Kalendář Zlaté Prahy/1895/Ubohý Befka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
(přesměrováno z Ubohý Befka)
Údaje o textu
Titulek: Ubohý Befka
Podtitulek: Z řady povídek „Země“
Autor: Metoděj Jahn
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 31–38.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Z jara, sotva se ukázaly zelené pastviny, objevil se v pasekách nový obyvatel, pasák Befka… Dostavil se z rána na pastviště pod březovým hájkem s dvěma běložlutýma kravkama a s tučnou, dvouroční jalovicí.

Befka byl bos, v barchetových šatech; na hlavě měl špičatý klobouk, jenž byl proto špičatý, že střecha na něm sklesla a celý klobouk prodloužil se do výšky; skoro všichni pasáci na vsích mívají takové klobouky.

Vzezření Befkovo bylo nepříjemno. Čelo měl vypuklé, šedé oči hluboko vraženy a pohled skoro surový; široké, fijalové rty měl stále pootevřeny a v nich veliké, žluté zuby, které při úsměvu se ukazovaly ve vší své nehezkosti. Jeho postava byla na čtrnáct let velmi vyvinuta, zvláště ruce měl neobyčejně dlouhé a v dlaních široké.

Befka poprvé vyhnal své krávy, vykázal jim místo a prošel se zeleným pastvištěm nepravidelnými, kolébavými kroky. Dobytek chutě žvýkal první, šťavnatou, orosenou trávu, ani neodtrhuje tlamy od země. Befka strčil ruce do kapes a bezstarostně hleděl na svět. Zrak jeho upíral se na stříbřité plochy pastvišť, na temnící se vršky borovic a na zamžený, ranními parami zatáhly údol, v němž dřímala rodná jeho ves. Neměl nic na práci, leda dávati pozor na dobytek, aby řádně se pásl a nezabíhal na cizí pastviště. Od dětství vůbec nic nedělal, protože jediné jeho zaměstnání bylo pásti krávy a ošetřovati dobytek.

Práce ta byla mu známa, nevyžadovala veliké píle a proto jí ani nevěnoval pozornosti. Za to, jak se podobalo, měl smysl pro své okolí. Zraku jeho neušla žádná podrobnosť, žádná odchylka od jeho denních zkušeností. Zajímaly ho ranní obláčky, rozhozeny jako senové pokosy po východním obzoru, při čemž si připomněl, že včera z rána nebylo nijakých obláčků, že východ byl čistý. Ranním vzduchem projížděly vlaštovky, nějaký lesní dravec zakroužil nádherným letem nad hájkem a v modrém blankytu koupali se jarní skřivánci, tratíce se v oslnivém jasu oblohy. To vše zajímalo Befku, ale myšlének při tom skoro ani neměl, pociťuje toliko bezděčnou, tajnou jakousi radosť z ranního života.

Začal povívati svěží větřík, jak se říká, fučel do rosy. Befka pozoroval, jak se naklánějí vrcholy a kolébají větve, pociťoval příjemný chlad na tváři, ale nepostřehoval zvuků, nepostřehoval onoho táhlého, tajemného šumu lesa, nikdy nic od dětství neslyšel — byl hluchoněmý! Pravili, než se narodil, že vedle matky uhodil hrom, proto prý Befka ohluchl.

Befka byl sirotek. Loni na podzim umřela mu matka na horkou nemoc, a na jaře otec Martin spadl se střechy při tesařské práci, odrazil si ledviny a následkem toho zemřel.

Po rodičích zbylo na pět měr země, kus lučiny a dřevěnice; ale ta byla určena na dluhy. Befku vzal k sobě do pasek strýc Michal Jurečka. Pole i s loukou připadly jemu, ale za to měl povinnosť, živiti a pochovati chlapce. Povinnosť ta nebyla v celku zlá, protože role byly v dobré poloze a lučina také byla výborná. Michal Jurečka sám neměl dětí a proto chlapce vzal; hodil se aspoň pást dobytek.

Když strýc přišel domů od bratra, jenž pořizoval poslední vůli, vypravoval o tom ženě Barboře radostně rozrušen.

„No a vzal’s Befku?“ rychle zvídala tetka.

„A vzal, proč bych nevzal? Aspoň nám někdo opase krávy — a role také nejsou špatny,“ povídal strýc Michal.

„Ale Befka je mrzák a ne dobrý chlapec, bude s ním kříž,“ namítla tetka.

„A co, takoví lidé nejsou dlouho živi. Befka, vidět po něm, je jakýsi nezdravý. Pysky má modré a uši mu žloutnou. Může být rok, dva roky, a člověk přijde správno k zemi,“ odpovídal strýc.

„Tím se nepořídíš. Někdy takový zákrs přežije zdravého,“ rozumovala tetka.

„No což, jak Pán Bůh dá. Ale země stojí za to,“ doložil strýc Michal a spokojeně utkvěl na myšlénce, že mu přibude země…

Befka neměl tušení, co na něho čeká, a ani valně nerozuměl změně, která v jeho životě se stala. Dosud utkvělo mu v paměti jenom několik hlubších představ: člověk, jenž byl jeho otcem, ležel na bílé plachtě, nehýbal se, jakoby dřímal; potom donesli černou truhlu, dali ho do ní a zatloukli ji. Přišel kněz v bílém rouše, kropil rakev, pohyboval ústy a také ostatní ústy pohybovali. Několik známých mužů doneslo rakev na zahradu, kde byly samé kopečky a na nich železné nebo dřevěné kříže. Týž kněz opět kropil rakev, pohyboval ústy, skládal ruce a pohlížel k nebi. Ještě někdo se strýcem Michalem spustili rakev do jámy. Lidé brali hroudy, házeli je dolů a kázali i jemu, aby tak učinil. On poslechl, hodil několik hrud na rakev a strýc ukázal prstem do jámy a pak na sebe, z čehož Befka vyrozuměl, že má nového člověka, který mu bude poroučeti a, zachce-li se mu, i bíti.

Potom strýc ujal ho za ruku a vedl ho do pasek. Befka šel krotce, poslušně, jako zaprodaný pes do nového domova.

Změna ta celkem neměla pro něho veliký význam, ba zanechala ho lhostejným a tupým, protože nevěděl, má-li se radovati z nové změny nebo býti smuten po člověku, jenž byl jeho otcem. Rozdíl nebyl valný. Strýc Michal podobal se otci, ale byl starší a vzhled dle Befkova soudu měl rovněž příkrý, divoký. Tetka málo si ho všímala, chodila oblečena jako všecky ženské ve vesnici, byla jaksi nelaskava, a proto nevšímal si jí.

Doma strýc Michal ukázal Befkovi tři kusy dobytka, jemu ukázal místo ve stáji k noclehu a naznačil mu rukou, kde bude pásti; však toho dne nevykázal mu žádnou práci.

Po obědě Befka sebral se a šel si ohlédnout pastviště, které bylo nedaleko paseky. Místo zalíbilo se Befkovi hlavně proto, že tu byl sám. Nemiloval společnosti škádlivých, zlomyslných pasáků, kteří mu ztrpčovali život výsměchem, a proto byl vděčen náhodě, že nebude míti žádné soudruhy. Chlapci mezi sebou přezvali ho Befka místo Josef a to jméno mu zůstalo.

Konečně Befka ocitl se na blízku lesa. Dosud jenom z vesnice patříval na lesy a málokdy do nich zašel, proto se zaradoval, že bude stále denně stýkati se s lesem.

Sedl na mech a překvapením rozvíral oči. Před ním zelenala se lesní lučinka a za ní byl neveliký světlý březový hájek. Na bílých kmenech visely spuštěné kadeře bříz, semtam strměl vrchol temné jedle s mladými, jasnými letorosty na koncích větviček a dále táhl se do šířky pruh zasmušilého boru.

Vůně lesa stoupala Befkovi do hlavy a rozčilovala ho. Seděl dlouho a pozoroval, jak břízky se zachvívají a jak potroušené osyky neustále pohrávají listy jako živy. Strom ten zalíbil se mu velmi pro tajemnou hru listů, že v obdivu objímal jeho kmen jako nějakou sobě blízkou bytosť. Od té doby zamiloval si osyku a rád pod ní usedal.

Večer tetka zavolala Befku, nalila do hrnků mléka a přinesla nedávno pečený chléb. Befka v lese vyhladověl, snědl krajíc chleba, vypil hrnek mléka a posud se ohlížel po pecnu. Tetka ukrojila mu ještě větší krajíc a znova nalila mu mléka. Befka chutě pojídal a mlaskal čelistmi. Strýc pozoroval, jak Befkovi chutná, ale tetka bolestně pohlížela, jak mu krajíce v hrsti ubývá.

„Kam se to v něm jenom poděje? Jí jako vlk, kdo ho uživí?“ upozorňovala strýce, ačkoli on sám ho pozoroval.

„No nechť jí, na novém místě obyčejně chutná,“ odpověděl strýc, zapálil si dýmku a vyšel pohlédnout, nepřijde-li v noci mráz. Ale tetka nespouštěla očí s Befky.

Befka postřehl, že strýc s tetkou dorozumívají se o něm, ale nevšímal si toho, jedl a chvílemi díval se po předmětech v jizbě, na kterých však nepozoroval pranic zvláštního.

Po večeři tetka ukázala Befkovi na putny, čemuž on okamžitě porozuměl. Vzal putny a běžel ke studánce v zahradě, vyzděné a nehluboké, načerpal vody a postavil putny do síně. Ale již tetka čekala na něho. Donesla sekyru a ukázala mu na hranici dřev. Befka vzal sekyru a jal se štípati. Tetka s udivenýma očima pozorovala, jak Befka rozpřahuje, jakoby celý strom chtěl poraziti.

„Ty starý, pojď se podívat na Befku, jak štípá. To je chlapík, má sílu,“ pravila ke strýci, který spokojeně pokuřoval na prahu a ženě ani neodpovídal. Měl rád pokoj a nestaral se o Befku.

Však tetka nespouštěla očí s Befky a přemýšlela, jakou práci ještě by mohl zastati, aby nejedl darmo. Ale již nebylo nic na práci.

Naštípav dříví, Befka porozuměl, že má jíti spat do stáje. Tetka vystlala mu slamou poloshnilé, nepotřebné lože, hodila tam starý, moli zkažený ovčí kožich a pod hlavu dala mu ohlavec, vycpaný slepičím peřím. Befka nešel hned do stáje; usedl na násep, složil mezi kolena své neohrabané ruce a zahleděl se na oblohu.

Byla jarní noc, temná a studená. Befkovi se líbilo, že může přehlédnouti veliký kus oblohy s prvními souhvězdími. Vzpomněl si, že doma nevídal tak veliký kus oblohy ani tolik hvězd; vše bývalo zastíněno střechami, kolnou a hustými korunami stromů v zahradě. Ale zde rozestíral se mu široký, nádherný pohled. Nikdo mu nic nevysvětloval o těch světech, do školy nechodil, žádné báje o nich nezaslechl, ale bylo mu rozkošno, pozorovati oblohu. Měl radosť, že noc vysypala mnoho hvězd z temného závoje a že ony tak zářivě plápolají, podobny svatojanským muškám za letních nocí.

Befka nebyl si vědom onoho tajemného nočního ticha, ale přece pociťoval patrný rozdíl mezi rušným životem dne a klidem vše utišující noci. Ve dne často býval hrubý, netečný ke všemu, ale když přišla noc, jakoby družná nějaká bytosť přisedla k němu, laskala se s ním a osvěžovala ho svým líbezným dechem; tenkráte vždycky pozoroval, že je mu jaksi dobře. Befka dlouho seděl na náspu před stájem, hleděl vzhůru, jakoby se dorozumíval s hvězdami a s pološerem stromů, dýchajících silnou májovou vůni do studené tmy. Na mysl mu vstoupily poslední události dne. Rozpomínal se, jak strýc byl k němu netečný a jak tetka zle na něho pohlížela při večeři, jako by se byl něčím provinil. Celkem tušil, že noví jeho živitelé nebudou k němu laskaví a možná, že budou ho i bíti.

Pojednou postřehl na svých kolenou cizí jakousi hmotu. Stará rezavá kočka vskočila mu na kolena a krotce lísala se k novému obyvateli. Befka se polekal, shodil kočku, ale ona opět vyskočila k němu a lichotila se znovu. Podařilo se jí, nakloniti si Befku, který ji pohladil po hřbetě a začal chovati se k ní velmi přátelsky. Od té doby se spřátelili. Kočka večer přicházívala k němu a přes den spávala v jeho posteli ve stáji.

Naseděv se venku do vůle, Befka odešel do stáje, otevřel si malé okénce, kterým noc nahlížela hvězdnatýma očima, a dlouho seděl na posteli, přemítaje o posledních příhodách.

Ráno posnídal, přinesl vody, naštípal dřev a poprvé vyhnal své stádo. Tetka jako včera upírala na něho zlobné oči a každé sousto hltala zároveň s ním.

Na pastvě Befka zdržel se do poledne, sedě pod známou osykou, maje radost z neustávajícího ševelu jejího listí; potom napojil dobytek na potoku a hnal jej domů. Ale stala se nehoda. Jalovice dosud nezvyklá jarní píci ochuravěla. Když strýc to zpozoroval, rozlítil se, vzal provaz, jímž se přitahuje pavůz, a šel se spravit s Befkou, jehož měl za příčinu všeho zla. Ukázal s jalovice na Befku a počal ho bíti. Befka chápal, že něco se stalo, ale nevěděl, proč ho bijí. Řval bolestí, skákal divoce a vyrážel ze sebe nesrozumitelné zvuky. Když strýc ho pustil, schoulil se pod kolnu a pátral po tom, proč ho bili. Viděl, jak něco lili jalovici do chřtánu a jak ona divoce vyhazovala zadníma nohama. Porozuměl, že něco zlého se přihodilo jalovici, ale nebyl si vědom nijaké viny.

Odpoledne už nepásl a do večera neukázal se strýci na oči. O večeři donesla mu tetka hrnek mléka a krajíc chleba na práh u stáje a odešla. Befka byl rád, že nemusil býti nikomu na očích, snědl všecko, ale ještě měl hlad. Večer neusedl na prahu, zalezl na svou postel a dlouho seděl, připamatuje si celou nehodu. Otevřel si okénce a vyhlížel jím do hluboké jarní noci. Stará kočka zvětřila Befku, vyškrábala se okéncem zrovna na jeho postel, sedla mu ke krku, polísala se a uvelebila se u něho. Befka se mrzel, že ho bili, nejen že kočky neshodil, nýbrž ještě jí postlal svůj kabát a byl rád, že někdo ho navštívil v jeho opuštěnosti. Domníval se nejinak, než že kočka viděla, jak bezprávně ho bili, a že přišla ho politovat; proto pocítil zvláštní pud k nepatrnému stvoření, jakoby bylo jeho povinností chrániti je před hrubostí lidskou.

Následujícího dne tetka přišla do stáje, ukázala Befkovi na dobytek, podala mu bičiště a máchla rukou ven, ale pohrozila mu prstem, ukázavši na jalovici, aby si dal příště pozor. Befka sklopil zrak, zablýskl zpod čela na tetku a vyhnal krávy na pastvu.

Přešlo několik dní… Befka pásl dobytek, jedl mnoho, nosil vodu, štípal dříví a v noci spával ve stáji, maje kočku u svých nohou. Na pastvě seznámil se se sousedovým chlapcem Ondřejem. Zprvu choval se k němu přátelsky, ukazoval mu všelicos a naznačoval zvláštními pohyby němých lidí, ale brzo zchladl takový poměr mezi nimi. Ondřej byl o dvě léta mladší než Befka, vyváděl rozličné nepěkné kousky, protože měl zvůli od rodičů; otec totiž z jara odcházel do cihelny a matka chlapci velmi nadržovala. Ondřej často škádlil Befku a schválně práskával bičem na zlost Befkovi, který takovou věc pokládal za nerozumnou. Někdy se pitvořil a skákal jako Befka a vůbec dráždil ho, jak jen mohl, že Befka začal vyhýbati se mu.

Jednoho rána Befka seděl pod osykou, zajímaje se pohybem obdivuhodného stromu. Z čista jasna přiběhl k němu Ondřej s podivně svítícíma očima, které věstily divokou radost a nepěkné úmysly. V ruce nesl sovu, kterou hned ukazoval Befkovi. Befka dosud neviděl podobného dravce, proto pozorně ohmatával jeho drápy a podivoval se velikým, tmavým očím, které chvílemi se otvíraly. Ale Ondřej, maje snad v úmyslu zalíbiti se Befkovi, uvázal sovu za nohu ke bříze, ulomil proutek a počal jím šlehati dravce, který okamžitě vylétl do výše, ale zadržev se na provázku, klesl zpět a bil sebou o zem v šíleném vzteku. Befka porozuměv, že dravci se ubližuje, pohrozil Ondřejovi, ukázav prstem na ptáka, narážejícího o březový kmen. Ondřej buďto nerozuměl, nebo ze zvyku chtěl poškádliti Befku; schválně nepřestával šlehati lesního zajatce. Jeho počínání dopálilo Befku, že chopil Ondřeje za ramena, mrštil jím k zemi a rychlým pohybem oderval provázek od kmenu. Pták, jakoby zatušil okamžik nové svobody, vzepjal se a odletěl do borového lesa.

Ondřej shrabal se ze země, pohrozil pěstí Befkovi, polevoval si marnými nadávkami a naschvál vzal bič a práskal jím, aby Befku dopálil. Befka, od přírody prchlý a popudlivý, znovu chytil Ondřeje, otloukl mu hlavou o březový kmen a nedosti na tom: vyndal z kapsy provázek, klekl na Ondřeje, svázal mu ruce a přivázal ho ke bříze, jakoby ho chtěl spokutovati za uvázaného dravce. Ondřej házel a zmítal sebou nejinak než lesní pták, řval, soptil a posléze i prosil, ale Befka, raduje se ze své msty, odběhl za svými kusy a nestaral se o chlapce.

K poledni hnal domů, ale již na něho čekal strýc Michal a zlým pohledem přeměřil netvornou jeho postavu. Kromě něho stála na nádvoří rozcuchaná, červená sousedka s naškrobenými rukávci a podobna rozezlenému kohoutu. Přišla právě s Ondřejem, který zle se mračil na Befku a pořád ukazoval na hlavu. Vypravoval strýci celou věc valně zkrácenou na svůj prospěch a dokonce tvrdil, že ho chtěl Befka zařezati. Sousedka zakládala si boky, házela rukama a stále ukazovala na Ondřeje a na Befku.

Strýc Michal vážně kroutil hlavou, odvedl Befku pod kolnu a sřezal ho notně pavůzníkem. Befka se zkroutil pod dříví, ležel a řval, nepozoruje, jakou radost taková scéna působila Ondřejovi.

„Lidská duše neuvěří, co my tu vystojíme s tím zákrsem. Kdyby ho raději Pán Bůh vzal, aby nesužoval světa,“ vykládal strýc sousedce s opravdovou tváří.

„Však ho Pán Bůh nadarmo nepoznačil a neranil na jazyk. Věřím vám, máte s ním kříž… Ale náš tu ani kuřeti neublíží,“ pravila sousedka, pohladivši svého chlapce po otlučené hlavě.

„Nebyl bych si vzal Befku na krk, ale co dělat… aby role nepřišly do cizích rukou. Jsou hned po rodičích našich. Byl by hřích pustit je z rukou,“ pravil strýc, pokyvuje hlavou.

„Pravda,“ dodala sousedka a odešla i s chlapcem.

Befka dlouho ležel pod kolnou, ohmatávaje se na místech, kde strýc ho bil, a posléze vstal a odešel do lesa. Potloukal se lesem do večera, trápil se a všecek zoufalý hleděl ujíti zlému životu a strýcovu bití, ale nemohl najíti žádný východ.

Když se šeřilo, přikradl se domů, minul opatrně tetku, která v zahradě pásla na místě jeho, a sedl na práh stáje. Strýc, ač tetka mu schvalovala, aby Befkovi nedalo se nic k večeři proto, že nepásl, přece mu ukrojil krajíc a zanesl mu ho. Befka nepohlédl na strýce, vzal krajíc a jedl. Snědl celý krajíc, ale ještě měl hlad. Odešel do stáje, podíval se na postel a překvapením rozevřel ústa. V nohách ležela stará kočka a pod ní se hýbalo něco maličkého jako živí tvorové. Kočka plaše, s utrpením pohlédla na Befku a roztáhla se na slámě. Befka porozuměl všemu, přehodil kočku starým kožichem a vylezl na postel. Napadlo ho, že ve spánku mohl usmrtiti mláďata, a proto si umínil, že je umístí jinam. Ale nešlo to. Kočka neodcházela od mláďat a bráti jí koťat se neodvážil. Proto se schoulil do klubka a polohladov usnul.

Za čtrnáct dní přihodila se zvláštní věc.

Befka pásl pod březovým hájkem, seděl pod osykou a dohlížel na dobytek. Bylo již k večeru. Hájek lehce houpal větvemi nad hlavou Befkovou a temnil se večerním soumrakem. Několik kavek obletovalo vrchol vysoké jedle, kde nejspíše bylo hnízdo s mláďaty. Befka nerad vídal tyto ptáky, protože nejčastěji se objevovali na podzim, kdy končily veselé pastvy a nastávaly nečisté dny a večery v mlhách. Potom zajímala ho obloha, lehce při západě nažloutlá jako zkalená jarní voda. Po ní plul dlouhý obláček podoby ještěra nebo velikánské ryby; proti němu pohyboval se jiný, dle Befkova názoru veliký bílý pes. Befka pozoroval oblaky, až se prostoupily a smíchaly v netvornou směs, rozplynuvše se po obzoru. Ve své živé fantasii Befka snil představu, že pes sežral rybu, ztloustl z toho nemotorně — a puknul. Obraz ten velmi se mu zalíbil.

Najednou spatřil na pastvišti kočku. Usoudil, že je to strýcova kočka, křičel na ni „o o o“ a házel rukama. Kočka plížila se travou, jakoby něco čenichala. V okamžiku prošlehla lesem záře a modravý dým zahalil několik břízek. Kočka na pastvišti vyskočila, něco jí strčilo v před — a svalila se. Befka užasl. Pochopil, že kočka je mrtva, že někdo jí udělal konec. Vstal a běžel směrem k ní. Ale než doběhl, zvedl již kočku s nevlídným pohledem vysoký, shrbený hajný, který slídil po kočkách na poli, protože v tu dobu počínali se rozbíhati z doupat mladí zajíčkové po pastvě.

Befka přiběhl k hajnému, podíval se na lesklou hlaveň jeho ručnice, ukázal prstem na kočku a pak na něho, naznačuje, že hajný ji zabil. Hajný mlčky přikývl a ukázal na sebe, čímž velmi popudil Befku. Kdyby nebylo prožluklé ručnice na rameni, jistě byl by se vrhl na něho. Ale onen kus lesklé ocele vzbudil v něm strach před smrtí. Proto jenom pěstí pohrozil hajnému a odešel.

Večer, jakmile Befka přihnal dobytek, podíval se do stáje na koťata, všecka již hladova a nešťastna. Koťata, počtem tři, dosud byla slepá; lačně otvírala drobné tlamičky. Befkovi bylo líto ubohých stvoření, pohlazoval je a byl k nim velmi něžný. Předsevzal si, že je bude chrániti a živiti. Kdesi pod kolnou našel střepinu z potlučeného hrnečku, odlil jim mléka od večeře a počal je napájeti; přidržoval jim tlamičky u mléka.

Živil je po tři dni. Ale zaslechnuvši kdysi v nepřítomnosti Befkově pronikavé kňučení z otevřeného stáje, tetka zavolala strýce a ukázala mu koťata v Befkově posteli.

„Co s nimi? Kdož je bude živit? Staré beztoho už není třetí den,“ rozvažoval strýc Michal, škrábaje se v hlavě.

„Kdož ví, co s kočkou se stalo. Nejspíš ji Befka sprovodil se světa. Beztoho není v něm nic dobrého,“ pravila tetka, která poslední dobou všecky zlé příhody přičítala na vrub hluchoněmého pasáčka.

„Kdož to může soudit, naposled třebas Befka. — Ale co tu s těmi?“ opakoval strýc, ukázav očima na koťata.

„Krátká porada. Zahlaď je a zakopej pod hrušku. V létě beztoho jsou myši v poli a na podzim nám někde kočku dají,“ navrhla tetka.

Strýc bezpochyby uznal výhodu té rady; odešel do stodoly pro motyku, aby za tepla zbavil se nepotřebných stvoření…

Na večer Befka přihnal dobytek a neměl nic pilnějšího, než podívat se na své chráněnce. Byl rád, že jest k něčemu na světě, a proto svědomitě plnil povinnost živitelnou. Spatřiv prázdnou postel, ustrnul. Napadlo ho, že strýc schválně mu vzal koťata a zahubil je. Ovšem, strýc byl člověk přísný, bil ho, nelaskavě s ním zacházel a odňal mu koťata, aby ho podráždil. Umínil si, že ani se nepodívá na něho.

Po večeři usedl na práh stáje nešťasten. Neměl již, čemu by se oddal; pociťoval trpkou opuštěnost. Nikdo na světě nepolaskal se s ním, nikdo mu neporozuměl, lidé byli k němu hrubí a nenáviděli ho. Z té příčiny zamiloval si němé tvory, ale i ty mu zhubila lidská hrubost. Uvažoval o novém neštěstí a trápil se, nemoha nikomu sděliti, co ho tížilo.

Nazejtří byla neděle. Befka jako obvykle pásl, ale do kostela nešel, protože ho tam neposýlali. Dříve někdy chodíval do kostela, zvláště dokud žila matka, která mnoho se modlila. Befka nerozuměl, co kolem něho se děje, ale podle pohybů ostatních vykonával vše, co se patřilo. Tušil, že jest na jakémsi neobyčejném místě, protože ostatní, jinak odění než o všedních dnech, nehybně seděli a upírali zraky k oltáři se zlatými anděly a s hořícími svícemi. Obyčejně obdivoval se andělům, velikým obrazům v mohutných, temných rámcích, sledoval pohyby duchovního v pěkném, květovaném rouše. Však protože mu teď nikdo neporoučel, aby šel do kostela, zapomněl docela na kostel, jen podle lidu lépe oděného soudil, že je neděle a že v tom čase chodíval do kostela.

Odpoledne po nešporech strýc Michal vyšel s tetkou do pole. Zraky jejich spokojeně utkvívaly na úrodě. Zajímaly je toliko věci, v kterých rolník žije: záhony podrostlých zemáčků, vysoká, vymetávající réž, jasně zelené pruhy žita a bujará tráva na lučinách. Brali se kolem svých polí, hovořili málo, ale ve zracích obou byla spokojenosť. Potom přešli do údolu s mělkým potůčkem. Za ním byly Befkovy role.

„Ty starý, Martin přece dostal lepší role po rodičích. Podívej se na tu réž, to jsou klasy. Pán Bůh věděl, že to nebylo po spravedlnosti,“ pravila tetka podrývavým přízvukem.

„Mhm,“ dodal strýc Michal a přikývl hlavou.

„A tu ta louka — za čtrnáct dní může se séci. Bude tu sena! Můžeme je odprodat a přikoupíme kravičku,“ rozumovala tetka.

„Můžeme,“ schválil strýc, jemuž někdy nebývalo do řeči.

„Stojí za to, žes Befku vzal. Je špata, zatvrzelý, jí za čtyři, ale země to nahradí,“ mluvila tetka.

„A kdyby ne té země, vyhnal bych ho,“ propověděl strýc; zapálil si dýmku, spokojeně prohlížel si úrodu na Befkových záhonech a těžkým, lenivým krokem capal za tetkou…

Večer tetka nachystala Befkovi skrovnou večeři, aby zkrotl. Ale ani to nespomohlo. Befka už dávno na své příbuzné zanevřel a neměnil se.

Přiblížily se svatodušní svátky. O svatvečeru Befka spatřil nějakého pasáčka ubírati se domů s nůší lipových letorostů. Vzpomněl si na starý rok venkovský o tom čase a vylezl na mladičkou lípu v zahradě, aby natrhal lipových větviček. Vyšplhal se jako veverka, ale náhodou povolila pod ním větvička, Befka spadl a vzkřiknul. Strýc s tetkou vyběhli, spatřili Befku pod lipou, ale neulekli se.

„Kdo ví, nebude-li z toho mít smrt. Nebožtík bratr také tak zahynul,“ pravil strýc.

„A kdyby už raději netrápil světa,“ doložila tetka.

„A nic mu nebude, i kdyby si skroutil krk,“ pověděl strýc, nechal Befku tak a odešel i s tetkou do jizby.

Strýc se neklamal. Befka, zalezl do stáje a nevečeřel, ale nazejtří vstal jako ryba a hnal krávy na pastvu.

„Kozel ví, z čeho je ten Befka,“ povídala si tetka na prahu vidouc Befku živého a zamračila se. Toho dne byla mrzuta až do večera.

Za čtrnáct dní byla senoseč. Strýc Michal vstal s kohoutím zpěvem o druhé hodině, na prahu naklepal kosu a ve střevících vybral se kosit. Obloha byla projasněna, z lesa a země dýchal chlad noci. Louka dýchala ranní svěžestí.

Strýc řádně osadil kosu na držadlo, plivl na ruce a poprvé rozpřáhl se do Befkovy louky. Kosil s radostí pohlížeje na širokou plochu tučné trávy. Ráno přišel Befka se snídaním, postavil chléb s kořalkou na mez a kosým pohledem zadíval se na klátící se tělo strýcovo, které spíše podobalo se stroji než člověku.

Strýc zahlédl Befku, odložil kosu, sundal klobouk, pokřižoval se a díval se za odcházejícím Befkou. Dychtil po zemi jeho, spatřoval v něm zlého soupeře, dnes poprvé s neobyčejnou silou na něho zanevřel. Mohlo se přihoditi, že úřadové by odevzdali chlapce jinému člověku, protože Befka, jak pozoroval, byl nevrlý a špatnými pohledy prozrazoval, že není spokojen se svými živiteli. Tyto myšlénky zapadly na dno jeho lakotné duše.

Nazejtří tetka dala Befkovi hrábě a šla s ním na louku. Strýc již tam byl, obraceje povadlé, zešedlé pokosy páchnoucího sena. Spatřiv Befku, upřel na něho chmurný svůj zrak. Befka nerozuměl tomu pohledu, ale jenom si vzpomněl na ošklivou ropuchu, která chtivý, zeleně svítící zrak upřela na luční kobylku. Ostatek si strýce nevšímal, obracel pokosy a snažil se býti daleko od příbuzných.

„Podívej se, proč Befka se nám vyhýbá?“ pravila tetka.

„Má cosi za lubem.“

Tetka umlkla, vykonávala svou práci a strýc rovněž mlčky ohýbal se nad hráběmi.

Následujícího dne seno bylo natlačeno do kup a příštího odpoledne strýc vyjel na žebřinovém voze, aby je svezl domů. Bylo parno. Vzduch jako pára chvěl se nad šedými klasy odkvetlé rzi. Strýc seděl na voze, potil se, nemyslil na nic. Chvílemi šlehl bičem.

Zpozoroval, že příjezd na lučinu je velmi nesnadný pro příkrý svah a potrousené balvany, trčící ze hlinitého břehu. Vzpomněl si, že bratr Martin tu kolikráte se zvrhl a pokaždé se zmiňoval při té lučině: „louka — chvála Bohu, ale cesta hrdelná.“ Befka právě rozhazoval s tetkou jednu ze zadních kup.

Befka a hrdelná cesta — tyto dvě představy vyrůstaly v jeho mysli, prostupovaly se, až srostly.

K večeru strýc stál na voze, šlapaje nohama seno, které tetka podávala s Befkou. Bůh ví, proč zůstalo tolik sena a proč strýc usoudil, aby všecko se naložilo na tento vůz; vždyť bylo možno jeti po čtvrté. Ale strýc rozumoval, že není radno bráti seno rosou podešlé; proto nebylo jiné rady, než uložiti na jeden vůz ostatek. Strýc nedbale kladl seno a na náruční straně mnoho ušlapoval, zapomněv, že třeba právě opačnou stranu dobře ulačiti, aby vůz se nepřekotil.

„Slyšíš, Michale, kladeš mnoho na náruční stranu. Abychom nezvrátili,“ upozorňovala ho tetka.

„Nic neškodí, slehne se to a srovná, až vyjedem,“ odpovídal strýc, prohlížeje si fůru s obou stran.

Befka chtěl ukázati na svou sílu, schválně napichoval na vidle mnoho sena a svižně vyhazoval je na vůz.

Strýc přitáhl pavůz provazem a seskočil s vozu. Byl zbledlý a ruce se mu třásly.

„Pojedeme!“ pronesl, šlehl bičem a schválně bral se k náruční straně.

Ale tetka, obávajíc se neštěstí, upozornila strýce: „Pojď raději po sedlové, po ruce pusť Befku.“

Strýc odešel a postavil na své místo Befku. Kázal mu zapíchnouti vidle do sena a rukou mu naznačil, aby opíral se o ně. Befka vykonal rozkaz a šel po náruční straně. Vůz těžce pohyboval se po sežaté lučině a zabořoval kola do země.

Na svahu, kde se sjíždělo s břehu na cestu, vůz sjel rychle, náruční zadní kolo narazilo na balvan, a vůz překotil se k náruční straně. Strýc s tetkou odskočili. Těžký pád vozu zaduněl a zachvěl zemí.

„Befko!“ křikla tetka, ale strýc rychle ohlédl vůz a dobytek, nestala-li se škoda.

„Chvála Bohu, nestalo se nic,“ sjelo mu z úst.

Tetka myslila, že Befka objeví se na druhé straně, ale strýc zrovna obešel vůz, spráskl ruce a vykřikl: „Befka je pod vozem!“

Tetka vykřikla a nepřestávala bědovati okolo vozu.

„Co děláš, nekřič, musíme shodit seno,“ okřikl ji strýc, vzal vidle a počal shazovati seno.

„Pravila jsem, neklaď tolik na tu stranu,“ tetka obviňovala strýce, škubajíc seno s vozu.

„Kdož to věděl! Udělal jsem po tvém, pustil jsem Befku na náruční stranu.“

„Vůle boží!“ dodala tetka.

„Je to tak, čekala na něho smrt. Mělo to být… bylo mu to souzeno,“ strýc dodal vážně.

Po čtvrť hodině našli pod vozem ubohého Befku. Ležel na znaku, hlavu sraženou do zadu a z úst vyproudila mu krev.

Tetka složila ruce a stála, jakoby ji do země vbil. Strýc s odvrácenýma očima naložil Befku na vůz, sám zůstal na poli a přikázal tetce, aby jela domů.

Téhož dne tetka rozhlásila ve vsi, jaké neštěstí Bůh na ně dopustil. Po pohřbu, jenž se neobešel bez tetčina hořekování, povídali ve vsi, že Befka byl v dobrých rukou, protože lidé znali tetku jako řádnou hospodyni a strýc, ačkoli rád škrtil peníze, nepil kořalku a držel na Boha.

Na témž pastvišti, kde Befka pásaval, objevil se za čtrnáct dní nový pasáček, hezký chlapec, který práskal bičem, zpíval a hvízdáním napodoboval kde kterého lesního zpěváčka. Ale nový pasák již nezamiloval osykový strom, jako jeho předchůdce Befka. Osyka stála osaměle uprostřed lesíka a šeptala tesknou zvěsť o nešťastném Befkovi. Ani ona nebude tu na vždy. Zajde lesík a na jeho místě ujme se nová mláď nebo zašumí les klasů. Ale život zůstane tu na vždy se svou proměnou a smrtí…