Uživatel:Skim/Knihy/Východoevropská tragédie a Ukrajina

Stránka:Jaroslav Nečas. Východoevropská tragédie a Ukrajina (1919).djvu/1 Stránka:Jaroslav Nečas. Východoevropská tragédie a Ukrajina (1919).djvu/2

Tiskem Koppe-Bellmann, akc. spol., Praha-Smíchov.

Věnuji svoji práci velkému člověku a velkému Ukrajinci Simonu Petljurovi. Z dalekých Čech posílám mu svůj upřímný a uctivý pozdrav. K této práci použito bylo jednak písemných pramenů, jejichž seznam najde čtenář, který se o ukrajinský život a kulturu zajímá, ve výborném bibliografickém časopise „Knyhař“ v Kyjevě (naklad. „Čas“) s podrobným udáním všech nakldatelství, kde možno dotyčné knihy dostat – jednak osobních zkušeností a informací, kterých se mi dostalo u mých ukrajinských známých.

Děkuji upřímně svým milým a váženým ukrajinským přátelům, kteří mi v Čechách i na Ukrajině poskytli tolik dobrých informacÍ, že mi umožnili sepsání knížky, zejména prof. kyjevské polytechniky Hanickému, prof. university v Kamenci Podolském Dru Čajkovskému, zasloužilému politickému a národnímu pracovníku z Poltavštiny Andrejevskému, pomocníku ministra a družstevnímu pracovníku Dru Sergiji Truchlému, místopředsedovi podolského zemstva p. Rekovi, řediteli kyjevského vydavatelského družstva "Času p. Dru Korolivu a svému dobrému kamarádu Romanu Kyrčivu, kyjevskému reqaktoru, který mne se vzácnou ochotou v mnohém poučil a naučil mne milovati Ukrajinu ještě víc než dosud, jako Čechům velmi blízkou a spřízněnou zemi.

Jaromír Nečas

V Praze, 20.-VII. 1919.

I. Ukrajinofilství a rusofilství.

Jsem upřímným přítelem Ukrajinců a při tom rusofilem. – Mám rád Rusko i nyní, třebaže bylo zničené, bez faktické moci, třebas tam nyní není ani obchodu a průmyslu.

Nezapomínejme v tomto okamžiku na své staré rusoiilství! Naše rusofilství mělo mnoho sla hostí, bylo neujasněné, nevidělo dobře do Ruska a neznalo jeho vnitřních sil a poměrů, ale mělo v sobě přes to vše mnoho dobrého a účelného, bylo často třebas nerozum!lé a dětinské, ale bylo vždy čisté a ideální při své instinktivnosti.

České rusofilstvÍ bylo jednou ze složek v tom velkém boji, který vedl na konec k našemu plnému osa mosta tnění. Rusko nás nezklamalo! Zklamali jsme se my sami, protože jsme znali Rusko jen povrchně a protože jsme nepočítali s reálnými poměry a žili stále v ovzduší starých a nemoderních už hesel a frásí.

Za českou samostatnost padlo a krvácelo několik milionů příslušníků ruských, pokud se Rusko nerozpadlo, a když nastala v Rusku revoluce, přinesla vlastně osvobození a způsobila převrat v mnohých evropských státech. Nemožno zapomenout na to, jak jsme začali žít jiným životem a volněji dýchat v starém Rakousku právě vlivem ruské revoluce.

Konečně i to Rusko bolševické se svým extremnÍm a vražedně sebeobětavým lpěním na marxistických zásadách, které si vykládalo po svém čistě „ruském“ způsobu, přineslo a přinese světu též mnoho poučení, třebas ve smyslu více negativním, a uspořilo nám snad mnoho z toho, co by se bylo eventuelně odehrálo u nás i jinde.

Nesmíme nikdy zapomínat na to vše, co nám Rusko – to staré i to revoluční - prokázalo, a musíme se obracet i na dále s láskou a sympatiemi ke slovanskému východu. Slovanská politika musí být z důvodů ideálních i praktických jedním z axiomů našeho veřejného života, třebaže musí se počítat i s harmonickým soužitím s druhými neslovanskými národy.

Moderní slovanská politika musí však spočívat na docela jiných základech než za předválečných časů. Nesmí být mezi Slovany národů panujících a utlačovaných, nesmí být mezi námi imperialismu – železné násilí a mlhavé nejasné fráse o slovanské vzájemnosti, které nás poutaly před vojnou, nahradíme jedině možnou zásadou o právu sebeurčení a úzkým demokratickým, srdečným přátelstvím.

Tím padnou ovšem naše staré představy o Rusku, padne ten ruský messianismus, jak si jej představovali nejen staří slavjanofilové s pravým zabarvením, ale též ruský messianismus Hercena, Bakunina i Dostojevského.

Každý slovanský kmen musí mít právo žít svým plným životem, cítí-li svoje uvědomění a má-li k tomu dosti životních sil.

Toto právo reklamují pro sebe v poslední době s neobyčejnou houževnatostí a neústupností naši bezprostřední slovanští sousedé, Ukrajinci. Tak chtě-nechtě musíme se za bývat ukrajinským problemem a s tím souvisícími poměry východoslovanskými a to tím více, protože jsme tu bezprostředně zainteresováni i otázkou uherské Rusi.

Před ukrajinským hnutím zavíral násilně oči i neoslavismus a dopouštěl se tím rozhodné chyby. Podpisuji do posledního písmena smělá slova univers. prof. J. Bidla z 20. června t. r., který jako starý český slavista. miluje Rusko stejně vřele jako ostatní Slovany: „My, Čechové, odedávna hlásáme a šíříme myšlénku národního sebeurčení a spravedlivosti i svornosti všech slovanských národů mezi sebou – a to nejen z důvodů utilitaristických, nýbrž z důvodu pravé humanity a pokroku, a nebáli jsme se je předkládati ani reakčním. vládám a nacionalistům ruským. Hájili jsme národní práva Poláků v Rusku a pokoušeli jsme se nejednou o smír Rusů s Poláky na zásadě národního sebeurčení a humanity. Že jsme byli předbojníky těchto myšlenek, to nám získávalo sympatie všech Slovanů i mnoha národů neslovanských, a imponovali jsme tím i velikoruským nacionalistům a zpátečníkům. To byl i základ hnutí novoslovanského, jehož však slabou stránkou bylo, že přední jeho představitelé zavírali oči před otázkou ukrajinskou a běloruskou, takže vypadalo navenek jako předbojník velikoruského imperalismu.

Jedině správné stanovisko jest podle mého mínění uznání existence a samostatnosti národa ukrajinského bez výhrad a se všemi praktickými toho důsledky, bez ohledu na další se utváření jeho poměru k Velikorusům. To je také nejspolehlivější cesta k řešení otázky obnovení říše ruské, která jen tehdy bude pro Slovany vůbec a pro nás zvláště znamenati mocného souseda a (chceme-li) ochránce, bude-li silná ve svém nitru: a silná ve svém nitru bude jen tehdy, dovede-li se smířiti se skutečností, že Ukrajinci nejsou totožní s Velikorusy a že jsou samosta tný národ a politický celek – čili dovede-li rozřešiti správně a spravedlivě svou národnostní otázku.“

Ve své práci chci právě ukázat na pprávněnost a odůvodněnost slov prof. Bidla, podepřít je skutečnostmi z poslední doby.

Předvedu českému čtenářstvu v hrubých, neúplných rysech novou Ukrajinu, tak jak se na ni dívá Čech, Slovan, a jak se na ni dívá praktický člověk, který klade váhu na fakta, na čísla, néJ. skutečnou životní sílu. – Láska k Slovanstvu diktuje mi tato slova a nutí mě, abych napsal ruským i druhým slovanským politikům: „Dívejte se na vývoj kolem sebe otevřenýma očima. Nepřehlížejte národoní a sociální probuzení Ukrajinců, kteří žili dosud vedle Vás nebo pod Vámi jako v zakletí, přesvědčte se, co v Ukrajincích vězí, jaké je jejich jádro a jaký je nynější skutečný stav Ukrajiny a zařiďte se dle toho!“ - Novou Ukrajinu chápe těžce člověk stojící stranou. Avšak nynější její stav, vysoká ukrajinská lidová kultura, ukrajinská literatura, vývoj ukrajinského hospodářského života v posledních časech (vysoko stojící družstevnictví a práce v zemstvecp (a konečně politické události nejposlednější doby, kdy Ukrajinci odkázáni sami na sebe bijí se a drží statečně jak proti Polákům, tak proti ruským bolševikům, ukazují zřejmě tlI velkou sílu, že s ní musíme počítat, že ji musíme respektovat a napomáhat k tomu, aby se uplatnila ve slovanském světě jako člen slovanské rodiny a aby se nem usi!a obrátit o pomoc jinam, k našim nepřáteltlm, kteří se o přízeň Ukrajinců velmi pilně ucházejí a snaží se Ukrajince k sobě připoutat.

Počítají při tom, že Ukrajinci nenajdou pochopení u svých slovanských sousedů a že budou přímo nuceni hledat někde jinde oporu. Znají dobře slovanské slabé stránky i slovanskou psychologii!

Zmařme ty výpočty, pokud nám škodí, dělejme spravedlivou a rozumnou slovanskou politiku.

Češi nemají práva a nemají k tomu ani sil. aby se míchali do vnitřních záležitostí našich východních slovanských sousedů. Ale jejich povinností českou, slovanskou i lidskou je pracovat dle možnosti k tomu, a. by nastala shoda mezi Rusy i Ukrajinci, aby se zmírnily protivy na obou stranách a aby došlo k harmonickému soužití obou národů po náležitém poznání a ocenění skutečných sil a snah lidu, jak toho vyžaduje zásada sebeurčení národů i jiná hesla nové doby.

Otázka ukrajinská není jen záležitostí ruskou, ale : slovanskou!

II. Z kulturního života nové Ukrajiny.

Ukrajinská literatura.
Rozvoj nakladatelských družstev ukrajinských.
Ukrajinská lidová kultura a hudba.
Divadla na Ukrajině a jejich rozkvět v poslední době.
Ukrajinské malířství a sochařské umění.
Ukrajinské školství.

1. Ukrajinská literatura.^[1]

Jazyk národa a jeho literatura je nejlepší, nejjistější známkou národního svérázu a samostatnosti. Není ovšem znakem jediným, ale jedním z prvých kriterií.

Ukrajinci mohou být hrdi na svoji literaturu. Vyrostla za nejtěžších okolností, pronásledována ve školech i v úřadech. Vyrostla z milionových mužických niass, v nichž dříme sice velká utajená síla, ale které jsou přece jen temné a analfabetické (z více jak 80%) k takové výši, že může se směle přiřadit k ostatním slovanským literaturám, a až svět pozná výtvory ukrajinských spisovatelů z posledních dob (Frankovy, Lesji Ukrajinky, Kocjubynského, Vynnyčenka), zařadí ukrajinskou literaturu nebo aspoň část jejích moderních, mladých autorů do litera tury světové.

Osud ukrajinských spisovatelů byl tragický. Není mezi nimi jednoho, který by nebyl těžce trpěl a strádal pro svůj národ. Dvě největší jména ukrajinská, Ševčenkovo a Frankovo, mohou být přímo symbolem mučennictví.

Je téměř neuvěřitelným zjevem, že se v posledních dobách podařilo ještě starorusínským reakcionářům prosdit tu a tam článek v českých novinách, ve kterých negují celý ukrajinský kulturní život a označují ukrajinštinu za pouhou smyšlenku a intriku německou, ukrajinský jazyk pak za umělou fonetiku Wasilkovsko-Smal-Stockou. Ukrajinský jazyk stojí dnes jako samostatný, ruštině ovšem blízký, ale přece jenom úplně samosta tný s boha tou literaturou i kulturou. Jeho samostatnost přiznala sama Petrohradská akademie nauk v památném spise „Ob otměně stěsněnij maloruskaho narěčija“ z r. 1905, ve kterém výslovně protestuje proti pronásledování jazyka maloruského (ukrajinského) a uznává odlišnost jazyka velkoruského a ukrajinského a žádá, a by zrušeno bylo censurování spisů psaných ukrajinsky.

Předseda „Moskevské společnosti slovanské kultury“, výborný slovanský jazykozpytec Th. E. Korš, hájil též v r. 1911, docela rozhodně názor, že Ukrajinci jsou svou literaturou a národním svérázem docela odlišní od Velkorusů a že tedy Rusko musí změnit svoji politiku všeruskou v politiku slovanskou, uznávající též právo Ukrajinců na život.

Je ovšem pravda, že. před tisíci lety užívalo se v Kijevě i Moskvě téměř jednoho spisovného jazyka. Ale to nebyl ani jazyk ruský, ani jazyk maloruský (ukrajinský), nýbrž z Bulharska přinešený, mrtvý, staroslovanský církevní jazyk, který se potom vyvíjel samostatně v Rusku i na Ukrajině a který ovšem zněl v ústech prvního velkého ruského spisovatele Puškina docela jinak než v ústech prvního význačného ukrajinského spisova tele Kotljarevského.^[2]

Puškin psal spisovnou ruštinou, Kotljarevskyj pak už v r. 1798 užíval lidového jazyka ukrajinského. V téže době, kdy čeští buditelé začali křísit český národ – tedy před 120 lety – začíná též ukrajinské literární probuzení.

A dnes mohou se Ukrajinci vykázat velkou a mocnou literaturou (většinou ovšem literaturou krásnou), která je nejen jazykem, ale zejména duchem úplně ukrajinská a samostatná.

V ukrajinské literatuře není možný ani typ Tolstého s asketickým, utopickým eval1geliem dobra a heslem „Neodporuj zlu násilím“, není v ní možný a nevyskytuje se v ní ani Oblomov ani bratři Karamazovi, není v ní možný ani Arcybašev. Jen z daleka, hodně z daleka upomíná Vynnyčenko v některých svých pracích na Gorkého.

Ruská literatura, největší a nejkrásnější ze světových literatur je svým rázem, svou duší úplně odlišná od literatury ukrajinské, do níž nalezly více vstupu vlivy západoevropské a která je – jako celý ukrajinský veřejný a politický život – proti ruské litera tuře střízlivější, národnější a veselejší. Nenalézáme v ní toho ponuře 'filosofického tónu, jakým se „vyznačují veliké a hluboké tvory ruské. V mnohém blíží se ukraj. literatura spíše liter. české než ruské.

Protože Ukrajinci byli národnostně utiskováni (v Rusku. byli jazykově a národnostně až do revoluce utiskováni daleko hůř než Češi v Ra kousku), ozývá se v pracích ukrajinských spisovatelů téměř vždy velký protest proti národnímu i sociálnímu útisku. Ukrajinští spisovatelé snaží se vyvést temný mužický lid z poroby k světlu, udělat z "mužíka ct člověka a činí tak živou mluvou lidu, která mluví jedině k srdci prostého. člověka a může ho probudit ke kulturnějšímu životu.

* * *

Když se schylovalo 18. století ke konci, stál ukrajinský národ na kraji záhuby. Jazyk jeho byl zahnán ze škol, úřadů, vyloučen ze všeho veřej ného života, v kruzích vzdělanců hovořilo se jen rusky a polsky.

Jenom v chudých selských cha tách, u ujařmeného lidu udržela se – jako kdysi u nás v Čechách – rodná mluva, rodná píseň, národní zvyky a obyčeje.

Do doby největšího tlpadku ukrajinství spadá vystoupení lidového spisovatele a filosofa Skorovody, který při svých toulkách po Ukrajině přednášel písně a bajky, namířené proti pánům a boháčům. Udeřil tím na lidovou strunu. Mnoho z jeho písní zachovalo se až do dnes. Tak mluvily lidu do duše.

Počátek ukrajinského písemnictví znamená Kotljarevského "Eneida“, vydaná r. 1798 v Petrohradě, první dílo, psané čistou ukrajinštinou. " Eneida CI, dýšící láskou k rodnému jazyku a lidovým obyčejům, rozšířila se po celé Ukrajině a dočkala se brzy trojího vydání.

Poltavské zemstvo uctilo památku Kotljarevského, zakladatele písemnictví ukrajinského, v letech 1894–8 postavením pomníku s nápisem:

"Budeš, baťku, panuvaty,
poky žyvuť ljudy,
poky sonce z neba sjaje,
Tebe nezabuduť.

Ivan Kotljarevskyj, peršyj ukrajinskyj narodnyj poet. Rodyvsja roku Božoho 1769, spočyv 1838.

Láska Kotljarevského k rodnému jazyku, národním selským zvykům a obyčejum zračí se též v první operetě ukrajinské „Natalce Poltavce“, uvedené na scénu v Poltavě r. 1819. „Na talka Polta vka“ hrála velkou úlohu v historii ukrajinského divadla, udržela se celých sto let na jeho repertoiru a náleží do dnes k nejoblíbenějším divadelním kUSllffi pro živý dramatický spád, znamenitě líčené typy a krásný jazyk. Byla přeložena i do druhých jazyků slovanských a hrála se také na velkoruských divadlech.

* * *

Otcem národa ukrajihského, jeho vlastním buditelem a největším spisovatelem je Taras Ševčenko, jehož „Kobzar“ a „Hajdamáci“, vytištěné v čtyřicátých letech minulého století, rozletěiy se jako blesk po celé Ukrajině a zajistily Ševčenkovi slávu nesmrtelného genia.

Ševčenko je ukrajinský Hus, Komenský a Svatopluk Čech v jedné osobě, čistá, za lid trpící postava, vychovatel národa a slavný spisovatel.

I Před 4 roky slavila se památka stoletých narozenin Ševčenkových a rozepsaly se o něm noviny všech národů.

Dětská léta prožil Ševčenko v bídě. V 11 letech osiřel úplně a trávil potom mladá léta jako syn nevolníka v panské službě. V r. 1838 vykoupili Ševčenka na svobodu za 2500 rublů vzácní lidé, kteří poznali jeho malířské nadání a duševní bystrost. Mezi jeho vysvoboditeli byl i ruský poet Žukovskij.

Ševčenko odchází do Petrohradu, učí se v Akademii krásných umění malířství a skládá při tom v roku 1840 svého „Kobzara“, v r. 1841 „Hajdamáky“. V r. 44. dokončil Ševčenko studia a odchází s diplomem na Ukrajinu. Tou dobou je už známým a slavným po Ukrajině.

Burcoval svými písněmi národ, volal ho k boji za svobodu Ukrajiny, hřímal proti útisku, proti nevolnictví, proti udržování národa v temnotě a slova jeho – prostá a mocná – čítána inteligenty a rozuměli jirrl i v nejchudších chatách.

30letý Ševčenko zakládá s prof. university kyjevské Kostomarovem, všestranným spisovatelem Kulišem a ještě několika mladými nadšenými lidmi bratrstvo „Kyryla a Metodija“, jehož působení a cíl popisuje prof. Hruševskij slovy:

„Nazvali je bratrstvem „Kyryla i Metodija“, prvních učitelů slovanských, kteří přinesli na Ukrajinu literaturu, osvětu i slovo Kristovo. Snažili se dosíci toho, a by nebylo nevole mezi lidmi, aby zrušeno bylo poddanství tak, aby jedni lidé nebyli otroky druhých.

Aby nežili jedni lehce a druzí v těžké práci, aby nebylo rozdílu mezi mužíky a pány nebo kupci, aby měli všichni stejná práva. Aby každá víra a národnost byla svobodna, aby každý člověk mohl věřit tak, jak sám chce a nebyl nucen ani k pravoslaví ani ke katolictví.

Aby bylo volno tisknout všechny knihy a časopisy bez pronásledování vrchností, aby nebylo možno trestat lid za to, kdy vyslovuje svoje myšlenky a je mezi lidem šíří.

Aby každý národ slovanský, mezi nimi i ukrajinský, živ byl samostatně, dle své vůle, pod svojí vládou; aby vláda byla volena dle přání lidu; a by nevládl a nepanoval jeden národ nad druhým, ale aby žil každý svobodně, aby žily národy toliko v bratrském svazu mezi sebou, společnými silami si pomáhaly a bránily.“

Ševčenko propagoval tedy už před více jak 70 lety ve svém bratrstvu největší ideály dneška: „Sebeurčení národů a ligu národů“. To, co hlásá dnes Wilson v době světové války, bylo na programu Ševčenkově před r. 1848.

Caristická vláda učinila konec všem ideálům, zavřela „Bratrstvo“ v r. 1847 a členy jeho, „bratčiky“, uvrhla do vězení. Mezi jinými i Kostomarova, Kuliše a Sevčenka.

Deset let tráví Ševčenko ve vyhnanství, v těžkých žalářích, nedovoleno mu ani psát po ukrajinsku, ani malovat. Zásluhou hrabat Tolstých dostává se mu v r. r857 amnestie. Ševčenko vrací se z vyhnanství.

Zije však od té doby většinou v Petrohradě a umírá tu v r . 1861.

Tělo Ševčenkovo přeneseno na Ukrajinu a pochováno v Kanevi, nad Dněprem, o kterém Ševčenko tolik básnil, a zbudována mu mohyla, ku které putují nyní každoročně tisíce Ukrajinců.

Ševčenko, týraný a slavený, typický představitel svého mučeného, deptaného národa, odpočívá uprostřed své Ukrajiny; jeho slova však žijí a budou žít tak dlouho, jak Ukrajinci sa mi.

* * *

Ševčenko, který ukrajinský jazyk přivedl do světové litera tury a miloval Ukrajinu nade vše, nebyl nepřítelem Rusů a Poláků. Byl pouze velkým nepřítelem útisku, obracel se proti carismu a despotismu v Rusku a proti šlachtě, bureaukratům a jezuitům v Polsce. Své upřímné slovanské smýšlení vyjádřil v poslání našemu Šafaříkovi ve své překrásné odě na Husa:

„Slavaž Tobi, Šafaryku,
vo viky i viky,
ščo zvi v jesy v odno more
slavjanskiji riky.

Pryvytaj že v svojij slavi
i moju ubohu
leptu, dumu nemudruju
pro Čecha svjatoho,
velykoho mučenyka,
pro slavnoho Husa!
Pryjmy otče! A ja nyškom
Bohu pomolu sja,
ščob usi Slavjane staly
dobrymy bratamy
i synamy sonéa pravdy
i jeretykamy,
Ottakymy, jak konstanckyj
jeretyk velykyj !

(viky = věky, ščo zviv-jesy = že jsi svedl, riky = řeky, leptu = mou hřivnu, nyškom = tiše, ščob = aby, sonéa = slunce, jeretykami = kacíři).

Tato oda byla už dvakrát přeložena do češtiny. Druhé vydání ve výborném překladě Tichého vyšlo k Husově oslavě letošního roku se znamenitou předmluvou prof. Smal-Stockého, ukrajinského filologa a kyjevského akademika.

Lásku k rodné zemi, k Ukrajině, k její minulosti a víru v její budoucnost vyzpíval Ševčenko v tisících dumkách a písních, jež probudily už u velké části lidu národní uvědomění…

Sta a sta Ševčenkových písní znárodnělo, mnoho bylo jich zpracováno hudebně.

Vyplní-li se to, co hlásal Ševčenko, a budou-li se podle toho řídit Slované, dojde skutečně k tomu ideálu slovanské vzájemnosti, jehož si přeje každé české srdce, ať už náleží sociálnímu demokratu nebo konservativci, a každý rozumný demokratický Rus, a ovšem i každý Ukrajinec. – Porozumět Ševčcnkovi znamená porozumět i ukrajinství.

* * *

V posledních letech života Ševčenkova a po jeho smrti stává se Petrohrad střediskem ukrajinského duševního života. Spisovatelé ukrajinští soustřeďují se tu kolem literárně naučného měsíčníku „Osnova“, do kterého psal před svou smrtí také Sevčenko. Buditelé Bilozerškyj, Kostomariv, Kuliš, známá spisova telka Marko Vovčok (pseudonym) a v němž spolupracovali jiní vynikající ukrajinští spisovatelé: Storoženko, Rudanškyj, Nis, Hlibov, Lazarevškyj, Kucharenko, Konysskyj a poprvé vystoupili Rylškýj a Antonovyč. Po prvních velkých úspěších „Osnova“ upadá a zaniká v r. 1862, protože - jak praví Barviňskyj - „poesie bujných větrů, stepních mohyl, čumáků, černobrvých děvčat, zezul a slavíků nebudila už zájmu v době, kdy se přemýšlelo o probuzení lidu, o svo bodě a blaho bytu národa.“ Vidíme, že vývojové fáse literatury ukrajinské i české mají mnoho podobností.

Po úpadku „Osnovy“ přenáší se ukrajinský literární ruch do Haliče. Zarevyč a Wolodymyr Šaškevyč (syn Markijana) vydávají literární týdenník „Večernice“, po zaniknutí jej ím vychází Klymkovyčův politický list „Meta“, později „Niva(', "Rusalka“ a list „Pravda“. „Pravda“ stává se hlavním listem také ruských Ukrajinců. Píší do ní Kuliš, Na vrockyj, Ohonovskyj, Barvinskyj, Konyskyj, Staryckyj a Levickyj-Nečuj.

V desítiletí 1860-70 proniknuty jsou listy a literatura halicská silným národnim duchem.

V r. 1873 stává se Kyjev centrem duševního života. Organisátorem vědecké práce stal se prof. Antonovyč, vedle něho vynikli Drahomanov, Rusov, Lonačevskyj, A. Lysenko, Michalčuk, Vovk (zesnulý před rokem), Žiteckyj, Čubyňskyj a jiní. Tato vědecká práce v oboru ukrajinoznalství byla seskupena kolem kyjevského oddělení Ruské zeměpisné společnosti. - Právě v okamžiku, kdy měl vyjíti třetí svazek „Zpisok“ (souhrn přírodopisných. ethnografických a jiných vědeckých prací), a kdy chystal se Maxymovyč vydati soubornou historii Ukrajiny, vyšel osudný carský květnový úkaz z r. 1876, kterým zapovězeno ukrajinsky psát, vydávat ukrajinské knihy, jazyk ukrajinský vyloučen ze škol, z církve, z úřadů a celého veřejného života. Byl to strašný, nelidský „úkaz“.

Tak udusil brutální carismus ukrajinský život a zadržel svým hrozným bureaukratickým aparátem vývoj na 30 let.

Po carském úkazu umlkli ovšem ukraj inští spisova telé a buditelé na Rusi. Řada jich odešla jako emigranti za hranice, do Haliče, do Švýcar a jinam, aby odtud působila a křísila lid.

K největším emigrantům ukrajinským, kteří působili tak jako kdysi naší emigranti, když byli nuceni pro svoje náboženství a přesvědčení opustit vlast, náleží Mychajlo Drahomanov, největší duch Ukrajiny v sedmdesátých a osmdesátých letech, znamenitý učenec a publicista, profesor university kyjevské a později university v Sofii.

Život jeho byl těžký a hořký tak jako život všech opravdu velkých Ukrajinců. R. 1876 musil opustit svou vlast, protože jeho myšlenky byly tehdejší carské vládě příliš nebezpečny a dýchaly již revolučním duchem.

Odchází jako emigrant do Ženevy a řídí odtud ukrajinský duševní život, stává se otcem radikální strany a vychovatelem mladé generace ukrajinské, zejména Ivana Franka.

Drahomanov přejal odkaz všeslovanského bratrstva Cyrilomethodějskélho o svazu slovanských národů a sta ví jako demokratický člověk s evropským rozhledem zásady bratrstva na hlubší základ, zabýval se hojně sociálními problémy a otevřel v každém směru Ukrajincům „okno do Evropy“. Snaží se zvláště očistit Halič od počínajícího již „austrorutenství“, od rakušácké a neslovanské zpátečnické politiky haliČSkých ukrajinských vůdců.

Drahomanov řešil již před 40 lety problem ukrajinství se stanoviska všelidského. Viděl před sebou 25timilionovou massu ukrajinských mužíků, šlapanou a temnou, ovládanou několika miliony ruského a polského úřednictva a městského. obyvatelstva. Města, úředníci, statkáři, popi a židj úplně ruští nebo polští - a jen ty velké masy na venkově ukrajinské.

Drahomanov viděl dvojí způsob řešení:

Buď nechat mužíky pod dosavadní správou a zachovat jednotu stá tní i jazykovou, rusifikova t úplně Ukraj inu, což však bude mít za následek, že lid zůstane i dále v temnotě a bude bídně vegetovat, protože není vzděláván v mateřské řeči - cizí řečí se nedá žádný národ vychovávat, i když to je řeč příbuzného národa. Uchování ruského rázu na Ukrajině znamená uchování konservativního pořádku a činí z Ukrajiny mrtvou zemi a z jejího bohatství mrtvý kapitál.

Anebo zavedení ukrajinského jazyka jakožto živého a národního, čímž docílí se nejsnáze probuzení nevědomých mass, a z ukrajinského lidu stane se pak opravdu platný člen slovanské i světové rodinv. Drahomanov rozhodl se se vší určitostí pro starou zásadu Komenského: pro výchovu národa v mateřském jazyku.

Píše o tom v listě k akademické lvovské mládeži: „Když nechceme oddělovat inteligenci od lidu a zavádět kastovnictví, když nechceme odsuzovat. duševní práci a literární tvorbu k mrtvosti a nedostatku původnosti, jsme povinni vyslovovat svoje myšlenky hotovou už mluvou národa, mluvou "chlopů“. Otázka ta tyká se však nejen mluvy samé. ale celého směru kultury a činnosti vzdělaných vrstev."

Aškarenko hraje tedy jen po rusku. V širokých vrstvách lidových na Ukrajině nenacházejí však ruské hry obliby a Aškarenko stojí před finanční katastrofou. Po úradě s Sadovským posílá Aškarenko prosbu do Petrohradu aby mu bylo povoleno hrát nepolitické, nenárodní kusy v „malorosijském“ jazyku. Povolení přišlo a s ním i rozkvět a finanční prosperita trupy Aškarenkovy. Je to nejlepším důkazem, že již tenkrát bylo ukrajinství v lidu živé, i v poruštěných městech Ukrajiny.

Současně s tím začíná rozkvět dramatického umění na Ukrajině.

Mychajlo Staryćkyj píše svému národu více než 39 dramatických prací, z nichž některé se staly velmi populárními (na př. „Čornomorci“, „Bohdan Chmelnyckyj“, „Oj, ne chody Hrycju“, „Kruty, ta ne perekručuj“, „Cyhanka Aza“ atd.). Literárně cenné je drama „Ne sudyloś“, kde se dotýká Staryckyj smutného poměru mezi inteligencí a národem, prostým lidem. Řada jeho prací je ze selského žití a potom z ukrajinské minulosti.

Otcem ukrajinského divadla a výlučně dramatickým spisovatelem je Marko Kropyvnyćkyj (1841–1910), originální a hluboký umělec, více však herec a organisátor než spisovatel. Z jeho kusů udrželo se mnoho ještě dnes na sceně (na př.: „Po revisii“, „Vij“, „Daj sercju volju, zavede v nevolju“, „pošylyš u durni“, „Hly taj“, „Dvi semji“, „Skrutna doba“, „Zajdyholova“ a j.). Řeší v nich již nejen různé psychologické, ale i sociální problemy s vřelou láskou a pochopením lidu.

Největším dramatickým spisovatelem té doby je Karpenko Karyj (Ivan Tobilevyč 1845–1907), který vystupuje se silnými a opravdovými kusy, v nichž s velkou věrností a živostí i uměleckým citem předvádí ukrajinské národní žití, jeho vady i přednosti, jeho krásy i boly („Martin Burulja“, „Burlak“, „Rozumnyj i dureň“, „Pidpanky“, „Po-nad Dniprom“, „Sujeta“, „Chazajin“, „Sto tysjač“, atd.). Jsou mezi nimi kusy, které zasluhují překladu a které by na české publikum působily jistě hlubokým dojmem.

Zatím co v Kyjevě vznikl amateurský kroužek Staryćkého a Lysenka, přejímá Kropyvnyćkyj ruskou společnost Aškarenkovu a činí z ní, zároveň s Karpenkem Karym společnost čistě ukrajinskou. Členem jejím zůstává i Sadovskyj.

Od té doby protlouká se životem jako domácí učitel, jako emigrant ve Lvově, kde poslouchal nějakou dobu universitní přednášky, jako výborný organisátor dělnictva a řečník a zvlášť jemný a duchaplný žurnalista. Před světovou vojnou vychází v Kyjevě jediný politický denní k „Rada“ a jeho duší, hlavním přispívatelem, redaktorem i korektorem je Petljura, redakční tajemník.

Později stává se redaktorem soc. demokratického „Slova“ a v době reakce po první ruské revoluci odchází do Petrohradu, potom do Moskvy, kde zase organisuje a pracuje literárně a žurnalisticky. Vecle tou dobou znamenitý rusky psaný ukrajinský měsÍčník „Ukrajinskaja žizň“ známý v kruzích intelligence ruské a ukrajinské.

Za světové vojny počíná doba slávy Petljurovy. Včele vojskrt osvobozuje Kyjev jednou z rukou ruských bolševiků, později po velkém a těžkém boji (jednou byl za tohoto boje uvězněn Němci 4 měsíce) Podařilo se mu v listopadu 1918 osvoboditi Ukrajinu od německé diktatury a stvořiti vládu nároqní a ryze demokratickou, v jejímž čele stojí až do dnes.

Jeho práci v zemstvech, a jeho obdivuhodnému talentu organisátorskému a houževnaté, neústupné touze povznésti kulturně národ vděčí Ukrajina za svůj rychlý, zrovna živelnou silou ku předu jdoucí pokrok ve všech odvětvích ukrajinského života v poslední době.

Petljura je dnes na Ukrajině milován mužíky, vojskem a inteligencí, slovo Petljura letí od úst k ústům a je všude vyslovováno plným právem s obdivem a upřímnou láskou.

Dovedl za nejtěžších okolností to, čeho by nikdo druhý nebyl dokázal. Nikdy nezoufal a kráčel pevně vždy za jedním krásným cílem: k sociálnímu a kulturnímu povznšení svého lidu, který ho za to opěvuje jako národního hrdinu ve svých písních.

Dohoda i nejbližší sousedé nechápou Ukrajinců, celý svět je isoluje, ve jménu slovanské myšlenky chtějí mezi sebe rozdělit Ukraj inu Rusi a Poláci, pod titulem lepší fronty proti bolševikům přicházejí i Rumuni a zabírají čistě ukrajinské kraje – na dvou frontách se po měsíce už těžce bojuje a mužický národ krvácí za svoje práva, za svoji svobodu. A svět k tomu mlčí nebo rozhoduje proti Ukrajincům. Bez přehánění lze říci, že žádnému z nynějších národů neděje se taková křivda jako ukrajinskému.

Ukrajina však nezahyne. Ať přij de cokoliv, ruská reakce nebe starý panrusismus pod demokratickým pláštíkem, ať přijdou Poláci chránění dohodou nebo Němci, Ukrajina se udrží v té či oné formě, protože má v sobě tolik životní síly, že už nemůže zaniknout. Útisk a pronásledování činí jen národ čistějším, zocelenějším a vyšším. Ukrajinská tragedie (jinak nelze nazvat to, co se v posledních měsících na Ukrajině děje) je též dobou ukrajinské slávy a příští pokolení nikdy nezapomenou na roky 1917, 1918 a 1919, které hrály v životě Ukrajiny takovou roli.^[3]

Psáno v červenci r. 1919. Stránka:Jaroslav Nečas. Východoevropská tragédie a Ukrajina (1919).djvu/80

↑ V této kapitole opakuji některé části ze svých brožur „Ukrajinská otázka“ a „Prosím za jeden slovanský národ“, jejichž první vydán í je rozebráno.
↑ V 16. a 17. století mohou se Ukrajinci vykázat významnými kulturními spolky a školmi, z nichž zvlóště jako vzor ostatním státům sloužila lvovská „Škola stavropigianského bratrstva“ a „Kyjevská akademie“ rázu západoevropského. V 2. polovici 16. a začátkem 17. století prodělávala tedy Ukrajina svoje první literární vzkříšení, které však po smlouvě perejaslavské bylo úplně udušeno a ozvalo se až r. 1798.
↑ O Petljurovi byla vydána v Praze (nakladatelsvím „Čas“ Kyjev Praha) zajímavá publikace „Ukrajinský národní hrdina Simon Petljura“) Dra. V. Koroliva. — Ze žurnalistických prací Petljurových jsou nejznámější „Ukraj. strana soc.-demokratická v Rakousku“, „Nezapomenutelní“ a zejména „Franko, básník národní cti“.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

[1] V této kapitole opakuji některé části ze svých brožur „Ukrajinská otázka“ a „Prosím za jeden slovanský národ“, jejichž první vydán í je rozebráno.

[2] V 16. a 17. století mohou se Ukrajinci vykázat významnými kulturními spolky a školmi, z nichž zvlóště jako vzor ostatním státům sloužila lvovská „Škola stavropigianského bratrstva“ a „Kyjevská akademie“ rázu západoevropského. V 2. polovici 16. a začátkem 17. století prodělávala tedy Ukrajina svoje první literární vzkříšení, které však po smlouvě perejaslavské bylo úplně udušeno a ozvalo se až r. 1798.

[3] O Petljurovi byla vydána v Praze (nakladatelsvím „Čas“ Kyjev Praha) zajímavá publikace „Ukrajinský národní hrdina Simon Petljura“) Dra. V. Koroliva. — Ze žurnalistických prací Petljurových jsou nejznámější „Ukraj. strana soc.-demokratická v Rakousku“, „Nezapomenutelní“ a zejména „Franko, básník národní cti“.

[1]

[2]

[3]

I. Ukrajinofilství a rusofilství.

II. Z kulturního života nové Ukrajiny.

1. Ukrajinská literatura.[1]

Redakční poznámky

1. Ukrajinská literatura.^[1]