Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Slepý Baba Abdallah

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Slepý Baba Abdallah
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 184–188.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

Kalif Harun-al-Rašid procházel se dle svého zvyku přestrojen a vezírem svým provázen v ulicích bagdadských. Když přišli k mostu, uzřeli tu slepého, starého žebráka. Kalif mu podal peníz. Žebrák při tom chopil ruku jeho řka: „Kdokoli jste, milosrdný muži, vyplňte prosbu mou a dejte mi políček.“

Udiven nad podivnou řečí tou zdráhal se kalif tak učinit, ale poněvadž slepý jej držel za šat a nechtěl ho pustiti, pokud by nevyplnil prosbu jeho, dal mu slabý políček, zač mu slepý velice děkoval. Odcházeje pravil kalif vezírovi: „Rád bych věděl, proč tento žebrák s almužnou zároveň chce políček. Poruč mu, by se večer dostavil do mého paláce.“

Vezír poslechl a poručil žebráku, by večer dostavil se do paláce kalifova, což se také stalo. Když jej kalif vyzval, by udal příčinu divné žádosti své, padl před ním na kolena řka:

„Mocný panovníku, račte vyslechnouti, co se mi přihodilo a pak zajisté uznáte, že pokání to, které jsem sobě uložil, jest spravedlivé. Jmenuji se Baba Abdallah a jsem narozen v Bagdadě. Po rodičích zdědil jsem malé jmění a koupiv osmdesát velbloudů, dopravoval jsem pomocí jich rozličným kupcům zboží a vydělal jsem tak mnoho peněz. To vzbudilo ve mně touhu po větším bohatství. Jednou vraceje se z Balsory, pásl jsem v osamělé krajině velbloudy své, když zastavil se u mne derviš, přicházející z Balsory. Hovořili jsme o rozmanitých věcech, až konečně derviš mi pověděl, že ví o velikém pokladu na blízku, který by ni všech osmdesát mých velbloudů neodneslo.

Měl jsem z toho velikou radosť a pravil jsem objímaje ho: „Dobrý muži, vidím, že nedbáš o statky světa toho; co ti platná vědomosť o tom pokladu? Sám bys také mnoho neodnesl, ale pověz mi o něm a naložím jej na velbloudy své, a jednoho z nich ti podaruji.“

Bylo to arci málo, co jsem nabízel dervišovi, však lakotnosť, která se probouzela v mém srdci, pravila mi, že to dosti.

Derviš pozoroval asi, co se děje v mysli mé, ale nezmínil se o tom i pravil: „Máš osmdesát velbloudů; dovedu tě k pokladu a naložíme na ně, co unesou drahých věcí, ale za tou podmínkou, že mi jich polovic postoupíš a druhou polovici sobě necháš.“

Žádost ta byla dosti slušná a přec jsem se domníval, že to bude veliká ztráta, postoupím-li mu polovici velbloudů svých a zvláště mne trápilo, že má se státi tak bohatým jako já. Ale nebylo jiné pomoci; buď musil jsem přijmouti podmínku dervišovu, nebo se vzdáti vůbec naděje na poklad. Po krátkém uvážení vydal jsem se s dervišem na cestu a skrze průsmyk úzký dospěli jsme záhy do prostranného údolí, ohraničeného vysokými horami. Derviš pravil: „Jsme na místě; nechť ulehnou velbloudi tvoji, bychom na ně mohli naložiti poklad.“

Docílil jsem záhy, že všickni velbloudi ulehli; derviš pak zatím udělal oheň ze suchých větviček a hodiv do toho nějaké kadidlo, mručel slova nesrozumitelná; zároveň vystupoval z ohně hustý kouř.

Pojednou zmizel kouř a ve skále objevil se veliký otvor, i spatřili jsme v dálce veliký ve skále vytesaný palác. Nezdržovali jsme se dlouho, nýbrž počali bez prodlení do pytlů, jež jsme přivezli s sebou, shrabovati poklady; já jsem z počátku dával peníze do pytlů, ale vida, že derviš sbírá drahé kameny, jež do pytlů strká, následoval jsem toho příkladu. Hnedle byly pytle naše naplněny a naloženy.

Nežli jsme odešli, vzal derviš z jedné nádoby zlaté malou krabičku dřevěnou a ukázav mi, že v ní pouze jakási masť se nalézá, schoval ji do kapsy. Potom uzavřel opět skálu a táhli jsme každý se čtyřiceti velbloudy dále až na silnici, kde jsme se měli rozejíti, poněvadž já chtěl jíti do Bagdadu, derviš pak do Balsory.

Rozloučili jsme se velmi přátelsky. Sotva jsem učinil několik kroků, pocítil jsem lítosť nad ztrátou polovice velbloudův a zároveň závisť, mysle, že derviš nepotřebuje takového bohatství, a že si mimo to může kdykoli chce vzíti z pokladu, mnoho-li chce. Umínil jsem si tedy vzíti mu ony velbloudy a zastaviv svoje, běžel jsem za ním a volal jej. Slyšel mne a zastavil.

„Bratře,“ pravil jsem, „tys hodný derviš, který nezná jiných starostí, nežli sloužiti Bohu. Nevíš ani, jaké břemeno bereš na se i poslechni mou radu a nech si pouze třicet velbloudů, s kterými budeš míti dosti práce.“

Derviš na to odvětil klidně: „Máš pravdu, vezmi si tedy deset velbloudů.“

Učinil jsem tak a v tom napadlo mi, že derviš, který tak ochotně postoupil mi deset velbloudů, ponechá mi ještě jiných deset a přednesl jsem mu žádosť svou. Derviš také postoupil mi ještě těch deset velbloudů, tak že jsem měl šedesát těch zvířat s velikým nákladem drahocenných věcí. Ale tím zvýšila se ještě více moje lakotnosť i přál jsem si míti také ještě ostatních dvacet velbloudů. Po krátkém prošení učinil derviš dle mého přání a ponechal mi všecky velbloudy řka: „Milý bratře, hleď, bys použil vhodně bohatství toho a pamatuj, že Bůh, jenž nám je uděluje, může nám je zase odníti.“

Ale moje zaslepenosť nedbala moudré této rady. Vzpomněl jsem si na krabici a napadlo mně, že v ní asi nalézá se nějaká velmi vzácná věc. Objímaje ho na rozloučenou, pravil jsem:

„Což pak počneš s tou mastí? Mohl bys mi ji také dáti. Derviš, který nedbá o marnosť světskou, nemá potřebí vonných mastí.“

K velikému udivení mému podal mi derviš krabičku řka: „Vezmi a budiž spokojen.“

Maje krabičku, otevřel jsem ji a pozoruje masť v ní, pravil jsem: „Poněvadž jsi tak hodný a laskavý, pověz mi také, k čemu lze použiti masti té.“

Derviš na to řekl: „Masť ta má zvláštní moc a vlastnosti; jestliže ji natřeš na levé oko, uzříš veškeré poklady v zemi skryté; ale dáš-li ji na pravé oko, oslepneš.“

Abych se o tom přesvědčil, prosil jsem ho, by mi natřel trochu masti té na levé oko, což také učinil. Když jsem pak otevřel oko, uzřel jsem pokladů tolik, že ani nelze to vylíčiti. I prosil jsem, by mi potřel mastí tou také pravé oko, načež odpověděl: „Učiním tak, ale uvaž, že pak oslepneš. Masť tato má opravdu takovou moc.“

Nevěřil jsem tomu, domnívaje se, že to bude míti účinek zcela jiný a prosil znovu derviše, by vyplnil přání moje.

Když pak stále se zdráhal, zvolal jsem: „Bratře, všecky moje prosby vyplnils posud a tuto maličkosť bys mi odepřel! Nechť se stane cokoli, nebudu vinu toho tobě přičítati.“

Derviš zdráhal se pořád; já pak v nedočkavosti největší vytrhl mu krabici z ruky, zavřel oči a nežli mohl mi v tom zabrániti, potřel je obě onou mastí. Když pak jsem je opět otevřel, neviděl jsem ničeho — byl jsem slepý.

„Ó, já nešťastný,“ zvolal jsem, „lakotnosť moje uvedla mne ve zkázu. O, milý bratře, jenž jsi tak dobrotivý, neznáš tajného léku, kterým bych nabyl zase zraku svého?“

„Znám arci mnohá tajemství,“ odvětil on, „ale ne, jak bys opět nabyl zraku. Bůh sám ti může pomoci.“

To řka, sebral derviš velbloudy a hnal je před sebou do Balsory. Mne pak slepého nalezla druhého dne karavana do Bagdadu táhnoucí na cestě a vzala s sebou. Z boháče nesmírného stal jsem se žebrákem a musím tak bídně se živiti. Za pokání uložil jsem si požádati každého dobrodince, který mi udělí almužnu, zároveň o políček.“ —

Slepý mlčel a kalif na to jal se ho těšiti řka, že od nynějšího dne nebude více žebrati; že mu každý den z pokladny státní budou vyplaceny čtyři drachmy stříbrné, by mohl spokojeně žíti.

Slepý poklekl před panovníkem a blahořečil mu. Harun pak pravil všem, kdož stáli tu kolem: „Nevděčnosť, tato nejhorší neřesť, měla by dojíti vždy takovéhoto trestu, milí přátelé.“