Z Básní o lásce a moři

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z »Básní o lásce a moři«
Autor: Maurice Bouchor
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 73–74.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Má drahá vzpomínej, a kéž v tvých myšlénkách
tě baví častokrát ten příkrý uzřít svah,
kde vzduch jsme dýchali tak svěží a tak snivý,
kde udivený zrak zřel věčné moře divy,
a ucho slýchalo vln bouř na skalném lomu
a větrů hvízdání a šumy starých stromů,
jež děsně zmítány se svíjely a lkaly.
My v řasách leželi; u nohou našich skály
a dlouhý, pustý břeh; čas prchal a my snili.
Jak včera, vzpomeň si, řek’ jsem ti zasmušilý:
»Ty pláčeš a rci proč, když tak se milujem’?«
Smích přeletěl tvé rty a já jsem viděl v něm,
jak smutek duše tvé, té bezdné, prchá v dáli.
Jak slíčné růže dvě tak nachem rty tvé plály,
má ústa dráždily i rozkoš; vášní chtivé
já zkrotit nedoved’ své touhy lakotivé
a celým pohledem jsem objímal tě němý.
A vlas tvůj zatopen byl světla ručejemi
a v jeho směsi, hle, tvé modré oči byly
a na mne smály se jak chrpy ve obilí.