Uživatel:Skim/Knihy/Světla minulosti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/1 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/2 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/8
Tiskem České grafické společnosti UNIE v Praze
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU
VĚNOVÁNO
Psáno od září 1895 do června 1893[red 1]

Veškerá práva vyhrazena

Matej Anastasia Simacek - Svetla minulosti - Ornament 2.png

K napsání několika slov předmluvy přinucuje mě zajímavá zkušenost, že se podkládávají u nás doktrinářsky autorům záměry, jichž neměli, neb úkoly, kteréž sobě položiti ani se jim nezasnilo — a to i tenkrát, když je to zcela samozřejmě, ano když to autor i přímo naznačuje. Svou knížku První služkaa označil jsem jako »malý genre z mladé domácnosti, z podobné asi opatrnosti, jako se označuje nápisem »Jen pro pěših i cesta, na které je třeba vidět, že není určena povozům. Ale přese všechnu samozřejmost, přes to označení vytklo se mi, že v malém tom genru neřeší] jsem sociálních vztahů mezi služebnými a pány. - Abych předešel podobné projevů chtivé umíněnosti snad též oproti tomuto románu, r'nám za potřebno důrazně říci, že nenapadá mi ani jím řešit nějaký problem, třeba by se některé z vystupujících v něm osob dotýkaly otázek sociálních, politických a snad i jiných, různě dle různých svých názorů, vyplynulých z různosti jejích povah i minulosti jednohokaždého z nich; neumíněným pak čtenářům pñpojuji, že jedine' jsem chtěl: aby osoby mého románu byly lidmi živoucími, zájem i účast budícími a poutajícími. A největším úspěchem mi bude, ucití-lí čtenář tluk jejich srdcí, porozumí-li jim, zacítí-li s ,nimi a nakloní-li se láskou k ním, jak autor v lásce je měl, když v duchu s nimi žil, radoval se i trpěl. -Část bytostí svých vždy přenášíme na ty, jež milujeme.› Nuž i v osobách tohoto románu, právě že vyšly z lásky autorovy, je kus jeho bytosti, která snad přísvitem ještě na jich konturách měkce spočívati bude, až i jeho život bude již jen — minulostí.

V Praze, v listopadu 1900.

M. A. Š

SVĚTLA MINULOSTI
I
DÍL PRVNÍ
HLAVA PRVÁ
I.

V slabém světelném pruhu, jenž vycházel ze síně Valterovy hospody, vykročili do noční tmy tři pánové. Opatrně sestoupli po vyšlapaných schodech, neboť bylo na silnici plno bláta a louží z roztálého sněhu. Ve dveřích objevila se za nimi v poslední ještě hřmotné úkloně ramenatá postava hostinského se smeknutou čepičkou, zavznělo poslední přání dobré noci, pak se dvéře přivřely, a pánové brali se dobře známou vyšlapanou stezičkou na okraj silnice jeden za druhým k domovům.

Napřed farář již sehnutý a těžce oddychující, za ním kaplan a poslední doktor Vejvoda.

Nebylo ještě pozdě, sotva půl desáté, ale v Nedosekách bylo už jako po vymření. Tma na zemi, tma na nebi a nikde lidského hlasu. Jen kdesi v dáli, ze zákostelí, štěkal pes.

Ještě než došli k návsi, doktor se oddělil. Zavolal hlasitě do předu ›dobrou noc!‹ a již bez dalšího loučení odbočil v pravo, došlapuje jako měšťák zlehka a po špičkách po blátě, ačkoliv měl vysoké boty a kalhoty do holinek. Velebníčkové před ním rovněž se nezastavili; opětovali pozdrav a ani se neohlédnuvše šli dál svou cestou.

Doktor byl rád, že je sám, ačkoliv se cestou pranic již nehovořilo, a každý již vlastně jen hleděl, aby byl co nejdříve doma. Také v hospodě samé nebylo snad nějakého nedorozumění. Od půl osmé jako každodenně sehráli klidně svou parlii preferance od padesáti, vyměřenou tak z pravidla na dvě hodiny, a skončivše dopíjeli svou obvyklou míru v šosácké pravidelnosti a v bezodporném již vzdávání se počínající ospalosti. Ani o politiku se dnes nezavadilo, tak že doktor mohl být s večerem zcela spokojen. Přes to vše, když se teď oddělil od svých každodenních spoluhráčů, pocítil přece jen uvolnění. Těsně podél tmavých stavení bral se zrychlujícím se krokem ke svému domovu, a představy z předvečera stěhovaly se mu zas překotně pod lebku, jako do bytu, z něhož je byl na dvě hodiny jiný vypudil.

Byly zde ― jedna, druhá, třetí, čtvrtá, celá legie ― s tou dráždivou plastikou, se vší překvapující věrností a úplností detailů ― jak je vytvořit a zaranžovat dovede jen vyškolená fantasie a když se jimi byla již často obírala.

Doktor byl bezmocen oproti nim. Byly nastěhovány do jeho nitra, byli to černí ptáci ― jak je nazýval ― hnízdící v tmavých skulinách jeho duše a vyletující jen ve chvílích samoty, když do ní nikdo neviděl, když byly uzavřeny její okna a dvéře. Odkud se vzali? Kde se vylíhli? ― Nevěděl. ― Prostředek, jímž se jich zbavit ― neznal. Děsili jej, hrozil se jich až, ale oni lítali nad stojatou, otravnou vodou jeho smutku.

Měl postaveny ideály v svatyni své duše, měl tam sloupy i klenby krásných zásad i snah, měl v ní čisté květy dobra a lásky ― ale i v posvěcených chrámech, v podkroví a úkrytech jejich věží sídlívá a poletuje černé plemeno vranní.

Poprvé se vznesly ― ty první z nich ― přede dvěma roky, když se u ženy jeho objevily první známky povážlivé choroby srdeční. Byly to mlhavé obrazy budoucnosti, kdyby mu ona odešla. Plašil ty obrazy jako hřích od sebe, ale neměl síly je zaklíti. Vracely se, nabývaly určitějších rysů, zřetelnějších barev, ustalovaly se a bohatly podrobnostmi. Byl pln lítosti nad tím úkazem, ale ta nestačila, aby jí zažehnal se své duše ty představy, jež se do ní znenáhla tiskly svými ustalujícími se rysy. Volal na pomoc vzpomínky nejšťastnějších chvil s ní strávených, vzpomínky z dětství svého i jejího ― marno, neměly moci vytrhnout ty obrazy z nitra.

A teď, kdy po dvou letech objevila se u ženy za neklamných již a mnohem povážlivějších příznaků táž potměšilá, těžká choroba, která tehda skoro nepozorovaně odešla, a kdy bylo stálé nebezpečí, že třeba rázem učiní konec jejímu životu ― bylo těch představ již hejno a měly pevná hnízda v skulinách zákoutí jeho duše.

Tou cestou k domovu dnes večer zase se rozlétly. Nebylo k tomu třeba nikdy nic jiného než chvíle samoty, aby zamávaly křídly a vznesly se.

. . . . . Jedna, druhá, třetí, čtvrtá . . . do nekonečna...

»Už zas ― už zas ― ?« rozpaloval se doktor, když se přistihl, jak za nimi hledí, jak je sleduje, jak zaujaly celou jeho pozornost. »Ani okamžik jist před vámi? Jaký to mám mozek, můj Bože!«

». . . . . Podrážděný, hochu, podrážděný ―« odpovídal si sám lékařsky vysvětlivě a otcovsky chlácholivě, »a v tom se to právě líhne. Podrážděný celý nervový system. Proč už jednou nežiješ, jako těch tisíc lidí zdejších? Proč se už jednou nevyhojíš, u všech všudy. Ale to jsou pořád ještě recidivy té protivné sebeanalysy, té epidemie našeho věku. Pořád se plížíš po zákoutích své duše, až vyplašíš někde takové bestie. Prokletá manie ! . . .«

»Hloupost! Jaká manie? Plod sobectví, plod toho ustavičného zření jen k svému já a pořád jen já a já. Nedostatek citu, nedostatek dobroty, to je to! ― Ale u všech všudy, vždyť si ji přec nemohu vočkovat, vždyť si jí přec nemohu přidat. Jsem takový, jaký jsem . . . A na konec, všechno je marnost. ‚Marnost nad marnost,‘ jak cituje starý Fabián; a má snad dobře. Ta kniha Ecclesiastes je znamenitá kniha. A ten šibal stará zná z ní každé slovo. A žije jen dle ní, filuta! A ta jeho Rubensovská Máří ―«

»Dej Pánbůh dobrou noc, milostpane,« ozvalo se z nenadání z prava doktorovi u samého ucha. Trhl sebou. Poznal hlas ševce Arazima, svého téměř souseda. Stál polosvlečen v polootevřených dveřích svého baráku a bafal.

»Dobrou noc,« poděkoval doktor. »Co pak, že ještě nespíte?«

»I ― tak tady fajčím trochu, abych tam nenadělal kouře.« (Měl ženu souchotinářku.)

»A jak je doma?« ptal se doktor, spíš aby něco řekl, než ze zájmu.

»Inu ― lepší to už sotva bude,« pronášel švec zvolna. »Je chudák ― no! Co dělat,« a pokrčiv rameny odplivl do prostřed cesty.

»Jste hodný, že ji tak šetříte,« obrátil se ještě doktor, aby namanulou rozmluvu nějak zakončil.

»Inu ― když fajčím tam, pořád mi chrchlá ― a mně je jí líto. Co tedy!« slyšel ještě za sebou zabručet a hned potom nové odplívnutí. »Zdali pak ten má v sobě takové číhající bestie?« šlehlo doktorovi hlavou. »Eh ― jiná stavba, jiný materiál. Primitivnější, ale lidštější. Nevkusnější, ale mravnější. Vyšší? ― Ne, ale lepší. Domek o jedné světnici, a ne hrad s věží, kde za trámy hnízdí havrani. Ten domek by mi byl milejší. Ale já ty věže strhnu ― kat mě sper, že to udělám! O nějaký sáh být výš k slunci, co to znamená při té nekonečné vzdálenosti? ―«

Doktor zastavil před svým domem.

»Na každý způsob je ten švec šťastnější individuum než já,« resultoval odmykaje malá dvířka vedle vrat do dvora.

»A morálně vyšší; neuvědoměle vyšší, ale přec vyšší,« dodával stanuv před vchodem ke stavení a otíraje nohy o vích slámy.

Z prázdné maštale ozval se v té chvíli kňučivě zavřený v ní Brok. Doktor však ihned chlácholivě naň zavolal, pak zarazil klíč do zámku, odemkl a ocitnuv se v tmavé chodbě, zavřel za sebou zpolehounka dvéře a po špičkách ubíral se hned vlevo do svého ordinačního pokoje a nyní zároveň ložnice.


II.


Hned jak jej ovál uzavřený vzduch chodby, jakoby bylo z její tmy cosi známého a příšerného k němu přistoupilo a jej odechlo. Stisklo mu to srdce, a pocit úzkosti mu sjel až ke kolenům.

»Může být už rozhodnuto . . . Snad je rozhodnuto . . .«

Kmitlo mu sic hlavou, že by byla Běta proň jistě poslala, kdyby se byla dostavila prudší horečka nebo třesavka (jako před čtyřmi dny), nebo dokonce kollaps, ale přes to vše od několika dnů vždycky když vstupoval do chodby svého domu, tato myšlénka jej přepadla, skočila naň, jakoby byla už dávno číhala, až přijde. Někdy mu běžela i vstříc, když se vracel k domovu, skočila k němu na bryčku a nedala se odehnat.

»Affekce nervů,« vysvětloval si chladně tyto pocity, ale to proto jen, že se bál dotknout se vlastní příčiny, ačkoliv věděl, že se ozve a že jí neujde. Přijde Confiteor . . .

I nyní rozechvěn otevřel dvéře svého pokoje, kde staženým světlem svítila uprostřed malá visací lampa. Na stole stála skleněná láhev s vodou a sklenice. Odloživ hůl i klobouk a svleknuv se rychle ze svého kalmuku nalil si a pil volnými, táhlými doušky v úsilné snaze po uklidnění. Při tom zrak jeho svezl se již ze zvyku na pohovku za stolem, kde spal pětiletý jeho synek Tonouš. Ležel s hubičkou pootevřenou a dýchal tiše a z hluboka. Z dětské spící jeho tváře, té baculaté a  spokojené, té čisté, milé, nevinné, jakoby byl zasvítil k doktorovi konejšivý, léčivý paprsek. Postaviv sklenici, povytáhl malounko knot lampy a přistoupiv blíže, dotkl se lehounce hlavy dítěte v takové prudce vyvstalé žádosti toho dotknutí. A hned se mu uvolnilo, a od srdce jakoby odpadávala tlačící tíže.

»Kluk malá,« zašeptl a usmál se, »―hravá . . . i ve spaní jakoby si hrál a tak se schválně skrčil a rukou peřinku si přitáh' až k bradičce . . .«

Postál pak okamžik, pak rychle poodešel k svému odestlanému lůžku, aby se zul z vysokých svých bot. Činil to opatrně, aby nenadělal hřmotu. Vklouznuv pak do připravených již na koberci střevíců, vynesl boty za dvéře, tichým krokem přešel chodbu a pootevřel protější dvéře do kuchyně. Tam u plotny na zemi seděla polosvlečená již chůva Cilka a leštila malé chlapcovy shrnovačky. Kuchyňskou lampičku měla postavenu vedle sebe na zemi, takže světlo jí padalo zdola na tvář a vrhalo pohybující se stín její hlavy až nad plotnu na zeď. Když zahlédla doktora, pozdravila.

»Běta je u paní?« zeptal se.

»Je,« kývla nevytrhujíc se v práci.

»Nikdo tu nebyl?« '

»Z fabriky pro prášky.«

»Byly připraveny na stole. Dala's jim je?« »Dala,« kývla v tak horlivém přesvědčení, že jeden vrkoč (měla účes již rozpletený a byla prostovlasá) se jí přesmekl s ramene na prsa.

»Jaké má ta holka silné copy,« šlehlo doktorovi hlavou, ale hned ― jakoby se něčeho zalekl anebo zastyděl, odvrátil pohled, zavřel dvéře a bral se k ložnici ženině, k níž se vcházelo parádním pokojem, jenž měl vchod na samém konci chodby.

Dříve spávala paní doktorová celý čas ve velikém rodinném pokoji hned vedle kuchyně, ale co se její choroba zhoršila a každý šramot ji bouřil a zrovna fysické bolesti způsoboval, odstěhováno její lůžko do hostinského pokoje, jehož okna šla do zahrady jako okna pokoje doktorova, a kde naprosto nemohla uslyšet, zvonilo-li se v noci na muže, poněvadž zvonek šel do kuchyně. První noci líhala s ní Cilka, ale poněvadž ta usnula vždy tak tvrdě, že ji nebylo možno zbudit, zůstávala nyní u ní děvečka Běta, starší již osoba, prostodušná, rozvážná a dobrosrdečná, která sloužila u doktorů již na čtvrtý rok a jíž nemoc paní způsobovala opravdovou hlubokou lítost a veliké znepokojení.

Sotva doktor stanul u dveří a chopil se kliky, zapěnilo se jeho nitro lehkým rozechvěním. Byl to starý, známý pocit. Nepůsobil již bolestí, dál se pod úplným zevnějším klidem, ale uvnitř přece jen dráždil obolená již dávno místa. Byl jako starý kvas v duši, složitý produkt dávných bolestí a bojů proti nim, ztrativší již na prvotním účinku, nějak zhořklý nebo ztrpklý, ale rozlívající se přece z každé nejmenší příčiny.

»Povinná návštěva ― z šetrnosti, z dobrého mravu, ze snahy hrát až do konce úlohu dobrého manžela ― ale bez touhy, nanejvýš jen ze zvědavosti, jak je, a s tajným přáním, aby nebylo líp,« zaleptalo v doktorovi staré přiznání, kterým se mučil a pro které se v těchto chvílích přímo nenáviděl.

»Můj Bože, vždyť já přece nejsem zlý člověk, ne, já nikomu nikdy neublížil a vždy choval bázeň někomu způsobit bolest. Vždyť já z té bázně trpěl raději sám, obětoval se, zapíral se ― kde se vzalo ve mně to nelidské přání? Proč je takový zlý kout v mé duši, takový tmavý, páchnoucí kout, z něhož vyrostl tento jedovatý blín?« ― ―

I všechny tyto dávné myšlénky, nesčíslněkráte opakované, vypluly nyní opět s tím zhořklým kvasem v jeho nitru. Nerodily se teprv, neprošlehovaly jedna za druhou jeho mozkem, byly již hotovým produktem a průvodcem toho kvasu.

Ohlásily se v něm svou palčivou chutí, cítil je i s ostrostí jejich v jediném tom okamžiku, aniž bylo třeba si je opakovati. A s  vědomým tím pocitem jich vstoupil do temna parádního pokoje a hned se obrátil ke dveřím ložnice.

»Masku na sebe,« projelo mu hlavou, a úsměv škubl mu rty.

Ale než dokročil ke dveřím, otevřely se z vnitřku a mezi nimi objevila se služka Běta.

»Zrovna teď zdřimla,« zašeptala, majíc jednu ruku vzadu na klice a druhou přidržujíc se pažení, jakoby očekávala, že doktor ani nevstoupne.

»Tak jak je ?«

»Pěkně jí bylo. Libovala si, že je jí volnějc,« sdělovala služka a vystoupla z pokoje, přivírajíc za sebou dvéře. »Utíká tam odtud teplo,« upozorňovala starostlivě.

»Vzala před spaním kapky?«

»Vzala ― sama jsem jí je dávala.«

»No ― to je dobře ― ― Ani tam radši nepůjdu ― aby se nevzbudila. Kdyby v noci bylo snad hůř, tak mě jen zavolejte!« A již obracel se ke dveřím na chodbu, jsa v duši rád, že se dnes již nemusí s ní setkat. I Běta vkročovala již zpět do ložnice.

»Pánbůh rač dát šťastnou dobrou noc,« pozdravovala šeptem.

V tom okamžiku však ozvalo se z ložnice hlasité zvolání: »Karle! Jsi to ty? ― Pojď jen dál, já nespím.«

Doktor sebou trhl a ihned se vracel. Na tvář vnutil výraz klidný, skoro úsměvný. Byl si však toho vědom, že tak činí, a dřívější hořkost se pozvedla v nitru.

Vstoupil do ložnice slabě osvětlené zastíněnou noční lampičkou, jež stála na stole, a přikročil ke zdi v levo, kde hlavu majíc vysoko polštáři podloženu na lůžku více seděla než ležela jeho žena. Světle kaštanové její vlasy rozpuštěny splývaly jí po běli povlakův, a pohled byl upjat na tvář vstupujícího chotě.

Chopil se její horké ruky, zkoumal chvíli tep, pak naklonil se k její tváři a políbil ji. Její bledý, vážný, skoro přísný obličej pěkně se vyjímal v tom rámci rozpuštěných vlasův a v tom pološeru v pokoji panujícím. Když se k němu shýbal, zahlédl stín své sklánějící se hlavy na stěně, a dotklo se ho jako výsměch, že se tak vidí při tom políbení.

Žena obepjala jeho šíji oběma rukama a tak prudce přitiskla své horké rty k jeho, že zacítil v tom políbení až zuby její. Trvalo chvíli, než jej pustila.

Znal tyto prudké projevy její lásky, i cítil v nich nyní i bázeň její, že nebude jim snad již dlouhého trvání, že odejde opouštějíc všechno, nedosycena, činíc místo snad jiné. Bylo mu jí líto v těchto záchvatech její lásky k němu, při nichž nejvíc si připadal jako pokrytec, lhář, podvodník. Ale právě proto že to cítil, nedovedl v takových okamžicích klamati. Nedovedl ve své políbení velhati žár, zůstávalo střízlivé a chladné.

»Jen, prosím tě, buď klidna, Anežko,« pravil shovívavě napomínavým hlasem, když povolila prudkost jejího, objetí. »Rozuměj mi, mluvím k tobě jako lékař; ― na žádný způsob se nesmíš rozčilovat, chceš-li být zas brzy zdráva.«

»Karlouši ― já nebudu,« zašeptla těžce nemocná takovým tónem beznadějným, takovým trpícím pohledem se naň podívala a tak smutně zavrtěla hlavou na svých bílých poduškách, že cítil celou zoufalost těchto jejích slov, a náhlá, prudká bolest sevřela mu nitro.

»Budeš-li se sama takhle mučit takovými myšlénkami, jen si přitížíš a ublížíš,« promluvil měkce a rozechvěn. »Já jsem sem neměl ani vkročit. Ty musíš zachovat klid, klid a zase klid,« mísil se již lékař do jeho řeči. »To je hlavní a nejdůležitější lék, chceš-li se zachovat. ― Nesmíš se znepokojovat strachem, myšlénkami na to nejhorší ― to je jed. ― Klid a důvěra je při takové chorobě přímo zákonem, jenž se nesmí přestupovat. Jinak bych tobě i sobě musel ― jako lékař ― zakázat svou přítomnost. Vždyť ti to říkal i kolega Novák.« Řeč jeho přešla docela v klidně důrazný, až varovný tón, jakým navykl si mluviti u lože svých pacientů.

Nemocná bez hnutí mu naslouchala nespouštějíc s něho zraků. Chtěla chytat útěchu nejen z jeho slov, ale více z jeho tváře, z jeho pohledu. Platil jí víc muž než lékař, za něhož manžel se kryl. Neměla plné víry v to, že jeden výbuch jeho lásky, jedno prudké jeho objetí by jí spíše uškodilo než polevilo. Zdálo se jí, že jedno srdečné horoucí jeho políbení by s ní sňalo víc tíže a neklidu, než jí přidalo. Arciť i kolega mužův, malovický doktor Novák, tytéž řeči vedl, tytéž rady dával, o vyvarování všeho rozčilení kázal, ale ona věřila jen s nedůvěrou. Na dně jejího srdce byly pochybnosti ― a ty shasnout, větší klid by v ní nastal ― tak se jí zdálo ― větší úleva, rychlejší krok k zlepšení, než tou přísnou, stále opakovanou radou: jen žádné rozčilení! než tím zdrželivým pokaždé couvnutím anebo nanejvýš tím střízlivým pocelem, když chtěla muže v prudkém hnutí své lásky a svých obav přitisknouti k svým prsům.

Doktor byl tou měrou psychologem, že tušil tyto její skryté city a touhy. Ale bylo mu snadněji, i čestnější se mu zdálo, u jejího lože krýti se za lékaře, než lháti horoucnost, jíž v něm nebylo. Snad by byl cítil potřebu jí lháti, kdyby v něm bylo viny. Ale až na ty černé havrany v skrytých zákoutích své duše stál jako manžel čist před její tváří. Neublížil jí, nezapřel jí nikdy sobě, nebyl věrolomný. Pohasl sice plamen lásky k ní, ale jiný nebyl zapálen před žádným oltářem. A to bylo jeho omluvou, útěchou a silou.

»A teď je ti třeba spánku, Anežko,« dodával měkčeji po svém lékařském napomenutí, v touze, býti již odsud, býti již sám. »Je už pozdě, a sám cítím únavu,« domlouval. »Doufám, že budeš spáti dobře,« stiskl jí ruku a sklonil se opět nad ní k políbení.

Chtěla mu říci »zůstaň tu ještě!« ale neřekla. Bála se znova opakovaných rad, těch střízlivých a smutných z jeho úst. Nestrhla ho ani již k sobě, aby nebyl nucen zas ji napomínat; jen silně stiskla jeho ruku a zašeptala »dobrou noc, Karlouši!« takovým tónem plným resignace, z jejíž tíže, s jakou se prolomila, mluvilo celé moře její lásky, že znova mu prudká bolest sevřela hrdlo. Kdyby byl býval sentimentální, teď v tom okamžiku by ji byl zlíbal a promluvil slova, na něž čekala. Ale doktor nenáviděl sentimentality, doktor si ji hnusil. A poněvadž byl měkký člověk, bál se jí jako nebezpečí a utíkal před jejími záchvaty. A proto i nyní jen se na ženu ještě usmál a v tom úsměvu pokývl přátelsky vlídně hlavou a potom rychle vyrazil z ložnice, neboť v očích měl plno slz a cítil je.
III

Silně dojat vrátil se do svého pokoje. Nejen dojat, přímo rozrušen byl. Znamenal to i na zrychleném a sesíleném tluku svého srdce. Rychle začal se svlékat, neboť cítil k uklidnění potřebu tmy. Než se však odebral na lůžko, sklonil se ještě jednou k Tonouši a přejel dlaní po jeho ramínku v opakované touze jen se dotknouti jeho tělička, pak shasl lampu a ulehl. Věděl určitě, co se nyní stane, neboť i tento jeho stav byl starý známý: pod silným dojmem předešlých okamžiků začne chvatně a s jistou náruživostí probírat svou minulost, obracet chtivě listy v obrázkové její knize a stopovat roj představ z nich vyvstalých, vzpomínat dojmů a citů dohaslých a tišit se tím, jak vše se vyvinulo tak vysvětlitelně, tak přirozeně jedno z druhého, a přesvědčovat se na konec, že muselo tak býti, jak je, že vše bylo a jest nezvratitelný osud, že musí cítit hořkost starých bolestí, a že musejí ještě přijít čekající již před prahem trýzně nových těžkých chvil, než se rozední k ránu nového života.

Byla to stará ohmataná kniha, ta obrázková kronika jeho minulosti, rozevírající se poslední dobou již pokaždé na určitých místech, do nichž vzpomínky nejchtivěji se zahloubávaly. Čím více cítil a zkoumal hořká zrna, jež vyrostla mu ze setby jeho minulosti, tím častěji vracel se ke dnům té setby zpytuje, kde byla příčina hořkosti té vzešlé z ní úrody. Nebyl šťasten a nedal štěstí ― to byl celý výsledek jeho manželství. Kudy vinula se cesta, jež vedla k smutnému tomu konci, a kde byla ta, po níž kdyby byl kráčel, byl by býval zavítal v místa slunnějsí a šťastnější, v krajiny úrodnější a radostnější? ―

I dnes, kdy spánek míjel lože jeho ― otevřela se mu kronika jeho minulosti v místech, k nimž nejčastěji se vracel, hledaje tu cestu, jíž bral se jeho život.

Viděl v malém městysi bývalého kraje pražského starou školu na náměstí, na němž stála šedivá barokní socha sv. Floriana, ohrazená zeleným zábradlím ve stínu čtyř košatých kaštanů. Škola stará, jako sta jiných, s oprchalým nápisem Bohu a vlasti nad vchodem, od něhož v pravo lesknou se v slunci dvě okna plná květin. A za těmi okny prostranná světnice, tak útulná, tak přivětivá a teplá, s hrčícím šicím strojem u okna, za nímž sedí mladistvá dívka ― zpola dítě ještě ― dcerka učitelova. V rohu proti vchodu starý klavír, na stěnách troje nebo čtvery housle, uprostřed veliký dubový rodinný stůl, za kamny malá dvířka do kuchyně: se všemi podrobnostmi zrcadlí se mu dávný ten obraz v duši.

Předstupuje i plachý, zamlklý řídicí učitel Burian, s těma výmluvnýma, však nevýslovně dobrýma šmolkovýma očima, vidí i přísnou, ustaralou paní učitelovou v černém krajkovém šátku na šedých vlasech, vidí i dva štíhlé syny, studenty, druhy svého mládí, první důvěrníky rozpínavých svých snah, s nimiž sváděl dlouhé a hlučné debatty o literatuře, hudbě, politice a filosofii, plné prudce na sebe narážejících kvasivých názorů a úsudků. (Ach, jak je všechny korrigoval život!)

Z kuchyně staré školy vchází se na dvorek, za nímž je stinná velká zahrada plná nízkých rozložitých štěpů obalených ovocem. V rohu lafový altán obrostlý divokým vínem a vylepený na stropě modrým papírem se stříbrnými hvězdami.

Vše to vyvstává a žije před zrakem jeho duše v podobách a barvách z první poloviny let sedmdesátých, avšak v teskném vzpomínkovém osvětlení nynějška, oddáleného od těch dob celým dvacetiletím.

Byl quintán nebo sextán, když poprvé přijel sem z Prahy na prázdniny k nebožtíku strýci doktorovi, jenž za první ženu měl sestru jeho matky a jenž po dlouholetém živoření v ztraceném pohorském hnízdě stal se tu panským a železničním lékařem. A od těch dob, po celých ještě čtrnáct nebo patnáct let svých studií (promovoval teprve v třicátém svém roce), jezdíval sem nejen na vagace, ale často i na svátky a meškal tu někdy nepřetržité dva i tři měsíce.

Pamatuje dosud na ty první dojmy, kterými venkov k němu zde promlouval. Pamatuje na zelinnou a ovocnou zahradu za dvorkem domu, v němž strýc po svém předchůdci bydlil a jejž později od vdovy jeho koupil. Pamatuje na dvůr se stodolou, maštalí a kolnou a velikými dvěma ořechy před prahem k domu, na němž vidí dosud státi vysokou postavu své nevlastní tety, svolávající drůbež a sypoucí jí ze zástěry zrní. Pamatuje celé rozdělení a zařízení domu, a zvlášť strýcův šedý ordinační pokoj s věčnou kožešinovou vůní, v němž bylo více zbraní a parohů než chirurgických nástrojů, a více vycpaných ptáků než lahví a lahviček s léky.

Byl to zvláštní člověk, ten jeho strýc, doktor Heřman, a měl na měkkého, citlivého pražského studenta ohromný vliv, jak si doktor nyní sám přiznával.

Vzpomíná si ― jakoby to sotva rok bylo ― jak jej o prvních prázdninách, jež u něho trávil, provázíval na hony i na cesty k nemocným. Vidí zcela zřetelně šedivý jeho límcový plášť s červenou podšívkou, jejž strýc brával s sebou do bryčky a s něhož odpínal za sychravého nebo deštivého počasí kratší límec, aby jej přehodil přes ramena svému bledému pražskému synovci, kterýž vedle něho na sedadle nebo na otepi slámy (když jeli v selském žebřiňáku) se choulil ve svém svrchníčku a ruce do kapes schovával. Vidí zcela určitě v obrázkové kronice své minulosti i strýcovy těžké zimní kožichy ― ještě z horského jeho pobytu se datující ― jeden na všední den, druhý lepší na neděli, jež on tehda ― patnácti, šestnáctiletý student ― nikdy ani pozvednouti nestačil.

Avšak všecky tyto vedlejší vzpomínky na strýcův dům, na starého doktora samého a na tetu neměly dnes dosti síly jej upoutati ve svůj užší kruh. Mihly se jen tak přeletavě hlavou, vzbuzeny a strženy tím hlavním proudem, jenž točil se neustupně kolem staré školy. Sotva že se jen tak jeho mysli vzpomínkově ještě dotkly jeho nedělní cesty do kostela s tetou a sotva že se mu jen tak kmitl v kronice minulosti list s obrazem barokního chrámu Páně, zasvěceného Všem svatým, již hned viděl zas před sebou učitelovu sličnou dcerušku, jak čistá a jaksi svátečně ozářena v řadě několika družek svých v popředí kruchty do partesů hledí a zvonivým svým hláskem v píseň chrámem hlaholící vpadá.

V jeho klíčící lásce k venkovu připadalo mu tenkrát toto něžné dítě jakýmsi milým vtělením idylického jeho kouzla a poesie, jakýmsi živým symbolem toho čistého obrazu venkovského, jak jej měl ve své mladistvé duši.

Když přijel první rok k strýci na prázdniny, byla učitelova Anežka ještě děckem v krátkých šatečkách, s červeným hřebínkem v světle kaštanových vlasech, ale již ty její způsobné, vážné poklony se sklopenýma očima, to její zdrželivé podávání ruky a to náhlé někdy rozzářené vzhlédnutí modrých očí měly do sebe cosi z příštího nedotknutelného a přec dráždivého panenství, cosi jako předtuchu sladké vůně příštího jeho květu. Je živě zachycen líbezný ten obraz tohoto děcka z těch dob v kronice jeho minulosti, a i nyní se mu zamihl před zrakem duše, nicméně nejčastější představa, v níž před něj předstupuje dceruška učitelova, je zjev dívky již asi šestnáctileté, kdy on již na universitě vnucoval svého ducha do tajů institucí a pandekt, živě však již tehda nesměle skrytou myšlénku deserce od juris prudentiae do oblasti jiných živějších i živnějších věd.

V té době rovněž i oba synové pana řídicího byli již na vysokých školách (Zdeněk na filosofii, Jaromír na technice), a v té době právě přátelství s nimi mělo nejpevnější svazy v nezadržitelné potřebě po vzájemném svěřování rodících se názorů a myšlének, jež byly většinou v revolučním odboji k tradicím hlásaným s katheder, v sloupcích novin i v jednotlivých kapitolách odložených učebnic. A jaký to byl cit, jenž vtiskl tak živými rysy do kroniky jeho minulosti i obraz sestry obou bratrů?

Byla to láska?

Zde ocitl se doktor v dnešním svém vzpomínání opět u té nejosudnější a nejdráždivější otázky svého života, před níž jeho sebeanalysa stála dosud jako před nejtěžším problémem, ale k němuž vždy se vracela v jakési náruživé potřebě po marně podnes hledané, určité a přesvědčivé odpovědi.

IV

Byl si dobře vědom hlavní obtíže tohoto zpytování, totiž že chce rozbírat něco, čeho vlastně již není, co dohaslo, rozprchlo se a žije pouze ve vzpomínkách zbarvených, či spíše osvětlených světlem posledních dob.

To ovšem ani dnes si nemohl zapříti, že cítíval teplé vlny radosti rozlévat se nitrem, když ji viděl tak čistou, svěží, panenskou, že býval hnán touhou ji spatřit, a že doma v Praze, tam v přítmí svého pokojíčka, jehož jediné okno šlo na cihlovou pavlač starodávného domu, býval uchvacován až divokým někdy steskem po jednom jen nahlédnutí do útulného pokoje ve staré škole tam na idylickém náměstí zapadlého městyse, po postihnutí jediného pohledu z modrých očí té štíhlé dívky, sedící tam před oknem u hrčícího šicího stroje, po jediném stisku její drobné, pracovité ruky. Ani toho si netajil, s jakou vnitřní rozkoší, s jakou náruživou zálibou v dobách odloučení vzpomínával všech chvil s ní strávených, těch jímavých večerních procházek po náměstíčku, těch vyhledávaných i vypočítaných setkání v školské zahradě, těch delších vycházek za nedělních a svátečních odpolední do polí, k podhajskému rybníku a mlýnu nebo kolem stanice k bažantnici a dál až k »Červenému dvoru«. Ba prošly dnes jeho duší i vzpomínky na ona blaživá pohnutí z tehdejších dob, kdy dal jí první knížku na památku a kdy zas od ní přijal první proň utrženou a s panenským ruměncem mu podávanou růži a později modrým hedvábím vyšitý proužek — vkládací znamení do knihy.

Tehda nebyl v pochybách, že to láska se usídlila v jeho srdci, první, čistá, pravá láska, nehasnoucí, věčná, a celými svazečky psaných básní slavil tehda v blaženém opojení její královský vjezd do své duše. Byly to více hymny než jásání a více modlitby než opěvání.

Avšak třeba že byl v úkrytu svého pokojíčku vyznával a vzýval tou dobou svou lásku v horoucích slokách, nevyzradil v nesmělosti ba stydlivosti své — vypěstované samotářstvím od dětství — ani nejdůvěrnějším svým přátelům jediný verš z nich, ba ani opěvané bytosti netroufal si přímo se svěřit s erotickými svými výrony.

Krasopisně opsané posílal je pouze anonymně nebo pseudonymně všem možným redakcím, a asi dvakrát anebo třikrát přinesla zaniklá brněnská Koleda několik ukázek z nich. A jen tyto otištěné fragmenty svých zveršovaných přiznání a tuh odvážil se bez vyzrazení autora oklikami zaslati kněžně svého srdce – a s tajnou rozkoší v duši za nenápadně přivozené příležitosti se jí na ně zeptat a o nich mluvit.

(Při poslední té vzpomínce zamihla se doktorovi bezděky v mysli představa jeho nynějšího psacího stolu za lůžkem, v jehož nejdolejší zásuvce mezi jinými žloutnoucími papíry složena byla i ta dvě tři čísla Koledy s jeho poetickými pokusy.

»Ano, tam jsou jako věznění svědkové mladistvé odvahy a bludů,« pravil si v duchu s úšklebkem zhořklého filosofa.)

Ale později byl rád té své stydlivosti a nesmělosti, neboť již rok po svém přestoupení na medicinskou fakultu počal sám znamenati změnu v citech svých. Nastával obrat ve způsobu života a obrat v pohlížení na ženu.

Vyrostlý bez bratrů a bez sester, bez zábav a her druhů, uvyklý domovu a samotářským snům — žil, bájil a zálibně takřka hýřil jen ve svých rozžhavených fantasiích sedaje nad Ovidem a Vergilem, nad Byronem i Mussetem, nad Poem i Hugem. Potají sám literářil už snad od quarty, a v podařené lyrické sloce nebo pokusu aforistické prosy viděl v těch dobách krom v dobře skládaných zkouškách ― jedinou radost a uspokojení životní. I cizí řeči, zejména frančinu a ruštinu pěstoval a ukázky jeho pseudonymních pečlivých a obratných překladů drobných některých prací veršem i prosou (Copée, Cazalis, Daudet ― Polonskij, Samsonov, Sčedrin) přinesly v té době i některé přední belletristické listy.

K postačitelnosti takovéhoto uzavřeného života přispívala hodně i dávka hypochondrie vypěstované vychováním. Pozdní syn jedináček byl již od dětství ošetřován jako nakřaplé vajíčko, s ústavičnou bázní o něj, v nepřetržitém dozoru a v stálém namlouvání: ‚Ty jsi slabý, ty se musíš moc a moc šetřit!‘ A poněvadž vskutku byl ne neduživ, ale velice útlé konstituce (otec oženil se teprve as ve 40 letech, když se byl hodně vysvětačil, matka byla slabá drobná osoba), a poněvadž varováno se každého tělesného tužení jako možného nebezpečí, a jen duch se namáhal a tělo choulostivělo, vypěstován z chlapce mladík nesmělý, bázlivý, samotářský, hloubavý a hodně hypochondrický.

Proti této hypochondrii začal sic bojovat strýc doktor z vrozeného již odporu proti každému zchoulostivění a rozněžnělosti, ale první ukvapené trochu pokusy o její vykořenění radikálním otužováním ― cestami na hony a jízdami do okolí ― skončily dosti nezdařeně pořádnou bronchitidou. Proto sledován starým lékařem později postup nenáhlý, přirozený a takřka nepozorovaný, jenž prodlením doby vedl k úspěšným výsledkům fysickým i k rozjasnění nadějí a probouzející se radosti ze života.

V této mladické hypochondrii však a vyplývajícím z ní úzkostném pozorování svého těla i všech svých pocitů tkvěly nejen kořeny stále činné a záhy vypěstované sebeanalysy, ale i nejmocnější vlastně pohnutky pozdějšího rozhodnutí k přestoupení na studium mediciny, jež mělo v průběhu svém ve všech směrech tak veliký vliv na změnu pojímání a způsobu života a znamenalo v mnohých věcech přímé zrevolucionování dosavadních názorů.

Dva momenty z počátku hlavně účinkovaly: vliv poznávaných názorů materialistické filosofie a zapadnutí do společnosti několika kolegů mediků, užívajících požitků dosažené svobody hltavými doušky.

V.

První veselé pitky, první osmělené chůze do nočních kaváren, první pocel nalíčených tváří a rtů, první chtivá objímání prodejných ramen a šíjí, závratě vášně, muky vystřízlivění, utápění výčitek v nových pitkách a novém hýření, nejdříve lhaný, pak navyklý výsměch všemu rozměklému cítění, panické stydlivosti a úzkostlivosti, zúmyslný až k šílenosti odboj proti všemu šosáctví a zpátečnictví ― do něhož házena v rozpěněné zbujnělosti i moralita i společenské ohledy ― zálibné pěstování tvrdosti a bezohlednosti, blaseovanost a cynismus, zprvu jen z koketerie líčený, později z jakéhos vynuceného přesvědčení okázale na odiv stavený: toť byly známky té náhle vypuklé bouře, té revoluční periody proti dosavadnímu poetickému snílkovství, pod jehož povrchem však byly tajně plynuly již dávno žhavé představy rozpalujících číší i žen, ohnivých rozkoší i sladkého umdlévání.

Trvalo po celých pět let toto divoké členství »družiny kadávrů«, toto nenasytné, umíněné protestování proti domněle »mrzáckému, idiotskému« způsobu života let minulých.

Na ženu pohlíženo jen jako na stvoření s tělem pro muže a na dřívější horoucí city k dcerušce pana řídicího jako na komickou lásku opozděného gymnasisty, hodnou nejbodavějšího ironisování.

V nevyhnutelných prázdninových stycích s ní jeveno nejprve zúmyslné vyhýbání, chlad v řeči, pak schválně napovídávání pražských allotrií a konečně i zjevné kruté vtipkování o dřívějších sentimentalitách. Její chvějné rozpaky, její němý, plaše vyhýbavý smutek, její tiché utrpení, její náhlé výbuchy pláče, jimž jen on tehda rozuměl, pálí jej však i nyní ještě v duši.

Tehda však jich nedbal. »Tvrdým být« bylo tehda heslem jeho zpěněného mozku, a bývalá láska, šetrnost, soucit, vše mu bylo slabostí, na niž nutno odvážně šlápnout, aby si ji člověk oderval z duše.

Ale znenáhla začla reakce. Ve chvílích únavy, ochablosti a výčitek zapadaly mu do duše zárodky k ní pohledem na tisíceré obrazy lidského utrpení, hlubším pronikáním vznešené snahy vědy tomu utrpení bránit, je mírnit, mnohými příklady obětavosti některých profesorů oživených ideami nejryzejší humanity i živým jejich slovem ― a hlavně silnými drtivými nárazy několika knih Dostojevského a Tolstého.

Nyní ovšem již dávno dospěl k přesvědčení, že jako podmíněno bylo zapadnutí do hýřivého života dřívější uzavřeností a nesmělostí, tak že předcházeti muselo to několikaleté bouření, aby plný zúrodňující vliv vykonati mohly ony první teplé dechy hlásaného i spatřovaného altruismu, které zavanuly nad jeho duší. Ona musela býti dřív rozryta vášní a zhnojena hříchem, aby vzklíčiti v ní mohla první semena nových názorů, nového učení.

Vzpínaly se ovšem k mocným protestům v jeho nitru přepadené a obkličované theorie nejkrajnějšího individualismu a čelily všemi zbraněmi proti útokům Zosimova naprostého obětování se bližnímu (a dosud trval ten boj nedokončen), ale duše sama těmi zápasy ideí se šířila, jakoby se rozvinovala ve všech záhybech svých. Odkrýval v ní nové, dosud mu neznámé partie, v citech svých nalézal nová hnutí, nové síly a povinnosti, z nichž to poznání mu zahořelo, že pouhé jen vlastní já je falešným, v tmy bludiště a v propast sebezhouby vedoucím světlem.

I hlubší vnikání do věd přírodních i mnohé jiné zkušenosti životní příspívaly k tomu obratu. Opustil život posledních let a s prudkostí podněcovanou poznáváním utrpených ztrát dal se novou cestou, aniž by se však stal v požitcích nějakým zapřisáhlým asketou.

Nemohlo to ani býti, poněvadž z dob jeho bouřlivého quinquennia zbyla v něm vypěstěná zvýšená smyslnost a zbystření chápavosti pro každý, jiným zakrytý detail ženské krásy, půvabu a pikantnosti. Věděl, že ji nepotlačí zcela, ale byl odhodlán ji mírniti a silnou vůlí ovládat chtivost svých očí.

Sic mnohokráte ještě stržen byl na staré pěšiny, ale pokaždé jen podrážděn couvnutím své energie znova se vzchopil a vracel k práci.

To byla doba, kde více jej zajímala filosofie, problémy života, než vlastní jeho věda. Četl a psal v ní mnoho. Svářící se názory narážením na sebe se rozohňovaly, a na jeho myšlénkách i na neklidném stylu jeho essayí, črt, obrázků i povídek i pouhých poznámek v zápisníku bylo cítiti teplou zpěněnou jejich krev. Byl v té době více literátem než studentem, a nastalo i stadium, ve kterém se již již rozhodoval po několikerých menších úspěších oddat se cele literatuře. Cítil potřebu zanalysovat a předvésti svůj dosavadní život, své vnitřní zápasy, rozvoj svých citů a názorů až do jich nejskrytějších tajů ― a vyfilosofovat si z toho všeho směr příštího života. To zdálo se mu důležitější a přednější než všechno ostatní.

Byl sám sobě studijním předmětem v tomto úsilném podřizování se pořádku nového života, v kterém cítil nad jiné jeden kategorický příkaz: nápravu křivd spáchaných na Anežce. Ze zjevu jejího mluvilo k němu ― jenž stal se neobyčejně vnímavým pro mluvu fysiognomií ― tiché její utrpení. Cítil, ze jest povinen domoci se odpuštění a usmíření. Leželo to na něm jako dluh, jejž nutno splatit k nabytí klidu. Účast a lítost s ní prosakovala jeho duši a oživila v ní touhu, způsobiti jí trochu radosti, vzbuditi její úsměv za tolikerá dřívější poranění.

Nevracel se láskou básnící mladík, nýbrž muž, jenž cítí, že ukřivdil dobré duši přátelské; ne srdce hořící plamenem touhy, ale prohřáté vůlí, odčinit bol a přinášet teplo uklidnění. Podporován a ke skutkům urychlen byl celý ten obrat i tehdejší churavostí Anežčinou. Nastuzením z jara přivodila si silný rheumatismus a byla v stadiu rekonvalescence, když on tehda přijel na prázdniny.

Tane mu na mysli z té doby zcela jasně její přibledlá, polibky bolesti jako orosená tvář, z jejíhož pohledu jakoby mluvil jímavý vyčítavý stesk z netouženého návratu k životu. Ovšem dnes usuzuje střízlivě a jasně, že kdyby v době jeho bouření byl se jen přiblížil k jeho srdci obraz ženy jiné, nebo kdyby byl román s Bettynou Kunzovou předcházel, místo co následoval, jinou cestou by se byl bral aneb aspoň jinak přistoupil k Anežce. Ale žádná z žen, jež do té doby líbal a k sobě vinul, nevstoupila ani v předsíň srdce jeho. Lehce je objímal, s úsměvem od nich odcházel, a ve vzpomínkách jeho žily takřka všechny jako jediný typ, vlastně jako volná družina jednoho a téhož typu. Obraz jedné splyval s druhou a zapomínal na ně i mátl si je jako jejich jména.

Byly jen pěnou v jeho představách, pěnou, jejíž bubliny jedna za druhou znenáhla zanikají a v duši zbývá jen kysnoucí kvas vědomí, že s nimi promarnil část svých sil, čarovné prisma svého mládí, schopnost illusí a jasný, čistý a uctivý pohled na ženu vůbec. Pavučiny visely mu všude před zraky. A vyšed z tohoto špinavého quinquennia s ošklivostí k němu, předstoupil před zjev té skromné dívčí bytosti, jež rozezpívala v dobách mladistvých tužeb a vznětů první a jediná jeho srdce. Předstoupil bez lásky ― to ví teď jistě ― ale přece s oživenými vzpomínkami prvních svých citů, s pálícím vědomím viny, s živou účastí dozrálého muže, budujícího si již pevné sloupy svých životních názorů a mravních zásad.

A jako dávno necítěné milé světlo padala v něj ta zářící čistota její duše ― již teprve teď cenil ― a známky hoře jejího i známky nemoci prudce rozdmýchaly jiskry účasti, soucitu a přátelství, jež jí nesl.

Ano, to byly ty dojmy tehdejších dob, a v nich tkvěly ty kořeny, jež nikdy pak již nemohl vytrhnouti ze svého srdce, třeba že v periodě svého románu s Bettynou na ně úplně zapomínal, a třeba že květem jejich nebyla láska.

A třeba ani to, co před lety mladý oktaván a jurista cítil k učitelově dcerce, není mu v světle dneška možno nazvati láskou, tou pravou a žhavou, jak si představuje, že v některých srdcích po léta žije a hoří, svítíc a hřejíc ― tolik jisto je, že aspoň k žádné ženě jiné nepocítil nikdy vřelejšího a čistějšího citu, co k zhasínající tam dnes v zadním pokoji ženě své. K žádné; ani Bettynu nevyjímajíc. Ani tu! To bylo jen poslední vzplanutí potulné vášně — ovšem silné a v následcích svých mocné — ale nic víc! dotvrzoval si skoro náruživě doktor ve vzpomínkové dnešní své rekapitulaci.

VI

Z tohoto znova vzbuzeného a cítěného vědomí tryskal mu pramének útěchy v noční té chvíli.

Jedno zvlášť podtrhoval ve svém nejskrytějším confiteoru: Vždyť já jsem před ni nepředstupoval se žádnou maskou. Vždyť jsem jí nelhal lásku. Vždyť já nepřicházel křísit v ní svadlé oželené již naděje, já chtěl pouze, aby mě poznala v mé změně, aby pochopila celé mé dřívější jednání. Obnažil jsem takřka před ní svou duši, aby viděla, že není tak špatna, jak se jí mohlo zdát, nýbrž že proniknuta je plným vědomím spáchaných vin, že rozlita je v ní lítost i úcta k ní i vděčnost a přátelství, tak že ona smí a může odpustit.

»Tout comprendre est tout pardonner,« bylo mu tehda heslem i nadějí.

Ale jak nyní znova dospívá k těmto vzpomínkám, opět se v něm ozývá ona myšlénka, jež zrodila se v něm hned v prvém roce jeho manželství: »Zda právě tu jsem nechybil? Ne se stanoviska lidského, ale se stanoviska obezřelého psychologa? Stále jen od sebe, od vlastní duše jsem vycházel, ale moudrost by byla kázala, abych byl měl zřetel i k duši, povaze a citům jejím. Já přišel se jí vyznat z viny, ji odprosit a říci jí: ‚nejsem taký, za jakého jste mě měla, já ne sice lásku, ale úctu, vděčnost a přátelství k vám v srdci chovám;‘ avšak zdaž nebylo lépe pro ni (i pro mne, jak nyní na celou věc hledím), když všechny naděje vzhledem ke mně takřka již byla oželela a oplakala, nepřibližovati se více? Zapadnouti před ní? Umřít jí tenkráte nadobro jako člověk lásky její nehodný, než ukázat a přesvědčit ji znova, že duše má nebyla zkažena, srdce mé zlé? Nebylo to vše ode mne tenkrát přeměklost citová, která v následcích svých uvedla mě vlastně na konec do manželství s ní? Přemrštěnost moralistní následkem prudkosti reakce? — Ji rmoutila má ztráta (to nyní vím, neboť milovala mě takřka od svého dětství až po dnešní den jedinou láskou ve svém životě), a co já přišel učinit? —

Nahradit jí tu ztrátu? Podat jí ten jediný lék, který jí mohl vrátit radost života — svou lásku?

Ne! V té době, kdy již pochybovala o mně, kdy mohla již skutečné za to míti, že ztrácí muže, jenž lásky její nebyl hoden, a když již uzrávalo přesvědčení, že ztráta' za tolik slz, jež pro mne prolila, vlastně ani nestála, v té době jsem se vrátil a vlastně znova roztrhl tím svým návratem, tou svou zpovědí i lítostí celící se jiz jizvy, ale népřiložil k nim pak jediného jistého léku, nýbrž slabý odvar léků jiných, jíchz*účinek však nestačil na poranění tak hluo. boká. Jaká zbytečnost k žíznicí ženě vracet se sice těšívě, ale s prázdnou nádobou, jejíž obsah dávno se vypařilk

Zde byl ten první krok na cestu, která končila v stínecb jeho manželství. Ovšem mohl s cesty té i později ještě sejítí, ale navršily se podél ní prodlením dalšíchwdob jisté hráze zevních okolností, jez přeskočit anebo podkopat neměl-energie, věda, že by tím znova vzbudil bolest a vyvolal slzy. '

První dojmy. obnovených styků s Anežkou síc v něm znenáhla slábly a chladly, ale cestu do staré školy na náměstí' se sv. Florianem slapal přec každodenně,. když meškal venku 4 u strýce. Chodíl pod vlajkou přátelství - jež po slzách odpuštění a smíření bylo zpečeténo prudkým a dlouhým stiskem ruky - a s vědomím, že působí každým 'svým příchodem radost, kterou pokládal za neobtížné splátky svého dluhu.

Chodil kliden ve svém svědomí, neboť nelhal lásku, nýbrž naopak (jako hned při prvním opětném setkání) na pouhé své přátelství stálý - důraz kladl, a 'chodil i bez obav, ze by Anežce nedoslačovala tato jeho přátelská oddanost, kdyz přece nepokrytě jí na jevo dává, že hlubších citů od něho čekati nemůže. Tuto bezstarostnost posilovala i ta okolnost, ze s nimi zároveň trávíval večery ve školské zahradě nebo na procházkách náměstím' mladý učitel Melichárek, který zjevně Anezce se dvořil a vůči němuž sice zůstávala ukázale zdrželivou. ale jehoz i vřelejší a odváznějšl projevy přec jen přijímala, byť bez ode2vy. ,

(Porozuměl ovšem později dobře tomuto jejímu opatrnému chování, v němž jediném byla pro ni moznost nevzbuditi jeho podezření, udržeti sobě jeho návštěvy, a k němuž sily jl dodávala-skrytá naděje, ze zvyk jej snad přec upoutá, a že snad přec se jí podaří, zvýšiti v něm teplo oddaného přátelství ve vřelost mocnějši náklonnosti.)

Časlější a delší prodlévání na venku mělo za -nepozorovaný následek i zvýšený opět vliv strýcův. Účinky jeho jevily se jiz po roce v nenáhlém ale postupném vracení se k systematičtějšimu Opěl studiu, a dokonalý úspěch jeho dovršen byl po dvou dalších letech složením posledních rigoros a konečnou promoci.

Čím vic se blížilo k posledním těm zkouškám, tim řídčeji a kratěeji dlíval na venku, jsa upoután v Praze frequenlováním klinik a vytrvalou praci studijní. Tím i styky jeho s Anežkou přestaly skoro nadóbro, neboť omezovaly se povždy jen na jeho pobyt venku a leda ještě na pouhou konvenční vzpomínku k jmeninám a novému roku. Poslední rok před promoci nepřijel jiz ani o prázdninách vánočních a také po promoci se neobjevil. Padlť do té doby jeho pražský románek s Bettynou Kunzovou, jenž jej nenadále strhl na několik měsíců s cesty jeho názorův a zásad, jenž jej svedl do pout ženy vábné a rozohňujícl, z kterých nikdy by byl jíž neunikl, kdyby ona sama je nebyla roztrhla a zahodila. .

Na'Anežku v tom planutí vášně, v rozčilujíclch scénách velikonočního tydne toho roku a dlouhých neděl následujících ani skoro nevzpomněl. Celá jeho bytost tou dobou zaujala byla budováním budoucnosti vedle ženy, k níž připoután byl závazkem silnějsím všech slov i slibů.

Tvořilť tento prožity maly román svou vlastní objemnou kapitolu v kronice jeho minulosti. Nerozevřel ji však dnes, aby v ní četl, nýbrž jen letmo se jí dotekl, kráčeje vzpomínkaml po cestách svého žití az k sňatku s Anezkou. ,

Bylo to. již čtvrt roku po skončení toho románu, v době, kdy vpravil se již ve svou samotu a práci s resignací, bez stesku, s obnovenym pevným odhodlám'm neoženili se, se silnou důvěrou, že nestrhnou ho již osídla vášně nebo pošetilé lásky, v době, kdy byl naplněn silnějším pessimismem vzhledem k ženám než kdykoliv .před tím -' když vytržen - byl ze svého poustevnictvl krátkým listem z Vranova, psanym vlastnorucně paní učitelovou, že chce-li zuchovati dceru její na živu, aby ihned, přijel. K tomuto listu přidána byla navštívenka ,strýcova s jeho třaslavym, jiz coulovym písmem: ›Přijeď! Případ velice povázlivý - recidiva tyfu. Je hanba dost, ze jsi skoro cely rok na nás ani na učitelovíc nevzpomněl.:

Znepokojil jej tento dopis, zaryl se mu do duše jako osten. Uvazoval, co činiti. Vytrhnout se z klidu těžce vybojovaného'r' Proč jej vlastně volají? Jako lékaře? - Vždyť je tam strýc. Jako přítele, rádce, učitele? - - Jaká žádost za tím se skrývá, jaký záměr? —

Ale nejeti znamenalo by přímo probřešení na povinnosti ipřítele i lékaře. Snad umírá Anežka, snad zemře, a vyčítal by si pak-do smrti, kdyby byl nesplní] jejich prosby.

Vydal se ještě téhož dne na cestu silně zneklidněn a vzpomínaje na nemocnou. Bylo mu jí líto. Je to dobré, hodné,~ skromné stvoření. Škoda by jí bylo. Také jí v životě ubllzil; má sice útěchu, že hleděl napraviti svou vinu, ale hořkost zakusené bolesti se tím nestala ještě medem. A teď opět jiz rok tam nebyl, ani za přání k promoci se nepoděkoval. To ji jistě také zabolelo.›A od něho věru to nebylo šetrné. Na všecko zapomněl v minulých měsících!".

A jak tak uvažoval, rostlo v něm přání, aby mohl tak nyní přispěti k jejímu zachránění. Vzpomlná dnes zcela určitě, že ta touha jej jízdou k ní ovládala. Nezapomene vůbec nikdy pohnutýeh chvil té cesty i prvních hlubokých. dojmů po svém příjezdě. Jako včera kdyby se to bylo stalo, vidí vše jasně ve svych vzpomínkách.

Jde z nádraží přímo 'do školy. Stará. pam' učitelová s vlasem jiz jako předené stříbro pod černým háčkovanym šáteékem a se zarudlymi napuchlymi víčky vede jej ze síně do prázdné školní svěmice a tam v bolestnych rozpacích, třesouc se před ním jako vinník, lomíc sepjatýma rukama a přemáhajíc prudké záchvaty pláče, chvějícím se hlasem začíná prosil za odpuštění, všecka zalita jakýmsi srdceryvnym studem prvniho v životě vzývání milosrdenství.

›Jenom pro ni jsme to dělali, abysme-ji udrželi,< .začínala (on nevěděl ještě ani co). »Vždyť uz jsme si nevěděli jiné rady. Jen vás pořád volala, plakala, rukama lomila, že by se kámen byl musel nad ní ustrnout; jak pak teprv my, kteří bysme zrovna krev pro ni cedili. V té největší ouzkosti tedy a taky se svolením pana strýčka - pana doktora - ne dřív! (ne dřív! opakovala s důrazem a s prstem pozdviženym) jsme ji potěšili, že jste psal, že jste se na ni ptal, a pan slrýček sám přines* ze svév zahrady kytičku růží a řek”, že vy ji posíláte. A jako když Zázračná ruka se jí dotkne - měl jste vidět - tak se usmála a tak jí hned bylo líp a jen na ty růže pořád se dívala. A když se jí minuly pátek k večeru zas přiHžilo, a pan doktor byl až v Neholičkách ve dvoře, a já jí viděla tak se trápit, až se mi zdálo, že se nemůže ani rána dočkat, tu v smrtelné zrovna úzkosti jsem poslala k pam' tetince a vzkázala jí, aby k nám přišla jakorse zprávou, že jsle zase psal, a trochu ji u'm potěšila A paní doktorová přišla, a jaká je dobraňka, řekla jí, taky jen aby ji potěšila, že tenhle tyden přijedele ji navštíviL- Den co den vás čeká od té chvíle, ten hrozny nepokoj zvyšoval její herečku a slabost, a tak jsme si už nevěděli jiné pomoci, než vám telegrafovatk

A jakoby vyčerpala tímto líčením přerývaným slzami a vzlykotem všechny své síly, objala jej náhle stará paní křečovitě a v prnd« kém Štkání složila mu hlavu na prsa.

»Pane doktore . . . pane doktore. . . ineusmrt'te nám ji . . . jako anděla vás budem vzývatlc

A stary učitel, jenž neslyšmo přišel do síně, stál v tomto okamžiku přitlačen ke zdí, schvácen a zlomen, a slzy jako hrách se mu koulely ze zaplavených dobrých jeho očí po svadlých tvářích k třesoucím se koulkům úst. To byla jeho nemá prosba...

Jaké bylo rozhodování v prudkém tom dojetí ?l '

Vídí celý ten obraz jako živý před sebou, a hluboký, mocný reflex pohnutí toho ještě teď ve vzpomínkách zadrhuje mu srdce.


Vše další bylo prostým důsledkem prvního mocného'dojmu. Přistoupením k lůžku nemocné byla takřka již zpečetěna jeho i jejt budoucnost. Vypadalo by to vše až do sňatku jako dojímavé kapitoly'limonádového románu, kdyby přítomnost nevrhala na to černé stíny otevřeného, čekajícího hrobu.

Radostné rozjasně'ní její vpadlé tváře, nezapomenutelný výraz pokorné vděčnosti v jejích modrých očích, zakmitnutí úsměvu nejvyššího štěstí kol jejích 'zbledlých rtů nevyhladitelně vtisklo se mu do duše, dojaté mocnou lítostí nad jejím trpícím zjevem, ale i blahem zároveň, jaká míra štěstí spočívá pro tuto dívku vjeho příchodu, v pohledu na něj samého, jehož tamta -'které přinésti chtěl Ý oběť celý svůj život - tak lehce zradila a tak těžce zranila.

Podnes cítí křečovité' stisknutí její vyhublé ruky, jímž jakoby tlumočila jásavý výkřik své duše, kdy ústa nemohla mluviti příbojem radosti a štěstí. Poznání celé veliké její lásky, celého jejího hoře v minulých měsících zašumělo kolem něho, lichotivě se ho dotklo jako příjemné, vlídné světlo člověka, který si byl umínil žíti ve vězení a pojednou obratem osudu vykroéłil na bílý den. Cosi jako neklid, jako bázeñ jíni zachvéloj že opouští bezpečný, třeba stinný břeh svého samotářství, aby 'vkročil do nejistého proudu, ale lahodnost seznámí té velké radosti a spásy, kterou přináší, byla neskonale větší jeho obav.

Zdržel se \'e Vranove místo Vprojektovaných dvou dní celý týden a slíbil, až své věci v Praze uspořádá, opět se vrátit. A skutečně' I pátý den přijel a zůstal pak venku skoro měsíc. Byla doba prázdnin, a ve fysiologickém ústavě se nepracovalo, takže neměl v Praze závazných povinností.

Příznivý obrat nemoci, šťastná rekonvalescence; přímé zbožňování jeho osoby jako zachranitele, hřejivé okoušení Anežčiny pokorné oddanosti, dojímavé vděčnosti a skrývaného ještě bohatství její čisté, vroucí lásky, lichotivé mu pozorování rychle postupujíoíhor-'opětného rozkvétání panenské její krásy, jež jakoby byla radostným projevem jejího štěstí, prošlehávaným .chvílemi hrou stínů, jimiž byly míjivé záchvěvy bázně v její duši, aby to vše nebylo jen blažený sen, jenz zítřkem prchne - to vše obepřádalo zlehounka jeho city a jeho vůli a svádélo jej takřka nepozorovaně v nový proud životní, tak lahodivý, zcela rozdilný od toho dřívějšího prudkého, rmutného a strhujícího, tak proti němu mírný a křišťálově'čistý, jako vyhřátý luční potok proti zkalené horské strži.

Netajil si později, ze právě v tom kontrastu spočívala hlavní příčina vítěznéhq účinku Anežčiny oddanosti. Čistý, silný jeji _cit proteplený láskou a vonící nadějemi padal jako jarní, mladým sluncem vyhřátý déšť na jeho duši, která, vyprahlá dusnem nedůvěry a zaleblá těžkými'sííny samoty a černé skepse, oddaně, ba skoro žíznivě vsakovala tu osvěžující jeho vláhu.

›Byla i v tom celá má povahu; opakoval si opět nyní, jako jiz tolikráte, ›t0 snadné pokaždé přizpůsobení se novým okolnostem a to ochotné shledávání omluv i důvodů pro to bezzápasné poddávání se nové sudběn

Pamatuje se zcela dobře, kterak i rozum tehda přispíšil na pomoc.

Kdyz po dohraném románu s Bettynou opět nava klidu, .vrátil se k záměru státi se přece jen venkovským lékařem. S tím, co v ní zažil, zprotivila se mu Praha, a představa čisté, příjemné venkovské obce s lesem a řekou stala se mu obrazem touženého přístavu pro život budoucí. Ovšem i tam chtěl zíti v samotě a jen své práci, jak se byl ustanovil. Možnost pravého a zcela šťastného manželství viděl již od těch dob, co myšlénky jeho tou otázkou vůbec se Začaly obírat, vždy jen mezi mužem a ženou vývojově i zájmové sobě blízkými, jak tomu u dělníků, rolníků, (řemeslníků a po případě obchodníků, kde žena může být a většinou i bývá pomocníci mužovou ať již bezprostředně nebo prostředné v boji za existencí. Kde budováno na základě jiném, je půda pod ním vždy více méně sypká. ›Milovat na čas nevděčný trud, milovat věčně lze neníc, bývalo od let doktorovým oblíbeným citátem, utvrzeným později ještě prožitým románem s Bettynou.

Ovšem byl si dobře vědom, že venkovskému lékaři těžko žíti bez ženy. Znal s dostatek názory, mínění i podezřívavost venkovského lidu, aby věděl, že svobodný lékař v malém místě nejen neuchází pomluvám, ale dokonce postrádá i pravé důvěry - ale přes to přese vše byl odhodlán čeliti všem těm předsudkům a přes ně přese všecky vybojovali si důvěry.

Po nepředvídaném obratu, kdy hnán byl do rozhodnutí Anežěínou láskou, svou poddajností, horoucím přáním jejích rodičů isvého strýce, začal sám ve své přizpůsobovačnosti nastalým poměrům vybledávati i rozumové důvody pro sňatek s ní. ›Je to bytost,c říkal si, ›s kterou ti nebude nepříjemno žíti. Nepatří mezi tak zvané loutky, a Betlyny je pravým opakem. Visí na tobě, je pokornă, je oddaná. Bude štąstna, bude-li jen tvou ženou, bude-li -moci být jen u tebe, a tobě sloužit a tě milovat. Jiných nároků nemá. Sama raději svou žádost potlači, svou bolest zamlčí, než aby projevila něco, co by tě vyrušilo, vyžadovalo oběti od tebe, 'bylo ti nemilé. A s. takovou ženou dovedeš zíti. Celá jeji bytost přizpůsobí se tvé, tvoje spokojenost bude jeji radosti. Celé její mládí vypěstilo v ni skromnost a oddanost. Venkov vždy jí byl domovem a bude tam zase ráda; Žádné přání jí nebude za těžko, i kdybys jednou chtěl vzíti své dítě k sobě, jistě i tu oběť přinese z lásky ráda. A naopak zas ona v tvé povaze má záruku, ze jí nikdy neubližiš, nikdy se jl nemile nedotkneš, nikdy nic nevyčteš, ba naopak sepřiciníš, abys se jí odvděčil za jejl lásku. A snad z příjemného pocitu poznávání, jak jedinou touhou, jediným cílem jejího zivota je péče o tvůj mir, o tvé štěstí, i v tobě znenáhla vykllčí láska k ní, ne bouřlivá a prudká, ale tichá a stálá. Vždyť není ti odporna, naopak s potěšením i žádostivě pozoruješ, jak znova rozkvétá jeji panenský čistý zjev. A tak jsou všechny podminky dány, aby se usídlilo u vás domaci a rodinné štěstí.«

Tak svádivé a přesvědčivě mluvil tehda ochotný a vynalézavý hlas rozumu a urychloval rozhodnutí az k závaznému slovu. Leč dříve než je doktor pronesl, došlo ještě ke Confiteoru. Nic nezamlcel z bludnýcb cest Svého srdce v posledních měsících, celý román s Bettynou rozvinul do vsech jeho záhybů před Anežčiným zrakem, celá ta zvlněná skladba jeho citů od prvních' laškovných tónů do zakončujíctch pevných úderů slavného. slibu, že záludná žena ta proñ navždy zapadla, prošla její duši.

Svíralo se její srdce při té jeho zpovědí, ale její láska pravila na konec důvěřivě:

›Snad to všecko muselo dopadnoutvtak, protože jsi byl souzen mně již od dětství. A snad jsi to musel prožít, abys viděl rozdíl mezí mnou a jí a vrátil se ke mně.«

V tomto jejím výkladu příčinnosti sudby spatřoval doktor všechnu hlubokou víru její lásky, všechnu sílu její oddanosti.

Mocně dojat přitiskl ji tehda poprvé k svému srdci.

›Jak jsi čistá a dobrá, ze tak véříă,« pravil v prudkém pohnutí.

Za půl roku po té, obdržev místo obvodního lékaře v Zátoká'čh; 'ódv'mji'el si ji od oltáře uzdravenou,.;svězí.a zářící blahem. '

Kde bylo v tom viny, kde chyby v počtu? —

A přece vrhá dnešek na jeho i její tehdejší naděje světlo krvavé přímo ironie.


S hořkostí v duši hledí zpět do uplynulého pětiletí svého manželství. Ale čím dále, tím zmateněji již a mdleji plynou k jeho vědomí jednotlivé obrazy a dojmy. Duševní napjetí popustilo, síla se znavila, únava těla klade se jako soumrak na život mysli. Vystoupne, zahoří sem tam ještě vzpomínka jasným světlem jako ohníček na obzoru, ozáří na chvíli ještě zcela jasně kousek břehu, ale osvětlit celý kraj uz nestačí. A za chvíli shasíná, tma houstne, až zase nové ale slabší již a s předešlým nesouvislé světlo ji proráží, jen aby však ještě dříve dokonalo a do rostoucí tmy vpustilo Svůj čadivý, záhy se rozplývající dým.

Avšak kolik bude ještě těch večerů, v nichž reflexy plamenů vzpomínek budou protínati jak ohnivé zklikatělé meče hučící řeku života a kmitavou září svou zbarvovat každé noci i neklidný sen?


HLAVA DRUHÁ
I

Do pokoje doktorova vešla ráno tiše a opatrně Cilka, zavřela za sebou pozorně dvéře a pastavivši vedle sebe malou kuchyňskou lampu, příklekla ke kamnům.

Doktor se probudil, sotva vzala za kliku. Nebyl ještě dospalý, ale věděl, že' jíž neusne. Praménky dojmů včerejšího dne bystřejzačaly stékat do řečistě jeho vědomí. Cííil zrovna jejich pozvoíné, rostoucí vtékání.

Po chvíli obrátil se ke kamnům a hleděl na Cilčíny kmitající se ruce i profil její tváře. Zpozoroval z pod šátku vyčuhující konec nezapleteného ještě copu, vzpomněl na včerejší večerní chvíli a zvolna zavřel oči.

»Mrzne?« ozval se z lůžka.

»Ne, taje pořád. Pánbůh rač dát dobrýtro,« zavznělo Cilčíným dívcím hlasem.

»Nečeká tu nikdo ?«

»Nikdo, prosím.« »Jak je paní, nevíš?«

»Nevím, prosím.«

»S Bětkou jsi ještě nemluvila?«

»Ještě jsem ji neviděla.«


V doktorovi pozvedl se známý nepříjemný pocit … Vědomí rozvleklého rána, rozvleklého dne, toho dnešního jako včerejšího, jako předvčerejšího a bůhví jiz kolikátého.

Cilka naloživši uhlí olřela si ruce a šla k oknu vytáhnout záclonu a oznámit, kolik je stupňů. Tomu se již naučila a ohlašovala to denně s jakýmsi sebevědomím."

»Čtyři stupně nad nulou.«

Zívl mrzut Zas takový šedivý, mokrý den …

Když Cilka vyšla, ztemnilo se v pokoji, -4 jen kolem dvířek kamen cervené to zářilo, a na zdi u nich kmitaly nahoru dolů šlehavé jazyky světla. Uhlí chvílemi praskalo.

Doktor čekal, až se trochu oteplí. Myslil na své dnešní cesty a jak bude asi ženě. Noc byla nepochybně klidna … Kolik dní to takhle ješte bude trvat, nez přijde rozhodnutí? — Kolikrát ještě bude takhle ráno vstávat s touto myšlenkou? - Kdy „nastane změna ? …

Černí ptáci v jeho duši opět se pohnuli, ale jen tak nějak jako ze sna. V probouzejícím se dnu vše jinak se jevilo, vše jinak jaksi žilo. Barvy byly jstřízlivéjši, myšlenky vleklejši, představivost zlenilá, nepružná. I to včerejší vzpomínkové rozrušení přešlo jako noční horečka. Vše zevně i uvnitř bylo nějak ustydlé, střízlivé.

Z řidnoueího temna tlačily se kontury nábytku i prosvítly barvy stěn. Bylo sem slyšeti kokrhání kohouta a skřípot pumpy na dvoře; to Cilka asi .váží vodu …

V pendlovkácb na stěně zahrklo, a hned potom odbíjely tlumenym zvukem půl sedmé. V tom okamžiku pohnul se na-pobovce Tonouš. Doktor se tam rychle obrátil a napjal pozornost. Za chvíli nové pohnutí, a již nad stolem zjeviło se teménko ostříhané dětské hlavy.

»Kukuč! — Kdo pak to vstává?« zavolal doktor potěšen ze svého lože.

Temínko opět zmizelo a tvář zapadla do podušek v posledním útoku protržených dřímot.

Za chvíli potom měl již doktor synáčka na'své posteli a laskal se s ním. Byla to kazdodenní nejšťastnéjší jeho chvíle, jediná čistá jeho radost, když maje chlapce tak k sobě skorem přilnulého teplým jeho tělíčkem, pozoroval čisté odpočalé jeho oči, v nichž jakoby byl uvízlý zbytek andělskycb jeho snů, viděl proskakující jeho úsměvy, cítil dětské jeho lichocení a s rozkoší naslouchal jeho rozpomínavým odpověděm, co dělal včera večer, co se mu zdálo a co bude dělat dnes. Kmitla se mu při tom nekdy vzpomínka i na vlastní jeho dětství a pronikala jej myšlenka, čím vším je a bude ještě povinen tomuto svému synovi.

Nechtělo se mu nikdy ani zakončit požitek otcovského štěstí v těchto ranních chvílích, a ani dnes nevyěerpal ještě celý svůj program drobných říkadel a malých her se synáčkovýma ruckama a nozkama, když na chodbě ozvaly se od pokoje panina tlumené kroky a hned po té Běta zastavila u jeho dveří a zaklepavši oznamovala, že milostpaní prosí, aby k ní šel.

V témž okamžiku skorem otevřely se i dvéře do chodby, a nějaký doktorovi nerozeznatelný ženský hlas se ptal na prahu, je~li milostpán doma. Běta přisvěděila a pobídla příchozí, aby poěkala v kuchyni.

Doktor rychle vstal a vklouzl do trepek a do županu.

Vešed do kuchyně plné kávové vůně spatřil na Bětině kufru droboučkou, ale svěží dceru kupce Jakoubka, který se před dvaceti lety do Nedosek přiženil a kupecký obchod si zařídil. Jak shlédla doktora, hned povstala a řečné vyřizovala, ze bratr Toníček dostal včera takovou horkost a teď ráno ze je mu ještě hůř, rozpálen prý leží »jako šínc, tak aby byl milostpán tak dobrý a podíval se k nim. Jemná, panská její tvářička hleděla jasně z velkého vlněného šátku, spjatého pod bradou lacinou brozi.

Doktor slíbil, že se tam zastaví, pokynul přivětivě hlavou a bral se ke své chotí na ranní prohlídku.

II

Závěsy v jeji ložnici byly jiz vytažený, noční lampička shasnuta. Na zdech í předmětech llplo šedé světlo pošmourného rána, do oken hledělý ze zahrady holé větve štěpů, černě se rýsujlci na pozadí špinavé oblohy. V kamnech hučel oheň, a vůně jalovec se od nich stihla. Celý pokoj zdál se prostornější a vyšší než večer.

Nemocná seděla na lůžku polštáři Obložena, s tváři od okna odvrácenou. Zpod nočniho čepečku splývalý jí praménkv vlasů, kolem rtů vyznačených jen slabounkou červeni hloubil se rys utrpení. Na doktorův pozdrav a úsměv jen jedva znatelně hlavou kývla, nespouštějic s něho upjatý pohled svých široce rozevřených oči. ›

Když k ní přistoupil, stiskla mu prudce ruku a stěžovala si na pocity hrozné úzkosti, bolesti u srdce a nedostatek dechu. Slzy jí při tom vlirklý do očí a stékalý zvolna po tvářích. Doktor jí utěšoval a jal se hned vyšetřovati. Proti včerejška neshledal žádného zhoršení, ale také ne zlepšení. Teplota byla sic menší nez večer, ale tep byl rychlý, vysokovlnný a skákavý, svědčící o prudké práci srdce. Stav embolii trval nezměněn.

»Jsi trochu pobouřena. to je vše,« pravil 'konejšivě usedaje k ní na lůžko.

Podržel jeji ruku ve své a hleděl ji klidne a laskavě do tváře. Věděl, že to pobouření vzniklo z pocitů úzkosti a z myšlenek na smrt, jimiz stále se mučila; bylo mu ji líto v té chvíli a hleděl svrchovaným klidem se své strany vzbudiü v ní důvěru a upokojení.

›Jak dlouho to bude ještě trvat?< pátrala ona, nespouštějlc s něho zpytavý pohled ovlhlých sýých očí.

»To závisí od toho, jak budeš klídna,« pravil mírně, napominavým tonem. ›Bolest nebo pocit úzkosti nesmí tě hned tak pobouřit. Opakuji ti to každý den, a milostpaní by již sama mohla mít tu zkušenost,c dodával s úsměvem. Pak se jí ptal, jak spala, užívala-li a kolikrát, a znova přesvědčivým hlasem ujišťoval, že nemá pražádné příčiny k znepokojení.

Podařilo se jeho klidu a dobré míře ji upokojiti. Cítil slabý stisk její ruky jako na projev díků, ale v duši své právě při ném pocilil pohnutí svých černých ptáků. »Jak ty jsi spal, Karlouši?c otázala se po chvíli láskyplně, tichým znaveným hlasem nemocných.

Věděl, že to je počátek těch každodenních otázek, nevynechaných ani jednou. co byli svoji. A bůhví, připadaly mu teď jiz tak tklivé, k samému srdci sahající, jako projev zvyku, jímž osleplé dítě pozdvihuje k nevidoucím očlm barevné skllčko, nebo hluchý hudec v détinném sebeklamu ladí housle a drnká na struny.

Zdála se mu již za životem, na půli cesty k hrobu. Jeho ,spolužití s ní mu bylo již ělmsi skončeným - a to nějak jiz tak dávno... Přestala proň být › jeho ženoue a stala se pouze »jeho uemocnouc. Ztratila takřka proň své tělo i svou duši, jevíc se mu a zijlc proň už jen svou chorobou. Již se takřka ani nedovedl vpravit do jiné představy, protože přestal doufat v její uzdravení. Byl přesvědčen, že již na svém lozi skončí a že mu s ní nebude už žití jiných chvil nez jako lékař a těšitel právě u toho jejího lože.

A proto každé její slovo, každá její otázka, kterou přenesla z předešlých a nenavratitelných dnů do své nemoci, z domova žití na svou cestu k hrobu, zdála se mu tak bláhová, ale v lé bláhovosti tak dojemná. Bylo to takové tklivé hraní si ještě na život, při němž srdce mu usedalo lítostí. Ale právě ta lítost mu vzdy připomenula myšlenky na její smrt.

»Ještě to ušlo,c odpověděl na její otázku a usmál sel

›Netáhne tí to tam od okna? Dává ti tam na noc ten koberec'h ptala se dále v starostecb, jež také se mu jiz zdály takovou hračkou pro útéehu.

›Dává, ale- jen se netrap takovými věcmi,< prosil snažně, rozčilen i pohnut zároveň.

»Nech mě ještě, dokavad můžu,c řekla tak měkce, a tak ta slova byla prosáklá láskou a prochvělá smutkem, že doktor cítil, jak nezadrží, aby mu nezvlhly oči.

Vstal a chopil se modré lahvičky na nočním stolku, a ačkoliv bylo v ní ještě polovic kapek, pravil: »Abych ti ji snad ještě doplnil, nez odejdm Musím dnes dřív. Byli tu od Jakóubků.: '

»Kdo tu byl?«

»Lojzička.«

»Z té se udělalo hezké děvče, viď ?«

»Nnno -jaká pak krásalc odpověděl doktor s úsměvem, ale zneklidnil se tou otázkoui toa poznámkou. Věděl, odkud vznikla v duši ženině. ›Chlapec se jim rozstonal,c odvádél řeč od kupcovy dcerky.

.Paní doktorová spustila svou levici, již polozenu měla na hrudi, jakoby jí přitlumovala tluk svého srdce, opět do klína a pohlédla na ni. Byla to bílá ruka s vystouplymi modrými cevami; Zlaty kroužek snubního prstýnku smekl se k prostřednímu kloubu prstu, jakoby se chystal s něho sjeti. A v tomto obraze zdálo se doktorovi tolik bolestného smutku, ze chopil se té ruky v mocném pohnutí, něžně ji stisk] a něžně opět položil na pokryvku.

V tom vstoupla do' pokoje Běta, přinášejíc sklenici svařeného a ochlazen'ého mléka, každodenní teď snídani choré paní.

»No - není nic platno, drahoušku, musím jít,< trh] sebou doktor. ›Čekají také jiní pacienti,< dodal s úsměvem.

»Kam všude půjdeš?«

»Nejdřív k Jakoubkům, pak do továrny, pak se zastavím u Fabíána a na konec u Son: hradů. Do jedenácti budu doma. Ty se hezky nasnídej a hleď být co nejvíce klidna «

»Tonouš už vstal?«

»Ano, je vzhůru. Mám ho k tobě poslat?«

»Teď ne, Karloušl, teď ne — víš — — «

›Já vím, já vím,« rychle svědčil doktor a nakloniv se k ženě políbil ji, jakoby chtěl uzamknout ústa vsem dalším slovům. Potom spěšně vyšel.

III

Ulevilo se mu, ale pohnutí přec nepřešlo na ráz. Ani kdyz vkročíl do. druhého pokoje a spatřil usměvavy pohled rozkoukaného jiz Tonouše, jejž Ciika oblékala, nevrálila se dřívější nálada. Poslal je do kuchyně a sám začal upravovat svou toaletu.

Staré rány byly již opět pootevřeny a propouštěly do duše svůj jitřivy kvas. A zas cítil bolestně to přesvědčení, že nebude 'klidu ni úlevy, *dokud nebude konec, a zas přistth se při tom skrytéfn. přání, aby konec ten nastal již raději dřív než později. Ale vedle těch pocitů a vycitek z nich pluly jeho duší v stejné výši i soucit s tou chorou jeho ženou tam, i lítost nad jejím utrpením tělesným i duševním. A přec kdyby mu byl někdo řekl: uzdraví se! - byla by se jeho duše jen ještě více rozvlnila a zatemnila.

Zíti zas dál ten život posledních dvou let — co jej mohlo lákat? '

Byl to život v přibývajícím chladu a stínu, život v přemáhání a klamu, život bez naděje, že se opět rozjasní a oteplí.

Je smutno to přiznání, ale její odchod znamená proñ uvolnění z toho, života skrývání a lži. Dvéře k tomuto uvolnění jsou otevřeny, spatřuje jimi světlo nového života - mělo by je teď přirazit opět její ozdravění? …

Ah, vždyť ostatně není již naděje, aby se uzdravila!

Třeba se ted' tři čtyři dny nemoc nehoršila, jsou tu již závažné příznaky, že zachvátila celé ústrojí. Embolie, pondělní třesavka — marno, všecko marno! Síly resistenčm' tu mnoho není. A konečně bude smrt vykoupenlm z těch jejích útrap — — —

›Finis, Anežko, ñnis! vidíš, vidíšlc povzdechl hlasité a v představě zatanul mu, bůhví proč, obraz staré vranovské školy na náměstíčku se sv. Floriánem, přízemní okno s fuchsiemi a za ním šicí stroj, a dusí mu prošla myšlenka na cely ten jejl zivot, vyplněný dlouhou touhou, skrývanou láskou, krátkým štěstím, bolestným loučenlm …

»A já tu čekám s havrany v duši na to skončenl,« zachvélo se mu srdce.

»Carolo, jen žádnou sentimentálnostlc ozval se mu v nitru známý hlas, a doktor napjal všechnu sílu, aby potlačil své pohnutí a rozechvění.

Chvatně se doobleknuv vlil v rychlosti do sebe kotlík kávy, jejz mu Cilka~ přinesla., a vešel pak do kuchyně, aby dal s Bohem Tonoušovi. Hoch seděl u stolu a žmoulal housku nalámanou do kávy. Tváře měl po umylf jako růzičky a oči čisté jak rozpuklý květ. Doktor políbil jej na rty i na temínko, pak nařídiv Cilce, aby - dokud on se nevrátí -_ chlapce k panl nepouštěla, rychle vyšel z domu.

Brok vypuštěný z mašlale, černý, hladký, lesklý, s žlutavymi nožičkami a čumákem, s moudryma, domlouvajíéíma se očima, vyběhl jako střela za m'm, ocasem vrtěl, poskakoval, zaštěkl, ale doktor v náladě nedobré netrpělivě jej zakřikl: »jdi domů, jdilc a prudce ukázal ke dveřím. Pes se zastavil, nožičku zvedl, jakoby očekával odvolání toho nečekaného zákazu, ale vida, ze pán se neobrací a rychle ku předu kráčí; sehllple se vrátil a pod kolnou otřásal se sebe ponížujíct to odbvtí. —

Venku bylo blativěji než včera. Pod louzemi tály jiz i nejspodnější vrstvy špinavého sešlapaného sněhu. Oblohy nebylo vidět pro šedé vlhko ve vzduchu, jez studené lehalo na střechy nízkých domků, na ploty, na stromy, vše prosakujíc a po všem stékajtc tenounkými praménky.

Doktor prošel uličkou, v níz bydlil, těsně kolem zahradních zdí u domků, s jejichz střech mu kapalo na klobouk, a u rohu zahnul do širší ulice, jež vedla na náves s barokní sochou P. Marie uprostřed. Zrovna na rohu návsi byl dům kupce Jakoubka s krámem a výčepem kořalky. Do domu vcházelo se buď výčepem, buď krámem, buď zadem přes dvůr.

Doktor vstoupil do krámu, kde jej vítal sám kupec Jakoubek, muž hubený, nevysoký, Sprořidlým černým vlasem a věneekem vousů kolem úst. Bylo mu nemnoho přes čtyřicet, ale vypadal jako dobrý padesátník. Začal hned o chlapci.

Z krámu vešli na malou síň, cihlami dlážděnou, plnou sudů a beden, a z té do kuchyně, kde nebylo ještě' umeťeno a kde i' jinak zarážel nepořádek a nečistota. Ne následkem nedbalosli'- nebylo pilnějšlch lidí nad .manžely Jakoubkovy - ale poněvadž bylo práce tolik, že nikdy nikdo nevěděl, kam a co~ dřív. Měli obchod, vyčep, hospodářství. a to vše obstarávali sami, jen s mladým čeledínem; bez. služky. Dřeli oba od rána do noci, ničeho si nepřejíce, a nejen (mi, již i děti, Lojzicka asyn Karel, a přec nikde nebylo nikdy nic na dobro doděláno, na cisto uklizeno. Nestačili na všechno. a přece děvečku nebo pomocníka do krámu nechtěli příbrat, z jakési nerozumné spořivosti nebo'snad obav, že by někdo cizí jim měl nahlížet do domácnosti neb obchodu. Tak aspoň doktor si to vykládal, zlobě se vzdy, jak tak dřou zbytečně sami do úpadu nejen nedbajlce čistoty, odpočinku, zdraví, ale'netěžíee při tomto hamonění racionelně ani z obchodu, ani z hospodářství - právě- následkem nedostatku sil. I s jiné stránky trpěl obchod ujmu. Kupovala u nich většinou jen chudina, poněvadž i krám. i vycep i domácnost byly nevzhledny, nelákavy. Na úpravnost a úhlednost nebylo času, a to mnohé kupce odráželo. Doktor viděl všechny ty nedostatky a zlobily jej, protože videl tu nepoměrnost příčinéní k výsledkům 'a že* shledával příčinu toho všeho v tom nerozumném zařízení. Nevtíral se svou radou, ale přec utrousil někdy poznámku, že si zkracuji věk nedbajíce oddechu a řádného odpočinku, a Ze by snad bylo líp, kdyby přibrali pomocné ruce. Ale na to vše měl Jakoubek jen jednu odpověď: ›Jen co děti budou větší, půjde to všecko.«

Ale doktor nesouhlasil. Viděl v tom sic určitý program, ale takový nejprimitivnější, z nejužšího obzoru plynoucí. Myslil, Ze Jakoubek dobře by mohl dát syna studovat i dcery (mladší byla ještě školou povinna) jinak vésti, ze vůbec mohl děti své uzpůsobit větším vzděláním, širším rozbledem k rozvoji, ale pro to neměl Jakoubek ani manželka jeho smyslu. Kdyz doktor poukazoval na konkurenta Jakoubkova, žida Freunda, jakže ten jinak si počíná, oba syny že do Prahy na obchodní akademii poslal, i dcery v městě vycvičit dává, Jakoubek se scvrklým úsměvem, jakoby mu po něm ocet tekl, tichým svym hlasem rychle pravil:

›U nás to nejde, to by to brzy šlo od devíti k pěti. Takhle je se dost co ohánět, aby to člověk udržel.«

I dnes opět se o to zavadilo.

Doktor prohlédan nemocného, jenž ležel 'v kuchyni na rozházené neupravené posteli s polštáři a peřinou špinavých a nespravených povlaků, zjistil silnou herečku a dle bolestí hochovýcb v mezižebří soudil, že se vyvine zánět pohrudnice. Paní Jakoubková, zena vyhublá. hledá, uta- haná, v odřené flanelové jupce a sukni, hlavu ve vlnáném šátku, jehoz clpy za týłem pevně svázány byly, slála- vedle loze a upracovanýma svýma rukama nerovnávala nemocnému. slehlé polštáře.

Z odpovědí na otázky doktorovy vyšlo nn jevo, že hoch předevčírem odpoledne ve sklepě stáčel petrolej do plechových nádob a bůhví prý, jestli se tam nastudil, nebo těmi nádobamí se nějak strh“, jak je nesl nahoru - hned večer si začal nařlkat - zima. ho popadla t. roztřásalą na stranách ho píchalo, -a jen a jen do postele.

›Myslila jsem, že se ňák polámal, a tak- jsem ho namazala, ale ráno místo líp bylo hůř. Už byl celej rozpálenej a jazyk jako prknon vykládnla Jakoubkuvá.

»A proč pak jste tedy neposlula hned včera ?c ptal se doktor.

›Inn, přece jsme myslilí, že to poleví, ale nie naplat. Dnes ráno jsme museli poslatx

»Hoch je slabý, nemáte ho huát do tako-

vých pracih ›l to on se žene sám, my ho nenutíme. Ale on radsi ve sklepě než v kľámăq »Nemáte to připustíL- mluvil doktor již prudčeji. »Vy jste vůbec chybili, že jste ho vzali ze škol, říkal jsem vám to hned loni. »Když uz mu bylo čtrnáct let, — a mít ho zas ještě rok v městě, je to 'přece jen výdaj. A ptali jsme se ho, a on sám řek”, že půjde raději domů. Viď, Téno ?

Nemocný chlapec přisvědčil.

Doktor však se již nezdržel,_aby nepověděl své mínění. Optá'te-li se člrnáctiletého hocha, chce-li raději zůstat doma' nebo chodit v městě do škóly, odpoví vám každý, jako váš. . To se samo sebou rozumí. Nemá zkušeností, 'nemá rozhledu. Nevidí do budoucna. Ale v takovém ,případě nemá rozhodovat, co on odpoví, nýbrž má-lí chlapec schopností a jsou-li prostředky, poskytnouti mu většího vzdělání, lepší výzbroje _do zápasu o život..A to ve vašem případě bylo, a krom ,toho ještě ta okolnost, že hoch byl sláhého jtélesného složení, -neuzpůsobilébo snášet námahu těžší práce.« .

»Í vždyť ono mu domá taky není zle a nebude, a 'co bysme na něj vynaložili, bude jednou mít,« pronesla na svou ochranu Jakoubková.

»To je pravda, ale otázka je, nebylo-li by líp, vynaložit to nyní na něj, na jeho průpravu, aby moh' jednou dál, než byli rodiče.«

Za těch slov doktorovych vešel Jakoubek do kuchyně a volal ženu," aby šla do' krámu;

»To jsou 'nejisté počty, pane doktore,« pravil, když Jakoubková odešla. »Myslím, že je to jen nedostatek podnikavosti, a to již je tak v naši povaze. Neplatí 'to jen o vás, na celou řadu občanů zdejších bych mohl ukázat. Ale vy~jste přece obchodník, vy byste mohl mít pro to víc porozumění. Bez risika nebývá zisku?

Jakoubek neodpovídaje usmíval se jen svým nakyslym úsměvem a pravou rukou oprašoval levý rukáv. Doktorovi docházela trpělivost. Zdál se mu ten člověk tak zrovna zálibně tupý.

»Já se ostatně nechci do těch věcí plést; každý dělá, jak nejlépe rozumí. Jako lékař jen tolik .jsem měl za povinnost připomenout, abyste hocha nehnali tuze do těžké práce. T0 je také risiko, a to by se mohlo špatně vyplatit.«

Když vycházel od Jakoubků a zábočil kolem rohu na náves, cele byl zaujat myšlénkămi o názorech a povaze těch lidl. Zlobil se na jejích netečnost a nedbaní. Jda kolem krámu kupce Freunda, vyparáděného vybíziyě, ne z vrozené snahypo čistotě a lesku, ale z konkurenčních obmyslů, vystihujících slabosti soutěž; níkovy; jen ještě více se rozpaloval.

S nepodnikavostí ještě jiné chyby české povahy vyplynuly na povrch jeho vědomí.

Kdyby židovi patřil Jakoubkův majetek u živnost, jistě by zbohatl. Ale u nich vše zůstává na polovici cesty. Pro hospodářství není času na obchod, pro obchod na hospodářství Je v tom všem nedostatek prohlédavosti, důvtipu. A u syna bude taky tak. Z'druhé třídy měšťanské školy jej vzal domů. Vyučil jej nanejvýš tomu, co sám umí, -a na ,tom zůstane. Přibude pomocník, ale pokroku, rozvoje tu nebude …

A z dcery si udělali děvečku. Škoda toho čipemého děvčetel Zdá se mít touhy po něčem lepším. Mluví sic o tom, že ji posle na rok do A Prahy sloužit, aby se něčemu pñučila, ale v tom se zraěí právě' ta jejich hamonivost. Sami nic neobětovat na ni, chceš-li něco vidět; seznat, jdi sloužit! Taky nedostatek hrdosti a ctížádosti je v tom. Kus zvyklosti tomu nízkému, kus otrocké povahy!

Pěkná čtyřhranná náves s kostelem na západnt straně byla téměř liduprázdna. Jen zde onde spěchala k řezníku neb od řeznlka žena nebo služka nějaká, vysoko přidrzujlc sukně a pozorně překračujíc nebo přeskakujíc kalužiny.

Děti byly jiz ve škole, a ranní mše odsloužena. Vrata i dvéře statků po levé straně návsi byly zavřeny, a pouze hrčení řezactho stroje a nárazy sekery do dřeva prozrazovaly, že je 'za nimi život a práce. Po pravé straně, po niz doktorkráčel, byla rozmanitější a pev střejsí stavení, taškami i šindelem krytá, v každémlvskoro krámek nebo dílna. I dvě hospody tu byly a větší strojlrna na hospodářské přístroje, za kostelem pak skola a fara. Za všemi těmito staveními byly buď zahrádky neb aspoň trávníky, jež .svážely se klučnatému břehu tiché řeky, za níž v mlhách zvedaly se lesy.

Doktor přešed vyšlapanou çestvičkou kolem barokového kostela na druhou stranu: zaměřil do krátké spojovací ulice, jež vedla na císařskou silnici, k níž selské statky byly obráceny stodolami. Za silnicí byla lrovina polí, do nichž vjlždělo se vozovou cestou.- V podmračném ránu nebylo vidět jejich konce.

Doktor zahnul kolem panského dvora na. pravo k cukrovaru, o němž se- povídalo, že se v něm letos 'pracovalo poslední 'rok a že centrální správa jej hodlá změnit na lihovar; Cestou potkal adjunkta Kouříka, kterýs'pravoval prozatímpě nedvosecký dvůr a měl mnoho naděje státi se zde pojezdným.

Kouřík, rovněž ve vysokých botách ą krátkém kalmuku, s-doktorem se zastavil. Bylo mu už hodně přes třicet, a jak pozvedl svůj myslivecký klotouk; bylo vidět nad čelem pořádnou lysinu. Jinak byl krásný Člověk, plný mužnosti v tváři, se'vzorně' pěstovaným hustým plným vousem energického, rovně nakrouceného kníru.

»Jak je doma?« ptal se se zdvořllou účastí „ ve hlase i v pohledu svých záludných modrých očí pod hustým černým klenutým obočlm, jež dovedl energicky svrašťovat a hned za's jak v nejvyšším úžasu vyklenout, při čemž mu se rtů splývalo pokaždé takové údívuplné: »Allle jděte!« jež bylo plno upřímnosti a přispívalo vydatně k jeho společenské oblíbenosti, založeně na vybroušenych 'způsobech a vzácném daru vypravovacím.

Doktor sděloval, že prozatím ani hůř 4ani líp, ale naděje že skorem není.

»Allle jděte! Snad ne? — A řekněte mi, jaká je to vlastně nemoc? … Srdeční vada, či co?«

»Zánět nilroblány srdečně, endokarditis, jak v medicíně říkáme.:

»A od čeho to milostpaní dostala, prosím vás?«

»Nepochybně po loňském kloubním rheumatismu. Ony už přede dvěma roky se jevíly známky endokar'ditídy a srdce od těch dob nebylo zcela v pořádku, třeba že symptomy tehda pominuly. Taková polměšilá nemoc to je. Jsou případy, že člověk si není ani vědom jejích počátků.«

»Allle jděte!… No, snad se to přece ještě k dobrému obrátí … Taková mladá, krásná paní, věčná .škoda by jí bylo,« mluvil s tím svým milým timbre'm upřlmnosti a účastlivostl ve zvučném hlase, dívaje se doktorovi přátelsky do očí.

Musel na každého učinit prvním rázem příjemný dojem, a nebylo divu, že byl všude rád vídán a Ze se mu mnoho promíjelo. Byl v jádru člověk dobrého srdce, ale mravních názorů nad míru volných. Jeho záletných kousků býlo na celý román", a v jeho ..kapitolách by byly bývalý zastoupený kypré dévečký z p'a'ną ských dvorův i umdlelé dámy ,s devítipaprsk'o-. vými korunkami nad monogramý svého prádla.

»Kam teď jdete ?« ptal se doktor,

»Zas domů. Byl jsem na nádraží,« usmál se adjunkt. »Má nám přijít uhlí.«

Teď i doktor se usmál. Věděl, že nešlo tak o uhlí, jako 0 ranní pozdrav lákavé sestře nového pana přednosty.

»A co dělá slečna Berta ?« zeptal se proto primo.

»Má taký s tím uhlím starosti,« smál se adjunkt, jenž již dávno vyrost' ze všeho upejpáni a skrýváni milostných pletek.

Ostatně slečna Berta, jak doktor věděl, nebyla z těch panenských netykavek, které zavírají svůj květ i jen při zašeptnutí volnějšího slova. Plně rozvité její půvabý obletovato již asi mnoho motýlů, a hádalo se, že zažila již nejen mnoho vitězství, ale i porážek, a že Nedoseky jsou vlastně jen novým revirem její výbojnosti. S jistotou se vědělo sice jen, že bývala v Praze gouvernantkou v domě bohatého velkoobchodníka, ale již ta okolnost stačila k rozmanitým kombinacim, které vyvijely se z otázek, proč opustila své misto, proč nehledala nové, proč šla za svobodným bratrem, který jí může býti sice dobrým zastancem, ale u něhož přece postrádá ochrany gardedámy. Když se doktor s adjunktem rozešel, nemohl se vyple'sti z úvah o vlastni podstatě a ceně takového neskrupulosního života, jaký vede nejen Kouřík, ale sta a tisíce těch svobodných úředníků na různých panstvích, jichž filosofii je sladit si denní ti'ampoty služební závislosti radostmi a pozitky, jak a kde se naskytují.

Nevládne v tom vždy jen hmota, chtíč; i poesie v tom bývá. Kouřik na příklad miluje a miliskuje se s jistým gourmandstvím, s jistým uměním, s jistou rozkoší nejen' z požitku, ale i z krásy — z krásy prosté i raflinované. Ví, co je pravdy ve starém ›Varíatio delectatc, ale nepostrádá smyslu ani pro jemné' nuance. Je do jisté míry umělec života. Bezdeký tu doktor vzpomněl na svůj vlastní románek s Bettynou. A hned stal adjunkt Kouřik ve světle té vzpomínky.

rAno, kdyby požitek nerodil nikdy bolest,« uvažoval. ›Kdyby byl jen květem bez kořenů, aneb kdyby kořeny těmi nebyly závazky. A kdo vi, kolik měl a má závazků i Kouřik. Taková dévečka ze dvora nebývá ovšem útlocitna. snad je i ráda, že dostane pomoc, že jí dopomůže k muzi, ale patří přec jen zvláštní svědomí k tomu, žíti bez jiných závazků k své krvi, jíž ona dala snad zivot, než jaké vyměřuje soud nebo dobrovolné vyrovnání. Možná, že se tomu řekne šosácký náhled, možná, že někdo se i chlubí, kolik dětí mu po světě běhá, ale já to mám, za nečestné, a není pro mne jiného úsudku. — A jak bylo s těmi tak zvanými láskami, s těmi slečinkami, s nimiž chodil večer kolem obory, ať to byly již hraběnčiny komorné, nebo dcerky panských úředníků a zřízenců, nebo někde děvče z mlýna neb živnosti? — Nelhal žádné, nesliboval? nesklamal, neopustil pak? — Co slz asi způsobilo jeho »umění žíti«, a co snad i zmaru! Vynucovat si požitek svou mocí, je nečestné, a dovolovat, dopřávat si ho za cenu bolesti neb hanby bližního, je přímo zločinné…

Řekne se: ,jen ne tragické brejle na všechno‘, jen ne loket puritánství! Je třeba shovívavosti, zamhouřit oko, počítat s poměry, s lidskou křehkostí, uvážit, že jiní jsou ještě horší. Dojista! Ale i při shovívavosti je přece třeba zaujmouti nějaké stanovisko aspoň v tom, je-li takový život hříšný, nesvědomitý, neb je-li omluvitelný, přípustný. Avšak tu právě je vidět takové podivné kompromissy ve společnosti. Nejen zdejší, ale všude. Řekne se buď: ,prosím vás, jsou takoví všichni!‘ aneb ,není to v pořádku, jistě ne,‘ ale při tom jej vítají, ruku mu tisknou, přízeň i přátelství jeho vyhledávají… A konečně i já sám — k nim patřím… Jsou to takové společenské ústupky, lži a pokrytectví, zakuklené v plášti zdvořilosti, taktu, konvence… Ale jmenovitě pohodlí! Chci mít svatý pokoj, jen nic rozrývat, jen se ničeho nedotýkat! Dotkneš se jednoho, a za chvíliti řeknou: Šťouchni také zde do toho! Či na toho si netroufáš? Pěkná _ důslednost! A již tu teče nekalý pramínek podezření, proč onde toho jsi odsoudil, řekl mu .pravdu do očí, kdežtols jiného nechal běžet. To jsou ta úskalí,'pro než ztrácí každý chuť dělat mravokárce a kryje se za takové neslané, nemastné: ,prosím vás, jiní nejsou lepší! Nutno na lidi pohlížet, jací jsou a ne, jakýmiby býti měli. Tout 'comprendre est tout pardonnerf - A ostatně, není v tom práve také jistý názor, systém, filosofie? Ano, ale taková nejpohodlnější, hodící se*tak pro ty, kdo chtějí lavírovat, plout po větrech, stakovou strak'atinou všech barev na vlajce nebo bez vlajky vůbec…«

_ »Kdož jest. z vás bez hříchu, nejprv hoď kamenemh *padla mu v tyto úvahy náhle slova Kristova. xŽeno, kde jsou ti, kteří na tebe 2alovali? . .. 'Aniz já tebe odsuzujilc vyplynula jim v zápětí slova další.

› . . . . ..Ano, ale Kristus i dodal: ,Jdi a nehřeš více!“

§tan0visko docela jasné. Neodsoudil, ale také neomlouval. Napomenul! A Neodsuzovat, ale stanovisko projevit! Shovívavost, ano, ale ne pokrytectví, neurčitost! A hlavní: Sám být' číst! Nevytýk'at, ne planout rozhořčením a muset mlčky. schlíple odejít, když ozve se: kdo z vás je bez hříchu…! Jsem bez hříchu já? … Proč odsuzuji? … . . . . Ach, Kristus, › Kristus! Vždy v něm je světlo! - Mít stanovisko, ale být pln lásky, pln odpuštění…«

V

›Kam jsem se to dostalh náhle vylrhl se doktor ze svého rozjímání, zpozorovav, že minul můstek vedoucí přes příkop k vyšlapané cesličce kolem plotu továrního a ze šlape v největším blátě. Musel se asi dvacet kroků vracet. V tom shlédl jej ze dvora vážný Vacata, muž povvšší složité postavy, ramenatý, s tváří opálenou, muznou, mohutného nosu a s vousem až do polovic prsou. Hlučným svym způsobem pozdravoval doktora, ale klobouku nepozvedl, jen rukou kynul.

Slrávil za mlada kolik let na vojně, u kanonýrů, a rád hovořil o těch časech, kdy mu kamarádi přezdívali »Černý flre. Učaslnil se války r. 1866 a v hospodě často vypravovával, že jak jednou došlo na palbu z bambitek, první dobře mířená. rána platila majorovi, jenž je týral. Skácel prý se hned mrtev s koně.

Vacata byl teď jiz čtyřicátník a v službách cukrovaru zdejšího na dvanáctý rok; byl tvrdý k sobě i jiným; když křičel v~ krechtách za továrnou, bylo ho slyšet až do vsi. Vyznáním byl evangelík, povahou samotář. Ženských nenáviděl. Všem svobodným úředníkům posluhovala starší dálnice, cukrovarem placená, jenł pan Vacata měl_ na posluhu starého šedesátiletého lampáře, s nímž si povídával o vojně. Říkalo se o něm, že si nedává ani prádlo prát, nýbrž že nosí košili tak dlouho, až ji roztrhá, a pak ji zahodí. Nebylo to možno zjistit; jeho široký vlajíeí vous a dlouhý vlas zakrývaly vždy límec i náprsenku, tak že nebylo vidět, má-li čistý nebo špinavý, ba má-li vůbec jaký..

V továrně se dořezalo jiz začátkem ledna; nyní se pouze vytáěelo a osmosovalo. Pan Vacata ubíral se postranním vchodem do melasnlku a syrobárny; doktor zahnul - vešed fortnou na dvůr - v levo k úřednickému stavení, v němž z předu nalézala se v přízemí váha a písámy, v zadu byty strojníkův, půdeckého a vařiče,iv prvním poschodl_ pak byty ředitelův a ostatních úředníků.

Jda kolem oken písámy zahlédl doktor u pultu ředitele Pupetra, živě rukou mu kynouclho. Věděl, ze se s ním ještě setká, až půjde od vařičových, proto nyní jen nadzvedl klobouk a zakývąl hlavou, jakoby chtěl naznačit, to že tak prozatím, než si potřesou pravicemi a vypijí spolu sklenku Modrjulu.

Vařiči Chaloupkovi stonala žena zánětem pohrudnice. Byla ještě mladá a hezká a slouzívala před lety u ředitele Pupelra, a nyní ode dvou let, co měl rodinu svou vždy po celý téměř školní rok k vůli dětem v Praze, opět mu uklízela a vařila snídaně a svačiny. Chaloupka byl malý, drobný človíček, se slabounkým vousem pod nosem a na hradě; jehož zevnějšek byl takřka obraZem zakrnělého vývoje v továrnlm vzduchu. Avansoval na vařiče postupně od kluka od pánvi. Ředitel mu podnes říkal ›Lojzíku« a ›tyc, ale přál mu Byl by jej snad udělal vařiéem, i kdyby si byl Chaloupka Terezku nevzal, ale tak byla dvojí příčina k přízni, neboť Terezka byla panu řediteli víc než věrnou a spolehlivou služebnou, což ostatně nebylo nikomu žádným tajemstvím a nikým nebylo vykládáno ani ve zlé, a to z té pl'jíčiny, že paní ředitelová byla skoro Stále churava a že sama s poměrem švého chotě k- vařičové še jaksi spiátelila, říkajíc důvěrně :A »Je mi milejší, když má jen tu, než kdyby měl každou chvíli i jinou. A Terina je ěistotná a starostlivá. ženská. Vzit mu ji, bylo by hůř. Takhle vim, na čem jsem. A poněvadž on ví, že já tojaksi mlčky připouštím, je pln šetrnosti a laskavosti. Kdybych byla zdravá, byla by jiná. věc, ale takhle — musí byt člověk rád, že to není horší a v dražší.«

Tato poslední okolnost padala u šetrné paní ředitelové neméně na váhu než Terezčina stálá služebná pokomost. Nepohoršlivost pak celého toho poměru byla na konec dovršena ještě tim, že Chaloupka byl při všem spokojen a šťasten. Vypadal vedle své statné jej, ze sice vypadá jako Napoleon,. ale z octa vytažený,”'ále ředitel i s tímto dodatkem ae smířil, jen kdyz. 'podobnost nebyla popírána. Pleť řněl mpravdd nezdravou, skoro popelavouA (trpív'al žaludkem), i vousy a. vlasy si jížibarvil, ale mohutný orli nos a bystré šedé oko dodávaly jeho tváři výrazu energického a hloubavého.

Potřásl doktorovi přátelsky rukou a tázal se hned na jeho paní a pak na Chaloupkovou; při tom oba.zvolna kráčeli ku prostřednlmu vchodu. úřednická budovy a pak po schodech nahoru k ředitelovu bytu, jakoby se tato zastávka rozutñěla pokaždé jiz sama sebou. Doktor by byl mohl prorokovat, co a jak nyní bude. Hovory'jeho s ředitelem měly jiz svůj ustálený ráz. Z otázky časové, nejčastěji politické, ředitel pokaždé sjel zálibné na koleje své »psychofysiky a psychochemiec, jak svym doktrinářskym koníčkům řlkal, a pak nastaly „odvážné "analogie, vyvody, tvrzení, p'ronášené s ”určitostí a přesvědčeností, která nepřipouštěla odporu. Doktor se k oponovánl nyní už nikdy neodhodlával, maje zkušenost, že námítkami roste jen odvážnost Pupetrovych dedukeí a kombinací, a věda, že ředitel je tak zapředen' do svých theorií, tak přesvědčen o správnosti, významua originálnosti jich, tak houževnaty a náruživy v'jich obraně, Ze klidná diskusse je s ním nemožna a že je nejlépe klidně jej vyslechnout a nenápadně mu svědčit. Ostatné nebyly theorie ředitelovy bez jádra, a. to jádro bylo dokonce velmi závažné a zajímavé, jen v krajním rozvedení a posledních důsledcích svých zdálý se doktorovi zabíhati v říši utopií.

I dnes začal hovor, zbéžnými otázkami a zmínkamí o posledních politických udaloslech, a když oba pánové vstoupilívdo vytopené jídelny v ředitelově bytě, doktor právě dolekl se procesu s »Omladinou«, 0 němž byly teďv novinách plné sloupce. Ředitel přinesl ze sousedního pokoje láhev dalmatského Modrj ulu, jenž jeho chatrnému žaludku konal dobrévslužbý, nalil do skleníček, nabídl „doktorovi doutník a usednuv proti němu, naslouchal se zdvořilou pozornosti jeho zprávám, ježto byl sám před chvílí se přiznal, že podrobností líčení nečte a ze nepřikládá vůbec procesu té váhy, jaká se mu přisuzuje.

Byl přívrženec konservativních zásad, neurychlovaného přirozeného vývoje, avšak nijakž nějakým zapřisáhlým stranníkem; politisoval bez náruzivosti, ba skoro s netecností, a jak mohl, unikl hned zcela na pole svých' theorií.

Doktor naopak sledoval proces s velikou účastí a rostoucím napjetím vzhledem k jeho výsledku, i referoval proto živě a důkladně Když dokončil, ředitel se napil a otřev si knír pravil svým trochu profesorským způsobem a tónem: »Víte — je v tom všem moc poblouzení a moc pochybení. Byla to troufalá hra a nebezpečné experimentování — víte — jež se nevyplatilo a nevyplatí. Bylo v tom moc nezralosti a nepřipravenos_ti.' A_ ještě víc lehkovážnosti. Kdo chce hrozit něčím, ten musí mít skutečně taky moc hrozbu svou splnit, jiháč je ta hrozba k smíchu. Je moc těch Obžalovaných, že jsou . svedem' lidé, zbláznělí takovým jalovýłm naparováním. A náparování je taková dětská nemoc, víte! Nepozoroval jste to u svého synáčka ?«

Doktor se usmál a přisvědcil. Vzpomněl si vskutku na časté velikášské záchvaty sveho Tonouše.

»Každý chlapec,« pokračoval Pupelr, »staví se na paty, a víte — když je sám a když se nikdo na něj nedívä, hned se přenese do rolle někoho mocného a yelkého a dostává chlubné plíce. A trvají známky té nemoci moc dlouho, já to pozoruji na svých syneeh, víte Někdy se uchovají až do mužného věku. Ale Střízliyy, zralý politik — víte — ten se nenaparuje — toto! Ten zkoumá a odvažuje, ten tiše'ale jistě počítá s faktickými- poměry, co je možno pro. vést a co není. Ouplně dobře je ho možno srovnat s ředitelem továrny. Já jako ředitel musím brát do počtu (zvedal teď postupně prsty levé ruky a klepl při tom do každého palcem pravé) topicí plochu, schopnost nejvyššího napjetí — sílu svých strojů — abych moh' určit, co zmůžu. Ale kdybych řekl, že zvýším napjetí na 10 atmosfér a nemohu to učinit, jsem mluvka. Řekne-li politik: ,v lidu je takové a takové napjetí a lid je schopen toho a onoho,“ ale později se ukáže, že v ném není ani expanse varu v uzavřené prostoře. je to blamáž, víte.:

›Ale bylo, pane řediteli, v posledních dobách dost projevů, z nichž se dá soudit, že pod povrchem jsou prudší proudy a hlubší proudy, než dosud bývaly.: pravil doktor.

›Vy myslíte, že co tropili Členové té tak zvané Omladiny, svědčí 0 hnutí v celém národě?c otázal se Pupetr a utkvěl na doktorově tváři svým vždy trochu ustrnulým pohledem. Nevyčkav však odpovědi, rychle pokračoval: »To by byl klam, to myslitl Poohlédnéte se jen u nás, respektive v celém našem kraji. Co vidíte? - Ticho, ani hnutí. - Ba ani mnoho zájmu na tom, co se děje v Praze. Víte jinde z venkova o nějakém vzrušení? Já ne. A tak se to všeChno scvrká nanejvýš na pohyb nebo vlastně na reakci na povrchu, a jen na části povrchu, a to ne následkem nějakých vnitřních přeměn celého organismu - ne následkem podnětů z hloubi - víte - nýbrž jen následkem proudů a dotyků zvenčí.:

»Které vanou však celým světem v rostoucí síle,« namítal doktor. ›Js0u to větry sociálních ideí, vlny hnutí sociálního -« »Duševní oxygen, element svobody v tom je - částečně ovšem! - to nepopírám. Ale ten oxygen je tou atmosférou nad naší' sklenici tak nešťastně smichaný a prosáklý výpary všelijakých přípalujicích se zaschlých olejů, vite, těmi všelijakými zásadami a hesly a čerty ďábly, žeje v oučincích svých ubohý. Prosím vás,< - ch0pil doktora za ruku - ›mazání orlíčků a jiné détinství? l -No tak vidítelČlověk nevi, má-li se smát nebo plak'at nad tím.<

Po těch slovech vlil do sebe svou sklínku a jsa„tak rozhovořen, nalil si novou, doplniv před. tím i hostovu.

»Mně se zdá,c mluvil při tom doktor, ›Ze to nejsou ani ty zasohlé oleje všelijakých zásad a hesel, ta atmosféra nad materiálem, co vadí pronikavějšímu účinku, já mám za to, že v materiálu samém je závada. Je vodnatý, nezápalný -c

›Morálně a intelektuálně nedokvašený, ano! Tak tak! - A ani ty proudy, které jím chtějí pohnout, které chtějí roz-rozčeřit, rozvlnit ho, nemají pořád té síly. Všecko potřebuje času a vývoje, a na to se zapomíná, to je to! Nic se neděje zázrakem, nic experimentem. Ze spoda se musí roztok vařit, a ne k povrchu přikládat sítka. Národ není zápalný vích, národ je těžká složitá massa. A zvlášť náš národ, který je obklopen tolika vlivy, vlivy nebezpečnými, které jeho sloučenství, jeho ústrojí oslabují. S tím se nesmí lehkovážně experimentovatlc

›Ten„ musí žít bez extempornvání, jako člověk se zotavující; souhlasil doktor ›Hlavní zřetel má být obracován jen na tužení organismu, na sílení resistence proti obklopujícímr jej škodným vlivům.«

›Mezi jeho součástkami je stále ještě — víte - sluěovací proces,« pokračoval ředitel, otáčeje zvolna svou skleničkou a dívaje se na povrch jejího tmavého obsahu. ›A tomu procesu - aspoň 'podle mého mínění - spíše prospívá než škodí mírný tlak.:

›Teď se z vás ozval opět konservalivec, pane ředitelih usmál se doktor.

›Ne, teď se ozvala - 'chcete-li - tak trochu moje them-ie. Musíme být hutní, aby se do nás neprohýbly, neprolomily stěny z venčí -- víte? I proto taky musime být hutní, abysme se snáz šířili - abysme snáz prolínali těmi stěnami do mass okolních, než* massy ty do nás.c .

›Vy už v tom zas máte nějakou diffusi nebo osmósu,c zahrozil žertem doktor.

»Máml A co pak vy myslíte, že nepodléhají- národové těm samým nebo vlastně témže základním zákonům jako vše jiné/Pa: pronesl živě Pupelr a ustav skleníčkou točit zahleděl se na doktora. Ten věděl, že teď se vyšvihl ředitel do sedla svému koníčku a že nastane produkční projížďka s odvážnymi myšlénkovými skoky. A také nastala.

›Co pak se neděje skutečně, na. pomezí dvou národností proces osmotický? Hutnější, těžší šíří se do řidčího, lehěího. A hutnost je podporoyána tlakem z venčí, na to nezapomínejte. Utisk slučujef - Nesmějte se, prosím, pranic mým applikaclm fysických zákonů na vše, co tu trvá a žije, na jednotlivce, na sdružení jednotlivců, na národy. Prosím - uvažte na příklad jen následující íysické poučky: Tlak ' podporuje slučování, teplo podporuje slučování, - a položte místo slova teplo slovo sympatie, láska, zápallc dodal jako v závorkách. ›Dále: Pod vyšším tlakem nesnadněji kapaliny vrou, ale při náhlém uvolnění tlaku jsou pak hned ve varu. - Anebo prosím: Těžký kov nesnadno taje. Vysoký tlak snese jen pevná nádoba. V úplné beztlakovosti ukáže sloupec kapaliny nejvyšší svou rozpínavost, ale je také nejméně hutny - nejsnadněji se odpařuje. - - Nedá se to, prosím, všecko applikovat i na politiku? -- Tak vidíte; pravil jsa v proudu, když doktor ani neodporoval, ani nesvědčil. ›Všade vládnou stejné zákony, v říši neústrojné i ústrojné, v jednotlivcích i massách, 'v žití fysicke'm i v žití duchovním. Vše záleží na tom, vypozorovat jejich úkazy, vyzkoumat jejich zákony, a uvidíte," k jakym analogiím se přijde. A ten, kdo chce vládnout, musí všecky ty úkazy a zákony zkoumat, zpytovat, i ten, kdo chce léčit, i ten, kdo chce vychovávat. To jsou všecko důležité faktory. - A já vám povidám, dojde k tomu: Formule se na to najdou, grafické i mathematické vyjádření. Usmivejte se, jak chcete, ale já jsem přesvědčen: jako se strom* jinak neukloní, nez jak vítr jde a podle jeho síly, a jako ten úklon by se dal předem určit, kdybysme vzali do počtu směr a sílu větru, dimense stromu, hutnost jeho látky, pružnost jeho vláken, tak nemůže být nemožno určit i komplikovanějši účinky komplikovanějších sil na komplikovanější organismy. Dnešního dne _ je-li pravda - měřite jiz silu cirkulace krevní, sílu svalů, pohyb a citlivost nervů v těle lidském a bůhví co ještě. A k cemu se do_chází: že všecko závisí na daných příčinách, všecko podléhá známým v základech svých zákonům. A ty pohyby krve, svalů i nervů se daji znázornit i graficky-i formu'kou, je-li pravda? A.složení každé součásti v těle lidském dovedete vyjádřit chemickým vzorcem. Myslíte, že na tom všem zůstane? - Jako se vybádaji příčiny pro převraty kůry zemské, tak se na' leznou i příčiny převratů celých národů, jejich mohutněni, jejich slábnulí, jejich záhuby a tak dále. A jako převraty zemské kůry děly se za určitých zákonů, které se dají stanovili, tak i processy v národech. AApřijde se na to, že jsou to zákony analogické. A jako se ty převraty povrchu zemského stát musely, protože byly přirozeným následkem proceesů, které stále a stále neodvratně pokračovaly, tak to jei s národy, které také podléhají vlivům určitých processů,~ kteréžto processy. jsou zas podrobeny nezměnilelným zákonům. Pozorovat a _zkoumat se musi l Nalézat podobnosti úkazůl Z těch podobností dedukovát zákon!" A jak jednou je znám zákon, už se dá počítat, předvídat, kombinovat. Analogie je veliká'objevitelka nejen v chemii a v přírodních vědách' vůbec a snad ve ñlologii, ale bude i v historii, politice, v psychologii —

»Někdo klepá,« upozornil šetrně doktor ředitele, když uz podruhé dů-tklivěji se bylo ozvalo zaťukánl na dveře. Bez tohoto upozornění byl by ředitel, jak byl „v. proudu, ještě ani nyní nevěděl, že se' někdohlásí o vstup.

»Dále,« ozval se prudce, nemile vyrušen.

Do pokoje vstoupil zrzavý kancelářský praktikant Havelka av oznamoval, že přijel pan inspektor kontroly cukerni daně.

Ředitel rázem povstal. '

»Kde je?«

»V, továrně.«

»Že přijdu okamžité.«

Kdyz praktikant hluboce se ukloniv odešel, nezdržel se ředitel odlevit své rozmrzelosti nad nevítaným vyrušením upřímným, od plic jdoucím: »Toho nám byl čert dluženla Ale hned pak omlouval se doktorovi, že musí jít. Nebylo však ani třeba.. Doktor .již měl klobouk a hůl v rube a byl připraven k odchodu.

Na dvoře se rozloučili; z továrny vycházel právě dělník s dvoulitrovým plecháčem k pumpé. Byl bos, v podvlékačká'ch, s kabátem na nahém trupu a šálou kolem krku. Vida doktora a ředitele, chraplavě pozdravoval. Ředitel ještě jednou stískl doktorovi ruku a spěchal k továrně. Doktor zaměřil k fortně. Vrátný Kouba, jenž sedel nyní na 'lavičce před vahou, povstal k pozdravu. Doktor přívětivě mu děkoval.

VI

Sotva vykročil na silnici, někdo za ním volal:

›Mein Kompliment'l .'- ' Na zdar, pane doktor! Počkají na měl;

Doktor poznal panu o'ficiála Fáčka, jenž v Nedosekách žil na pensip Nebyl rád této setkané; řeč ředitelova rozvlnila jeho myšlenky. Vyrojily se pochybnosti a námitky. Drázdila jej žádost, uvést' vše na pravou míru, zjednat si jasno. Patřil k těm lidem, kteří teprv 0 samotě válčí proti názorům a důvodům, jež zneklidnily .hladinu jejich duše. Nyní však bylo konec. Fáček se ho zmocní a nespustí se ho. Znal jiz jeho způsoby a slabosti.. Starý pán pospíchal, aby již byl u doktora. Byl to na první pohled městský člověk, byrokrat. Pedantický pořádek koukal 'z celého jeho zevnějšku. Na botách měl přezůvky, kalhoty vysoko zahrnuty, kolem krku hedvábný šátek a zimník pečlivě zapjatý' Ruee vězer v zimních rukavicích a pletených nátepničkách, jejichž okraje přečnívaly rukávy. -Ač teď pospíchal, bylo vidět, že je zvyklý chodit volným odměřenym krokem. Opíral se 0 pevný deštník a přese všechen pospěch dával pozor, kam šlápne. >

Když došel, nadzvedl klobouk (mel prošedlý, ale hustý a pečlivě učesaný vlas) :x podával doktorovi pravici.

»Geh0rsamster Diener - ve fabrice byli, ve fabrice?«

»Ano, u vařičové.«

»Ah, bei der hübschen Theréska! No, už je jí líp? - A co jejich milostpaní?«

Doktor podával zprávu, pan oñciál stoje 'naslouchaL projevil účast a naději, že snad přece bude lépe ›Man muss hoffen, man darf nie verzagen,« dodával, aby zakončil tento zdvořílý hovor důstojně, jak se sluší na č10< věku, který ví, co káže společen'ský _takt.

rNo, a kam teď jdou?c ptal se pak a pohlédl byslryma svy'ma očkama na doktora.

»K panu Fabiánovi.«

»Ah — k tomu! Co pak mu schází? —« »Má bronchiální katarrh.«

»Tak. No, tomu neškodí, kdyz ho tak malá nemoc trochu polehtá. Jináč by ani nevěděl, co je zle. Nemám pravdu? -«

›A kde chodil pan 0ficiál?« vyhnul se doktor odpovědi; věděl, že ti dva se nemají rádi. _

»Na štacionu jsem byl, to vědí. T0 je tak moje každodenní procházkax

»Nařidit hodinky ?< usmál se doktor.

›Eh,- taky už tomu nevěřím! Dají mi pokoj! Člověk by myslil, že na štacionu musejí jít dobře hodiny - no ne? - Telegraf tam mají, vlaky jezdéjí sem tam, inu, tak by to přece mělo bejt zregulírovahý. A není. Tak se podívají . . . hned jim to ukážu . . .c a pan oficiál rozpínal kabát.

›Ale snad bychom mohli zas kousek jít, pane oficiále?« navrhoval doktor.

›No, počkají, počkají -- hned to bude.: A již vytahoval z náprsní kapsy spodního kabátu zápisník. »Tak se podívají (a rozvíral notes), tak předevčírem šly ku příkladu hodiny na štacíonu proti mojim o čtrnáct a půl minuty napřed -- tady to mají - podívají se, a dneska 0 necelých devět -- a já jsem na svý hodinky ani nešáh'. Může to bejt, řeknou mi, kdyby tam měli správnej čas? — —«

»Snad se vám, pane oficiále, předbíhají?« usmál se doktor. »Gott bewahre. Toto! Co jich napadá. Já jich hned přesvědčím . . . podívají s'e: Kdyby se předbíhaly, musela by bejt diference pořád menšl. Ale to není. Kouknou -.- (obrátil list ve svém zápisnlku a utkvél ukazováčkem na jednom okénku mezi rovnoběžnými a kolmými linkami), ›před tejdnem šly hodiny na štacionu proti mejm 0 13 minut napřed, den na to o 14, potom v neděli o 157.3. pak zas o 13, předevčírem - jak jsem' řek* -- o 141/2, a dneska o 9. V tom je nepořádek, protože já na svý hodinky, wie gesagt, ani nešáhnu, - ' to já bych si je nerad zruinyroval - to jen když jedu do Prahy, si je dám nařídit podle astronomickejch, vědí, podle kanóuu ,- tyhle , ty diference musejí bejt vinou štacionu, nebo telegrafu; já to taky panu štacionšéfovi řek'…«

»Ale račte odpustit, pane oficiále, já opravdu spěchám . . .« upozorňuval doktor, jenz' byl při tom hovoru jako na trní.

»No jojo, is' schon recht, dyt já už taky jdu,- a zastrkoval zápisník.

Prosím jich ještě, než se zapnu, kolik oni mají hodin, pane doktor?-

»Já? - čtvrt na deset a tři minuty,< a' doktor ukazoval oñciálovi svoje hodinky.

»No tak vida, tak se podívají -« a oñciál vytáhl své kotvovky, zastrčené v průsvitném žlutave'm ipouzdru, - »já mám puneto čtvrt, to je tedy jen ty tři minuty diferenc, a vědí, co já si myslím?! a zadíval se tajemné na doktora. '

»No?«

Oficiál stlumil hlas a vyhrkl: ›Že nám jdou správnějc než na celém štącionu,< a máchl rukou, *jakoby ani nechtěl doříci,' co si ještě myslí. Pak prudcesi zapjal kabát, zavěsil se na doktora a prohodil: »V těch zpropadenejch Nedosekách je človek jako prodanej, faktisch! Ani kolik je hodin, neví. Eh -' darmo mluvit Jdou radši; jdou, ať se nezdržeji!«

Doktor nedovedl potlačit úsměv. Ani zlobit se jiz nemoh', že ho starý pán odvedl od jeho myšlenek. .Dobrácká shovívavost k jeho malichetno'sti a dětinství mu zahřála hruď. Je to spokojený člověk, pomyslíl. Vyrovnaný ve svém nitru. Žádná těžká bolest ho nebrázdi, a proto roste na něm jen taková tráva drobných povrchních myšlenek. Odnikud nemohou padati těžší stíny a zalehnouti přehlednou; nehrbolatou plochu jehoduše.

Asi padesát kroků šli mlčky, ale na oficiálovi pozqroýal doktor, ze vzpomíná, čím začít opět hovor. -Nedovedl nikdy dlouho mlčet. Již proto ne, že nemluveni pokládal za nezdvořilost k tomu, slním'z právě šel. A pak říkávalí 0 něm lidé, že je dobry společník, a tu pověst snažil se udržovat.

Pojednou se zastavil a ukázal deštníkem na bláto uprostřed silnice. Jestli pak by tohle jedli, pane doktor ?« obrátil se na svého průvodčího s potutelným výrazem v tváři.

»Co? — to bláto?« usmál se doktor.

»To blátolc přisvědčil starý pán vážně, ale na obličeji jeho jevila se radost nad ůdivem doktorovým. '

»Jak tomu mám rozumět?« hověl doktor postihlému záměru starého pána.

»No -jak to povídám! Ptám se, jestli by jedli to bláto? - Co? - Nejedli, vědí! - Vidějí, a jsou lidé, co jedí bláto, vlastně zem. A co je bláto jiného, než zem s vodou, s dešťovou vodou nebo z roztálého sněhu. A ta není ani tak zlá - a jestli tu zem nealepšl, tak ji taky nezkazl -7 nemám pravdu ?'- No, tak vidějí. - To jsem jim tedy onehdá čet' '- ani už nevím kde, že Indiáni Papua - die Papuaindianer, vědí - jedí zem. Co tomu říkají, je to možná?«

»Inu — proč pak ne. Taky u choroduchých pozorujeme někdy podobný úkaz.«

»U choro — choroduchy — to je taky ňákej národ?«

»Ne - to jsou lidé choří na duchu, šllenci, blázni,« vysvětloval doktor.

»Á tak — odpustějí, já čtu česky dost, ale sem tam je přece ještě nějaké slovíčko z té vysoké češtiny — chóroduchy, geisteskrank — dass muss ich mir dannr gleich notieren — no ja… ale ti Indiáni Papua nejsou blázni — vlastně, wenn man*s nimmt, jsou blázni, když jedí zem - ale vědí, nejsou tak blázni, aby je mohli zavřít. Ačkoliv já bych je zavřel, kdybych měl tu moc. Je to čeládka! Zem jíst, povázejí! Ani zvíře to nedělá !«

›Inu, v ptačích žaludkách najdete dost písku a kamínků i dost velkýclm

»No ja, das ist ganz was anderes. To jsem si nechal říct, ze ptáci to dělají k vůli peří. Ale ti Indiáni Papua přece nemají peří - či mají? - Já o tom nic neslyšel. Leda na hlavách - a to není přirostlé. Tak proč ti to jedí, řeknou mi?!«

Doktor musel starého pána skoro táhnout, aby se pořád nezastavoval. Byl dojímavy i komický zároveň v té své duševní prostotě.

Starý mlynář Fabian i farář Klenka leckdy si pana oíiciála dobrali, když svymi povídaékami je trápil, ale doktor by byl nedovedl vypnstiti přes rty slovo výsměchu, neb i jen poznámku, jez by byla starého pána zabolela nebo zamrzela. Věděl, Ze je citlivý az k popudlivosti, jejiz nerozvážné kolikrát projevy jej _ později však vzdycky mrzí a hnětou a vynucnjí mu těžkou jeho věku cestu udobřování. Ve své šetrnosti ani do poučování se doktor nepouštěl v obavě, že by tím dával na jevo, ze prohlíží nedostatky vědomostí starého pána, který rád se vynášel, že stále čte -„ ›a ne romány, ale spisy vzdělávací, zvlášť geografické a ethnograñcké (für diese Wiesenschafłen hab' ich immer grosses Interesse gehegt)c - vždy raději snažil se starému pánu způsobovati radost projevováním zájmu na jeho vypravování a, když se sám stával netrpělivým, aspoň uvésti hovor na jiny předmět, jenž i panu oficiálovi byl mily. A tak i nyni přerušil hovor o Papuánech otázkou, nemá-li stary pán zas nějaký novy kouzelnicky apparát. Tím uhodilna stranu, na kterou pan oficiál nejraději hudl. Inyní mu očka zableskla.

›Ne, nemám,c pravil skoro tajemné, ›ale dostanu. Krásnou věc. Famósla a tvář přelétl zásvit skoro radostny. A již začal vyprąvovat:

›To jim bude taková skleněná vanička, rozumějí - každej si ji může prohlidnout, já ji dám každém:: do ruky. Pak ji postava na stůl a přikryju ji novinami. noviny taky dříve ukážu, to se rozumí. Pot m půjdu mezi publikum a udělám kornout. Když ho udělám, poproslm nějakou slečinku nebo panička, aby mi do něho dala dva kanáry. To se rozumí, že je už budu mít připravený - to vemu svýho miminka a stehllka - on to tedy vlastně bude jenom jeden kanár a jeden stehlík, ale to je tout égal - to je všecko jedno. S tím to jde ta ky; třeba vrabce bych moh, vzít - das ist alles Leberwurst! -- Když ta panička nebo ta slečinka ty ptáky tam teda dá, zadělám ten kornout nahoře a dole a řeknu jí: ,Tak, teď ho lřbějí podržet, ale držejí dobře, to jim' povldám!“ ' Potom půjdu zas k té skleněné vaniěce, zvednu ty noviny, a -' co by řekli?” - - Ti ptáci budou tam, v tý vaničce, a v tom kornoutě nebude nic. - Místo tý vaničky by mohla 'bejt taky klec, .ale to by stálo 0 pětku víc - .a nač pak to? Luxus! None? Das ist ein .Effektl A ještě jednułvěc si objednám, než jim udělám tu produkci - tobudou taky vyvalovat oči, počkají. T0 zas bude s vínem. Ganz neu. Frappant und unerklärlich Ganz eigene Methode! To mají zas tak, dávají pozor: . . . . .«

Pan oñciál byl tak zaujat svým výkladem, jemuž dodával názorosti živými pohyby a významnými pohledy a úsměvy, jakoby již líčený eskamotérský kousek prováděl, že ani neděkoval na pozdrav těm 'několika lidem, které potkali cestou ode dvora k zákosteli, kdežto jindy neopomíjel nikdy pronłésti své blahovolné »Pozdrav Pánbu, pozdrav Pánbu,c' provázené vlídným kynutím hlavy. Ba zdá se, nepozoroval ani, že obešli kostel, neboť zapomenu] docela pohlednouti na hodiny a pronésti o nich svou obvyklou poznámku, že vlastně jsou barometrem a ne hodinami.

Zákostelí mohlo se pokládati za druhou užší nedoseckou náves, vybíhající v cíp, ohraničený s jedné strany volnou zatáčkou řeky, s druhé silnicí. Na straně k řece, hned u kostela za Školou, stála fara se zahradou až k samému břehu se svážející, za farou pak řada menších domků, mezi kterými,byly i dvě villovité stavby, z nichž jedna náležela velkoobchodníku Bavorovi z Prahy, druhá notáři Hruškovi z blízkého okresního města. Rodiny obou trávily zde prázdninové měsíce. U samého cípu na břehu řeky byl panský mlýn s pilou. Kolem tohoto mlýna vedla cesta k dřevěnému mostu a vůbec k ře'ce a lučnatým jejím břehům. Na protější straně zákoslelí byly za panským dvorem menší živnosti chalupnické, hajnovna a několik stavení domkářských.

Doktor s oñciálem přešli již villu Bavorku, kdyz starý pán 'pojednou uleknut v'ytrhl se ze svého hovoru a zarazil krok.

»Kam pak mě to vlastně táhnou, vzdyt já zůstávám na druhém konci,« ozval se skoro prudce.

»Vždyť jsem vám, pane oñciále, povídal, že jdu k panu Fahianovi.«

»No jo, tak to mají říct, tam já přec s nima-nepůjdu. - Clověk se tak zapovíd'á, že ani neví, kam jde,« dodával mírněji.

»Kouknou, kouknou,« zvolal náhle obraceje se ke kostelu, ›na barometru je teprv devět — to ještě dlouho bude tenhle marast« a zasmál se. »No, mají se hezky, „podruhé musejí vyprovodit oni mě. Mein Komplirnent, na zdar, pane .doktor-!c a po'třepav doktorovi pravici obrátil se zpět k návsi.

VII

Za villou notáře Hrušky ,táhl se zahradní plot z ostnatého železného drátu, ohraničující pěkně upravenou zahradu, z jejichz holych záhonů ted' trčely slamou obalené vysokokmenné růže, jez byly její pýchou za letních měsíců. S touto zahradou sousedila jiná menší, Obehnaná do vsi šedivým lal'kovým plotem se zelenými špicemi. Plot ten přiléhal k přizemnímu domku o Čtyřech oknech k zákostelí, o dvou na boční stěně do zahrady. Doktor stanuv u zavřených dveří vzal rázně za kliku.

V tom okamžiku ozval se za dveřmi zuřivý štékot, ale jakmile je doktor otevřel. změnil se v radostně kňučení. To starý Rek páně Fabiánův jej vílal jako dávného známého. Vyvádél jako mladík, vyskakuje předníma tlapkama a tancuje po zadních, až vrážel zadkem do stěn síně, zdobené mramorovym vzorkem. Byl to pěkný dlouhosrsty křepelák, bílý s hnědými skvrnami, ušlechtilé hlavy a moudrého pohledu. Doktor. iej poplácal po temeni a tišil jeho radoslné rozrušení. Mezitím otevřely se dvéře na konci chodby, a ze dvorku vstoupila sem svěží mladá žena, širokoboká, plných forem, jež' :vystupovaly ipod prostou Hanělovou kazajkou modře a černě kostkovanou a takovouže domácí sukní jedva ke kotníkům dosahující, zpod kteréž viděti bylo nalité'ł nohy v červených punčochách a domácích kožených trepkách. Na hlavě měla bělavý hebký šátek, vtkaných žlutavých kvítků, jehož cípy jí spadlaly na vyklenuté po? prsí a zpod něhož nad čelem bylo viděti část rozdělených světle rusých vlasů.

Tvář té ženy 'měla cosit měkce dětského, jež bylo uloženo i V krotkém pohledu jasně modrých očí ovlhlého lesku, i v té pleti bílé”, skoro prosvitavé, i v tom malém,” ale co nejušlechtlleji modelovaném nosu, ale-.zvlášť snad v těch slabě zarůžovělých, trochu vychlípených, al'šak krásně krojených rtech. A právě v kontrastu telo dětské něžnosti tváře a krolkosti pehledu k tomu bohatství vzkypělého těla bylo něco svrchovaně lákavého. Doktorovi se ždálo, že v té zpola dětské tváři zahrává někdy náhlými šlehy ruměnce a ovlžením očí rozohňující vědomí dychtivé ženskosti a vyzařuje z krotkých pohledů jiskrami vyblzivostl, i cítil pokaždé v blízkosti té měkké, kypré'ž'eny žhavou touhu aspoň se jí dotknouti, a takovou dráždivou naději, že by to dovolila, ba že na to čeká, že chce být pohlazena a laskána jako dítě. Ale jindy zas umíněně shledával příčinu 'toho zdání sám v sobě, a chtěje si to dokázat, kladl si neústupně otázku: »Zdali pak by se tirzdála tak lákava, kdyby to byla nějaká m'ilostivá paní nebo slečna, v hedvábnych šatech, klobouku s pérem a jemných rukavičkăch'? - Ala! Není v tom nic jiného než _tvá stará slabost pro ženské nižších kátegorií, vědoml, že stojí pod tebou, že nevyžaduje pozornosti, že chodí .v krátkých ,suknlch a šátku'na hlavě, a že úspěch by jistě „nestál mnoho boje. A hlavně, že je hospodyně u .starého Fabiána - mladá hospodyně bydlící sama v jednom domku se svým starým ›strejčínkem«.' Toto »neteřstvíc zavání právě 'takovou krotkoStl, takovou vybízívostí,^a proto ty ji vkládás i. do jejích pohledů i_úsmévů. Odtud také ta osmělená touha se jí dotknout, ji přivinout. Tak bei veškerého nebezpečí, tak pohodlrié a' tak příjemné by 10 bylo! Produkty 'starych slabosti a hříchů se v tobě ozyvajl, Špigelberku!«

Po takovémto sermónu :pokaždé vystřlzlivel .ze svého rozechvění a upjal se proti pokušením. Ale kdykoliv zas ocitl se Fabiánove hospodyni tváří v tvář, vzdy touha znova zaproudilu tělem.

Mladá žena, zočivši doktora, usmálu se svýma'očima í rty zároveň a ozvala se lahodnym jasným hlasem:

»Pěkně vítám, dej Pánbůh dobrytro — Reku, lehneš,« obrátila se hned v zápětí pozdravu na poskakujícího psa, jenz okřiknut schlíple usloupil ke zdi.

Jak promluvila, zasvítila mezi .rty jiskřivá běl zdravých jejích Zubů a na proskoěivším ruměnci tváří zabělaly se podle retnícli koulků dva malé důlky. Když se obrátila po psu, zavlnil se v pěkné linii její 'vláčný šátek, spadající dlouhým svým cípem až do polovic zad.

Doktor nadzvedl klobouk a podával jí ruku. Teprve z bezprostřední blízkosti b.le jí vidět na partiích kolem očí, že pel dívčích let má jiz za sebou. Jemñoučké, jako nadechnuté síťoví připravujících se vrásek véštilo na dolních víčkách první dotknulí příštího vadnutí. A v této jedva znatelné věštbé jeho zdálo se doktorovi vždy spočívat cosi prosíclho: ›Neotalejlc a cosi vybízejícího: ›Teď jsou moje plody nejsladší…«

Inyuí mu to zatanulo na mysli a bezděky jí stiskl prudčejip ruku. Byla v dlaních tvrdá, zpracovaná. ă“ studená z venku, ale doktora přec při doteku jejím projal pocit lichotného tepla.

»Jak se máte, Lénynko ?c ptal se a prochvěl svůj hlas důvěrnosti. (Říkal Lénynko věda, ze má toto pojmenování radši než jméno Máří, jímž ji volával Fabián.)

»Děkuju za optání, pořád stejně —« usmála se a pohlédla doktorovi upřímně do očí. »Ale líbějí dál, strejčínek už čeká,« pobízela a popošla ke dveřím proti kuchyni, aby je otevřela.

Doktor vstoupil do známého mu prostorného 'pokoje s okny do zahrady, se starou anglickou nástěnnou mapou severní Ameriky mezi nimi a s velikým stolem uprostřed, za nímž jako obyčejně seděla robustní postava pana Tomáše Fabíána s velikou hlavou na krátkém krku přemítavě k prsům nakloněnou, s chumáčkem žlutošedých vlasů spadajících do čela Sotva se doktor ve dveřích objevil, veliká hlava se zakývala, hladká široká tvář se usmála, a pravice sedícího natahovala se přes stůl k příchozímu. Ale jedva učinil tento pohyb, rozkašlal se pan Fabián křečovitě, zrudl v tváři a celý trup jeho prudce se otřásal. Když se utišil, všecek 'udýchán a zapocen, s dvěma slzami namáháním z očí vyt'rysklými a po plných tvářích stékajlcími, pravil zajíkaje se ještě:

»Tak vidíte, takhle vás vítám.«

»I to je dobře, že kašlete. Musíte kaslat; co tam je, musí ven, sic by. se katarrh šířil,« těšil doktor svlékaje si bez pobízení kalmuk, ježto v pokoji bylo dobrých 18" R. 0d teplých kamen šlřila se příjemná vůně peklucích se jablek. Pověsív kabát usedl doktor vedle pacienta a chopil se jeho ruky, aby zkoumal tepnu. 'Byla to veliká, silná ruka vypracOvaných kloubnatých prstů, mluvící o těžké práci v dobách dřívějších, ale nyní již od let zjemnělá a zbělelá s nehty pečlivě střílhanými a čištěnými. Vyptav se na průběh včerejšího dne a noci, požádal doktor pacienta, .aby svlekl kabát a vestu, aby jej mohl vyšetřit. „Pan Fabián povzdychl a těžce'se zvedl se své židle; ale jak tu pak stál vzpřímen, bezmála na sáh vysoký, rnmenaty, 's mohutnym -hrudníkeun doktorovi opět zatanula na mysli představa Zvěcnělého

předáka Hanáků, Skopalíka, jakýsi ji byl z vyobrazení i popisů vytvořil. IEabián měl hladce oholenou, širokou. vážnou .tvář Čisté Slovanského typu, přímého pohledu a dobro'srdečného úsměvu, jen že vlasy neměl dlouhé a na 'zad' sěesané, nýbrž přistřižené, v předu 's chomáčkem do širokého, důmyslného čela spadajícím. Doktor mu chtel pomáhati z kabátu, ale byvaly mlynář nepřipustil.

»To by bylo pěkné, to by bylo pěkné,« bránil se jakopokaždé a obrátiv~se ke dveřím zavolal ochraplělým, nicméně silným hlasem: ›Máří!< A skokem tu byla z kuchyně Lénynka, jakoby byla za dveřmi číhala, a již z pohledu poznavši, co Fabián chce, začala s něho svlékati kabát, i bylo vidět z jeji obratnosti, jak již má nacvičené každé zabránía každý pohyb. Kdyz byl dole kabát i vesta, *sama mu rozepjala u rukou a krku košili a pomohsi mu z rukávů stáhla *mu ji přes ramena.

Vykonala to vše bez nejmenšího zdráhání, s klidem a jistotou ošetřovatelky nemocných, ale zároveň s nepřehlédnutelnou šetrnostl býtosti pokorné a vděčná oddané, při jejichž projevech doktor. pokaždé cítil zvláštní teplé pohnutí.

Po prohlídce zas jej tak šetrné a obratně obléälla, že sám Fabián spokojeně si pochvalova:

xTak, holka, tak!< a na konec s úsměvem dobré .nálady na plné rameno ji popleskal.

›A teď bys mohla přinést panu doktorovi skleničku vína,« š úsměvem poznamenal, usedaje spokojeně opět na židli s odlevným oddechnulím. Ale doktor odmítal, že pil v továrně a odolal všemu naléhání. Posedét však musel, to odříci nemohl," a vlastně mu ani nenapadlo, neboť si s Fabiúnem vždycky rád porozprávěl. Vážil si starého mlýnáře a pak -- zajimal jej svým životem nynějším, svými nazory, svou povahou, svými dosti tajemnými minulými osudy, do nichž jen sem tam nějakým nzlhodile proneseným slovem zapadlo trochu světla.

Máří zeptavši se, nebude-li jí už třeba, tichým krokem vyšla z pokoje, a oba mužové, usazení u stolu, byli záhy zabrání v živý rozhovor.

Poptávka bývalého mlýnáře uvedla řeč na paní doktorovou. Doktor podávaje zprávu, opakoval dnes již po čtvrté tímtéz slabě přitlumeným hlasem tytéž úryvkovité, zpola jen napovídané věty, vyznívající v ten rozum, .že naděje není skoro žádné.

Fabián s účastí poslouchal, pak mlčky zakyval hlavou a přejel dlaní čelo. Polom tiše a skoro smutně pronesl:

›Kd0 'z lidí může tak živ byti, aby neokusil smrti? Kdo vytrhne život svůj z hrobu ?c - Pak opět zakýval hlavou. usmál se jemně a dívaje se na doktora pravil:

›A kdo ví, zda se to přece všecko neobrátí. Tak člověk nezná času svého jako ryby a jako ptáci. Už si kolikrát myslí sám i taky druzí 0 něm: ,není možno z toho vyjít,“ a on najednou vyvázne, třebaže v síti už tak dobře jako byL«

Doktor v domnění, že chce utěšovat, položil mu lehce ruku na předloktí, chystaje se říci, že se dojista nemýlí svou prognosou a že jest ostatně na vše již připraven, když v tom Fabiánfjakoby uhodl jeho myšlénky pravil:

›Ai kdyby jí bylo souzeno ten svět opustit, vy, pane doktore, se musíte opásat statečnosti. K skončení svému tu každý docházíme, jako ñeč -- někdo dřív, někdo později - a čím víc do světa a na život člověk hledí, tím víc poznává, že všechno vlastně je marnost, ale těžká mysl a trápení srdce že je pošelilost největší. C0 pomůžeme si pláčem a zoufalosti? — Víte, co praví Kazatel? — Protož já chválil jsem mrtvé, kteří jíž zemřeli, více nežli živé. Více!« opakoval a pozvedl na důraz prst. »A lepší jest den smrti než den narození člověka!«

Doktor se jemně usmíval,jakou má Fabíán péči o jeho utěšení, ale teple ho dojímala při tom jeho účast, jeho starost o něj a zajímala jeho řeč. Pronášel své věty i oitáty ne kazatelsky, ne s pomazanou důstojnosti, nýbrž klidně, snadně, s jasnou tváří a~ přec zas opravdově a vážně. Bylo vidět, že je i srdce při té řeči, a že každé slovo plyne z upřímnOsti, s z přesvědčení, z veliké zkušenosti životní, která mnohé zkoumala, mnohé odhodila, ale i mnohé žapustila až na samo dno srdce a duše.

»Já vím, že dobře se mnou smyslíte,« pravil rychle v namanulém pocitu, že je třeba něco říci, usmál se laskavě a položil opět svou dlaň na Fabiánovu silnou ruku na stole volně položenou; ale ten jí spěšně odtáhl.

»Jsou lidé,< pravil s pohledem do neurčita stranou odvrácenym a jakoby svá slova odtamtud chvatně odříkával, »že mluví všelijaké takové věci jen tak na plano, z takové jalové zdvořilosti, ale u mne by byla mejlka tak myslit. Já něco zkusil a zažil,c zdůraznil svůj hlas, »a osudy krutější než smrt, krutější a bolestnějsílc opakoval, zvedl prst a pohlédl na doktora, »a ted' mluvim, jak jsem poznal a jak cítím tady,« poklepal prudce na svůj hrudník až zakašlal, ›ne pro la-inou nějakou outěchu - 0 tunestojíte, to vím - ani abych se zalichotil, .toho mně není potřeba -LaleZe je to pravda, co povídám, a ze se 0 tom přesvědčíłe -- a třeba až k stáru, ale v přesvědčíte.'« A při těch konečných slovech zas už hleděl do neurčita.

Doktor. hned jak Fabián začal, cítil _ už, ' že prve chybil, když mu vyjelo to všední ují-Í štěnl' 0 dobrém sníýšlení a když se~ tak konvenčně usmál. A přece znal již bývalého mlynáře, jak je neobyčejně vnímav a cílliv '- až někdy k popudlivosti znamená-li, že se» jeho slovům nepřiloží náležitá vážnost a kdyžw se nějak ledabylo nebo dokonce shovívavě na ně odpoví. A to ujišlění- doktorov0_ bezdéky tak vypadalo. Proto mlynář po*lle"svého› zvyku hned za tepla si to vyřídil, a doktor pocítil potřebu nějak svou chybu napravit; Fabian však nepřipustil ho k slovu. Napiv se .ze skleničky bílinské vody před ním stojící, pokračoval hlasem klidnějším a měkčím, .a s vyvstávajícím opět dobrosrdečným ~úsměvem kol koutků úst:

›Celý život lidský je plný pelyňku. a sví; zele. Ale člověk to poznává obyčejně, když už je na sklonku a ubývá naděje. A 'tu_ přichází k tomu rozumu, že ještě nejlíp je, odložit souženf na hořejší políčku, odlevit mysli, rozjasnit ji a zveselit a, se zveselenou tak duší osladit si na konec ten zbytek vezdejších chvil. Vzít životu hořkost at smrti äosten, v tom je všecka moudrost. „C0 zpomůze trápení?” pomyslit sil A'čím dříve člověk k tomu poznání přijde, tímje pro něj líp. A já bych si přál, aby všichni lidé k němu přicházeli, a proto hlásám svou zkušenost. Kdybych byl já dřív k tomu poznání přišel, 'co hořkých chvil, co nespokojenosti, co zármutku a hněvu bych si byl ušetřil 'a co 'přidal poklidu a snadi radosti. Smrti neunikne nikdo, a je pošetilost proto se soužít. ›A dnové zivota beztoho jsou bolestní, nač si je ještě' ztrpeovat všelijakými starostmi, 'trápením, úz'koątmi a přemejšlením. To Všecko je mamost. A proto dobře je míti srdce veselé, to občerstvuje jako lékařství, ale duch' zkormoucený vysušuje kosti. A nic v té rharnosti světa není lepšího člověku, než' veseliti se -v skulcích svých, neboť jest to podíl jeho. A to jsem vám chtěl říci, pane doklorvl Vy j'ste ještě mladý ajá starý - vy nemusíte tolik promeškat, co'promeškal já. Vy můžete äříve přijít k tomu poznání, k té veškeré moudrosti zivota, nad niz n'ení větší - nebot všechno ostatní je jen marnost ještě větší.«

Delší tou řečí unayen, rozkašlal se Fabián, ale brzy se zas upokojil a usmíval se. Bylo na jeho tváři zřejmo, ze si sám způsobil radost, sděliv své životní poznání, osvětliv a oteplív doktora tím světlem zkušenosti, jež v něm hořelo a bylo pramenem jeho nynějšího klidu, jeho jasného názoru životního, jeho nabylé neranitelnosti proti útokům osudu i stínům smrti. Ten pocit aspoň doktor vkládal v jeho Spokojeny dobrosrdečný úsměv. On věřil v přesvědčení Fabiánovo, v moc jeho útěchy, i v jeho hloubku, ale sám nebyl téhož přesvědčení a nevěřil, že k němu dospěje. Jemu byla tato filosofie příliš klidná, uniklá od bolestí i radostí životních do jakéhosi bezvětří - kdežto proň ještě zmítání duše mělo dráždivost; v temperování bolestí i radostí, ve vymykání se jim viděl ochuzení pocitů a. myšlenek, jež z nich prýštějí a prýštiti mohou a jež jsou bohatstvím duše člověka. Krátce, jemu život, jeho zápasy, naděje a sklamání nebyly dosud marností Ale Fabiánovi odporovat nechtěl, naopak toužil mu v té chvíli něco říci, co by jej potěšilo, zahřálo.

Vypozoroval již dávno jistou cestu k tomu: promluvit opravdové, bez vyvýšenosti duševní, bez výběru i úpravy slov, jako rovný s rovným. Chránit se každého slova i každého přízvuku převahy duševní, a naopak projevit, že jeho zkušenost pokládá nejméně za rovnocennou své školenosti, svému vzdělání.

»Nemějte obav 0 mne,« pravil měkce ale vážně a stiskl mu ruku. »Já také ~nejsem člověk, jejž by porazila nebo zmalomyslněla rána osudu. Již moje povolání vyžaduje, abych byl trochu otuzilý. Smrt své ženy neodvrátím a jsem proto na ni připraven. C0 a jakou měrou člověk procítí po takové zivotni události a jak daleko dovede cit svůj ovládat, zmirňmat rozumem, filosofií, vírou - to závisí od tolikerých okolností vnitřních i zevnějších, že nelze to napřed odvážit a ze výslednl účin všech těch jednotlivých složek poráží všechny dříve pojaté úmysly. Kdo prošel veliký kus života, jako vy, pane Fabiáne, jde ovšem jiz jistěji. bezpočnějí i ve vichrech a bouřích, ale ani jajiz nepadnu. Za vaši účast a za vaši radu jsem od srdce vděčen a vašeho přátelství si vážím, poněvadž mám úctu před vašimi osudy a zkušenbstmh Pravil to beze všeho pathosu, tónem upřímným a srdečným, věda sic, že tím působí Fabiánovi radost, ale jsa zároveň ve svém nitru kliden, že pronáší, co neodplrá vlastně pravdě.

Starý mlynář díval se naň po oěku a zvolna pokyvoval si hlavou, jakoby si v duchu liboval: Tak, tak je to v pořádku! Potom přejel širokou svou dlaní tvář a pravil skoro tiše:

»Pracovat do oupadu, zvednout se z bídy - v cizině, za mořem! - mít duši obalenou nadějemi jako 'štěpy v máji - a najednou bouře, krupobití . . . a všecko to tam, květy stlačené v blátě -~ - -- A kolem jen škodolibost a výsměch u cizích, pláč, výčitky, rouhání u vlastních - ale nepoddat se, znova začít a dřít a dřít a znova se pomaloučku narovnávat - a pak, když člověk myslí: teď jsi konečně nejhorší přemohl, příjde nenadálá rána, z cista' jasna, 'jako blesk udeří zrovna vedle vás a.- neštěstí horší než ztráta majetku, než nemocfnež smrt á věcná temnota! — A když ani pak jste nepad” - najednou jako zákeřník od zadu přepadne 'vás hanba, nůž vám v Sľdt'l obrátí -.a vy vidíte, že je to vlastní krev - a chodíte v té hanbé jako nahý na slunci u jako v plamenech…« Zamlčel se, .jakoby se mu cos v hrdle vzpříčilo, máchl rukou, chopil se skleničky a napil se, jakoby cos odporného splakoval. Po chvíli, v niž slyšeti bylo jen zrychleny“a chrčivý jeho dech, obrátil se na doktora, zakýval opět” hlavou a pravil jako vítězně:

›Po takových zkouškách -_ čím je smrt? - Víte, že' ji člověk volá jako vysvobození? A nejen k sobě - nejen k sobě'jiyolá, pane doktore,« pozvedl hlasa vztyeil prst. ›A ona přichází, a. člověk nevidí, jak je milosrdná '-- a nepřichází, a člověk vinll, jak je ukrutná. A proto jsem řekl: ,Lepší je den smrti, než den nerození člověka.t Všecko jsem zkusil, i to, že člověk všecko přežije, i to, že na konec si řekne: ,Všecko je r'narnost, a nejmoudřejší ještě, oslazovat si bolestné dny života, zjasnit duši, zveselit srdce,l jako to pravil Kazatel.:

»Musí být síla k tomu,« poznamenal doktor. Ale sotva toto slovo vyřkl, jakoby jiskra se mu v mozku rozhořela. ›Síla k stáří,c doplnilo se mu v duchu tak nějak samo sebou, ale on hned rázem poznal. že je*›v tom'těžké jádro pravdy, kterou dosud nezkoumal _ zrno zlata, které třeba rozehřát a roztavit - vysvětlení života nejen Fabiánova, ale celé legie lidí, jichž trpělivosti, odevzdanosti, neúmornosti se kolikrát obdivoval.

»Je k tomu třeba plamene'ne'štéstí a ran. bolestifV ohni přebírá Hospodin člověka, ohněm a ranamí se stává z železa ocel,« skoro s jistým sebevědomím pronesl, Fabián.

Doktor už jen mleky přisvědčoval, všecek zaujat svou 'dřívější myšlenkou. Místo síla k stáří -- napadlo mu - lépe by bylo říci ›způsobilost k slářh. Tenklid pohlíženi na bolesti radosl, na silení vášně nebo zármutku, to dosazené pessimislické credo: »marnost nad marnost a všecko je marnostc, spojené však nikoliv s revollujícím vzdorem: zkrátit, ubit tedy ten marný život, 'nýbrž s resignovanou, příjemnější moudrosti: sladit si bolestné dny zi« vota -e to už je jen' kvělem a plodem toho stáří! A

Myšlenky se rozvíjely a dráZdíly jej. Pocílil polřehu nerušeného přemítání v samotě.

Podíval se na hodinky, zalekl se, jak se zapovídal, a povstal omlouvaje se pospěchem.

Starý mlynář jej nerad pouštěl. Protahoval pokaždé jeho návštěvu, jez do jeho uvěznění v nemoci přinášela vzdy trochu útěchy a zábavy. Jsa zdráv, Fabián vycházel i v zimě do zahrady, šouraje se v ní těžkým svým krokem, pozoroval život na návsi a u řeky, promlouval s kolemjdoucímí. Teď byl odkázán jen na pokoj, i čekal pokaždé na návštěvu'doktorovu jak na boží smilování.

I dnes ještě trvalo chvíli, než se doktor konečně vypravil. Opakovaly se každodenní otázky, kdy už tedy bude mocí ven. a každodenní varování se strany doktora, aby nepospíchal a se neukvapil, a že beztoho nemoc se ztížila jen proto, že Fabián ze začátku nedbal zápovědi doktorovy, aby nevycllázel ani na dvůr.

Kdyz konečně doktor vyšel na chodbu, vyběhl Rek z kuchyně, přišla i Lénynka, aby dala »s B0hem«'a vyslechla, kdyby jí doktor měl snad co říci v -příčině pacienta. Šátek měla spadly do tyla, tak že bylo vidět krásně kulatou její hlavu i eelé bohatství rusych jejích vlasů. Otírala si umokřené ruce zástěrou a zticha se ptala, je-li líp.

›Je, je; ujištova] ji doktor, dívaje se na její v týle zapletené silné vrkoče i na bezvadně modelované malé ouško, horkem zčervenalé. Lénynka pozorujíc jeho pohled, zapýřila se a rychle začala šátek uvazovat. Doktor chopil ji za ruku: ›Nechte to - v kuchyni máte beztoho teplo a za své vlasy se nemusíte stydět. Je jim zdravěji bez šátku než v šátku.«

»Kdyzjá už jsem tak zvyklá,« pravíla v rozpacích.

»V létě kolikrát jsem vás viděl bez šátku.«

»Co pak v létě,« usmála se — »a zrovna mockrát taky ne,« dodávala s úsměvem.

›Takhle videt ty vlasy rozpuštěny,« napadlo doktorovi říci nahlas, a již kmitla se i představa jejich proudů spadajících az k bokům. Horko mu vstouplo do tváří, rychle podal mladé líospodyni ruku, aby uprch' pokušení, silné jí stiskl pravici a chvatně praviv: »Tak s Bohem,c rychlým krokem odcházel ke dveřím.

VIII

Byl rád, kdyz se ocitl na studeném vzduchu zákostelí.

_ »Čertova Majdalena - kdyby ji byl Rubens viděl, byl 'by ji jistě namaloval Kde ji jen ten lišák stará sebral?l< šlehlo mu bezděky několikrát závistivě hlavou v živé ještě předstayă půvabného zjevu mladé ženy a v dráždivém dojmu minulých okamžiků. Ale brzy se vzpamatovav, začal oohlazovat své rozechvění omluvným střízlivym výkladem přirozených příčin své nynější stupňované vznětlivosíi a vracet své myšlenky k té ›síle k stáříc, jež mu tam u Fabiána zasvitla jako nenadálý objev. A skutečně záhy jej problém ten zcela opět upoutal, tak že potkávaje hloučky dětí ze Školy se ubírad jících, děkoval na jejich pozdravy jedva ledabylými pokyvy hlavou.

›Sí|a k stáří - k stáří ne zlomenému, ne živořicímu, nýbrž vyjasněnému a vyvýšenému nad těžkou i nejtěžší minulost, ba usmívajícímu se, triumfujlcímu nad ni, neb aspoň shovívavě Usmířenému s ní - v čem vlastně záleží? Jaké jsou její podmínky? Musejí být vrozeny nebo lze je také uzpůsobit - - takovou silu k takovému stáří vypěslovat?«

Kol těchto otázek rojily se jeho myšlenky, vyvolávaly poznatky a zkušeností, porovnávaly, skládaly, vyvozovaly důsledky a zas na ně úločily. Avšak čím více se zabíral do těch úvah, tím více poznával, jak neskonale složitá to věc, závislá od tisícerých okolností, a že nestačí na vyčerpání její hodina ani den, ba snad ani celá léta. Prozatím jen byl přesvědčen, že u Fabiána byla síla k takovému p0vyšenému stáří; i to shledal, Že mohl vyjmenovati celou řadu osob zde v Nedosekách i v Praze, 0 nichž se dalo soudit, že dospějí k podobné starobě a klidně, s úsměvem budou trávit i po těžkých ranách osudu její dny, kdežto naopak znal i takové, o nichž by byl chtěl předpovídat, že se sotva dočkají večera života, ač dnes třeba ještě kypí zdravim v jeho polední nebo ránu. Hoří v ních cosi, _co vylučuje klid. —

I sám sebe k tomuto poslednímu druhu počítal.

›Povahy příliš vášnivé i povahy příliš analysující postrádají té síly# konstatoval si v duchu jen jako jeden z prvních výsledků v zkoumání toho problému. I náboženské nebo filosofické přesvědčení má tu vliv -, a značný. Lidé nepochybující, usíálení, jsou 'u veliké výhodě,

Zatížen těmito úvahami kráčel po pameti návsi, děkuje mechanicky na pozdravy potkávajících jej lidí, až jej z myšlenek vytrhl pan řídící Havlát, zastoupív mu cestu a podávaje mu ruku na' pozdrav, a ihned vzápětí se ptaje, jak je paní doktorové. Byl čtyřicátník, ulehlé postavy, opálené tváře, zvučného lahodného hlasu, jenz se doktorovi zdál být původní příčinou jeho řečné sdílnosti i jeho uchopování každé příležitosti, aby se 'dal slyšet i sám se slyšel. Bylo vidět, jak se sám raduje ze svého plynného a uspořádaného hovoru a jak je si vědom - přese všechnu líčenou skromnost - této své přednosti. Při tom však byl dosti intelligentní, aby se vystříhal vší strojenosti a přemrštěnosti. Navykl si bodrý, srdečný tón a nehledauý, zámluvný~ Způsob pronášení, jenž mu zjednal mnoho vážnosti, chvály a pověstí výborného společníka, řečníka a vypravovatele, která jej konečné - jak doktor byl přesvědčen — svedla ik veřejnému občásnému vystupování jak literárnímu tak řečnickému, o němž sic každou zmínku skrómné odmítal, ale o němž po'vědomost jej přece těšila. Vedle všeho toho vyznamenávala jej v řečí zdvoíilá pozornostmluvíval často jakoby másla ukrajoval a neopomíjel žádné příležitosti, kdy mohl udati chválu o někom, na kom Inu aspoň -trochu záleželo.

Když doktor na' jeho poptávku sděloval, že je ženě špatně, pan řídící srdečně politoval, dodávaje, že si hned myslíl, nezhoršila-li se nemoc, vida jej tak zamyšleného. Pak se pozeptal, kam se nyní ubírá, a uslyšev, že k Souhradům, přátelsky se nabídl, že jej kousek doprovodí, nebude-li překážet, a hned se stočil k doktorově levici a zavěsil se na ni. Pak začal s útěšlivou sdílností vypravovati o své první ženě, jak dlouho stonala, co s ní zkusil a jak naň ůčinkovala její smrt. Myslil prý, že smutkem a steskem po ní zajde. Jen myšlenka na děti že jej vzpalnatovávala z návalů přímého zoufalství a' pak domluvy a útěcha pana faráře. Tenkrát že poznal, jaký je to vzácný člověk zlatého srdce, pravý démant v drsné skořápce. A jak dovede účinkovat na duši lidskou svým 'prostým srdečným způsobem. On pry jej přímo vrátil novému životu. nalil nových sil, nové důvěry. Takového pastýře duehovního aby pry člověk pohledal. Po roce, když se pak probral trochu ze svého hoře, důstojný pán sám prý mu začal domlouvat, aby k vůli dětem a pro pořádek v domácnosti ohlédl se jim po nové matce - a on že konečně po velikémzápasu se svým citem uposlechl jeho rady, a hle - dobře učinil a vi, že kdyby nebožka dnes vstala a viděla své děti - jak je dmhá jeho žena ke všemu dobrému vede a jak je má ráda - měla by radost z nich a schválila jeho odhodlání.

›A tak člověk po letech teprv někdy vidi,« zakončoval jemně přitlumeným, vmlouvavým hlasem, ›že za stínem, jenž se mu přes cestu života položil a jej takořka zalehl, zase přišlo trochu slunečna, a že byl vlastně jako klas, který, i když koleso Osudu jej takořka do země. vtlačilo, zase se jen po čase narovnal, i poznává, že právě klasu přišlápnutého mijí kosa smrliu

Z jistoty, s jakou tento závěr byl pronesen, bylo lze hned poznati, jak často již asi pan řídící tato přirovnání opakoval. Doktorovi celá ta jeho řeč byla nepříjemna. Pociťoval vždy lehký odpor proti nahlzivé důvěrnosti Havlátově, proti jeho ochotnému vyprovazení a svěřovánl i proti zálibné jeho hovornosti. A kromě toho ~ Havlát mel taková nohezká, neforemná ústa, mezi jejichž hledými rly bylo viděti žluté, nepěstěné, zkažené zuby - a dnes mu bylo zas z nich cítit. Doktor byl vůči tomu nadmíru choulostiv. Z takovýéh úst i nejkrásnější i nejpřátelštější slova zdála se* mu vycházeli vždy jako znečištěna, jako poskvrněna nedbalostí vůči všem, na něž taková osoba promluví. ›Proč si ten ucitel necldí zuby?< zlobival se v něm i lékař na Havláta. ›Což nepozoçuje, že'mu z nich páchne?c - Konečně při celé té dnešní řeči Havlátově nevěděl, kam s ní míří. Chce mu poskytnout úlevy, útěchy vypravováním vlastních prožilých bolů, nebo vnukat mu již nyní myšlenku na nové manželství?

V nepříjemném .tom pocitu zrychloval za té řeči bezděky chůzi, tak že" když řídící domluvil, měli jíž 'jen několik kroků k Souhradovym.

›T0 jsem vás zaved', podivejte se,c pravil zastaviv se a ukazuje Havláloví k přízemnlmu domu o šesti oknech v průčelí' Unikln tou poznámkou ostatně též odpovědi na Havlátovu řeč, 0 niž by byl býval beztoho v rozpacích.

Iřidící stanu] a hned zalichotil, jak mu bylo příjemno, že mohl pana doktora vyprovodit. ›To nám ten kousek cesty utekl,« připomněl s úsměvem. »V těžkých éhvíllch je dobře aspoň na okamžik mysl vyprostiti z pout tíživych starostí a odvésli ji k jinému předmětu,« dodával významně a podával doktorovi přátelsky ruku. Ten ji stiskl a pravil: »Děkuji vám,« věda, že řídicího tímto pochopenlm a uznáním jeho ochoty potěší a jsa rád, že tírn zároveň co nejpřípadněji hovor s ním zakončí.

Řídící rozloučil se dvěma hlubokými poklonami a sledoval doktora ještě zdvořilým pohledem, d1kud nevstoupil do domu Souhradových.

U Souhradů se doktor zdržel poměrně jen krátce. Byly to trapné návštěvy. Stonal tam, vlastně jiz k svému konci docházel syn staré paní Souhradové, Emanuel. Byl to člyi'iatřicetiletý zahaleč, stižený ode tří let tuburkulosou, kterou si uhnal hýřívým životem. Býral kdysi pýchou a nadějí staré paní, která vedle ného měla ještě čtyři dcery, z nichž však Iloma u ní byla už jen Slečna Amálka, stárnou'cí panna, jez přejala vládu v domácností.

Stará paní už dávno byla zatlačenu v úzký koutek modliteb a tichého pláče. Dcera jí činila bodavé výčitky, že má pořád na mysli jen ›t0ho lumpa Emanac, který je metlou a hanbou rodiny, a který všecky ostatní děti okraď, a syn jí vyčital tvrdé a hrubě, Ze mela mit rozum ona, když, on ho neměl, že jeji slabost je vinna jeho nešlěstím, jeho pozvolným umíráním. Mival v nenapravitelném pijanství svém návaly'zuřivosti, kdy pozvedal proti matce pěsli, proklínal její lásku, spilal jejímu Bohu, roulral se jejím slzám a hrozil 'okamžitou sebevraždou. Stará matka po kolenách se před ním plazwala lomíc rukama a zapřísahajíc jej. aby si nesahal na život, a když po takovém záchvatu vysílen na lože klesl, křečovitě se rozkašlal a jako dítě plakal, hladila a česala mu spocené vlasy, líbala a smáěela slzami jeho tváře i třesoucí se ruce, . utírala jeho rty a všecka zlomena jebo nešlěstím a utrpením štkala na jeho prsou: ›Ubohy chlapče, nešťastné mé dítě,c zatím co dcera její plna hněvu nad brutálním excessem »toho lumpau trhala ji od nebo syčíc mezi bezkrvymí svymi rty: ›Necl1te ho pojít už jednou, aby byl pokoj. Pánbůh ví, člověk neví, jste-li vy větší blázen, anebo on větší lumph

A když jí potom matka se slzami_v očích vyčítala její tvrdost, dávala se do štěkavého pláče, že 'ona od maličkosti byla onucí, popelkou, která nic neuž'ila než dření na všecky, a »ten lumpt, ten ochlasla, pro nějž beztoho její život je otráveol zmařen, protože každý se ho bál a k vůli němu se jim vyhýbal, ten že byl pořád ›milovanym Emánkem, mazlíčkenw, i když se z vojny vrátil jako kořała, a deset let všecky je vyjídá, okrádá a ostudu ,plodL A ještě teď. když je zrovna ožebračil, že má matčino celé srdce, a pro ni okradenou že tam nezbylo ani koutku…

»Málinko, Málínko - prosím tě pro Boha,« vzpínala stará paní k ní své vyschlé žilnalé ruce, ale dcera v překypění své zlosti zacpávala si uši, aby neslyšela vzlýkotu matčina, a prudce vyrážela z pokoje, v němz stařena konečně schoulila se do svého koutku k sežloutlé modlitební knize, aby hledala pomoci, útěchy a uklidnění v pozvednutí rozbolestněného srdce k Nebes královně, o níž věřila, že prosba matek neštastných k ní každá doléhá.

V Nedosekách vědělo se vždy hned do podrobností 0 každém smutném tom výstupu u Souhradů. Sama slečna Málínka přicházela s nářký svými k sousedkám, vyličujíc v slzách své trápení a konejšíc své pobouření v pro jevech soucitného ženského politování, a co neřekla ona - zvláště o sobě - vynášela za tepla krejčová Bartáková, která u Souhradů se svým mužem obývala světničku do dvora a jim posluhovala.


Doktor nalezl nemocného Souhradu jako obyčejně sedícího v pokojíku proti kuchyni na staré sleželé pohovce, oděného v neškrobenou košili, černý odřený kabát a takovéze spodky a čtoucího nějaký přílohový román denního listu.

›Salve, domine dog-tor, salveh ozval se zlomeným dulým svým hlasem shlédnuv doktora, položil čtení. a natáhl proti němu svou hubenou ruku, porostlou v zápěstí dlouhými černými chlupy, přilnulýmí k vlhku kůže. Ten vílací pozdrav palřil 'k zbytkům jeho latiny. Studoval asi šest tříd gymnasiinlch, než šel na vojnu, odkud se po šesti letech vrátil zlenivělý a oddán již zcela'nešfastné své vášní.

Kdyz se doktor k něru přiblížil, cítil i dnes z jeho úst, jimiž si pomáhal dýchaje krátce a rychle, výpar kořalky. Byl již vyschly skoro až na kost; z popelavé tváře zkalené hleděly drzé, bezestoudné očí, po'd jichž stálým zaslzenlm jako by se třepal oLupély pablesk neustávajícího vnitřního výsměchu - výsměchu nad sebou samým, nad celým okolím i nad tou zvolna ale jistě k němu se kradoucí smrtí. Při bedlivějším pohledu bylo lze pozorovati vzdor hustému plnému vousu úžasnou vpadlost jeho lící, a 'jak z celého sclmoucího obličeje ostře se jíž tlačily obrysy lebky. I rty se již špatně domykaly, jenže hustý převisly knír zakryval jejich stálé pootevření. -

Doktor zkrátil svou návštěvu zde jak obyčejně na dobu nejmenší. Jeho chůze sem neměla vlastně již účelu. Zdávalo se mu, že pacient tím výsměchemsvých očí se přímo šklebí jeho radám a nařízením, a některé jeho obvyklé otázky a poznámky jej přímo dráždin u urážely. I to mu připadalo, že slečna Amálka pod svou zdvořilostf utajuje netrpělivost a nelibost, a jen důtklivé prosby staré paní, opětované o každé návštěvěfjej přimlvaly, že stavoval se zde dvakrát týdně, ač paní Souhradová naléhala, aby k nemocnému chodil alespoň ob den.

»Tak kdy pak to dorachotím, pane doktore?« zeptal se nemocný po obvyklém vyšetření, jemuž se podvoloval s úmyslnou nedbalostí; roztahuje tvář ku podivnému úsměvu, který pravil: »Všecko to je -komedie.«

»Kdyz vy se pranic nešetříte.« řekl doktor místo odpovědi. »Ukracujete si sám životh

»Není oč stát.« Nemocný chtěl se při tom zasmát, ale vybuch] v kašel.

»Dneska jste zas už pil!«

»Lauda Sion Salvatorem - zaplat' Pánbůh za tu medicínu - tou ožírám i tu s kosou,« zasmál se. »Medicamentum 0ptimum,< dodával, otíraje hřbetem ruky kníry.

»Komu není rady, tomu nemí pomoci,« pokrčil doktor netrpělivě rameny.

»Malz und Hopfen verloren, máte dobře, pane doktore. Ale chuť je *chuť - já radši tu čertovinu „než ajbíšthé, de guslibus non est disputandum.<

Doktor hleděl, aby již byl odsud. V kuchyni jako vždy čekala naň stará paní, asotva vstoupil upřela naň dychtivě oči. Nemohl dát na němou otázku její jinou zprávu, než jakou dával v poslední době. Pří tom opět prohlásil, že není tu nic platen, a Ze je zbytečno, aby sem chodil. Stará paní, sotva začal, již měla ruce sepjaty, a jak pokračoval, vztahovala je proti němu. Třásly se jí jako v horečce, a oči se jí zalévaly slzami.

»Pane doktor, pane doktor,« vyrážela zajíkavě.

Doktor byl však dnes neustupnější než jindy. Vytýkal, že se nedbá jeho nařízení, že se nemocnému dává příležitost k pití - a tak že opravdu je celé dožadování jeho rad vlastně komedií.

»Já nevím, já nevím --« naříkavě vybuchla stará paní, ›kdo by mu něco takového dával. Bartačce jsem přísně zakázala - Bůh vI tedy! - - Amálka už k němu ani nechce jít —«

»Kde je slečna?«

»Ale ani nevím, kam zrovna odskočila. Nedávno tu byla.«

Doktor nemohl potlačiti podezření. ze ta právě nemocnému nepřímo pašuje kořalku, ale netroufaje si je vysloviti, zamlčel se.

»Nějaký čas je přece naděje, viďle, pane doktore?c otázala se stará paní skoro prosebně.

Doktor učinil rukama pohyb, který naznačoval, že zde těžko nějakou dobu určovat. »Jak pije, za nic nemohu ručit; dodával vida úzkostný pohled starých těch očí, visícl na jeho rtech.

»Maria Panno, Rodičko boží,« zaúpěla stařena a zaplakala. Ale za chvíli si utřela oči a ústa, pak sepjala ruce a pravila hlasem třesoucim, ale v podivuhodném odhodlání: ›Ale děkuju ještě Bohu, že budu já živa. Bůh ví, kde by umřel beze mne, a jak. Žádnej by se o něj nepostaral, žádnej - a tak lą-ude mít přece matku u sebe ten nešťastnej člověk, to nešťastné moje dítě! Pak ať si mě Pánbůh taky povolá!«

Rozplakala se po těch slovech znova nad ním i nad sebou.

Doktor byl hluboce pohnut'. nEjhle, matkah ozvalo se v ném bezděky. Bylo-li slabosti v její lásce, zde se z ní vykupuje. Bohu blahořečí za dožilí největší bolesti svého stáří, jen kdyz nešťastný syn bude mít v posledních svých chvío lích láskyplué náručí.

Jat velikou úctou i vroucím soucitem přistoupil k ní a podal jí ruku.

»Viďte, že zas brzy přijdete, pane doktore?« zeptala se utírajíc slzy.

»Přijdu,« přísvědčil skoro radostně.

IX.

Od Souhradů ubíral se doktor přímo jiz domů. Když cestou ulevilo pohnutl a oslábly dojmy, jez si z poslední své visity odnášel, kmitla mu v mysli zas ona myšlenka o síle ke klidnému stáří a zas jej znepokojila. Ale ne již svou podstatou, ale tím, že narazív o ni, uvědomil si, kterak skoro vždy bývá odveden od svého p'řcmíláni cizími lidmi, novými dojmy zevnějšího světa.

Bylo v něm stále ještě kus samotářského filosofa i umělce neb aspoň diletanta, i pocítil ted' zase starou bolest z podléhání svého vnitřního světa světu zevnějšímu, své odvislosti na něm, svého připoutání k němu.

„ Ale hned tu byl také odboj proti této bolesti, odboj vypěstovaný a sesílený jeho povoláním, hlubším pozorováním života a rostoucím přesvědčením o sounáležitosti k celku.

Bylo by snad příjemno utíkati se do samoty, kdy se zachce, uzavříti se v ní se zrozenou právě myšlénkou, se' zatanulým snem jako se zlatým klíčem, jenžíotevírá cesty do dalších netknutých hájů vlastního vnitřního světa ineposkvrněných jeho svatvň a vidin, ale zdaž on může a smí? Jeho povinnost je v pomocí bližním.

A zdaž v každém takovém unikání od ostatních lidí k svému vlastnímu separatistiď ckému světu není vlastně vždy egoismus, jaký nenalézáme u žádného jiného stvoření v přírodě než u člověka? A zdaž ted)r člověk nekoná jím něco protipřírodního, stavě se na stanovisko výlučné?

Jakým právem se chce vymykat ze zákonů platících všemu tvorstvu? A může tak činiti beztrestné? — A je-li takové unikání podmínkou a kolébkou umění, jak hluboká je pak věta Písma, že umění rozmnozuje bolest?

I zvedl se v něm bezděky opět protest proti některým těm knihám toho tak nazývaného ›vys0kéhoc čili »aristokratíckéhm umění, které v posledních letech Četl, a které byly jen samá sebeanalysa lidí neuro- i psychopathických, které neznaly nic jiného, než rozbolestněné, svrchovaně egoistické »jác svého hrdiny, člověka většinou nepracujícího, bez povinností a bez pocitu povinností k jinym, „ věčně se vrtajícího a vrtati se mohoucího jen ve svých výlučnych chvrobných pocílech, choutkách, představách.

A zvedl serv něm i protest proti celé filosofii Nietzschově z posledníjeho doby, proti tomu vědomému, obniyslnému, šílenému vypínání bolesti, az by se stala rozkoší, a proti vypínání rozkoše, až by se stala bolestí, proti tomu hlásanému zániku přemírou, aby zrodila se něco nového, proti bezměrnému pohrdání rovnosti lidí a ›luzovitému ustejňováníc jich, proti obdivu despotů i holdu zločincům jako »typům silných lidí v nepřirozených poměrechc. l

Byl ovšem čas, kdy i jeho jemná a poddajná duše podléhala suggestivní síle Nietzschové i těch bolestných sebeanalys a sebepitev neuropathických básníků nebo jejich hrdinův, ale dnes na zpětné cestě ke křesťanství, pln soucitu a shovívavosti k lidem zatemnělym, poníženým a bídným a pln víry v postupné sílení a pronikání hlasů vyděděnych a v postupující vitězení jejich nárokův a práv hleděl zpátky na tu dobu jako na zajetí' v říši plné sic dráždivých půvabů a rozkošl, ale se sypkou, neudrzitelnou půdou morální podstaty - v říši, kde vládla panovnice, jíž nebylo lze upříti svůdnou krásu a královskou pýchu, ale u niz nebylo hřejivé dobroty srdce.

Neklečel dlouho před jejím majestátem, nehleděl dlouho v opojné jeji zraky, a přec í po zpronevěře zůstala v něm vzpomínka na jejich záludny třpyt.

Byly v něm protesty, zbraně a hradby proti ní i její říši, mnil se již blíže starci Zosimovi než Nielzschovi, a přece ještě někdy cítil stesk po něčem opuštěném, touhu po něčem ztraceném. Ale vzpomněl v takových chvílích pokaždé, jak se po době bouřlivého jeho quinquennia někdy ozvala touha po opojeni hýřivé noci, jak po skončení jeho' románu s Bettynou se mu zastesklo po její vášni, po kráse poznaného hříchu, po květech zla, a usiloval shledávati a skutečně shledával ve všech těchto touhách znak příbuznosłi, původ z jednoho pramene.

Byl v tomto usilovánl odboj proti těm touhám, proti tomu stesku, náraz jeho nynějších zásad a názorů proti nim a jich původu. Byl sice přesvědčen, že se' k tomu, k čemu jej lákaly zpět, jiz nikdy nevrátí, naopak že se od toho čím dál tím více bude vzdalovat, „ale přece zas měl chvíle, kdy znepokojovaly jej jejich vracející se útoky, a kdy nebyl prost bázně, že dosud, jsou mu nebezpeěny. A ta tajná bázeň zvyšovala jeho bdělost i prudkost v jich odrážení. Cítil, že revoluce a jí dosazená vláda těch novych názorův a zásad v jeho nitru nezvítězila ještě tak naprosto úplně, že kdesi v zákoutích jeho duše jsou ještě ukryty poslední zbytky vytrvalych obhájců vlády bývalé.

Proto i dnes na cestě k domovu, když zvedlaíse v něm náhle ona hořkost ze stálého podlehání okolnostem vnějším, povinnostem a ohledům svého povolání, ,vyrazil ihned proti' ní jako proti známce těch zbylých proudův a pocítil téměř zadostiučinění, když shledal prostý egoismus za hlavní z jejích složek.

Pohlédnuv v duchu na celý dobývavy postup a bývalá bojiště svych nynějších zásad, otázal se sám sebe v nabytém zase již klidu: »A jaké v tom vlastně neštěstí, že jsem byl vymšen ze své myšlénky? — Byla přednější ona nebo má povinnost? — A co je mravně vyšší: sloužit namanulé ~ žádostí svého rozumu; nebo sloužit bližmmu hledajícímu pomoci a nésti vše, co s tim souvisí? — Proč tedy hořkost? — Nemám-liž byt vlastně rád, že s mým povoláním je spojena povinnost pomáhat bližním a sebe dbáti jen potud, abych této povinnosti mohl dostáti? — — —«

»Jen si tím ozlať svá pouta, jen si tím , zalži svou povolnost, vysyp cestičku k usmíření se s morálkou otroéích povah,« ozval se v nitru známý mu hlas, ale právě protože byl tak až příliš známý, nedostávalo se mu již síly, aby porušil doktorovo uspokojení.

Teprv když za nejbližším rohem zahlédl bílé stěny svého domu, opět se mu srdce zachvělo. ›Jak je asi doma, zda se nic nestalo?« přiskočily opět staré otázky, jako pes na prahu číhající.

X

Ve stavu nemocné nebylo změny. Ležela od rána poměrně klidně, nemajíc bolestí ani větších obtíží s dechem. Byla by si přála, aby doktor u ní teď zůstal, ale na toho čekala v kuchyni domkářka Kutinová s nemocným nemluvnětem a krejčí Votruba s osmiletým chlapcem, kterého přivedl, aby mu dal vytrhnout stoličku. Teď, když se doktor vrátil od své paní opět do kuchyně, krejčí hned se dal zas do vykládání, jak musel'sárn s chlapcem jít a slíbit mu desetník, bude~li míti kuráž. To že teprv rozhodlo, před tim prý nechtěl hoch o trhání ani slyšet, a nerozumné ženské doma že jej v tom jenom podporovaly, dávajíce mu na zub bůhví co. Taky prý křldu líhem smočenou.

»Jestli pak to není hloupostlc zasmál se krejčí tomu nerozumu, »a já jim hned říkal: je to všecko marno, zub musí ven, poněvadž má obnažený nervlc - Pohlédl při tom na doktora, pohlédl na Cilku, která u stolu škrabala brambory, pohlédl na Kutinku, jakoby sbíral dojmy svých výkladů na jejich tvářích a pokračoval:

»A jak je nerv obnažený, nepomůže ani křída, ani špiritus, ani česnek, ba nepomoh* by ani nebeský Pánbůh, jen kleště pomohou.« A zas pohlédnuv k Cilce a Kutince s úsměvem duševní převahy, obrátil se pak sebevědomě na doktora:

»No, mám pravdu nebo ne? Račte říci, pane doktore!«

»Podíváme se na ten zub, podíváme,« již netrpěliv, chvatně pravil doktor a obráliv se k domkářce vyzval ji do svého ordinačního pokoje.

Neměl rád tuto mnohomluvnost krejčího, jeho povrchní osvětářství, jeho zálibnou vynášivost nad duševní obzor druhých, ale nedovedl býti příkrý, poněvadž věděl, že Votruba je jinak člověk dobrý a měkký, jenž okřiknut hned se přikrčí a couvá a doma i ty své »nerozumné ženské« poslouchá. Když byl hotov s prohlídkou, akdyž i stolička' hochova po mnohých ještě domluvách šťastné. byla vytažena, dal se doktor do připravy léků Jakoubkovu chlapci, vařičové a Fabiánovi, aby byly uchystány, až si v poledne pro ně pošlou. Když tak odvažoval, odměřoval a odléval jejích součásti, vzpomněl při tom i dnes na svou ženu. To bývala vždy její práce, které on ji naučil a kterouívykonávala ráda a s jistou hrdosti. Ještě poslední den, než ulehla, vytřela každou zásuvku a přihradu, podložila všude' čistý papír na okrajích vykrajovany, otřela každou lahvičku, každou odm'ěrku, vycídila „lžičky, pincetty i misky vah,“ tak že se vše jen třpytilo a lesklo. — Bylo by zas již třeba, 'aby vstala a uvedla vše do toho svého vzorného pořádku a ,do té až koketnt čistoty a úpravnosti. Uklízt zde sic Běta, kterou sém paní sama s mnohým napomenutím a poučením posílá - ale jaké to uklízení! Pro samouúzkost, aby v tvrdých svych rukách nic nerozbila, jedva že hadrern po povrchu lahví přejede.

… A jak bývala mladá pant pyšna, když naučila se ingrediencie jmenovati latinskými jejich jmeny a když si později již i zapamatovala obvyklý poměr jednotlivých součásti častěji se opakujících léků, tak že doktor už jen mohl hlásit: »stará Novačka dostane ipecacuanu, chlapci šafářovu se připraví antipyrin a slečně z fary uchystej zas její kapky. Víš jaké?« »Vím, vím,« usmívajíc se odpovídala' páni doktorová, »polovic digitalis,_ polovic aqua laurocerasi -„- třikrát denně po ,deseti kapkách.« A již s radostnou čilostí měla se k dílu a počínala si obratně jako starý pharmaceut.

Na to vše nyní doktor bezděky opět vzpomněl, i na to, jakou radost mfvala Anežka, když při. jeho 'kontrole vše shle'dáno bylo v pořádku, kdyžsvěřil jí potom i přípravu roztoků ał'extraktů' a konečně i starost o doplňování zásob.

Vłna lítosti prošla opět jeho nitrem při těchto vzpomínkách, ale ne 'nad ztrátou této její výpomoci, která pro něj celkem byla nepatrna, ale nad 'tím jejím 'dojímavým soužením nyní-tam na lůžku, že mu již nemůže pomáhat, _a nad tím jejím, tklivým litovánjm jeho, 'že on sám nyní vše si musí uchystávat u připravovat.

Když byl doktor hotov s přípravou léků, při níž jako vždy napjatě pozorlivým a jemu příjemným' divákem byl Tonouš, napsal pod každý ceduličku, komu patří, zavolal Cilku a napomenul, aby to nespletla, až si pro léky přijdou, potOm přistoupil k chlapci, jenž klečel na pohovce, pohladil ho po vláscích a měkce pravil:

»Pojď, půjdem' se podívat k mamince. Beztoho's ji dneska ještě neviděl.« Tyto návštěvy hochovy u nemocné nabývaly poslední dobou jakéhosi obřadního rázu, jejž doktor cítil a jemuž nevolky podléhal. Cosi stydnouclho, cosi odcizujícího je provanovalo, co doktorovi neucházelo, co si dobře vysvětloval, ale o čem přec si namlouval, že je snad nahodilé, poněvadž se ho to nepříjemně dotýkalo. Vyciťoval, jak se nemooná při nich nutí do přívětivosti a úsměvu, a jak zároveň chlapec se stává nesmělejším, zaraženějším.

I dnes vešel, nejdřív s chlapcem do kuchyně, otřel mu vlhkou houbou tvář iruce, přihladil mu vlásky, stáhl kalhotky i blúzu a teprve pak kráčel s ním k pokoji nemocné ve vzmáhajícim se zneklidnění před tím pohledem, před tím prvním slovem, jimiž je uvítá. Toto zneklidnění dostoupilo dnes té prudkosti, že před ložnicl nemocné zašeptal chlapci, aby počkal, že se sám podívá, nespí-li maminka. Cítil, že i dítě je rozechvěno; pozoroval to již z jeho drobných opatrných krůčků, když šli chodbou, iz toho, jak pevně se drželo jeho ruky a několikrát úkradmo nañ pohlédlo.

Opanoval však to své pobouření, zticha otevřel dvéře a s úsměvem na rtech vkročil.

I nemocná polosedíc v lůžku slabounce se zasmála.

»Už jsi hotov?« otázala se měkkým, tichým hlasem. »Ano,« přisvědčil, pokročiv až k loži a pobladiv její ruku. Chtěl se vesele zmínit, ze přivedl Tonouše, ale ona - jakoby postřehla ten úmysl - rychle se zeptala na Kutinčíno dítě, a hned potom zas, trhal-li chlapci Votrubovu zub a má-li krejcí pořád ještě tolik rozumu jako dřív; a nečekajíc ani, az dopoví, hned se zas vytasila s novou otázkou, jakoby 'chtěla oddáliti chvíli, kterou tušila. Tak si aspoň doktor v vykládal tuto její nezvyklou účastlivou zvědavost, veden k tomu i zrychlujícím se tepem jejím, svědčícím o rostoucím nepokoji. Chtěje učiniti kobec trapné této chvíli, chystal se již připojiti k poslední své odpovědi zmínku o chlapci, kdyz v tom ona náhle jako v prudkém záchvatu vší silou se pozvedla a chopivši jej křečovitě kolem krku prosebně, ba skoro lkavě vyrázela:

»Karlouši, nezlob se - proboha tě prosím — ale nevoď ho sem. Mně je tak ouzko, kdyz sem vejde,“ jako bych viděla za ním ještě někoho — víš — tu — víš —« a nemohouc dál sklesla do podušek a zavzlykla.

Doktor tušil jíž dávno, že dojde jednou k takovémuto okamžiku. A bál se ho. S pokračujícím rozvojem nemoci, s množícími se obavami před smrtí a s bolestnymi myšlenkami, jak zde bude, az ona shasne, stupňovalo se i její ódcízování Tonoušovi. Ještě na podzim, když ležela stižena rheumatismem, hoch třeba celé půldne dlel u ní hraje si a vyrážeje ji v svym dětinnym žvatláním. Ale kdyz po novém roce ohlásila se nemoc srdeční, a obtíže neustávaly, nybrz každým tydnem se mnozily, zkracovala návštěvy hochovy, jak jen nenápadně mohla. A v posledních dnech již jedva na čtvrt hodinky jej k sobě připouštěla, a to — jak doktor dobře cítil — jen aby jej a dítě samo nezarmoutila.

Dnes nastalo, čemu předejíti neměl dosti odvahy. Pobouření Anežčino bylo tak prudké, ze bylo třeba okamžité pomoci, a by nemělo v zápětí bezprostřední nebezpečí. Hocha poslal ihned pro Bětu', která v kuchyni dohlížela na oběd, a napjal pak všechno úsilí, aby nemocnou utišil. Více než obklady a utišující léky docílila tu moc slov.

»Nač takovéto představy, Anežko,« promlouval skoro přísně, posadiv se k ní a drže horké její ruce ve svych. rozumu ve své sebetryzni. Nač vtahuies do svých myšlének osobu, o které *přece víš, ze jakékoliv sblížení s ní je čirou nemožnosti. Jak se Strany mé, tak s její. Jen trochu střízlivě to uvažuj!«

»Nevíš, co se všecko může stát,« hlesla slabým hlasem.

»Jakou záruku ti mám proboha dát, abys byla upokojena, abys si vypudila takové myšlénky z hlavy?« ozval se skoro prudce. »Což mě neznáš'ň dodával vyčítavě. »Coz jsem tak nespolehlivá povaha, aby byla oprávněna i jen nejmenší pochybnost v té věci?«

»Ne, Karlouši, ne - ale víš, tvoje srdce je někdy- takové měkké,' tak až někdy příliš jsi podajný - a toho chląpce tak máš rád — —« Umlkla nemohouc dál. Pronesla ta slova láskyplnym, chvějíčím se hlasem, a doktor pociťoval 'celou úzkost, jež se v nich- skrývala.

›Není možno zapomenntí á není' možno odpuštění,c pravil s takovou silou přesvědčivos'ti, ze nemocné. bezděky' mn stiskla ruku, jakoby až zmírnit chtěla 'prudkou silu těchto slov.

»Když už nemám moci,« mluvil dál tím přesvědčivym vřelým tónem, »vymluvit ti myšlénky na smrt (kterým konečně '- dodával hned konejšivě - všichni nemocní. a zvlášt ' nemocní Srdcem 've' své sklíčenosti podléhají), snad mizbylo v- tvé duši. tolik yíry, abys nepochybovala, kdyz ti nyní zcela prostě, beze vší. emfase a zcela upřímně pravím, že kdybys nepřemohla svou nemoc (ale já doufám, že ji přemůžeă - rychle připojil usmívaje se), já bych zůstal již sám, neženat, tak jako bych se byl vůbec nikdy neženil -"víš to dobře - nebyti tebe, -n'enalézti u tebe tolik trpělivě oddané lásky.«

Nemocná nespouătějíc s něho očí tiskla za těch slov 'a ještě když domluvil jeho ruce svými slabými prsty, a byl v tom tichém tisknutí zřetelný projev i jejího dojetí, jejích díkův i celé její lásky. k tomu, jenž tou svou vroucí řečí vlil konejsivý lék v její trpící duši.


Teprve hodnou chvíli po tom, co domluvil a co tak oba setrvávali v němém pohnutí, zašeptla nemocná jako v ozáření laskavě naděje;

»Jak by to bylo krásné, kdybych zůstala živu - treba uz ani ne docela zdráva, ale přece jen ziva s tebou a u tebe!« Polopřivřené oči její hledély při tom vzhůru ke stropu, jakoby zachvcovalv kmitnuvší se vidinu toho štěstí.

Doktorovi ta slova i ten bloudivý pohled sláhly srdce. Chtel již říci: »Vždyť ty se uzdravíš a zůstaneš živa,« ale cosi jako povéra se v něm ozvalo, kdyby to v té chvíli vyslovil i on, že by skutecne mohl nastati ještě obrat, i pronesl ovládnut tou myšlenkou:

»Nač stále myslit na nejhorší? Vždyť tvá nemoc probíhá zcela pravidelně. Nesmíš pozbýt důvěry.«

Ale sotva to dořekl, zdálo se mu to tak chladné, tak přímo nelítostné. Pohlédl na nemocnou. V jejích očích, teď naň obráceuých, stály slzy. Zalit náhlou lítostí, Sklonil se k ní a líbal ji na ty oči, a jakoby chtěl napravovat ta dřívější střízlivá slova, opakoval při těch polibcích několikrát: »Neméj strachu, uzdravlš se, budeš živa, budem' spolu 'i zas, jak jsme byvali.«

A když to pronášel, bylo mu tak měkko u srdce a v lítost nad ženou se mísila lítost nad sebou samým, až i jemu zavlhly oči.

Nemocná, jak byl k ní skloněn; držela objatu jeho šíji, a jakoby v tomto okamžiku nesměl zůstat ani mráček po dřívější chvíli pobouřem', zašeptla,rkdyž ji přestal líbat:

»Zavolej sem Tonouše. Jdi! Budem' obědvat dnes'všichni zde u mne. Je mi mnohem, mnohem volněji.«

Začal neco namítat o opětném možném rozechvěnf, ale onar zaprosila rukama jako dítě a opakovala naléhavě;

»Jdi, jdi - řekni mu, že se na něj těším.«

XI

V poslední době obědvával doktor obyčejně sám s Tonoušem ve svém pokoji, vzhledem na žádoucí klid nemocné paní.

i Byly to obědy připravené za dozoru Běty - která však hned z rána musela se radívat , s nemocnou paniv co a jak, vyslýchat prodlením dopoledne její napomenutí a přinášet ji na ukázku upravené příkrmy — obědy na chvat pojídané, po nichž doktor pravidlem přicházel do pokoje nemocné, aby zvéděl, zda i ona jedla a jak jí chutnalo, a sám _aby nav'Zájem upokojil její starost o to, byl-li on~s_e vším spokojen a vyslechl její každodenní omlouvání, že jiz musí být shovívavý, není-li vše, jak by byti mělo.

Dnešní oběd v jejím pokoji byl tedy vyjímkou, vyhověním jejímu přání, proti němuž doktor po všem, co- předcházelo, neměl odvahy se postaviti, ač se obával, že se nemocná tím jen rozčilí.

'Ale mimo nadání minul oběd velice klidně. Jakési slunečno smíření spočívala; na vsech, i na, Tonoušovi, který, jakoby chápal mimořádnost té chvíle, ,choval se nad obyčej způsobně.

Vzpomněli všichni, jak tu tak seděli - nemocná na lůžku, doktor s Tonoušem u stolu -- kterak právě tak den co den obědvávali ještě přede dvěma nedělemi, i před tím, loni v listopadu, kdy paní doktorová. stížena byla rheumatismem, a vraceli se v další rozmluvě k těm dobám.

Pacientka zvlášť byla v tom neunavna.

A jakoby tím přenášením se do těch dob zapomínala na svůj nynější stav. a nedávné ještě myšlenky na smrt, zveselila „se skorem a nutila se i do žertů.

Doktor ten' obrat přičítal i svym slovům útěchy, jez pronesl před obědem, ale nějakého významu tomuto subjektivnímu pocitu úlevy nepřikládal. Vědělť, že nastávají v nemocech srdečních takové- chvtle uvolnění často i po záchvatech nejvetsi sklíčenosti a úzkosti, a nebyl toho ani move zeny poprvé svědkem.

Přes to přese vše cítil však při dnešním jejím zveseleni jakýs neklid 4a dopíjeje kávu láska] na vhpdný, okamžik, aby se vzdálil, aby byl sám a neslyšel ji.

»Kdyby tak Bůh nebeský chtěl dát, a ten dnešní obědznamenal počátek aspoň malilinkého obratu, abyste mohli zase jídat u mne jako 3968,! ozvalo se náhle v horoucl touze i v zákmitu naděje s lůžka, a' nemocná pozvedla sepjaté ruce prosebne do výše. A hned v zápětí tomuto povzdechn obrátila sena manžela a pravila skoro radostně:

»Vidíš, že to šlo docela dobře. Zítra zas to zkusíme.«

»Nesmíme se ukvapit, Anežko,« povstávaje pravil doktor laskavě napomínavým hlasem. »V nemoci, jako je tvá., pokračují obraty krůček za krůčkem — a nesmíš se znepokojovat, půjde-líto pomaleji,_než si přeješ.« Při tom přistoupil k jejímu loži a pohladil ji šetrně po tváři.

»Teď, drahoušku, bude na každý způsob nejlépe, pokusíš-li se trochu zdřimnont,« dodával ve vznikající obavě před novým rozcitlivěním ženiným a v rostoucí touze býti sám.

Nemoená pohledéla mu zpytavě do očí, ale on vydržel její pohled i svůj laskavy, úsměv až do konce. Teprv pak stiskla mu prudce ruku, a jako na znamení, že se podvołuje v důvěře _ jeho přání, zvolna přivítala oči „a poodvrátila svou tvář ke zdi…

Doktor zticha odcházel po špičkách, jakoby tím tlumeným zvukem svého kroku chtěl připraviti náladu pro doporučované zdřímnutí.

XII

Do svého pokoje vešel v podobném znepokojení jako ráno. Tytéž myšlénky, tytéž vyčitky opět se zarojily jako v úlu, na nějž bylo zaklepáno. Byly to včely, které nevylétaly, nýbrž ssály potravuýz jeho duše. Hledal prostředky je ztišit, odehnat je z osvětlených lučin svého svědomí.

Sedl k psacímu stolku a jal se do svého kalendáře zapisovat dnešní návštěvy a léky. Pak zabral se do novin, ale ani ty nedovedly zaujmout jeho pozornost. Stále zněl mu v duši bzukot těch včel, i křídla černých ptáků tloukla nepokojně o její břehy.

Odloživ noviny sáhl po svém zápisníku, jemuž po zachovaném zvyku bývalého literáta svěřoval někdy svá pozorování, úryvky svych zpovědí, vysledky svého přemítání. Oko jeho spočinulo na několika poslednich záznamech, mezi kterými četl i tyto věty:

»K umělci mně vždy něco scházelo, a právě v tom bylo mnoho bolestí mého života. Byl jsem snad z té látky, z níž vyrůstají umělci, ale nebylo ve mně dosti síly dorůsti. A 'takový člověk není nikdy šťasten, ba ani spokojen. Ještě dobře, že mohl jsem se uchytit v čas jiných břehů. I s nich lze prospívat…«

Věty tyto a ještě jiné byly ve spojení s dopisem, jejž asi před měsícem obdržel z Prahy a na nějž se chystal každý den odpověděti. Pokaždé, kdy naň vzpomněl, vyěítal si své odklady a pobízel se: ›tak se již jednou u všech všudy chop péra a piš,c ale dosud celé odhodlávání scvrkalo se pravidelně na dva tří řádky v zápisniku, kterými zachytil nějakou myšlenku, již bude třeba v tu odpověď zahrnout.

»Musim mu důkladně vyložit své názory i stanovisko, vyslovit své myšlenky, a to nejde najednou,< konejšil se po každém noyém odkladu, ale přes toto chlácholeni stávaly se výčítky z liknavosti den ode dne neodbytnějšimi.

I ted' se opět ozvaly a podráždily jej. Z papírů na stole pohozených vyhledal dotyčný list a znova jej přelétl.

Byl od Jaroslava Nikla, přítele z dob gymnasijních, který o rok později než on zanechal pandekt a instituci a stal se žurnalistou. Vedle některých novinek -z 'literárního "světa, ›několika klepů a vtipů z pražské umělecké _sp0lečnosti 'a několika zvídavých otázek, co doktor soudí o ›útočné bojovností mladých a taktice starých<, obsahoval na konec žádost 0 příspěvek do nedělní přílohy, jiz přítel redigoval.

»Nesložíš přec nadobro ruce v klín! Nedás přece svému belletrlstickému péru .rezavět po tak slíbnýchuspěších. Byla 'by to věcná. škoda! Nepromíjitelný hřích!«

V Přelétnuv'nyní znova ten dopis, doktor povstal a jal se rychle přecházet po pokoji; Polom se zastavil u okna a hleděl ven do zahrady na zakalené, bezútěšné nebe, holé štěpy, rozmoklé stezky. Nepokoj v něm rostl, myšlenky vzbuzené dopisemi poznámkami v zápisníku přeháněly se opět hlavou, a pobídky, aby konečně' sedl ke stolu a "zbavil se jednou téhle povinností, útočily na jeho liknavost.

»Na procházku je ošklívo, návštěvy máš odbyty, dej se do toho. Uteče ti chvíle!« lákaly.

Doktor vrátil se k psacímu stolu, chopil se opět svého sešitku a přelétal znova poznámky k dopisu se vztahující. Na povrch jeho vědomí vyplývaly při tom bezděky určitější vzpomínky na ony myšlenky," jichž pouhou nedbalou skizzou byly nadhozené tu věty neb jen jednotlivá podškrtaná slova. I několikráte uvažovaná konečná forma pro ně a jich postup vybavovalý se z pamětia budíly mimovolně nové stylisace a kombinace. A tak, aniž to pozoroval neb si jen uvědomil, mysl jeho znenáhla všecka upoutávala se k tomuto přemítání. Jiné končiný duše zvolna se osvětlilý, zatím co na dřívější skláněl se soumrak a umlkl na ních bzukot včel i stišil se tlukot černých křídel…

Síle rychle se ženoucích nových myšlenek neodolalo dlouho ani těžkopádné kolo jeho odhodlání. Byla to vířivá tíseň, která vynucovala si odliv. »Konečně nedopíšeš-li, bude aspoň část práce vykonána,« naléhalý známé pobídky v posledním útoku, jemuž doktor na konec podlehl.

Netrpělivě předeslal úvodem dávno již uváženou a sformovanou omluvu, naznačil, jak upoutává jej povolání, konečně téz o nemoci ženině se zmínil a jaký konec z ní nepochybně výplýne, načež ihned přistoupil k vlastnímu jádru svého listu:

»Píšeš mi o příspěvek do nedělní přílohy. Příteli milý! Když jsem přečetl poprvé Bratrý Karamazovy, hned tenkrát jsem si řekl: ,Nenapíšeš jíž ani řádky.‘ Později zpronevěřil jsem se sic ještě několikrát tomu úmyslu, ale byly to už jen takové konvulse podťaté síly. Věděl jsem již, že to nic neznamená a že bych i napříště ulpěl nejvýše na všední prostřednosti, a tato. míra konečného 'výsledku 'me nijakž nevábí.

Mohl bys -snad namítnout:: Nemůže být 'každý velduchem, spisovatelem prvého řádů, původcem nových ideí neb nové formy, tvůrcem v postav, jez procházejí pak celým světem atd. Uznávám, a nenapadá mi nijakž upírati ani oprávněnosti ani zásluh autorům druhého, tře- Atlho řádu,~ ba ctímli poctivon práci tak zvaných spisovatelů pro nejširší vrstvy, kteří pracují jen s drobnou mincí 'ideovou' a u nichž zřete] k potřebám lidu převládá nad zřetelem k umění. Zvláštěod těch dob, co jsem na venkově, poznal jsem dobrodějnosç i důležitost takové práce, a na každý způsob vážím sijtěch autorů, kteří starají se o duševní hlad lidu „mnohemívíc, než tak zvaných - jak jim'říkam - ,kavallrků -umění*, jichž credem je: ,co se líbí mé služce, není již proto uměním,“ a kteří pro prostého a chudého čtenáře majíjen prázdnou dlaň a pro ty, kdož cítí potřebu dati také něco lidu, duším hl'adovlcím, dušlm dětským, mají jen klassifikaei ,omezených mozků a nesložitých duší','stojících hluboko* pod kavalírkovským jejich snažením. Jen posla-t každého z nich aspoň rok sem mezi lid!

Pravý šlechtic - ano, chápu docela takový typ i v umění. Představuji si docela dobře takového pyšného aristokrata, jenž je hrd na svůj erb a titul, na svou vznešenou krev, jenž nesměšuje se s davem, zůstávaje vždy nad ním, třebai s úsměvem lehkéhohpohrdáuí, jemné íronie nad jeho vášněmi, nád tím čpícím kvasem. v něm, nad jeho cítěním, nad jeho. vulgárními choutkami, nad jeho malým a "nízkým obzorem; takového kavalíra, jenz zhrdá popularitou, jenž vychází ze zásady: lid musí přijít ke mně nahoru, ne já; k němu sestoupit, jenž žije; jen v zámcíeh svých snů a ídeí, podávaje V menšířšlechtě jen prst na pozdrav a před- povýšenei' náhody nebo demagogy zastrkuje' ruce do kapes -' ale kavalíra, jenž při té aristokraücké_ upjatosti jeví na druhé straně opravdovou noblessu a především srdce. Dary jeho buďtež vskutku, knížecí, zacházení vždy v rukaviěkách, beze vší stepy brutálnosti neb urážlivosti. Bohatství své čiň- přístupným všem, i nejnižším, pro urozenéímějž si_lahůdky nejvzácnější, požitkv nejvybranější, ale ani chudina neodcházejz od prahu jeho-dveří nenasyeena jeho chlebem. Zlost ani 'nenávist '- obé známky. slabosti — nebnďtež skvrnami na vědomé jeho povýšenosti. Nevysmívej se slabším, bičem nepráskej do tváří nižším. Naopak ukaž 'třeba i sáhnutím k pluhu, že vážíš si práce nejprostší.

‚Ejhle, pravý kníže!‘ řekne pak s úctou i nejčervenější radikál.

Jak malým proti takovému opravdovému anistokratu je mi však kavalírek jezdící okázale na' nápadných vehiklech nejmodnějších fason s okatě vymalovaným erbem ›vysokého umění: na dvířkách. Chce napodobovat ironii. vznešeného aristokrata, ale úsměv mění se v komický škleb. Opičení hrdosti, sebevědomé pýchy a pohrdání profánním a vulgárním stupňuje se ve směšnou aroganci. Pravlm ,opičeni', neboť není základu pro oprávněnou hrdost, pýchu a zhrdánl. Kde zámky, jež by bylyjejich vlastnictvím, kde knižecí jich štědrost? V knížecích zálusclch není ještě žádných zásluh ani šlechtictví. Na tabullch jejich trochu kaviáru, trochu módní vůně tuberos, trochu kadidla mystiky - ale celkem je to přímo komicky chudá imitace bohatých hostin skutečných knížat. Kdo se nasytí u stolu jejích a jak podarován odejde občan prostý, člověk chudý? Bez citu pro chudé není pravého šlechtictví, a výsměch nebo tvrdé'slovo chudým je přímo opakem jeho. T0 charakterisuje tak zrovna knížeci lokaje a kočí, ale ne knižata. Ale konečně všechnu dětínskou hru na vysokou aristokracii i ten obdiv pro chorobné a třeba i perversní choutky a koketování s nimi bych těm mladým kavalírkům přál, kdyby při tom byli opravdu elegantní a kdyby bylo u nich skutečné noblessy. Byl by to konečně sport jako jiný, snad komický, ale celkem nevinný. Avšak oni s modnich svých vehiklů práskají dlouhými svými bicí do prostého občanstva, po povozech měšťanských a selských, které nejsou omalovány erbem »aristokratického uměníc, házejí a plivají 'jako takoví praví lajtnantští barónkové z Nemanic. Jedou s hodným éclatem, ale s prázdnymi kapsami, jedouhodně okázale, anizlby se vyhýbali, ve vypůjčených heslech a frásích nejmodnějších barev a střihů,› jedou s odpozorovanými manýrami kavalírskych hejsků, s tou nacvičenou blaseovanou visáží nenávistné pohrdavosti - zosobněné typy zrůdnosti pravé aristokracie. A to již ovšem není nevinná. hra, to již jsou zjevy špatného vychovám' a důkazy zvrhlého srdce, třeba se tomu leckde i tleskalo, ať zjevně, ať zakrytě, a zvalo se to revoluci, pionérstvím nových myšlenek, čištěním vzduchu, kácením model; stanovováním nových hodnot a všelijak jinak. —

Příteli, kdyby ve mně bylo izbylo trochu chuti k opětným nějakým literárním rozběhům, 'toto kavalírkovstvl u nás by. ji bylo nadobro potlačilo. U mne je jakási podivná, snad přecitlivělá svědomitost - nevím! Cítím vždy s tím, komu 'bylo ublíženo, a ne s tím, kdo ublížíl. Snad mi řekneš, že jsem starosvětsky, šosácky vychován. - Možná! Ale jiny už nebudu. Jsem vyznavačem humanity; ale když humanita, tak humaníta ve všem,i v kritice, i proti odpůrcům. Jinak je to heslo tlachem nebo maskou! —

I to si také někdy myslívám: Jak nízce smýšlejí o umění ti jeho strážcové, kteří se domnívají, že je třeba poehopů a katů na vyklízení toho, co v jeho chrámy nepatří,- Ze je třeba vyháněti se stupňů jeho oltářů neposvěcence obušky a 'sápati se na ně s urážkami a ranami. Oh, vy malí, 'směšní kostelníčkové, jak v tomto počínání vzdáleni jste sami pochopení pravého velikého bozství umění, kdyz myslíte, že ,musíte tlouci toho, kdo ctižádostl nebo bludem veden odvážil se neposvěcen přistoupiti k jeho oltářum, když myslíte, že musíte odvláčet od oltáře starého kněze, protože nezní jeho hlas jlž tak, jak zněl v dobách jeho mládí!

Nevím, ale má víra v umění, v jeho sílu, moc a v jeho božství se mi zdá daleko povznešenější nad zelotství takovýchto sakristánů a neomystů.

Stejnou však hořkost jako hejskovské práskání bjčův uměleckých kávalírků působí mi z jisté učenecké *strany velkopanské odbývání toho našeho slovesného umění, které není signováno třemi čtyřmí jmény, na než září a jimž ke vzrůstu dopomáhá to velkopanské slunce, kteréz rozfoukaným ohníčkem své neskonalé domýšlivostl a přesvědčené všemoudrOSti svítí nade vším, co se mu hluboko dole pod ješitnýma zrakoma jen tak cervlčkovitě hemží. To zbrklé kavalírkovství je aspoň mladé,~ a pro mládí jeho leccos se mu odpustí, ale talletitější velkopanskost tak diktátorsky se rozpíná a nade vším, co jí nejde pod vousy (a nejde nic, co se jí nekoří a neuznává její reformátorskou geniálnost), jen tak povznešeně odfukúje, tři čtyři studené věty pronese, hodně s vysoka, jen tak, jako kdyz se uplivne, sliny skrze zuby vyprskne; Je jen jeden prorok — myl jen jeden úsudek — náš! — jen jedna práce — naše práce! Tu vynášlme, tu pod. škrláváme, té kadidla zapalujeme a při každé příležitosti ji připomínáme - vše ostatni, co vedle nás se hýbe, je chamraď, větší neb menší, o které když se mluylr tak leda tak skrz nosl…

Chtěl bych umět tak se povznést gogolovským humorem ařsatiroú. nad všechny tyto úkazy — ale hle, i v'tom vidím svou slabost, že nedovedu, že zbývášmi jen hořkost i z toho kavalírkovství i z toho velikášství. V obém vidím nedostatek moudré skromnosti, ale mnoho furie, nedostatek pravé lásky k věci, ale mnoho osobní ješitnosti, nedostatek dobroty, ale mnoho nenávisti,krátce 4-' chudobu- srdce. A nemůže *v být nikdy knížetem vědy neb umění, kdo není veliký i srdcem svým!

Pro zlehčovánl a nenávist něčeho, co neodpovídá mé vlře, mým lnázorům, neměľjscm nikdy a nemám pochopení, a byť se jí říkalo i »svatá« -nejskvělejší citáty nejslavnějších mužů nezpůsobí, abych jl porozuměl. Nenávist v nejpřiznivějšlm případě je příznakem nikoliv přesvědčení nebo víry, nýbrž fanatismu, a toho jsem ve všem dalek. Třeba bych uznával, Že z fanatismu vyklíčily veliké činy, mám vzdy na mysli iveliké křivdy, jež z něho vzešly. A nepřestanu věřit, že vždy víc nežli nenávist zmůže láska a víc nežli fanatismus snášelivost. A pak, jsem-li přesvědčen, že má víra lepší, můj názor pokročilejší, má síla vydatnější, proč nenávidět tu víru méně dobrou, ten názor zastaralejší, tu sílu slabší? Dokumentuji nenávisti lepší kvality svého přesvědčení neb svých schopností? Zjednám jim nenávistí platnost? Není v takovém domnění kus barbarství? Není v něm vlastně Í kus slabosti, nejistoty a bázně, že přece jen mohu podlehnout? Silný, vědomý si svých předností, jistý svým úspěchem, nepotřebuje nenávidět.

Má víra je, že každá nenávist, ať již se vyvozuje z řevnivosti, závisti, ctižádosti nebo z jakéhokoliv popudu jiného, je ve vlastním původu svém vždy plodem egoismu, nedostatku citu, nedostatku pravé humanity, a praví-li se, že bez vyslovené nenávisti není ani vysloveně individuality, a tedy ani pravého umělce, pak by z toho důsledně plynulo, že pravý umělec nemůže býti vyznavačem pravé humanity; ale právě to rozhodně popírám. Je mnoho takových blysknavých moderních sentencí, jichž »kavalírkové« umění se chápou na vysvětlení svých výpadů, ale v pronikavějším žáru analysy se ukazuje, že nejsou zlatými zrnky pravdy. Neobstojí jejich obrana, jako neobstoji jejich počínání. Umění, v něž víra nebo pouhá. pro ně zanícenost zasívá. ve mne zlobu, škodolibost, nenávist a pohání mě působiti bolest jiným, není umění královské ani knížecí — je jen umění kavalírkovské nebo — kramářské.

Musí být možno umění, abych v něm mohl být ideovým křesťanem, a jen to umění může být zváno božské, a jen polibek toho umění plně může posvěcovat.

Á jako takové umění musí být mozna i taková kritika, neboť jinak, jsa ideovým křesťanem, nemohl bých býti ani umělcem ani kritikem. Musí být možna kritika bez hněvu, bez posměchu, bez pýchý, bez velkopauskosti, bez ješitnosti — kritika láskou naplněná nejen k umění, ale i k blížnímu.

Přemýšlej o tom. Nemusí nic kritika taková přikrývat pláštěm milosrdl, ani pro jedno prohřešení proti umění nemusí hledat změkčelé, zněžnělé jméno, ale rovněž nesmí zapomenout ani jedné přednosti — neboť již to by býlo nespravedlivé. Čeho však vždy vystříhat se musí: urazit v autoru člověka, posměchem mu ublížit, jízlivostí jej poranit, výtýčit se pyšné nad. něj jako polobůh nad červíčka. —

Ale nač to rozpřádat — věc musí být jasna každému, kdo chápe ideý křesťanství a má pro ně jemný cit.

Vzpomeň na staré malíře mnichy, uzavřené v klášteřích. Jména zapadla, ale díla mnohých z nich mluví dosud. Mluví-nejen o horoucím plameni víry v srdci, ale i o světlém lilameni posvěcení uměleckého..Malovali přo' úlevu srdce i duše, ne pro slávu jména. Nejsou právě tito bezejmenní ' ideálem pravých umělců? Mravně nejvyšších? -- Představ si _je v bílých 'celách jejich, představ si je v starých gotických chrámech v síti trámového lešení. Můžeš tak učinit i bez úcty? Není ta' představa oblita jakýmsi světlem, jež vychází z jejich bytostí vlastních? Jsou nám důkazem, že k umění netřeba chtivosti slávy, a že nevymřelo by umění, kdyby jednoho' dne zmizela ješitnost ze světa. A myslí-li Nietzsche po jinýcha s_jinými, že bez ní chudý by byl lidský _duch, a že nejhroznější mor by nemohl lidstim uškoditi tolik jąko, její vyhvynutí, má to jistou' platnost' jen při stávající mravní úrovni'a stávající síle různých vznětů ke konání v'elikéýpráce.

Ale uhýbám od toho kam mířím.

Tak jsem si myslil často, nebylo-liby na prospěch umění, kdyby každý umělec měl něco v z té křesťanské skromnosti těch bezejmenných malířů mnichů? Neplaiduji pro anonymitu — snad mi rozumíš -- vím, že není; dnes dobře možna, ale sílení toho bych si přál v duši každého ducha tvůrčího, co strká lidskou slabost za umělce. Stlačení, utažení ješitnosti.

A nejen u ducha produkujícího bych si toho přál, nýbrž i u ducha reproduknjícího a kritického. Šlápnout 'na ješítnost v duši své a jen zanícenosti pro umění dát hořet v srdci opravdu křesťanském.


To je snad, tak to nejdůležitější, co Se mi › ozvalo' v duši o srdci po Tvém psaní, a s čím i bez něho' *bych se Ti byl asi jednou svěřil. Rozpovídal jsem se, pravda, trochu široce, ale nediv se mi. ~Přes to, že dal›.jsem literatuře vale; zůstal jsem bedlivym' jejím stopovatelem 1; a myslím, že mi uchází málo co. A interes pro vše, Co se jí týká, se nezmenšil, a tak za toho harcováni kavalirkovskych „vehiklů i za toho naslouchání rąmpónchovym projevům s vyse velkopanského tribunálu nashromáždilo se 've mně vzdáleném pozorovateli množství myšléne'k, jež rád bych byl s nekym' sdělil. A zde nemám -důvěrníką jenž by byl v poměry zasvěcen a *jenž by mi tedy rozuměl. Stal jsi se tedy Ty mou oběma promiň jiz,_ž›e tímto nevítaným snad způsobem se Ti_ odvděčuji za Tvouvdůvěru ve mne. Výslovně podotykám, že mi ani nenapadá. činit nárok na odpověď, na projev souhlasu neb nesoúhlasu. Ale až jednou' přijedu do Prahy, nebo Ty'ke mně,'pohovořlme si o těchto iłjiných ještě věcech ústně.

Líbá Tě vřele Tvůj

oddaný
Dr. Vejvoda.
S počátku psal doktor dosti těžce, ale záhy se rozepsal a rozehřál. Byl si síce vědom, že'leckde jsou přechody zcela zbězné, přímo nenavázané, jinde že se opět opakuje, ale na nějaké pečlivéjší promýšlení a upravování byl již příliš rozchvatán a zneklidněn úsillm dotknouti se všeho, co měl v zápisníku naznačeno, ico při práci ještě proběhlo hlavou. Když konečně dopsaný list pročítal, poznával sic, že lecoos nevysloveno tak, jak by si byl přál, leccos příliš roztazeno, jiné jedva zas jen fuknuto, ale těšil se tím, že nepsal žádné pojednání pro veřejnost, nýbrž soukromý dopis příteli, který z něho přec neklamně pozná jeho smýšlení i jeho rozhodnutí. Napadlo mu sice nyní pro leckteré místo přesnější vyjádření, jinde případný doplněk neb.záhodné zkrácení, ale byl jat přímo odporem k nějakým ještě opravám. ..len už pryč s tim, jen uz s očí, sic bych s tím nebyl nikdy hotov,< pravil si, znaje se po té stránce velmi dobře, a proto jiz beze všech oprav psaní složil, adressou opatřil a vešel do kuchyně, aby s ním Cilka ihned doběhla na poštu. Byly čtyři hodiny a tedy právě čas nejvyšší. Když s listem odcházela, bylo mu, jakoby s něho spadla dlouho jej kmšivší tíže, pocit úlevy po odbyté nepříjemné práci i po vkananém svěření dlouho jej zaměstnávajících myšlenek příjemně prolinul mu hruď.
XIII

V lahodném vědomí práva k chvíli přijemného nyní odpočinku přistoupil k Tonoušovi, jenz klece na Bětině kufru rozestavoval na .dřevěné tabuli kuchyňské postele své hospodářstvíčko z tlačeného omalovaného plechu. Byl zabrán do hry celou svou dušiěkou. Doktor skloniv se k němu pollbil jej na vlásky, pochválil, že si tak tiše hraje, a vzpomněl bezděky na sebe, jak také tak samoten si hrával v starém jejich domě v Praze za nevlídných zimních odpolední. Při těch samotářských hrách jen představivost pracuje a hloubavá povaha klíči.

»Nemá také vlastně radostného mládí ten hoch,« projelo mu opět hlavou jak v poslední době nesčíslněkrát. »Já alespoň měl matku…« A měkce dojat, chopil se jeho hlavy a pohleděl mu do očí.

Vzpomněl na Bettynu, na dnešní scénu před obědem tam v ložnici Anežčině, nejasné, neustálené představy budoucna kmitly hlavou a srdce se mu zatižilo. Vzdychl z hluboka a znova hocha .políbiL Cítil v té chvíli všechnu velikost' své lásky k němu, a byl by mu rád způsobil něco příjemného.

Vzal jej kolem krku a jal se mu pomáhat v rozestavování jednotlivých kusů hospodářstvíčka, jiné přestavoval, vykládaje, proč nemá státi holubník v zahrádce a včelín u chlíva. Ale nepochodil se svou pomocí. Tonouš viděl v'holubníku strom a ve včelínu kupy slámy a bránil se proti všem změnám. Byl by se snad rozpłakal, kdyby'byl doktor nezanechal svého nepřizvaného úsilí a nenatočil z jiného soudku.

»Zdali pak jsi už svačil?« zeptal se konečně laskavě.

Hoch zavrtěl hlávou.

»Proč?«

»Protoze mi Cilka ješte nedala.«

Jednoduchost tá odpovědi; podráždila doktora. k úsměvu.

»Počkej, tak já ti to dnes připravím sám,« pravil potěšen, že konečně případ] na něco, čím se chlapci zavděčí, i otevřev troubu, kam se uchovávala v poledne, uvařená káva a mléko, i sléval chlapci svačinu.

V tom před okny zarachotil košatinový vůz a zastavil před vchodem.

Byl. 0d sedláka Tuziny z Ouhtadic, vesničky vzdálené od, Nedosek asi' tři čtvrti hodiny. Celedín vyřizoval, že má. pan doktor hned přijet, ze .se Pepíčkovi spustila krev nosem i ústy. (Pepíček byl dvacetiletý syn hospodářův, mladík vysoký a silný, prudký a odvážný, jejž doktor dobře znal.)

Zpráva jej překvapila. Vyptax se, kdy a jak se to stalo, osladil Tonoušovi ještě kávu, napomenul jej, aby se nepolil, a hned se pak chystal na cestu. Oblečen jiz", šel oznámit Bětě, ze-odjíždí' a kam. ~Nemocná*'dřímala a doktor byl tomu rád. Sllbil, že tu do půl šesté na jisto bude zpět a přijede-li doktor Novák, má ho Beta poprosit, abył laskavě počkal. Než sedl do vozu, přicházela již Cilka z pošty. Nakázal jl pilný pozor na Tonouše.


Onhradice ležely na druhém břehu řeky za lesem. Museli jeti přes náves a zabočlti pak v pravo kolem pily do krátké uliçky vedoucí k dřevěnému mostu, před nímž 'stála pískovcové socha sv. Jana Nepomuckého. Z nízkých; špinavých, od západu plujících mračen drobounce proti nim mrholilo. Řeka dostupovala skoro jiz výše břehů, s nichž ' vymízela jiz všecka běl sněhu. Kaluža „stály v dolících žlutavých luk, špinavé ~struzky tekly v příkopech a kolejích cest, ze vzdálené hradby lesů vanulor chladné vlhko. Stromy u cesty a -v zahrádkách před i za staveními stály holé s ovlhlou lesknoucí se korou. Z uzavřených dvorků jen tu tam ozval se~pes, pronikl pláč dítěte, ale živé duše nebylo k spatření.

Čím více se blízili lesu, tím více doléhal na doktora stesk toho deštivého zimního podvečera, té'opušténosti plačící přírody od lidí. Jakési nepřátelství mezi ní a člověkem zdálo se spočívati ve vzduchu. Podivný, ne konejšivý, spíše tísnící pocit jej jal z té samoty, ve které se ocitl. Myšlenka, že vše je pod krovy uschováno, zahrazeno, a jen on sám jede s čeledínem na voze vstříc té neproniknutelné hradbě lesů, jež jaksi ponuře, nepřátelský vzhlížela, stupňovala jeho sklíčenost.

Nad záhybem cesty stál dmoklý kříž s plechovým Kristem. Jak doktor na něj pohlédl, pronikl až k němu poplašný krákot vran, a jak tím směrem oči pozvedl, mihla se mu pod nízkým nebem černá plápolavá křídla zapadající do lesů A v tom okamžiku mu připadlo, jakoby právě vše to, co v té vteřině zachytil svým pohledem, již jednou dávno za týchž okolností vnějších i vnitřních byl viděl, a při tom seznání bylo mu nějak podivně úzko, neboť nedovedl se upamatovati, kdy a kde by to bylo bývalo, a kmitlo mu mozkem, že to mohlo být jen ve snu kdysi, a že nyní ve skutečnosti se něco plní, co ten sen kdysi předpovídal. Jakési očekávání něčeho těžkého, neznámého jej prochvělo, a jeho úzkost rostla v podivnou bázeň před tím něčím tajemným, co se právě kdesi děje - on neví kde - ale co se í jeho duše jistě dotkne. I tento pocit toho strachuplného očekávání zdál se mu v té chvíli také jen opakováním něčeho kdes dávno, v neznámé chvíli a v neznámém světě zažitého, a toto zdání ještě mu přitížilo. Napadlo mu, že kdyby věřil, udělal by v té chvíli kříž. Ale on nevěřil - totiž vlastně ne nevěřil - to není pravé slovo - neboť on věřil, že jakys Veliký, Neznámý, Všemohoucl všechny ty světy, jez vidíme, ity, jež neznáme, stvořil, že jednotným zákonem života spjal všechno veškerenstvo, ale to bylo nezodpovězenou otázkou jeho duše, byl-li pouze jednou tento Bůh a stvořiv světy zmizel v nich, rozprchl se v ně, neb je-li ještě a tvoří stále dál v nekonečno prostoru světy nově, nemoha ustati ve své tvůrčí práci a básně do věčnosti svou báseň plamennými slovy slunci, stálic, planet, vlasatic a měsíců. Že by se staral o naše osudy, že by slyšel lidského červíčka, ze by bez vůle jeho ani vlas s hlavy nespadl, že by věděl o každém kvítku, 0 každé mušce, tomu dávno jiz nevěřil, a proto neudělal ten kříž, když si naň vzpomněl zachovanou vzpomínkou z dob své dětské víry. Ale zallbil se mu ten ozev z mládí, byl mu rád a .jaksi se mu ulevilo. Ale znamenav ten, účinek, usmál se a v duchu si pravil: »Vida - kořínky přec jen ještě zbyly. Tolik revolucí se dělo ve mně, ale žádná nevyvrátila bývalý pořádek do posledního vlákna. A až jednou nastane klid, zbude ve mně podivná směs. Staré s novym. A ve všem bude něco krásného a dojemného…«

V tom okamžiku zpozoroval doktor, že vjeli do vysokého lesa. Sešeřilo se s obou stran, a pocit osamocenosli a sklícenosti, zaplašený namanulými myšlenkami, zase znenáhla ovládl duši. Jak hleděl v pravo a v levo na řady rovných kmenů vysokých borovic, jejichž temné třásňovité vrcholky měly cosi přišel-ného do sebe, zdálo se mu, že všechny postouply V s obou stran nějak ku předu, k cestě blíž, a tím i k němu, jakoby jej nepozorovaně obstoupití chtěly. Sáhl si na tepnu, nemá~li borečku, ale tep byl toliko sesílen, ne však zrychlen.

»Nervové podráždění z pošetilých myšlenek anebo naopak,« konejšíl se, ale neukonejšil. Potlačovaná bázeñ z něčeho nepředvída'ného v nitru zůstala.

»Snad je doma hůř,« přepadla jej myšlénka, hned ji však zaháněl, vytýkaje si pověrčivost. Ale při tom hleděl napjatě v pravo i v levo, stále na ty rovné kmeny borovic v v popředí a do té houstnoucí, tajemné tmy za nimi, v níž jakoby se cosi dělo, vznášelo, a najednou vzpomněl si na spatřený kdesi obraz Grottgerův - bělavý přízrak kostlivce s kosou, kráčejícího duchovitě tmavým hvozdem, a ihned přenesl ve své představě obrovitý ten zjev, až k vrcholům stromů dosahující, do tajemných temnot toho lesa, jímž jel. Představa jej tam kladla, a oko jej postřelíovalo. Ne určitě, jen mlhovitě - ne v celku, jen kusovitě, tu šedavý, vlající, promykající se cár, jenž rameny zachycen po holém předloktí splývá, za třásněmi kosmatých větví vykouknou důlky oční a začerná se nosní trojhranný otvor duchovilé v před se šinoucí umrlol hlavy. A jak ten přlšemy zjev se protahuje houští kmenů, tiše zašelestí ten vetchý jeho cár o jehličí, hnát o vělev zavadí i zaklepne, i břit kosy řezavě do kůry vjede, ta naříznuta spadne, zachrastí, větvíčka zapraská, ulomí se, a po spadalém vlhkém jehličí zní lesem tlumené, jedva slyšitelné kročeje obrovských holych chodidel.

Všecky tyto zvuky jímal doklorův sluch a zvyšoval jeho představu. Přivřenyma očima hleděl v pravo do lesa, kde příšerný ten zjev viděl pomalu se soukat Šerem. Tu se zlrácel, jakoby se rozplynul, tu znova vynořila se jeho Část, spojila s druhou, vzrostla, a doktor doplnil si ji v celek. Směrem k Nedosekům táhl se ten přízrak, a doktor si představil vjednom okamžiku, jak z lesa vystoupí, přenese se přes zkalenou řeku jako chumel mlhy, vytyčí se pak nad jeho domem, zapllží se kolem oken a studeným zavanutím vtáhne se do ložnice jeho ženy.;. a až se on vrátí domů, bude dílo dokonáno.

›Toť tedy pudla jádro - tahle myšlénka!« ălehlo mu však hned v zápětí hlavou. ›Nesu v tajném koutě duše ten plamínek, z něhož tenhle kouř se vine a čpí . . .a uškllbl se jakoby sám sobě. Ale ihned .zas odmítl tuto sebeobžalobu, ujistiv si, Ze za téhle jízdy nezavadil

  • o domov ani myšlenkou. Vše způsobila ta zvláštní nálada v přírodě, ten nesmírný stesk, to odloučení člověka, to šero lesní a ta jízda opuštěnou cestou lesem k těžce nemocnému. Snad od lože toho selského synka ten žnec se béře úkrytem boru, dokonav své dílo, podetnuv život…

»Je-li on mrtev, nebo zemře-li, zůstane Anežka na živu,c napadlo mu hned v zápětí, a jakkoliv nechápal možné souvislostí těchto dvou případů, vložil do této namanulé myšlenky zvláštní význam tajemné jakési věštby neb aspoň vnukuutí.

»Jeďte rychleji, ať nepřijdem” pozdéh vykřikl prudce na čeledína. Ten pobídl koně, zamlaskl a zapráskal jim třikráte nad hřbety bičem.


Za zpětné jízdy domů bylo doktorovi volněji. Stav mladého Josefa Tužiný byl, pokud mohl vyšetřiti aniž by pacientem pohnul, dosti uspokojivý a nevzbuzoval prozatím obav, naopak opravňoval naději v plné uzdravení. A této naději byl doktor rád. Výkládal si to přirozeným potěšením lékaře, že případ slibuje příznivý průběh, jemuž bude moci býti nápo mocen, a jehož výsledek bude tedy z části, i jeho úspěchem, ale přes tento pravděpodobný a zcela postačitelný výklad vězel v nitru duše ' hrot výčitký, že je tu ještě jiná., zvláštní, jeho pouze se týkající příčina vnitřního toho uspokojení. Doktor sic tu výčitku snižoval na zcela pošetilý nápad, ale hrot jl neulomil. Ten lrčel v duši. a doktor občas cítil jeho bodnutí.

»Doma bude hůř, doma bude jistě hůř,« ozývalo se to v něm jako na vzdory všemu odbývání té výčítky a všem sebeobžalobám z hloupé pověrčivosti Něco jej nutilo dívat se do lesa, spatřÍ-lí zas ten přízrak jako prve, ale at hleděl, jak hleděl, neviděl jíž nic.

Říkal si, Ze ani prve ničeho tam nebylo, ale cosi prostořekého, neumlčitelného v jeho duši mu neustupně našeptávalo: »Už je to v Nedosekách… už je to u tvého domu, jen křikni na kočlho, aby teď jel zas volnéji, neostýchej selc

»Proč se takhle mořím, proč mé to takhle pronásleduje?c tázal se doktor v duchu. »Proč se tyhle myšlenky do mne vtírají?!«

Aby jim unikl, nutil se myslit na právě vykonanou návštěvu u Tužinů a houževnaté si představoval všechny podrobnosti. Vídí dlouhé tělo nemocného, položené úhlopříčně na krátké posteli v nízké světnici, naplněné parami vařícího se thé. Tvář nemocného je zbledlá, rty zmodralé, na nízkém čele perlí se pot následkem nesnesitelného horka, jez šíří se od kamen. U stolu sedl sedlák ve vysokých zablácených botách zdánlivě tupě, bez dojetí. Oholená jeho tvář je rudá horkem a ovlhlá potem. Selka (nevlastní matka pacientova) ohánl se u plotny, kdežto u lože nemocného sedí jeho babička, vyměnkářka, a stále mu popotahuje peřinu na nohy. U okna v levo od stolu je šicí stroj a na něm rozešité kanaíasové cíchy červeně pruhované. Tam - ruce v klíně - sedí starší sestra nemocného, Marie, štíhlá, černých~ vlasů a očí, a nepohnutě hledí k loži. Její přibledlá tvář je oduševnělá, jímavá, s pečelí prožitého smutného románu lásky u trpkého života nynějšího zde pod střechou otcovskou.

…Asi před pěti roky, když jí bylo sedmnáct let, zavezl ji otec po žních do Prahy k bratru své první ženy, který tam byl vyšším magistrátním úředníkem. Byl ženat, ale bezděíek, a sedlák počítal snad v duchu, že by si švakr mohl holku tam nechal a už se o ni postarat. Děvče bylo obratné, důvtipné, hezké. tak že se pan stryček nemusel za ně stydět a churavící paní tetinka mohla si v 'ní vychovati spolehlivou pomocníci. A skutečně se jeden čas podobalo, že se Tužinovi počet poyedl. Liboval si všude, jak se. Márínce v Praze daří, že ji má švakr jako svou vlastní, a paní tetínka že se v ni přímo shlíží. Když pak Márinka příštího roku přijela~na posvícení, byla z ní již učiněná pražská slečna. Ale netrvala dlouho tato sláva. Začalo se sic třetího roku Márinčina pražského pobytu, kdy již doktor byl v Nedosekácli, mluvit 0 tom, že se Márinka v Praze prý znamenitě provdá, starý Tužina lam dokonce dvakráte krátce po sobě za ní jel, i selka se tam konečnévypravila, ale najednou z čista jasna ještě přede žněmi si přivezli dceru domů, přepadlou, zlomenou, zádumčivou — — Ženich prý ji opustil…

Proskakovalý sice pověsti ještě jiné, pro Márinku přitěžujlcí, jež bralý původ z nějakého prý neopatrného prořeknutí selčina, ale jistého nevěděl nikdo nic. až na nedoseckého doktora. A ten zvěděl z Prahy.

XIV

V domějeho matky bydlll v přízemí advokátní písař Míkýška, bývalý obchodník, jenž pamatoval vlastní dům a vlastni dvojspřež. Vinu svých smutných konců přičítal bratru své nebožky ženy, .zámožnému statkáři v okolí Prahy a účastníku trojčlenného stavebního družstva zižkovského, kterýž prý svou ”sestru, Mikyškovu choť, zkrátil o dědictví.

»Ten darebák nás zničíl,« zněla těžká obžaloba advokátního písaře, v jehož očích i ústech býl jeho švakr nejpodlejším bídákem pod sluncem, zvláště od těch dob, kdy pan podnikatel jej obžaloval jz vyděračství a urážek na cti, nááledkem čehož hýl Mikyška před několika letý odsouzen k šestinedělnímu vězení. 0d těch dob stal se sic opatrnějšl, ale zášť jeho proti švakru ještě vzrostla. Stiha] nejbezohlednější kritikou, všechno jeho jednání i rodinné jeho poměry a bylo proto jeho musí, na rány sedající povaze vítanou pochoulkou, když se dověděl, že jedenadvacetiletý syn páně švakrův, Rudolf, jemuž otec pomocí svých styků zjednal místo v jednom z předních peněžních ústavů, provedl nečestný kousek zprdnevěry, a to v domě své vzdálenější příbuzné s matčiny strany, kamz docházívał na návštěvy. Lhal lásku a svedl její neť z venkova, a kdyz naléháno naň, aby dostál jako čestný muž svým závazkům, podle couvl.

Tuto historii vypsala svého času matka doktorova svému synu v jednom ze svých listů, dodávajíc, že - jak Mikyška tvrdí - dotyčná dívka je z nějakých Ouhradic, které prý jsou blízko Nedosek, a ze ona prý by sama ráda věděla, co je na tom pravdy, poněvadž zná nejen Mikyškova švakra, ale i strýce té dívky, magistrátního sekretáře, í jeho paní, s kterou prý se dokonce často na trhu setkává a s ní mluvívá. Tak tedy aby jí napsal, co o tom ví, jaká ta dívka je a jaké jsou poměry jejích rodičů.

Doktor byl v odpovědi své nanejvýš vyhýbavý, znaje nebezpečnou povahu Mikyškovu i obávaje se, aby se snad matka v neopalrné sdílnosti nezapletla do té záležitosti, a konečně, aby také sám nějakým Mikyškovi vítaným určitějším sdělením nestal se bezděčným pomocníkem pokoutních jeho piklů. Nejbližší doba mu pak stvrdila, jak místna a správna byla jeho opatrnost. Další dopisy matčiny již uváděly, jak se ona 'svedená dívka jmenuje (nesprávně však), kdy a kde vytrpěla své nejtěžší chvíle, že synácek její druhý den po narození zemřel, a že vlastní příčinou, pro kterou nedošlo k sňatku, nebyla bezcitnost a mravní zkaženost mladého Rudolfa Floriše - ten prý by si byl Márinku rád vzal - nýbrž tvrdá neoblomnost jeho otce, jehož hanebné jednání prý Mikyška postaví na pranýř.

Na tyto dopisy odpověděl doktor matce důtklivými domluvami, aby vše nechala na vyřízenou těm, jichž se týká, před Mikyškou aby se měla na pozoru a nejlépe aby mu zakázala, ji a tím ijej podobnými záležitostmi obtěžovati.

Stará paní pak nějaký čas vůbec nepsala, jsouc patrně trochu dotčena, a konečně v jednom z pozdějších dopisů jen jako mimochodem vyslovila domnénku, že Mikyškovi patrně asi zacpal švakr nějak ústa, proto že prý nápadně mlčí nejen o tom případě, ale o panu podnikateli Floríšoví vůbec.


Doktor připomínal si nyní jízdou všechny tyto podrobnosti, ne seřaděné, nýbrž jak namanule z paměti se vybavovaly, představil si v duchu sešlý zjev Mikyskův, vyvolal si před zrak duše i nezcela již jasnou podobu magistrátního sekretáře, strýce Márinčina, słnímž na: V hodile se jednou sešel za studentských ještě dob v Měšťanská besedě,.vykombinoval si opet — jak již několikrát dříve -4 obraz jeho domácnosti, jeho churavé ženy, iprotivně švihácký úlisný zjev mladého Floriše i robustní postavu jeho otce s tvrdým výrazem v drsné tváří, a 'když mu dnes, jako již často před tím napadlo, že vlastně mohou všechny tyto tři neznámé mu osoby i ta domácnost páně sekretářova vypadat zcela jinak, ani se nepokusil o možnou představu jinou, jak jindy činíval. A jakoby se obíral plánem učiniti historii nešťastné Márinčiny lásky podkladem novelly néjaké,'přeháněly se v mysli bývalého kandidáta spisovatelství rozmanité výjevy .tohoto románu i stadia duševních processů jeho hrdinky, beze vší romantíky, s celou střízlívostt vnějších okolností,›ale s bouřlivým zvlněnlm nejhlubších citů. A když tyto představy došly z minulosti až k přítomným dnům, k tomu trapnému nyní životu dcery v domě otcovském a přešly, v úvahy o jejích bolestných vzpomínkách, zmařených nadějích a bezradostné budoucnosti, zaujaly duši doktorovu tak, že dřívější mučivé myšlenky úplně se oddálily.

Měkká lítost — jejíž vlna proplula jeho nitrem hned před třemi roky, kdy poprvé spatřil trpící zjev Márinky Tužinovy s tou přibledlou tváří a jímavým pohledem — prolinula mu opět duší a opravdová účast pro ni jej opět naplnila. Ba vyhoupla se v němrz hlubiny duše iostýchavá otázka, nenl~li pravé ten jimavy jeji zjev a ta jeji románová sudba příčinou té jeho účasti pro ni? Kdyby *neměla toho hlubokého pohledu, z něhož vyčítal něžnou, citlivou, trpící duši - bylo by té sympatie? A bylo by jí, kdyby nebylo právě té románové minulosti, která. dodává ženě zvláštní dráždivé-vůně A a příchutí?

»Protivná analysal: Šlehlo doktorovi mozkem, ale jeho duše a jeho city nedbaly toho zakřiknutí. Kde se vzala, tu se vzala, jako na výsměch vší vůli — vedle představy Márinčiny i představa Fabiánovy Lény — (ano, porušené a snadno' dobytelné, protože již jednou dobyté ženy, o kterých si myslíš, že by byly tak po~ volné a pokorné -ršlehlo doktorovi hlavou) — a vedle těch představ byl tu i obraz nemocné jeho ženy tam doma, na lůžku, s rozpuštěným ovlhlym vlasem a teskným pohledem — a již se rozehrály zas všechny boleslné struny v jeho duši…

»Mohu já za tyhle myšlénky?« pravil si konečně, marně se jim bráně. »A jsou opravdu výplodem mravnlho oslabení? - Nejsou přírozenym 'následkem 'mě tělesnosti, mého vylačnění? -_ - - Ne, nemohu věřit, že by pohled na ženu cizí s žádostí po nl byl již cizoložením s ní v srdci; neboť jaký pelech pak bý bylo srdce mé, a já přece vím. že vedle slabosti je v něm i mnoho dobra, Pane Bože!« — — —

A z nevykořeněných zbytků staré potlačené víry hned v zápětí Výšlehla vzpomínka na slova naumburského zajatce, ›že utrpení člověka v podstatě své je pouze výsledkem násilného odloučení od zvířecí minulosti - prohlášení válký proti starým pudům, v nichž spočívala jeho síla, jeho rozkoš, jeho plodnost?«


›Je to pravda, je to pravda?< mučil se pobouřen. ›Je v tom opravdu mé utrpení? Obracejí se vskutku pudy, jež nevybljejí se na venek, do duše a způsobují tam trýzeň?«


A v prudkém zápasu těchto narázejících na sebe proudů dojel domů.

XV

Malovický doktor Novák naň čekal.

Byl skoro padesátník, široké, dobrosrdečné, tváře, na jejímž baňatém nose sedělý zlaté brejle, jimiž hledělo dvé šmolkově modrých veselých očí, prozrazujících jasnou spokojenou duši, radující se z života.

Malovický doktor požtvąl daleko široko pověsti výborného praktika, znamenitého společníka a šlechetnébo lidomila. Naděje vcházela k nemocným s jeho zjevem kypícím zdravím, s jeho usměvavou tváří, s jeho srdečným, útěšným slovem. Při tom jeho veliká životní zkušenost, jeho znalost lidí a lidu a jeho humor a vtip byly mocnými pomocníky jeho rad, nařízení a léků. Jedinou věc na světě nedělal doktor Novák rád, a to se o něm všeobecně věděla, ba k010valv o tom rozmanité vesele historky: extrakce zubů byla pro ného mukou. a kde se jl mohl vyhnouti, vyhnul se. Před obědem vůbec netahal zub za živý svět, a po obědě pozval pacienta k sobě do jídelny, nalil mu piva nebo vína, hovořil s ním, hleděl ho rozesmát, a- měl na to v 'každé vsi vítané svědky, jiz rádi vypravovali, jak v hovoru s malovick'ým doktorem je přestal zub bolet.

Vzdorovala-li však bolest všl výmluvnosti, sáhl doktor ještě před kleštěmi k utišujíclm lékům, a teprv kdyz ani ty nezpomáhaly a umlněný pacient stál na svém, odhodlal se doktor k extrakci, avšak když tatoi nejlépe dopadla, měl — jak říkával — den zkažený.

Dobří známí doktorovi škádlili jej někdy, že není »mužem železa a krve«, a Novák nejen že se nezlobil, nýbrž usmívaje se ochotně svědčil, dodávaje, že čest tohoto pojmenování od srdce rád ponechává Blsmarkovi a žilovickému kováři Bártovi, pod jehoz neohrožené kleště putovala ' na konec většina stoliček, které malovický doktor marně tišil utišnjícími kapkami.

Po srdečném uvítání a některých otázkách, týkajících se záležitostí společného interessu, přešel hovor obou lékařů hned na nemocnou. Doktor Novák pravil, že shledal stav její úplné nezměněn, a vyvozoval z toho, že netřeba se jesle vzdávat veškeré naděje.

»Všecko závisí od postupu embolie a jak se zachová srdeční síla,« opakoval již po druhé na námítky kolegy, který hájil své mínění, že naprosto již není naděje na záchranu.

»Člověk by neřek,« pokračoval, »jak jemné kompensační zařízení má srdce; já sám jsem se o tom několikrát přesvědčil, jak obdivuhodně dovede odolávat všelikým v něm se vyskytujícím poruchám, samo, svou vlastní regulací. Je to kolikrát ku podivu, vskutku!«

»Inu ano, to je všecko hezké, tomu nikdo neodpírá,« pravil nedosecky doktor. »Ale žena je ztracená proto, že z lokálního onemocnění stalo se celkové, jehož konec jest pyaemie.«

»To bych si netroufal dosud šicí; odvětil Novák klidně.

»Po pondělní třesavce pozbyl jsem naděje naprostoc

»Pro mne je zas důležitým úkazem, že se ta třesavka už. neopakovala. Nepřisuzujete mu váhu? Není vám aspoň nápadný? Není znamením. že pro'ees, jehož byl snad symptomem, aspoň nepokraěuje? Že se snad úplně zastavil? Či vylučujete takovou možnost? — Já ne. Pro mne je ta okolnost, že setřesavka neopakovala, dnes důležitější zjev, než že třesavka už jednou byla. A krom toho uvažuji i to, jak se milostpaní sama dnes cítí. Její mysl je mnohem klidnější a řekl bych vyjasněnější. Není-li to známka sama nějakého zlepšem', je to jisté nejlepší prostředek k nému.«

Tón, jímž Novák své vývody pronášel, byl tak klidný a opravdový, že vylučoval všechno podezření nějakého pouhého šetrného utěšování, 'nějakého zamýšleného namlouvání nadějí za každou cenu. Bylo na něm. ználi, že Novák o tom, co pronáší, je přesvědčen, a že slaví svůj důvody opřený náhled beze všeho přemlouvání proti náhledu mladšího kolegy. A právě proto neminula se jeho slova s účinkem na nedoseckého doktora.

Ač nevzdával se svého mínění, nemohl jim upříti váhy. Ctil u Nováka jeho velikou zkušenost, založenou na rozsáhlé dlouholeté praxi, znal již sám několik případů jeho obdivuhodných předpovědí, vyplněných takřka na vlas, uznával spolehlivost jeho diagnos, a proto, třeba nevzdávaje se svého náhledu, oítíl nyní, že se zakolísal. Krom toho projela mu opět duší trpká zkušenost, čerpaná z vlastních osudů, že skoro 'vše mu dopadlo dosud v životě jinak, než jak byl očekával, a že možná i nyni snad nastane právě jiný konec, *než do jakého se již vžil. A tento v té chvíli znova a s prudkou jakousi silou se ozvavší pocit přidal se k účinku slov Novákových.

A proto pravil skoro stísněně:

»A kdyby se ten zázrak stal — ten zázrak, pravím — jaky život mě aji čeká? Je-li možná ještě udržení na životě, úplné vyhojení je přec vyloučena. Choroba až do hrobu.«

Doktor Novák pokrčil rameny.

»Zde je ovšem člověk malomocný,« pravil. »O změnách, jež by nastaly, je těžko něco předpovídat. Ale ani ty nemusejí být v následcích svých takové, aby život činily jen utrpením. Vždyť, můj Bože, znáte přec sám, že jsou vady chiopňové, které po léta nezpůsobují téměř nejmenších obtíží.«

»To jsou arciť útěchy málo povzbuzující,« usmál se smutně doktor. »No — konečně uvidíme … Já přec jen myslím, že nad ubohou je již svíce zlomena.«

Novák pokrčil opět jen rameny.

»Nedostaví-li se už třesavka, nezjeví-li se ani jiné známky pokračujícího snad processu rozkladného — je podle mého rozumu stále naděje,« řekl po chvíli určitě. »Za tři, za čtyři dni budeme vědět víc,« dodával podávaje doktorovi ruku. »Do těch dob vás potěš Bůh.« »Já vás kousek vyprovodim; rozhodl se doklor a dovedl Nováka skoro až na nádraží. Měl tou cestou i potom, když se vracel domů, pocit něčeho nově nastalého, podlamujícího. Byl nasáklý takovou podivnou, měkkou lítostí nad sebou samým, a v jeho duši nehybně vězel takový. šedý splývavý obraz budoucnosti.

…Vzpomněl bezděky na svou představu obrovského bílého kostlivce, kráčejlcfho duchovitě temnem lesním, 'přes řeku k jeho domu, vzpomněl, s jakým očekáváním pohledel na doktora Nováka, když jej spatřil čekajíeího ve svém ordinačním pokoji, a vzpomněl na přiznaný pocit sklamání, kdyz uviděl jeho klidnou, usmívající se tvář…

»Všechno to dopadlo jinak … a dopadne.«

»Slabí lidé nedělají konec nikdy sami, vzdy jn čekají konce,« zašlehl mu v hlavě z čista jasna zapamatovaný citát z Turgeněva.

»A jaky konec bych mohl já vlastně udělat'ň vetřela se hned v'zápěti do jeho duše přišerná otázka.

Zamrazilo jej při ní. Věděl vše, co se pod ní skrývá, poněvadž „ani ona neozvala se poprvé.

»Ona je v nebezpečí, ty's lékař, ty's manžel — máš po ruce desateré nenápadně prostředky, aby se nemoc — nelepšila… Způsob a udržuj rozčilení, bázeň, pobouření, Netlum scény, jako byla dnešní v poledne…« dotřela se odpověď na tuto otázku a úlísně našeptávala rady —


»Bože, Bože — jakou to mám prokletou dUši,« vyrazil doktor v náhlé. úzkosti a bázní, a jakoby chtěl uniknouti samotě, v které jej ' přepadají takové myšlénky, zrychlil krok, aby již byl raději doma.

Véšel hned ke své ženě. Byl pln laskavostí a něžností, jako by jimi napravit se snažil to zákeřně jej přçpadnuvší myšlení. Pozvedl její, ruku k ústům a líbal každý prst zvlášť, jak činíval v první ,době -svého manželství. Potom (usedl na pokraj jej-íhojlůzka a sdělovalj uťěšivým hlasem, jaký dobrý dojem učinil její dnešní stav na doktora Nováka.

Ona byla plna nadějí. Tiskla jeho ruku a usmívala se.

»Snad se Bůh přecevsmíluje, že mne i podruhé zachráníš… Víš, jak jiz jsem byla také blízka smrti za svobodna při tyfu? — A jen jsi přišel, bylo mi lépe. Snad se ti i nyní podaří, mě zachránit…«

Lampa přitlumeně hořela na stole o vrhala rozplývavý veliký 'stín „doktorovy hlavy na stěnu a čáąt podušek. Doktor jej viděl, a zdál se mu příšerný. »Jako stín netvora,« pomyslil si. »Dobře, že myšlénky nevrhájí stínu. Jak by se vyjímaly ty moje v tomto zveličenf,« napadla ho bizarrní myšlénka. »Kdyby je spatřila, muselo by jí rázem přestat bít srdce hrůzou a bolestí…«

»Ale ne, já přísahám, ano přísahám, že nezanedbám ničeho a učiním vše, co v mé moci na její záchranu,< pravil si v pobouřenl a ůsilném odboji proti těm zákeřným myšlenkám, a jako by vskustku se byl obrnil proti ním tou myšlenou přísaho'u, pocítil v srdci svém náhlou úlevu.

Usmál se na ženu a pravil:

»Vždyť jsem ti přec stále říkal, že nemáš zlrácet naději. Novák _tě přesvědčil, že jsem mel pravdu. Činíme oba dva vše možné, abys byla brzo zdráva.«

Ona stiskla. jeho ruku a než tomu mohl zabránit, přítiskla ji k ústům v dlouhém polibení.

»Já vím,« šeptąla, »já vím, že jsi dobrý… že mě máš rád a že bys nechtěl, abych ti odešla…«

Vřízla se mu do srdce ta slova.

Pak zamlčevši se na chvílí, dodala pojednou s úsměvem skoro koketním:

»Já přece jen nepustím sem ještě Bettynu…«

Doktor sebou trhl.

»Ne, nezlob se,« řekla ona rychle, »že vyslovuji její jméno. Je to teď jen takový nápad, že jsem v poledne na ni vzpomnéla. Chci ti okázat, že se už ani nebojím, a že je mi opravdu mnohem líp. Byla jsem nerozumná, ale mě to tak tlžilo, Odpusť mi, Karlouši. Už o ní nebudu mluvit.«

A aby sama uvedla hovor na jiný předmět, ptala se ho hned, co a jak bylo v Ouhradicích. Znala mladého Tuzínu i Márinku z kostela, ale o jejím románu nevěděla. Bývalť doktor v sděleních svých i vůči ženě co nejobezřelejší.

Nyní musel vypravovat dopodrobna o nemoci Josefově. Naslouchala s účastí a téšilo ji zřejmé sdělení, že se nepochybně brzo uzdraví.

»Vidíš, všecko se tí daří; pravila. Potom sama pobízelax muže, aby se šel do'hostince povyrazit, ze toho měl dnes mnoho.

»Mně je tak lehko dnes, a myslím, ze budu dobře spát,« dodávala s úsměvem. »Můžeš jít bez starostí, Karlouši.«

Teplota byla vskutku skoro normální, tep nasvédčoval pokojné práci srdce.

XVI



Když se doktor toho večera vrátil z hoslince dřív než obycejně, napsal do svého zápisníku tyto řádky:

»Zas ten známý úkaz u mne, že jakmile nastává jiný výhled do budoucnosti, nez jaký jsem očekával, ihned se do toho obratu vpravuji a jerru přizpůsobuji. Vide Bettyna! Tam se to dvakrát opakovalo. Poddajná. duše, no!

Smutek a bolest sklamáuí provalí se u mne vzdy jen do vnitř, pění se a kvasí, ale má duše hořké jeho vlny jen odevzdaně vsakuje, zpracovává a přeměňuje. Zrovna chemicky!

…A kdyby to byla aspoň duše umělce, aby v ní zrno bolesti, vzklíčivši a vzrostši v pyšny květ umění, samo v podstatě své umřelo! Ale tak —!

Neúrodná je má. duše. Slabá, k umrtvení, slabá k vydání života.

Kdybych byl hudebnlkem, chtěl bych zasednoutí nyní k val'hanám a přelíti v tóny všecky své city, myšlénky, naděje, představy, smutek své resignace. Chtěl bych slyšet jásati, hřmíti, lkáti a zmírati tóny tě symfonie.

A kdyz už nejsem umělcem, aspoň prosté Čisté srdce abych měl, v němž nelihla by se taková černá přání, takové zákeřné touhy, sny a představy.

A když již jsou, tedy abych bez nejistoty si přiznati mohl, že přemáhání a přemožení Iěch zločinných myšlenek je nade vši pochybu výsledkem skutecne převahy dobroty v mém srdci, převahy pevné víry v morálku křesťanství v mé duši a ne snad jen výsledkem bázně z těch myšlének a nedostalku odvahy k jich uskutečnění… Snad jen slabost je mou ctnosti, jen slabost mou dobrotou ..? —

Jsem polovičatý člověk, polovičatá duše.

Nedovedu byti ani hrdinou dobra, ani hrdinou zla.

Ani umělcem, ani prostým člověkem.

Přestane někdy ten zápas ve mně?…

Och, kdybych aspoň ten vyjádřit devedl! Aneb otevřít svou duši k studiu jiným.

Ale snad v ní není ani nic originálního, nic pozoruhodného. Snad :takovych duší jsou tisíce a tisíce. Snad právě jich je většina…«


Psal v přestávkách, jak se jednotlivé myšlénky ustalovaly, skíádaly a rodily. Když dopsal poslední větu, pocítil úlevu, ale i únavu.

Odlozil zápisník, zhasl lampu a položil se v loži na znak.

Pak vzpomínal na jednotlivé momenty dnešního dne a nejvíc napolední scénu i večerní hovor s ženou a na obě její zmínky o Bettyně.

Snažil se vzíti v její duši i zpytoval zároveň svoje srdce.

I v knihu dávné minulosti zas nahlížel.

A rozevřel ji dnes v těch místech, kde pestřil se jeho román s Bettynou. Byl to obraz nevybledlých barev, nesetřených podrobností.

Znal v něm každý rys, každý odstín. Utkvíval na něm pozorně a klidně. Co prožil a procítil v nom prodlemím několika krátkých měsíců, přehlédl ny'ní očima svých vzpomínek za několik krátkých chvil.

A když sklopil zas tu knihu prožité přešlosti, zašeptal, jakoby hovořil se svou nemocnou ženou:

»Ne, Bettyny se bát nemusíš, Anežko… ani kdybys odešla!…«

A byla tato slova jako spona, jíž zavíral listy toho románku, i jako van dnešních citů na klidném a zarostlém již hřbitově rozkoší i trýzní, jež prošly jeho duší v oné nejbarvitější a nejzvlněnější episodě jeho dosavadního života.


BETTYNA KUNZOVÁ.
Intermezzo z minulosti místo hlavy třetí.
I

Bylo to v době, kdy doktorovy obnovené přátelské styky s Anežkou ochladly a vadly návratem k usilovné práci studijní.

V duši jeho dávno již sic povaleny ležely cynické zásady z dob bouřlivého quinquennia, a sloupy ethiky Tolstého a Dostojevského se v ní pozvedaly, ale hýřivé ono pětiletí zanechalo přec své následky v ní, jako zanechává dlouhá povodeň v domech zaplavených. Základy i stěny zůstanou dlouho nasáklé vlhkem i rmutem rozlitych vod. I v něm 'zůstala chtivost očí, zbyslřená smyslnost, oslabení mravní síly, jež stěžovalo jeho zápas a činil'o z něho kompromisnlho člověka.

Pokrokem byla pevná vůle být co nejzdrželivější, úzkostlivě se vyslřlhat ve svých ?cích každého vzbouzení snad nadějí, touhy nebo dokonce nároků a každého způsobení bolu. Kde požitek však s ničím z toho není spojen, nač se ho zříkat? —

Jeho nevalné smýšlení 0 ženách, jež původně vyrostlo ze seznámí povrchního loutkovství těch pražských děvčátek, za nimiz jeho kolegové již od sextý se honívali, a utvrzeno bylo vdobé hýřivého jeho quinquennia, doznalo sic poslední dobou příznivých změn nahlédnutím v čistotu duše Anezčiný a v ušlechtilost jejího srdce, ale proto přec úmysl nikdy se neženiti zůstával pevné vztýčen, maje za základ jeho názory na manželství vůbec.

V té době tedy, před samým skoro doktorátem, najal pokoj s kuchyní v starém jednom domě Vyšehradské třídy, do něhož půl roku před ním se přistěhovala jakási paní Škoulová, vdova po inspektoru pojišťovny. Bettýna byla dcera z prvního- jejího manželství. Z druhého měla syna, který studoval na technické vojenské akademii ve Vídni.

Bettýna byla jiz dva- nebo třiadvacetiletá a chodila do operní školy. V jejím zjevu, pohybu,.turnýře bylo mnoho theatrálního, vyzývajícího pozornost; ale nebylo to protivné ani směšné, jako bývají chůze a gesta pečlivě holených mladých kandidátů herectví nebo vlasatá nedbalost adeptů malířského cechu, nýbrž bylo v tom cosi uhlazeně pikantního a půvabného. Měla téměř černý vlas a šedé oči, trochu tázavé a trochu vybízivé 'a chtivé, intelligentní čelo; řecký nos, trochu .podlouhlou tvář malých úst, jejichž úsměv měl něco nesmírně intimnlho, ale zároveň vždy trochu pohrdavého. Byl to úsměv, při němž. ohrnul se 'pouze malounko doleni ret a koutky ústnřlím ohrnutlm se pozvedly. Byla veliká a štíhlá, ale ne hranatá, nýbrž pružná a- jaksi vláčná. Hadovitě- vláěná. Pří tom uměla se strojit nanejvýš vkusně a pro sebe výhodně. . 'Milovala široké černé klobouky vlajících per, _ rukavice z jelení kůže azk lokti a splývavé šaty, jež mělý v střihu svém vždy něco upomínajíclho na jezdecké dámské rohy, těsně k pasu přiléhající.

Jen ještě bičlk do ruky, myslíval si vzdy doktor, když' prvníěas” ji potkával, jak se nesla prolmuta v kříži. a hrdě vztýčenap

I v zjevu, chůzi a „pohybech její matky bylo dosud cosi utkvělého z vědomí bývalých půvabů. Strojila se pečlivě a elegantně se zřetelem k zachovalým posud vnadám 'své postavy, a v tváři její jaksi ustrnul onen výraz, 'o němž věděla, že i'ýsům jejlm dodává dosud lahodý a zajímavosti: oči drobátko 'unavené přimhouřené, kol úst lehoučký, nanejvýš decentní úsměv, jenž však se vyjímal spíše již jăko ochranný prostředek proti vraštění rtů nehp'řitrpklérnu jich semknulí, než jako přirozený odlesk jasné nálady duše. Zuby měla ciste, rovné, drobné Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/204 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/205 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/206 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/207 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/208 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/209 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/210 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/211 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/212 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/213 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/214 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/215 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/216 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/217 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/218 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/219 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/220 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/221 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/222 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/223 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/224 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/225 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/226 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/227 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/228 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/229 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/230 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/231 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/232 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/233 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/234 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/235 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/236 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/237 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/238 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/239 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/240 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/241 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/242 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/243 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/244 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/245 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/246 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/247 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/248 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/249 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/250 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/251 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/252 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/253 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/254 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/255 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/256 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/257 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/258 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/259 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/260 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/261 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/262 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/263 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/264 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/265 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/266 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/267 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/268 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/269 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/270 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/271 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/272 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/273 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/274 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/275 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/276 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/277 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/278 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/279 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/280 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/281 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/282 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/283 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/284 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/285 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/286 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/287 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/288 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/289 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/290 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/291 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/292 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/293 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/294 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/295 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/296 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/297 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/298 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/299 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/300 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/301 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/302 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/303 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/304 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/305 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/306 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/307 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/308 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/309 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/310 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/311 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/312 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/313 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/314 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/315 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/316 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/317 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/318 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/319 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/320 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/321 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/322 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/323 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/324 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/325 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/326 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/327 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/328 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/329 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/330 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/331 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/332 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/333 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/334 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/335 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/336 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/337 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/338 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/339 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/340 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/341 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/342 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/343 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/344 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/345 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/346 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/347 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/348 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/349 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/350 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/351 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/352 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/353 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/354 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/355 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/356 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/357 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/358 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/359 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/360 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/361 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/362 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/363 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/364 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/365 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/366 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/367 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/368 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/369 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/370 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/371 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/372 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/373 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/374 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/375 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/376 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/377 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/378 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/379 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/380 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/381 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/382 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/383 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/384 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/385 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/386 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/387 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/388 Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/389

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Evidentně překlep v uvedených datech.