Ruch (almanach 1870)/V cizině

Ruch (almanach 1870)
Znělka	V cizině	Před mým rájem se mi zatmělo

Údaje o textu
Titulek:	V cizině
Autor:	Emanuel Miřiovský
Zdroj:	ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 110–113. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.[editovat]

Svaž mi kytku, panenko má,
to dokud jsem ještě doma;
zejtra kdo ví, co se stane,
děvče moje milované.

Zejtra kdo ví, zdaž mi více
květy svážeš do kytice;
jiní lidé, květy jiné,
a mé srdce při tom zhyne.

II.[editovat]

V mlhavé noci plášti
jsem u břehu mořského lkal:
O vyjdi, má hvězdo, hynu,
a pláč můj zní pustinou skal!

Odráží se od nich a zmírá
jak bez vesla na moři loď;
o vyjdi má hvězdo, vyjdi,
a k přístavu mne doprovoď.

V mlhavé noci plášti
jsem do písku jmeno Tvé psal;
zdaž zpomnělas na mne v tu chvíli,
kdy pláč můj zněl pustinou skal?

Odrazil se od nich a skonal,
jak bez tebe skonám i já;
jen po skalách zazní k moři:
Maria! Maria! — —

III.[editovat]

Na obzoru cosi kráčí,
jak sbor duchů ze hřbitovů,
a mé oko v němém pláči
smutně zírá k nebes krovu.

Stěžeň praská, plachty dmou se
jak mých ňader žalu vlny,
a postavy lodí pnou se
vzhůru — pohled tajůplný!

Tam ta loď jak naše sláva,
pokořená po staletí, —
každým mžikem výše vstává —
snad že k štěstí břehům letí.

Oči moje zaplakaly,
zasténalo v mé to hrudi —
vyjdi ženo-lodi v dáli.
dětí tvé se ze sna budí. — —

Loď k nám blíže přiletěla,
holá loď a kupci na ní,
jimž je slávou blaho těla.
v kasu zlata tužby plání.

IV.[editovat]

Na sever v noci daleko
k vesnici přišel jsem
a v domku bílém starušku
za noclech prosil jsem.

Ta vítala mě ve slzách:
„Jak zdaleka že jsi?“

„„O mnoho, mnoho je to mil,
přes hory, přes lesy,
přes moře celé, celou zem —
a ještě, ještě dál.““

„Kéž by ti, drahé dítě mé,
bůh cestu požehnal!“

„„Mám doma taky matičku,
však bledší než jste vy,
teď asi šeptá otčenáš
a hledá úlevy.

Ó jděte, moje myšlenky,
až k ní tam k posteli
a povězte jí, oči mé
že pro ni slzely.

A skropte samy podušku
i ustaranou líc;
že líbám ji stotisíckrát,
však nevrátím se víc…““