Vlastenský slovník historický/Milič

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
z Milheimu	Milič	Milichthaler

Údaje o textu
Titulek:	Milič
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 515–516. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jan Milíč z Kroměříže

Milič z Kroměříže, Jan, jeden z tak zvaných předchůdců Husových, Moravan, místokancléř Karla IV. v letech 1360—62, kanovník Pražský, pohnut příkladem kazatele Konrada Waldhausera odřekl se na podzim 1363 svých důstojenství a oddal se zcela působení pastýřskému, hlavně pak kazatelskému. Vstoupiv předně u faráře v Horšově Týně do kostelní služby co vikář čili kněz pomocný, aby nabyl potřebného cviku ve správě duchovní, navrátil se po půl letě zase do Prahy a jal se kázati nejprvé u sv. Mikuláše na Malé Straně, pak u sv. Jiljí na Starém městě, zasazuje se s obzvláštní horlivostí o navedení lidu ku pokání a polepšení v mravech. Neobyčejná výmluvnost a ohnivé nadšení náboženské zjednaly mu v krátkém čase největší pozornost obecenstva, ukazování pak na neřesti v tehdejší správě církevní spůsobilo mu nenávist zkažené části duchovenstva. Vedle kázaní spisoval, co jednoho dne napsal, to nazejtří 200 klerikův po předříkači opisovalo. Při tom byl živ co možná prostě; co měl, rozdával chudým, na sebe zapomínaje. Mezi tím zahloubav se do učení o Antikristu počal tvrditi, že jest již na světě, ano jednou (1368) v horlení svém tak dalece se zapomněl, že přímo samého Karla IV. nazval Antikristem. Za to jest uvězněn z rozkazu arcibiskupa Očka, který zároveň dal všecka psaná kázaní jeho prohlédnouti, když však v nich nenalezeno nic závadného, puštěn jest zase na svobodu. Tato příhoda nezůstala bez účinku na M-e. Vida, že učení jeho není bez závady, odhodlal se pro své uspokojení k cestě do Říma, kamž z jara 1367 očekávali papeže Urbana V. z Avinionu. V Římě, kamž přišel v dubnu, nemoha odolati puzení svému ohlásil kázaní o Antikristu v kostele sv. Petra, jest však z rozkazu inkvisitora kacířství zatknut a uvržen do vězení. Příchod papežův, jemuž byl M. chvalně poručen od císaře Karla IV., vysvobodil jej z vazby. Po svém návratu do Prahy pokračoval M. v horlivosti své co mravokárný kazatel, ano po smrti Waldhauserově hleděl nahraditi i činnost jeho. Zvláštní zřetel obracel ke zpustlým ženám, a jeho přičiněním stalo se, že císař Karel dal vykliditi a rozbořiti hanebné tehdejší místo smilství, tak zvané Benátky, mezi nynějšími ulicemi Bartolomějskou a Konviktskou na Starém městě; M. pak sebrav dary dobrodinců skoupil více domů na tom místě a vystavěl tam kapli sv. Máří Magdaleny, při níž zřídil ústav pro kající ženy pod přísnou správou svou (1372), jejž nazval Jerusalém. Jinou důležitou činnost rozvíjel M. poučováním mladého žákovstva k stavu kněžskému se připravujícího, které se u něho shromažďovalo. Protivníci jeho z duchovenstva, zvláště mniši řádů žebravých, neustali však ani nyní v sledování všelikého konání jeho, i sestavili proti němu žaloby skládající se z 12 kusů, mezi nimiž byl i ten, že M. navodil lidi ku příliš častému, třeba každodennímu přijímání svátosti oltářní. Tu zavedeno s ním opět soudní jednání, nejdřív před arcibiskupem Pražským, pak při dvoře papežském, který opět byl v Avinioně. Tam vydal se tedy M. osobně, i přijat jest milostivě od papeže, načež protivníci jeho odvolali svou žalobu. Ale M. zemřel již 29. čna 1374 v Avinioně. Ústav jeho v Jerusalémě byl sice po jeho smrti zrušen, ale působení jeho na mladé kněžstvo mělo trvalý účinek. Četné mladší duchovenstvo od něho vyučené pracovalo dále v duchu jeho, i spůsobilo veliké náboženské probuzení v národě Českém, které potom Husem nanejvýše rozčileno nastoupilo rozhodně na dráhu církevní opravy. Od M-e jsou v jazyku českém Výklady na evangelia a Knížky o zármutcích velikých církve svaté, v kterémž díle obsažen i spis jeho o Antikristovi, jejž byl složil v Římě.