Vršek vil

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vršek vil
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Elverhøi
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 163–170.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70

Velké ještěrky rychle probíhaly skulinami pařezu; rozuměly si, jelikož mluvily řečí ještěrčí.

„Jak to v tom starém vršku burácí a bzučí,“ pravila jedna ještěrka; „nemohla jsem pro ten rámus ani oči zamhouřiti, mohla bych taktéž ležeti, bolí mne zuby nebo pak také nespím.“

„Něco se tam udalo,“ pravila druhá, „nechajíť vršek až do rána, když kohout zakokrhá, státi na čtyřech červených sloupech, čímž se hodně provětrá, a dívky víly učily se novým tancům. Tam se něco děje.“ — „Ano,“ praví dále třetí, „mluvila jsem s dešťovkou, již znám, ta přišla právě s vršku, v kterém dnem a nocí hrabala, slyšelať mnoho — nic ale neviděla, ubohé to zvíře, ale napřed cítiti a slyšeti to umí. Ve vršku očekávají hosti, vznešené hosti, kdo tito ale jsou, to nechtěla dešťovka říci, nebo to nevěděla. Všechny bludičky jsou objednány, by provedly průvod s pochodněmi, jak říkají, a všechno stříbro a zlato, jehož se hojnosť nalézá ve vršku, se leští a postaví se v světlo lunné.“

„Kdo as jsou ti cizincové?“ pravily všechny ještěrky. „Co se to asi tam děje? slyšte, jak to hučí, slyšte, jak to bzučí!“ Týmž časem se otevřel vršek, a stará víla, dívka bez zad, vyškrábala se z něho; bylať to správcová starého krále vil, jsouc s rodinou královskou dobře spřízněna a majíc před čelem srdce jantarové.

Nožky její rychle se pohybovaly: dup, dup! Tisíc láter, jak to skákala, a zrovna dolů do bahna ke kozodojovi.

„Jste pozván do vršku vil, a to dnes v noci,“ pravila, „ale nechtěl byste nejprve převzíti velkou službu a roznášet pozvání?“

„Musíte něco udělati, nejsa dvořenínem. Dostaneme za hosti vysoce vznešené cizince: čarodějníky, něco znamenající, a proto se chce vyznamenati starý král vil.“

„Koho máme pozvati?“ tázal se kozodoj.

„Inu, k velkému tomu plesu může se třeba celý svět sejíti, ano i lidé, kteří aspoň mluví ve spaní anebo něco takového dělají, podobající se našim spůsobům. K prvé však slavnosti smí jen nejvznešenější, já jsem arci se hádala se starým králem vil, neb by nemohla přijíti žádná strašidla, a proto pravím, že vodník a dcery jeho musí býti první pozváni, nemáť jim býti nepříjemné, vyjíti na sucho, oni obdrží ještě nějaký mokrý kámen za sedátko neb něco ještě lepšího, a pak myslím, že to neodeprou, poněvadž je to poprvé. Všichni staří ďasové s dlouhými ocasy, můry a trpaslíci musí přijíti a pak myslím, že hyéna, umrlčí kůň a kostelný pidimužík nesmějí scházeti; oni patří arci ke kněžstvu a nepatří mezi naše lidi, ale to jest pouze jejich úřad, a oni sami jsou s námi přece příbuzní, často nás navštěvujíce.“

„Dobře,“ pravil kozodoj, odletuje s pozváním. Dívky víly tančily již na svém vršku a to se svými šálami, tkanými z mlhy a měsíčného světla a to se právě hodí pro tak milé průsvitavé dívky víly. V středu vršku viliného byl velký sál skvostně a nádherné okrášlen, podlaha byla myta světlem lunným, zdě byly potřeny sádlem čarodějnic, tak že se leskly jako listy tulipánové ve světle. V kuchyni bylo množství žab na rožních napícháno, kůže hlemýžďové nadívané dětskými prsty, saláty ze semen houbových, vlhkých myších rypáků a kozího pysku, pivo vařené ženou z bahniště, třpytící víno ledkové z hrobek a krypt, všechno velmi správné — a ku konci ještě sloužily zrezovatělé hřebíky a rozbité tabule kostelné za pamlsky.

Starý král vil dal svou zlatou korunu s roztlučeným roubíčkem leštiti, to byl roubíček z tufového kamene, kterého udržeti jest vilám obtížné! V ložnici byly opony vytáhnuty a hlemýžďovými růžky upevněny.

Bylo to pořáde šumění a šeptání. „Nyní se musím s koňskými vlasy a štětinami dáti uditi, pak jsem svou věc udělala,“ pravila stará dívka vil.

„Milý otče!“ mazlila se nejmenší dcera, „dozvím se nyní, kdo ti vznešení cizincové jsou?“

„Inu, nyní ti to již musím říci,“ pravil, „dvě z mých dcer se musí připraviti k sňatku, dvě se jistě vdají. Starý šotek z Norska, bydlící v staré Dovreské jeskyni a mající mnoho zámků z pouhých kamenů, a zlaté doly, lepší než se myslí, ten přijde s oběma svými syny, kteří se chtí oženiti.

Starý šotek jest hodně starý, poctivý norský starec, veselý a prostý, známť ho ze starých časů, když jsme pili bratrství, bylť zde dole pro svou paní, tato nyní zemřela, byla to dcera skalného krále Ménského. O jak se těším, spatřiti starého norského šotka. Jeho hoši jsou prý, jak se praví, nespůsobní, všeteční mladíci; ale vždyť se jim může také křivdit, a oni se polepší, až sestárnou. Uvidíte, že vy je naučíte mravům.“

„A kdy přijdou?“ tázala se jedna dcera.

„Záleží to na větru a počasí!“ pravil král vil. „Oni cestují hospodářsky a přijdou dolů po lodi. Chtěl jsem, by přišli Švédskem, starý se ale ještě nekloní na tu stranu. Není muž pokroku, a to mám nerad.“

Tu přiskákalo dvé bludiček, jedna rychleji než druhá, proto také přišla jedna dříve. —

„Již jdou, již jdou!“ volaly.

„Dejte mi mou korunu,“ pravil král, „a nechte mne státi v světle měsíčném.“

Dcery pozvednuvše šály, klonily se až k zemi.

Tu stál starý šotek dvorný s korunou rampouchů ledových a zmrzlých šišek, mimo to měl kožich medvědí a vysoké boty, synové ale šli s holým krkem a bez šlí, neb byli hodně silni.

„Jest to vršek?“ tázal se nejmenší, ukazuje na vrch vil.

„Toť nazýváme u nás v Norsku děrou!“

„Hoši!“ pravil starý: „Díra jde do vnitř a výška ven. Nemáte oči v hlavě?“

Jediné, čemu se divili, bylo, že rozuměli beze všeho výkladu řeči vil.

„Jen se nenafukujte,“ pravil starý šotek, „sice by se mohlo mysleti, že nejste ještě řádně vypečeni.“ — Pak kráčeli do vršku viliného, kde byla právě vybraná společnosť shromážděna a šli s takovou rychlostí, žeby se mohlo mysleti, že je vítr svál a pro každého bylo vše roztomile a hezky zřízeno.

Vodníci seděli ve velkém vodném džberu u stolu a pravili, že jim jest jakoby byli doma. Všickni se chovali u stolu mravně, vyjma oba norské synky, kteří nohy položili na stůl, domnívajíce se, že jim to sluší.

„Nohy se stolu!“ velel starý šotek, a oni poslechli, ač ne hned.

Jejich vychovatelka je lechtala šiškou, kterou mívala vždy při sobě, a oni si zuli boty, by pohodlněji seděli při stole, a dali je vychovatelce. Ale otec, starý šotek, byl docela jiný; vypravovalť velmi hezky o norských skalách a vodopádech padajících bíle se pěníce se hřmotem podobajícím se hromu a hře varhan, do hloubky; vypravoval o lososovi skákajícím proti vodopádu při hře víly vodné, provedené na zlaté harfě. Povídal o lesknoucích nocích zimných, když zvonky samy zaznívají, když hoši běží s hořícími pochodněmi přes hladký led, tak průsvítavý, že je ním viděti rybky ouzkostlivě pohlížející na hoření své obyvatele.

Ano, vypravovalť tak, že všickni slyšeli a viděli, co vypravoval, bylo to, jako kdyby pily pracovaly, jako kdyby pacholci a služky zpívali a strašáka tančili, hejsa! Pojednou políbil starý šotek starou vílu pořádně, aniž by byla s ním příbuzna.

Nyní bylo vilám tančit, a to jednoduše a dupmo, což velmi dobře provedly, pak přišel tanec umělý, při kterém tančila každá zvláště. Ejhle! jak natahovaly nožky a točily se, jako prapor na věži, nikdo nevěděl, kde má hlavu nebo nohy, jako čamrda se točily, až umrlčímu koni bylo na nic a odešel.

„Brrr!“ pravil starý šotek, „toť jest řádění s těmi nožkami! Ale co dovedou mimo natahování nohou a točení se?“ —

„Hned uvidíš!“ odvětil král vil, zavolav nejmladší dceru.

Ta byla nejrychlejší a nejjemnější, právě jako světlo měsíčné; a umění její záleželo v tom, že vzavši do úst bílou tříšku, učinila se neviditelnou.

Starý šotek ale pravil, že by to umění u své paní netrpěl, a myslí, že synům jeho se to též nebude líbiti.

Druhá si vykračovala po boku jako vlastní stín, a ten přece víly nemají.

Třetí měla docela jiné umění, učila se sladovnictví u paní v bahništi a ona dovedla vílové svaly se svatojanskými muškami prošpikovati.

„Ta bude dobrá hospodyně,“ pravil starý šotek, mžikaje očima, neb nechtěl tak mnoho píti.

Nyní přišla čtvrtá víla se zlatou harfou, a jakmile struna poprvé zavzněla, zvedli všickni levou nohu, nebť šotkové jsou vesměs leví; a když hrála na druhou strunu, bylo všem to činiti, co chtěla.

„To jest nebezpečná paní,“ pravil starý šotek, synové ale odešli s vršku, neb je již tam nudilo.

„A co umí následující dcera?“ tázal se starý šotek.

„Učila jsem se, vše Norské milovati!“ pravila, „a nikdy se nevdám, leda přijdu-li do Norska.“

Nejmenší její sestra ale šeptala starému šotkovi: „To říká proto, že slyšela v norské písni, že když svět zajde, norské skály zůstanou státi, a proto chce tam, bojíc se konce světa.“

„Oho!“ pravil starý šotek, „mínilas to tak? Ale co ví sedmá, ta poslední?“

„Před sedmou přijde šestá!“ podotkl mu do řeči král vil, znaje počítati, šestá ale se nechtěla hned ukázati.

„Já umím jen lidem pravdu do očí mluviti,“ pravila, „o mne se nikdo nestará, já si šiju svůj rubáš.“

Nyní přišla sedmá a poslední a co uměla tato? Vypravovala povídky, a to kolik každý chtěl.

„Zde jest všech mých pět prstů!“ řekl starý šotek, „povídej mi o každém něco.“

A jakmile ho vzala víla kolem ruky, smál se, až to v něm chřuplo, a když přišla ke čtvrtému prstu, na kterém se nosí zásnubný prsten, pravil starý šotek: „Drž pevně; co máš v ruce, jest tvé, vezmu si tě za manželku.“ —

Víla ale pravila, že ještě nepovídala o čtvrtém a pátém prstu.

„Můžeš mi to povídati v zimě!“ pravil starý šotek, „a budeš mi vypravovat o jedli, o bříze, o darech strašidel a o mrazu. Jistě budeš vypravovati, neb nikdo to tak hezky nedovede. Pak budeme sedět v kamenném pokojíku při světle koudelném, pijíce medovinu ze zlatých rohů starých norských králů, dostal jsem je a pak dostaneme návštěvy a budou nám zpívati všechny písně horské pasačky. Toť bude veselé. Losos bude skákati proti vodopádu a házeti se na zeď, ale nedostane se k nám. Ano, jest to hezké v milém, starém Norsku. Ale kde jsou moji hoši?“

„Ba, kde byli? Běhajíce po poli, zhasínali bludičky, které laskavě chtěly provésti průvod s pochodněmi.“

„Kde se touláte?“ tázal se starý šotek, „vzal jsem si matku, a vy si můžete vzíti tetu.“

Hoši ale povídali, že se nechtějí oženiti, že budou pít na bratrství a řečniti, a to udělali, a vypivše, svlékli se a položili se na stůl, neb se nebyli mravům učili. Starý šotek ale tanče se svou manželkou, měnil s ní boty, neb to bylo u nich, co u nás vyměňování prstenů

„Nyní zakokrhal kohout,“ pravila stará víla, obstarávajíc dům, „nyní musíme zavříti okenice, aby nás slunce nepálilo.“

Tak se vršek zavřel.

Venku ale běhaly ještěrky skulinami starého stromu, a jedna pravila k druhé, že se jí norský král líbil.

„Mně se líbili více hoši,“ pravil červík, neviděl nic; ubohé to zvíře!