl se nyní těsně u něho.

„Tak chlapče! — Božko!“

Staroušek k tomuhle výkřiku napjal všech svých sil.

A Božka tu byla větrem ze dvora.

„Česká země vrahů prosta, mně už hezky přes sto let, vy už také v podletí, ale srdce vaše dosud mladá, láska vaše dosud svěží… Chceš ještě jíti, Božko, za syna mého?“

Stařík držel Radoslava za pravici a hlas mu nějak selhával.

„Vždyť, strýčku, všecko — všecinko víš!“

A Božka si zakryla tváře zástěrkou jako panenka, když se rozvíjí z poupátka.

„Odmítla ženichů tolik, kolik snad v roce dní. Čekala na tebe, a když neměla nikoho, uchýlila se sem a byla mi dcerou — upřímnou — milou — věrnou — pečlivou —. A kdyby prý vám hlavy kvetly mlékem, že přece svoji budete, říkávala. Hlavy vám kvetou oběma do běla… Chcete jeden za druhého?“

A tu chvíli octli se Radoslav s Božkou na kolenou před stařečkem, jenž jim položil průsvitné již ruce na skráně a šeptal slova nejvřelejšího požehnání. Hlasitě ani nějak nemohl.

Týmže okamžikem sletělo nade střechu zdejšího dvorce štěstí, rozestřelo své peruti, z nichž na jedné leskla se slova: „láska jako první z jara květ“ a na druhé: „spokojenosť nevyrušitelná“, a zdálo se, že se mu odtud ani nechce, i že by tenhle útulek srdcí zlatých zasypalo nejdrahocennějšími skvosty, jež má v moci své a oblažilo jej dny, o nichž smrtelníci pouze v dřímotách snívají…

A já končím, podotýkaje jen tolik, že jsem si vždy nejšťastnější doby v minulosti takhle představoval, kdy zlato bylo nejen na kabátcích pánů a helmicích či krunýřích rytířských, nejen na bohatém šatě paní a měštěk, ale v duších i srdcích předků našich, kteříž, čím větším protivenstvím procházeli, tím ryzejšími se jevili.