Uživatel:Skim/Knihy/Broučci (1876)

BROUČCI.

PRO

MALÉ I VELIKÉ DĚTI.

V PRAZE.

Kněhtiskárna „Slavia“. — Nákladem vlastním.

Na skladě u V. Horkého a spol. Bartolomějská ul. č. 16.

1876.

Právo překladu se vyhrazuje.

Buchanance

z úcty a lásky.

Slunko bylo u samého západu, a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, — tam se to pěkněji spalo — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří, a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale na jednou se to jaksi moc rozhoupalo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, takže byl celý polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“ — „Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“ „A jak pak?“ — „I já jsem spadl s postele.“ — „Tak sis měl dát pozor.“ — „Ale když ono mne to přece bolí.“ — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. „Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. A co pak ty, Broučku, už pláčeš! Sotva oči proloupl!“ — „Ale když já jsem se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.“ — „I, jen pojď. Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď.“

A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle, a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky, a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
Povstali jsme s lože,
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.

Na to říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku, a Brouček, třeba že všecky polívčičky rád, vždy a vždycky, tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř, a maminka mu ještě ze svého přidala.

Ale tatínek, že už má čas, slunko že jest dávno za horama. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku, — „A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat.“ — „Ne, tatínku. A já vás vyprovodím, ano?“ — „Tak pojď.“

A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a pak jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: „Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat.“ A Brouček šel. Chaloupku měli vystavenou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na střížku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný, a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.

„Kmotřičko, jestli pak už jste vzhůru?“ — „I, Broučku, bodejť bychom byli!“ — „A Beruška také?“ — „Bodejť bych byla, Broučku. Co pak nám neseš?“ — „Já? Nic. Ale, pane, to už umím lítat: Od našich až sem a zas k našim, a zas sem a zas k našim, a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“ — — „I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“ — „Moc ne. Ale, pane, já jsem dnes ráno spadl s postele.“ — „A tos křičel, viď.“ — „A jak pak to ty víš? Co paks to slyšela?“ — „I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ — „Že já jsem křikloun? O — ty berouši! — —“

A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizino, a cídila právě okna, že se až, až třpytila. „Kde paks byl tak dlouho, Broučku?“ — „Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ — „A co paks tam dělal?“ — „Nic. Já jsem tam byl jen tak u okna.“ — „A co pak ti dali?“ — „Nic. Já jsem nic nechtěl.“ — „Ó, oni ti přece něco dali. Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš — —“ — „Oni něco mají?“ — „Inu, to by to byla kmotřička nepovídala.“ — „Hm, nechť si to nechají.“ — „Ó, však ty si tam pro to půjdeš.“ — „Ó, nepůjdu.“ — „Ó, půjdeš. A jak paks daleko tatínka vyprovodil?“ — „Ó, daleko. Až k těm třem olším.“ — „Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“ — „O! A co pak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ — „Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ — „A tak proč pak jim tatínek svítí, když oni spí?“ — „I, holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat.“

To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl, — letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim začíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. „Maminko, co pak se vám na ohnisku chytá?“ — „I nic, holečku. Já si chci udělat na polívky jíšku.“ — „A že vám to, maminko, zfouknu!“ — „Ne, ne, já nechci. Necháš toho!“ — Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehnul, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze se stříšky dolů. „Ach, maminko, maminko, ach, ach, maminko!“ — „A co pak zas, Broučku?“ — „Ach, maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!“ — „Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval, a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím.“ — „Ale maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mne štípal!“ — „I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!“ — „Ale, vždyť já jsem Vám to, maminko, nezhasil.“ — „Ale chtěls mně to zhasit, a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to já ti nesmím prominout. Co pak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na tebe také povím, a kmotříčkovi a Berušce.“ — „Ale maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to.“ — „Ne, to já musím říci.“

Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. „Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“ — „Tatínek? Koho pak on poslouchá?“ — „I, Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu, a jest celý den pryč až do noci, a třeba že ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš. A kmotříček také poslouchá a kmotřička také, a Beruška, ta teprv poslouchá: A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný.“

A Brouček: „Maminko, já se půjdu koupat.“ — A maminka: „Jdi, jdi.“ Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí. A brouček se šel koupat. Ale ne do potoka! Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a houp do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas houp do rosy až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.

U okna zůstal stát. „Beruško, už se nezlobíš?“ — „Co pak bych se, Broučku, zlobila?“ — „Pane, to jsem se vykoupal. Jestli pak ty umíš také plavat?“ — „I ne. Kde pak bych já uměla!“ — „Pane, já umím plavat.“ — „I nechť, Broučku. Já musím jít mamince pomoci.“ — „Kde pak jest kmotřička?“ — „Ona seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat.“

A Brouček se šel podívat. „Co pak nám neseš, Broučku?“ — „I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?“ — „Mám, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Kdyžs Berušce tak škaredě řekl a paks utekl. Ona plakala.“ — „Ona plakala? Však já jí už tak nebudu říkat.“ — „Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do rázu. Pak ti něco dám.“

Brouček že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. „Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou.“ — Ale Brouček, ó, že on to unese. A nosil. Ale místo co měl šťaklíčky pěkně do rázu rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. „Broučku, to tak nesmí. Maminka to tak nechce. Nám by se to skácelo.“ — „Ó, nic se vám neskácí. Co pak to nedělám dost pěkně!“ — „Neděláš. Vidíš, užs to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat.“ — „Tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!“

A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: „A co, Broučku, už nikam nemůžeš? To nejsi jaksi moc silný.“ — „I ne, kmotřičko. Ale, když ona se pořád se mnou vadí.“ — „Inu, když ty jsi takový divný brouček. Co paks už zapomněl, že něco mám?“ — „A jest to, kmotřičko, dobré?“ — „I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos.“

A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a — „Teď pojďte, děti.“ — A děti šly. V síni, v pravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila, a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? Kmotřička je sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.

„Nu, tak hádej, Broučku, co to jest. Ale, Beruško, nepověz.“ — A Brouček: „Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ — Ale Beruška se smála, a kmotřička: „Ó ne, Broučku, to jest ještě sladší.“ — „Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála. — „Ne, Broučku, to je mnohem ještě sladší.“ — „Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprv smála. — „Ó, Broučku, to nedobře hádáš — jest to jako med sladké.“ Ale Brouček nic už nevěděl, až to Beruška prozradila. „Ale ty hloupý Broučku, vždyť jest to med.“ A Brouček: „Tak jest to, kmotřičko, med.“ A byl to med. To si pochutnali!

Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trochu chvojí, a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček že půjde domů. — „Nezapomeň doma pěkně pozdravovat.“ — „Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem!“ A šel. Sotva že přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. „Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam medu. To vám byl sladký!“ — „Nu, dobře, Broučku, ale nejdřív pěkně ruku políbit, tady hle kmotříčkovi napřed!“ A Brouček políbil pěkně ruku. – „A jestli paks poslouchal? Nebude maminka žalovat?“ — „Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.“

Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla a vstříc „Co pak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“

Tatínek dal mamince hubičku: „I, milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“

A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku, — bolela ho křidélka, — a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.

„A maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?“ — „I, tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak já jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom on byl skoro pořád u kmotřičky.“ — „Nu tak dobře, maminko. Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“

Broučkovi napadlo: „Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. To vám byl sladký!“ — „A nám kmotřička nic neposlala?“ – „Nic.“ — „Ani nemáš co vyřídit?“ — „Ne.“ — „Ale, Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravit?“ — „I, ano maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují.“ — „Vidíš, ty Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.“

A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jím ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená, s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře, a Brouček skoro také dva. [12]

Dlouho pak už neskřívali. Chtělo se jim spát. Klekli, a tatínek se modlil:

Pod večer tvá čeládka,
Co k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine.

Brouček na to: „Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel, a už všickni dřímali.

Pěkně se jim to spalo. – Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima.

A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali. Dávali si po hubičce, a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku: ‚Poď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku.‘ — A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.