Výprava Jana Hučky z Pašešnice

Údaje o textu
Titulek:	Výprava Jana Hučky z Pašešnice
Podtitulek:	Črta z Chodska
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní politika, roč. 23, č. 312. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	12. 11. 1905
Licence:	PD old 70

Jan Hučka na Pašešnici od té doby, co v Domažlicích v hostinci u staré brány seznámil se o trhu s Andulkou Tolárkovou, nežertoval za večerů v rodné vsi s děvčaty.

Ještě, že s Hanou promluvil několik slov a štípl ji do buclaté brady, ale to udělal jen z toho důvodu, že Hana z Pašešnice byla velmi podobná Andulce z Hrádku. Modré oči, hebká pleť, táž ladná postava. Měl dojem, že štípá do brady Andulku. Jen ten hlas Hany byl jiný! A to uvedlo opět Jana Hučku do pravé míry, do duševní rozvahy.

Za večerů, sedě před domem na lávce, vzpomínal na Andulku. Stále dumal o prvním shledání. Viděl v duchu ten šumný rej v Domažlicích na náměstí o trhu.

Sedláky z okolí, ze všech chodských vesnic, s širáky na hlavách a s dlouhými kabáty, pestré varhánkované sukně selek a „dívčí“, jejich šátky, černé, na babku uvázané, střevíčky, punčošky, slyšel hovor hlasitý, křik sedláků a jemné hlasy děvčat, viděl vozy s potravinami, slyšel ržání koní, bučení hovězího dobytka. Před jeho zrakem rozvinul se celý pohled na ten trh. Viděl domažlické podloubí, jindy tiché, ale tenkrát oživené ruchem trhu. Šum z krámů pod podloubím, plných kupců, mísil se v hukot hlasů z náměstí.

A tenkrát ještě chodil sám mezi vozy, a mezi lidem. Sám a sám.

Parno toho dne bylo veliké. V hrdle mu vyschlo a on zašel si dole u brány do hospody.

A tam v té hospodě seznámil se s Andulkou, která zde seděla se svým otcem.

Takovým nezvyklým způsobem. Převrhl sklenici piva, pivo teklo po stole, se stolu dolů na varhánkovitou sukni Andulky.

Do dnes se Jan Hučka diví, kde nabral tolik pěkných vět na svou omluvu. Mluvil jako řečník. Ba, pamatuje se dobře, že Andulka se usmívala, zatím co její otec bručel:

„Já jsem sedlák Tolárek z Hrádku, nevídáno o sklenici piva. To nás huž nezabí.“

A on zas tak pěkně se omlouval, Andulka se usmívala a řekla, že to nevadí, že je to jen pivo a její otec pravil:

„Tak si ťukněte s námi, vy jeden neohrabo.“

Pak už nebyl sám. Vedle něho seděla Andulka. Ty její krásné očí dívaly se na něho přívětivěji a přívětivěji, zatím co on vykládal jejímu otci, že šel se podívat na trh, zdali by nenašel nějaké tele.

Tatík ho vlastně sem poslal, aby nějaké koupil, ale nenašel žádné přiměřené. Všechno tolik drahé.

Na to poznamenal Tolárek, že jistě nezastavil se on tam u radnice, že tam jejich čeledín prodává. A jaká telátka, laciná a krásná. Když potřebuje, jen říci. Jedno má strakaté, to by se hodilo. A není drahé.

Šli se podívat. I s Pánem Bohem! Má koupit jinde, koupí od Tolárka. Vypijou spolu litkup. Ale sami ne. Andulka musí jít s nimi.

Zaplatil a šli zase do hospody. Jen když Andulka seděla vedle něho. (Napřed se mu zdálo, že to roztomilé strakaté telátko je nehorázně drahé, ale pak nepřišlo mu vůbec na mysl, že něco koupil.) Andulka vedle něho!

Bavil se tak krásně s Andulkou, hodina za hodinou ubíhala, každá hodina hezčí předcházející,a večer zvedli se, strakaté telátko vzal mu jeden z Pašešnice na vůz a on jel doprovodit Andulku až na Hrádek.

Tatíka ztratili v nějaké zájezdní hospodě a šli sami, vytrhováni z hovoru dupotem koní, práskáním bičů a harašením vozů, vracejících se sedláků z trhu.

Vybízeli je, aby si sedli, neučinili tak, ale pomalu kráčejíce v zamlklém soumraku hovořili o všem možném.

Tak přišli až na Hrádek. Rozloučili se srdečně a Jan Hučka vracel se sám domů na Pašešnici, chovaje ve svém srdci nejkrásnější upomínku na tento trh.

A když přišel domů, čekala ho strašná skutečnost. Starý Hučka, jakmile vstoupil do světnice, spustil: „I ty kluku, cos to koupil za tele?“ A doložil větou, kterou tolikrát již mu pan páter rozmlouval: „Mordié, kluku, set sakramentská, co si za ně dal?“

Jan jmenoval obnos a dostal v zápětí nehorázný pohlavek. „Tak ho kluka poslat pro něco,“ křičel starý, odpínaje si řemen.

Zamilovaný Jan Hučka uznal za dobré spasit se útěkem, a utíkaje slyšel za sebou: „Kam's dal oči, kluku!“

Kam dal oči? Lehká odpověď. Díval se na Andulku. Ale od té doby ji neviděl.

Tak a podobně vzpomínal na první své setkání s Andulkou. A dále řada vzpomínek vybavovala se, jedna za druhou.

Tak vzpomínal, jak asi za týden po trhu umínil si, že Andulku navštíví, ale tatík tak dlouho se ho vyptával, kam chce jít co tam chce dělat, až pomaloučku dozvěděl se všechno.

Bylo třeba, aby podruhé se spasil útěkem. Tolárek, Andulka, tatík, řemen, Pašešnice, Hrádek to vše splývalo mu tenkrát před zrakem v jeden celek a ustoupilo na konec bolestnému dojmu, že dostal řemenem přes záda.

A tatík neměl na tom dost. Přísně domlouval mu večer, aby zanechal takových hloupostí, jako běhat z Pašešnice až na Hrádek za děvčetem. Půltřetí hodiny pomalu, a dvě hodiny cesty dobré chůze.

„Já jsem se, kluku, jen jednou spálil,“ končil s povzdechem své napomenutí, „když se budeš chtít ženit, vyber si nějakou odtud, kterou známe, a ne bláznit za holkou…“

„Andulkou Tolárkovou,“ doložil zamilovaný Hučka.

Otec chopil se ho za ruku a beze slova vedl do stáje, a tam řekl hněvivě: „Tak se podívej, kluku, jak tě okrad ten lump Tolárek, takové nedochůdče jsi koupil za tele.“

„Je jako malovaný,“ hájil je Jan.

„Tak tě okradli se vším,“ skončil rozzlobeně starý.

„Ale Andulka…“ poznamenal Jan.

„Himl, mordié…“ zněla odpověď a mladý vyběhl ulekaně ze stáje přes dvůr; otevřel vrata a vyrazil ven na náves.

Tam se uklidnil. Ale byly to truchlivé myšlenky, které ho stíhaly.

Vyvrcholily pak při jeho návratu a nadchly ho, že pozměnil píseň: „Domažlická brána, pěkně maluvaná…“ v píseň také smutnou, ale hodící se na zelená vrata, kterými vcházel do statku a které před nedávném natíral na zeleno.

Bručel si:

„Ta zelená vrata,
pěkně maluvaná,
kdo ta vrata maluval,
ten Andulku miluval,
ten huž tady není, huž je pochovaný.“

Zarazil se, neboť otec prohlížel cosi na dvoře. Pozdravil, vešel do světnice, a tam pojídaje k večeři s čeledínem svou oblíbenou pochoutku, tuřín s brambory, zůstával stále smutný a stále zadumaný.

A když šel ležet, spával na půdě za teplých dnů letních, tu natažen v horském seně bručel si: „Kdo ta vrátka (jsa v něžné náladě zdrobnil nyní „vrata“), kdo ta vrátka maluval, ten Andulku miluval, ten huž tady není, huž je pochovaný…“

Starý kocour připlazil se k němu a začal příst. A tu Jan Hučka hladil jemně kocoura a škrábal ho pod krkem.

A v náhlém pohnutí a roztoužení dal se do pláče. Tento silný, čtyřiadvacetiletý mladý muž, plakal jako malé dítě.

Byly to rozhodně truchlivé vzpomínky, které kroužily jeho nešťastnou hlavou.

Vzpomínky, jak ta jejich láska krásně začala, a jak nijak nepokračuje. U Andulky zbyla zajisté jen vzpomínka na trh, ale u něho, kdyby jen vzpomínal, bylo by toho víc.

Mohl by vzpomínat, jak přísný otec střežil ho při každém kroku.

Zamkl mu sváteční šaty, když v neděli nechtěl jít s otcem do pašešnického hostince.

Jednou mu zamkl boty, a tak celých čtrnáct dní, ba víc, po celé tři neděle neviděl Andulku. Kdyby aspoň viděl statek Tolárkův, bylo by mu lehčeji u srdce, kdyby viděl okna stavení, za kterými žije Andulka. Nepřišlo by mu to tolik líto, že s ní nemluvil od té doby.

Ale kdy našel by jen příležitost k tomu? Otec ho střeží… Na pole jde s ním, zdrží-li se někde jen chvíli, už ho všude hledá.

Alespoň kdyby viděl Tolárkův statek!

Za teplých nocí, leže na půdě, zdrcený tíhou neštěstí, svým neblahým osudem, přemýšlel o poslední větě.

Vidět Tolárkův statek, vidět okna, za kterými žije Andulka.

I kdyby s ní nemluvil, co posily duševní odnášel by si pro další dobu ze své výpravy.

Výprava! Jaké to jednoduché slovo a jak dá se jednoduše provést!

Tatík spí dole, on leží na půdě, oblékne se, sejde za noci dolů, přeleze plot u dvora, a dvě hodiny do Hrádku, toť přece maličkost. A dvě hodiny nazpět, jak ty uběhnou rychle, když v duchu bude vidět okna Tolárkova statku. Nezdrží se tam dlouho, obejde jen statek, zastaví se na chvíli, tak si tiše povzdechne a pak nazpět, aby přišel, než doma vstanou. Ulehne na půdu, jakoby nic. Nikdo se nedozví, že byl pryč.

Ještě jednou si vše důkladně rozvážil a vydal se opatrně na svou výpravu.

S půdy dolů, přes plot dvorku, pak přes náves. Byla tma. Měsíc jen mdle prozařoval mraky, osvětluje matně celé okolí.

Nikdo nebylo slyšet ani zvuku.

Od Pašešnice dolů spěchal, aby si nadešel, lesní stezkou. Kráčel ve tmě hlubokými lesy, kde jen šumění potoků přerušovalo noční klid.

Bylo mu nevýslovně blaze. Každý ten skok, který ve spěchu udělal, klopýtaje v starém lese přes kmeny stromů, přes kořeny, zdál se mu, že přibližuje ho k Andulce.

Tak přišel do údolí a pustil se nahoru ve tmě, obeznalý s celou krajinou.

Ssál do plic chladný noční vzduch, prosycený pryskyřicí a vůní lesních květin.

Kráčel tak v černu lesa, až les řídl a on spatřil, jak probleskuje mezi stromy bílá silnice, vedoucí z Domažlic na Kubici.

Uvítal ho šumot rákosí. Malá čtvrthodinka a spatřil měsíčním světlem mdle osvětlený Babylonský rybník s dlouhými černými stíny, které poskakovaly po jeho stříbřité, jemně se vlnící hladině.

Od „Babylonu“ po silnici rovně. Za ním na pravo černaly se lesy, bílá silnice zatáčela a ten rozdíl černé a bilé barvy zrovna svítil do očí.

Pak na levo polní cestou. Bylo právě před žněmi. Obilí vysoké vonělo v chladnu letní noci, v chladnu příjemném a osvěžujícím…

Jan Hučka blížil se k Hrádku. Poznával již obrysy vesnice, v dáli na konci zasmušilý zámeček, obrysy všeho matné, velice matné, ale milé, a jak milé.

Zde statek Tolárkův a ve statku spí jeho Andulka. Již bude blízko u samého stavení, jest na začátku obce. Noční ticho vznášelo se nad celou obcí, jen chvílemi zaštěkal pes a odněkud z lesů zahučel sem nejasný zvuk. Snad pytláci střelili nebo někde tajně kácí strom.

Stojí již u samého Tolárkova statku. Dívá se na statek, na vysoká vrata u dvora, a vzpomíná…

Vzpomíná, jak se s Andulkou zde loučil, drže její ručku ve své dlani. Vidí ji stále před sebou… Zde asi za tím oknem spí…

S věže kostela odbila druhá hodina noční. Bim! Bim! Musí se opět vrátit domů! Podívá se ještě jednou na celé stavení a pak domů.

Přelétl zrakem celý statek, dům, kolnu, stodolu, vše z dola až po střechu, ještě jednou podíval se láskyplně na okno, za kterým dle jeho domněnky spí Andulka, povzdechl a vracel se. Šel pozpátku, aby ještě chvíli mohl sledovat Tolárkovo stavení, konečně klopýtl, padl a pak šel již pořádně domů, v srdci potěšen, jakoby byl mluvil s Andulkou, ne zrovna jako, ale přece jako. Zeptat se ho na to, nedovedl by se také vyjádřit.

Zas šel cestou do polí mezi vysokým žitem. Měsíc vyplul z protrhaných mraků a ozářil bílým světlem celou krajinu. Bylo vidět, jak žito se vlní v záchvěvech větříku…

Vyšel ze žita na silnici. Krajina náhle zjevila se v celé kráse měsíční noci.

V té hluboké kráse, která zejména v horách a lesích uchvacuje. Díval se před sebe. Tam lesy a v nich černo. Všude dlouhé stíny. Zasmušilý Čerchov, vysoký, mohutný, ale černý majestátně a příšerně.

Uchvátila ho náhle neznámá bázeň. Bázeň před velebnou nocí, před jejími černými stíny a pak před tatíkem. Co ten asi dělá, přišel-li tak na to, že on zmizel z půdy.

Padla na něho ta bázeň náhle a cesta zdála se mu býti strašnou, příšernou, a Janu Hučkovi přecházel mráz po zádech, který se stupňoval, až Hučka počal se třást po celém těle a srdce mu rychle tlouklo.

Výčitky svědomí, že tatíka podvedl a z půdy zmizel, velebná noc se svými stíny, strach před řemenem, známou veličinou, to vše na něho účinkovalo.

Cítil zvláštní tlak na zádech, jako kdyby někdo mu šel v patách.

Ohlédl se, rychle se obrátil a zrychlil krok. Nebylo pochyby, po silnici za ním běželi nějací páni v černých šatech. A čím víc bylo stromů u cesty, tím víc bylo černých pánů. Objevovali se před ním, za ním, po levé, po pravé straně, příšerní ve svých černých šatech a veselí!

Poskakovali, ukláněli se, běhali po čtyřech, váleli se po zemi a běželi současně s ním.

Strach je zlá věc, ale výborný malíř, maluje ze stínů různé figury.

Jemu proměnil je na černé pány. Těch černých pánů bylo stále víc a víc.

A když přišel k Babylonskému rybníku, na hrázi rybníka seděl vodník.

Nevěřil v takové obludy, ačkoliv byl odchovaný v pověstech lidu, alo co by to mohlo být?

Bylo to zelené, vypadalo to jako vrba, ale vrba to nebyla. Mělo to ruce, hlavu, nohy, tělo. Nu, dočista vodník v zeleném kabátě.

Šel modle se: „Věřím v Boha,“ opatrně na druhou stranu silnice a nespouštěje obludu s očí, běžel podle příkopu, pronásledován černými pány.

Ba že běžel, letěl, skočil do lesa, páni za ním v lese zmizeli. Letěl ku předu. Ba, číhají na něho, neobjevují se, chtějí ho zardousit, krev mu vypít z těla. On ví dobře, že až vyběhne z lesa, uvidí je zase, pakli totiž neskonči zatím svůj mladý život v rukou příšerných černých pánů.

Byla to hrozná hodina, a když vyběhl nahoře z lesa, viděl, že ho tušení nezklamalo.

Na silnici z lesa vedoucí na Pašešnici běželo za ním, kolem něho, tolik černých postav, kolik stínů vrhalo švestkové stromořadí v záři měsíční.

A on letěl. Oni za ním. Již ho mají, ba ještě ne. V běhu viděl, jak se rozdělují. Jedni běželi stromořadím na právo a druzí za ním podél řady stromů na návsi. Psi je tuší, dělají strašný povyk!

Měl ještě tolik síly, že nevěda, co dělá, zabouchal pěstí na vrata statku, a když uděšený starý Hučka přiběhl a vrata otevřel, viděl syna svátečně oblečeného a ležícího bez vědomí na zemi.

Zamilovaný Jan omdlel strachy…

Tří dny ležel v horečce a když čtvrtý den se mu polevilo, slyšel, jak na chodbě vykládal cosi soused jeho otci.

Naslouchal a slyšel: „Bá, jó, dyť mluvím česky — Hučko, Krofta z Hrádku si huž vezme Tolárkoic Andu. Dyť v neděli měli vohlášky. A dyť jim to každej přeje…“

* * *

Za týden bylo vidět Jana Hučka na návsi v Pašešnici u studny, jak žertuje s Hanou, štípal ji do brady a tvářil se roztomile.

Když se to celkem vezme, je hezká jako Andulka, ne-li hezčí, a že ten hlas je jiný? Hana má zvučnější hlas než ta budoucí Kroftova. A nemusí běhat za ní tak daleko.

Zkrátka, Hana jest dnes ženou Hučky, a když ho chce hodně pozlobit, zazpívá mu:

„Odbila hodina, bude bíti druhá,
proč se můj Jeníček tam po Hrádku toulá.“

Dobírá si tím jeho nešťastnou výpravu.

Nešťastnou? Šťastnou i nešťastnou, kdož by to chtěl rozhodnouti?