Tlustý a tenký

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tlustý a tenký
Autor: Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek: Толстый и тонкий
Zdroj: ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 61–64.
Licence: PD old 70
Překlad: Alois Drábek
Licence překlad: PD old 70

Na nádraží Nikolajevské dráhy setkali se dva přátelé: jeden tlustý, druhý tenký. Tlustý se byl právě na nádraží naobědval a mastné jeho rty leskly se jako zralé višně. Páchlo od něho cheresem a fler-d’oranžem. Tenký právě vyšel z vagonu a byl obtížen vaky, uzly a škatulemi. Z něho páchla uzenina a káva. Za jeho zády vyhlížela hubeňoučká ženština s dlouhou bradou — jeho žena, a vysoký gymnasista s přimhouřeným okem — jeho syn.

„Porfiriji!“ zvolal tlustý, spatřiv tenkého. „Jsi to ty? Můj holoubku! Jak dlouho jsme se neviděli!“

„Pro pána krále!“ podivil se tenký. „Míšo! Příteli z dětství! Kde jsi se tu vzal?“

Přátelé se třikrát políbili a upřeli druh na druha oči plné slz. Oba byli příjemně překvapeni.

„Můj milý!“ počal tenký, když se políbili. „Toho jsem se nenadál! Toť překvapení! No, podívej se na mne hezky! Jsem takový krasavec, jako jsem byl! Ach, ty bože! Nu, co ty děláš? Jsi bohat? Ženat? Já jsem, jak již vidíš... To jest moje žena, Luisa, rozená Vancenbachová... luteránka... A tu jest můj syn, Nafanail, žák třetí třídy. Nafaňo, přítel mého dětství. Studovali jsme spolu v gymnasium.“

Nafanail se trochu rozmyslil a smekl čapku.

„Pamatuješ se, jak tě škádlili? Tebe nazývali Herostratem, protože jsi papiroskou propálil úřední knížku, a mě Efialtem, protože jsem se rád hašteřil. Krásné... Byli jsme dětmi! Neboj se, Nafaňo! Pojď k němu blíže... Tu jest moje žena, rozená Vancenbachová... luteránka.“

Nafanail, trochu se rozmysliv, schoval se za zády otce.

„Nu, jak se máš, příteli?“ tázal se tlustý, nadšeně patře na druha. „Sloužíš někde? Dosáhl jsi něčeho?“

„Sloužím, můj milý! Jsem již druhý rok koležským assesorem i Stanislava mám. Služné je špatné... nu, co naplat! Žena vyučuje hudbě, a já dělám privátně ze dřeva tobolky na doutníky. Znamenité tobolky! Prodávám kus po rublu. Koupí-li někdo deset kusů, rozumíš, slevuje se mu. Tak se protloukáme. Sloužil jsem v departamentě, a nyní jsem přeložen sem jako přednosta téže správy... Budu sloužit zde. Nu, a jak ty? Jsi již státním radou? A?“

„Ne, můj milý, musíš výše! Dosloužil jsem již do tajného rady... Mám dvě hvězdy.“

Tenký najednou zbledl, zkoprněl, ale brzy se jeho obličej zkřivil na všecky strany v nejširším úsměvu; zdálo se, že z něho a z očí srší jiskry. Zježil se, shrběl a sehnul se... Vaky jeho, uzle, škatule se zježily, svraštěly... Dlouhá brada jeho ženy stala se ještě delší; Nafanail se vzpřímil a zapnul všecky knoflíky svého kabátu...

„Já, vaše excellence... Velice mě těší! Možno říci, přítel z dětství a najednou se objevil takovým velmožem! Chi, chi!“

„Nu, dosti!“ zamračil se tlustý. „K čemu ten tón? Jsme spolu přátelé z dětství, nač to vynášení hodnosti!“

„Odpusťte... Co vám napadá...“ zachichikal se tenký, ještě více se ježe.

„Prosím o milostivou pozornost vaší excellence... ve způsobě živitelné vláhy... Tu jest, vaše excellence, můj syn Nafanail... žena Luisa, luteránka, nějakým způsobem...“

Tlustý chtěl cosi namítnouti, ale v obličeji tenkého bylo vepsáno tolik úcty, sladkosti a ponížené kyselosti, že tajnému radovi přišlo nevolno. Odvrátil se od tenkého a podal mu na rozloučenou ruku.

Tenký stiskl tři prsty, poklonil se celým trupem a zachichital, jako Číňan: „chi, chi, chi.“ Žena se usmála. Nafanail šoupl nohou a upustil furážku. Všickni tři byli příjemně zkoprnělí.