Přeskočit na obsah

Patery knihy plodů básnických/Tristium Vindobona I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Tristium Vindobona I.
Autor: Josef Svatopluk Machar (A. Rousek)
Zdroj: Patery knihy plodů básnických
Online na Internet Archive
Vydáno: BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 397 - 398.
Licence: PD old 70

Tak už jsem viděl leto v skonu
v svém dobrovolném vyhnanství,
už podzim plný teskných tonů
a šedých mlh tím městem chví.

Vše jako u nás. Den tu za dnem
se táhne zvolna ospale,
a každý přijde s vlhkým chladnem
a nálady pln zoufalé.

Zřím oknem ven. A kapuc šedou
si nebe vtisklo na líci,
a šedé mlhy rubáš předou
po šedé, smutné ulici.

Tu a tam smutné tváře mihnou
za chvilkou v okně zavřeném,
a lidé, ulicí již tíhnou,
se zdají trpět těžkým snem.

Vše jako u nás. U nás!… kde to?
Jak podivně to zachví v ráz!
Vždyť jsem tam trávil ještě leto –
v tu stranu může byt to as!…

Jak, leto?… Ne, to už je déle,
už o pár hezkých roků dřív –
ba, zdá se mi tak nyní cele,
že nežil jsem tam jaktěživ…

A všecko to, ta místa známá,
ta Praha, moji přátelé,
i hradčanské to panorama,
i západy ty zardělé,

i tóny zvonů za večera
i kouzlo našich promenád,
pohledy, smích a slova sterá,
vše, co jsem měl tam tolik rád,

vše, co jsem žil, ta zima dlouhá,
i krásné, slunné podletí,
vše, vše jen pohádka je pouhá,
vše žije jen v mé paměti!…

A zas zřím živě kraj ten známý,
tu zamlženou dolinu,
v ní domy, řeku, věže, chrámy
od Žižkova až k Petřínu –

a mě to náhle teskně bodne,
a předtucha jde srdcem mým,
že Prahu víc, ni město rodné,
už nikdy, nikdy nespatřím!…

Eh, je to hloupost, říkám denně,
snad nemoc nervů v rozkvětě,
konečně zvyknu této změně,
jak zvyk' jsem všemu na světě.

Však co to platno!… Člověk splatí
teď sudbě svojí na vždycky,
nad čím se jindy usmívati
chtěl hrdopyšně, cynicky…

A chápe nyní v zadumání
zde pod cizími oblaky
to žhavé Odyssea přání
po mráčku kouře z Ithaky.…

(Ve Lumíru, 1890.)