Touha po jaru

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Touha po jaru
Podtitulek: Rozmluva otce se synem
Autor: Bedřich Peška
Zdroj: Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 109–112.
Licence: PD old 70

Syn

Kdy, ach, kdy se v naše doly
s novým Májem vrátí Vesna?
kdy zas slavík zašveholí
a kdy vstane kvítí ze sna?
Zima jest tak nesrdečná,
zarmucuje a nudívá;
proč tu není Vesna věčná,
a proč Léta nám ubývá?
Zima mrtvá — chmurná — chladná,
kvítí pod sněhem umírá;
za chumelic radost žádná,
smutně slunce z mračen zírá;
svítí mdle a slabě hřeje,
tak že mne již netěšívá:
kdy se Jaro rozesměje,
kdy se Vesna k nám podívá?
Teplý Březen k nám zavítal,
přestaly již zimné tísně,
na luhách modráček zkvítal
a pastoušek pěl již písně.
Blížila se Vesna s Májem —
žel té naděje předčasné!
Mráz dubnový zachvěl hájem
a popálil květy krásné.
Znovu zima chmurná — chladná;
kvítí pod sněhem umírá;
za chumelic radost žádná,
slunce zas tak smutně zírá!

Otec

Třeba, synu, bez stýskání
věčnou vůli Páně ctíti;
kdo nepoznal sněhův vání,
neuvidí Vesny kvítí.
Čekej! zimní chmůry minou,
jež tě naplnily steskem;
sluníčko se nad krajinou
usměje s teplejším bleskem.
Vesna v květnatém oděvu
přijde z dalekého kraje
v průvodu slavičích zpěvů
a oživí naše háje.
Luh, jejž sněhův rouška kryje,
dostane šat květinový,
celá příroda ožije
a ty uzříš zas svět nový.
Na čas jen přírody síla
v náruč zimy zem podala;
nebyla by Vesna milá,
kdyby bez změny trvala.
Třeba, synu, bez stýskání
věčnou vůli Páně ctíti;
kdo nepoznal sněhův vání,
neuvidí Vesny kvítí.

Kvítek

Synu, srdce tvé když cítí
života pramének živý
a když duch tvůj žádostivý
jme se čítat velká díla,
díla matky Přírody:
po koberci trav a kvítí,
pokud stačí tvoje síla,
kráčej dál pln lahody!
Synu, tobě třeba umět
i kvítečkův život cenit,
co je život porozumět,
pracovati a nelenit;
člověk roste, bují, zkvétá,
kvítek též je rád na světě,
každý čeká svého léta.
Kvítek dobré srdce mívá,
častokrát na hrobě kvete,
který jeho škůdce skrývá.
Kvítek dobrý skrytě vzdychá
a tichounké slzy pláče,
když vzpomíná na boháče,
jehož nelítostná pýcha
těm odnímá radost mnohou,
kteří bránit se nemohou.
Kvítek jest tvor dobrotivý,
lidu ze zisku neslouží,
zdobě zahrady a nivy
po odplatě nezatouží.
S ranní září se budívá,
vůni líbeznou rozsívá,
a to kvítek sám činívá,
ač ho nikdo neprosívá!