Vánoční album/1883/Velký rybník

Vánoční album/1883
Studentova jizba	Velký rybník	Reflexe štědrovečerní

Údaje o textu
Titulek:	Velký rybník
Podtitulek:	Vesnická povídka
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 56–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ještě před desíti lety mívala zimního času zábrodská drobnější mládež tu radosť, když se všedního dne vysypala ze školy nebo v neděli vyhrnula z kostela, že si mohla již dříve, než-li došla domů, useďaté neb ustáté žíly jak náleží zase vzpružit. Před chrámkem podél císařské silnice rozkládal se na kolika korcích pozemků rozlitý rybník, na kterém se každičké zimy vyvedl jako mýdlo hlaďoučký led, na něm bylo udělat kolik sáhů dlouhou klouzačku maličkostí. Co tu při tom bývalo hluku a radosti, a což když časně z jara ubíjeli tu hoši každého večera tisícerými hlasy neladnou melodií kuňkající žáby, když se v máji dívali, jak sem rybáci sypou z ohromných sudů kapří násadu přidávajíce jí několik dravých štik, když celé léto mohli pozorovat jak kapři rostou a na podzim přihlížet k bohatému jejich lovu.

Pomíjející jsou však věci tohoto světa!

Nynější děti již skorem ani z doslechu „velkého rybníka“, jak tento na rozdíl od malé, u prostřed vsi všecky loužné strouhy v sebe pojímající nádržky zábrodští nazývali, více neznají. Je z něho zahrada a všecky příznaky bývalého lože dost hluboké vody zvolna mizí. I kolem do kola rostoucí vrby jsou již docela vykořeněny, jenom mladými lipami obklopený, vedle na nepřirozeném kopečku stojící kostelíček, který se pouze bez několika dvě stě let v rybníce tom se svojí baňatou věží jako ve zrcadle zhlížel, jaksi němě ho pamětníkům připomíná a svým kopečkem dospívající na jeho „bývalosť“ upozorňuje.

I.

Když za zlé skutky nepotrápí svědomí hned jejich původce, tedy mohou bezpečně mstivý jeho hlas očekávat nejbližší potomci. Tak se i stalo, že duševním utrpením odpykali za mnohé nerozvážné činy nejvyššího vojsk císařských Oktaviana, knížete Piccolominiho z Aragona, vévody z Amalfi a majitele panství náchodského, jeho následníci a pozůstalí. Nejvíce z nich zkusila však hned po smrti knížete mladistvá choť jeho Maria Benigna, to jest Dobrotivá. Ta lecčemu z jeho neuprosné, z pravidla ukvapené brutálnosti byla očitou svědkyní, a napotom, když se již poddaní příšerné ukrutnosti starého vojáka nemusili obávat, ještě více musila mlčky vyslechnout. Byly to často věci až hrozné, k nimž ho přísnost dovedla, tak že na Náchodě žijící jeho vdova užila všech možných prostředků, aby se jenom vlády nad celým panstvím, Eneáši, vnuku z bratra knížete Oktaviana odporučeným, zmocnila a potom poddaným zakušené zlé doby vzácnou dobrotivostí svou alespoň částečně oplatila.

Dost se jí to povedlo.

Všecko na skutky milosti vynakládajíc postavila po celé krajině hojnosť nehynoucích památníků svému předobrému, citlivému srdci. Věkové věků budou o ní ústy jejich vyprávět. Mnoho podání zdejších musí jménem její začínat, jakož ani já nemohl jí ve své povídce pominout. — — —

V Zábrodí stojící kostelík býval za času, kdy ještě z kalicha v něm pokřestění pívali, spíše jenom velikou kapličkou. A když potom kolem něho hrůzy třicítileté války se vší svojí vzteklostí bouřily, vypadal na její konci až k pláči. Svatyně nevšímanou, nevlídnou zbořeninu připomínající, skoro horší těch chaloupek, které se kolem ní sešlé, zbědované tulily. Hospodářové jejich byli by ho sami opravili, ale měli chudáci co dělat, aby sami sebe se svými rodinami před zimou, mrazy a vlhkými nečasy skryli. Proto nemohlo jim přijít nic více vhod, jako když rok po smrti knížete Oktaviana po žněch leta 1657. přišel do vsi z čista jasna zámecký stavitel, aby si chrámek dokonale prohlédl a jeho polohu seznal.

Stál tenkráte na příkré stránce.

Mistr vrtěl nad tím hlavou a zašel hned na rychtu k šedivému již usedlíku Jarému.

Krátkými slovy mu pověděl, že chce kněžna kostelík v kostel přeměnit.

„Jak si té veliké milosti zasluhujeme?“ radostně vyslovil se rychtář.

„Nejlépe se za to kněžně odměníte, když ukážete, jak si její dobročinnosti vážíte.“

„Ale jakým spůsobem?“

„Všemožně stavbu podporujte!“

„A jak?“

„Kdyby bylo po panství k najetí tolik rukou, nežádal bych vás, abyste pro nový dům boží navezli dva sáhy vysoký vršek, v němž si můžete potom také k časnému odpočinku měkce ustýlat. To učiňte! Rad bych, aby stál kostel rovně a nemuselo se do něho kdo ví po kolika schodech. Do jara máte na to snad dost času, abyste as po třech korcích navážky provedli.“

„S radostí!“

„Já se přičiním, aby vám kněžna po čas té práce povinnou robotu slevila.“

Rychtář chtěl děkovat.

„Jenom nechte,“ bránil mu stavitel nejspíše nechápaje, jak mu může někdo děkovat, když on bude mít za každé slovo po knížecku zaplaceno.

„Mohu se spolehnout?“ otázal se ještě.

„Hned svolám usedlé a oznámím jim to.“

„Chcete-li, dám vám sem poslat pro ně k tomu přísný rozkaz. Jen jestli to zastanou!?“

„Je vidět, že vzácný pan není rodem z této země.“

„No uvidím!“

„Jakmile v polích skřivánek zase zapěje a sněženka vystrčí první poupátko, bude vše hotovo,“ sliboval Jarý.

„Dám to ještě dnes milostivé kněžně k vědomosti a jak sníh pustí a staje, dostavím se se zedníky. Můžete čekat.“

„Budeme!“

II.

Jako když vysvítí z ledových mraků milé slunéčko a připomene dole na zachumelené, umrzlé zemi žijícím lidem, že přijdou zase jedenkráte doby jiné, pěknější, tak připadl zábrodským v oněch bědných dnech knížecí vzkaz, jejž jim Jarý nemeškal okamžitě oznámit.

Starci, z nichž někteří i na Bílé Hoře v zástupě, jejž slavná rodina Trčkovská ku královským vojům vystrojila, bojovali, zakývali po svém spůsobu šedivými hlavami.

„Je to dost, že když jim dali jinou víru, že jim alespoň sami staví také chrámy. To místo pro ně ať si již, když není vyhnutí a pomoci, přispůsobí.“

Mužové, kteří jho těžké Oktavianovy vlády nesli a viděli, jak si nové vrchnosti na okolních panstvích vůči poddanným vedou, tiše se radovali a byli ochotni ke všemu.

„Budeme alespoň robotit uprostřed vsi bez hloupého dohledu podle vlastní chuti, vůle a rozumu, jak se na muže sluší.“

Mládež, ta byla pro chrám přímo nadšena. Vychována ještě dávným duchem květu víry písma a svědomí, ovšem že o tom nevědouc, hned ucítila, poznala a ocenit dovedla onu zlatou svobodu, jež jim dovolovala chystat místo, jaké sami chtěli a ne jaké jim panský dráb holí a mušketýr karabáčem předpisoval. Nový kostel, jak to pro mládence, který ví, že v jeho stínu celý svůj věk protráví, slovo vážného dosahu.

„Chasníci, my budeme v něm oddáváni, děti naše pod jeho klenbou křtěny, budeme ku klidným jeho zdem ukládat dědy a otce k odpočinku, bude našim takřka útočištěm, proto na nás jest, abychom k jeho důstojnosti prací svou napomáhali všemi silami, co nejvíce!“ zahovořil ještě za schůze, již byl rychtář svolal na náves, Vlčků Jakub, jeden z dospělejších zábrodských junáků.

„Budeme, budeme,“ zahučelo vískou a všecko skutečně dostálo svému slovu.

Jakmile bylo na chleba a k setí vymláceno a polní práce dokonány, chopil se kde kdo byl motyk, lopat, koleček a truhlíků a na kusu rozsáhlé návse před kostelíkem nastal život jako na mraveništi. Ani největší zimy a vějavky nedovedly ho rozplašit nebo utlumit. Všecko pracovalo, tak že kopeček rostl jako hříbek. Každý den byl patrně větším, tak že o Hromnicích rychtář nahlédl a uznal, že je již dostatečně veliký, a když po sv. Matěji přišel sem stavitel, nezdržel se příjemným překvapením vzbuzeného úsměvu.

„Jaké místo jste si připravili, tak vám podle jeho velikosti kostel vystavím. Nevěřil jsem, že by vás ta hrstka za zimu takové dílo provedla. Avšak vidím, že v této zemi je všecko možným. Tak obětavého lidu jsem dosud nepoznal!“

*

Avšak před kostelíkem na návsi, z níž brali usedlíci návoz, zela ohromná, nesmírnému výmolu podobná jáma. Rostla den ode dne jako kopeček pro nový chrám do výšky, tak ona do hloubky. Nikomu nepřipadlo co s ní. Každému viděla se být docela přirozenou. Nevšímali si jí, až když nastala obleva a s kopců hrkl rozpuštěný sníh dolů, naplnila se vodou a takřka přes noc byl z ní hodný rybník.

„Toho jsme se skoro ani nenadáli,“ prohodil Jarý.

„Za zahazování nestojí. Nepřekáží,“ mínili ostatní.

„Vždyť nebude na škodu. Budeme mít alespoň místo pro napájení z pastvy jdoucího dobytka a dobrý útulek pro husy a kachny.“

Přítomný Vlčků Jakub se potutelně usmíval. Věděl proč ještě. Nikdo však toho nepozoroval. Každý byl zaujat stavbou, k níž právě začali se kopat základové.

„Bůh nám buď nápomocen!“

„A mně také,“ zašeptal Jakub, chystaje na noc dost nebezpečnou výpravu.

III.

Sotva že se smrklo a po vsi doznělo klekání, vylezl Kubík v otcově chalupě na půdu, kde měl v hambalcích již dávno připravený čeřen. Choval za luhem zvláštní tajemství. Když se docela setmělo, sbalil milou síť pod kazajku, vykradl se vikýřem ze stavení a tiše proplížil se za humna. Potom alou, dal se pěkně polema k velikým panským, u řeky Úpy rozlévajícím se rybníkům. Hvězdičky se v lesklé jejich hladině zhlížely a po březích rostoucí vytrouchnivělé vrby začaly se ve tmě kmitat a třpytit.

Jakub docházeje k šelestícímu, suchému, z vody vysoko čnícímu rákosí, zbožně se pokřižoval, zul škorně, svlékl halenu, rozbalil čeřen a zvolna dal se na dobře mu povědomou mělčinu, kde jikernáči nocovali. Slýchal od starých rybáků, že již od časného jara na noc vyhledávají za dne sluncem vyhřátá místa.

Zalovil tam a div že nevejskl. Nemohl čeřen ani vytáhnout. Čerstvě ho protáhl vodou na potok, obul a oblekl se a až k zemi se prohýbaje uháněl s kořistí ke vsi. Na opatrnost tenkráte zapomínal. Jenom se modlil otčenáš, až šťastně došel před kostel k rybníku, kam ulovené kapry — jikernáče vysypal.

„Tak!“ odlehčil si. „Proto se nám též rybník dobře hodí!“ povídal si, utíkaje s upokojenou myslí zase domů. Že kradl, ani mu nenapadlo. Snil tiše a pěkně raduje se, jak se usedlíci podiví, kde se tu kapři vzali.

„Rybník bez ryb, k smíchu! To dvé patří k sobě jako k zdrávasu amen!“

*

Jaro zemi posypalo kvítím a kostelíčka pod kladivem pilných zedníků přibývalo skokem, tak že již začátkem léta nahazovali zdě a tesaři stavěli vazbu a krov. V červenci začali ji pobíjet šindelem, aby k 15. srpnu, kterýžto den sama kněžna Maria Benigna za zasvěcení pro nový chrám ustanovila, bylo všecko hotovo.

Horké dny nepřestávaly líbati zemi, tak že z jiker v rybníce nasazených kaprů nalíhla se sta drobných rybek, které se v celých chumáčích pleskaly po blátivých okrajích rybníka, v jehož vodě začal se kostelík se svojí věží jako panenka ve zrcadle zhlížet.

Zábrodští pozorujíce nenadálou násadu, obcházeli ho celí udivení.

„Tohle udělat nám ani ve snu nenapadlo!“ povídali. „Na přesrok budeme mít k štědrému večeru. Který chytrák to asi provedl?“

„Tomu bych hned za to vysázel holí pětadvacet,“ prohodil nahodivší se k řeči té panský mušketýr.

„I nic byste mu neudělal,“ zakřikl ho rozumný rychtář. „To byl jistě hodný člověk a paní kněžna, jak ji známe, by ho jistě ještě za to jenom pochválila.“

Najednou cestou od městečka Skalice zahrčel čtyřmi bělouši tažený kočár a rybky přehlížející zůstali jako zkamenělí. Její milost Maria Benigna přijela sama dohlédnout ke stavbě. Hned byla mezi sedláky. Líbali jí dobročinné ruce.

„Co to tu u toho rybníka máte?“ ptala se.

Jarý jí celý případ s rybama vyprávěl. „A nevíme, kdo to provedl,“ končil.

Kněžna se srdečně smála. Rozhlédla se po zástupě, který se sem zatím byl sešel.

„Kdo jste to byl? Přihlaste se dobrovolně!“ náhle vážně zahovořila.

„Já!“ pokorně se vyznal Jakub, boje se, aby někdo nevinně netrpěl.

„Jsi nějaký starostlivý člověk,“ oslovila ho vzácná paní, „proto tě ustanovuju za tvoji pečlivosť prvním kostelníkem při novém chrámu. Ale na ryby mně více nechoď. Teď máte své!“ ještě ho čtverácky poškádlila.

*

Mnohá a mnohá léta minula. Ryby v rybníce znamenitě šly a o každých vánocích vzpomínali dlouho a dlouho zábrodští usedlíci u mísy „na černo“ kostelníka Jakuba, který jim směle ukázal, k čemu též rybník u prostřed vsi může být.

„Za upřímnou starostlivosť o lepší dědiny zasluhuje paměti potomků nejpozdějších,“ řekl o něm Jarý, děle poprve jako stehna velké kapry. —

Vyprávěl jsem svoji povídku na doklad různých časů. Každá doba rodí si muže, kteří její potřeby pochopí a umí pak dle sil svých k obecnému dobru prospět, kdyby to třeba pouhou rybou k štědrému dnu bylo.

„To je moje historie o velkém rybníku. Moudrému napověz!“