Uživatel:Skim/Knihy/Den štěstí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bohdan Kaminský

Den štěstí.

Verše erotické
1883—1885
V Praze
nakladatelství J OTTO knihtiskárna
1890.
BÁSNICKÉ SPISY

JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.

vydané

nákladem knihtiskárny J. Otty v Praze:

Básně epické. Druhé vydání. Cena 80 kr., skv. váz. 1 zl. 80 kr.

Co život dal. Básně. Cena 1 zl. 60 kr., skvostně váz. 2 zl. 60 kr.

Dědictví Tantalovo. Básně. (1884-1887.) Cena 1 zl. 20 kr., váz. 2 zl. 20 kr.

Dni a noci. Básně. Cena 1 zl. 20 kr., skv. váz. 2 zl. 20 kr:

Dojmy a rozmary. Básně. Cena 1 zl. 80 kr.; Skv. váz. 2 zl. 80 kr.

Duch a svět. II. vydání. Cena 90 kr., 1. vydaní 1 zl. 30 kr., skv. váz. 2 zl. 30 kr.

Eklogy a písně. II. vydaní. Cena 1 zl., skv. váz. 2 zl.

È morta. Básně. (Věnováno památce Klem. Kalašovy.) Cena 20 kr.

Hilarion. Báseň. Cena 1 zl. 30 kr., skv. váz. 2 zl. 30 kr.

Jak táhla mračna. Básně. Cena 1 zl. 20 kr., skv. vaz. 2 zl. 20 kr.

Legenda o sv. Prokopu. Báseň. Illustrovali Karel a Ad. Liebscher. Se 3 světlotisky, 8 kartony a 66 vyobr. V textu. Cena 5 zl.

40 kr., skvostně váz. 7 zl.
Bohdan Kaminský:

Den štěstí.

Verše erotické
1883—1885
V Praze
nakladatelství J OTTO knihtiskárna
1890.
Veškerá práva vyhrazena.

Tiskem J. Otty v Praze.

SVÉ SESTŘE KLÁŘE.
 Milá, drahá duše!

Nevím, jak bych Ti vše řekl. Hleď, neuměl jsem Ti nikdy říci do očí, jak Tě mám rád — ale chceš-li, vyčti to z těchto několika slov, kterými s radostí připisuji Ti tuto svou knihu. Jsem Ti ji dlužen, je to několik písní, vyrostlých z mého srdce — a Ty, Ty dávno rozdělila jsi se mnou to Své srdce celé. Je to jen několik květů, které tu najdeš: i z těch, které jsem natrhal tam u Vás, v těch našich lesích a zahradách, v tom ovzduší, jež bylo prohřáto láskou dobré, drahé naší mamičky — a chceš-li, i z květů těch, které mi na okno nadýchal mráz. Napsal jsem knihu svou tak, jak mi ji diktoval život, a Ty, drahá Kláro má, cítíš sama vedle záře i stín, i chlad i teplo. A najdeš-li v mých písních to, co v dobách těch i těch jsi sama dovedla vyčíst i z očí mých: stiskni mi ruku a mně to bude dosti i jako básníku i bratru.

Bohdan.

V PRAZE, v březnu 1885.
1883

Štěstí — co je štěstí?

Adolf Heyduk

V hodinách, kde se stýská.[editovat]

V hodinách, kdy se stýská po lásce,
kdy celá duše chví se v otázce,
kde, je-li, v této chvíli mešká —:
tu duše zdá se dvakrát ubohá
a srdce je jak oltář bez boha
a v dlaně padá hlava těžká.

Leč mha co ještě padá do očí,
snad dávno v těžké pouto otročí
už člověk spjat, jak hlavu kloní
a jak se zpitý touhou potácí,
už nejspíš srdce láskou krvácí
v hodinách, kde se stýská po ní.

Ona.[editovat]

Do mých bludných cest
— nevím jak to vše je —
náhle kdosi leje
tichou záři hvězd.
Jak vše bylo, nevím, —
leč v tom oku děvím
tolik lásky jest.

Ona — jak to říc’?
ona má mne ráda,
co mne tíží, hádá
nad mou knihou sníc,
plní moji duši
a v života hluši
s láskou jde mi vstříc.

Odkud já ji znám,
kdybych ptal se snivý, —
nevím. V naše nivy
zkad jde jaro k nám?
Přišla, je tu u mne,
jasní sny mé dumné,
leje záři tam.

Tázán řeknu hned:
snů má plnou hlavu,
chodí do ústavu,
je jí šestnáct let —
a jak krásna jesti!
Je to moje štěstí,
celičký můj svět.

Jaký o tom spor?
Je to dítě malé,
láskou velké ale,
ve všem všudy vzor.
Hle, to ona: to je
potěšení moje,
to můj šotek z hor.

List k duši.[editovat]

Víc, nežli jen tvé sladké pousmání
a než tvých očí tichá záře hvězdná
a víc, než úsměv jara na tvé skráni
mne okouzlilo: — je to duše plání,
jež v oku září hluboká a bezdná.

A píšeš mi, číš žití pukající
že zvolna tobě z mdlé už padá dlaně...
Vím, kde jsou srdce veliká a snící.
tím bouří víc a více vášně hřmící
a více zkoušky bůh vždy sešle na ně.

Však čím víc bouří teď tvé čelo chvátí
a mladou skráň, tím bůh má tebe radši,
a čím víc hoře v mladé ňadro dá ti,
tím spíše ví, že, až se jaro vrátí,
to štěstí malých tobě nepostačí.

A proto vítej všecky rány Joba
a proto trp a v bolesti své němé
si nezoufej... až přejde zkoušky doba,
v den štěstí slavný sejdeme se oba
a na svém srdci všecko nalezneme.

Pak, drahá, půjdem spolu, v ruce ruku,
a budem vědět, co tam na dně dříme,
až na procházce, v stínu starých buků
naslouchat budem vlastních srdcí tluku
a k hlavě hlavu tiše položíme.

Její jméno.[editovat]

Tak jako jaro tiše slétá k zemi,
tak hudbou kane do mých teskných dum
to jméno sladké... Srdce chvěje se mí
a klesá v náruč vlídným snům.

A já dnes cítím po té době bědné
a po těch letech trpkých, těžkých ztrát
kol svého čela nápěv písně jedné
opojným dechem tiše vlát.

A byť ten nápěv byl jen sebe kratší
a byť i záhy po něm přišel mráz,
ta jedna chvíle pro věčnost mi stačí
a jednou se mi umře snáz.

A není-li víc život, jen žert pustý,
kde darmo člověk po štěstí se ptá,
mně sladším bude, jejími kdy ústy
jej Láska ke mně zašeptá.

A to, co bylo i co bude dravý,
a hrozný zápas, který žitím zvem,
spíš ponesu a vítězný z té vřavy
si vyrvu diadem.

A to, co bylo i co bude, zhojí
ten jeden den, kdy moh’ jsem navždy vrýt
tu její lásku v duši duše svojí
a její jméno ve svůj štít.

Láska.[editovat]

Je to jako v snách.
Jako by přes květná pole
svěží jarní vánek táh’.

Je to jako dech.
A přec všecko pod tím dechem
zachvěje se v základech.

Je to jako květ.
A přec tady každý z lidí
po něm těžký kámen zved’,

Je to jako mráz.
A hruď přece sledním dechem
zachvěje se touhou v nás.

M.[editovat]

Tak jako v smutném přítmí lesa
když zpěvné ptáče zatíká
a celý obzor zjasní náhle,
tak v srdce dlouhým smutkem zprahlé
mi láska tiše skanula.

Já neptal se, co chce tu u mne
a odkud ke mně přilétla.
Jak ten, kdo miluje a věří,
já k tobě, k tobě, světla dceři,
jsem obě ruce zbožně vztáh’.

A nevím teď, jak vše to bylo,
vždyť ovlhnul mi štěstím zrak! —
já neptal se, vždyť srdci stačí
ten úsměv tvůj, ta píseň ptačí,
ten první jarní paprslek.

Já nevěděl, ta vlaštovíce
zda nese jaro nebo mráz,
já nemoh’ více hledět ani,
já jenom oči zakryl dlaní,
tak divnou září oslněn.

Já neptal se, jak dále bude
a odkud je ta záře hvězd,
já neptal se... já věděl pouze,
že v oko tvé se dívám dlouze
a že se chvíš v mém náručí.

Píseň.[editovat]

Já byl jsem celý smutný život dlouhý
jak socha, která střeží
hrob zapadlý a prostý marné touhy
kdes moře na pobřeží.

Hrob chudý tak - leč přece komus drahý.
A socha stojí němá.
Neslétne paprsk v přísné její tahy
a úsměv pro ni nemá.

A táhnou léta přes ty její skráně
a jaro, jeseň, zima,
květ vesna, jeseň mlhy hodí na ně —
a dole mrtvý dřímá.

A hle, teď slétla holubička sivá
v tu prázdnou náruč její.
Ó miláčku, hle, kolem jaro zpívá
a ruce mé se chvějí.

Den štěstí.[editovat]

Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi!

Tak sotva duši paprsk dáš
a do neznáma zapadáš,
jak všecko zapadá mi,
ty dítě léta, krásný dni,
jen jednou ještě zpátky,
jen jednou zpět se ohlédni!

Mně vnořila se duše do pohádky.

A večer slavnou glorií
skráň milenky mé ovíjí,
ten úběl čela sladký —
a vlídná zář ta čistý sen
tká v plaché oko její,
v ten zrak, jenž vlhce zarosen.

A naši rtové, ti se lehce chvějí.

A ty, má milá, ke mně díš:
»Hle, zda teď duhu nevidíš
nad propastmi, jež zejí.

Viz, já teď tuším, z žití most
jen láska k ráji klene,
když nejvíc bolí minulost...«

Tvé oko bylo lehce zamlžené.

»Ó miláčku, mé světlo, vím«
— já děl ti retem blouznivým —
»ty chvíle bezejmenné
jsou požehnáním našich čel,
jsou vůní a jsou září
a květem, který rozpučeL

— Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?

Když potom láska prchne nám
k těm nadoblačným výšinám,
a úsměv z našich tváří
když vymizí — — Ó jak ti říc’.
v ten život pustý, holý,
rci, co nám ještě zbude víc?

Zda hrůzněji pak život nezaboli?

Když bez cíle a bez dechu
jdem k hrobu v ryčném pospěchu,
když drsný život svolí
nám z mladosti se přenésti,
ó drahé dítě, rci mi,
co je to, co je za štěstí...

Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.

A zoufalý a ostrý mráz
pak ušlehá až k hrobu nás
a ústy zsinalými
nám slední výkřik zachvěje,
pak hrůzou srdce puká
a není, není naděje...«

A na mém čele bílá tvoje ruka.

A ty jsi děla: »Nech to, nech — —
hle, rosa chví se v lupenech
a datel v kůru ťuká
a družičce své slavík lká
a v slávě rdí se západ
a v dáli volá žežulka.

Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?

Hle, jaké štěstí všude jest
a večer plný velkých hvězd,
že duše počne chápat,
i když je večer života,
že jistě, jistě kdesi
i nad ním hvězda mihotá.

Ó milý můj, proč tebe život děsí?

I kdyby zašel štěstí den,
ó proč by byl jsi nekliden?
čím byli a čím jsme si,

to vryto těžce do duší
a je to báseň velká,
jak žádný, žádný netuší...«

A líbala mne vlídná těšitelka.

»Hleď na hory a na lada —
tam lidem slunce zapadá
a nikdo z lidí nelká.
Vždyť jak ten měsíc vychází,
tak upomínka tklivá
nám v duši hvězdy nahází...«

A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá.

Stín.[editovat]

Když skloněn v drahé chvíli tvou hlavu v rukou mám,
v tvůj čistý profil bílý se v bázni zadívám
a jak ta noc se chýlí,
tvých ňader oddech slyším, ten svatý, vřelý dech,

S tou bílou, drahou skrání kdy na mé hrudi sníš: —
co je to, co mi brání a jaká je to tíž,
jež hlavu těžce sklání,
že nelíbám tě více a jenom na tě zřím?

Já vzpomínám si maně... A zamlžený zor
tou dálí zadumaně se dívá za obzor
v ty širé, spící pláně,
v tu dáli neskonalou, v ten zádumčivý kraj.

A náhle měsíc plane a světlem kmitne v ráz
v ty mraky potrhané; — svou září líbá nás
a mír nám v duše kane,
že cítíme v svých srdcích zrát píseň o štěstí.

A dlouho zříme na se, rty maně našly ret.
a celujem se zase — tvé rtíky, drobný květ,
tu zář v tvé vlhké řase,
tvou drahou, drahou hlavu, ty má, ty cele má!

Mé dítě, Marie má, ty sladká dcero hvězd,
ret ani slova nemá a noc tak ticha jest...
A zas... hle, velká, němá
ta první láska klade stín tmavý mezi nás.

Na vyhlídce.[editovat]

Tvá ruka leží na mé,
tíž její je tak sladká.
Vím, oči tvoje, to jsou hvězdy samé
a láska jich tam na sta ještě natká.

Leč nedívám se na tě
a oko jinde těká.
Kol večer jde v tom přenádherném šatě
a vlídný je jak ruka tvoje měkká.

Na strmé skále maně
jsme stanuli tak sami,
nám k ňadrům hlava klesla zadumaně,
jak večer padá v dáli nad Troskami.

A tam se obzor tratí
a lesy, skály, chlumy
nás od nich dělí a je západ zlatí
a pod námi tak hluboko les šumí.

A táhnou mlhy šeré
a tmavé stíny v polích,
ohromnou dálí v kráse růže steré
den zapadá a vrány do skal holých.

A vidíme ty vrány,
jež vzduchem ještě plují,
a skály zříme, jež jsou rozervány
jak lidské duše, které pochybují.

V těch skalách kleč se chytá
a kryje holé kostry,
a jejich čela, ta jsou dávno zrytá,
má člověk hoře, skála vítr ostrý.

A vidíme pás bílý,
kde Jizera se leskne,
a vidíme, jak zvolna večer chýlí
se nad Ještěda staré čelo teskné.

A tvůj zrak dálí hledá
to čelo rodné Sněžky —
tam v dáli ale je jen pára bledá
a nad námi, to soumrak je už těžký.

A co nás dálí láká,
tak daleko, jak říci!
A jak se stmívá a jak víc se smráká,
co naší duší táhne milující!

Den vidíme, jenž padá,
den štěstí, který hasne,

a vidíme ta dlouhá, dlouhá lada
a bílé dvory, první hvězdy jasné.

Jen v propast tady dole
se ani nedíváme —
to času dost, až jednou v pláně holé
květ pohodíme, jejž teď v duši máme.

Stopa v písku.[editovat]

Z rána
dne druhého, kde se mnou kráčelas,
už drahá tvoje stopa zahrabána.

Ale
když sám a sám tu v snění kráčím zas,
mně líto je a teskno neskonale.

A víš,
co myslím si? že všech tak srovná stop
ten věk, kdekoliv nohu svoji stavíš.

Zajde
tak vše a vše tu čeká jenom hrob.
A jestli někdo po letech nás najde?

Dá mi
pak někdo jedno kvítí v chudý rov
a usměje se na mne pohled známý?

Kdo ví.
My budem spát, k nám přijdou na hřbitov
se tiše líbat milující noví.

V pavillonu.[editovat]

V Sychrovském parku (— stokrát je mi dražší
teď, kdy byl svědkem tiché lásky naší —)

V tom parku, jenž tu lásku naši střežil —
ah, že to velké štěstí jsem jen přežil!

Dnes bloudím sám. Hle, drahé místo známé,
kde řekli jsme si, že se rádi máme.

Dnes na té lávce sedím sám a píši.
Kol z pavillonu vzácné květy dýší.

To bylo včera. V oku zář jsi měla —
a snad jsi na to dávno zapomněla.

A večer byl, tak krásný, vlídný, sladký
a včaroval nás jako do pohádky.

V tom pavillonu my jen snili sami
a svatý, velký mír plál nad hvězdami.

A hvězdná noc se k našim hlavám snáší
a kolem táhnou divní snové plaší.

A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá,
já stokrát ptal se: »Pověz, máš mne ráda?«

A odpovědí tvoje ústa vřelá
mi stokrát na rtech žárem zahořela.

A jako příval velkých, svatých tonů
se k nám cos chvělo šerem pavillonu.

Kde děsný žár a dlouhá léta muky,
mých skrání hloží a krev mojí ruky.

Ztracené žití i tu hrůzu před ním
tys zaplašila políbením jedním.

A dnes už drahá’s v dál zas odešla mi
z té lávky, kde jsme včera byli sami.

Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima.
A v nitru mém cos neznámého dřímá.

Dnes na té lávce sedím sám a píši.
Kol z pavillonu vzácné květy dýší.

To bylo včera. V oku zář jsi měla —
teď snad jsi na to dávno zapomněla.

Ve zříceninách.[editovat]

Byl večer nádherný a západ zkrvavělý.
Já cestou naslouchal, jak ptáci kolem pěli
a lesem hlubokým zněl slavný jejich choral,
když s duší opilou jsem zvolna dovrávoral
do tmavé jeskyně, kde seděli jsme sami
kdys v sladkém objetí… A opit vzpomínkami
tak dlouho seděl jsem, tu, kde tvá krásná hlava
se o mou opřela, teď moje postonává,
i srdce stůně mi, ó po tobě si stýská.
A zde přec bylo to, kde bylas tak mi blízka!
Po dlouhé procházce v tom vábném, tmavém lese,
kde stromy šuměly: ó děti, milujte se! —
a trnul vřes i mech, sto žhoucích dechů válo
tím šerem blouznivým, že srdce usedalo
a maně vlhnul zrak, jsme usedli si k sobě.
Ty na má ramena jsi ruce dala obě
a v oko zřela mi a líbala mne v ústa
a co stín večera kol víc a více vzrůstá,
tys jako hrdlička se ke mně úže vila
a okem zářícím jsi západ pozdravila
před chvílí loučení… A já — ó jaké štěstí! —
tvůj těžký, tmavý vlas svou rukou mohl plésti
a líbat bez konce a píti dech tvůj vlahý
a hladit hlavu tvou — tvé sladké zříti tahy
a cítit s radostí, že mohu tobě říci
to vše, co hořelo mi v duši milující

a tisknout ruku tvou a líbat plný blaha
tvé čelo, oči tvé i ústa tvoje drahá
tě celou zlíbati, tvých ňader cítit vlny…
Ó krásný večere! Ó kde jsi kouzlaplný!
Tak záhy že jsi zhas’, ty vlídný, sladký dechu!
Rci, co tu zůstalo z těch drahých slov a vzdechů,
z těch luzných záchvěvů a z toho objímání
i z toho, na čele i vyjasněné skráni
co jarem válo nám… Kde jsou ta vřelá slova? —
Kol ticho hluboké a noc ta červencová
nic neví, nepovi. Jen ve haluzích sosen
cos kvilí zhluboka, můj zrak je vlhce zrosen
a v čele studeném mi upomínka vázne,
když s hlavou schýlenou sním na lavičce prázdné.
Jak všecko prchá tu! Den za dnem jako jiný
a večer za dnem zas, ať nesl zář či stíny.
Jak všecko zaniká! — Ó moře dávných časů,
když s okem zářícím sem vklouzla pod terrasu
kdys paní čarovná a v jeskyni, kde chýlím
teď v dumách hlavu svou, se mihla šatem bílým
a s bledým panošem se scházívala tady
za jarních večerů, když kolem ze zahrady
nes’ vůni opojnou ten svěží, jarní vánek
a líbal čela jim a z tichých radovánek
je budil na chvili, by pak jim šeptal ve sny
vše ještě, blaženým a všemi květy vesny
jim snění ovijel… Kde jsou ty chvíle všecky,
rtů její usmání i vlídný pohled dětský
z pod snivých dlouhých brv — a ruka jeho kde je
k sladkému objetí!… Cos kolem jen se chvěje,
vzpomínka, pranic víc. A jednou do jeskyně
přesídlil asketa a s knihou na svém klíně
tu dlouho sedával, duch v modlitbách se ztrácel
a nebo vzpomínkou se v zašlé štěstí vracel

a v srdce hledíval, tam hluboko, až do dna:
hrad starý, vysoký a příkrá skála rodná
a měsíc, který plá a dívka, která sedá
na vzdušném balkoně a ona, růže bledá,
kams pozdrav posýlá… A jednou naposledy…
A vidím asketu, jak níž se chýlí bledý
v těch nocích bez konce, klid na té přísné tváři,
klid mrtvý, hluboký a vážné rozjímání, —
a v srdci — kdo to ví… Kam asketa se poděl?
Teď břečtan zelení tu poustevnu kol oděl
a mech vše zarůstá… Ó paní sladká vždycky,
hle, nač tu myslím si a kterak romanticky
jsem náhle naladěn, já, jenž kdy sotva chápal,
proč lidi v samotu ved’ asketický zápal —
a teď bych sám tu snil… Ne, přec to pálí v čele.
Chci světlo, teplo, vzduch a nechci sníti déle!
Teď my tu seděli — — kdo po nás asi bude,
až po nás nezbude ni upomínky chudé,
že jednou byli jsme — A noc už byla tmavá,
z těch lesů hlubokých kol zněla píseň lkavá,
a divně dojemná a veliká a sirá,
když s tesknou vzpomínkou, jež nikdy neumírá,
jsem zvolna lesy šel, tak sám a osiřelý
a šel jsem nocí tou, jak šel jsem život celý
i tam ti před námi ve stopách dráhy kleté.
A já teď bez tebe jsem bál se v dusné tmě té.

Jediný den.[editovat]

Já šťastným byl jsem jenom den
A navždy ztracen není.
Vždy kouzlem bude ozářen
a krásou posvěcení.
Ten jeho smírný, vlahý dech
mne ovane i po letech
svým nekonečným kouzlem.

A v chudé knize všedních dní
on bude zlatým listem,
ten první den a poslední,
ten jediný. A v čistém
tom vzpomínání bude plát,
že také já jsem jedenkrát
byl šťastným aspoň chvíli.

A přec se bojím žíti dál
a vzpomínat té chvíle,
když teplý jarní paprsk vzplál
v ty zimní pláně bílé...
Čím kratší den, noc delší, vím,
čím kratší tady léto, tím
je delší vždycky zima...

== Píseň. ==

Byla to písnička povzdechu kratší
a já přec slyším ji v životě celém
a mně to pro moře vzpomínek stačí,
jak mi to prochvělo zníceným čelem.

Jak mi to prochvělo srdcem a duší,
dál se to, dál a dál do noci chvěje,
chvíli to horečkou do spánků buší,
chvíli to teple tak do čela hřeje.

Byla to jediná píseň, jen krátká,
dál a dál slyším ji do noci zníti...
Stačila na to by jediná řádka —
proč na to nestačí celičké žití?

Odkaz.[editovat]

Ó dítě, jestli drahá být
můž’ tobě krůpěj rosy
a to, oč tebe v dáli té
kdos zmírající prosí,
tož prosím, vezmi píseň tu
i s krůpějí té rosy.

A vím, už nikdy, nikdy víc
se tady neshledáme,
mně paprsk toho žití se
na moři smutku láme
a cítím, večer padá už
a my se neshledáme.

A nestisknem si ruku víc
ni zde, ni nad hvězdami,
mně jenom v duši bude plát
ten drahý obraz známý,
ta chvíle štěstí, zbloudilá
teď kdesi nad hvězdami

A rád bych tobě ještě dal
cos na památku, drahá:
své duše duši, srdce krev,
jak mráz už na ně sahá,
však tobě ještě čisté dám
je na památku, drahá.

A přijmi ještě naposled
ten dlouhý pohled vroucí,
jak v chvílích — zda si vzpomeneš? —
kdy na tvém srdci tlouci
mé ještě mohlo v souzvuku
za dlouhý pohled vroucí.

A přijmi všecky písně mé,
jak z duše vyrostly mi,
ať hřálo slunce lásky tvé,
ať mráz té dlouhé zimy,
ať z čisté rosy nadšení,
či z krve vyrostly mi.

A přijmi vše, co někdy v snách
jsi na dně v srdci zřela,
to požehnání poslední
i lásky slova vřelá —
mé štěstí dřív už vzala jsi,
jak prvně jsi mne zřela.

== Píseň. ==

Bylo to jako jara dech,
bylo to ještě sladší,
ba div, že na ten velký ples
to malé srdce stačí.

A bylo to jak slunný den
po dlouhém, dlouhém šeru
a jako hvězda zářivá
v opojném svatvečeru.

A když v ty jarní květy v ráz
dech vpadne podjesenní
a za hory den zapadá
a hvězdy není, není —

A když noc tmavá, zoufalá,
a z chmur se žhavě blýska: —
je div, že komu, jak zří v dál,
se po všem k slzám stýská? —

== Polibky. ==

Když »miluji tě«, děla jsi mi,
já ret tvůj zlíbal rety svými.

A v náručí mém kdyžs se chvěla,
mnou zlíbána jsi byla celá.

A teď, když celý svět nám brání
a když jsi zašla v neshledání —

A s jesení kol smutek kráčí,
tvé »s bohem« líbám v hořkém pláči.

Loučení.[editovat]

Zas tedy v širý svět, v tu všední vřavu ulic…
Vám s bohem, zahrady, kde přec jsem nebyl sám,
kde se mnou byla’s ty, svou hlavu k mojí tulíc…
Já hlavu kloním teď a tiše vzpomínám.

Ó s bohem, lavičky, kde seděli jsme spolu,
ó s bohem, procházky, jež náš jste zřely ples!
teď suché listí jen už zvolna padá dolů,
jak pod tou tíží snů má hlava padá dnes.

Vy háje bez konce a hluboké a dumné,
k vám letí píseň má s tou dumou v čele mém,
s tou plachou vzpomínkou, když stála tady u mne
v těch korun šumění, v tom dechu hlubokém.

Ó jak jít do dáli a nevzpomínat na tě
a snů těch zapadlých a blouznivých těch chvil,
když v lásce oko tvé a západ planul v zlatě
a peruť hvězdnatou k nám večer nachýlil.

A my jsme snili tu, tvá bílá ruka malá
v mé ruce chvěla se jak drobný, bílý květ,
a noc v svém náručí nás vroucně objímala.
vzplál azur hvězdami a touhou na rtu ret.

To večer sladký byl a snivý, neskonalý
a svatý, velký mír nám kanul v srdce níž…
Ó lesy hluboké, proč teď se smutkem halí
ta širá, širá pláň – a o čem, hájí, sníš?

Že v dál mi odešla a že mé prchlo štěstí,
že v duši bolí to, když sám jsem znovu zas,
zda listem posledním to pláčí ratolesti? —
Já měl jen podzim dřív — teď našel také vás.

Mně dávno před vámi v sny zavála už zima,
teď vane nad vámi a vás to bolí též,
a teď nám oběma to jaro v zemi dřímá,
teď, lese, jako já se v podzim zachvěješ…

V těch pustých korunách to naříká a kvílí,
zpěv ptačí dávno ztích’ i šepot blouznivý
a velká, přísná noc se mlčky k zemi chýlí
a padá na lesy a padá na nivy.

A oddech mrazivý jak samo umírání
vlá teskně kolem kol a vše jít musí v dál,
vše tady umřít má a vše se smrti brání,
pláň, která kvetla kdys, květ, který vítr svál.

A tam, kde hasne den a kde se azur klene
tak tmavě modravý, plá rudý, žhavý nach
a slunce zavírá to oko zkrvácené
a víčka ztrhaná se chvějí v mrákotách.

Noc přísná, hluboká a bez konce a tmavá
a dlouhá k zoufání — jen mlhy bílý pás
v dál táhne přes lesy — — mně v dlaně padá hlava
bez sladkých očí dvou jak tma je tu a mráz…

1884

Neb kde je bolest lásky dědictvím,
tam trpět lze. však nikdy zapomenout.

Vrchlický.

Kde jednou miloval…[editovat]

Vždy člověk v myšlénkách rád zajde v místa ona,
kde jednou miloval — ó štěstí, kdo tak moh’! —
kde tiše voněl bez a plála růže vonná,
nad starým altánem kde bíle zkvétal hloh.

A zvolna je mu tak, že někdo k němu sedá
s čarovným úsměvem i v pohledu i rtech,
že v zrak ten májový své oko v touze zvedá…
a srdcem chvějivým se noří v starých snech.

On šeptá v myšlénkách vše sladká jména, slova,
jak druhdy v chvíli té, kdy ještě byl tu s ní,
kdy ještě nevěděl, co smutku život chová
a že tu každý květ svým dechem potřísní.

A pak se probouzí a v duši líto je mu,
že jako tenkráte je vše tu stejné dnes,
ten altán, lavička, ten šplíchot vodojemu,
ta bílá pěšínka i modravý ten bez.

Jen ona odešla, tak zašla pro vše věky
a nevrátí se víc a nepřijde už sem.
On hlavu pozvedá… kol ptačí nápěv měkký
a šelest perutí se chvěje nad lesem.

Jde večer nádherný a západ hoří zlatem,
mha táhne údolím a měsíc vychází,
a noc jde velebná v svém rouše hvězdošatém
a vlídný anděl snů ji mlčky provází.

A ten, jenž seděl tu a mlčky dumal o ní,
dál s hlavou schýlenou jde smuten nocí sám.
Krok jeho zapadá… tak člověk hlavu kloní
a hledá na zemi, co vzlétlo ku hvězdám.

== Bez vyplnění. ==

Já celé dětství modlíval se k bohu —
a život svůj teď stěží nésti-mohu

Já celé dětství modlíval se darmo —
a teď bych rád jen střásl žití jarmo.

Já celé noci, nebe, zíral na tě —
přec nohou víc a víc se bořím v blátě.

Tvůj obraz, drahá, vryl jsem srdce na dno —
a ty jsi přec tak zapomněla snadno.

Čím je ta láska…[editovat]

Čím je ta láska v lidský život všední
a čím, když prchne, upomínka na ni,
víc nevím sám — v tom teskném zadumání
se dnes jen chvěji před ní.

To jenom dech — a přec v to ostré hloží
byl květem jarním. Umdleného čela
to byla první růže rozechvělá
a posvěcení boží.

Ah, jenom dech, nic víc. A přece stačí,
by po letech žár zašlý v oku vznítil,
by pak svou bídu dvakrát člověk cítil,
když vzpomene si v pláči.

Den jediný. A bylo to jak sadem
květ nejkrásnější, který vždycky rádi
do upomínek ztraceného mládí
ve zlaté listy kladem.

A jednou, až tu knihu rozevřeme,
jak bude nám, až ucítíme váti
z ní všecko to, co víc se nenavrátí
v to prázdné srdce němé?

Čím budou nám ty zlaté, drahé listy
v té knize nudné, potrhané, kterou
zvem životem? — a čím v tu mlhu šerou
hvězd prvních plápol čistý?

Čím bude nám ten úsměv drahých lící —
čím bude tobě, až svou dlaní hebkou
své první dítě zvedneš nad kolébkou,
má píseň žalující?

A přec, než navždy hlava mdlá se složí,
nám zbude dost v ta žití lada bědná:
ten úsměv tobě, mně ta růže jedna,
květ jeden v ostrém hloží.

== A teď už mdlý jsem. ==

Ne, nemohu... ni na chvíli
už nemohu víc zapomenout na tě,
í když to srdce zakvílí
i když se život šklebí jedovatě.

V mém nitru skrytě žije dál
cos neznámého, co mne k tobě nutí
přes nahé, drsné srázy skal,
jež vzhůru pnou se v tichém ustrnutí.

A teď už mdlý jsem, nastokrát
zas padám zpět, mráz ostrý duši zebe —
chtěl s tebou jsem se žitím brát,
teď chtěl bych aspoň umřít blízko tebe.

== Píseň. ==

Rád bych ti napsal píseň dnes,
kratičkou jak ten den blaha,
když jsem ti prvně v náruč kles’
a ty mně na srdce, drahá.

Byla to také píseň jen,
měla jen jedinou sloku,
kterou jsem četl opojen,
miláčku, v černém tvém oku.

A kdyby byla pouhý dech
a nežli ta píseň má kratší,
bych mrazem chvěl se po letech,
ta chvíle loučení stačí.

Večerní procházka.[editovat]

Srdce mého drahá paní,
nevím sám to více ani,
co vše leží mezi tím,
když v té chvíli těžké, dumné
naposled jsi stála u mne
a v dál zřela s pohnutím.

Ba mně zdá se, věčnost celá
jako by tím prázdnem zela
od té chvíle, paní má.
»V neshledání,« řekli jsme si.
V tmách tvé oči zhasly kdesi.
Díval jsem se za nima;

Pak se snesla zima na zem.
A tak smutno bylo, mrazem
chvěli jsme se v těžkých snách.
A pak jaro přišlo zpátky
— chvíle jen — a bez památky
zašlo zas. — Já k srdci sáh’.

A zas podzim, teskná doba
umírání. — Rok. — A oba
zas tu ruku v ruce jdem.

A já poznal ty tvé tahy
a ten zjev tak milý, drahý.
Zřeli jsme se s úsměvem.

Jak ti bylo? — Jsi tak bleda,
duše má. Co v dáli hledá
teskný zrak? Jdem tiše dál.
Měsíc bledé světlo leje
na nás dolů do aleje
a v tvém oku září vzplál.

Vzdáleni té vřavě ulic
jdem tu zas — ty plaše tulíc
hlavu svou k mé mlčky jdeš —
A jak tady mluvit slovy?
Je kol večer adventový —
loni jsme tak šli tu též.

Šli jsme kdysi také tady
a den naší lásky mladý
září plál. A kolem, hleď,
jako loni ještě vše je.
Jen to listí víc se chvěje
a je blíže k zimě teď.

A my tady v snivém šeru
chodívali za večerů.
Zda ten chrám tu ještě znáš?
Také jsme tam byli kdysi
a tam, drahá, slíbili si
— — zda si ještě vzpomínáš?

Vidíš, vidíš. — Tobě ale
chvějí se ty ruce malé.
Hle, teď z chrámu vyšel lid.
— Než ti budou vínek plésti,
pojď se za to zašlé štěstí
zašlé lásky pomodlit.

== Nač myslit... ==

Nač myslit v této chvíli,
když podvečerem nade mnou
se známá lípa chýlí
s tou listí hudbou tajemnou? —

Když vše tady tak známé
z té doby, na níž ze dnů všech
si rádi vzpomínáme
a vzpomeneme po letech.

Když jako teď se kloní
ta lípa v drahý, zašlý sen,
tak na té lávce loni
jsem s milou seděl zamyšlen.

Je touha srdcí vůně,
jež smírně vane u hlavy —
ta vzpomínkou-li stůně,
snad vzpomínkou se uzdraví.

A i když hlava šílí
a hyne v těžké závratí, — —
nač myslit v této chvíli
než na to, co se nevrátí? —

Tři květy.[editovat]

Tak, jak v tu knihu ruka tvá je dala,
tak vůně z nich mi dýše neskonalá
i lesů táhlý šum.

Ten první květ, to v hvězdné nocí němé
když řekli jsme si, jak se milujeme —
ó byl to krásný sen!

A druhý květ, to než jsem zašel v dáli —
a ve tvém věrném oku slzy stály
a dělas: — Vzpomínej! —

A třetí květ, to dala’s mi, ó dítě,
když šťastnější kdos líbal v náručí tě
— a já jsem přišel k vám.

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/55 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/56 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/57 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/58 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/59 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/60 == Sloky. ==

To nech, co spí, a mne nech také spát,
až ulehnu a nechoď na můj hrob.
Nač probouzet to zašlé jedenkrát,
to ztracené z těch dávných, dávných dob.

Nech všeho být, mně stačí prostý kříž —
já tomu kříži zvykl jsem už v žití
a marným pláčem ty to nezhojíš
a nevyvoláš, co se v prázdno řítí.

A nezašeptej v ten můj chudý rov
ni modlitbu, nic nechci, chci jen spáti,
mne bolela by hudba těch tvých slov
a bál bych se, že ve mne život vrátí.

A bál bych se, že se mne spadne zem
a že ji střesu i ty stíny s čela,
že se to srdce zachví ohlasem —
bys ještě jednou je pak umlčela.

== Zamilovaným. ==

Dívám se, dívám za vámi —
ó zůstaňte jen, vidím rád
to tiché štěstí vaše.
A k ňadrům padá hlava mi —
hle, ještě jednou, jedenkrát
jste ohlédlí se v snách a plaše.

A zanikáte v tmavou dál —
ta skráň dnes štěstím opilá
co políbení dozná! —
Já také jednou miloval
— a bůh dej, by vám nebyla
ta chvíle vzbuzení tak hrozná.

Píseň.[editovat]

Marná touho nedosněná,
nech mi srdce spát,
chci si po té drsné pouti
oddechnouti
také jedenkrát.
Ale slyš, to kvílí, stená,
pláče — běda!
v srdci mi to usnout nedá,
dál to bude skráně rvát.

Jenom časem míň to bolí
a vše tichne v ráz,
cos mi ve snu chvěje rtoma:
— Milenko má! —
Je kol těžký mráz,
ale v ten kraj prázdný, holý
paprsk padá
A ta mrtvá láska mladá
mlčky sedne mezi nás.

Vzpomínka ta těžká ztrácí
se už v tmavou dál,
je jen temným bodem kdesi
v podnebesí,
skrytým v mraků val.

Však se náhle s výše kácí,
stále větší,
sup ten dravý, aby něčí
srdce znovu rozerval.

== Píseň. ==

Ty, kterou měl jsem tolik rád,
ó věř, já ptal se kolikrát,
z té naší lásky v žití chudé
a v drsné stáří co nám zbude
za deset roků.

Já stokrát ptal se v chvílích těch,
kdy ústa plála na ústech,
kdy šílil jsem, si k tobě sedna,
kdy byla sladká chvíle jedna
za deset roků.

A po roce přec stěží vím,
co svému srdci odpovím,
jak zchvátila je bouře dravá,
že sestarala bědná hlava
o deset roků.

== Andante. ==

Zas pročítám ty drahé tvoje listy
a je mi teskno, v dlaně čelo padá.
A vidím zas tvůj velký obraz čistý —
a ty bys chtěla umříti tak mladá...
Ne, drahé dítě, bez výčitky, němé
jsou rty, jež tebe vroucně líbat směly.
A jednou snad si rádi vzpomeneme
a pro sebe mít budem pohled vřelý.
Že umřela nám láska a že leží
v tom srdci mrtvá a v snách těžkých dříme: —
pojď, bez shledánl než se rozloučíme,
tu hrudu hodit na hrob její svěží.

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/67 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/68 == Motiv podzimní. ==

Tak zase jdu, jak s tebou chodil jsem —
leč nyní sám Mrak táhne nad lesem,
jak mojí snové všichni táhnou v dáli,
když večer je a první hvězdy vzplály.

Je večer pozdní, plno smutku jím
vlá v tichém chvění, marným nadějím,
těm posledním už všecko s bohem dává
a trne mech a. listí opadává.

Zas léto prchá jako krátký sen
a zrak se za ním dívá zarosen
a ovlhlý ret »zůstaň!« ještě volá
a mrazný dech vlá přes ta lada holá.

A teskná tma a noc se snáší níž —
A o čem, hochu, ještě tady sníš?
Jdi spat. To v srdci, to též sen byl krátký —
leč s novým jarem nevrátí se zpátky.

== Dvě cesty. ==

Hle, zde je zas ta lávka na rozcestí,
kde nyní v dlaně chýlím hlavu bědnou.
A vidím zas, jak jdem tou cestou jednou,
kde hledali jsme nepoznané štěstí.

Kol stmívá se a tichem pějí ptáci.
Ty, v oku zář a v ruce svěží květy,
jdeš mlčky cestou, jež se v šeru ztrácí
i s obrysem tvé drahé silhouetty.

Já vidím jako drobné stopy tvoje
a kročeje tvé slyším v měkké trávě...
zas dívám se, ty ohlédáš se právě
a v duši mé je plno nepokoje.

A volám darmo... cesta pustá, prázná,
kde bez návratu zašlas, navždy, záhy.
A darmo myslím, pohledem svým vázna
na tratících se stopách tvojí dráhy — :

Že druhou cestou jít jsme mohli radši,
jež nebyla by vedla v pustá lada,
kde neláska a neštěstí se mračí
a v choré čelo těžký smutek padá.

== Báseň. ==

Dal jsem ti báseň plnou pele
tak ze srdce a z duše celé,
jak vyrostla z těch jarních snů,
jak pálila mne v mladém čele.

A bylo to jak v jaře novém,
když v loňské hnízdo pode krovem
se z jihu pták zas vrací k nám
v červánku jitra rubínovém.

Jak nad tím hnízdem asi stane?
Zda ještě tam to štěstí vzplane?
Jak najde je? A najde-li
je za tu zimu rozervané.

== Nezorané pole. ==

Ty divíš se, mé všecky sny a dumy
že jsou jak pustý, podjesenní val,
kde teskně tráva šumí,
kde déšť a vichr vše už rozerval.
A smutno, prázdno, kudy maně jdete...
Ó já to vím, to snění mé je holé
a pusté pole
bez lidských stop a dávno neoseté.

Ó já to vím, však to je bída, bída...
Tak, smutno, prázdno.. Láska, srdcí zář
to všecko snění hlídá
jak ta svá pole dobrý hospodář.
A ten-li umře... ah, už z toho rána
vše pustne zvolna, všude jako kletba
a nikdo nedbá
a širá pole pustnou nezorána...

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/73 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/74
1885.

A byli rozloučení na věky.

J.V. Sládek.

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/77 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/78 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/79 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/80 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/81 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/82 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/83 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/84 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/85 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/86 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/87 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/88 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/89 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/90 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/91 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/92 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/93 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/94 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/95 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/96 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/97

Zapomenout.[editovat]

Vichrů nářek nocí vane,
venku je tak zima, zima
i v té duši rozervané.
Tam i tady táhnou mraky.
— A když všecko v hrobě dřímá,
chtěl bych taky,
chtěl bych taky zapomenout.

Ale mně to hlavu mámí, —
jděte, jděte, stíny teskné…
A zas obraz jeden známý,
ah, tos ty a tvé to tahy,
tmavý zrak se v slzách leskne: —
»Nesmíš, drahý,
nesmíš, drahý, zapomenout!«

A tvůj ret se zachvěl na mém,
nad námi se láska chvěla.
Večer hořel v lesku samém
a my sami, sami byli…
A ty, duše má, bys chtěla
tuto chvíli,
tuto chvíli zapomenout?

A ty drahé, dobré dítě,
jak jsem já ti mohl říci
tenkrát ono »miluji tě« —
Ale přišla jiná doba
a tys děla laškující: —
»Chtějme oba,
chtějme oba zapomenout!«

A tys se tak smála, smála
a ty jsi pak byla paní —
ale já jsem šílil zmála
a já rval tu hlavu bědnou —
ale já jsem nemoh’ ani,
ani jednou,
ani jednou zapomenout.

A jen dumy táhnou teskné,
stín tvůj vidím v dál se ztrácet,
jak se hvězda v mlhách leskne.
Přec to líto neskonale.
Srdce může dokrvácet,
nikdy ale,
nikdy ale zapomenout.

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/100 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/101 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/102 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/103 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/104 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/105 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/106 Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/107 == Když zpívala mi píseň o hvězdách... ==

Když zpívala mi píseň o hvězdách
a o jaru a o růžích a štěstí,
dech jara také duší mojí táh’
a v srdci růže též jsem viděl kvésti.

A opojný a blouznivý ten dech
rok ještě potom vál mi kolem čela,
když sladká píseň se jí na ústech
i láska v srdci navždy odmlčela.

Tak za nocí jen v bezehvězdných tmách
zřím z hrobu lásky upomínku kvésti,
jak zpívala mi píseň o hvězdách
a o jaru a o růžích a štěstí.

V podvečer jejího sňatku.[editovat]

Dnes naposled smím myslit na tebe,
dnes naposled to teplem dýchat bude —
ta vzpomínka už zítra zazebe
a vdechne mráz do samoty mé chudé.
A sedím sám, jen lampa hoří u mne
a obraz tvůj se dívá se stěny,
a to tvé oko blouznivé a dumné
se dívá na mne, jak tu sedím v snách.

A jak se vlídně dívá do snů mých,
jež zjasnilo mi pohledem tím jedním,
kol šílený a démonický smích,
že chvěji se tu jako dítě před ním.
A jásavá a nezkrocená vřava,
divoký požár pustých myšlének
a jako upír kol cos poletává
a uléhá mi těžce na prsa.

Vzkřik šílený a srdcervoucí sten
a zas ta sladká mladé lásky slova,
jak zapláče, kdo z duše nešťasten,
jak srdce paprsk přece ještě chová…
Co chci ti říci? — Víc to ani nevím,
mé čelo pálí divý, ostrý mráz.
Ó co je to v tvém čistém oku děvím,
co lítostí mi duši rozrývá!

Ten šílený a fantastický rej
mne horečným a těžkým sněním chvátí —
ó nedívej se na mne, nedívej,
ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí,
ten pohled v duši zase oživí mi
vše zapadlé — ó nech mne, nech mne, nech,
proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy,
a staré rány jítřit nadarmo!

A přece, drahá, přece, zdá se mi,
že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí
že je opět jaro na zemi
že být mohu šťastným opět chvíli,
že voní bez, kde spolu sešli jsme se,
a že je kolem vlídný, hvězdný mír
a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese
a v podvečer šum lesů umlká.

A my v tom tichu, jímž jen slavík štká,
v tom svatém tichu my jen, drahá, sami,
u nožky tvé se modrá podléštka,
tvá hlavinka se kloní myšlénkami
a ruka má tvou malou ručku hledá
a druhá bloudí nocí vlasů tvých,
a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá,
mou těžkou hlavu sladce kolébá.

A oč tě oko prosí, ty to víš,
jsme samí dva a večer tiše padá
a v lokti mém se náhle celá chvíš,
jak líbám, líbám ústa tvoje mladá,
a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý
s mým dechem splývá v moři polibků,
a dech tak čistý vlá kol naší hlavy,
jež k ňadrům padá štěstím opilá.

Noc tichá tak a snivé kouzlo hvězd,
ret, který líbá, oko, které plane,
ta zář tvých očí do těch bludných cest,
ty májové mé dítě milované,
můj miláčku, tvůj věrný pohled vroucí —
mé dítě! — Probůh, kde je ruka tvá?
Víc neslyším tvé srdce na svém tlouci
a ty jen hledíš — mrtvě se stěny.

A kolem divý, démonický rej
a cosi volá, pláče, zní a jásá — —
nedívej se na mne, nedívej,
tvůj pohled srdce do krve až drásá,
ó nehleď na mne, ten tvůj pohled zebe,
ó nech mne, nech mne, já bych usnul rád,
má hlava pálí a zas vidím tebe
v svém náručí a chvím se nadarmo —

A ty jsi v dáli… šťastna… Já to vím.
tys daleko, dnes naposledy doma,
a ze sna šeptáš sladkým hlasem svým
tam jiné jméno… Chvěje ti to rtoma
a zítra, zítra… Půjdete tam spolu
a daleko kdes básník, žebrák, stín,
života zavře jednu kapitolu,
jež smírem ani štěstím nekončí…

Máchovy oči.[editovat]

Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy
a bylo mi tak divno u vás…
á samotářem a vy dětmi,
jimž na rtech úsměv štěstí uváz’.
Vy zvala jste mne, paní, k čaji
a povídala všelicos —
ah, jak ty chvíle ulétají
v tom lehkém dýmu papiros!
K pianu potom sedla jste si
a hrála jako jednou… víte…
ah bože, vy teď nad klávesy
už sotva o tom přemýšlíte!

A madame, vám je do vrtochů,
hned ze smíchu ret náhle němí,
jste plnějšího těla trochu
a zrak váš časem upřen k zemi,
ó rozumím! — jak čaj mi chutná,
se ptáte, plna rozpaků,
a náhle jste tak bledá, smutná
a máte vlhko ve zraku…
Leč zmatek ten jak přišel, mizí,
a divný mír si v oči leh’,
co píseň jako zlato ryzí
vám zazvonila na ústech.

Oh, píseň ta! Já myslím na ni
tak dlouho už, rok a snad víc…
Leč dopěla jste, milostpaní,
a s mužem hravě žertujíc
jste poznámce se jeho smála
a v jeho zrak se dívala,
co ještě duše moje tála
tou písní, již jste zpívala.
Já viděl vás, leč o rok mladší,
když bloudili jsme v lesích sami,
kde v jásající písni ptačí
jste věčnou lásku slíbila mi.

Ten večer naší touze krátký
v té kráse divné, neobsáhlé
a opojné tak do pohádky
nám začaroval duše náhle — —
To bylo tehdá na Valdštejně,
kde obraz Máchův viděl nás
a paprsk luny měkce, chvějně
se v slzách vašich očí třás’…
již opilí jsme blahem četli.
A pak… nuž, potom před veselkou
vám do kadeří vínek vpletli…

A ná Valdštejně Mácha díval
se zádumčivě v prázdno dál,
a za večerem večer splýval
a vám se každý rájem zdál,
a do ložnice vaší luna
se denně kradla bezděky, —
jen vjednom srdci praskla struna
a dochvěla se na věky…

O milostpaní, nechvějte se,
to vše jsou dávno mrtvé tony,
a měsíc může v hravém plese
k vám dál se dívat za záclony.

Jak, milostpaní, ještě čaje?
ó ruku líbám, krásná paní.
Však choť váš tajně pozívaje
už zastíníl si ruku dlaní, —
nuž dobrou noc. Šla… Byla bledá,
leč krásná, šťastná, zářící,
když rámě dal jí, šťasten veda
ji dveřmi v tichou ložnici,
dřív zlíbav jí nach dětských líček.
Já slyšel ještě, divně jatý,
jak chodbou dozněl pantoflíček
a došustily její šaty.

Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá,
já světlo shas’ a snil tu o ní.
Mně stále bylo, její hlava
že nad klavír se ještě kloní
a její malá, bílá ruka
že probírá se klávesy,
jak na srdéčko láska ťuká
a jaro táhne nad lesy.
A zřel jsem, měsíc tiše, chvějně
jak stříbrem hrá jí ve vrkoči,
já viděl Máchu na Valdštejně,
ty jeho velké, smutné oči…

Já díval jsem se dlouho do tmy
a stále jsem ty oči viděl —

jak v srdce kdos by dýku vbod’ mí,
tak bylo mi… já nenáviděl
i miloval svět celý, celý
a opojený tichem tím
a písněmi, jež duší zněly,
a neznámým dřív pohnutím
jsem žhoucí čelo chladil na skle;
a ve tmě, která vůkol zela,
jsem slyšel záchvěv struny prasklé,
jež v duši se mi probouzela.

A zas a zas v tom tichu vlahém
jsem viděl starý obraz známý —
a bylo mi, nad cizím blahem
že cosi v nitru naříká mi…
Mně bylo, že jak Mácha kdysi
i já už umřel před lety,
že dávno umrlého rysy
jsou v jiného snad zaklety,
že v prsou srdce nemám ani
a mrtvým že mne najdou ráno — —
vždyť pod tím vaším štěstím, paní,
mé srdce dávno zakopáno…

== Píseň. ==

Jak holubička jednou z rána
v mou duši přišla nevolána
ta láska, světlá dcera hvězd.
Já na hrudi jen ruce složil,
ji v duši celý ráj jsem prožil
a věřil tenkrát, že je ráj...

A teď, když marně ruce spínám
a na všecko se rozpomínám,
zas vidím ji, jak ulétá
a to, čím plálo mladé čelo
a co mi v srdci rozpučelo,
to polozkvetlé zašlo s ní.

A co se dále žíti bojím,
mně je, že v půli cesty stojím,
že někdo s písní bolestnou
mou vzpomínku v svém klíně chová
a že zřím v dvířkách u hřbitova
stín drahý mlčky zacházet.

OBSAH.
Str.
V hodinách, kde se stýská 7
Ona 8
List k duši 10
Její jméno 11
Láska 13
M. 14
Píseň 15
Den štěstí 16
Stín 20
Na vyhlídce 21
Stopa v písku 24
V pavillonu 25
V zříceninách 27
Jediný den 30
Píseň 31
Odkaz 32
Píseň 34
Polibky 35
Loučení 36
Kde jednou miloval 41
Bez vyplnění 43
Čím je ta láska 44
A teď už mdlý jsem 46
Píseň (4) 47
Večerní procházka 48
Nač myslit 51

Tři květy 52
Na kraji lesa 53
Po bouři 55
Sloky 57
Sloky 59
Zamilovaným 60
Píseň 61
Píseň 63
Andante 64
Neznámé 65
Motiv podzimní 67
Dvě cesty 68
Báseň 69
Nezorané pole 70
Když nesmíme se více míti rádi 71
Přišla ke mně láska mladá 72
* * * 75
* * * 77
Smutný večer 80
S ní 81
Ty nevíš, drahá 84
V bouřlivé noci 86
Pohádka měsíčné noci 91
Teď kdybys byla u mne 93
Zapomenout 96
Je naše láska román 98
Psáno v horečce 100
Rekonvalescent 103
Když zpívala mi píseň o hvězdách 106
V podvečer jejího sňatku 107
Máchovy oči 110
Píseň 114
SPISY JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.

Motýli všech barev. Básně. Cena 1 zl., skv. váz. 2 zl.

Nové básně epické. Cena 1 zl. 50 kr., skv. váz. 2 zl. 50 kr.

Perspektivy. Básně. Cena 1 zl. 40 kr., skv. vaz. 2 zl. 40 kr.

Poutí k Eldoradu. Básně. Cena 1 zl., skv. váz. 2 zl.

Rok na jihu. Básně. Cena 1 zl. 30 kr., skvostně váz. 2 zl. 30 kr.

Různé masky. Básně. Cena 1 zl. 20 kr., skvostně váz. 2 zl. 20 kr.

Sfinx. Básně. Cena 1 zl. 30 kr., skv. váz. 2 zl. 30 kr.

Sny o štěstí. Erotické intermezzo. Druhé vyd. Cena 60 kr., skv. váz. 1 zl. 60 kr.

Sonety samotáře. Básně. Cena 1 zl. 20 kr., skv. vaz. 2 zl. 20 kr.

Symfonie. Básně. Druhé, nezměn. vydání. Cena 80 kr., skv. vaz. 1 zl. 80 kr.

Z hlubin. Básně. Cena 80 kr., skv. váz. 1 zl. 80 kr.

Zlatý prach. Básně s illustracemi. V. 4. Cena 1 zl. 80 kr., skv. kart. 2 zl.

Zlomky epopeje. Básně. (1883-1886.) Cena

1 zl. 20 kr., skvostně váz. 2 zl. 20 kr.

Seznam všech v této sbírce vyšlých básní:

ŽIVÝM A MRTVÝM.
BÁSNĚ ANTONÍNA KLÁŠTERSKÉHO.
Cena 40 kr., skvostnč váz. I zl.

SELSKÉ PÍSNĚ A ČESKÉ ZNĚLKY.
BÁSNĚ JOS. V. SLÁDKA.
Stran 62. Druhé, rozmnožené vydání. Cena 30 kr.

HLASY V POUŠTI.
CYKLUS ZNĚLEK JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
Cena 20 kr.

È MORTA.
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
Věnováno památce Kl. Kalašové.
Cena 20 kr.

CESTOU ŽIVOTEM.
BÁSNĚ JOSEFA KUCHAŘE.
Cena 50 kr.