Máj (almanach 1860)/Za májového večera

Máj (almanach 1860)
	Za májového večera	Hajduk Veljko

Údaje o textu
Titulek:	Za májového večera
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1860. Praha : Kat. Jeřábková, 1860. s. 1–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

— — Stála na pavlaně a májový večer se klonil nad ní, pln libodechu a půvabu, pln kouzla a slavičího zpěvu — pravý to večer lásky! —

Sto básníků tě oslavilo, ty dobo tajemná v přírodě — máji, jenž láskou sluješ v prsou lidských; ale kdo z nich tě vyčerpal? Kdo z nich úplně poznal poesii tvou, kdo tvou spanilosť, tvou čarovnou sílu, tvou moc?

Snad kdyby ona tam na pavlaně se byla o to pokusila a dithyrambu srdce svého na papír vylila: snad že by se ji to bylo podařilo. Ale jiná touha prochvívala její bytosť, než aby chtěla krásy večera zvěčniti a vlnění citů svých popsati. —

Hle! jak dychtivě se přes zábradlí nahýbá, jak zraku svého namáhá, aby ruměnný soumrak proniknul; jak se zachvěje, kdykoli si větřík v květoucím křoví zamilovaně povzdychne! Jistě že někoho očekává. Ale kdo se očekává s usmívajícími se ústy a zaroseným zrakem, kdo s horoucí netrpělivostí a s plachým zmatkem, blahým uzarděním a zblednutím náhlého nepokoje? Kdo jiný, než komu duše ženy s každou myšlénkou, touhou a modlitbou náleží; koho nazývá v nejtajnějších hlubinách nitra bohem svým na zemi — kdo jiný, ne-li milenec? —

Proč ale váhá se objeviti? Což neví, jak toužebně je očekáván? Neváhá — ona sama mu byla psala, aby se nedostavil dříve, než večer luh a sad v brunatné závoje zahalí; aj a tam na západě plála ještě široká purpurová pruha, jako vchod do ráje, a večernice, ta spanilá, blyštěla se ještě osaměle na růžové obloze. —

Ne, nesměl ještě přijíti, ještě bylo prozřetelnosti zapotřebí před světem, před nímžto se dosud přiodívala v barvy smutkové za zemřelého manžela; ještě požadovala slušnosť, nespravedlivá tyranka, aby svou lásku v tajemství zahalovali; ale jen málo neděl ještě, a potom…

Opět se dychtivě do mlčelivé zahrady nahýbá. Ano! dobře slyšela. Cosi v dálce zavrzlo! Ne, tenkráte to nemohl býti klam; v malé brance tam v rohu zahradní zdi otáčel se klíč v rezavém zámku! Nebylo k ní jiného klíče než onoho, který mu byla dnes ráno s dopisem odeslala; nechtěla, aby ho služebnictvo vejíti vidělo a jejich lásku žerty neposkvrnilo. — Teď se rachocení opakuje, — není to více přelud — za malou chvíli —

S nepohnutostí sochy, bez dechu naslouchala, kroky se blíží, znějíce vždy určitěji, tyto láskou a radostí operutěné kroky — ještě ho zakrývá houština, ale teď — teď musil tamto u staré lípy z křoví vystoupiti — nezakmitlo se tam něco? Ano, ano; pořád zřejměji to z večerní mlhy vystupuje, až se to objeví co vysoká mužská postava — byl to on! –

Rozepjala náruč a chtěla mu letět vstříc, tomu tak dlouho nevídanému, tak bolestně pohřešenému — ale ruce jí sklesly v němém pohnutí, nohy jí vázly — radosť ji ohromila!

Tu zahlídl její vlající šat; několik okamžiků jen, a již stál v jemně ozářené její komnatě, na polo odhrnutou záclonou od pavlanu oddělené — již klečel u jejích nohou.

Dvé vroucně se milujících duši, krutým osudem po dlouhá léta od sebe odtržených, ponejprv beze svědků, bez výčitek svědomí, bez překážek opojené zraky v sebe noří!

Hleděli na sebe a proud slzí jim z očí vyhrkl a objali se tak pevně, jakoby ještě cosi na světě stávalo, co by je od sebe odloučiti mohlo. Konečně se zpamatovali… zpamatovali se, že se sešli, aby ustanovili den, který je měl na věky spojiti. —

Počali rozmlouvati; ale jaký to přepodivný rozhovor! Tu zajikavé slovíčko, tam hluboký povzdech, tu věta bez ladu a skladu a tam zas zářící úsměv — a přece se zdálo, jako by si nikdo ani lépe rozuměti nemohl, jako tyto dvě šťastné děti, — ano děti to byly a k tomu ty nejdětinštější děti, na které se snad kdy růžolící máj usmíval. —

Jak se jí zdál jeho obličej pravidelný, jeho postava jak ušlechtilá! Ani neobyčejná bledosť a přepadlosť tváře nemohla dojem jeho zajímavé osobnosti rušiti; výraz byl tak mocný, že se to ani jeho nesmírně chudobnému oděvu nepodařilo, aby tím utrpěl. Mnohý by se byl snad v tomto těsném, nuzném kabátku, který se všude bočil a krčil jako by ani nebyl na jeho tělo šitý, směšným stal; ale on se v něm tak důstojně pohyboval, že v každém ušlechtilejším člověku tentýž hluboký soucit vzbudil jako u ní. Zasmušilá její tvář se brzy vyjasnila myšlénkou, že za málo neděl bude míti právo změniti, co ji teď ještě v poměrech jeho tížilo.

Blouznivě ho ukazovala vycházejícím hvězdám, tázajíc se jich, zda-li si ho tak krásného představovaly, když jim s proudícími se slzami v dlouhých probděných nocích o něm vypravovala?

On ale nechtěl, aby pro něco jiného mimo něho teď smyslu měla a pojav ji se zamilovanou žárlivostí do náruče, odnesl ji do komnaty, kde závistivě všecka okna zastřel, aby její oko nikde jinde, než po tváři jeho blouditi nemohlo.

Ale přehlídl velkou kytici z jarních květů na stole, a jak se ona k nim naklonila, šeptajíc jim plna nevinné radosti: „Vidíte, toť ten, na kterého sem se po celý den tak velmi těšila,“ tu i kytku nepříznivě odstranil.

Jak blaženě se jeho tyranství usmívala!

Ale brzo-li si nezpomněl na její minulosť! Jemný zamodralý kruh okolo jejích očí a nádech bledosti na jejích lících mu záhy na mysl uvedl, jak trapná léta v těsném vzduchu pokoje, vedle lůžka starého, nevrlého manžela protruchlila, jak jí je teď čerstvého vzduchu, sílícího výparu stromů, jak jí je volnosti třeba, měla-li se tato něžná květina úplně zotaviti: a on ji chtěl teď o to všecko ze sobectví oloupiti? —

Vyčítaje si trpce nyní svou úzkoprsosť, chtěl chybu svou napraviti a brzo hleděl opět líbezný večer s nesčíslnými tisíci třpytících se oči do tiché komnaty a vonný větřík celoval lahodně zlaté pletence bohatých vlasů nad bělostným čelem mladé vdovy se křížujících, pohrávaje si jako něžné její prsty v temných kučerách milencových.

„Jaký to čarovný večer,“ pravila svým sladkým hlasem, nočním tichem jako vzdálená hudba zaznívajícím. „Pamatuji se jen na jediný, který se mu vyrovnati může — jen ten byl rovněž tak klidný, tajemný, tak libodechý jako dnešní. Rci sám, Jaroslave, nepodobá se večeru, když sme se ponejprv spatřili?“

Jaká to blaženosť zaplanula v jeho zraku; ale jeho tvář to přelítlo jako odlesk sotva minulého hlubokého žalu.

„Jaká to pošetilá otázka,“ kárala sama sebe s roztomilým úsměvem. „Mé štěstí mne učinilo dětinskou; nepochopuji ani, Jaroslave, jak to trpěti můžeš? Deset let od tohoto dne uplynulo, a já se tě táži, jaká asi byla povětrnosť tehdáž! Zapomínám, že jen my ženštiny pro takové malichernosti smysl máme! Ach jak často z takových nepatrných, směšných upomínek zmužilosť a útěchu ve dnech strastí čerpáme, okřívajíce jimi jako zvadlé stéblo vlažným deštěm. — Jsme divné tvory, my ženy, Jaroslave; anibys nevěřil, že sem čarokrásný večer našeho prvního setkání vždy za příznivé znamení považovala a že se tedy ani nedivím, že jsme teď tak blaženi!“ —

„A ty zlá se v skutku domníváš, že sem já zapomněl, s jakou tváří příroda na mne hleděla, darujíc mi Adélu?“ vyčítal jí Jaroslav.

„Připomínám si tento den s neobyčejnou živostí jako všecko ostatní, co patří k lásce naší. — Byl to velký den po celém panství, kde se přijetí nové vrchnosti očekávalo. Všechny obce konaly slavné přípravy k uvítání milostivého panstva.“

„Ale nejvíce práce měl jistě pan učitel, otec tvůj,“ smála se Adéla.

„Uhodla si,“ odvětil mladík, směje se tak jako půvabná vdova. „Byl téhož dne všude a nikde; tu cvičil naši slavnou bandu v intrádách, tam rozvěšoval lampy, tu si dal od školní mládeže předzpívat sbor, tu ještě jednou v největší rychlosti řeč přečetl, kterou měla zahradníkovic Márinka slečně odříkati a jižto byl sám velmi květnatě složil — ana se náhle roznesla zpráva, že Márinka ochraptěla. Myslili sme všichni, že ho raní mrtvice uleknutím nad touto hroznou zvěstí. Nadarmo se mu radilo, aby rychle některá jiná dívka řeči se přiučila; vždyť nebyla tak dlouhá a do večera ještě množství hodin. Ale na neštěstí neuměla žádná jiná žačka mimo Márinku německy. Namítalo se mu, že se může rychle do češtiny přeložiti; ale než by se byl otec můj tohoto sprosťáctví dopustil, aby vrchnosť česky přivítal, byl by raději hned úřad svůj složil. — Zakládal si od jakživa velmi mnoho na tom, že ví, co je slušnosť! — Ale pomohli sme si přece, a to, jak víš, velmi duchaplně. Ještě tebe vidím, jak polekaně si ve voze seděla, jako z hnízda vyplašené holoubátko!“

„I mně tane každý případ tohoto večera jasně na mysli,“ odvětila mladá paní s planoucíma očima. „Ten můj dobrý tatínek! Byli sme oba tak šťastni, jak sme tichým večerem spolu na nové panství jeli. Byla sem radostí na polo bez sebe, že sem konečně z toho ošklivého ústavu vyvázla, ale otec se zas těšil, že jmění své, v obchodu vyzískané, na pěkném výnosném statku dobře uložil. Ale bývalý banquier se nedovedl do venkovského života vpravit; dal se spekulacemi zavésti a millionář byl by se málem stal — žebrákem!“

„Kdyby tys ho nebyla vykoupila,“ doložil Jaroslav s temným pohledem na smuteční roucho její.

„Ten dobrý, předobrý otec můj,“ vzdychla si Adéla, přeslechnuvši úmyslně jeho narážku. „Proč mně ho nemilosrdný osud právě v okamžiku vyrval, kdy se mohl konečně z úplného štěstí dítěte svého těšiti? — Onoho večera byl ještě laskavější, srdečnější, než jindy. Slíbil mi, že mne nikdy více od sebe nepustí, že bude sám všecko se mnou opakovati, čemu sem se byla v městě přiučila, aby cizí osobu do domu přijmouti nemusil, která by si nade mnou práva přiosobovala a snad nepřátelsky mezi nás se postavila. Líbala sem ho za radostnou zprávu až k udušeni, že mne neodevzdá více vadivé vychovatelce s dlouhým nosem a pichlavýma, vševidoucíma očima, aby mne plísnila, kdybych byla bez rukaviček a bez klobouku do zahrady, aneb do širého pole vyběhla! Jako dítě sem se těšila na tuto až posud nikdy nepocítěnou volnosť!“

„Však ti dlouho dopřáno nebylo, z ná se radovati, ty nebohá mučenice dětské lásky,“ pravil mladík tiše, stisknuv soucitně její měkkou ruku.

Zamlčevši se, bolestně opakovala stisknutí jeho, ale vyrvavši se násilně z trudných myšlének na ni doléhajících, pokračovala opět lehkým žertovným tónem, jako by je přehlušiti chtěla:

„Když sem se upokojila, vysvětloval mi tatínek nové mé povinnosti. Udal mi, jak se k našim úředníkům a poddaným zachovati mám, a konečně mne upozornil, že by bylo možná, že náš příchod nějakou slavností uvítán bude. — Vypravoval mi také, že prý při tom obyčejem, aby mladé děvče věnec, neb kytici s nějakou řeči podalo, a nařídil mi, budu-li takto poctěna, abych dárkyni vlídně v čelo políbila. — Umlkl a já se zahloubila s celou duší v půvaby noční přírody, až posud mně neznámé. Slavíci — bylo to ponejprv, co sem tklivé zvuky jejich zaslechla, zpívali tak sladce v zelenajících se keřích u tichého potoka, právě jako teď dole v zahradě pod našimi okny. Lehké, měsícem postříbřené chomáče průhledné mlhy táhly volně po vonných lukách, hle! právě jako teď tam dole v údolí ty bílé, něžné výpary okolo olšin se vinou. — Hvězdy se jasně třpytily v čistém vzduchu na temné obloze, mnohem jasněji než diamantový šperk, který mi otec po nebožce mamince v sametovém pouzdře ukládal a jen na den narozenin mých ukazoval. Již tenkráte sem jim všecka malá svoje tajemství svěřovala a právě sem se byla v ně zakoukala, vyměňujíc s nimi v tichém rozhovoru své dětské sny, lesklejší nad jejich jemný diamantový svit: an se kočár náhle zatočil a my zahnuli z temné cesty na širokou, lípami ovroubenou, do našeho nového zámku vedoucí silnici, uprostřed níž stála ohromná vítězná brána, věnci a barevnými svítilnami všecka pokryta.“

„V slohu, který by byl člověk nadarmo v náuce o stavitelství hledal,“ namítl Jaroslav škádlivě.

„Toť sice pravda,“ svědčila mu s dobrosrdečným pousmáním. „Ale mně se zdála čarovným, vznešeným výtvorem, když se kočár před ní zastavil a já si ji prohlédnouti mohla. Byla sem jako oslněna neočekávaným, příkrým přechodem ze tmy do světla, jakož i úplně novým, nikdy dříve nespatřeným divadlem. — Všecko, na čem oči mé utkvěly, zdálo se mi zázračné, krásné a trvalo to dlouho, než sem se z úžasu a podivu poněkud zotavila a po otci ohlédla. — Přijímalť vlídně deputace obcí, své nové úřadníky a t. d., jižto přišli představiti se mu a poníženě gratulace mu skládali, odporučujíce se v jeho milosť. Ostýchavě popohlédla jsem v stranu, kde sem pestrý houf děvčátek zvědavě na mne pošilhávajících spatřila, přemýšlejíc, zda-li mi některá z nich připověděný věnec podá a která to asi bude. Tu se kruh náhle rozstoupil a místo očekávaného děvčátka blíží se ke kočáru nastojte — hoch! — Mám ti ho popsati, Jaroslave,“ tázala se mladého muže, s bolnosladkým výrazem v ušlechtilé tváři ji poslouchajícího, potutelně mu v oči hledíc. „Jak se přede mnou objevil se sklopeným zrakem, ruměnec studu na mladé tváři, drže vonnou kytku a zatočený arch papíru v třesoucí se ruce? Jak pokloniv se mi skoro až k zemi, sáhodlouhou německou řeč spustil, z níž sem dílem pro vlastní rozpaky, dílem pro strašlivě falešný přízvuk jedinému slovu nerozuměla? Tenkráte si v skutku velkých deklamatorních vloh nejevil, miláčku; přednášels s tím samým výrazem, s jakým sem tě později při mši přisluhovati slyšela. Teprv když sem druhý den odevzdaný mi arch přečtla, dozvěděla sem se, že řeč tvá o pocitech školní mládeže jednala, dobroditelkou svou velmi sanguinicky mne nazývajíc. Budoucnosť dokázala ale, že se ve mně nezklamala; vyprázdnila sem pokaždé o zkoušce svou spořitelnu až do krejcaru a nakoupivši množství nejzbytečnějších předmětů, obdarovala sem líné tak jako pilné žačky s tou samou velkomyslnou nestranností, nemohouc myšlénku snesti, že by měl někdo smutně a nespokojeně odejíti. Toto nepedagogické jednání dopalovalo pana učitele pokaždé, jako kdo ví co. Jen si pomysli, vyčítal mi k mému nemalému ustrnutí, že prý tím kazím na svém panství mravy.“

„To je mu podobné; duch jeho neklonil se nikdy k laskavosti, liboval a libuje si až posud jen v neústupnosti a přísnosti, potáceje se v zastaralých předsudcích,“ odpověděl mladý muž prudce a chmura vystoupila na jeho sotva vyjasněném čele.

Chlácholivě přejela rukou jeho zasmušilou tvář. — „Konečně si umlkl,“ vypravovala hravě dále, „celý udýchaný a uhřátý a já zachvějíc se, pochopila, že mi jest také několik slov pronesti. Snad bych se byla k tomu snadněji odhodlala, kdybych byla před sebou dívčí tvář spatřila. Ale mezi samými děvčaty vychované, nemající ni bratra ni bratrance, byl mi hoch úplně neznámým tvorem, k němuž sem nejen s ostýchavostí, ale i s jistou bázní pohlížela. A teď sem měla jednomu z tohoto cizího plemene odpovídati! Ne, to nešlo nikterak; přesahovalo to veškeré meze mé zmužilosti!

Nebylo věru divu, že sem se v smrtelné nesnázi brzo rděla, brzo bledla, že sem ústa otvírala, nemohouc jediného slova ze sebe vypraviti — že sem úplně hlavu ztratila.

Avšak vyslance školní mládeže držely tytéž rozpaky ve svých tenatech; i on nevěděl, přešlapuje s jedné nohy na druhou, co si počíti má — má-li se ke mně přiblížiti a dar mi určený již odevzdati, anebo odpověď mou vyčkati. — Ach, vidělať sem navzdor svému zmatku předobře na jeho úzkostlivém obličeji, který se mi zdál hezčí a příjemnější, než kterýkoliv mých mladých milých přítelek, že se mnou soucítí a že by nebohý, právě jako já, nejradši upláchl, jen kdyby věděl kam a jak do toho! Viď, to byla strašná chvíle, Jaroslave,“ pravila tulíc se lichotivě k mladému muži, jako by mu chtěla nesnáze jí k vůli přestálé jaksi vynahraditi, a mladý muž vesele hlavou kýval, hladě lesklé prameny jejích vlasů. „Honorace začaly již velmi netrpělivě šeptati, nejapným klukem tě přezdívajíce; děvčátka se mezi sebou chechtala, podle všeho nevysmívaly se pouze neodhodlanému řečníkovi, ale snad ještě více neobratné slečince. Tu se konečně otec můj obrátil v naši stranu, upozorněn všeobecným mumláním a vypukl v hlasitý smích nad roztomilým genrovým obrázkem, v němž hrála dceruška jeho hlavní a nikoli nekomickou roli. —

Obraceje se opět k svým deputacím, pošeptal mi rychle: ‚Udělej tomuto výstupu konec, dušinko; já to také učiním, večeře již více než hodinu v zámku na nás čeká.‘ — Otcova slova mne ještě více zmátla. Konec sem měla udělati? Ale pro boha, jaký konec ne-li ten, o němž byl dříve, narážeje na naše přivítání, mluvil? Vždyť sem o žádném jiném ani nevěděla, ani jiný vymysliti si nemohla!

Dobrotivé nebe! Div že sem se ve voze nezvrátila, jak sem viděla, že se otec pánům ho vítajícím již poroučí a mně následovně nezbývá, než abych rozkaz jeho co nejrychleji vyplnila. Vstala sem.

Pan učitel si toho povšiml a dal nesmělému synovi notný štylec, aby se teď hnul a k slečně přistoupil. Nebohý se k ní přiblížil jako krví politý, třesa se na všech údech a strkaje jí s grácií malého kůzlátka osudnou kytku s kaligrafickým uvítáním do ruky. Tento nedostatek uhlazenosti vynesl chuďasovi druhý štylec od pana učitele, velmi přísně úřad ceremoniáře při této slavnosti zastávajícího. Tu se slečna, k jeho nesmírnému leknutí neočekávaně k němu nahne, a obtočivši rameno okolo jeho krku, dotkne se, co poslušná dcera pamětliva otcova naučení, jeho čela.“

„A hoch vykřik’, couvnul a málem by byl k zemi klesl jako bleskem ohromený, strhna slečnu za sebou s vozu, kdyby ho nebyl otec do náruče zachytil a jemu beze všech okolků pořádně před celým slavným shromážděním vyplísnil za neslýchané nezdvořáctví, že omdlévá slečniným políbením,“ skočil ji Jaroslav dovádivě do řeči. „A milostivá vrchnosť pustila se do tak hlasitého, srdečného smíchu nad tragikomickým ukončením této malé komedie, netušíc, jaký hluboký dojem v srdcích dvou hlavně podělených zůstaví. Nejvíce se ovšem smál otec můj, zachovávaje se tím podle zásad svých, velících mu, aby vlastních citů svých potlačiti uměl, a tím se vrchnosti své stal příjemnějším. Ty ale si hořce zaplakala, tušíc, že si příčinu k všeobecné veselosti zavdala, a zakrývajíc si rukama tvář, nechtěla si více na nikoho pohlednouti. — Já sem takořka tělesně otupěl střídajícími-se, docela mi novými pocity, mezi smutkem a nevýslovným plesem se kolíbaje. — Hleděl sem jako zkamenělý na pružnou mladistvou postavu plačící slečinky a ze směsice dojmů mých vynikala horoucí nepřemožitelná touha, pocítiti ještě jednou toto plaché zavadění jejích měkkých rtů o čelo mé, jež sem byl tak nemotorně a urputně od ní přijal. — Neopustila mne po celý život můj, Adélo,“ připojil s vášnivým pohledem na mladistvou vdovu, ježto se, klonivši se k němu, tak panensky uzarděla, jako by byla Vesna teprv po patnácté tvář její políbila. —

V zahradě dole nehnul se ani lístek, jako by se byla příroda ostýchala sladké výmluvné toto mlčení rušiti; i blouznivý větřík sklopil své vonné křídlo, na němžto jim jemné vzdálené žblunkání malého potoka donášel s toužebným voláním slavíka vedle v stromoví sídlícího.

„Sláva památce otce tvého, Adélo má,“ počal mladý muž. „Byl jistě jeden z nejvýtečnějších mužů, které zem naše nesla. — Jaká to vlídnosť v jeho slovech, jaká to upřímnosť v jeho chování! Byl by srdce s každým rozdělil, každého tak rád šťastným učinil, jako by byli všichni lidé jeho pokrevnými bratry. Ještě mi zaznívá v duši chlácholivý jeho hlas: ‚Jen zvolna, pane učiteli,‘ pravil mírně k otci mému, který po povinném výbuchu veselosti opět na mne bublal a broukal. ‚Nechte syna; líbí se mi jak náleží. Choval se docela dobře, nesluší se to pro studenta, aby se dal od děvčete veřejně objímat. Prosím ho ve jmenu mé nezkušené dcerušky, aby jí tento malý poklesek odpustil; takové mlaďounké děvčátko neví ještě, jak s mladými statečnými pány slušno zacházeti. — Jak jsi stár?‘ obrátil se přívětivě ke mně. — Ani to nejmizernější slovíčko nemohl sem ze stísněných prsou vypraviti. Otec musil odpověděti za mne. — ‚Již šestnáctiletý!‘ podivil se nový náš pán. ‚Jsi malý a nevyvinutý na léta svá, nejspíše tě nechává přísný tatínek příliš mnoho sedět. Čím pak chceš býti?‘ — Otec odpověděl, že se opovažuji míti to nejponíženější přání nastoupiti nynější místo jeho, až mu jednou stáří zabrání povinnosť konati, což ale bohdá ještě dlouho se nestane. Laskavý pán pohledl soucitně na mne; předvídal nejspíše můj lós po boku svéhlavého pánovitého starce. — ‚Vesnickým učitelem že chceš býti?‘ vrtěl po krátkém přemítaní hlavou; ‚sobotáles vytloukat, v hospodách celé noci hrát, každého opilce poslouchat? Ne, ne, to ti nevěřím; vidím ti to na očích, třeba bys je odvracel; ty myslíš výš!‘ — Ach jak horlivě teď otec můj tvrdil, že má milosť pán pravdu, že jsem ten nejnezdárnější ničema, který snad kdy trávu šlapal, a jak smutné to je pro jeho otcovské srdce, že mně každý již neposlušnosť mou na očích vidí. Celý den bych prý jen v daremných knihách vězel, přemýšleje, jak bych v Praze při studiích jeho poctivě uschráněné peníze protloukl. — Nechci prý ani o tom slyšet, abych šel na přes rok mezi čekatele do Boleslavi, jak se to na učitelského mládence přísluší! On že se mne ale dlouho tázat nebude, a mně vyžene mé panské brykule z hlavy. — Byl sem podobným výstupům a tupením před jinými tak uvyklý, že sem při otcových žalobách úplně pokojným zůstal, k obraně své ničeho nepronášeje. ‚Ale jak pak, kdybych já sám syna vašeho za učitele na panství svém nechtěl,‘ pousmál se otec tvůj, ještě laskavěji na mne pohlížeje; ‚a stran těch studií v Praze s nim se spolčil a v jeho brykulích ho podporoval! Byl byste s tím spokojen, poslal-li bych syna na útraty své do města, aby z něho něco bylo? — K čemu bys měl chuti?‘ tázal se mne vlídně. — Otec i já sme zůstali jako ohromení nenadálou touto milostí. — To bylo více, než sem si kdy v nejvzletnějších snech představil, a byl bych se byl s chutí do ramena štípl, abych se přesvědčil, že mne neškádlí sen. — Jak často se mi již zdálo, že skládám svou hrstku prádla a milé své knihy odebíraje se do Prahy, cíle to mých tužeb a nadějí! Ale když zakdákala slepice pod okny mé komůrky, anebo zaštěkal sousedův pes za plotem a já trhna sebou, otevřel sem oči: tu sem viděl k nevýslovné mrzutosti své, že jsem namísto pražského studenta ještě pořád jen kantorovým Slávkem, jako každý jiný den. — Otec se dříve zpamatoval než já. — Záře pýchou, oznámil vrchnosti s nesčíslnými přehlubokými poklonami, že by se syn jeho stal nejradší professorem, jest-li jeho milosť tento úmysl za příliš neslušnou smělosť nepováží. — ‚Jsi srozuměn?‘ znělo ze rtů dobrotivého pána, než kočímu rozkaz dal, aby jel k zámku. — Já kývnul hledě jako omámený za kočárem, v němž si ty ještě plakala. — Můj otec míval ode dávna takový respekt ke všemu, co se právem a bez práva professorem nazývalo, skoro jako před samou vrchností, a školního raddy si vážil zrovna tak, jako pana biskupa, vítaje onoho s tou samou slávou, zabloudil-li do naší vesničky, jako když tento přijel k biřmování. Jaký div, že i mně se zdál titul professorský nejvzácnějším cílem všech lidských snah a dosáhnutí jeho vrcholem vší pozemské důstojnosti?“ —

„Jen se přiznej, že si na mne pro budoucí slávu svou zrádně zapomněl,“ hrozila mu Adéla růžovým prstíkem. „Ty si se hrdě kochal v nastávající hodnosti, co já nebohá celý večer proplakala nad směšným omylem svým. Nebyla bych si věru pranic z toho dělala, že se mi tatínek a tolik lidí vysmálo, že sem ti hubičku vnutila; jen kdybych byla věděla, zda-li ty mne pro to neméně návidíš a mnou neopovrhuješ co vtíravou osobou. Chování tvé aspoň potvrzovalo mne v důmíňce, že jsem ti protivna, jako tvé hříchy. — Jdi, člověče zlý; nemohu ti to odpustit, že si mým pannám tolik perných hodin způsobil! Kdykoliv mi scéna u vítězné brány napadla, a to se stalo často, házela sem vždy jednu za druhou do kouta, a byť bych je byla před tím s největší parádou ustrojila. Ne, Jaroslave, mluv si co chceš, nevěřím ti, že si mne již tehdáž miloval; nebyl bys mne tak trápil!“

„Ty mne jen viníš a zapomínáš, jaká muka si mně ty připravovala,“ vyčítal jí Jaroslav, líbaje ruce její. „Jen vrť hlavinkou, malá hříšnice, a dělej, jako bys nevěděla, žes mně ani jedinkého pohledu nevěnovala až do času, když sem před svým odjezdem se přišel do zámku k vám poroučet. Proléval sem pod starou jabloní v našem sadě hořké slzy nad nesmiřitelnou nemilostí tvou, proklínaje vítěznou bránu, řečníky i vyslance, svůj pokus i Márinčino ochraptění co příčinu všeho zlého. — Kdykoliv sem tě potkat měl, vyhýbala si se mně na sta kroků; kdykoli sem byl u vás pozván, vzdálila si se, jak mile sem se ve dveřích objevil, a zůstala si pod jakoukoliv výmluvou v jiném pokoji, nedbajíc, že vedle sedím já jako k smrti odsouzený hříšník. — Teprv když sem se s tebou na dlouhý rok rozžehnati přišel, pukla kůra přísnosti tvé.“

„Zpomínám si často na loučení naše,“ zašeptala s šibalským posuňkem.

„Vizme toho roztomilého posměváčka!“ volal mladík hraje si na rozhněvaného. „Jak vidím, máš velkou chuť mne nabírati! Dovolím ti to milerád; vždyť si sám beze smíchu na tuto výpravu pomysliti nemohu! Otec si to nedal nikterakž vzíti a provázel mne do zámku, abych se zas v něčem proti etiquettě neprohloupil. Nešlo mu to pořád ještě do hlavy, že se jeho vlastní krev tehdáž tak zpurně a neslušně zachovala. — A otcova přítomnosť činila mne ještě neobratnějším a nesmělejším. Již na schodech počali sme, já z rozpaků a on z uctivosti, přese všecky koberce klopýtati, které nám pod nohy přišly, pokračujíce v tom na vzdor všemu tělocviku po celé řadě velkolepých pokojů, v nichž nebylo snad stolku, piána aneb sedadla, s nímž bychom se nebyli potýkali. Konečně sme vás našli. — Otec tvůj nás přivítal laskavě jako vždy jindy, ale tys sklopila hlavinku do knihy hloub, nežli kdy jindy. Abych se dnes ani nejmenší chybinky proti způsobnosti nedopustil, komandoval mne otec můj polo šeptem, udávaje mně každý krok, každé hnutí, předříkávaje mi i slova, nezapomínaje však, aby též hovor s dobrodincem mým udržel. Otec tvůj nemohl se smíchu zdržeti, vida počínání tohoto originálu a nemoha nikterakž rozmar svůj opanovati, propustil nás mnohem dříve, než to obyčejem jeho bývalo. Obdržel sem od otce rozkaz, abych vám oběma na rozloučenou ruku políbil. Tu se ale přestal otec tvůj smáti, dokládaje velmi vážně, že se tato pocta vzdává jen dámám, muže ale že snižuje, přijímají-li aneb proukazují-li této poníženosti. Otec můj však stál na svém, že se člověk naproti vrchnosti a představeným svým nikdy dosti skromně chovati nemůže, a že je pýcha původ všeho hříchu ve světě. — Nu znáš náhledy jeho; ztrpčily mně i jemu mnohou chvíli! Co by asi řekl, kdyby nás v tomto okamžiku spatřiti mohl? Co řekne, až se dozví o nejneslušnější ze všech neslušností: pozdvihnouti očí svých až k dceři pána svého?“ —

„Však já ho uchlácholím, bude-li chtíti si podle zvyku na tebe vyjeti! Nejen za tento, ale i za všecky předešlé hříchy tvoje vydobudu rozhřešení na tom, nám přec tak drahém podivínu,“ těšila Adéla vroucně. „Mně on neodolá a já si pevně předsevzala, smířiti vás. Uvidíš, že ti konečně i to odpustí, že si se mezi ty vlastence dal. — Ale nechme toho prozatím až na vhodnější dobu; teď honem vypravuj dále. Ať vím, jak ti asi bylo vydávajícímu se na políbení ruky mé.“

„Věru, že sem se na to s kolující hlavou a s ouzkým srdcem vydal,“ pokračoval Jaroslav. „Právě sem těžkým, nemotorným krokem k sedadlu tvému zaměřiti chtěl, an mne otec tvůj zastavil a oslovil, zda-li mám hodinky? Zapomněl sem na podniknutí své. — Hodinky! ach ano hodinky! Ty náležely k nedostihlým ideálům vesnického hocha. Vrtěl sem smutně hlavou. — Můj otec honem namítal, že by se tento přepych ani pro mne neslušel. —

‚Student a bez hodinek! Toť by bylo hezké!‘ pravil vlídný muž, neposlouchaje mého otce. — ‚Vždyť bychom ani žádati nemohli, abys v čas do školy přicházel! — Ale, Adlinko, jen mi pověz, jak si mohla zapomenout na hodinky pro kantorovic Jaroslava? Vždyť si mi na tolik jiných, méně důležitých věcí připomněla. Na tvou domluvu sem jeho vak ledačíms až přeplnil a právě to hlavní nám oběma nepřipadlo! — Teď není jiné pomoci, než aby tys mu dala svoje hodinky. Jsou sice trochu titěrné, jak vidím, ale prozatím vezme studiosus s nimi za vděk.‘“ —

„Zda-li pak si tušil, že sem na to čekala, a že sem tatínka jen proto na hodinky neupamatovala?“ tázala se ho rychle. — „Ty se divíš? Věru, Jaroslave, ty se nesmíš bystrozrakem lásky své přechlubiti!“

„Mohl sem věřiti, že pod touto andělskou tváři již vězí lest?“ bránil se obvinění jejímu. „Buď ráda, že mi to ani nepřipadlo, byl bych se ještě samým blahem rozplynul. Vždyť sem bez toho ani nevěděl, kde mně hlava radostí stojí, když se otec tvůj o horlivosti tvé zmínil, že si se na štědré, ze zámku mně zaslané výpravě zúčastnila. Až posud sem byl pod břemenem tvého domnělého hněvu před tebou stál jako pařez v lese; ale při této zvěsti, jako by byla všecka tíž náhle se mne spadla. Teď mně nepotřeboval nikdo napovídati, jak se chovati mám, co sem věděl, že se nehoršíš! Stal sem se jedním rázem obratným a smělým. Tys odepínala malé, hezounké hodinky, podávajíc mi je s třesoucí se rukou, s sklopeným zrakem. Přijal sem je omámen, troufaje si ústa na hebké prstíky tvé přitisknouti. Ty si se zapýřila, jako růžinka; ale již sem věděl, že to není hněvem. Nabyl sem nové srdnatosti a obdivuje se potajmo sám hrdinství svému, tázal sem se tě, ač trochu zajíkavě: „Zda-li mně je také ráda daruješ?“ Tenkráte teprv podívala si se mi ponejprv přímo do očí — a já přeslechl úplně odpovědi tvé!“

„Jdi, jdi!“ smála se mladá paní. „Vždyť si ani žádné neobdržel! Pomátls mne všecku, osloviv mne — česky!“

„Z toho nejlépe souditi můžeš, jakým sem byl ještě nováčkem v životě,“ odvětil mladík na polo žertovně, na polo trpce. „Ačkoliv mi otec časté přednášky o přednosti německého jazyka držel, broje proti mé náklonnosti k českému, který prý svět bez toho za sprostý příliš má, než aby se v něm bavil a jednal: přece sem to nikterakž nechápal, že by naše tak vzdělaná, ve vyhlášeném ústavě v Praze vychovaná slečinka, která čtla francouzsky a anglicky, jako náš pan farář při mši latinsky; která hrála na piáně, že můj otec, nejprvnější varhanník ve vůkolí, před ní dle vlastního vyznání se zastyděl; která zpívala na kruchtě tak dojímavě, že dole v kostele lid rozplakala: že by budoucí paní tolik tisíc ryze českých poddaných o češtině, o mateřském jazyku svém ani ponětí neměla! — Teprv v Praze otevřely se mi úplně oči a vzdor své mladistvosti zhrozil sem se nad tou českou ženskou vzdělaností, harlekinskému pláštíku ze sta křiklavých ostřižků sešitému a pozlátkem polepenému se podobající, v nějž se teď, jindy tak rázné, dcery naší vlasti zahalují, aby planosť srdce a prázdnotu hlavy zakryly! Kdy, ach kdy se to u nás změní! Kdy budeme moci na ženy naše počítati, co na moc nepřemožitelnou, jak to Francouz, Vlach, Polák s pýchou činí! Kdy budou ruce jejich svatý oheň vlastenectví v národě ostřihati, kdy budou všemi zbraněmi ducha a srdce proti těm zápasiti, kteří by se odvážili rouhavě tohoto pokladu se dotknouti?!“ —

„Pomni na plány naše,“ mírnila vážně rozčileného mladíka, „a doufej. Po století neučinilo se ničeho pro vzdělání pohlaví mého; podniknutí naše bude prvním pokusem, národní cit v nich vzkřísiti a doufám pevně v skvělý zdar! Ale ještě si mi nepověděl, jak tě překvapilo, když si, vrátiv se na prázdniny domů, mne uslyšel česky hovořiti?“ —

„Tvá vznikající láska k mateřskému živlu mne naplňovala tehdáž takovým nadšením, že sem si přál, aby si se stala nejohyzdnější ženštinou na světě, abych se mohl pro tvé přilnutí k národní věci ještě jednou do tebe zamilovati,“ zvolal mladý muž a odblesk tohoto nadšení zaplanul mu znova v očích.

„Jaké to ohavné přání, Jaroslave,“ zalekla se mladá paní. „Vidím bohužel teď vlastníma očima a slyším vlastníma ušima, že měl otec tvůj pravdu, pravil-li, že si tebe ti proklatí vlastenci tak osedlali, žes v tom ohledu každého bláznovství schopen. — Povídala sem ti již, že mi svěřil, že by jej to bylo ani polovic tak nemrzelo, kdybys byl v Praze místo do školy do kaváren chodil a tam cigára kouřil a kulečník hrál (nejhroznější to provinění v očích se světem neseznámeného starce), než že si vlastenčil a ani před pány se nestyděl na Čecha si hráti. Co si ten dobrý muž té staré hlavy nalámal, kdo ti asi původně tyto myši do hlavy nasadil! Neboť že by byla vlastní jeho krev sama z pravé, jedině spasitelné dráhy zbloudila, tomu nikterakž nevěřil.“ —

„Vím to, vím, že až posud pochopiti nemůže, proč sem se podle něho nezvrhl a radši podle vyšších se neopičil, než abych sám a sám pracně cestu k pravdě si klestil, která nad to ještě nic nevynáší!“ tvrdil mladý muž s bolestnou trpkostí. „Ale na štěstí nepotřebuje poctivé, zdravé srdce žádné pobídky, ni povzbuzení a ještě méně mravných výkladů, aby povinnosť svou poznalo a vykonalo. Jinak věru nevím, co by se bylo jeho návodem ze mne stalo.“

„Slova tvá mají jen poněkud platnosti,“ namítala Adéla zamyšleně. „I poctivé a zdravé srdce potřebuje poučení, aby z nevědomosti nezbloudilo a nevinně nezhřešilo. — Rci, co bych já byla za to mohla, stavší se nevědomky odrodilkyní, od nížto by si se byl navzdor lásce své s ošklivostí odvrátil? — Sotva mne česká chůva odchovala, byl mi již cizí jazyk vnucen a já svůj vlastní nikdy více nezaslechla, leda na ulici od hrajících si dětí z chudiny; vychovatelé moji mne naučili cizou mluvu za vlastni považovati a vlastní co nedokonalou opovrhovati. Jak mohla nezkušená, soukromě vychovaná dívčina, nikdy se světem se nestýkající, poznati, že se proti přírodě samé proviňuje, zachovává-li se dle příkladu rodičů svých, k nimž s dětinskou důvěrou co k ideálům pravdivosti a cnosti pohlížela, a vykonává-li přikázaní učitelů svých, jak to za nejmilejší svou povinnosť považovala? — Čí ruka měla oponu mezi mýma očima a světem roztrhnouti, odhalivší mi vznešenou tisíciletou tragédii národa mého, bojujícího s neslýchanou vytrvalostí a obětivostí o první právo své a základ svého duševního života — o jazyk svůj? Čí to hlas mne měl vyzvati, abych se na něm zúčastnila dle sil a schopností svých, když to ti neučinili, jimž bůh vývin duše mé svěřil? —

Kdyby nebylo mé dětské náklonnosti k tobě bývalo, potácela bych se až posud ve tmách předsudků jako tisíce krajanek mých, v nichž záhubný směr našeho vychování a neblahé sociální poměry veškerý národní cit potlačily. — Ale zaslechnuvši tě česky mluviti s takovým přízvukem, jaký sem na tobě ještě nikdy nepoznala, a to v okamžiku nám oběma tak významném: uhodla sem ostrovtipem neuvědomělé lásky, že je ti tato řeč nade všecky jiné milá. Dostatečný to důvod pro mne, abych češtinu od té doby za nejkrásnější jazyk na světě považovala.“

„Tys ta nejnebezpečnější pochlebnice, která kdy muži mozek spletla,“ tvrdil mladý muž blaženě, přivinuv ji horoucně k srdci svému. „Pravá kouzelnice; neb jen tobě se mohlo podařiti, na otci dovolení vydobyti, abys českému jazyku se přiučila. — Jeho nechuť k řeči lidu mohla se směle rovnati s antipathií otce mého k ní.“

„Se svým tatínkem neměla sem ani polovici té práce, jako s otcem tvým,“ žalovala mu Adéla. „To stálo namáhání, než sem pana učitele přemluvila, aby mně v češtině hodiny dával! A k jinému nemohla sem se obrátiti z té příčiny, že nikoho široko daleko nestávalo, kdo by byl mohl tuto úlohu převzíti. — A však já nepopustila. Bylo mi po tvém odjezdu najednou tak teskno a smutno; den se mi zdál nekonečným; nevěděla sem ani, kde se najednou tolik toho času nabralo — vždyť se mi přec dříve nikdy tak sáhodlouhým nezdál! Čím sem si ho mohla ukrátiti a zároveň vyplniti lépe, než přivlastňujíc si vědění, jímžto sem se ti zalíbiti troufala, a to tím bezpečněji, an si byl pan učitel otci mému stěžoval na nejapný synův způsob, který mu píše české dopisy? Šla sem tedy odhodlaně k tatínkovi; ale ten mne chladně odmrštil, tázaje se po stavu rozumu mého. Zaplakala sem si nad jeho příkrostí, ale výrok jeho mne nepřekvapil. Vědělať sem, v jaké nevážnosti jazyk český ve vyšších kruzích stojí. Vždyť sem pomáhala sama dost často spolužákyním svým vysmívati se Češce, že dosti plynně a uhlazeně nehovořila německy, a tudíž že vzdělaná není. — Ale teď již nebylo mínění světa též mým míněním, otáčejícího se již okolo jiného slunce. Otec nedovedl dceřiným slzám dlouho odolati; dovolil pod výminkou, že před známými a příbuznými o svých českých hodinách pomlčím. Nebohý otec! Zaplatil nespravedlivý předsudek svůj až příliš draze. Nejsa národního jazyka ani dost málo schopen, přenechával řízení panství, koupě a prodeje správcům. Tito, jsouce jisti, že se o pravém stavu věcí nikdy důkladně přesvědčiti nemůže, ana mezi lidem a jím nepřestupitelná hráz strmí, dopouštěli se útisků proti pracovníkům a podvodů proti pánovi. Tato nevědomosť byla prvním krokem k jeho pádu.“ —

„Proč se hříchy otcův msti ještě na dětech!“ zvolal Jaroslav trpce. „Jest to nespravedlivosť osudu, pro kterou si ty, ubohá, nevýslovně trpěla. Tvůj otec se provinil, on samojediný měl za to pykat!“

„Takto nehovoř, Jaroslave, nechceš-li mne hluboce zarmoutiti,“ kárala ho s jemnou výčitkou. „Nemysli více na minulý můj lós; vždyť jsem za krátké utrpení tak přehojně přítomností odměněna. — Zanechme trudných obrazů minulosti, a těšme se z jasných. — Nyní tě musí zajímat, jak sem se stala vlastenkou.“

„Obzvláště nezatajíš-li, pokud se otec můj v této proměně zúčastnil,“ vyhověl Jaroslav jejímu přání.

„Jistě že nezatajím,“ ubezpečovala, spokojená jeho povolností. „A proto ti také přede vším řeknu, že se hněvem a úžasem zapýřil, když sem si k němu do školy doskočila, zvouc ho, aby přišel každý den na hodinu do zámku. Dlouho považoval slova má za žert; ale když sem se začala mrzeti já: začal také jinou on, a mluvil mně do duše, abych této daremnosti zanechala. Dokazoval mi tak jasně, jako že slunce na nebi, že češtiny nikdy potřebovati nebudu, ana se tato řeč vždy více a více z pospolitého života ztrácí, navzdor všemu, co několik bláznů o jejím pokroku žvastá. K tomu ke všemu je to prý taková hatlanina, sotva pacholku aneb děvečce dostačující, a nikoli pro vznešená má ústa, pro stav a potřeby moje. Odpovídala sem na všecky jeho důkazy s dětskou tvrdošíjností jen : „Nežť!“ Poddal se mi konečně, ale ze žádné jiné příčiny, než že to za neslušné považoval, aby dítěti vrchnosti své po vůli nebyl. — Přicházel tedy podle úmluvy každý den opakuje mi, než se mluvnice chopil, pravidelně všecky staré námitky. Můj otec ho v nich statečně podporoval; já ale myslila na tebe a nechala sem je s pánembohem o češtině mluvit, co se jim líbilo. — Byla sem tak pilnou žačkou, jak si ji nejpřísnější učitel přáti může, a za málo neděl čtla sem již plynně. — Ale co? Byla sem s knihovnou tvého otce brzy u konce. Nezbývalo nic, než aby nějakou zábavnou lekturu pro mne objednal, a to u tebe.“

„A ten ukrutný muž mně nepsal, že jsou ty knihy, ježto sem mu obstarával, nemoha si jeho náhlou chuť k literatuře ani vyložiti — že jsou pro tebe!“ hořekoval mladík. „Ani té radosti mi nepřál, abych je byl odesýlal s vědomím, že ty se jich dotkneš.“

„Byla sem toho jista, že ti nezvěstoval, jakého přívržence nabyl ve mně jazyk, od něho tak nenáviděný,“ pousmála se líbezná vypravovatelka. „A to tím méně, an se mu asi právě v tu dobu z Prahy psalo, že se na šeredný způsob toho vlastenčení chytáš. — Ach! jakou nevýslovnou radosť způsobil mi po každé balíček kněh, jež si mně, ač nevědomky, posýlal! — Nedala sem je ani z ruky a jedna z nich, obyčejně ta, v které sem právě čítala, ležela každou noc pod mou poduškou a já na ní snila o tobě! Seznámila sem se tebou se všemi našimi novějšími spisy a Tyl to byl, tento muž mužných činů s tou ženskou dojímavou duší, který mně svými brzo lahodnými, brzo hřímajícími slovy pověděl, co je národ… Ach ta naše zaslepená doba, klanící se se surovým obdivem těm, jižto lidskými životy plýtvají a v slzách lidských se topí, stavíc jim otrocky nádherné pomníky, a na rov tichého pěvce, jehožto nadšený zpěv celý národ z hrobu vyvolati pomohl, klade lhostejně několik chudobek! Snad nečetl nikdo jeho díla s tou dychtivosti jako milenka tvá; bylo jí, jako bys ty to byl, jenžto ji perem jeho napomínáš, povzbuzuješ, vedeš! — Zda-li pak mi promineš, povím-li ti, že sem teď již svoji řeč ne pouze k vůli tobě milovala: ale že se stala vlasť nebezpečnou sokyni tvou?“ —

„Zůstane to chloubou života mého, že jí láska ke mně tak statečnou dceru zplodila,“ odvětil hledě jí blouznivě do oči. „A považuju se za vyvolence osudu, že mně mezi tisíci připadl blahý los, najíti v družce srdce i družku snah a myšlének svých. — Tušil sem již v dítěti zárodek vznešené ženy a nikdy nenáležely myšlénky moje jinému mimo tobě, zrovna tak v dobách strasti a zoufalosti jako tenkrát, kdy sme se beze slov, bez vyznáni a přísah milovali, kdy se nám oběma zdálo, že to tak býti a věčně trvati musí! — Ani za všecky poklady světa nebyl bych upamatování na tento záblesk blaha vyměnil, když slunce naší lásky v moci žalu zašlo: když sem, přispěchav na křídlech naděje a lásky domů, svatební průvod potkal, poznávaje bledou, po boku starce omdlévající nevěstu — —“

„Ustaň, Jaroslave,“ kynula mu bledší nad lilii rukou. „Bůh mne miloval, že sem tě tenkráte nespatřila, ani tušeni nemajíc, že mi dlíš na blízku. — Nevím, zda-li bych… ale ne, ne, nebyla bych ničeho v úmyslech svých změnila! Vždyť by tys byl nejprvnější mezi všemi dítětem opovrhoval, které by se nebylo nad starým otcem smilovalo… ne, nemohla sem jinak jednati!“

„Dověděl sem se později, že ti jiného mimo tento zoufalý krok nezbývalo,“ odpověděl, s něžnou soustrastí k ní se kloně. „Neboť téhož večera prchl sem, jako vzteklicemi štván, před místem, kde se právě veškeré štěstí života mého pohřbívalo. Nevěda ani, kam mne noha nese, vrátil sem se do Prahy uzavíraje se šílený, zlomený na těle i na duchu, do svého pokoje, zamítaje potravou a odpočinutím. Nevím, kolik dní sem takto ztrávil, když mne příchod otce vytrhl. Byl mne očekával; ale když sem nepřicházel, pojala ho starosť, že si prý snad k vůli dluhům domů netroufám. Našed mne v hořečce, uspokojil se uvědoměním, že mne v Praze zdržela nemoc. Nemaje ani tušení o své první cestě, počal mi pro ukrácení času a rozveselení mysli vypravovati, co se bylo v zámku nového přihodilo. — Popisoval, jak otec tvůj shledal, že dluhy nešťastnými spekulacemi a přílišnou štědrotou daleko cenu panství převyšují; kterak se jeden věřitel po druhém hrozebně objevil a nejsa uspokojen na prodej doléhal; kterak v této strašné době svého bývalého společníka v obchodu ku pomoci vyzval; kterak se tento velmi nevrle dostavil, ale zahlídna dceru, náhle povyjasnil čelo, slíbiv, že kreditem svým vše v staré koleje uvede — ale za neslýchanou cenu!“ —

„Přestaň,“ prosila Adéla z novu, a křečovité chvění projelo její pružnou postavu. „K čemu tyto chvíle vyvolávati, které bez toho jako strašidla lůžko mé každou noc obletovaly? Pověz mi radši, zda-li tě otcovo vypravování o nevinnosti mojí přesvědčilo, zda-li si přestal mne nešťastnou proklínati…“

„Takového hříchu sem se nikdy nedopustil,“ dokládal se mladý muž vážně. „Vždyť sem k tomu ani práva neměl! Což si mně byla kdy věrnosť slíbila a falešnými sliby mne podváděla? — Mohl sem nároky na tebe činiti, nemaje prostředků pojistiti si budoucnosť? Naše láska nemohla více býti, než snem; dříve nebo později musila katastrofa nastoupiti. — Jaká to společenská propasť! — Dcera millionáře a syn chudičkého učitele, který teprv podporou a milostí si ducha osvítit mohl…“

„Kterou on ale hrdě od této nešťastné chvíle zamítl, zasadiv mému nebohému srdci tu nejbolestnější ránu,“ pravila Adéla smutně. „Připojils k mému utrpení ještě starosť o výživu svou. Pochopila sem, proč to činíš, a ctila sem pýchu tvou; ale že si opovrhl i přímluvou otce mého u mocného zpřízněnce, který maje několik učitelských míst k obsazení, chtěl na tebe ohled vzíti a zaopatřit tobě postaveni, v němž bys byl mohl rovněž tak užitečně pro národ svůj působiti, jako teď na literární dráze — — to bylo přepjaté, Jaroslave! Nediv se, že otec tvůj úplně na tebe zanevřel; byltě stařec oklamán o nejpříjemnější sen, viděti tě professorem. Měl si jemu k vůli aspoň hrdosť svou potlačiti!“ —

„Ty mne odsuzuješ, netázajíc se ani, co pronesti mohu k obraně?“ vyčítal jí bolestně. „Arci důvody mé, proč sem laskavostí tvého otce a dobrým místem zamítl, nedošly platnosti ni u tvého ni u mého otce a zakázáno přemrštěnci a nevděčníku překročiti práh otcovské chyžky. Vyhoštěn jsem z domova! — Ale potlačuji v sobě každý bol a hořkosť myšlénkou, že sem co muž jinak jednati nemohl! Nebo představuje se příznivci, jemužto mne otec tvůj odporučil, byl sem otázkou přivítán, jaké jest smýšlení mé? Odpovědělť sem že jsa Čechem, tohoto jmena se chci hodným osvědčiti, vychovávaje vlasti poctivých, národu svého milovných občanů. Na to sem byl ironicky propuštěn a na rozuměnou mi dáno, že se idealisté pro vychování mládeže nehodí. — Měl sem odvolati?“

„Ne!“ zvolala Adéla a tváře její zahořely. „Nechtěla bych ani za svět, abys zásady své kdy zapřel. Jen zločinec se skrývá a kuje po tajmu a v temnosti pikle, ale nikoli ušlechtilý muž!“ —

„Ty ani nevíš, jak rád bych byl starému otci po vůli býval,“ pravil Jaroslav s vřelým citem. „Vždyť ho z celé duše své miluji navzdor pedantické tvrdosti jeho, jíž mi mladý věk můj zbytečně zkalil! Zaklepal sem leckdes; ale vyznání, že jsem Čechem, jako by bylo náhle svět přede mnou zatarasilo! Musím arci říci, že sem se ze svého propadnutí po tajmu nemálo těšil; neb stav, jenž se zdál hochovi nad každý jiný žádoucím, ztratil všechen vábivý lesk při bližším poznání. Za to vznášelo se teď jiné povolání v té samé ideální záři před nezkušeným zrakem jinocha, doufajícího, že brzkým výsledkem na dráze literární otce skvěle smíří. S nadšením vrhl sem se spisovatelskému životu v náruč, považuje ho za nejvznešenější, člověka nejhodnější! Netušil sem, jakým srdce rozrývajícím bojům kráčím vstříc; nevěděl sem ještě, že se svět na nikoho tak škaredě nešklebí, jako na literáta českého, toto nejpostrčenější pastorče pod domácím krovem!“

„Obávání mé mne neklamalo,“ zašeptala Adéla spínajíc soucitně ruce. „Tys trpěl hlad a bídu a já — já plýtvala zlatem… Tato myšlénka vztýčila se někdy v celé hrůze přede mnou, zaplašujíc i nejbledší stín poklidu z života mého. — Znalať sem nešťastnou pýchu tvou, vědouc předobře, že bys každým peněžitým darem i na ten nejněžnější způsob podaným, opovrhl a přec… přec… odpusť, urážím-li cit tvůj — zahlídla sem tě někdy v dálce v oděvu o nedostatku svědčícím — a já nesměla pomoci! Tys v hrdosti své nemilosrdným, Jaroslave!“

„Křivdíš mi, jak skutkem jasně dokazuji,“ pousmál se mladý muž ne bez trpkosti. „Jsemť mizerným literárním nádenníkem a přec mám ruku jedné z nejbohatších dědiček — ruku tvou! Avšak nechme toho; jest to jediný trn na růži lásky mé a bodá mne více než si představiti můžeš! Ale jak pravím, nechme toho; nemohu žádati, abys vším zamítla, čemu si co druhé přirozenosti uvykla. — Na tváři tvé spočívá zádumčivá výčitka; byl sem tuze upřímným?“ —

„Ano výčitka,“ odpověděla mladá paní a velké slzy jí vstoupily do jemných očí. „Že ustavičně slib svůj rušíš, narážeje na záležitosti dávno, hned v prvních našich dopisech urovnané. Neboť si již zapomněl, že sme ustanovili, že připadnuté mi jmění za své považovati nebudeme, zasvětivše je vlasti! — Mám ti plány naše připamatovati? Mám ti připamatovati, že, až si budeme úplně náležeti, se na velké cesty vydáme, aby se tvůj obzor rozšířil a ty náhledy o společenském životě jiných národů obohacen, jich použil ku prospěchu vlastnímu? Nevíš již, že vrátiv se do otčiny chceš velký národní orgán zaraziti, založený na potřebách lidu našeho, této síly a naděje naší? Žes mne určil ředitelkou dívčího ústavu v národním směru, kde by se byly žákyně vyučovaly zdarma? A nepřipomínáš si více, kterak sem se těšila na vypsání velké ceny za poučnou a spolu zajímavou lekturu pro mé pohlaví, aby si nemusilo stále vzdělání své od jiných národů vypůjčovati, a tak svoje odcizování-se národní věci tímto nejcitelnějším nedostatkem naší literatury liše neomlouvalo? — A co ještě jiného! Vždyť sme se ve svých dopisech oba jednosvorně na tom usnesli, že naše jmění… co to zas pravím? že tento v prospěch národu od nás spravovaný kapitál ani na desátý díl našich záměrů nestačí!“ —

„Máš pravdu, Adélo,“ svědčil mladý muž opět s vyjasněnou tváří. — „Ani slova více o těchto penězích; nenáleží nám! Jen o upotřebení jich budeme spolu rokovati. Bude mi útěchou, že jimi aspoň skromný díl utrpení a pokořování-se jiných, se mnou stejně spějících, zamezím, jakému sem se sám podrobiti musil — nechtěl-li sem pojíti hlady. — Dobře měli, idealistou mne nazývajíce. Myslil sem v mladistvém zápalu, že nadáním a enthusiasmem se všecko proraziti a nutiti dá, že musím talentem nad nepříznivými poměry zvítěziti. Snad to jde jinde, ale u nás ještě ne!“ —

„Co sem já trpěla naproti tobě!“ zalkala Adéla. „Ach, já to věděla, že ty’s ještě nešťastnější!“ —

„Ano trpěl sem více, než ty, ženo,“ odvětil s temným důrazem a z oka jeho sršely blesky bolestného hněvu. „Neb tys jen osobu svou prodala a vznešené si měla vědomí, že si se obětovala povinnosti své — ale mně — mně bylo duši svou prodati — za kus suchého chleba! — Že sem hlad a bídu trpěl, o protož ať nevstoupí ani jediný povzdech na kvetoucí tvé rty; necítil sem jejich hlodající muka a nejsem si jich více vědom! Ale že sem musil svého ducha potlačiti, své vzdělání zanedbati, svými schopnostmi plýtvati a čas a síly své malicherným zaměstnáním promarniti — — že mne nouze dohnala státi se žurnalistou — českým žurnalistou, to jest: duševním nevolníkem, otrokem náhledů a mínění strany, jíž časopis náleží: to věda a cítě v sobě mohutný talent perutěmi pohybovati, věda, že bych byl s to něco samostatně vykonati, působiti, prospívati — — tomu věnuj nejtrpčí proudy slzí svých!“ —

„Proč si nepokračoval, jak si počal, proč si dále nevydával samostatné práce, které přec tak velké, všeobecné obliby došly?“ tázala se ho chvějícíma-se rtoma a slzy, ježto byl vyzval, linuly se jí po ubledlých licích. —

„Byl bych tak učinil; ale od čeho žíti?“ smál se s překypující trpkostí. — „První práce nováčka se u nás nehonoruje. Psal sem následovně svůj první román zdarma. Za druhou se mi nabídl jistý počet exemplářů. Přijal sem návrh ve své nezkušenosti, nevěda, že se sice od přátel a známých spisovatelových odebírají — ale nikdy — nezaplatí. Neviděl sem za ně ani zlámanou grešli. Byl sem svědomitě a s rozmyslem pracoval jako umělec a nikoli jako robotník, kterému-by nezáleželo na ideální ceně plodů více, než-li na hmotném výdělku, a pustil sem všecky soukromé hodiny v domech, any mi překážely. — Žil sem více než rok na úvěrek, doufaje, že mi možná bude výtěžkem pilnosti dluhy zapraviti — a hle! skromné naděje mé mne zklamaly! Stál sem na jednou bez krejcaru a bez pomoci; věřitelé mi odepřeli každou další podporu, vyhrožujíce mi, nezapravím-li v určitý čas u nich povinnou jim summu. — Přijal sem jako poselství nebeské nabídnuté mi místo v jedné z našich redakcí, ač bylo s platem spojeno, kterým by byl každý nádenník zamítl. — Přehlížeje nuznosť platu, doufal sem, že mi bude volno, abych aspoň několik hodin vlastním pracím a vzdělání svému obětoval. Zmýlil sem se z novu trpce. Redaktor, muž to beze všeho vzdělání, považoval mne úplně za nástroj své libovůle, složiv dílem z lenosti, dílem z nevědomosti všecky práce na bedra má, ukazuje mi při každém stesku na jiné, kteří by prý s největší vděčností místo mé přijali. — Byl sem tak naivním, že sem mu to věřil a přestal sem si stěžovati, boje se, aby on sám mi nevypověděl. Naskytlo-li se mi přece jednou několik prázdných hodin: kde sem měl vzíti jasnosti ducha, abych cosi podstatného, svěžího podniknul? Nutil sem se přece, hledě ochabnutí své opanovati — ale nadarmo; nešlo to! Zdálo se mi, jako by byl proud myšlének mých na vždy vysechl a papír pil místo inkoustu tok krvavých slzí nad domnělou mou duševní smrtí! — — Jindy zas mne zachvátil plamen vzteku a žalosti a já plnil archy divokými výčitkami a hroznými kletbami na lidské sobectví, předsudky a tuposti, na převrácenosť jeho mysli a zásad — a opět sem zmařil svůj čas. Kdo měl uveřejniti tyto vyzývající listy, vržené chvějící-se rukou mou k nohoum stávající společnosti? — Kolikkrát sem nepřemýšlel, zda-li by lépe nebylo tento život bez činnosti a důstojnosti veškeré, se sebe svléci? Jen myšlénka na tebe zdržela mne od temného skutku — vídal sem tě v kočáře po boku churavého chotě, bledou a oddanou jezditi městem — měl sem utrpení tvé ještě ztrpčiti důmíňkou, že tys mne do chladného hrobu veštvala? Viděl sem v tvém zoufalém odvrácení-se, poznala-li si mne mezi množstvím, že tvé srdce mně náležeti nepřestalo. — Jest tomu rok, když sem tě opět zahlídl v hluboký smutek zahalenou a otec tvůj zaujímal místo manželovo — — a lidé si šeptali, že jsi svobodná. — Srdce mé okřívalo, necítil sem více tíž okovů svých, věda, že ty konečně volně dýcháš — tu podlehl stárnoucí otec tvůj tíži prožilých útrap a tobě připadla úloha tkanivo zapletených jeho záležitostí rozmotati a urovnati. — Čekal sem pokojně, pln svaté důvěry, jak nad námi rozhodneš. Tu sem obdržel list předrahou známou rukou nadepsaný — — dařilo se mi s ním jako tenkráte u vítězné brány, byl bych náhle blahem omdlel. Bylť on prvním článkem řetěze nevýslovných rozkoší, jichž sem dopisuje si s tebou zažil, až mne poslední k tobě vyzval — a teď klečím u nohou tvých a hlava má spočívá na srdci tvém a neopustí nikdy více blahé své sídlo…“

„Ano,“ zaplakala obejmuvší vášnivě rameny jeho šiji — „teď konečně jsme svoji a nic nemůže více štěstí naše rušiti, nás od sebe odloučiti. — Ale slyš — jaký to hluk? Nezní jako rachocení vjíždějícího do domu vozu?“ pravila vyvinouc se z jeho náruče a naslouchajíc podivena temným zvukům. „Kdo to může býti? desátá odbila — není více doba k návštěvám! Snad že služebníci vtíravého hosta odbydou, aniž ví, že od smrti manželovy mimo příbuzné nikoho nepřijímám!“ —

V tom ale již jemné klepání na dvéře komnaty, mrzuté „dále!“ a vešla vyfintěná komorná.

Spatřivši svou velitelku s cizím mužem ruku v ruce, zarazila se patrně a chtěla se opět vzdáliti. —

„Co mi neseš, Babetko?“ tázala se jí Adéla s neobyčejnou ostrostí, uražena výrazem v její tváři. „Neostýchej se před tímto pánem; nemám před ním tajností.“ —

Opět se Babetka ironicky pousmála a její oko utkvělo s drzím posměchem na chudobném oděvu mladého žurnalisty, jako by byla říci chtěla: „Aj, což nenašla má paní jiného hocha, aby si s ním zahrála, než toho otrhánka?“

„V saloně čeká pán,“ vyřizovala na hlas, „který prý musí s milosť-paní ještě dnes o veledůležité věci jednati. Pan advokát Veselý ho k vašnostem posílá.“ —

„Toť jest jednatel můj v záležitostech dědičných,“ vysvětlovala Adéla Jaroslavovi. „Odbyď ho na kterýkoliv spůsob,“ pravila obrativši se ke komorné, „nemohu s ním dnes mluvit; ať přijde zejtra. Dnes mám důležitějšího jednání s budoucím chotěm svým.“ —

„Chotěm?“ zajíkala se služka a posměch, jímž pořád mladého muže měřila, zmizel náhle s její tváře.

„Ano,“ odvětila mladá paní s blaženou pýchou na literáta hledíc; „a za šest neděl bude naše svatba.“ —

„Osměluji se milosť-paní poníženě žádati, aby při proměnách, které v domácnosti své snad zařídí, na mne a věrné služby mé laskavý ohled vzala,“ koktala polekaná kameristka obávajíc se náhle, že se snad urážlivým chováním svým k nastávajícímu veliteli o dobrou službu přivedla.

„Nezdržuj se a spěchej k pozdnímu hostu s vyřízením,“ rozkazovala Adéla váhající služce.

„Co se tvé služby týče — ta závisí od mého ženicha. Odevzdala sem mu úplně rozhodování nad domácími záležitostmi.“ —

Komorná si netroufala dále meškati a poctila mladíka, jehožto před okamžikem ještě ani za pozdravení hodna neměla, nejhlubší úklonou.

Jaroslav se malému výstupu ještě smál, ana se Babetka již opět vracela.

„Cizí pán nechce se nikterakž vzdáliti, dokud s milosť-paní osobně nepromluví,“ vypravovala teď nad míru pokorně; „nenechal mne ani k slovu přijít nařídiv mi, abych se okamžitě vrátila. Ví prý, že milosť-paní ještě bdí — vidělť světlo v její komnatě. Jak se podobá, zná milosťpaniny poměry zevrubně; a mluví ustavičně o kšaftu nebožtíka pána.“

„Ti právníci jsou přec strašliví lidé,“ vzdychla si Adéla; „byla sem tak šťastna, když sem předešlý týden záležitosti otce mého, který se nikdy úplně z dluhů nevypletl, urovnala, myslíc si, že jsem teď úplně s nimi hotova: a hle, teď mi začínají opět o kšaftu manželově. — Nemohu ani pochopiti, co to má býti; vždyť jest pozůstalosť jeho několik měsíců již uspořádána? Ah, již to mám; tento měsíc nezaslal mně advokát ještě úroky ze jmění jemu ode mne ponechaného — nejspíše se mi chce omluvit, anebo si snad žádá v peněžitých zásilkách jiný pořádek? — Nebo chybí ještě někde na podpisu mém nějaký puntík aneb tečka? Něco takového nejspíše jest, čím mne ten doktor a nesnesitelný jeho vyslanec nuditi zamýšlí. — Co mi na plat, že sem mu úplné plnomocenství ve věcech dala, když mne takovými malichernostmi přece trápí? — Poraď mi, Jaroslave, co mám činiti? O, kdybys věděl, jak se na doktora hněvám!“ —

„Jest-li mi slíbíš, že se příliš dlouho nezdržíš: jdi a zažeň toho rušitele pro vždy, aby to bylo na posledy, co nás o tak krásný večer okrádá. Nepřijmeš-li ho dnes, dostaví se jistě zejtra zas a nedá nám pokoje, dokud účele svého nedosáhne,“ pravil mladík vybízeje ji hrdinsky, aby se vzdálila, však nemoha se přec odhodlati, aby ruku její pustil. —

„Ty budeš čekat, viď? Neutečeš dokud nepřijdu? Vždyť se musíme rozloučiti, pořádně rozloučiti, než tě opět na celý den od sebe pustím. — Jsemť já bláhová! jako by ti samému možno bylo jen tak z hola odejít!“ — švitořila mladá paní vymknuvší se z jeho náruče tak těžce a nerada, jako on ji od sebe pouštěl.

Ještě dlouhé políbení, a pak teprv ji nechal jíti; ale kytice, která dnešního večera na jejím srdci uvadla, musila mu zůstati společnicí v osamělosti.

S tak mrzutou tváří nepřivítala dobrosrdečná Adéla ještě nikdy hosta, jako dnes, kde ji nevítaný příchozí očekával v salonu. Ale nebyl to žádný z právníků, které doktor Veselý k ní obyčejně posílal. Úplně neznámý muž rozložil se velmi nenuceně na aksamitové pohovce, a vzchopiv se při jejím objevení-se ve dveřích beze všech rozpaků, kráčel mladé vdově s jistou (???) kurtoisií vstříc, která nebyla bez zajímavosti. —

Měříc ho pohledem uraženým nad smělostí jeho, viděla před sebou muže něco více než třicítiletého v úplné síle a zralosti. Jeho osmahlá tvář byla hustým vousem zarostlá a pod temným obočím metalo dvé bujných očí ostré střely na půvabnou paní. Jeho tahy vynikaly pravidelností a byly by se mohly i krásnými nazývati, kdyby nebylo v nich spočívalo cosi zdivočilého, zpustlého, souzvučíc s nedbalostí v jeho někdy velmi elegantním, ale teď již značné obnošeném oděvu. —

Blížil se k nevěstě žurnalisty, jako by zamýšlel jí rámě podati a k pohovce ji dovésti; ale ona tušíc jeho úmysl, uhnula se mu rychle, umístivší se na nejbližším sedadle u dveří, poukazujíc, nemile jeho způsoby dojata, na sedadlo jí nejvzdálenější. —

Cizincovy oči zaplanuly hněvivě, ale brzo ustoupila zlosť ironii a nepřijímaje místa, tak nehostinsky podaného, opřel se pyšně o lenoch sedadla a jeho pronikavé zraky nespustily se s jemné tváře mladé ženy. —

„Zkázal ste po komorné na prosbu mou, abyste si návštěvu ráno odbyl, že se řízení vaše odložiti nedá,“ počala Adéla odměřeně, když byla nadarmo oslovení cizincovo očekávala. „Přijala sem vás tedy vzdor pozdní hodině a žádám vás, abyste mi bez prodlení účel přijetí svého zdělil.“

„Učiním dle vašnostina přání, nemoha obávání zatajiti, že zpráva má přijde milostivé paní navzdor tomu, že mne ku spěchu vybízí, přec jen příliš na spěch,“ odvětil cizinec hlubokým zvučným hlasem, upíraje na Adélu pohled. —

Úzkostlivě sklopila před ním zraku pohrávajíc si, aby zmatek svůj ukryla, s černým pasem na světlošedém oděvu; v jeho pohledu se jevilo cosi, co jí jako kámen na srdce padlo.

„Nebylo dámě krušno okolo srdce, když tento měsíc nadarmo na zásilku svých úroků čekala?“ tázal se jí s úsměškem.

„Pán volí podivná slova,“ zapýřila se vdova hněvivě. „Záleží-li jeho jednání jen v tom, aby tuto nedbalosť advokátovu u mne omluvil: může se rozmluva naše za ukončenou považovati. — Vyřiďte svému principálu, že ho co nejdříve v Praze navštívím, kde záležitosť tuto osobně s ním ujednám.“ —

A pokynuvši lehce hlavou, vstala a chtěla se vzdáliti, spokojena, že se tak brzy ve vroucí objetí milencovo vrátiti může. —

Neznámý se opět pousmál. „Vidím, že má milosť-paní nesmírně na spěch,“ pravil bodavě, „a neslušno by bylo, déle ji zdržeti. Vímť, jaké ohledy jsem dámám povinen, a protož si jen ve vší rychlosti podotknouti troufám, že milosť-paní úkol návštěvy mé částečně uhodla a aby co možná nejmenší část svého drahého času s tak nehodnou osobností, jako já jsem, zmařila, připojím spěšně, že se nezasílání peněz, co za pouhou náhodu aneb nedbalosť považovati ráčí, nejen na příští měsíc, ale i na vždy opakovati bude, aniž by se milosť-paní kapitály její navrátily. Tím jsem u konce a vašnosť se může teď dle libosti vrátiti, což i já ve vší pokoře učiním, až příjemnou povinnosť vykonám, že ji ke dveřím jejího pokoje nazpět provodím.“

„Co ste pravil? Jak to bylo?“ zarazila se Adéla, nemohouc ani sluchu svému věřiti. —

„Jak bych mohl milosť-paní nuditi opakováním? Jet bez toho tak pozdě, tak nepřiměřená hodina a neslušná doba — musím hledět svou návštěvu co nejmožněji ukrátiti. Beztoho se odebere dáma za málo dní do Prahy, kde záležitosti své s advokátem bez třetího ku konci přivede,“ parodoval ji cizinec zlomyslně.

„Ne, ne, pane,“ pravila mladá žena s těžce pracujícíma prsama; „vězí-li za nezasláním ouroků mých více, než sem se domnívala, přihodilo-li se nějaké neštěstí, nesmíme tuto zprávu odkládati — nejistota by mne umořila: nehnu se dříve s místa, povězte všecko!“

„Jaká to zázračná změna!“ zvolal cizinec s hraným podivením. „Před chvilinkou tak málo času a zvědavosti, a teď najednou taková dychtivosť po mé novině! Hle, jak se dech váš urychlil, jak se krásné vaše oči ke mně obrátily! Ještě před okamžikem ste je tak závistivě k zemi klopila, že bych se byl málem vzdáliti musil, nevěda ani, jsou-li černé aneb modré. Teď teprv vidím, že se nebeský blankyt před nimi v nejmrzutější chmůry uschovati musí.“ —

„Vy se krutě za okamžik nepřívětivosti mstíte,“ pravila Adéla zápasíc se slzami; „kdybyste věděl, z čeho mne příchod váš vyplašil: snad byste si milosrdněji počínal. Ale jednejte co muž, který ve své síle rozmary slabé ženě odpustí, a povězte mi konečně, jakého druhu nehoda mne potkala, aneb potkati má! — Propůjčil advokát svěřené peníze nepoctivé osobě? Nebo ho osobně potkalo neštěstí pohltivší nejen jmění jeho, ale i moje? Pozbyla sem bez naděje veškerého jmění svého anebo jen části?“

„Jste přece jen žena jako každá,“ vyčítal jí cizinec nešetrně. „Nevíte-li kudy kam: vzýváte mužskou sílu a velkomyslnosť. — Zůstane to přec jen při mé staré zkušenosti, že jste proměnlivější nad vlny mořské!“ —

„A však to přec zůstane neušlechtilé, že si ze mne v okamžiku žerty tropíte, kdy s úzkostí z vašich úst očekávám rozhodnuti nad budoucnosti svou,“ odvětila Adéla s důstojnosti, ale s hlasem slzami zlomeným. „Nemohu ani pochopiti, jak doktor Veselý, jindy tak útlocitný ke mně, právě pro toto poselství osobu zvoliti mohl —“

„Která se s těmito cnostmi ani v nejnižším stupni nehonosí,“ skočil jí vyslanec advokáta se smíchem do řeči. „Jen mu to vyčtěte, až s ním osobně vyjednávati budete. Ostatně jsem úplně vašeho mínění; však dost již žertů a přikročme k věci, na jejížto ukončení mně samému tolik jako vám záleží. — Vězte, že Veselý nejednal lehkomyslně se svěřeným jměním vaším; ale v tom se na vás prohřešil, že kšaft vašeho muže tak nejapně zhotovil.“ —

„Dle mého mínění by na tom velmi málo záleželo, i kdyby se byl v tomto ohledu nějaké chyby dopustil,“ namítala Adéla, napnutě k němu pohlédnuvši. „Vždyť jsem jedinou dědičkou svého muže; mimo mne nemá nikdo práva na jmění jeho.“ —

„Víte to jistě, že mimo vás jiných příbuzných nestává, kteří by se mohli s platnými nároky na pozůstalosť vašeho manžela vykázati?“ tázal se cizinec, mrštiv po ní zpytavě okem.

„Můj muž mi několikkrát opakoval, že ne,“ zamyslila se mladá vdova; „ale já sem ho vždy tak roztržitě poslouchala, mluvil-li mi o penězích, anebo již docela o závěti své a právech mých, že se mýliti mohu. — A — ano, teď se pamatuji, že má ještě sestřence, který zůstaviv množství dluhů, náhle zmizel a můj muž byl nucen je za něho zapraviti. Nemýlím-li se, pravil mi několikkrát, že od něho nic více k požadováni nemá, anyž jeho dluhy mnohem více obnášely, než mu jednou zanechati hodlal.“ —

„Mluvě o tomto synovci, líčil vám ho nejspíše co lehkomyslníka, co sprostého zhejřilce,“ vyjel si posel advokátův vášnivě.

Adéla se polekaně ze svého snění vytrhla. Byla se bolestně zadumala, myslíc na milence, netušícího, že se jeho naděje na samostatnou důstojnou budoucnosť opět a tenkráte pro vždy zahalují.

Na svůj vlastní osud, že snad úplně bez prostředků ve světě se octne, nebyla si ještě ani zpomněla.

„Ani jedno, ani druhé,“ pravila hledíc překvapeně na muže, který se s těmito tak náruživě pronešenými otázkami úplně uchyloval od předmětu, o němž se jednalo. „Vždyť sem podotkla, že můj manžel, hněvaje se na jeho marnotratenství, málokdy o něm hovořil, nevěda ani, kde a jest-li vůbec žije. — Co se mne týče, já se po něm nevyptávala, pozorujíc z toho mála, co sem o něm věděla, že to nejspíše muž, beze všech vyšších zájmů životem se ploužící. — Bylť prý prvním střelcem, práčem a šermířem v městě…“

„Což nejspíše ani nejmenší ceny ve vašnostiných přísných očích nenachází,“ přetrhl ji cizinec zlostně řeč. „Vám se snad lépe líbí slaboch, který ani svůj, a tudíž ani život váš hájiti nedovede; zbabělec, vyhledávající celou svou slávu v naškrábání nějakého rýmovaného nesmyslu — neb to snad přec bude to, co vy tak důmyslně vyšším zájmům žíti nazýváte!“

„Váš hovor je velmi nepřiměřený,“ pravila Adéla, vždy více z chování cizincova žasnoucí. „Žádám vás znovu snažně, abyste se déle od věci neuchyloval, kterážto, jak sám nejlépe víte, největší důležitosti pro mne chová. — Zdělte mi konečně, prosím ještě jednou, — určitě a důkladně, co vám advokát můj uložil.“

„Váš advokát mně pra-nic neuložil, chcete-li to důkladně a určitě vědět, proto že já jeho sluhou nejsem,“ sršel neznámý, popuzen jejím kategorickým, chladným tónem. — „Stojím před vámi z vlastni vůle své a oznamuji vám, proto že se této zprávy nikterakž dočkati nemůžete, beze všech okolků a dlouhých výkladů, že zhejřilý váš sestřenec, ten práč a křikloun, jak ho tak láskyplně nazývati ráčíte, neočekávaně se objevil a nahlédnuv do kšaftu svého nebožtíka ujce, co neplatný ho zavrhnul… Chcete mi, jak vidím, namítati, že k tomu práva neměl; nečiňte to, neb zákon již jinak rozhodl, přiřkna mu nejen k tomu moc, nýbrž po několikaměsíčním soudu i právo na dvě třetiny pozůstalého jmění a bezdětné vdově, která beze věna do sňatku vstoupila, co povinný díl zbývající částku podle paragrafu toho neb onoho. — Hle jak podiveně na mne hledíte, jako bych vám bájku jakousi vypravoval! A přec je tomu tak! — Sestřenec se s vámi soudil a vy ste neměla o tom ani zdání, proto že advokát daného mu od vás plnomocenství použil ve vašem jmeně. Nechtěl se s chybou svou vytasiti; neb kdyby byl závětníka k tomu přiměl, aby jen s několika mizernými sty na jediné dítě po zemřelé sestře pamatoval: nebyl by se směl sestřenec podle zákona kšaftu nikterakž dotknouti. Tato netečnosť s jedné, tato lakomosť s druhé strany je teď záhubou vaší. — Zhejřilec je dědicem a vy — žebračkou!“

Adéla naň hleděla nepohnutě, v němém zmatku opakujíc mechanicky a jednozvučně za ním: „Žebračkou!“ —

„Ano, žebračkou,“ počal cizinec znovu a oči jeho zaplanuly vítězně. „Neb povinný váš díl z dědictví pohltily dluhy po otci, po smrti manželově zapravené. Byltě to jeden z roztomilých kousků vašeho muže, že, ač slíbil, podáte-li mu ruky své, záležitosti otce urovnati, — že přec ani nejmenší peněžitou oběť nepřinesl, a nic jiného neučinil, než že kreditem svým úpadek jeho o několik roků zadržel. — Teď nemáte po něm ničeho, tak jak si on přál, aby po něm neměl sestřenec jeho ničeho!“ a hlas cizince dozněl v divém plesu.

„Nebudu jednání a smýšlení svého muže rozebírat a posuzovat, ani rozhodovat, zda-li byla jeho přísnosť k sestřenci oprávněna,“ pravila Adéla pozdvihnuvši k cizinci oko, slzami zakalené. „Ale mohu před bohem přisáhati, že bych, dozvěděvší se o návratu a chudoběs svého příbuzného, nebyla váhala, o to s ním se rozděliti, co sem až posud za majetek svůj považovala. — Vy krčíte posmívavě rameny? Dobře, dobře tak! Proč odhaluji smýšlení své muži, který mi za tuto nešťastnou chvíli dokázal, že neví, co jest cit, že nepochopí, co je ušlechtilosť.“

„Tenkrát mně křivdíte, pyšná krásko,“ vztyčil se neznámý hrdě. „Srdce zhejřilce dovede tak něžně cítit, jako vaše měkké srdénko. Důkazem toho jest, že stojím před vámi a že navzdor vaší nevlídnosti, navzdor nepříznivému soudu vašemu o mně, s vámi poctivě se rozděliti chci. Vracím vám jmění vaše se srdcem svým i s rukou svou — milostivá teto má.“

„Vilém Skalický — sestřenec můj jste vy!“ — vyrazila Adéla ze sebe, polekaně před ním couvajíc.

„Toť převýmluvná odpověď na námluvy mé,“ prohodil Vilém trpce.

„Není možná, aby slova vaše byla opravdivá,“ zašeptala zděšeně, chvějíc se jako list. „Vy mne neznáte, nikdy ste mne neviděl… návrh váš je šprým —“

„Že vás neznám? Že sem vás nikdy neviděl, pravíte?“ křikl prudce, přiblíživ se k ní s plamenným pohledem. „Což myslíte, že sem se tak málo o vás staral, jako vy o mne? Arci po ujci, který vychování mé zanedbal, špatné společnosti a vášním mne přenechal a do světa mne vyšíval: po tom sem tuze netoužil. Ale slyšel sem o nové tetě své, o její kráse a cnosti, a to mne na zapřenou do Prahy přilákalo. — Myslilť sem si, jak by to bylo sladké, kdyby se mně podařilo zkaliti toto zrcadlo dobrých mravů a ujcovu nejdražší perli zašpiniti v bahně nedovolené křivopřísažné lásky. Ženy mně pravívaly, že mně odolati nelze — — ach, byl bych všecky zažité rozkoše lásky, všecka svá lehká vítězství za to dal: kdyby se mi bylo toto jediné, nejsladší z nich, msta na ukrutném starci podařila. — Postavil sem se ti jednou v cestu, ale zaplatil sem pohled svůj na tebe draze — šíp mi zůstal vězet v těchto prsou, do nichž se nebyl až posud ještě vloudil paprslek lásky — spatřiv tebe, věřil sem náhle v boha, v nebe i peklo jeho — v ženskou cnosť a její svatý význam v přírodě. — Zdálo se mi, že sem nikdy dříve ženu neviděl; pohlížeje ale na tvé skromně sklopené oko, na jasné čelo tvé, na nedotknutá ústa tvá: že ty’s první, kterou sem kdy zočil! O tobě sem věřil, že si s věrností a s ctí lehkomyslně nepohráváš; že jen těžké povinnosti žiješ, že po tajmu milence nemáš — kýž sem tě poznal dříve! — Vrátil sem se zahanben z místa, kde si se mně objevila — jen pouhá myšlénka na záměry mé tě již poskvrnila v srdci mém. zapudil sem ji zmužile z nitra — ale churavosť ujcova byla mi hvězdou naděje — jak sem zaplesal, zaslechnuv, že ho země kryje! — Spěchal sem do blízkosti tvé, dozvěděv se, že zde v největší skrytosti žiješ, nepřijímajíc ani nejstarší přátele. — Ubytoval sem se pod cizím jmenem dole v hospodě, obíhaje každý večer zámek i zahradu, špehuje, naslouchaje, zda-li k tobě nikdo po tajmu nedochází. Nedopídil sem se ničeho a opět sem zaplesal. Přemýšlel sem ve dne v noci, jak bych se k tobě dostal, jakou výmluvou tě donutil, abys mne přijala. Tu mně ukázal náhodný hovor se žvástavým hospodským náhle nejen žádoucí cestu k cíli, ale i jistotu k dosažení nejhoroucnější touhy. — Vypravoval mi o kšaftu, kterak jej byl ještě s jedním občanem co svědek podepsal, kterak se nemoc pána tak rychle k zlému konci chýlila, že se pro nikoho z přátel do města poslati nemohlo, aby umírajícímu a choti jeho tuto přátelskou službu prokázal. Vědělť to skoro nazpaměť a já si ponejprv povšimnul chyby v něm, znaje náhodou zákon mně příznivý. — Chvátal sem do Prahy, začal sem soud s plnomocníkem tvým a mně přiřknuto jmění tvé — tys teď chudá — práci nezvyklá, v přepychu odchována — i kdybys mne nemilovala: nezbývá ti, než uvrhnouti se v náruč mou — mně, mně, lakotný ujče, připadl nejskvostnější poklad tvůj — tvá žena je teď mou!“

„Ještě ne, pane Viléme Skalický, ušlechtilý můj strýčinku“ — zvolala Adéla bledší nad úběl, ale se vší svou ženskou pýchou, jeho cynickým vyznáním popuzenou. „Máte sice pravdu; jsemť práci nezvyklá, v přepychu odchována a teď náhlé chudobnosti zůstavena: ale přece opovrhuji penězy a návrhem vaším. — Nikdy, nikdy, nebudu vaší…“

„Vaše odpověď mne nepřekvapuje; bylť sem na ni uchystán,“ odvětil Vilém se zdánlivou lhostejností. „Za málo dní bude jinak zníti, doufám. Teď si řeknete: mám trochu talentu, dobrou vůli; budu pracovati — vždyť jsem mladá a zmužilá! Ale až odejdu a vy zůstanete sama a klidněji o svém postavení přemýšleti budete, pak jsem si příznivého obratu jist. — Vímť napřed, že až po druhé pod tuto střechu zavítám, mně růžová vaše ústa jiná slova pošeptá. — Pohlédněte na svoje ručky; nedovedou ani samy zlaté vrkoče vlasů uspořádati. Zkuste svoje vědomosti; vystačí sice pro salón, ale nikoli, abyste si jimi chleb vydělávala. Ohlédněte se po světě; kde vám kyne přítulek? Nemáte ni rodičů, ni bratří povinovaných, přijmouti vás do domu. Jáť všecko napřed promyslil a vím, že vám nezbývá, než lásce mé se vzdáti. — Vím také, že nikoho nemiluješ, že si ještě nemilovala, a že já první mezi muži tě milovati naučím — ty ani nepochopíš, jaká slasť v této myšlénce spočívá…“

„I kdyby se všecky vaše neušlechtilé záměry, všecka vaše sobecká přání uskutečnila: toho se přec nikdy, nikdy nedočkáte!“ zvolala mladá paní, plna zoufalého hněvu. „Vězte, že miluji, — ano miluji od nejútlejšího mládí, z celého srdce svého skoro tak dlouho co myslím, a cítím a nic, poslyšte, nic není s to, tuto lásku z prsou mých vyrvati!“

„Hrom a peklo!“ soptil Vilém, zbledna překvapením a zlostí. „Tak sem se přece klamal. — Ne, není možná, zkušenosť má mne ještě nikdy nepodvedla: ty nemiluješ a slova tato ti pošeptala ženská lest tvá! — Osud si nemůže tak krutě se mnou pohrávati. — Ale proč by si láskou a bohatstvím mým zamítala? Nepřijala bys oboje plesajíc, kdyby srdce tvé nebylo zadáno? Ano, ano, podvedla si mne s tou tvou svatou tváří; ale ještě nejásej! Však já ho najdu, toho tajemného milánka tvého a dokáži ti, že to není tak zbytečné umění, býti nejlepším střelcem a šermířem! Ano, přijde okamžik v životě tvém, kde bysi jmění své ještě jednou ztratiti chtěla, kdybys mu tím zručnosť tuto koupiti mohla — já ho šetřiti nebudu, toho lupiče blaha mého vzdor slzám a prosbám tvým, ku kterým se, jak vidím, již chystáš! Ale stůj —“ vytrhl se náhle z proudu svých vášnivých výčitek. „Vždyť si mně ještě neřekla, zda-li on lásku tvou opětuje? — Leč jaká to šílená otázka! jako by ti někdo odolati, tě nemilovati dovedl! — Ale kdyby to byl náhodou jeden z těch ulízaných panáků, bez srdce a bez mozku, jimž vy ženštiny tak rády a snadno marná srdce darujete, který vedle tebe a snad i nad tebe blahobyt miluje, jejž mu ty za věno přinášíš? Vždyť je možná, že v tobě jen bohatství kochá! Ach neodvracuj tak uraženě hlavu svou; ty muže neznáš a tak jako ty, smýšlí každá zamilovaná ženština, dokud zkušenosti nenabude, jak to vlastně s láskou ve světě našem stojí. — Ale já ho znám — ten svět, známť i pohlaví moje — vždyť vím, jak sem smýšlel, než sem tě poznal a miloval. — Neníť láska tak obyčejnou věcí, jak se ve své nevinnosti domníváš, a každé srdce jí schopno není. Mohu ti směle přisáhati, že nenajdeš více v žádných prsou ten horoucí cit, tu snahu tě oblažiti, jakou já ti věnuji. — Zkoušej mne a uvidíš, že zahodím vše, bohatství, rozkoš, blahobyt — pro tebe. Chceš-li, obohatím milence tvého a uprchnu s tebou, kam chtíti budeš: třebas na poušť, bude-li takové tvoje přání, a uvidíš, že mi bude edenem s tebou. — Ne, Adélo, tak jako já nemůže tě žádný jiný muž milovati: zkus to u něho; rci mu, jaký tě osud potkal, a uhlídáš, jak zchladne, jak nebude chtíti chudobu tvou s tebou sdíleti, jak bych já to s tisícerým blahem učinil. — Ano učiním ještě více: dokládám se ti mužskou svou ctí, že z vlastní vůle tebe se odřeknu, přivine-li žebračku s tím samým nadšením k srdci, jako bohatou dámu!“

„Beru vás za slovo, strýče,“ pravila a její nakloněná postava se zpřímila, její oko se nadějně zajiskřilo.

Chopila překvapeného muže za ruku a vedla ho chodbou nazpět do tiché komnaty.

Nepochopitelným prodléváním milenčiným znepokojen, kráčel Jaroslav netrpělivě po pokoji, an zaslechl její lehké kroky.

Chtěl jí spěchat vstříc, sladkými výčitkami ji obsypati: any se otevřely dvéře a ona se v nich objevila bledá, uslzená, cizího muže za ruku vedouc, který ho divokým žárlivým pohledem měřil.

Zarazil se němým úžasem, nechápaje, co to znamená.

„Tento pán,“ pravila Adéla ukazujíc na Viléma s třesoucí-se rukou, „přišel mi oznámiti, že byl kšaft manžela mého sestřencem jeho za neplatný prohlášen a jemu dědictví mé zákonem přiřknuto. — Mně nezbylo ničeho — jsemť žebračkou, Jaroslave!“ —

„Ničeho? v skutku ničeho?“ zaplesal Jaroslav neohlížeje se více na přítomnosť cizince, klesl k jejím nohoum. „Jsi v skutku mou, úplně mou? Jaká to slasť pro tebe pracovati, se starati! Můj bože, jak ti děkovati mám, žes ji učinil chudou, mně konečně rovnou!“

Přeslechl ve své blouznivé radosti přidušený výkřik zoufalosti, nepovšimnul si, že cizinec vášnivě ze dveří se vyřítil. —

„Ty se těšíš z chudoby naši?“ usmívala se Adéla se slzami, „a na svůj žurnál, můj ústav, na naše spisy více nemyslíš? Kam, ach kam odletěly naše vzletné plány, co sem práh tohoto pokoje překročila!“

„Uskutečníme je i bez peněz tvých!“ těšil ji Jaroslav celý osvěžený jako k novému životu probuzený. „Již se mi začínají v hlavě myšlénky rojit a v srdci mi to najednou květe, jako druhý máj! Ach, s jakou čilostí a vytrvalostí budu teď pracovati! Zvítězím nad svými poměry — to uvidíš; ze mne musí, musí něco býti! Za málo let budu míti jmena přiměřenou činnosť, snad i malé jmění a potom… potom… Ale kdy toto všecko konečně opustíš,“ ohlížel se opovržlivě po skvostném nábytku roztomilého pokojíku; „nemohu tě ani viděti obklíčenou tímto nemotorným přepychem, který tvé nevinné prostomilé tváři tak nepřiměřeně sluší! — Kdy již zasedneš k mému malému stolku do těsné komůrky? Jak mi bude péro po papíře jezdit, až mně tvoje oči básně a romány diktovati budou. — Viď, že si nikdy na bohatství své nezpomeneš na věrných prsou mých?“

„Želela sem ho jen okamžik a to k vůli tobě,“ odvětila, vinouc se těsně k ušlechtilé postavě jeho, záříc láskou a štěstím jako on; „ale vidouc tě tak šťastného z chudoby mé, nevím věru již, že sem kdy čeho měla. — I já budu pilnou, Jaroslave; uvidíš, jakou ti budu bedlivou hospodyňkou! Z tvé komůrky udělám co nevidět malou zahrádku. Ty mi přece dovolíš? Ale jak pak, miláčku, hrdličku svou musím také nechat zde, jako hedbávné šaty? Popřej jí skromného místečka u květin za oknem — bude nás buditi…“

„Jak se jen tázati můžeš?“ vyčítal jí, cítě se více v nebi než na zemi. „Až půjdu zejtra ohlášky objednávat, koupím pro ni hned hezoučkou klec.“

Babetka, ta nesnesitelná Babetka je opět z jejich blaha vyplašila. —

„Prosím velice za odpuštění, že opět vytrhuji; ale mám prý bez prodlení milostivé paní lístek tento odevzdati,“ pravila, položivši před Adélu kus z tobolky vytrženého složeného papíru bez nápisu a pečeti.

Udiveně ho mladá paní rozevřela, čtouc:

„Nejsem tím sobcem, kterým se Ti zdám; nezachtělo se mi jmění Tvého: jen po Tobě sem práhl… „Tys mnou zamítala, vzdávám se všech nároků na jmění své — užívej ho se šťastnějším! Ach, kýž bych mu po každé do duše zahřímati mohl, pošeptá-li Ti, že on to, jenž Tě na světě nejvíce miluje: že lže, ten věčně nenáviděný! — Kýž bysi mu to nevěřila, pomýšlejíc si někdy — jen někdy, Adélo, že to ten, jímžs opovrhla…“