Vlakem do výše věčného sněhu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Vlakem do výše věčného sněhu
Podtitulek: Ze své okružní cesty po Skalních horách v Coloradu podává Pavel Albieri
Autor: Pavel Albieri
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 56–62. Dostupné online.
Vydáno: 1895
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Marshall Pass (anglicky)
page=1

Mapka Marshallova průsmyku

Vyjeli jsme v pravé skoro již poledne z městečka Grand Junction (Velká Spojka), ležícího při západní hranici státu Colorado, na stoku Grand Riveru, či Rio Grande, se řekou Gunnisonovou a jeli jsme většinou podél ní východním směrem déle než sedm hodin, vnikajíce hlouběji a hlouběji do hlavního pásma Skalních Hor, tvořících v Coloradu obrovský, velice spletený uzel, jemuž je málo podobných na světě.

Trať, pravá horská, o úzké jen koleji, což je v Americe skoro výhradnou zvláštností této železniční společnosti Denver and Rio Grande a má jen několik příkladů v Kalifornii, skoro neustále značně stoupala, nacházejíc se vůbec ve velmi slušné výšce nad mořem,téměř veskrze vysoko nad vrcholem naší Sněžky.

Grand Junction leží ve výši 4583 stop, a vrchol sedla Cerro, jejž jsme překročili před čtvrtou hodinou odpolední, nachází se 7964 stop nad mořskou hladinou. Po té přišli jsme již jen asi dvakráte nepatrně pod 7000 stop, ale skoro stále byli jsme značně nad nimi.

Krajina, kterou trať vedla, byla jen vysoká horská údolí, s chudičkou vegetací, mnohými a velice řídkými stády skotu. Úbočí horských velikánů, v jichž klínu jsme jeli, pokryta byla sotva nízkou kosodřevinou a nad touto v celé své nahotě vystupovaly ohromné skály, jež daly rozsáhlému pohoří onomu velice případné jméno. Několik těch městeček, jež jsme viděli, byly většinou nepatrné hornické osady s prkennými chaloupkami, rozhozenými po holých údolích. Jen tu a tam vlak vjel do »caňonu«, hluboké skalní rokliny, obyčejně s hučivým divokým potokem a sráznými stěnami.

Minuli jsme zvláště malebný, pestrý a velkolepý »Black Caňon« s jeho vodopády a skalními útesy, v němž neopravňuje k pojmenování »Černá rokle« nic jiného, než temné stíny, jež příkré skály, skoro kolmo nade tratí do výše mnoha set stop se zvedající, do úzké té štěrbiny vrhají.

Nyní, již po sedmé hodině, schyloval se nad nebetyčné hory, svými bílými, špičatými vrcholy kolkolem nad námi čnějící, již soumrak. Za námi, na západě, zbarveny byly loučícím se sluncem, které v červnový den ve kraji tomto, blíže 38. rovnoběžky, na níž leží v Evropě Sicílie, po celý den i v té výši důkladně pražilo, čisté ledovce rozsáhlého, vysokého pohoří Uncompaghre do růžova i ruda, záříce místy a chvílemi jako obrovské ohnivé drahokamy na běloskvoucím podkladu mohutných horských kup a jehlanců. Ve hlubokém, úzkém údolí, v němž jsme se nalézali, rozkládaly se již večerní stíny, šero.

Zastavili jsme se na stanici Sargent, 166 angl. mil od Grand Junction, abychom povečeřeli. Vlak náš vzhledem k obtížím trati a delším zastávkám na několika stanicích vykonal slušný kus cesty. Dráha tato jest jen poboční tratí společnosti Denver and Rio Grande, »Rajo Grénd«, jak čtou Anglo-Američané původní španělské jméno »Velké Řeky«. Slouží dosud většinou jen turistům, kteří chtějí pokochati se cestou do lůna »Amerického Švýcarska«, jak bývají nazývány Skalní Hory v Coloradu, což však není pro ně právě velká poklona, poněvadž předčí Alpy rozsáhlostí, velkolepostí, divokostí a namnoze i malebností partií, jakož i smělostí stavby drah. Vedle toho většina dosud nesmírných horských těch krajin činí úplnou posud pustotou svojí dojem země skoro úplně panenské, dosud ani neprozkoumané, a dlouhá řada těch horských, ledem pokrytých velikánů, nebyla posud dostoupena, aniž snad vůbec kdy bude!

Stavba dráhy do končin těchto jest obdivuhodný podnik nejen po stránce technické, ale i finanční, v čemž zvláště je »ryze americkou«, očekávajíc zisk teprve v budoucnosti, až cestování sem řádně se vzmůže, a až »hory vzrostou«, to jest rozmnoží se počet a blahobyt jich obyvatelů, a to jak návalem cizinců, tak dolováním.

Za dnešních okolností není ovšem divu, že se nevyplácí vydržování kuchyně ani na jediném vlaku, který denně, je-li počasí jen trochu příznivo, po trati této pojíždí, a správa dráhy zařídila tedy pro pohodlí cestujících na vhodných stanicích jídelny. Asi půldruhé hodiny před příjezdem vlaku na dotyčné místo konduktér sebere přihlášky k jídlu — kdo se nepřihlásí v čas ovšem může skoro vždy také jísti, jenom když zaplatí! Za dollar obvyklé sazby nemožno očekávati v polopustých, polovičními pouštěmi obklopených horách, kamž všechna skoro potrava přivážeti musí se často ze značné dáli, ovšem žádných zvláštních lahůdek; ale cestující, který po tolik hodin lokal svěží horský vzduch, jenž tak dobře působí na zažívání, je spokojen, obdrží-li aspoň trochu teplé stravy a zvláště masa.

I mně večeře ve dřevěné nádražní budově v Sargentu byla velmi vítaná, avšak spěchal jsem přece s jídlem, abych před dlouhou celonoční jízdou ještě trochu se prošel, a naposledy porozhlédl se po majestátním horském okolí, dříve než ozářené vrcholky hor úplně pokryjí se rouchem noci.

S večerem dostavilo se chladno, citelné zvláště po horkém dni, a bylo opravdu cítiti, kterak mrazivý vítr sestupoval s okolních ledovců hlouběji a hlouběji do údolí, kde maličká osada, několik jen bídných prkenných chatrčí kolem nádražíčka, jakoby již úplně spala. Nikde nepostřehl jsem s perronu ani světélka mimo svítilny nádražní. Holé, skalnaté boky hor nad námi dýchaly zimou, tmou a smutkem. Veselo zde věru nebylo, v tomto koutě horském, úzkém klínu, vraženém mezi vysokánské skály.

Maně pohlížel jsem, hale se do svrchníku, na trať, po níž máme dále jeti. V šeru zmizela mi kousek za nádražím v těsném údolí, avšak ve směru tom zvedala se nad hlavou mou jako obrovská zeď nesmírná vysokánská hora, jejíž vrchol byl pln sněhu, který dosud se třpytil v posledních paprscích slunce již již zapadajícího. A po stranách všude stejně obrovité hory a věčné ledovce!

»Kde je ten Marshallův průsmyk, který máme přejeti?« otázal jsem se nádražního zřízence, který však ukázal mi opět na onu horu, ztrácející se čím dále tím více v oblacích. Jak? Tam máme vyjeti - vlakem?! Do těch závratných výší přímo a blízko nad námi?

Nevěře svým zrakům, vyňal jsem ruční cestovní knížku, jakých americké dráhy poskytují cestujícímu ochotně zdarma, a prohlížím mapku. Ano, ze Sargentu na Marshall Pass je pouhých 17 angl. mil trati i se všemi serpentinami a zátočkami, jichž hlavních je sedm. V Sargentu jsme 8478 stop nad mořem, na Marshallově průsmyku 10852 stop! Pravá to maličkost, vystoupiti s tratí o 2374 stop na délce necelých osmi hodin cesty, a ve přímé čáře vlastně jen asi na třetině této vzdálenosti! Je-li stoupání pravidelné, musí obnášeti skoro 140 stop na angl. míli, či asi 87 stop na kilometr, to je téměř o 3 metry na 100, nebo jako 1 ku 33! To by nebylo ostatně tak zlé; horší jest, že podle náčrtku trati počíná vlastně opravdu teprve až ve druhé třetině této dráhy, takže poměr ten je mnohem horší.

Obrázek, který připojuji k svému popisu také já, mne rovněž příliš neuspokojil; spíše podařilo se to trochu dvěma obrovským, těžkým lokomotivám, jež právě přijely »shora« a byly připjaty k našemu vlaku. Široké jich komíny supěly ohněm, prudce, přímo s třeskotem oddychujíce a zem pod nimi jen duněla, až nejen celé nádražíčko, ale snad celá osada se třásla. Veliké tendry měly hojnost potravy pro hltavou jich výheň a tyto obludy ze železa a ohně měly nás vytáhnouti bezpečně na horu nad námi — bez ochranných zubů nebo lan, jakých užívá se na jiných drahách horských!

Zavznělo zvonění a volání konduktérovo a cestující, kteří vesměs užívali volného posud času po jídle ku procházce, spěchali k wagonům, značně užším, avšak jinak stejně zařízeným, jako na všech jiných drahách amerických, s průchodem uprostřed, vchody ze předu a ze zadu, a se sedadly při oknech. Mnoho nás nebylo, každý tedy zaujímal vždy čtyry místa pro sebe.

Při vstupu do wagonů očekávalo nás milé překvapení, že v jejich velkých kamnech bylo zatopeno — počátkem června! V tomto ohledu uspokojeni nastoupili jsme pouť svou do říše věčného horského sněhu a ledu.

Země zaduněla, lokomotivy zasupěly, vozy zaskříply — vlak se hnul! S hukotem a dosti rychle vyjeli jsme z nádraží, jež hned zapadlo v úplnou temnotu a trať vedla po náspu při boku lesnatého, hlubokého údolí, podobného rokli.

Vysokých stromů zde ovšem nebylo; tu a tam zkřivená borovice, svědčící o síle prudkých vichrů, zde stále hvízdajících. V několika minutách byli jsme nad osadou Buxton, o čtyry a půl míle dál, rovněž špetce pramizerných boud, rozházených mezi skalami, a vlak, nezastaviv zde, počal dělati první velkou okliku po úbočí horského výběžku na levo. Údolí zúžilo se ještě více, skály po pravé straně byly ještě příkřejší, vzavše na sebe vzezření srázné skalní stěny, teď černé, děsivé, jako pekelná zeď.

Osadu Chester, smí-li se vůbec asi pět z prken zbudovaných doupat či srubů, v nichž nejspíše bydlí nějací horníci, tak jmenovati, jsem v šeru, či vlastně již tmě, dole pod náspem skoro ani neviděl. Byli jsme zase o pět mil dále, tedy již přes polovici cesty ze Sargentu, ale vlak jel již z Buxtonu mnohem volněji a lokomotivy oddychovaly silněji. Uplynulo již půl hodiny ocl té doby, co jsme vyjeli, soumrak zhoustl v noc, v těchto roklích dokonale černou, ale v prvním pohnutí a pozorování většina času toho rychle uplynula, až poslední minuty při pomalé, patrně namáhavé jízdě značně se vlekly.

Když jsme pak dojeli, či vlastně doplížili se na chesterské nádražíčko, vlak zastavil, jakoby musil sbírati nových sil k dalšímu stoupání po příkrém, vysokém náspu. Teprve po několika minutách opět dal se na cestu.

Posud jeli jsme v temnotě čím dále tím větší, avšak kousek za Chesterem trať, neustále silně stoupající, což patrno bylo ze hlučného supotu obou lokomotiv, zahnula velkým obloukem na pravo a překročila po vysokém dřevěném viaduktu, obloukovitě zahnutém na druhou stranu údolí, které hned značněji se rozšířilo. Jeli jsme odtud vysoko po úbočí nad údolím na levo od trati, pokrytým nízkým jehličnatým lesem. Při kolejích viděti bylo mnoho kmenů, však celkem velmi slabých, pouhých tyček, pokácených, ležících v neladu vedle hromad pohozených pražců železničných, starých i nových, nakupených podél trati. Zpočátku viděl jsem oknem wagonu sotva na několik kroků, avšak každým okamžikem přibývalo světla, jako bychom honili den, který snad posud dlel na vrcholu těchto hor, ač slunce již před chvílí patrně bylo zapadlo.

Rozhled se šířil, údolí otevíralo se nejen ve skutečnosti, ale i v tomto ohledu. Již viděl jsem protější, rovněž lesnaté stráně, však plné jen podobných slabých stromků s nemnohými větvemi a zvláště holými vrcholky, čnějících jako pruty. A náhle objevilo se u veliké výši silné světlo, skutečný světelný zdroj toho polojasna, které se nyní kolem nás rozkládalo — měsíc v úplňku červenožluté barvy, stojící právě nad okrajem hor, jakoby přímo na něm spočíval!

Zdálo se mi, jakobych nikdy dosud nebyl spatřil měsíc tak veliký a tak blízko země, na níž zdánlivě seděl, a záře jeho chvílemi probleskovala mezi sporým tím stromovím, podobným orvaným pometlům, jako požár, osvěcující celý ten velkolepý horský úval, v němž jsme se nacházeli. Sedě dříve při pravé straně směru vlaku, která nyní byla při úbočí, neměl jsem valného rozhledu, a poněvadž sedadla při straně druhé byla již zaujata, rozhodl jsem se vyjíti na platformu vozu, abych vše lépe mohl pozorovati přímo, beze skla, jak jsem byl zvyklý činiti na všech smělejších, malebnějších partiích. Vystoupil jsem z wagonu, jenž byl na vlaku posledním ze tří a usedl jsem na schůdky, nedbaje citelné zimy ani dýmu z lokomotivy, jenž sem chvilkami zalétal v mohutných kotoučích, jak jej chrlily v celých mračnech lokomotivy.

Jaké jsou to as náspy tam nahoře, vlekoucí se v rovných liniích jako tarasy po ohromném svahu horstva? Viděl jsem sám čáry ony pouze slabě, tu a tam přervané, ale zdály se mi přece dílem rukou lidských, jevíce jakousi pravidelnost, soustavu. A nad nimi v rovnoměrných vzdálenostech čnějí bílé koly — telegrafní tyče! Není pochybnosti, že jsou to koleje trati, vinoucí se hadovitě do té výše. Jsou pak, pokud vidím, čtvery nebo docela paterý nad sebou, počítaje v to i čásť trati, po níž právě jedeme. Na prvním onom tarase vidím hlubší zářezy do boku hory, aby tam získáno bylo místo pro koleje; jinde opět vysoké náspy, částečně nahrazované velkými dřevěnými mosty smělé konstrukce, přepínají rýhy úbočí, podobné celým hlubokým roklím, výmolům a údolím.

Tu vlak učinil velice prudkou zátočku na levo, až wagony i při té pomalé jízdě značně naklonily se dovnitř oblouku, což vzbudilo ve mně pocit, jako by vlak té chvíle měl se sřítiti do útrob úžlabiny, jejíž konec právě objížděl. Nestalo se pranic, vozy v následující minutě opět se zakolébaly a jely zase po rovině. Avšak měsíček mi zatím úplně zmizel, skryl se za hory, které byly na pravo ode mne, kdežto na levo rozkládalo se údolí a v něm kus pod námi ona část trati, již jsme právě přejeli. Opět kus ostrého stoupání, až po několika minutách této zdánlivě zpáteční jízdy ocitli jsme se zase někde nad Chesterem, ale mnohem výše na svahu. Nové prudké zatočení v pravo a již opět vidím měsíc. Wagony, jež dříve silně se nahnuly dovnitř oblouku na levé straně, kde jsem seděl, vybočily na srázném náspu ven ze křivky, již trať opisuje, při čemž mi zase bylo, jakoby se octly mimo koleje, přímo ve vzduchu nad propastí, a bezděky sevřel jsem ještě pevněji železné pruty stupátka na platformu, až ruce mne pálily. Však v následující minutě znova bylo po všem a vozy vrátily se do své bezpečnější polohy. Platforma dlouhého wagonu zajisté vychýlila se o notný kus nad okraj srázného náspu, jenž nebyl mnohem širší, než co šíře koleje právě nejnutněji vyžadovaly.

Jedeme po tak důležitém a po případě zajisté i nebezpečném místě trati; ale nikdo ze zřízenců nepokládá za vhod, aby dával pozor, co se děje na samém konci vlaku. Konduktéra nikde viděti, je nejspíše ve voze pro zavazadla, a snad tam spí a jeho pomocník brzdič, »brakeman«, hezký, asi dvacetiletý hoch, baví se s nějakým, dle všeho venkovským děvčetem ve voze pro nekuřáky. Cestující dřímají a klímají, nebo spokojují se pouze vyhlídkou oknem, jsouce rádi, že jsou v teple, neboť zde je opravdu zima velmi citelná, až mi křehne ruka, držící se za železo.

Kolkolem vše pusto, ticho, jenom vítr trochu šumí ve vrcholcích té kleče kolem, a lokomotivy namáhavě oddechují, sršíce ze širokých komínů ohněm jako dvě veliké pochodně v čele vlaku. Při předešlé zátočce viděl jsem je skoro přímo před sebou naproti přes úžlabími — tak úzký je oblouk ten! Všecko zde tak cizí, podivné, studené, příšerné a nebezpečné! Jenom ten rudý měsíc, tamto nad horou, ještě mnohem blíže ode mne než dříve, je starý známý — ze staré vlasti tam za širým, nesmírným mořem! Jest to týž, jenž usmíval se na mne v dobách šťastného dětství, když jsem dívával se naň upřeně, hledaje v něm Davida, hrajícího na harfu. Provázel mě po různých cestách, ve veselé společnosti z hostince »za dnů mladosti radostné« v Čechách, i osamělého v daleké cizině, svítil, těšil mě a vzbuzoval ve mně tisíce upomínek v šumné, veselé Paříži, na bouřlivém oceánu, v labyrintu Chicagském, na prériích a v pralesích amerického Severozápadu, provodil mě při podobné jízdě Arlberskou tratí v Tyrolsku a doprovází mě i přes tyto nebetyčné, pusté hory ještě přítulněji, nežli kdy jindy!

Z těchto myšlének vyrušila mě stanička Shawano, jen necelé čtyry anglické míle od Chesteru, k čemuž jsme však měli potřebí více než čtvrť hodiny; byloť již půl deváté. Za patnáct minut máme býti na vrcholku Marshall Passu. Vlak stanul, lokomotivy prohrabovaly a přikládaly množství uhlí. Aha, nastává asi nejobtížnější kus trati! Škoda, že od domečku nádražního, přituleného ku skalám, není viděti dolů na dráhu již vykonanou!

Po nějaké osadě ani památky, snad je ukryta někde v záhybu. Za staničkou vidím nějaké mosty, zátočky a náspy a pak něco černého dlouhého, a rovného, což nemohu rozeznati. Vleče se to kus cesty po svahu vrchu. Snad nějaká zeď nebo plot na ochranu před sněhovými vánicemi, které zde zajisté jsou strašny!

Poslední oddech před cílem byl skončen, naši železní tahouni znova zasupěli, až od okolních vrchů hlučně se ozývalo. Vidím na mapce, že Shavano leží skoro přímo pod sedlem Marshallovým, ale vlak musí vykonati ještě poslední, velkou okliku, mimo řadu menších. Hned za staničkou učinili jsme dvě silné zátočky, vyhovující rýhám hlavního svahu a za nimi bylo viděti dolů do údolí, však nyní i při svitu měsíčním, temného, takže křivky trati bylo viděti jen slabě a musil jsem na ně spíše jen hádati. A hned na to obklopila mě úplná, čirá temnota!

Co to? Tunel? Skoro se mi tak zdá a nebylo by to pranic divného při podobné dráze. Avšak tu něco se zalesklo v temnotě a mžikem spatřil jsem nějaký otvor, jako okno, za nímž rozkládala se měsícem ozářená krajina. A znovu týž úkaz! Tunel s okny? Oh, to budou spíše ony veliké sněhové střechy, ochrana proti vánicím na místech nejhorších, podobné velikým krytým kuželníkům, sroubeným z mohutných trámů, aby snesly sílu horské vichřice i tíhu ohromného často množství sněhu, ba i celých lavin. Táhnou se na mnoho set sáhů jako opravdové tunely, s okny otevřenými jen na stranu k údolí. Viděl jsem již několik kratších na průsmyku Frémontově u Leadville, nejvýše položeného to města v Severní Americe, velikého »tábora« hornického, jež jsem před několika dny navštívil, ale zde trvá to již hezkou chvíli a dřevěný tento »tunel« nepřestává. Velice hustý, čpavý, ba horký ještě dým činil pobyt můj na volné platformě velmi nepříjemným, ale držela mne tam stále naděje, že již brzy bude po všem, že musíme již již vyjeti ze dlouhé té boudy, kterouž jsem to byl ze stanice viděl.

Napolo uzený a již značně omámený čpavým kouřem dočkal jsem se vysvobození. Trať opět zahnula na pravo; jest to poslední či předposlední křivka? Jeli jsme na volné prostoře beze stromů a křoví, a když oči mé opět zvykly světlu měsíce, spatřil jsem kolkolem sníh. Po dnešním vedru dole v údolích! Ležel kyprý, jako právě napadlý, ale suchý, nejevě pražádnou chuť, aby tál.

Měsíc zmizel, jenom jeho záře zůstala, sesílena bílou pokrývkou. Však mnoho jsem neviděl; jen smutný, holý úval v klíně hor, nad nímž vyčnívaly ostré jich hřbety. Dráha znova zahnula, zase na pravo — patrně jsme na poslední velké zátočce. Ano, měsíc se objevil na levo od vlaku, právě naproti mně, sedícímu po straně platformy, jejíž železné pruty opěrací k rukám mi takřka již přimrzaly, ač jsem si je již otočil kapesním šátkem. Veliká ta rudá koule seděla na dlouhém vrchu nade mnou, tak blízko, že bych si byl troufal dohoditi k ní kamenem a připadala mi tak jasnou, jako bych díval se na ni teleskopem Lickovy hvězdárny na Mount Hamiltonu v Kalifornii! Pomalu bych tam byl hledal nejen vyhaslé sopky a vyschlá moře, ale i obyvatele.

Však neměl jsem k tomu ani času, poněvadž již opět přijal nás nový »snowshed« pod svou střechu a nastala nová jízda temnotou. Nechtěje se znovu zbytečně vydávati nepříjemnostem pobytu na volné platformě, spěchal jsem do wagonu. Zde zůstal jsem u dveří, abych hned opět mohl vyjíti, jakmile se »rozední«. Jízda trvala však pod touto kolnou snad ještě několik delších minut než dříve. Konečně jsme vyjeli, avšak dříve, než jsem mohl vystoupiti, ohřáv se zatím ve wagoně, již jsme byli opět na novo ve tmě.

Obecenstvo vesměs dřímalo, až na ono děvče a brzdiče, kteří nějak důvěrně si šeptali. Mladík se zvedl a ubíral se k druhým dveřím wagonu, vzav s sebou příruční svítilnu, což mi bylo znamením, že stanice je nedaleko. Musí také býti; jsouť již tři čtvrti na devět, určená k tomu doba. Opravdu, hned na to spatřil jsem nějaká světla, ale v »tunelu«, pod střechou, nějaké svítilny, mezi nimi i různobarvé. Vlak ještě více zmírnil svoji rychlost, beztoho ne značnou, a zastavuje. Brzdič vyšel. Kolem nás vylila se jakási podivná, červenavá záře — umělého světla, v níž pobíhají lidé s lampičkami. Několik cestujících vstává a chystá se na odchod z vozu. Vyšel jsem také.

První můj dojem byl, jako bych se byl octl na krytém nádražním perronu; na straně, kde jsem sestoupil, byly také nějaké místnosti, avšak střecha byla velmi úzká a ze silných, sotva přitesaných trámů, černých dýmem, který ucházel velkými otvory pod střechou, jimiž bylo viděti ohvčzděné nebe. Od vlaku našeho právě odpínaly ony dvě obrovské lokomotivy — nebylo pochybnosti, byli jsme na nejvyšším bodě průsmyku Marshallova! Po vedlejší koleji zvolna přijížděl menší parostroj, určený asi spíše, aby zdržoval, než aby táhl vlak na druhém, východním svahu horstva.

Neohlížel jsem se mnoho po nádražní budově, jež byla vlastně delším přízemním domkem, umístěným pod velkou sněhovou střechou a spíše jsem pomýšlel, abych se dostal zpod ní k vůli rozhledu. To se mi podařilo; vedle domku byla vrátka, jimiž několik cestujících vystoupilo za týmž účelem.

Mrazivý vichr ovanul mne při prvním kroku do volné prostory, avšak co jsem viděl, stálo za to!

Nad námi nebeská tmavomodrá klenba, plna zlatých hvězd a uprostřed nich, daleko a daleko od nás, zářil měsíc, již nikoliv rudý, ale stříbrný, skvělý a čistý jako rybí oko. Kolkolem bílá pláň a nad ní zvedaly se na levo, v nevelké, jak se zdálo, vzdálenosti, dva mohutné vrcholy běloskvoucích hor: staré vyhaslé sopky Shawano a Ouray, obě pnoucí se do výšky více než 14.000 stop, tedy ještě o tři tisíce stop více, nežli tato vysoká planinka. Ledovce obou hor leskly se v magickém onom osvětlení, podobny dvěma nesmírným bílým příšerám. Na pravo byla v dáli řada podobných ledem krytých jehlanců, pohoří to Sangre de Cristo, rovněž tak značné výšky dosahující. Vypadalo to, jako by ty vzdálené bílé stíny pluly v modři nočního nebe a pohybovaly se při tom větru: zrakový to klam, snadno vysvětlitelný.

Bohužel, nebylo nám popřáno, abychom dlouho se těšili z vyhlídky té, pro mne navždy nezapomenutelné, skutečně jediné snad svého druhu, zvláštní všemi okolnostmi. Zvonek volal do wagonu a již za minutu jsme minuli důležitý tento bod, předěl vodstva oceánů Atlantického a Tichého. Vyjeli jsme ze sněhového přístřeší a pod námi rozkládaly se křivky trati po východním svahu průsmyku.

A nastala jízda rovněž rychlá, jako nebezpečná, provázená neustálým skřípěním brzd, vrzáním a praskotem tlukoucích do sebe vozů, a hvízdotem lokomotivy. Vlak chvílemi jen se smýkal po sklonu, který na mnoha místech obnáší až 212 stop na angl. míli, či více než 1 ku 25. Měsíček kolem vlaku přímo tancoval, jsa hned na té, hned zas na oné straně, jak trať se kroutila a opět stále více rudl.

Poněvadž vlak zase jel pod častými sněhovými střechami a pak pro silné hrkání a házení vozů nechtělo se mi již na platformu, aspoň ne hned. Teprve za staničkou Keene, asi půl hodiny po odjezdu s vrcholu, vyšel jsem opět, abych ještě jízdy té trochu lépe »užil«. Avšak nalezl jsem platformu obsazenu!

Mladý párek, brzdič a ono venkovské děvče, odbývali tam klidně a spokojeně svoje rendez-vous, podle všeho, co jsem v rychlosti zpozoroval, dosti důvěrné; »brakeman« aspoň místo brzdy držel děvče, sedě s ním na zemi, kolem krku. Neuznávaje příčinu, proč bych je rušil, couvl jsem diskrétně, a neosmělil jsem se vyjíti, až opět ve tři čtvrti na desátou na větším nádraží v Mears Junction, dole v údolí, opět již 2418 stop pod průsmykem Marshallovým.