Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Z protokollů konsistoře kutnohorské/I.

Z protokollů konsistoře kutnohorské Jan Josef Řehák
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Z protokollů konsistoře kutnohorské
Podtitulek:	Příspěvek k historii mravu i nemravu v XVI. století
Autor:	Jan Josef Řehák, professor c k realného gymnasia v Kutné Hoře
Zdroj:	Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 38–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

…iniuriae,
Suspectiones, inimicitiae, induciae,
Bellum, pax rursum…

Terentius.

Nedostatek pevné organisace, zejména hierarchického ústrojí prakticky rozčleněného, osvědčené to zbraně každé náboženské společnosti bojující, strana pod obojí v Čechách dosti dlouho pociťovala, až konečně jakási náprava v tomto ohledu se stala zřízením děkanů po krajích (decani rurales, d. districtuum), na kterémž v září r. 1478 sněm strany této se usnesl.^[1] Děkanové tito měli státi se článkem spojujícím nejvyšší úřad církve pod obojí, konsistoř pražskou, s duchovenstvem venkovským, kteréžto bylo jim utvrzovati u víře, pohádati k ostražitosti a těšiti v protivenstvích, „aby svůdcové horších věcí nezpůsobili a lid boží v bludy nebyl uveden“.^[2] Bylo tudíž úkolem děkanů bdíti přede vším nad řádným vykonáváním správy církevní skrze faráře a mladé kněží čili kaplany diakonatu, nad pravověrností jejich a mravným chováním, o kterýchžto věcech byli zavázáni, konsistoři dopisovati. Kromě jistého účastenství v dosazování nižšího duchovenstva a v projednávání pozůstalosti kněží zemřelých příslušelo děkanovi také rozdávání posvátných olejů všem farářům, jemu podřízeným.^[3]

V Kutné Hoře ustanoven byl první děkan s titulem arciděkana^[4] teprve r. 1490; byl to Svatomír Zrubek z Újezda, do té doby děkan u sv. Apolináříše v Praze,^[5] muž králi Vladislavovi nad jiné milý. V čas úřadování kněze Svatomíra († l. 1508) připadá pobyt obou biskupů pod obojí, Augustina Luciana de Bessariis a Filipa Villanuovy v Kutné Hoře, kteréžto episody sice zajímavé, ale krátké a málo závažné v církevních dějinách tohoto království, zanechaly v jediné Kutné Hoře trvalejší památku; onoho času totiž přenesena hýla duchovní pravomocnosť děkana v jistých věcech na několikačlenný úřad duchovní, „právem duchovním“ čili „konsistoří“ kutnohorskou nazvaný, v kterémžto kollegii mimo arciděkana, jakožto předsedu, zasedali farářové městští, někdy i kaplanové od kostelů horských, osoby z úřadu šepmistrského vyslané a od r. 1547 též rychtář císařský. Zevnější okruh působnosti této konsistoře nebyl vetší nežli kteréhokoli děkana venkovského, jsa obmezen na město Hory Kutny a 26 kollatur okolních a nevztahuje se nikterak na děkanáty okolní, kteréhožto práva požíval toliko arciděkan královéhradecký.^[6] Mimo úkol všem děkanům po krajích vytknutý zabývala se konsistoř kutnohorská hlavně porovnáváním sporů manželských, konáním rozvodů, udělováním dispensací v případech příbuzenství snoubencův a soudila rozepře o slib manželský. V druhé polovici XVI. věku pokoušeli se Kutnohorští, zastírajíce se mocí císařskou a úřadem mincmistrovským, o větší samostatnosť konsistoře své, což se jim co do potvrzování kněží a posavadní disciplinární moci konsistoře pražské skutečně podařilo. Větší volnosti této požívala konsistoř kutnohorská až do počátku panování Ferdinanda II., kdež protireformace působení tohoto sboru, jenž v poslední době skládal se z kněží evangelických, konec učinila.

Není účelem těchto řádků, líčiti osudy konsistoře kutnohorské, jež s dějinami církevní správy v městě tomto v úzkém svazku jsouce postaveny, bohdá na jiném místě obšírnějšího doznají vypsání; hodlám přestati toliko na podrobnějším rozboru pravomocnosti onoho práva duchovního a způsobu jednání jeho, pokud sporů manželských a pří o slib manželský se týkaly. Při práci této bylo mi hlavně čerpati ze zápisníků konsistoře, „knihy práva duchovního“ neb „Protocollum consistoriale“ nazvaných, jichž v kutnohorském městském archivu tři svazky se zachovaly. První kniha práva duchovního (A., 55 listů půlfoliových) počíná rokem 1515, nejstarší datovaný zápis pochází ze dne 25. října t. r. Druhá kniha („Prothocollum Consistoriale“, B., 59 listů rovněž půlfoliových) obsahuje zápisy z roků 1529—1552, 1554, 1558, 1565, 1567, 1596, 1600—1601, 1605—1614, 1616—1619; třetí kniha (C., 117 listů velkého folia) pak roky 1562—1567, 1569, 1570—1573, 1575, 1578, 1581, 1583—1584, 1586—1587, 1591—1593, 1595—1601, 1619. Knihy vázány jsou velmi nepořádně, téměř beze všeho šetření pořádku chronologického. Nalézáme tu soudní protokolly, sepsané v zasedáních konsistoře, koncepty listů svědčících různým úřadům i osobám soukromým, opisy a dílem i originaly dopisů konsistoři zaslaných, usnesení týkající se správy duchovní, excerpta z práva církevního a jiná poznamenání pro paměť učiněná. Větší díl zápisů týče se rozepří mezi manžely a processův o slib manželský. Starší protokolly sepsány jsou latinou ne hrubě pěknou, promíchanou tu a tam slovy, ba celými větami českými, když zapisovateli, zvláště při vyslýchání svědků, zásoba slov nestačila; asi od l. 1530 čeština nahrazuje jazyk latinský. Jelikož jednání bývalo v prvních desítiletích stručné a ústní, málo co jiného nežli předmět rozepře a rozsudek se zapisovalo, od dotčeného r. 1530 však přibývalo pisby rok od roku, jako vůbec i jinde na soudech okolo tohoto času, jednání stalo se písemným a velice rozvláčným.

Zevrubnosť tato a písmo (zvláště kurrentní švabach některých zapisovatelů) mnohdy sotva čitelné s počátku unavuje, brzy však některá jména pozornosť čtenářovu vzbuzují, kterážto vzrůstá v živé účastenství, když nejedna osobnosť, jejížto jméno z knih městských anebo listin jako schéma nějaké chladně nám hledí vstříc, mezi čtením opět stává se člověkem se živým tělem a krví mnohdy až příliš horkou. Leč i čtenář, jemuž na místních poměrech méně záleží, při tomto odhalování skrytých záhybů srdce lidského dobře se může pobaviti, ba i zasmáti; opravdového pak přítele historie mravův a společenského života minulých dob jednání ona v ohledu nejednom mohou zajímati, ale i poučiti.

Vybral a sestavil jsem si prvotně ku vlastní své potřebě, jakožto příspěvek ku poznání života někdejších Horníků, ze zápisů na různo roztroušených hlavní pravidla, jimiž konsistoř při líčení pří a v rozsudcích svých se spravovala. Když jsem pak tuto látku počal upravovati pro veřejnosť, uviděl jsem toho potřebu, přibrati řadu příkladů, které by jednak praxis konsistoře objasňovaly a jako doklady sloužily, jednak osobností odjinud, zejména z Pamětí M. Dačického známých, se dotýkaly. Snažil jsem se šetřiti při tom, pokud možná, koloritu časového, jenž vane z tehdejšího způsobu mluvení — ovšem s nutnou tu opatrností.

Chtěje v dotčených třech knihách nabyti přede vším přehledu chronologického, srovnal jsem různá jednání, i shledal jsem, že na dobu obsahující málo více nežli jedno století (1515—1619) připadá asi sto sporů manželských, počet to na pohled velice skrovný, povážíme-li velikou lidnatosť Kutné Hory v tehdejší době a bujný život šlechty i měšťanstva, o němž, co se Kutné Hory dotýče, Paměti Mikuláše Dačického tolik podrobností nejen zábavných, ale i pohoršlivých a smutných vypravují. Zvláště drobná šlechta přebývající hojným počtem v dotčeném městě a jeho okolí slynula nevázaností v ohledu zápletek milostných neméně nežli svými bitkami a pitkami bez ostychu veřejně provozovanými.

Skrovný onen počet manželských rozepří, jichž rozsouzení na duchovní právo bylo podáno, vysvětluje se přede vším tou okolností, že pozůstalé tři knihy tohoto práva neobsahují vypsání všeho, co před konsistoří kutnohorskou se projednávalo, neboť v době, kdy knihy byly v jedno sebrány a jakž takž srovnány,^[7] mnohá akta již byla na zmar přišla, buď naschvál nebo náhodou.^[8] Jiné případy nepřišly před soudnou stolici kněží kutnohorských, byvše od šepmistrů smířením stran po dobrotě vyřízeny; mnohé spory domácí, a to zajisté většina, zůstaly mezi čtyřmi stěnami domácnosti, jelikož obě strany štítily se veřejného pohoršení a přídechu pohany, jež s processem takovýmto povždy bývaly spojeny. Proto také v aktech pozůstalých poměrně zřídka nalézáme jména osob vynikajících rodem neb způsobem jinakým, za to však mnoho lidí nižšího stavu a vzdělání, kterým, jak to vůbec bývá, na veřejném rozbírání soukromých náruživostí a poměrů tolik nezáleželo.

Dle svrchu dotčeného počtu rozepří manželských připadal by asi jeden process na každý rok. Shledáváme však, že větší díl rozepří připadá v první polovici XVI. století, zejména v dobu děkanů Jana Vojhy, řečeného Plechovice († 1536),^[9] a nástupce jeho, bojovného theologa Václava Řezníka ze Sobotky (1536—1552).^[10] Naproti tomu v následující době, za dlouholetých sporů, jež evangeličtí kněží u Hory vedli s pražskou konsistoří pod obojí, velmi málo nalézáme rozepří manželských, zejména za děkana Jana Semína (1566—1582).^[11] Za to arciděkan Václav Štefan Teplický,^[12] jakožto předseda práva duchovního, řídil dosti mnoho takovýchto jednání, nejvíce r. 1619.

---

1. Diebus Septembribus. V. list mistrův úřadu duchovního k venkovským děkanům contra pighardos v rkp. bibl. univ. v Praze sign. XVII. F. 2.
2. Tamtéž.
3. V. dr. Kl. Borový, Die Utraquisten in Böhmen str. 13.
4. Kromě Kutné Hory byl arciděkanem pod obojí jediné v Hradci Králové.
5. Lib. testament. I. v kutnohorském archivu městském.
6. Arciděkanu královéhradeckému podřízeny byly děkanaty mést Hořic, Jaroměře, Dvora Králové, Kostelce n. L. a Náchoda. V. Kl. Borový, Die Utraquisten in Böhmen str. 12.
7. Knihy A. a B. jsou jen sešity, třetí kniha C. jest vázána v tuhých deskách, polepených listy z pergamenové knihy liturgické.
8. R. 1575 obrátili se Staroměstští ke konsistoři kutnohorské, žádajíce, aby jim zaslána byla akta týkající se rozepře Jindřicha Julianova a Estery Lahvičkovy z r. 1548 neb 1549. Konsistoř odpověděla, že „sme toho při právě našem duchovním s pilností hledali a nic sme toho najíti nemohli“. Podobně o rozepři obsažené v Borového Jednáních a dopisech konsistoře utrakvistické (str. 164, č. 290.) v knihách kutnohorských ničeho není; a j. v.
9. Srov. Borového Jednání a dopisy I. 81. „Plechovice“ tam citovaný jest Jan Vojha (Kniha práva duch. B. 36.), jemuž (dle Pamětí M. Dačického I. 97.) také „Plechovička“ říkali.
10. „Václav z Sobotky“ (na obálce Kn. práva duch. A.), „Venceslaus Sobotensis“ (Kn. práva duch. B. 12. a 24.). Srovnej Jirečkovu Rukověť I. 178. a Borového Akta I. 163. i jinde.
11. Jan Semín nebyl bezprostředním nástupcem děkana Benedikta (1560—1562), neboť po tomto následovali děkanové: 1. Daniel z Lovče (1562—1563; Kniha práva duch. C. 10., Pam. Dač. I. 144.); 2. Jan Habart (1563—1566; Acta consist. sub utraque 1564—1566, fol. 199., 6., Kniha práva duch. C. 34., Pam. Dač. I. 145.); 3. Sylvester (1566; Kn. práva duch. A. na obálce, a Acta consist. sub utr. I. c.), a pak teprv Jan Semín.
12. Jirečkova Rukověť II. 213.