V zámku a v podzámčí/I

V zámku a v podzámčí Božena Němcová
	I	II

I

V zámku bylo práce a běhu o překot. Klíčnice provětrávala pokoje, zahradník snášel květiny k ozdobení jich; rovnalo se, čistilo se po zámku i po dvoře, by vrchnost vše v nejlepším pořádku našla. Čekali paní na druhý den. »Bude veselejší život,« těšil se zámecký lid. »Dá pánbůh, bude snad i více výdělků,« povídali si chudí lidé a řemeslníci v podzámčí. Druhý den ráno přijelo služebnictvo, pak vozy pánské, na nichž naloženy byly vaky a bedny. Odpoledne vyjížděl na vršek, na němž pěkný zámek ležel, pohodlný cestovní kočár, v němž seděla milostpaní Skočdopolová ze Springenfeldu. Naproti ní po koních seděla komorná její, mamsel Sára, na kozlíku u kočího panská, panna Klárka, a vedle milostpaní ležel miláček její. Nebyl to manžel — ani bratr, ani přítel —, byl to Joli, anglický psíček nejmenšího druhu, s dlouhýma ušima, srsti jak aksamit jemné, bílé, černé a hnědé barvy, zvířátko to velmi roztomilé. To byl panin mazánek!

Dokud býval ještě pan Skočdopole panem Skočdopolem a lidé o něm více nevěděli, než že je bohatý, chodilo to v domě jinak; paní neměla mazlíčka ani komornou, nebylo zámku, nebylo tolik služebnictva, nebylo koní ani chrtů; pan Skočdopole nejezdíval na lovy, nezval hosti a pánové nepřijížděli k nim ven užít zdravého povětří. Ale když se panu Skočdopolovi peníze hromadily, že nevěděl kam s nimi, aniž věděl, mnoho-li jich má, znelíbilo se paní to sprosté jméno Skočdopole — naváděla svého manžela tak dlouho, až jí koupil přidavné jméno »von Springenfeld«. To se milostpaní velice líbilo, znělo to zcela jinak, a od té doby ji nikdo nesměl pojmenovat sprostým hlavním jménem, nechtěl-li se zbavit její milosti. »Veliký pták i velikého hnízda potřebuje.« — Titul byl, muselo být i panství. Za peníze se všecko spraví. Koupilo se panství, koupili se koně, chrti, najalo a opremovalo se služebnictvo — jelo se do lázní, dávaly se hostiny, bály. Kdo má koláč, najde i družbu — našlo se přátel dost a dost — zvlášť oněch cizopásků, kteří se živí z tuku jiných. Pán ze Springenfeldu platil za honetního kavalíra a paninu krásu, dobrý vkus, vtip a bůh zná co všecko vychvalovali do nebes. Paní ze Springenfeldu nebyla paní nehezká, ale že se zdála hezčí, než byla, k tomu hlavně přispívala její komorná, mamsel Sára. Ale také jí mnoho platu dávat musela na rok a mnoho darů, aby si ji udržela; jen tímto lákadlem dostala ji od hraběnky jedné, která měla pověst nejelegantnější dámy hlavního města — a u níž byla Sára jen druhou panskou a ne velmi dobře placená, ale zato řeklo se: je u hraběnky — a proto se zdráhala vstoupit do služby k novopečené šlechtičně. Peníze ale srdce její hrdé obměkčily. Mamsel Sára byla paninou důvěrnicí, a když řekla Sára: »Tak by to mělo být, tak jsme to měli v našem zámku« (to myslila svoji předešlou paní), tu to hned paní ze Springenfeldu nechala udělat, jak Sára řekla, aby vše bylo jako u hraběnky. Jedenkráte řekla Sára: »Psíčka by měla mít vaše milost. Měli jsme u nás (to jest u hraběnky) také jednoho, dostali jsme ho z Anglicka — ach, rozkošný můj Joli — nemohu naň zapomenout!«

— a tu začala o něm vypravovat, doložíc, že takové psisko mít patří k nóbl tónu. Paní ze Springenfeldu hned se pídila po psíčku a jeden dobrý přítel, chtěje se bohaté paní zavděčit, objednal jí žádaného mazánka a dal za něj osmdesáte dukátů. Myslil si, že mu budou dobře splaceny, a věru se nemýlil, neboť tím darem získal si paninu přízeň. To bylo radosti, dokonce když mamsel Sára řekla, že je krásnější než hraběnčin. Dali mu jméno Joli — jako hraběnčinu — a ustanovil se pro jeho pohodlí a rozkoš jistý řád, který se přísně musel zachovávat. Dohled nad ním měla mamsel Sára.

— V ložnici mamsel Sáry na měkounké lenošce ležel polštář hebký, aksamitem potažený a na tom Joli líhal.

— Ráno, když mamsel Sára snídala, snídal i on, kávu neb smetánku, a po snídaní donesla ho Sára k paní, aby se s ním trochu potěšila. Když se paní oblékala, dostal ho pod ochranu lokaj; jsouc se strojením paní hotová, vykoupala psíka, učesala, zaobalila do tenkého prostěradla, přikryla modrou atlasovou pokrývkou, která již k tomu určena byla, a nechala na polštáři uschnouti. Psisko navyklé mazlení nechalo s sebou dělat, co chtěly. Potom šla s ním trochu na procházku do zahrady, aneb když byly v hlavním městě, vyjely s ním v kočáře. V poledne měl k druhému snídaní trochu zadělávaného masa a ve čtyry hodiny sekaninku z prsíček kuřích, koroptvích neb jiného lehko záživného masa. To se denně střídalo, aby se mu nepřejedlo. Lokaj vždy na porcelánovém talíři jídlo mu na stůl přinesl a prostřel, jinak by se psisko bylo jídla ani netklo, a po obědě musel mu hubu utřít. Ostatní hodiny dne uběhly mu hejčkáním, hraním, až ho zase Sára na lůžečko uložila. Jestli se trefilo, že nechtěl Jolínek hrát ani žrát, tu se domnívaly, že je nemocen, a hned se poslalo k lékaři. Když byly na panství, nebylo tak lehko s předpisem a měly již vždy recept s sebou. Lékař byl sice hodný a šikovný muž, ale psíka nikdy léčit nechtěl; mamsel Sára ovšem radila, aby mu paní ze Springenfeldu vzala deputát, že to paní hraběnka také tak udělala lékaři a že ještě rád přišel, anebo aby si vzala domácího lékaře, ale v tom ji paní poslechnout nemohla, na venku nebyl jiný lékař na zavolání a domácího lékaře si vydržovat bylo jí přece trochu drahé. V hlavním městě to bylo jinak, tam nebyli všickni lékaři tak pedantičtí a našel se, který milostpaní za několik dukátů i pro psíčka prášek předepsal.

Jedenkráte se paní ze Springenfeldu roznemohla — a Joli byl celé dny, co ležela, smuten a u postele její ležel. To paní pohnulo. Mamsel Sára povídala, že hraběnčin Joli též tak smuten byl, když se hraběnka jednou roznemohla, a že hraběnka tenkráte tak pohnuta byla, že určila psíčkovi doživotní penzi pěti set zlatých, když by ji přežít měl. To se paní ze Springenfeldu velmi zalíbilo a za vznešeným příkladem hraběnčiným i ona taktéž ustanovila pět set zlatých stříbra pro psa, kdyby déle živ býti měl než ona, a pět set tomu, kdo ho chovat bude — a to vše písmem svým i pečetí dotvrdila. Mamsel Sára, jestli psíka dříve si předcházela, potom ještě víc. Když se pověst o této podivné závěti v kruzích přátel paní ze Springenfeldu roznesla, všickni chválili nejen panskou štědrost její, ale i ušlechtilý cit, který v tomto ustanovení se jevil. Přirovnali ji k jedné kněžně, která dostavši koně krásného od svého miláčka, schválně maštal pro něho samého vystavět dala, v níž byly dubové parkety, mramorový žlab, žebřiny i stojany polírované. Měl i svého sluhu, a když se jí vrch koně jezdit znelíbilo, nesměl nikdo více naň sednout. Jen ho na procházku vodili, žemlemi a otrubami krmili, každý den dostal kus cukru; a takové pohodlí by měl až do smrti, ustanoveno bylo též písemně.

Jen pan Skočdopole ustanovení to paní neschvaloval, ale jen v mysli. Choval se k ní více než šetrně a pražádných překážek v jejích marnostech jí klást si netroufal, z příčin, které nikdo nevěděl, a protož nechal i to být — mysle si: do té doby než umře, kdoví kde pes bude! Pan Skočdopole měl též svých slabostí, ale přitom byl srdečný, dobrý a urozenost svou vysoko nestavěl, staré jeho jméno bylo mu přece jen milejší a ten přívěsek koupil jen proto, aby měl v domě pokoj. Jeho vášeň dříve již byl lov a panství ho těšilo jen kvůli tomu. Přátelé jeho byli samí lovci a s těmi se vzájemně navštěvoval. Nedbali tak přísně na tu etiketu, nebyli tak ulízaní jako panáčkové okolo paní se kroužící, bylo v nich zdravějšího jádra, a proto pan Skočdopole raději v jejich společnosti po lesích těkal, anebo při poháru vína rozmlouval než v salónu vůní zapáchajícím své paní, kde nikdy volno mu nebylo. Služebníci však i úředníci raději pána měli než paní. Mamsel Sáru ale nikdo rád neviděl, ačkoliv si ji i Joliho dost předcházeli ti, kteří čeho od pána obdržeti chtěli, každý se bál křivě se na ně podívat. Jediní, kteří se ho nebáli a z malého kavalíra pranic si nedělali, byli venkovští bizonové, řezničtí, ovčáčtí, hlídací a ostatní hrubiánští psové. Když mamsel Sára poprvé do zámku přijela a s ním na procházku si vyšla, tu se okolo něho sběhli, sápali se naň, zuby cenili, neslušně kolem něho se otírali a nanejvýše jeho jemnost uráželi, takže mamsel, nemohouc to snést, do náruče ho vzala a do zámku si nesla. Stěžovala si velmi důtklivě na tu sprostou lůzu psovskou paní a navrhla, že by nejlíp bylo, aby se nikdo s psem do zahrady vejít neopovážil. Rozkaz ten se ihned také na tabulkách napsaný okolo zahrady rozevěšel a mimo to vodili Jolínka vždy na dlouhém stříbrném řetízku.

Mamsel Sára byla by ráda více ještě vládla v domě celém i na panství, ale to ještě úplně se jí nedařilo, nebo měl také pán co říci a na neštěstí její neměl ji pán příliš v lásce. Kuchaři nepřála, poněvadž jí nechtěl kořiti se a že jí neposílal mlsky, kdy si jich přála; ale toho měl pán rád a paní také mu přála, poněvadž jeho umělostí tabule její velmi rozhlášená byla a mnozí oň se drali, a protož mu přištívání její neuškodilo. Pannu Klárku také vystát nemohla, ale ta byla dcera staré klíčnice, která již u paniny matky sloužila a co vdova zase u paní mnoho let za hospodyni byla, když ještě nevedli panský dům. Klárinka byla hezké děvče, uměla pěkné i prosté práce ženské, byla tichá a dobrá. Matka ovdověla, když Klárka ještě děcko byla, i dala si ji k sestře na vychování do venkovského městečka, sama pak šla k paní Skočdopolové do služby. Klárinka byla u tetky, až vyrostla, a matka na ni jen pracovala a pro ni střádala. Když se stala z paní Skočdopolové vrchnost a z paní Márinky klíčnice v zámku, tu si vzala Klárinku k sobě. Paní se děvče ale zalíbilo, a poněvadž potřebovala panskou, řekla o ni matce a domlouvala jí, že to bude Klárčino štěstí, že se při Sáře vycvičí, že uvidí svět, a kdyby se neměla jinak zaopatřit, že může později Sářino místo obdržet. Matce se to nelíbilo, ale co měla vrchnosti říci! — »Neudělám to,« myslila si, »přijdu i já o službu a pak bych těch pár zlatých, co jsem pro to děvče nastřádala, aby měla lehčí výživu a sloužit nemusela, sama utratila. Nech jde tedy: pánbůh bude nad ní všude bdít, když se ho nespustí.« Svolila tedy, a Klárka stala se panskou. Sára ji ale vystát nemohla a sužovala ji, kde mohla, a Klárinka, když byly v hlavním městě, mnoho slzí prolila kvůli ní; ale když přijely na panství, kde byla pod ochranou matky, tu si přece na ni netroufala, ačkoliv matka o její zlomyslnosti nevěděla. Klárka si nežalovala. Paní nebyla na Klárku zlá, jakož vůbec na žádného, ale co ona udělala, nezdálo se jí tak pěkné, jako kdy to Sára udělala, ačkoliv si děvče fortele při strojení záhy přiosobilo a mnohdy si myslilo, že by lépe paní přistrojila než Sára. Co však nejvíc Sáru proti Klárce popouzelo, byla mladost a sličnost její, čímž se ona chlubit nemohla, a poněvadž byla i zlá ještě a hrdá, neměl ji také nikdo v lásce, leda jí někteří na oko lichotili, kdy jim potřeba bylo přímluvy její u paní. Klárku každý miloval, nejvíc však správcův písař; Klárka mu také přála a matka její chválila ho, že je hodný člověk, ale mamsel Sára ho právě proto nenáviděla, chtěla, aby jí se kořil. Také ji velmi uráželo, že jí »panno« říkal a ne mamsel. »A což ten písař hrubián neví, kterak mně říkat ? Myslí, že má před sebou sprosté děvče venkovské, že mne tituluje panno ?« schválně jednou Klárince řekla, chtíc ji tím uraziti.

»My sprostá venkovská děvčata,« odpověděla jí Klára velmi vlídně, »nedáme si jinak říkat, to je naše nejkrásnější uctění, ale když vám to nesvědčí, zapovězte si, aby vám tak neříkal. Však mamsel je chybně vyslovené francouzské slovo mademoiselle, a to znamená též panno.«

»Hleďme — vy mne budete chtít poučovat, co to znamená! Já dávno zapomněla, čemu vy se teprv učit musíte,« hněvivě jí odsekla mamsel. Podobné hádky byly často mezi nimi, ale Klára vždy v pravý čas přestala — a tím zavřela ústa i své odpůrnici.

Když paní do zámku přijela, čekali ji úředníci a tam ji vítali: tak ona to měla ráda; pan důchodní pomáhal jí z kočáru, pan správec chopii se šálu jejího, jejž v kočáře ležet nechala, a písař, jakkoli by nejradě ji byl Kláře k službám býval, uposlechl pokynutí správcova, a skočiv ke kočáru, chtěl vzít do náručí psíčka. Sára myslíc, že pro ni sahá, nahýbala se k němu, když ale po psíku sahal, zlostně se ucukla a sama po psíku sahala, ten ale oběma proklouznuv dolů z kočáru skočil. Písař se rychle po něm sehnul, pes ale pod kočár utekl. Tu Sára vykřikla, paní se ohlédla, a vidouc psa pod kočárem, také vykřikla, jako by již po něm bylo. Strhl se povyk pro nic za nic, neboť se psíku pranic nestalo; »ale kdyby koně byli trhli kočárem, jaké neštěstí by to bylo,« opakovala Sára ustavičně, Jolínka k srdci tisknouc, a při tom vždy na písaře jedovatým svým okem šlehla.

Ubohý písař dělal si naději, že se stane pojezdným, byl k tomu i oprávněn, myslil si již na hezkou hospodyňku a tu mu pan správec, když bylo po vítání, povídá: »No, vy jste si to vyvedl; bude div, stanete-li se nyní pojezdným. Třeba, abyste si psíčka udobřil, sice je po všem!«

»Když mám štěstí svoje psovi děkovat, raději je budu hledat jinde. Já myslím ale, že bude pán dle zásluh a spravedlnosti jednat,« řekl písař zkormoucen.

»Což je to platno, — paní vládne pánem a paní zase vládne mamsel a pes. Jinou radu vám nemohu dát, než abyste si mamsel zavděčil a zase jí vládnul.«

»Nikdy to neudělám, té zlé sani se kořit nebudu, aniž snad psovi tlapky líbat,« hrdě se ozval písař.

»Můj zlatý Kalino, někdy třeba i čertu svíčku zažehnout!« usmál se správec, který písaři přál.