Vzpomínky hravé i dravé

Údaje o textu
Titulek:	Vzpomínky hravé i dravé
Podtitulek:	Na Mikoláše Alše. — Josefa Lva. — Jana Nerudu a Luďka Marolda.
Autor:	Rudolf Jaroslav Kronbauer (jako JUDr. R. J. Kronbauer)
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 31, č. 23. s. 270 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	20. 03. 1914
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Josef Lev, Jan Neruda, Vilém Weitenweber, František Sequens, Mikoláš Aleš, Luděk Marold, Maxmilián Pirner

Navštívil jsem malíře Theodora Hilšera, o němž jsem věděl z vypravování Mikoláše Aleše, že leccos zajímavého ví, čím bych mohl doplniti svoje vzpomínky na mistra. Theodor Hilšer je z naší generace. Úpornou chorobou je odříznut od světa. Ale síla povahy jeho nedopustí, aby odumíral i umělecky. Seděl před velkým plátnem, jež chystá pro výstavu. Dobře o něm řekl jednou Mikoláš Aleš: „Hilšer je postřelený orel. Je upoután na klec, ale v očích hoří touha vyletět vysoko do oblak.“ Věděl jsem také, že Hilšer mistra Aleše portrétoval (r. 1907. — Portrét byl vystaven v Rudolfinum).

Hilšer slynul odjakživa milým, jadrným humorem. Neztratil ani svého uměleckého zápalu ani toho božího daru, jenž mu suchopar života osvěžuje. Dlouho jsme se neviděli a měli jsme nač vzpomínat. Hilšer má paměť jako havran a dovede poutavě vypravovat. Na stole ležel — památník. Není vyhnutí — musí jeden list vyplnit. Usmál se a řekl: „Tohle bejlí nikdo na světě nevyplemení. Před dávnými a dávnými roky pokusil se o to sice malíř Láďa Novák, ale myslím, že se svým protestem nadobro pohořel. Namaloval do památníku hranici, na které se spalují knihy. V pozadí směje se hlava Jezovity. Ped obrázek napsal svým lapidárním písmem i slohem tato slova:

Věru, Koniáši milý,
zasloužil bys díky,
kdybys místo českých knih
byl pálil… památníky!

Rozhovořili jsme se, dali jsme se do vzpomínání.

Povšiml jsem si skizzy na portrét mistra Josefa Lva! Z mladé generace už asi málokdo ho pamatuje, ač tomu není tak dávno, co jsme ho s velkou slávou pochovávali. Morana si pro něho přišla na jeho svátek (r. 1898). Pamětníků, jimž dopřáno bylo slyšet a pokochat se vskutku nezapomenutelným jeho zpěvem, bude jistě řada nepřehledná a ty všechny, doufám, že pobaví tato rozmarná, vskutku roztomilá vzpomínka.

„Kde pak asi visí obrázek,“ rozhovořil se Hilšer, „který mu namaloval Láďa Novák? Lev měl svátek — byl to tuším první svátek, jejž slavil jako pensista… a my jsme si s Novákem řekli, že mu uděláme malou radost. Láďa namaloval Orfea, zpívajícího v rozvalinách, zatopených večerními červánky. Rozumí se samo sebou, že nezapomněl na živý symbol pěvcova jména, na krále pouště. Všechno obvinul do guirlandové arabesky a připojil věnování tohoto znění:

Zde vidíš Orfea pěvce slavného,
nebieše v světě nikdo nad něho,
neb on tak mile a líbezně pěše,
že i lva zlého pěním zkrotěše.
U nás případ ten jesti obrácený,
neb zde žije Lev nikým nezkrocený.
Co přišlo Orfeóv z světa celého,
každý jest zkrocen od Lva našeho!

Mistr měl z návštěvy, z obrázku i z textu k němu nesmírnou radost. Zazpíval nám při harmoniu, jež mělo hlas jako varhany. Pak jsem přišel na řadu já. Věnoval jsem mistrovi portrét „se založenýma rukama“. Dodnes ho vidím před sebou; jak se na obrázek se zalíbením zadíval. „To je to pravé,“ liboval si, „už to mám všecko za sebou, už jsem si to odbyl a teď si mohu klidně a doopravdy založiti ruce. Pozval jsem vás, hoši, na oběd — teď vás zvu ještě na večeři. Tohle musíme důkladně oslaviti… udělám vám něco, na čem si, doufám, všichni pochutname. Maminko!“ zavolal do kuchyně, „připrav se na hladovou trojici a udělej nám cikánské maso na pepři.“

Když jsme po večeři zasedli k černé hodince, leccos jsme si vypravovali. Mistr byl ve výborné náladě, vypravoval o svých slavných dobách a několikráte nám zazpíval. Dnes už bych sotva dovedl vzpomínky ty věrně reprodukovati, ale na něco jsem nezapnmněl. Mistr několikráte se rozhovořil o svém starém a věrném kamarádovi Janu Nerudovi, jenž u něho bydlíval, a povídá: „Hoši, pamatujete-li se, jak jsme jednou na jaře (r. 1891) seděli u Prausa na rohu Mariánské ulice a Václavského náměstí? Bylo jako v létě a my jsme si otevřeli okno. V tom šel Jan Neruda kolem, podpírán svým posluhou.

„Kam jdeš, Jeníčku!“ zavolám na něho.

„Do „Národních“, Pepíčku,“ odpovídá Neruda.

„A co tam, Jeníčku?“

„Pro „voršusek“, Pepíčku.

„To jsem ho viděl, to jsem naposledy mluvil s Janem Nerudou…“ ——

Mnoho a dlouho jsme hovořili o mistru Alšovi. Hilšer má od něho celou řadu dopisů. Jednou ho prosil Hilšer o radu, jak nejlíp řešit vlasteneckou objednávku. Mikoláš Aleš poslal mu navštívenku, na které je napsáno:

Dragi brat!

Buď namaluj Libušu, Tetku a Kašu, jimž hraje na varyto zvučno Lumír. — Aneb: Lumír pějící o slávě české Libuši a Přemyslu. V pozadí zlatý Vyšehrad.

V těch několika slovech je celý Mikoláš Aleš! Povím několik prchavých momentek, jak šly za sebou v našem vzpomínkovém růženci:

Jednou se sešli Vilém Weitenweber, prof. Sequens a Mikoláš Aleš v atelieru Theodora Hilšera v Akademii. Weitenweber přišel vlastně upomínat Hilšera o illustraci pro „Zlatou Prahu“, jejímž byl redaktorem. Hilšer, jenž na slib jako na smrt zapomněl, posílal Weitenwebra o patro níž, kde měl atelier Luděk Marold. „Tam už jsem byl,“ rozhorleně povídá redaktor — „tam jsem pochodil hůř než tady. Tam je vůbec klec prázdná — setkal jsem se tam s Maxem Pirnerem, jenž si stěžoval, že nemůže Marolda v atelieru zastihnouti. To jsou pěkní hoši,“ povídá Weitenweber se smíchem k Alešovi a Sequensovi… „člověk aby za nimi chodil jako krejčí za splátkami, a nic z nich nevymámí. Oba jsou jako kanárci… zpívají teprve tehdy, když nemají zobání.“

„Já myslím“, poznamenal lakonicky Mikoláš Aleš… „že kanárek nemá být vůbec v kleci zavřen.“

„Přišli jsme jednou,“ pokračuje Hilšer ve svých vzpominkách, „do zámožné rodiny, u které se mělo, jak řekl mistr, „zavařit dílo“. Posadili nás do salonu, a to se rozumí, že nám předložili album. „V takové chvíli,“ řekl Aleš, „je nejlíp mlčet.“ Obracím list za listem. Před námi defilují dědeček, babička, strýčkové a tetičky, fotografie v civilu i v uniformě, děti na klíně i v náručí. V tom přijdeme na podobiznu vousáče, jenž tiskne k sobě roztomilé nemluvně.

„Madonna mit Vollbart!“ poznamenal mistr Aleš. Pronesl to tak nevýslovně rozkošně, že jsem se nemohl udržeti a vypukl v nehorázný smích. Vysvětloval jsem svůj výbuch všelijak, ale špatně to dopadlo.

„Jaká pomoc,“ řekl Aleš, když jsme šli domů… „je to tuze nobl rodina. Proč jsem jenom nemlčel… člověk je jako medvěd a do takového lapáku vpadne, kdyby se tomu nevím jak bránil.“

Když mistr slavil svoje Abrahamoviny, stala se mu tato příhodička. Přišel k Hilšerovi a povídá: „Dostal jsem spoustu blahopřejných projevů. Člověk z nich zrovna cítí, jak jsou lidé při koncipování takové gratulace v rozpacích. Píšou, píšou, ale dávají náramně pozor, aby se nepodřekli, že to vlastně jde s člověkem s kopce. Zvláštní věc… po celý ten čas, co mi lidé i spolky připomínali, že jsem vlastně starý kozák, jsem si to nepřipamatoval. Včera jsem se to však neklamně a neomylně dověděl. Pamatujou si, co jim nyni řeknu… blázni a děti mluví vždycky pravdu. Sedím ve vlaku, podepírám se o svou Žižkovačku a přemýšlím o slávě i nicotnosti světa. Do kupé veběhne holčička jako andělíček. Postaví se přede mne, zadívá se zvědavě na mou Žižkovačku a najednou zvolá: „Co pak to máte… dědečku?“ Na mou duši… v tu chvíli to mnou škublo. Ale hlavní věc… teď už to vím, že jsem starý člověk!“

Do nesmírných rozpaků přišel mistr, když jednou mimo nadání přišel do Hilšerova atelieru a zastihl tu modelku tak, jak ji Pánbůh stvořil. Chtěl se vrátit, že nechce vyrušovat a že přijde později. „Už jsme skončili,“ volá modelka, které jsem dal znamení, aby se stulila za oponu. Pravda, uposlechla, ale dlouho tam nevydržela. Mistr se posadil do kouta, zapálil si doutník a povídá: „Sedni si k cymbálu a zahrej mi nějakou slováckou nebo maďarskou písničku.“

Spustil jsem ihned, poněvadž mi běželo o to, abych mistra dostal z nemilé nálady. Co rarach nechtěl mít? Holka vyletí ze svého úkrytu a začne po atehéru skákat a si pozpěvovat. Mistr se dívá do země, dýmá, že ho není v kouři ani vidět, kaboní se a hůlkou cosi ze štěrbiny v podlaze dobývá, jako by tam diamant zahlédl. Modelka se najednou rozběhne k cymbálu a mazlivě prosí: „Zahrajte mi: „Verlorenes Glück“. To je moje zamilovaná písnička.“ Napadlo mě, že udělám nejlíp, když vyhovím jejímu přání. „Aspoň bude dřív všemu tomu konec“ — pomyslil jsem si. Tančila, zpívala, vlastně kňourala k tomu a vyváděla jako smyslů zbavená. Bůh sám ví, co ji posedlo! Snad ji dráždila mistrova naprostá apathie. Dal jsem jí konečně energicky na jevo, aby skryla svoji nahotu.

„To už není „verlorenes“… to je… „gefrorenes Glück“ - prohodil suše Mikoláš Aleš - - -

Mladé jedno sdružení pozvalo si mistra na večírek, jímž oslavovalo jeho jubileum. Nadšený jeden řečník zaběhl trochu s cesty a bombasticky sliboval, že všichni, jak tu jsou, až existenčně zakotví, na mistra nezapomenou, že ho budou podporovat tím, že budou kupovat a dobře platit jeho díla…

Mikoláš Aleš seděl tu jako na trní.

Najednou se prudce zvedl. „Ticho… ticho,“ bylo voláno se všech stran… „mistr chce promluvit…“

Mikoláš Aleš se zachmuřil, nervosně se chytil za vous a za hrobového ticha ze sebe vyrazil:

„Ora et labora.“

Usedl a řekl pro sebe: „Starý Aleš už se o sebe postará.“

Charakteristickým pro Alše je úryvek dopisu (V Matušce Praze 19. května 1900.)

„Co se mne týče, kšeftuji jak nejstrašnější židák, kuji to železo, pokud žhavé, neboť na jaře fasádníci drobet „ožijú“. Nejsem sic pro to zrovna zrozen, ale co činit? Těším se, až to odbudu, budu moci robit něco zase dle svého. Včera jsem lifroval sladovnický znak pro pivovar v Bráníce, na dětskou nemocnici jsme taky již vymalovali anděla strážce… což se doktorům nelíbilo, že nenecháváme vše na ně. Ještě tu kapli nešťastnou na Petříně. Láďa je právě prý ve Vysokém Mýtě — pak fangli pro Sokol Kolínský a pak rovnou na Psohlavce - avšak co psáti, nejraději bych si pohovořil s Tebou, však tu za několik týdnů budeš a já budu zbaven těch prací, které mně právě na srdce nepřirostly.“

Dne 4. prosince 1912 píše Aleš:

„Takto nevím nic, jen že jsem odsouzen ku věčnému odpovídání na gratulace, - je toho tady přes 300. Maryna, zeť a nastávající zeť mi pomáhají. Ale máš to jako v té pohádce, utneš-li tomu jednu, narostou hned čtyři hlavy! Takhle z těch jedenkrát stotisíc mám teprve desítku. Ale nedělám si z toho nic…“

Na konec drobnou, ale charakteristickou episodu ze života Maroldova. Celý český svět zná jeho mistrovské dílo, jeho „Vaječný trh“, stříbrným světlem zalitý. My starší ještě pamatujeme, jakou sensaci obraz, když byl vystaven, vyvolal. Mistrovský tento kus visí jak známo v Rudolfínské obrazárně, pro kterou jej zakoupilo ministerstvo. Tím více bude zajímati, jak obraz vznikl. Nejpozoruhodnější je, že Marold sám neměl ani tušení, co v požehnané chvíli naskizzoval.

„Měli jsme, jak jsem se již zmínil“ vypravuje Theodor Hilšer — „s Maroldem ateliery v akademii. Přišel jsem jednou ke kamarádovi, jenž se mne strašně ulekl. Marold totiž myslil, že přichází professor Pirner na revisi, co Marold pracuje - a poněvadž Marold v té době zrovna velkou chut do práce neměl, nebýval Pirner často příjeinně překvapen. „Už se, na mou duši,“ řekl Marold s dobrosrdečnou kajícností, „za tu svou lenoru stydím… čekám Pirnera každou chvilku, a nevím, co bych mu ukázal. To víš, mnoho toho Pirner nenamluví — přijde, kcukne, nic neřekne, jenom se zakaboní a to je právě, co mne nejvíc mrzí. Kdyby se do člověka pustil… ale to ne… přijde s takovou noblesou, že mně až horko bývá, zakroutí hlavou a zase tak nobl, jako přišel, odejde. Něco musím pro toho Pirnera připravit… propadl bych se hanbou, kdyby zase měl jako duch přijít a jako duch odejít…!“

Marold dal se do hledání po atelieru. Hledá, hledá, ale nic kloudného nenalézá. V tom je slyšeti kroky: „Pro Krista pána,“ zvolá Marold… „slyšíš ho? Ducha, jenž dupá? To je svatosvatě Pirner.“

Marold cosi popadl, hodil to na štafli… a v tom už vstoupil professor Pirner. Pozdravíme, Pirner vlídně poděkuje, ale už ode dveří pozorně se dívá na nehotový obraz. Postaví se, přimhouří oči, podívá se na Marolda a lakonicky řekne:

„Tohle je něco… přimlouval bych se, abyste se do toho pustil a dodělal to.“

Marold měl, jak známo, uměleckou ctižádost. Pirner už se ani jednou v jeho atelieru nezakabonil.

A tak, možno říci, že takřka čirou náhodou povstal slavný jeho „Vaječný trh“!