V zámku a v podzámčí/IV

V zámku a v podzámčí Božena Němcová
III	IV	V

IV

Krejčí Sýkora měl malý domeček bez polí, měl pět dětí — a výdělky šly špatně. Když přišel z vandru domů, tu měl práce, sotva stihl; každý chtěl mít oděv od nového, který přišel z Vídně a podle módy šil; držel si kolik tovaryšů, oženil se a tak se mu dobře vedlo, že si pomalu i domek zakoupil. Ale přišli jiní synkové z Vídně, stali se mistry a byli vyhlášenější než Sýkora, ne že by on špatnější dílo byl snad odváděl, ale proto, že noví mistři vysoko se nesli, paním ruce líbali na potkání a jen o samých knížatech a hrabatech mluvili, pro něž ve Vídni pracovali. Přinesli s sebou krásné módní obrázky, podle nichž šili, a každý myslil, když bude mít kabát od toho nového krejčího, že bude hned tak krásný, jako ten panák na tom obrázku. Sýkora nepotřeboval záhy kolik tovaryšů, ba konečně ani jednoho; jen ti staří mu zůstali věrní, kteří měli rádi šat pohodlný, třeba ne právě dle módy, důkladně ušitý a neradi mnoho od něho platili. Ale nebylo jich mnoho, neboť mimo Sýkoru bylo ve městečku ještě přes dvacet krejčovských mistrů. Na štěstí šil Sýkora také pro pana správčího do zámku oděv, co tak pro domácnost potřeboval, sváteční dal si z Prahy přivézt, aby podle módy byl; obyčejně se v něm ale na pohodlí zvyklý pán nemohl ani sehnout ani pohnout a Sýkora musel ho předělat tak, jak to pan správec chtěl, aby mu to nikde nevadilo. Sýkora kabát rozpáral, přesil, a když se pak správec před zrcadlem v něm zatočil, ruce vzhůru zdvihl, kolem sebe máchnul, na oba boky se přehnul a kabát nikde nevadil ani nepraskl, liboval si: »No teď jsme tomu trefili na zub!« — Zaplatil Sýkorovi tři čtyry zlaté od přešití a měl pražský kabát podle žurnálu. Ale nové kabáty nebyly tak zhusta — kdo si ho jednou pořídil, tomu kolik let vytrvat musel a pak se teprv obrátil a od obracení nechtěli lidé tolik platit, ačkoliv to více práce stálo. Proto byl Sýkora přinucen chopiti se konečně ještě jiného výdělku. Byl poctivý, hodný člověk, v platu nikoho nepřetáhl, a proto také mnoho neměl. Pro sebe on mnoho nepotřeboval a ženu měl také hodnou a skromnou, ale děti by byli rádi dali vycvičit. Jednoho dali do Prahy na zámečnictví, rok za rok; ale Sýkora vždy o sv. Janě a o sv. Václavu do Prahy šel se podívat, jak se chlapec chová; máma mu vždy hleděla poslat prádlo a tatík střádal, aby mu kus oděvu »spíchl«, jak říkal. Dvě děvčata, dvojčata, chodila do šití, aby pak do pořádné služby šla aneb šitím se živila; dvanáctiletý chlapec končil školní léta, by též na řemeslo šel, a děvčátko šestileté batolilo se ještě u matky. Štěstí, že šil Sýkora pro pana správce, ten mu dal na ruku, aby si najal panský sad pod zámkem, a když Sýkora poslechna peníze k té potřebě na domek si vypůjčil, pomohl mu k tomu, aby jej za slušný peníz najal. Sýkora byl rád, že se mu to podařilo; třešně se již hezky zapalovaly a ostatní ovoce se pěkně ukazovalo, byla čáka, že bude na ně úrodný rok; Sýkora prosil vstávaje lehaje pánaboha, jen aby chránil je od pohromy. Postavil si pod zámkem v sadu boudu, a poněvadž ještě s česáním ani s prodáváním ovoce práci neměl, mohl si ještě i šít, což také dělal. Žena nebo dcerky nosily mu jíst. Na noc přicházel k němu synek a ten mu pomáhal hlídat. Od kříže k sadu nebylo daleko. Sýkora sedě před boudou na stoličce, viděl, když se Karásková s dětmi tam usadila, viděl, i když odběhl Vojtěch, a slyšel radostné výsknutí, když se vracel. »Chudák, zajisté dostal hezkou almužnu; inu tam by mohli dát — kopa raků!« povídal. (To bylo Sýkorovo přísloví.) — Když viděl, že se modlili a jedli, začal zpívat nábožnou píseň a dále spravoval, neohlížeje se kolem sebe. Hlasitý pláč a křik ho vytrhl z tohoto poklidu; první jeho kouknutí bylo, když hlavu uleknut od práce pozvedl, ke kříži a tu viděl Karáskovou ležet v trávě a Vojtěcha nad ní naříkat. »Toť se musím podívat — bodejťže, co se té osobě stalo — je jako stín!« a dořekna, rychle práci odloživ, pospíchal ku kříži. »Co se stalo ?« ptal se zdaleka.

»Ach pane Sýkoro, Jozífek nám umřel,« s pláčem chlapec odpověděl.

»No to snad ne ?«

»I ano, je studený a nehýbá se ani trošičku.«

»Kopa raků!« přisvědčil krejčí, podívaje se na mrtvé dítě, jež matka vždy ještě za ruku držela.

»No potěš vás pánbůh, Karásková; přejte mu radost věčnou, kopa raků! Co byste mu lepšího mohla přát? Pánbůh vám chtěl ulehčit; on nejlepší ví, co

nám poslouží! Kdyby mně bylo všech deset zůstalo, kopa raků, co bych tu měl starostí. Upokojte se, musíme donést holečka do města a oznámit to. Pojďte, pojďte zatím do sadu. Ty chlapče — kterak ti říkají ?«

» Vojtěch.«

»Kopa raků — Vojtěch — měli jsme také Vojtěcha ; zaběhni k nám, víš, kde zůstáváme ?«

»I vím.«

»Běž a řekni, aby Dorotka a Johanka sem přišly hned, rozumíš ?«

Vojtěch hned běžel, podívaje se dříve na matku, která se dala Sýkorovi pozvednout. Neplakala ani nemluvila — a mlčky chtěla se zase pro dítě shýbnout.

»Jen nechte, to já ponesu, bodejťžež,« to řka, opatrně mrtvolu zvedl i s zaobalením a šel k sadu. Karásková šla s ním. Zanedlouho přiběhla děvčata s Vojtěchem.

»Zůstaňte zatím, musíme tomu holečkovi rakvičku zaopatřit, dojít k panu doktorovi, aby se na něj podíval, a k panu kaplanovi dojdeme. Pak doneseme holečka do kaple na svaté pole.«

»Ale z čehopak já zapravím, bože, vždyť ničehož nemám!« pravila žena smutně.

»Máme dvacetník, mamičko, tu ho máte,« řekl Vojtěch.

»Jen si ho nech, kopa raků, kampak to stačí,« řekl Sýkora, »však se to nějak zapraví, dá pánbůh. Zůstaňte tu, já přijdu záhy.«

Odešel. Děvčata smutně se dívala na nešťastnou rodinu. Vojtěch dal se do pláče, když se podíval na Jozífka, ale matka neplakala — jen si chvílemi sáhla k srdci a hluboce si vzdychla.

Bylo již odpoledne, když se Sýkora vrátil do sadu; Vavřínek, syn jeho, šel s ním a nesl rakvičku.

»No, matko, máte vše zapraveno. Rakvička je zde — pan doktor přijde se na ně podívat a pan kaplan je vykropí. Hrobaři také nějak stlučeme — bodejťže.«

»Kterak se já vám kdy odsloužím?« pravila ubohá matka.

»I vždyť on ví svatý Martin, zač dává plášť,« usmál se dobrý krejčí.

Matka si dítě sama převlékla a s pomocí děvčat je pak do rakvičky uložila. Přinesly kvítí z louky, vyložily jím rakvičku a dítě jím obložily. Johanka běžela domů pro obrázky a Dorotka, sundavši na krku zavěšený mosazný křížek, dítěti jej do sepjatých ručiček uložila. Sto slzí matčiných skropilo tělo, než je víkem zaklopili. Několik dětí a žen z valů přišlo se podívat a večerem odnesl Sýkora sám dítě do umrlčí kaple na hřbitov. Karásková s Vojtěchem šli s ním. Na hřbitově při zdi byl hrob, na němž zelenal se muškát a fiala kvetla, to byl hrob jejího muže. Někdy v blaženějších pro ni dobách krášlívaly ty květiny její okénko, pak je postavila co pomník na hrob svých zašlých radostí. Tam se obrátila ubohá žena, když dítě v kapli uložila, a přemožená bolestí tělesnou i duševní, sklesla u hrobu na zem. Sýkora odešel s Vavřínkem nazpět do sadu, Sýkorová ale, která též za nimi byla přišla, přistoupla k naříkající ženě, řkouc velmi laskavě: »Pojďte, matko, pojďte se mnou — odpočiňte si u nás, je vám toho třeba.

— Vidíte tamto v koutku tu zahrádku — to je mých pět hrobečků — já vím také, co to je — ale jak pánbůh chce. Pojďte! Vojtěchu, vezmi matku za ruku!«

Vojtěch poslechl a Karásková nechala se mimovolně od nich odvést ze hřbitova na valy, do Sýkorovic domku. Jak přišli domů, hned vařila krejčová polívku jim k večeři. Karásková jíst nemohla a naříkala si na bolesti v žaludku.

»To máte od lítosti; počkejte, já vám uvařím matečního koření a po tom vás přestane bolest. A pojďte si raději hned lehnout.« — Karásková udělala hned, jak jí raděno. Vypila si koření a krejčová dovedla ji do komory, kde bylo na morání čistě ustláno; ubohá žena ani nevěděla, kterak má dobré krejčové děkovat. Ulehla. Vojtěch ale jedl polívky a přitom vypravoval ostatním o Jozífkovi, jak byl v zámku a co dostal.

»No vidíš, hochu, když je nejhůř, pomoc nejblíž,« řekla mu Sýkorová. »Všude dobrých lidí, ale jenže jich musí člověk hledat, na potkání jich nenajde. Noclehy mohli jste u mne mít, kdyby jen bylo matce napadlo přijít, ty můj bože, já nikam nejdu, nedovím se. No nynčko dá pánbůh, že se vám ulehčí, když byste měli ten kousek jídla, posilnili byste se záhy.«

Potěšen odešel Vojtěch také spat; když se byl pomodlil, ulehl vedle matky na čisté lůžko a vroucně se k ní přitulil. Liboval si lože. Dávno nespali na takovém; peřinu na přikrytí nemívali, jen pro Jozífka měla matka chatrnou peřinku; Vojtěch i ona líhali obyčejně ustrojeni, dílem by jim tepleji bylo, dílem že spali obyčejně mezi více lidmi. Karáskovou to nejvíc trápívalo, že nemůže ani ranní ani večerní pobožnost v tichosti vykonat a že rozličným lidem na světlosti být musí.

»Mně je nejvíc líto, maminko,« řekl Vojtěch, »že Jozífek už nic z toho dobrého jídla nezakusil a snad chudáček hlady umřel.«

»Už se těší v lepších radostech a nezávidí nám, hochu,« odpověděla matka tiše. »Je u tatínka v nebi; snad si zavolá maminku za sebou, měl pravé očko otevřené jako tatínek a to se říká, že někoho za sebou volá.«

»Ach maminko, to bych já také umřel s vámi, copak bych si tu počal bez vás,« dal se Vojtěch do pláče, a vezma matku okolo krku, tiskl ji k sobě.

»Jak pánbůh chce, Vojtíšku, kdybych ti měla umřít, bude se pánbůh o tebe starat a pošle ti lidi, kteří by tě rádi měli jako já.«

»Oh maminko, já nechci — já umru s vámi, když vy umřete, tak mne žádný nebude mít rád jako vy.«

»Mlč hochu, nesmíme se proti pánubohu prohřešovat, já se už dost prohřešila, že jsem sama na sebe smrt volala. Pánbůh tě neopustí, když se ho nespustíš, a jednou se všichni v radosti věčné shledáme,« řekla matka, a políbivši chlapce na čelo, po líci ho pohladila. Vojtěch se ale upokojit nemohl — ptal se matky, co ji bolí, a když řekla, že jí je dobře, aby jen spal, nemohl přece ještě spát, musel dříve povědít, čím ho byla Sýkorová potěšila, a on zase chtěl těšit matku i doložil, aby se jen nestarala, že jim nastanou lepší dnové a že bude i ona zdráva. Ubohý nevěděl ještě, že se vždy neděje, jak se člověk naděje.

Ráno, sotva se rozbřeskovalo, šel Sýkora vzbudit Vavřínka, aby vstal a hlídal, by on si zase odpočinout mohl, neboť tu noc hlídal on. Synek vstal a otec ještě nelehl, když tu přiběhne Johanka z města, všecka udýchaná. »Tatínku«, volala zdaleka už, »pojďte domů rychle, Karásková nám umírá a maminka si neví rady!«

»I kopa raků! Co se jí stalo?« ulekl se starý, a svléknutý kabát rychle obléknuv, pospíchal s dcerou domů. Na cestě vypravovala mu dcerka, že přišel v půlnoci Vojtěch do sednice s pláčem, že je mamince tuze zle a že neví, co je jí. Sýkorová že hned k ní do komory šla, ale že ji našla všecku studenou a bez mluvu, že poslala pro pana pátera, a když pan páter přišel, že hned museli pro doktora.

»A co říkal doktor ?« dychtivě se ptal krejčí. »Že jí není pomoci, že má tu zlou nemoc, co teď panuje!«

»Chraň nás pánbůh!« vzdychl si Sýkora. Když přišli k stavení, vycházel právě doktor z něho; Sýkorová ho provázela.

»Jak je, pane?« ptal se krejčí.

»Už je v Pánu ubohá!« vyřkla rychle Sýkorová místo doktora. *

»Přetrpěla své! Jen hleďte, ať se mrtvola záhy odnese do umrlčí komory, hodně stavení provětrejte a několik nocí, možná-li, v komoře nespěte. Karásková měla choleru, proto se ale bát nemusíte, že byste i vy ji dostali,« doložil doktor.

»Vždyť jsme v ruce boží, pane!« řekl Sýkora.

Vtom vyšly ze sednice děti a Vojtěch chtěl se vkrást do komory. Sýkorová mu ale bránila řkouc, že matka spí. Chlapec poslechl, a přistoupiv k doktoru, zkroušeně ptal se ho, jestli maminka neumře. Doktor se na něho obrátil, položil mu ruku na hlavu, řka útrpně: »Chudáku!« Z jednoho na druhého podíval se chlapec — a s nářkem a pláčem, že chce maminku vidět, hnal se do komory; Sýkorová ale pojala ho v náruč. »Mlč, Vojtíšku, přej mamince, že má konec trápení, ona by nikdy nebyla zdráva. Nyní je v nebi. Mlč, a když mne budeš tak poslouchat jako maminku, budu tě tak ráda mít, jako ona tě měla,« těšila ho dobrá krejčová.

»Kam ho dáte ?« ptal se doktor Sýkory.

»Stará má pravdu, kopa raků! Když uživíme pět, uživíme, dá pánbůh, i šesté. Necháme si ho, pane.«

»Přijďte, prosím vás, zítra ke mně,« řekl doktor, a hluboce před krejčím smeknuv, odešel pryč.

Druhý den k večeru pochovali Karáskovou i dítě její do jednoho hrobu, vedle Karáska. Pohřeb chudého bývá tichý. Kněz vykropil hrob, hrobař se Sýkorou spustili ji do hrobu a krejčovic rodina a několik podruhyní okolo hrobu se modlilo. Jako by mu klíny do srdce vráželi, tak bylo ubohému Vojtěchu, když musel sám první tři hrstky hlíny do matčina hrobu hodit a tvrdé hrudy dutě od rakve odrážet slyšel. Ach, on by se byl raději vrhl sám do hrobu, nechat se i s matkou zasypat, tak mu bylo bez ní na světě teskno.

Že mohl Sýkora Karáskovou pochovat, k tomu dopomohl mu pan páter a doktor. Mimo to slíbil mu doktor, když k němu přišel, že mu bude měsíčně na chlapce připlácet, aby ho mohli pořádně vychovat. »Sám bych si ho vzal, ale jsem svoboden a málo se stavím doma; u vás bude lepší schován,« doložil ještě dobrosrdečný doktor, který při vší své šikovnosti nebyl u paní první třídy obyvatelstva velmi oblíben, a sice proto, že jim nelichotil, že jim ruce nelíbal a každé pravdu přímo do očí řekl. Nazývaly ho: hrubiánem.