Uživatel:Skim/Knihy/Výlet na Krym
Spousta škatul leze v kupé,
kufry, vaky ― nemotorně
zavěšen za nimi cupe
čerstvý párek manželský.
Zavazadla místí hbitě.
„Pozor na to!“ ona stále.
„Dobře to tak, drahé dítě?“
„Dobře. Ještě to a to.“
„Ještě kytici!“ A svadlé
květy ve výši již trůní.
Teď se tulí na sedadle,
jak by chtěli v sebe vrůst . .
Dvéře třískají, hlas ztichá,
povely zní, dlouhý pískot,
trhnutí, stroj těžce dýchá ―
vlak vyrazil do noci.
V taktech duní kolejnice,
šerá krajina v zad prchá.
Cestujících zřítelnice
zapadají pod víčky.
On i ona čilí, svěží,
po domácku sobě vedou:
na hrudi mu ona leží,
on ji v pasu objímá.
Hovoří: „Víš, teta Frycka
dojala mě telegramem,
je to duše poetická,
citlivá a nešťastná!“
„Já zas myslím na matičku ―
skoro k slzám pohnula mě:
― Šetří mi mou holubičku ―
Holubičku řekla ― víš?“
„Vím.“ A tlesklo políbení
první, druhé, třetí, čtvrté ―
Zamk jsem oči bez prodlení,
vedli si tak domácky!
Chvíli ticho … „Já mám ráda
otce tvého … jak on tančil!“
„Ba, byl čilý hoch to z mláda,
jak mi říkávala máť.“
„Proč se ona nedočkala
štěstí našeho, viď, drahý!?“ ―
A zas tleskla celá škála
známých zvuků ― ― dřímal jsem
V taktech duní kolejnice,
a sny pestré tančí duší …
Bylo … bylo … není více …
líno jaksi vzpomínat. ―
Chvilkou proberu se … Oni
stále svěží, stále čilí …
s hora intensivně voní
růže v jejich kytici …
Jedem … jedem … Lampa kmitá
na stropě se … údy bolí …
hlava klímáním tím spitá
klesne, jak jí pozvedneš.
Hodina jde za hodinou,
noc se zdá být nekonečnou,
a vlak duní, na zad plynou
cizí, černé krajiny …
Svítá … Sílí, občerství tě
ranní světlo; v duši svěže;
posadíš se chutě, hbitě,
rozhlédneš se dokola …
Kolem ní on rámě točí,
ona na hrudi mu leží,
rozjiskřené jejich oči
vpíjejí se do sebe …
V rozcuchaných vlasech svitky
lístků růží se ji chvějí ― ―
spadaly z té vonné kytky,
jež se třese nahoře …
Nespali as, tak to bývá …
Za to střízlivý svit denní
uhasil ta světla živá
planoucí jim ve zracích.
Zatím co se jistě kladla
noc ta v hloubi duší jejích
čarokrásná, neuvadlá
k upomínkám životním ―
padlo bílé světlo na ně
ostré, přísné denní světlo
ruce rozpletly se maně,
zrak byl vpadlý, žluta líc.
Střízlivá šosácká krajina
šine se kolem tebe;
tesklivě jaksi ji přepíná
nazelenalé nebe.
Obrysy ostré a souladné
barvy dost lahodí oku ―
vše to jest jak dílo důkladné
malíře z třicátých roků
Města a lesy a lučiny,
močály, pole a vísky ―
horizont všude jest jediný;
jak čára rovný a nízký …
Rozlehlou rovinou celá zem;
úzkostně takřka se bojí
vyskočit nějakým pahrbkem
z šosácké plochosti svojí.
Vlak letí … Solidní krajina
šine se stále kol tebe,
půlkruhem teskným ji přepíná
nazelenalé nebe.
Jak starých odraných slípek řad
nesoucích tupě svou bídu,
stojí tu skupiny bědných chat
ve fatalistickém klidu.
Splácány z hlíny a ze slámy,
pár shnilých kryje je došků;
stěny si zívají děrami
a každá kloní se trošku.
Jen zlaté terče slunečnic
velikých, zářících, lepých
hrdě se dívají slunci v líc ―
bolestně zoufalý přepych!
U plotu spadlého vychrtlý pes
vyje si protáhle v pole ―
jedna jak druhá je taková ves,
takové neštěstí holé!
Čápy jsem v houfech zřel na poli
vždy mezi robotným lidem,
tráví tam v přátelském soužití
s jistotným, bezpečným klidem.
Viděl jsem lid ten při práci,
viděl to němé hoře;
žena a matka táhnou pluh,
na mezi děcka, muž oře.
Co čet jsem kdys, teď zjevilo
se v hrůze oku mému;
plod setby dnešní, vzejde-li,
nebude patřit jemu.
Ani ta chata plná děr,
ta není jeho; a v žití
z celého toho života
má jen to živobytí.
Opuštěn zemí i nebesy
cizí lán potem svým skrápí,
jediní zbyli mu přátelé,
ti věrní nohatí čápi.
V houfech jsou na poli, na lukách,
na krovech odraných chatek,
mudrci s rudými zobany,
sny žen a štěstí těch matek.
Viděl jsem na mezích děti ty,
každé tak s tvářičkou smavou,
spokojeně jaksi si kývali
čápové svou bílou hlavou.
Jediní věrní to přátelé,
jediná záruka lidu,
že přece jenom as přetrvá
celou tu haličskou bídu.
Po městech hemží se vojáků
jak v úlu drobných včelek!
Kabátce, kalhoty, čepice
v lahodný pestří se celek.
Kasárny, sbor šedých baráků,
tvrze, kde děla se chrání,
s hrozivou výzvou zří upjatě
k ohromné severní pláni.
V nich, kol nich bez obav, starostí
hemží se pestrá ta chasa ―
přijdou-li molodci kozáci,
děti, to bude zas masa …
Mohylu Kosciuszky viděl jsem
za rána nad Krakovem,
mohylu Unie Lubelské
k večeru nad šírým Lvovem.
Mohyla vítá tě při vstupu,
mohyla v rozchod tě zdraví,
a v jízdě přes tu tragickou zem
mohyla nejde ti z hlavy.
Tak na ty kraje, kde se všech stran
iká, volá, žaluje Bída,
již spurně, tvrdě a výsměšně
jen Bídnost odpovídá ―
resignovaně se dívají
špičaté tiché dvě hlavy …
dva hroby … památka … pohádka
té staré polské slávy …
Už temní barvy. Rostou stíny.
Mhu vydychují močály
Ztratily žár svůj slunce klíny
a teskně rudnout počaly.
Kraj hornatí se, skalní lebí
sní v zasmušilém mlčení.
Na zelenavě modrém nebi
se slabá červeň rumění
jak truchlivý úsměv. Súžuje se
kraj obzoru. Vlak dunící
se pomalej a těžce nese,
jak unaven už, k hranici.
Pod bílým sluncem bílé město leží.
Ulice přímé v nekonečno běží,
v nich řady zaprášených akácií
na chodníky své chvějné stíny sijí.
Kol kaváren, kol krámů, skříní, v davu
tu proudí lid všech národů a stavů
s různými kroji, obličeji, řečí,
chůzí i gesty; šumí to a ječí,
hřmí tramway, mihne ekypáž se skvící,
cinkají zvonky, modří izvosčíci
letí tu tryskem, vojáci se rojí,
a nehnutě jen strážník tady stojí.
A teplý vítr vlá. Prach šedý místy
ve sloupech tančí, akátové listy
do toho prší, vzdouvají se clony
nad kavárnami, krámy, nad balkony.
Nad církví, jejíž průčelí plá zlatem,
pět bání vstává luzným majestátem
zelených, vzdušných s řetězy a kříži,
a ty se do čistého nebe hříží,
jak balony k odletu připravené,
sny, vzdechy, touhami jen naplněné,
sny, vzdechy, touhami, jež dole prýští
se v hemžícím tom bílém mraveništi …
A to je moře! … Teď se valí
Pont Euxinus mi u nohou
tak nekonečný v šíř i v dáli
pod nekonečnou oblohou!
Nuž, předměte mých dávných snění,
má touho, lásko, druhu můj ―
my poznali se při spatření,
hruď vlní se ― nuž, zdráv mi stůj! …
― ― ― ― ― ― ― ― ― ― ―
Víc nepsal jsem … To bylo v Oděsse,
na boulevardu nad širým přístavem,
kdy uviděl jsem moře poprvé …
Ach, moře … já je slýchal duněti
kdys v mládí v slokách Childe-Harolda,
já znal i jeho milé šplýchání
z houpavých Heineových obrazů,
i bylo mi tak čímsi známým už,
že v kůlně básnických mých metafor
dní všedních stávalo se nástrojem,
ba, když jsem psal ty strofy hořejší,
já mínil, že jsem čest mu prokázal,
je nazvav láskou, touhou, druhem svým …
Víc nepsal jsem. Neb jsem se zadíval
v ten segment nekonečných mořských vod.
Hle přístav dole … Kolik korábů
své komíny a stěžně, lanoví
do vzduchu tyčí, splétá, směsuje!
Přivíráš oči … jak bys v březnu zřel
na obnažený, metlovitý les ―
eh, marný obraz! Obří lodě tu
bez hnutí stojí, barvy boků jejich,
běl, cinobr a černé pruhy v nich,
na slunci svítí; klidný, hustý kouř
z některých stoupá; stěžňům na špici
se třepotají pestré praporce
jak přivázaní ptáčci nebozí ―
a kol nich, na nich život! Houfy lidí
drobounkých, směšných sem tam spěchají
s nákladem různým; vozy uhání
za neznámými tobě účely;
vlak za vlakem se šine, ubíhá
po kolejnicích hráze přístavní;
zní pískot, křik, vrzání jeřábů,
řetězů cinkot, táhlé signály ―
a všecko to je na modravé půdě
měkkého moře … Bílí rackové
se pletou těžkým letem kolem stěžňů,
klesají k vodě; drobné kocábky
se kolébají jako kachňata
po modrých plochách mezi koráby;
a vše to potom hráze přístavní
jak šedá úzká rovná pěšina,
(z níž jako boží muka našich cest
se maják zvedá) zavírá a dělí
od šíré pláně mořské …
Tak leží tu a klidně oddychuje
ohromné, modré, jak by nebes báně
se narovnala, ztekutila, klesla
na zemi proto, aby to, co zbylo
nahoře po ní, bledomodrý nádech,
sen nekonečný, zrcadlo měl dole,
v němž nad skutečnosť krasším by se viděl …
Loď pluje v dáli, hračkou dětskou zdá se,
plachtové čluny tkví tam bez pohnutí,
ne větší než jak utržená křídla
bělounkých racků. Bledé nebe klesá
k těm vodám v dálce mírným lehkým sklonem
a šedá čára chví se na rozhraní ― ―
Utřel jsem oči, bylo vlhko v nich …
zrak zpit byl …
Jen zlehka zprvu jako v zahradě
za letní noci bijí komáři
do světla lampy; potom silněji
jak sebral by se drzý vrabců houf
a zobáky a křídly tepali
by do oken ti; pak ne vrabci víc
však havrani to zlí a pochmurní
za mrazu podzimního večera
sklo rozbili by, v jizbu vnikli ti
s proudící zimou ― ty jsi bez moci ―
v zrak, lebku, líc a hruď ti klovali ―
tak vstávali mé černé vzpomínky,
těl nabyly i hlasu ― marno vše,
já nedoved’ jich nijak zaplašit!
Vše ožilo od první mladosti,
co dovede jen vehnat v líci krev;
mé kousky hlouposti i bídáctví,
jízlivost cizí, pýcha raněná,
chudoby podlosť, nouze, bídy hnus,
traplivé scény, chvíle očistce
i muky pekla ― vše to výskalo
a tančilo a vysmívalo se ― ―
― ― ― ― ― ― ― ― ―
Půl dne jsem zíral v širé vody ty,
a když jsem vstal, má duše choulila se
kdes v koutku jako vypráskaný pes …
Signál dozněl … Odpoutali
koráb náš … a s břehu kynou
steré ruce, steré šátky,
steré slední pozdravy.
Hučí šroub, a voda duní
v bílých pěnách … „Novorossijsk“
jakoby se osměloval,
zvolna v moře šine se …
Toť se ví, že kapitán náš,
jak ti všichni z cestopisů,
muž je starý, šedobradý,
obr s srdcem dítěte.
Toť se ví, že vyličoval
večer při sklenici čaje
lodní požár, hrůzné bouře,
kterým doved’ čeliti.
Toť se ví, že pod perutí
hrdinné té zkušenosti
jsme se na houpavé půdě
jako doma cítili.
Když jsem vyšel na palubu,
díval jsem se na ty hvězdy;
bílé, třpytné kynout zdály
vznešeným mi úsměvem.
Díval jsem se na ty vody;
černý, kosmatý kýs netvor
v marném vzdoru reptající
v hřívě nese naši loď.
Žene se s ní, hřivou třese,
vztekle hučí ― marno, brachu,
však ty víš, co by ti řekl
šedivý náš kapitán!
Spal jsem dobře. Tak spát může,
kdo se modlil vroucně k bohu,
by mu zatím v dalné vlasti
zachoval a romnožil
všecky drahé nepřátele,
všecky skromné anonymy,
všecky něžné psudonymy ―
chloubou mého života.
Loď mě mírně kolébala,
moře hučelo mi píseň,
hlučně taktoval mu k tomu
neúnavný lodní šroub.
Jaké jitro! Růžová mha
klesla v chvějící se moře,
nade krajem horizontu
slunce oko otvírá.
Od slunce až k přídi lodi
široká se táhne cesta,
vlnící se, blýskající,
až to v očích přechází.
Jako proud zlatého písku
lil by se tam, hrá to, výská,
Hallelujah lesklé krve
přelámaných paprsků.
Jinak moře pláň je tmavá
jako zelenavý mramor,
roztříštěné pěny vlnek
nádherně jej žilkují.
Na severu v horizontu
vyskočila žlutá čára,
zvlnila se, stloustla trochu
a pak viset zdála se
mezi modrým čistým nebem
a tou zkadeřenou vodou
jako rozvinutá sponka ―
tak jsem zahled Tauridu!
Hledíš … hledíš … Z vodní plochy
zdvihají se miliony
bělovlasých postaviček,
filigránských koketek!
Vida, tanec! Vyskočí jich
v průsvitavých lehkých šatech
celý řetěz. Rozběhnou se
v těsných řadách sevřeny
v polokruzích po prostoru.
Řady zelenavých sukní
poletují, zdouvají se.
Pudrované hlavičky
třesou se a směšně kloní.
Řetězy se přeskakují,
tlesknou, sednou … sukenky se
rozplývají dokola …
rázem vstanou … tančí dále
s vervou, chutí, veselostí ―
rozeznáš jen světlé sukně
a ty bílé hlavičky …
Nereidky mé, díky, díky!
Však mi také líto z duše,
že ta příď barbarské lodi
řady vaše proráží!
Ten kus Orientu leží
drahně let již ve snech mojich ―
poznávám vše: bílé domy,
zelené ty kupole,
minarety nad mečetou,
světlošedé shluky oliv,
vysoké zdi starých zahrad,
mlčenlivé ulice,
i ten záliv slunný, měkký,
modrý, jako luzný zázrak,
s hejny racků, starou lodí,
čluny, plujícími k nám ―
poznávám to: v onom domě
žila dívka krasavice,
bílá, jasná jako měsíc,
když svůj závoj odkryla ―
odkryla jej v starém sadě
pod tichými olivami ― ―
ano, ano, tak to znělo
v dávné staré povídce …
― Potom v jednu tmavou půlnoc
odrazil člun ode břehu
se zašitým chvějným plátnem,
s nemluvnými eunuchy …
Ráno bylo moře luzné,
měkké, modré jako zázrak ―
léta, léta znám ty kraje
ze smutné té povídky …
Rackové se těžce klátí
nad zvlněnou brázdou lodi ―
tak jdou s námi od Oděssy,
bědní, mořští žebráci.
Drobný Řek s protivným smíchem
hází s lodi vytrvale
pecky oliv, slupky dýní,
pomačkané papíry,
dva, tři z racků vždy jak střely
padnou do vln … vzletí vzhůru
a zoufale jaksi pouští
marnou kořist z zobáků …
Pak zas letí … Šedá křídla
těžce švihají se vzduchem,
rudé nožky přitaženy
těsně k bříšku, oči ty
bledé, žebrácké ty oči
upřeny jsou v šumné vlny …
a ten Řek můj vytrvale
hází tam vše možné dál.
Rád zajdu kouřit svoji cigarettu
v tlum pasažérů chudé třetí třídy,
jenž kol svých ranců, vaků, nůší, lůžek,
u komínů se na palubě pestří.
Vždy scéna táž. Na starém koberci svém
tré Turků sedí; hlavy ovinuty
špinavým šátkem; jeden hryže dýni,
a druhý chodidla a krk si myje
desetkrát za den, třetí zírá tupě
přes moře v prázdno; žádný slova nedí.
Židovka vedle šlehá ostrým zrakem
v pravo i v levo nehýbajíc hlavou
a mechanicky, víc už ze zvyku snad
vlnivé, tlusté, černé vlasy češe.
Dva Řekové tu; hrají v karty, prou se,
šermují prsty, křičí bezohledně,
blýskají očima a třesou hlavou,
že myslím už, že nože tasit budou ―
pak hrají dále. Sousedé si toho
nevšimnou ani, jak tu všichni vůbec
kol sebe bez zraku a sluchu chodí.
Tam na lavičce vyhaslým svým zrakem
vábí a chytá každý pohled, úsměv
promenujících kolem důstojníků
chantantu hvězda sešlá, jíž z dob slávy
jen žluté atlasové šaty zbyly
a klobouk à la Rembrandt s pérem pštrosím
a slunečník, jímž vyzývavě ryje
do podlahy, a nabarvené vlasy.
Zde mužíků pár kolem samovaru.
Čaj pijí stále, rozlámou si cukr
na drobné kousky, spořivě si kladou
pro celý stakan mezi bílé zuby
ten kousek jeden, mluví při tom tiše
a bystře, moudře dívají se kolem
tím klidným modrým sympatickým zrakem.
O zábradlí se opřev, zírá v moře
vojáček prostý ― Ukrajiny syn snad ―
protáhlou smutnou dumu notuje si
a pohybuje ostříhanou hlavou.
Arménů shluk tu čilých, nepokojných;
jak rtuť se točí, hlasitě se smějí,
a v černých vousech zuby se jim svítí;
i starý Arab v bílém plášti sedí
tu jako socha; Tatar s liščím zrakem
a svislým knírem ― ― a loď pluje, pluje
s tím pestrým kosmem nesouc všecky k cíli.
I dívám se v ty různé obličeje
a zachycuji trosky cizích řečí
a z pohledů a gest na smysl soudím.
A maně v duchu spřádám si k těm zjevům
pohnutky cesty, různé historie
zašlého žití, kreslím si jich domov,
rodiny jejich ― co dým cigaretty
se zlatým vzduchem jak sen rozeplývá.
A bolestně mě vždycky k srdci píchne,
když černovousý, štíhlý, krásný Čerkes
se z obchůzky po lodi v tlum ten vrací
mdle jiskrnaté oči přivíraje,
neb on ― ó mladosti mé romantiko! ―
vnuk reků Puškina a Lermontova,
vak vleče s sebou, prodává tu šátky
nachové barvy, ubrusy a šerpy,
kam zlatou nití květy, ornamenty
tkají teď čerkeské ty krasavice ―
a nutí, smlouvá, přísahá a kleje,
že s němým úžasem mu naslouchají
Hebrejci šedí, plaší konkurenti,
a vaků svých se ani neodváží
otevřít tady ― ― bědná romantiko!
Tam, kde as teď slunce stojí,
plula jednou hellenská loď,
na níž, jak to slunce, plálo
zlaté rouno z Kolchidy.
Vítr příznivý dul pomoc
veslujícím nahým plavcům,
touhy jejich napřed létly
k sladkým břehům domova.
Jenom Jason v tiché hrůze
zadíván byl k zádi lodi:
princezna Medea stojí
tam jak socha bez hnutí.
Hnědé ruce založeny
na mohutných tichých ňadrech
dívá se v tu stranu, kde as
leží rodná Kolchida …
V tmavých velkých očích plane
teskný smutek … marně pátrá …
modrá dálka pohltila
známé hory otčiny …
Titěrná ta loď ji nese
v cizí město … bude ženou
bledovlasého tam Řeka,
k němuž v jedné hodině
pro ty modré oči jeho
los svůj spjala … toho Řeka,
žvastavého, zbabělého,
jenž tam hrůzou choulí se,
že na její bílé říze
vidí hnědnout rudé skvrny,
kapky krve, které stříkly
na ni z šíje bratrovy …
Sestárlá a zbičovaná
zasmušilá eremitka
vyšla z temna skrýše svojí,
z pozemského očistce:
duše moje sedí v zraku.
Miluje ty hravé vlny,
bílé slunce, dálný obzor,
nekonečnou oblohu ―
A to teplé světlo proudí
dolů, v temnou skrýši její,
ozařuje, vyzlacuje
mučidla tam příšerná,
skrvácené, uzlovaté
biče starých upomínek,
skřipce marných tuch a přání
lůžko hoře kamenné,
hubenou a zasmušilou
bezeslovnou Resignaci,
jež té eremitce mojí
hospodaří řadu let …
K večeru bylo. Stále zřetelněji
se jevil Sevastopol v metě dráhy,
církve a domy v modrou výši spějí
a vstává kraj kol vypráhlý a nahý.
Jasní se barvy. Střechy zelenavé,
bělounký boulevard, světlých oken řady,
tvrz šedivá, z níž civí střílny tmavé,
i kolem lázní nakupené sady
i stožáry a komíny a lodě,
hráz přístavní ― vše v harmonické spleti
roste a roste a po bouřné vodě
se zdá nás vítat, naproti nám spěti.
Klikatým jazykem se vine moře
hluboko v zemi; kolem vystoupají
po bocích kopců drobné domky spoře
a ve výši se těsnit, růsti zdají.
Jsou bílé, nové. Čas měl sotva času,
by krovů plech patinou potáh svojí.
Však místy v moderní se týčí krásu
ruiny černé. Staré zdi tu stojí
osmáhlé ohněm, děly roztřískané.
Máť příroda tu dissonanci tlumí:
je břečťan kryje, svlačec, víno plané
i sosna červená nad nimi šumí.
― Když vjížděli jsme v přístav, potápělo
se rudé slunce daleko kdes v moři:
jak výpar krve vzduchem světlo chvělo,
a voda kolem nás jen krví hoří,
a červený svit hrál na bílých domech,
ruměnil střechy, do země se vpíjel,
na oknech blýskal v zkrvácených lomech,
když parník náš je v chůzi volné míjel.
Kol kasáren jsme pluli. Kolem chmurných
železných lodí. Všude ticho bylo.
Zem zahalila do barev se zpurných,
zhas slunce lesk.
krvavé chvění. Klenba nebes plála,
v ni Malakov čněl roveň černé lebi ―
kdys vpitou krev zem zvolna vydýchala
a v líc ji vmetla mlčícímu nebi.
Tma … Sto medvědů se sápe,
vytrvalých černých potvor,
na loď naši ― ― bozi, jak se
zmítá bědná skořápka!
Skučí, vyjí, syčí, supou,
řvou a těžce oddychují;
ustrašená loď jim marně
zniká v neprůhlednou tmu.
Chvíli běží s námi v kroku –
náhle vzepnou se a vztekle
bouchnou nemotorným tělem
lodi v bok, až zapraská,
padnou zpět a převalí se,
pěna vzletí z tlamy jejich
přes zábradlí … vzchopují se,
zas ten strašný náraz v bok!
A ten chumel letí, supá,
skučí, válí se a vzpíná,
sápe se k nám – – děsná smečka,
pekelný to ryk a řev!
Časem některý ten netvor
položí se pod příď lodi,
vyzdvihne ji na svém hřbetě,
skočí, nechá klesnouti –
časem vyhoupnou se na ni
s prava, leva – šklebí tlamy
na palubu – bestie ty
tropí tu svůj hrubý vtip!
S hora padá trochu světla
se stožární žluté lampy –
i to světlo zdá se strach mít,
bliká tam a třese se!
Vysoko a vysoko tam
září četné bílé hvězdy –
k nám však hledí necitelně
mrazivými pohledy! – –
Bozi mojí, neznám strachu ―
přijde-li však zde má chvíle,
přispějte, bych jako dítě
hrůzou marně nekřičel!
Bylo po všem – všemu konec …
Jak to bylo, nevím ani.
Potvory as v jedné chvíli
rozmačkaly naši loď.
S řevem odběhly si v dálku,
potom bylo ticho, ticho …
A v tom tichu, vím, jak plul jsem
na znak leže na vodě.
Víčka těžce přivírala
unavené oči moje,
v bezevládných údech stála
studená a stuhlá krev.
Ale cítil jsem, znal všecko;
– to je konec – myslil jsem si
s klidným fatalismem Turka,
– konec všemu na věky …
Voda houpala mnou, vlnky
s tleskotem se rozbíjely
o mé tělo – a já cítil,
že jak azur modré jsou.
Slizké medusy se tiskly
k šíji, zádům, nohám, rukám,
chvilkou ryba švihla o mě,
já však sebou nepohnul.
– To je konec … konec … konec …
myslil jsem si, skanduje si
tato slova hlasně v duši
podle kolíbání vln …
Na to ohromný rak jakýs
tvrdý černý – cítil jsem to –
hrobník moře, stisk’ mi rámě
ozubeným klepetem,
táh’ mě dolů jaksi líně
(cítil jsem: jen z povinnosti),
bouřili jsme vrstvy vodní,
a ten šumot slyšel jsem.
Vlek mě spletí stromů, křovin,
fantastické listy jejich
zachvěly se, ssedlé bahno
splývalo s nich třesavě.
Vlek mě níže – náhle náraz –
pískot – hřmot – a kdosi křičí
rázem otevřel jsem oči –
zlatý vzduch – já vyhled ven:
– – – – Jalta! Jalta! …