Věštírna delfská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Věštírna delfská
Autor: Josef Král
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 111–114.
Licence: PD old 100
Související články ve Wikipedii:
Věštírna v Delfách

Za šeré dávnověkosti rádi se lidé ve věcech důležitých utíkávali k bohům svým o radu a pomoc. Domnívaliť se, že bohové, pečliví jsouce osudů lidských, ochotně hlasem věštcův i rozličnými zjevy nebeskými dávají na jevo vůli svou, ukazujíce smrtelníkům cestu, po níž by nejjistěji došli cíle vytčeného. Tato víra vedla i Řeky i Římany k tomu, že se nechápali žádného činu vážnějšího, dokud nezvěděli, jaká by v tom byla vůle boží, a dodávala jim při všelikých podnicích zmužilosti a síly. Známo, že Řekové, prve než vypluli z Aulidy ku Troji, dotazovali se věštce Kalchanta, jenž přízní Apollonovou znal běh osudů budoucích, jaký konec válka vezme. S jakou radostí vítávali v bojích s Trojany blesk Diův za jasného nebe na zemi spadlý, pokládajíce jej za znamení sobě příznivé! Jak ochabovala jejich odvaha, jestliže se domnívali, že nejvyšší správce osudů lidských úkazy neobyčejnými na jevo dává svou nepřízeň. Dětinná tato důvěra v božstvo nevymizela u Hellenův ani za těch dob, kdy dostoupivše ponenáhlu vítěznými boji s cizinci vrcholu své slávy jasnějšího nabývali názoru o božstvu a pochybovati počali o možnosti tak blízkých styků s bohy, jakých dopřáno bylo dle pověsti hrdinným jejich předkům. Tak se stalo, že i za pozdějších dob věštcové i věštírny byly u vážnosti nemalé, hlavně pak nejproslulejší z nich, věštírna delfská.

Apollon prý sám, bůh slunce, jež dle slov pěvce Homera, ozařujíc paprsky svými všecek okršlek zemský, vše vidí i slyší, založil věštírnu tuto v malebném okolí města Krisy i ustanovil za kněze chrámové Kreťany. Místo, na němž vystavěti kázal umělcům Trofoniovi a Agamedovi svatyni svou, i pověstmi k němu se vížícími i přirozenou svou povahou nabádalo příchozího ku zbožnosti a naplňovalo jej posvátnou hrůzou.

Na jižním úpatí Parnassu, na jehož temeni bůh Bakchus slavíval za dob nočních veselé reje s bujnou družinou Satyrů, jak soudili Hellenové ze záře ohňové ob čas na dvojím vrcholku jeho prý probleskující, v sousedstvu sluje Korycké a pramene Kastalského, odvěkého to sídla Nymf, v krajině tedy takořka bohům zasvěcené, Apollon rozbil stánek svůj uprostřed vysokých a téměř holých skal nad propastí, z níž ob čas omamující studené páry vystupovaly. Sám skolil prý na místě tom saň, zvanou Pythonem, jež okolní obyvatelstvo po dlouhé doby plnila hrůzou a strachem. Necítila-li se na místě tomto posvátném mysl každého Hellena bohům svým bližší, nemohla-li tuto kojiti se nadějí, že vyslyšeny budou božstvem prosby její a stesky?

Starý chrám delfský zničen byl požárem r. 548. i nahrazen za nedlouho novým, vystaveným nákladem bohatého rodu Alkmaeonoviců, tehdáž z Athen vypověděným, od korintského mistra Spinthona. Ve svatyni chrámové, v níž ztrácelo se v zemi zřídlo Kassotis, vypryskující nedaleko chrámu, stála právě nad propastí výše popsané trojnož; na té postaveno bylo křeslo věštkyně, jejímiž ústy bůh vůli svou projevoval. Před trojnoží stáli dva orlové zlatí po obou stranách kuželovitého bílého kamene, jenž střed země naznačoval; tam prý setkali se orlové, jež Zeus od západu i východu byl vyslal, označujíce takto místo toto za střed celého okrsku zemského. Věštkyně, Pythia řečená, za dob dřívějších bývala vždy mladistvá dívka; v pozdějším věku brávány k úřadu tomu ženy i padesátileté, ale vynikající životem bezúhonným a z rodiny počestné a zachovalé. Zprvu věštíval bůh ústy vyvolené věštkyně pouze jednou za rok, v měsíci od Delfských bysios řečeném za doby jarní rovnodennosti. Když se však zmohla chvalná pověsť o věštírně delfské tou měrou, že nejen veškeré téměř obce hellenské ve věcech obecních, nýbrž i soukromníci rady boží se dovolávali, ba že i cizí národové a vládcové, jako Kroesus Lydský, Tarquinius Zpupný, poslední král Římský, nedbajíce daleké a obtížné cesty, posýlali ku proslulé svatyni posly s hojnými dary, aby se doprosili pomoci Apollonovy: věštilo se denně, ačli bůh nepříznivým znamením při obětech před věštěním konaných na jevo nedal, že nemíní toho dne odpovídati na otázky sobě činěné. Když pak jedna Pythia nemohla zastati úřadu svého, ustanovovány bývaly dvě, tři, jež v konání svaté své povinnosti se střídaly.

Aby se vypátralo, je-li bůh ochoten prosebníkům věštiti, konali ti, kdož se boha dotazovali, vavřínem jsouce ověnčeni, krvavé oběti; obětovány bývaly hlavně kozy a býci, ovšem vždy zvířata zdravá a bezvadná, aby oběť byla bohu mila. Shledali-li knězi, zvířata před obětí prohlížející, na nich jakou koli vadu, vykládáno to za neklamné znamení, že bůh nezamýšlí toho dne věštiti; odloženo dotazování se boha na den jiný. Byla-li znamení příznivá, Pythia připravivši se k vykonání úkolu svého rozličnými očistami, vstoupila do svatyně i zasedla na křesle. Před tím pívala i z posvátného pramene Kassotis řečeného i brávala do úst ratolesť vavřínovou. Pythii provázíval kněz, řečený prorok, jenž jí dával otázky od těch, kteří boha za radu žádali, ústně nebo písemně naznačené. Neméliť věřící sami práva tázati se přímo věštkyně, nýbrž vstupujíce v pořádku losem ustanoveném do chrámu, očekávali výroku božího v síni vedlejší, ku svatyni přiléhající.

Pythie omámena jsouc parami z propasti pod trojnoží vystupujícími pronášela obyčejně slova nesouvislá, jichž smysl teprve prorok obřadu přítomný hleděl se dopátrati, i sestavoval pak z nich odpověď, obyčejně v řeči vázané, již doručoval čekajícím věřícím. Odpovědi ty byly buď zřetelny, zvláště když bůh přímo něco nařizoval nebo zakazoval, buď nejasny a temny; bylo ovšem Hellenům napínati často veškeren um svůj, aby pravého významu temných slov se domyslili. Zvláště tenkráte, kdy se lidé tázali boha všetečně ve příčině věcí, jež proniknouti mohli sami rozumem svým, aneb o pravdivosti jeho pochybujíce ho zkoušeli, rád prý temnými odpovědmi svými mátl a sváděl na scestí. Nesmíme se domnívati, že snad kněží, skládajíce z nejasných výkřiků Pythiiných odpovědi své, dopouštěli se úmyslně podvodu a klamu; aspoň nedělo se tak za dob, kdy nebyla ještě otřesena u Hellenů víra v bohy od předků zděděná.

I knězi zajisté jako lid věřili pevně, že v nesouvislých slovech věštkyně tají se hluboký smysl a pravda neklamná; možná ovšem, že leckdy vykládali si slova její podle vlastního přání svého. Než jsouce z pravidla mužové vzdělaní a potřeb obcí řeckých dobře znalí, podávali zajisté výklad věštby Apollonovy takový, jaký se jim zdál býti obci neb jednotlivci za radu žádajícímu nejprospěšnějším. Z té příčiny nelze upírati, že věštírna delfská působila mezi Hellenstvem vespolek nesvorným a svářivým blahodárně. Vždyť bůh delfský neposkytoval pouze rady ve věcech náboženských, nenařizoval pouze, jaké bohy a jakým způsobem v jednotlivých obcích ctíti jest, jak usmířiti jest hněv rozhněvaného božstva a nabyti opět přízně pozbyté: i ve svárech občanských, ve válkách, jež jeden kmen hellenský se druhým často vedl, zhusta Hellenové docházeli do Delf, aby na mínění Apollonovo se vyptali. Kolik utišil tu svárů, zamezil krvavých bojův a třenic moudrou radou svou nebo rozhodným rozkazem bůh delfský! Víme z dějin, že i ústavu Solonovu i zařízení Kleisthenova v Athenách schválil výrokem svým, že Kyrenským domácími sváry tísněným poradil, jak by obec chřadnoucí povznesli na předešlý stupeň květu a slávy.

Tak docházely zákony v jednotlivých obcích lidmi dané takořka posvěcení božského, a tím dodáno jim u lidu vážnosti a úcty. Tím zamezil se i leckterý zákon nespravedlivý a krutý, ježto kněží delfští osvíceností ducha nad ostatní lid daleko vynikajíce vší snahou svou k tomu se nesli, aby surové některé zvyky v lidu od pradávna obvyklé vykořeněny byly a místo nich zavládl všude způsob a mrav ušlechtilejší.

Blahodárné toto působení trvalo v síle neochablé až do válek Perských. Za těchto válek, ve kterých se bránil hlouček hrdinných Hellenů proti přesile vojů perských z Asie se valících, aby svobodnou dosud Helladu sklonili pode jho otrocké, ve kterých s nadšeností dříve nevídanou skupili se veškeří téměř kmenové pod týmž praporem k posvátnému boji za volnosť a svobodu. Pythie byvši tázana o radu, počínala si bojácně, radíc k poddajnosti neb útěku. Touto nerozhodností věštírny nemálo zviklána byla odvěká důvěra ve věštby delfské. Hellenové počali spoléhati více na zdravý soud vlastního rozumu, a tak klesala pomalu neobyčejná vážnosť, jaké věštírna až do oněch dob byla požívala. Nicméně nepozbyla nikdy svého působení; teprve když vzmáhajícím se křesťanstvím podvrácena na dobro víra v božstva pohanská, i věštírna delfská pozbyla svého významu.

Nádherný chrám opuštěn, nesmírní pokladové jeho, kteří tam nakupeni byli od králův, obcí i jednotlivců chtějících vděčnost svou projeviti bohu za dobré rady sobě udělené, rozchváceny jsou rukama lupičů. Posvátné místo, jehož nedovedly rozkotati zástupy perské byvše před chrámem samým neviditelnou rukou boha samého rozprášeny a zahnány, ponenáhlu pustlo i stalo se za krátko opuštěnou, nehostinnou, skalistou pustinou, kterou bylo před založením chrámu delfského. Skrovné jenom trosky hlásají dnešního dne někdejší slávu místa, na němž všickni Hellenové v tolik kmenů nesvorných rozštěpení cítili se národem jedním, jejž v jeden celek vázal netoliko jeden jazyk a původ, nýbrž i jedna víra, jeden bůh, k němuž v naléhavých potřebách všickni bez rozdílu s důvěrou se obraceli.