Trojí přání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Trojí přání
Autor: Vladimír Šťastný
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 183–186.
Licence: PD old 70

Za časů, kdy s Petrem apoštolem
chodil světem Pán náš přemilý,
unaveni dlouhou cestou polem
ke vsi za večera přibyli.

U nizoučké chaty na pokraji
stanul s apoštolem milý Pán:
„Tu snad lidé noclehu nám dají,
budiž příbytek jich požehnán!“

„Pane,“ pravil Petr, „v také chýži
bude asi poklid pramalý;
tamhle statek výstavný k nám shlíží,
což, abychom tam se přeptali?“

Pousmál se Pán: „I hladu tvému
lepší as tam kyne večeře! —
Budiž tedy; půjdem k bohatému,
pospěš jen a zatluč na dvéře.“

Petr zaklepal pln dobré čáky;
zaštěkal pes vrče za vraty.
„Což tu hospoda jest pro tuláky?“
odbyl hosti sedlák bohatý.

„Vraťme se,“ dí smutně Petr. „Pane,
lakota v tom statku vévodí.“
A zas před nizoučkou chatou stane;
u chudých snad lépe pochodí.

Hle šest dítek drobných kolem stolu,
ruce majíc zbožně zdviženy,
vroucně se tam s otcem modlí spolu,
by Bůh žehnal pokrm kýžený.

Sotva matka hosti uhlídala,
plna ochoty je k stolu zve:
„Pojďte s námi, beřte mnoho z mála,
zotavte mdlé sobě údy své.“

Požil Pán se štola domkařova,
skrovný pokrm stačil hojně všem;
apoštol pak poznal pravdu slova,
hlad že nejlepším jest kuchařem.

Vonné seno za lože pak stlali
dobří lidé s láskou srdečnou,
tak že Petr, když se dále brali
prosil Pána s myslí povděčnou:

„Pane, což těm lidem přívětivým
neposkytneš žádné odplaty?
Neměl bych se s darem milostivým
do hostinné vrátiť do chaty?“

„Petře,“ dí Pán, „skutek ctný sám v sobě
odplata jest nad vše vznešená;
avšak budiž: moc svou dávám tobě,
trojí žádosť buď jim splněna.“

Rád se vrací Petr s takou zvěstí:
lidé slyší divnou novinu,
jaké to dnes zavítalo štěstí
v domkařovou chudou rodinu.

„Nuže zjevte,“ Petr dí, „svá přání;
mocí Páně vše se splní vám!“
Pokorně tu hostitel se sklání:
„Větším tužeb všech jest Pán Bůh sám!“

„Přeji si, by hosť náš neskonalý
zůstal s námi se svou milostí,
bychom věrně vůle jeho dbali
a pak došli věčné radosti.“

Petr povážlivě hlavou kývá,
rád by moci své byl okusil,
žádné však už žádby nevybývá;
proto dí: „Buď, jak jsi zaprosil!“ —

Po vesnici roznesla se zpráva,
jaký hosť to v chudé chatě spal.
Což tu selka muži vinu dává,
že tak vzácných pánů nepřijal!

„Jak bych vážila si takých hostí!
Jinak bych je u nás poctila,
jiná také než ti lidé sprostí
přání bych já sobě volila.“

A hle, nežli rok se sešel s rokem:
kdož to kráčí opět silnicí?
Věru Spasitel to vážným krokem
s Petrem zas se béře k vesnici.

Vstříc jim běží selka: „Milosťpáni,
račte v našem domě pobyti,
rádi budete tu uvítáni,
máme také čím Vás uctiti.“

„Dětí nemáme, a dům náš lepý
pokojný vám skytne příbytek,
plné máme komory a sklepy,
pěknou drůbež, tučný dobytek.“

Vešel Pán a při večerním stolu
jídel hojností byl stkvěle ctěn.
Chutnalo tu Petru apoštolu,
chutnal mu i v měkkém loži sen.

Proto zase, když se dále brali
u Pána se snažně přimlouval,
aby na památku dárek malý
uctivým těm lidem věnoval.

A když Pán zas svěřil moc mu svoji,
spěchá do statku pln radosti:
„Moc mám splniti vám přání trojí,
nuže zjevte mi své žádosti.“

Nepřemýšlí dlouho srdce chtivé;
také tuto brzy volilo:
selka dávno ždá co závistivé
sousedky by hodně zlobilo.

„Pane krávu mám, jíž rovno není,
a můj muž jí nechce zvonce přáť,
aby ze hlasného jeho znění
stáda mého chloubu bvlo znáť.“

„Zvučný zvon chci na hrdlo své krávy,
jehož nijak nelze sundati!“ —
A hle ze stáje už zvonec slávy
slyšeť plným zvukem cinkati.

Trne úžasem tu sedlák skoupý
a pln zlosti sobě zažádá:
„Ženo, kéž pak za ten kousek hloupý
hůl ta zajela ti na záda!“ —

A hle, nastojte, hůl jako divá
v ženu chutě jme se bušiti,
tak že má-li zůstati mu živa
třetího jest přání užiti.

„Povel ustati už v krutém trestu!“
Prosí Petra sedlák skroušený. —
Stalo se, a nazpět váží cestu
k Pánu Petr trpce zkoušený.

„Pane nebudu již odměn ždáti
za dobré já skutky od Tebe:
sám víš nejlépe co komu dáti
a co komu schovať pro nebe!“