Uživatel:Skim/Knihy/Broučci a Broučkova pozůstalost

ČESKÉ UMĚNÍ R. VII. ČÍS. 5.

BROUČCI

A BROUČKOVA

POZŮSTALOST.

PRO MALÉ I VELIKÉ DĚTI.

ZA 30 HALÉŘŮ

1906.

NAKLADATEL B. KOČÍ V PRAZE, FRANTIŠKOVO NÁBŘEŽÍ 14 N.

BROUČCI

A BROUČKOVA

POZŮSTALOST.

V PRAZE 1906

NAKLADATEL B. KOČÍ.

Tiskem „POLITIKY“ v Praze.

UROZENÉ

MISS JANE DENNISTOUN BUCHANAN

OF AUCHENTORLIE,

PŘÍTELKYNI NÁRODU NAŠEHO,

Z ÚCTY A LÁSKY.

BROUČCI.

PRO MALÉ I VELIKÉ DĚTI.

BROUČKOVA

POZŮSTALOST.

30 POHÁDEK.

1. Pohádka o tom, co se dvěma mladým žabám přihodilo na výletě.

Dlouho se na to těšily, a říkaly si, že, jak to na výletě bývá, i jim se něco přihodí. A přihodilo se. Bylo velice krásné jitro v červnu, když se pustin na cestu. Domácí jim mnoho pěkného neprorokovali. „Však se, myslím, tak veselé nevrátíte.“ Ale ony tomu nevěřily. Proč by se jim nemohlo jednou také něco pěkného přihodit?

A tak se vesele braly do širého světa. Ještě svět tak pěkný neviděly. Sluníčko svítilo, kvítka se usmívala, rosa se třpytila, a cvrčci cvrčeli s ptáčky o závod. A pořád viděly něco nového, nikde pak se jim nestalo nic.

Až pak viděly před sebou krásný veliký dvorec uprostřed rolí, luk a zahrad. Vrata ode dvora byla dokořán otevřena, a co jim tam padlo do oka, byla řada velikánských lesklých hrnců stojících podél zdi na nízké lavici.

„Ty, co pak to tam mají?“ — ‚Však se můžeme podívat.‘ — A šly se podívat. Ten jeden hrnec selka zapomněla přikrýt. — „Co oni v těch hrncích asi mají!“ — ‚Já bych tam vyskočila.‘ — „Však já také.“ — A než by tři napočítal, žbluňk, žbluňk, a už byly žáby v hrnci. Byl to dvoušník smetany.

Dlouho se nemohly zpamatovat. Až pak se obě ptaly: „Ty, co pak to vlastně jest?“ — ‚Mně se zdá, že jest to ta smetana, o které jsme slýchaly. Co myslíš? Byli-li naši kdy ve smetaně?‘ — „Ó kde by! To by nám už dávno byli pověděli. Ti se budou divit, až uslyší, že jsme byly ve smetaně.“ — A tak byly rády, že se šplouchají ve smetaně.

Ale i toho se žába brzy nasytí. — „Ty, jak pak my se odtud dostaneme ven?“ — ‚Pane, to já sama nevím. Kdyby jen bylo o něco se opřít.‘ — Ale ono nebylo oč se opřít. Stěny byly hladké jak sklo, a hrnec byl na tři prsty neplný.

Po nějaké chvíli začaly mít žáby strach. — „Ty, mně se zdá, že s námi jest zle.“ — ‚Proč by bylo s námi zle?‘ — „Naši povídali, že se tak veselé nevrátíme, a já myslím, že my se nikdy nevrátíme. Vždyť my odtud nevylezem.“ — ‚A co řekla mama, že máme dělat, až s námi bude zle?‘ — „Já už jsem to zapomněla.“ — ‚Máme skákat, jako bychom rozum pozbývaly.‘

A tak začaly v hrnci sebou zmítat, jako by rozum pozbývaly; přestaly pak teprv, když už pro únavu nikam nemohly. — „Ty, mně se zdá, že jest to v hrnci jaksi jinaké.“ — ‚Mně se také zdá. Ale co by to bylo?‘ — „Jsou tu samé drobečky, a ostatek jest řidší. Dělejme to ještě jednou, jak nám mama poradila, a mnohem více.“

A zmítaly sebou ještě mnohem více, jako by už žádného rozumu neměly. Zatím pak byla smetana na dobro stlučena, a po dlouhých zkouškách dostaly žáby všecko máslo šťastně do jedné hromady, a tak je připěchovaly k stěně hrnce, že už měly oč se opřít, a šťastně se vymrštily ven. Ani však si neoddechly, a úprkem utíkaly ze dvoru.

Teprv když zas byly v trávě, začaly drobátek přemýšlet. — „Co tomu selka řekne, až uvidí, že má smetanu už stlučenou ?“ — ‚Snad bude ráda!‘ — A co teď? Má se ve výletě pokračovat? Ale žádná z nich už chuti k tomu neměla. Že tedy raděj půjdou domů. A šly domů.

Na cestě přišly k překrásnému potůčku. Ihned se do něho vrhly, a dobře se vykoupaly. Ale brzy toho ta jedna litovala. — „To jsme se přec jen neměly koupat.“ — ‚A proč by ne?‘ — „Byli by aspoň na nás viděli, že jsme byly ve smetaně. Teď nám to nebude chtít nikdo věřit.“ - ‚Bodejt‘ by nám to naši věřili. Když nám věří, co ani není pravda, jak pak by nám čirou pravdu nevěřilii'

A byly brzy doma. To bylo divení! — „Už jste se z výletu vrátily? Brzy jste přišly. A cože se vám přihodilo?“ — Mnohoamnohokrăt musin tu historii Vypravovat. Z počátku se to každému zdálo být k neuvěřeni, ale když to dlouho poslouchal, každý tomu na konec uvěřil. Tata byl vždycky znovu rád, že to tak dopadlo, a mama byla celá šťastná, že jim tak dobře radila. Ale přece se všechněm zdálo být rozumnější na výlety nechodit.

Broučcí se velice smáli, když to tatínek vypravoval. Maminka pak řekla: ‚To se jim na výletě podařila pěkná ležl‘ A když tatínek letěl druhý den zas svítit, Broučci volali za ním: ‚Tatínku, kdybyste uviděl ty prolhané žáby, řekněte, že jim nevěříme, a že toho, kdo Iže, ani nepozdravujeme.‘

2. Pohádka o tom, co Lidunka vídala, když byla malé dítě.

Bylo z půlnoci, jednou v létě. Okno do zahrady bylo v ložnici otevřeno, a všickni pevně spali. Lidunce bylo teprv asi půl roku; i ona v kočárku krásně spala. Tu však se probudila, a začala se usmívat. - Na koho se to usmívala? - Viděla v ložnici anděla.

On se díval na ni, a ona se dívala na něj; a on se usmíval na nl, a ona se usmívala na něho. Ano, sklonílť se on k ní do kočárku, pozvedl jí hlavičku, a urovnal pcdušku. Na to pak ona hned zas krásně spala.

Když se zas probudila, bylo ráno. Maminka stála nad ní, a dívala se a smála. Lidunka se začala také usmívat, a chtěla něco vypravovat, ale neuměla. - „Ty má zlatá, bezzubá babičko, něco se ti pěkného zdáloi'“ - Lidunka kývala: ‚i ne, mně se to nezdálo.‘ - „Ó zdálo se ti, má panenko, zdálo.“ - ,l nezdálo. Vždyť jsem ho viděla, a on mne také. Počkejte, až jen se té podivné vaší řeči přluěím.l - Ale maminka, zvedajíc jl z kočárku a líbajíc ji, pořád tvrdila: „Ó zdálo se ti něco velice pěkného, spala.“

A tak to bývalo i v jiné nocí. Ona se už na něho těšila, a on snad se těšil na ni. Vždy se na sebe pěkně usmivali, on se jí i dotekl, a ona velice dobře spala. Ale ráno, když chtěla žvatlat, nikdy nedovedla po česku říci nic, a maminka celá šťastná vždy jen opakovala to své: „Ó zdálo se ti něco velice pěkného, zdálo, a dobře ses vyspala.“

Ale jednou ten anděl řekl: „Panenko, bylo by lépe, abys se té jejich řeči ani neučila. Ale když to musí být, pak nesmíš nikdy ty jejich nepěkné řeči poslouchat. Musíš si takhle uši zacpávat. A kde se co bude nepěkného dít, nesmíš se na to jednim okem podívat.“

Lidunka hodlala na slovíčko poslechnout, a tam venku neposlouchat nic nepěkného, a ani se na to nedívat, ale doma arci poslouchala všecko, očka pak zavirala jen, když chtěla v kočárku usnout. A čím lépe všemu rozuměla, a čím zřetelněji všecko viděla, tím více se jí anděl s očí ztrácel. Až na konec neviděla nic. Jakoby ho vůbec ani nebylo.

Ale teď ona už uměla česky. l vypravovávala jim, kterak vidala anděla, a jak se na sebe z veliké lásky usmivali. Tu však ji to všickni jednomyslně vymlouvali. „To se ti, panenko, jenom něco pěkného zdálo.“ - ‚Ano, bylo to velice pěkné, ale nic se mi nezdálo. To byla skutečnost. Nejčastěji on stával na tomto místě. Však to zde po něm drobátek voní doposud.‘

„Ne tak, dceruško. Kdyby to byl nebyl sen, pak bys ho vídala podnes.“ - ,Arciže jsem ho mohla vídat podnes, kdybych byla všecko neslyšela, co jsem zde slyšela, a všecko neviděla, co jsem zde viděla. To všecko pěkné vždycky nebylo, a on mi povídal, nebudu-li si zacpávat uši, a nebudu-li zavírat oči, že ho víckrát ne< uvidim.“

Domácí třásli nad tim hlavou, musili ji však při tom nechat. Jen maminka klopila oči k zemi, a byla zamyšlená. Pán Bůh pak z milosti poslal Lidunce velice krásnou náhradu, ano mnohem více nad to. Sotva že se naučila číst, dostala do ruky Bibli, a začala ji mit velice ráda. Kdekoliv si ji otevřela, všudy cítila tu vůni andělskou. A když v ni jednou četla o jednom člověku, že býval druhým lidem jako anděl Boží, tu ona začala Pána Boha zvláště za to jedno prosit, aby také byla lidem jako anděl Boží. „I totě pěkně, tatínku,“ volali Broučci. „Ale prosím, jak to přece bylo s tím andělem? Viděla ho, anebo neviděla?“ ,Milí Broučci, to jă sám nevím. Ale proc by ho byla neviděla! Kdyby lidé měli čistší oči, viděli by mnohem více. Jí pak nikdo nedokáže, že anděla neviděla. Daleko lépe však jest andělem být než anděla vídat.l - „A jak pak ona mohla být andělem?“ _ ,Já myslím, že hleděla lidem sloužit, jako my jim sloužíme.l - „A zdali pak přece někdy anděla nepotkala?“ - ,Nepochybně ho potkala, a on ji viděl, a měl radost. Ale zdali ona také viděla jeho, to já nevím.'

3. Pohádka o osloví a rybách.

Poďte, Broučci, povím vám něco pěkného. Víte, já jsem dnes vyletěl z domu o něco dřív. A co jsem vám nespatřil! Tam, kde já svítím, jest v krásné zahradě nová škola. A tu v zelené trávě pod stromem ležel synăček. Nejdřív jsem spatřil červené jeho punčošky. Leželť na břiše, tvářičky měl ve dlaních, nožičkama ve střevíčkách a v červených punčoškăch třepetal v povětří, před sebou měl otevřenou čítanku, a něčemu se učil na hlas z paměti. Někdy se dal i do smíchu.

Já bych byl rád věděl, čemu se učí, a několikkrăt jsem letěl kolem, ale nebylo mu dobře rozumět. Jenom jsem slyšel osla jmenovat. Tu vkročil ze školy do zahrady pan učitel. - „Synăčku, vždyť už nevidiš. A budeme večeřet.“ - ,Však já to, tatínku, už umím.' - „Tak dej mi čítanku, a odřikej.“

A teď jsem slyšel synăčka zřetelně odříkăvat:

Osel a ryby.

Bájka.

Osel jda v létě okolo rybníku, dostal žízeň. I sehnul se a pil. A tu viděl celý mrak ryb a rybiček rozmarně k břehu plovoucích. Nemohlť se udržet. I zeptal se jich: „Co pak vy tu děláte? - Není vám tam zima? - Či vy se jdete na mne podívat?“

Ryby neřekly ani slovíčka. Podívaly se jedna na druhou, daly se do velikého smíchu, a zmizely v hlubinăch.

‚Oslovi neodpovídej. Usměj se, a jdi domů!‘

„Dobře to umíš,“ řekl pan učitel, a plácaje synáčkovi na záda, odcházel s ním k večeři. - ,Ale tatínku, to byl hloupý osel.l - „Ano, synáčku, ale lidé jsou ještě mnohem hloupější a domýšlivější. Jenom nejsou takovi dobrăci.“

Broučkům se histůrka líbila, a než tatínek zas odletěl, uměli i oni bájku z paměti. Ale když byl tatínek za potokem, tu si Broučci něco vzpomněli, a začali křičet: ,Tatínku, tatínkul' - „Co pak, Broučei?“ - ,Přiveďte nám také jednou takového osla.l - „Vy byste mu odpovídali. Zatím ne. Až budete umět oslovl neodpovídat.“

4. Pohádka o tom, proč ten povidal tenkrát pohádku nedopovidal.

Jeden šel ze školy, druhý šel na trávu, třetí šel do lesa na houby, a ten čtvrtý nešel nikam. Soukal taťkovi cívky, a šel se jen proběhnout. Sešli se u cihelny, právě když se dostavila bouřka, a spustil se hrozný' lijavec. Nic jiného jim nezbylo než utěoi se do cihelny. Však byla prázdná. Jenom v ní byl zajíc, a i toho oni vyplašili. Musil mu kožich dobře zmoknout, ale přec se raděj pustil do lijăku, než by zůstal s takovými hochy pod jednou střechou.

Když pak Iijăk dlouho nepřestával, povídal soukač: „Tak já vám budu něco vypravovat.“ - ,Vypravuj, ale musí to být pravda.“ - „Bodejť by byla. Bylo to tenkrát, když se zajíci stěhovali. Sešlo se jich tolik, že jich bylo víc než v Egyptě kobylek.“ ,Co to povídáš! To není žádná pravda.Í - „Bodele by to byla pravda. Všecko všady bylo samými zajíci pokryté, a valilo se to ku předu jako řeka, ba jako veliké moře.“

„Psi se jich báli, a zalízali. A když jeden mezi ně skočil, byl ztracený.“ -- ,Ale co to povidăš: Pes ztracený mezi zajíci!‘ — „Bodejť by byl. Proud ho strhl, a on musil, chtě nechtě, běžet s nimi. Co zvede jeden pes, když jest zajíců víc než kobylek? - A z počátku on běžel ve svém způsobu, ale zajíci mu pořád skákali na záda. Tak co on udělal? - Začal s nimi skákat jako zajíc.“ ,Ale co nám to povídáš! Vždyť to není žádná pravda.“ „Bodejť by to byla pravda. A počkejte, co ještě uslyšíte. Připletla se k těm zajícům koza. Z počátku prskala, a po nich skákala, a brala je na rohy, ale nic jiného jí nezbylo, než jít s nimi. Co zvede koza rohatá, když jest zajíců stotisíckrát a ještě mnohem více, než ona má chlupů na tělel - A z počátku ona ve svém způsobu s nimi běžela a mečela, ale zajíci jí pořád skákali na záda. Tak co ona udělala? - Začala s nimi skákat jako zajíc.“

,Ale co nám to povídáš! Koza nebude nikdy skákat jako zajíc.” - „Bodejt' by skákala. Když jest zle, začne koza dělat, co nikdy koza nedělá. Však počkejte, co ještě uslyšíte. Kde se vzal, tu se vzal,- z čista jasna objevil se před zajíci lev. Snad se mu to nelíbilo, že oni se stěhují. Zařval, jak řve lev zuřivý, že všecko ptactvo, jsouc zděšeno, ve zpěvu ustalo. Pak on skočil mezi zajíce, a drtil jich celé tucty, ba i kopy, a ještě více. Platné to však nebylo. Zajícü se hrnuly vždy nové spousty, a lev byl konečné drcením jich tak unaven, že mu nezbylo nic jiného než dát se jimi strhnout, a jít tam, kam oni ho vedli.“

,Ne. Tohle není žádná pravda. Lev se nikdy nedá vodit zajícům.l - „Bodejt by se dal vodit zajícům. Král může poroučet, když chtějí zajíci poslouchat. Ale když jest lev jen jeden, a zajíců jsou miliony, a oni nevidí, a neslyší, a necítí, a na nic nedbají, a jenom se chtějí stěhovat, pak není na světě takového lva, který by se od zajíců nedal vést jako ovečka. A tak šel lev s nimi jako ovečka. A z počátku běžel ve svém způsobu,~ ale zajíci mu pořád skákali na záda. A tak co on neudělal? Začal s nimi skákat jako zajíc.“

,Ale kdo pak bude tohle poslouchat! To přec není žádná pravda.“ Tak volal ten chlapec ze školy, a ten, který šel jejich koze na trávu, a oba vyletěli z cihelny, protože liják přestal, a už zas slunce svítilo. Zůstal tam jen ten soukač a ten, který šel do lesa na houby. - ,Ty, bude to ještě dlouhé?“ - „Ól Vždyť jsem já sotva začal.“ - ,Tak já to doposlouchat nemohu, aby mi tam na lese někdo houby nesebral.“

Nu tak zůstal soukač sám. Jak měl tedy pohádku tu dopovídat! A tak musíme i my nechat pohádku nedopovídanou.

Broučci poslouchali, a pohádka se jim líbila, ale to se jim nelíbilo, že nebyla dopovídaná. - ,Ale tatínku, to přec měli počkat, až jak to dopadne# - „Inu ano. Ale ten ze škon měl k obědu jenom kou- sek chleba, a proto už měl hlad. A ti dva musili jít po svém.“ - ,Ale to jest přece jen škoda. My ted' nevíme, jaký to vzalo konec# - „To, myslím, ten soukač sám nevěděl. Lidé často něco začnou, a neumějí to ukončit.“ - ,Ale tatínku, vždyť by pak někdo jiný věděl, jak to dopadlo. Proč pak se ti zajíci stěhovali? A kam pak se stěhovali7' - „To se v pohádkách všecko tak nevykládá. To si musí každý sám domyslit. A vždyť se všickni zajíci nevystěhovali. Já dost často vidím v poli zajíce.“

,A prosím, tatínku, co pak vy myslíte, jak by to bylo skončilo'I' - „Já myslím, ten soukač by byl pořád k zajícům někoho přibíral, - nějaké pitomé telátko, anebo prasátko, které by hodně kvikalo, anebo i nějakého pořádného osla, který by vyvedl něco hloupého, a třeba i chlapa s bečičkou kořalky na zádech, ano i bubeníka s paličkami a bubnem. A když by ta řada byla až do zomrzení dlouhá, tak by hodil zajíce a všecko, jako tenkrát ty Egyptské kobylky, do rudého moře. A bylo by to všecko utopené.“

5. Pohádka o černém broukovi.