Poesie (Asnyk)/Thamyris

Poesie (Asnyk)
Epaminondas	Thamyris	Chór Oceanid

Údaje o textu
Titulek:	Thamyris
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 53–58. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Jde cestou slepý kmet, jejž hošík vzpírá, vede
a chvějný řídí krok. Cár s beder starce splývá,
nach, purpur zvetšelý, leč na skráni má bledé
diadem ze zlata. Níž dlouhá brada sivá,
tvář vážná, v níž teď zřít jen plno smutku, mraku,
a mrtvě hledí zrak, jenž dávno zhasl v pláči.

To královský jak zjev, leč v hadrech ubožáků,
o chlapce podepřen dál trudně k předu kráčí.
Již dlouho přešli pouť. Tu kmet, už blízký skonu,
a těžce žití jho let vleka vichřicemi,
na vrchol posvátný se dal vést Helikonu,
by rozloučil se tam již s nebesy i zemí.

Však cestou často láj k nim drala se jak hloží,
je obklopila v ráz a rouhala se kmetu,
řkouc: „Hle, toť Thamyris, jenž lidem soudy boží
zvěstoval, řka, že zas věk zlatý vrátí světu!
Ten, který do světa vrh’ věštby nepravdivé,
chtěl miláčkem být Mús, božského poslem slova,
jenž králem, věštcem byl — až jej pak nebe mstivé
změnilo v žebráka a slepce bez domova!“

Leč v klidném poutníku již hněvu neprobudí
již zvědavosť a škleb slov trpkých kalnou pěnou:
již lhostejný mu křik a posměch v lidské hrudi,
a v další zase pouť jde s hlavou nachýlenou.

Tak zvolna minuli již zalidněné nivy,
též stráně lesnaté a zašli do pohoří,
přes sluje, propasti se brali tam, kde divý
a příkrý vrchol sám se do blankytu noří.
Pod stěnou žulovou, kde rozryté skal štíty
se klenou v jeskyni a tvoří chrámu síně,
hle, proudem křišťálu zdroj perlí se ven hbitý
a zpěvem lahodným dál šumí po výšině.
Kmet rychle nad zřídlo již došel trýskající
a chlapci děl, by sám zpět k domovu za pílil.
Pak, zůstav samoten, tam klekl, bledou lící
nad pramen vířivý se níže k vodám schýlil
a takto smutně děl:
                               „Ó Músy, smrť má blízka!
Můj život prchá již, noc peruť sklání hebkou,
kmet slabý přicházím, kde svatý zdroj váš trýská —
jsa děckem, vždyť já vás zřel svojí nad kolébkou!
Ó sestry nezvadlé vy slávy, krásy, vnady!
Zas k sobě přitulte mne v losů divé tísni,
jak tehdá, na svůj klín když braly jste mne rády
a mlékem nadšených mne krmívaly písní!
Poslední nespořte mi útěch na té zemi!
Noc černou, duše má v níž ztápí se a brodí,
zjasněte paprsky mi nad mohylou všemi,
bych odplul pokojně již na mrtvých pryč lodi.
Co pochybnosti hlod, ať nezvím v středu zkázy,
ať věřím v to, co dřív mi svitlo v žití bludy,
ať po všech bouřích duch můj smuten neodchází,
mně, všechno že jen byl den strastí hluchý, chudý!
Byť, sveden přeludy své zemské marné pýchy
jsem nedbal, od vás jen že nadšení mám slova,
a v dumě prorocké vám chtěl se rovnat lichý,
v tajemství patře, jež mrak budoucnosti chová,
již dosti trestán jsem byl mukou žití druhou
z vin srdce, z kteréhož se víra zdrojem prýští —
vždyť vašich zvěstí, dum já věrným byl vždy sluhou,
mdlé veda lidstvo jen vždy k harmonii příští!

Vy jste mi odkryly tu lepší světa půli,
jež války nad vřavou přec pohodou vlá jasnou,
zřít daly v červánky, jež věčnou, svatou vůlí
budoucnosť rozžehnou a nikdy nepohasnou.
Já vašich dalekým zpit melodií echem
jsem do strun loutny své je vkládal každou chvíli,
osvěživ mroucí hruď vždy útěchou a vzdechem:
kdož smutni jsou, vždy těm zvuk mojí písně kvílí!

Leč marně příchod jsem pak bohů světlých hlásal,
a zvěstoval, že věk zas blaha přijde zlatý,
jenž nebes klid a mír by v lidské žití střásal
a laurem ctnosti kvet’ a lásky nad vše ztráty.
Též marně lepší v hruď jsem tužby štěpil lidu
a často s písní svou stál v čele ubožáků,
jich srdce sílil, v čin je rozněcoval z klidu,
cíl vyšší, zářnější jich ukazuje zraku.
Věk zlatý nepřišel a není žádné změny
ve psotách života: vše tak, jak bylo dříve,
kde moc, tam násilí, šly s útiskem vždy steny,
dál v lidstvu vládl svár, hlod nenávisti divé.
Vždy tytéž pohromy a zločiny a bědy
jak články jednoho se řetězu jím táhly;
touž vezdy pochodní svit vášní planul bledý,
táž noc vlá v hlubinách, jíž květy štěstí spráhly,
až dav, jenž těžkou hnán slot cestou, v ní se ztrudil
a štěstí žádaje, dál hřímal v nečinnosti,
mne nařkl, klamnou v něm že naději jsem vzbudil,
a sám tak zdrojem byl všech jeho útrap, zlostí.
Ti, kteří o divu jen snili posud snadném,
v zápalu prchavém, než znikl opět v kalu,
mne štvali posměchem a zhrdou v slově chladném,
a věčným klnuli též světlům idealu.
Žal oslepil je tak, že v šílenství pak všude
jen klamem zvali moc, jež vaším duchem zkvetla,
jí rouhali se jen, že prý jim lépe bude,
když zdusí v ňadrech svých ta všecka boží světla.

Tak s písní, žádného jež echa neprobouzí,
jsa znectěn potupou a útržky, běd mrazem,
opuštěn od lidí i bohů, zbyl jsem v nouzi,
a purpur královský mi s ramen spadl na zem.
V té nejistotě se i budoucnosť mi ztměla,
duch věští opustil má ňadra, zapad’ v mraky:
za nocí, v niž kles’ duch, noc také přišla těla —
bohové závistní mé uzavřeli zraky.
Tak nebe ztvrdilo ten ortel, jehož spáry
v hruď smělou drzého se vetkly svatokrádce;
já do vyhnanství šel, já žebrák slepý, starý,
jenž svého národa jsem věštec byl i vládce!
Dnes přicházím zas k vám, když smrť mé pouti kyne,
by žití pohádku jste luštily a zmaru:
proč, když tak všecko zde jak marný sen již hyne,
stesk, touha vede nás přec k idealů žáru?
Proč odkrýváte nám jen skrytě lesk své krásy?
Proč duší chvějete, když probuzena ze sna,
a v ňadra štípíte nám chtíč a tužeb hlasy,
když nikdy splnění v ně neblýskne zář plesná?
Neb jestli nadšení, jež střeží nás a vodí,
jak věřil jsem a snil, jen přelud není hledu,
leč z bludů všech a muk vždy lidstvo vysvobodí
a směrem vytčeným je rve a pudí k předu,
ó rcete, sklamání proč stálé sen mi ruší,
a jednu po druhé proč ztrácím hvězdu bílou?
Proč míru, pohody já zaslíbené v duši
se nedočkav, teď sám dlím smuten nad mohylou?“

Kmet ztichl — k blankytu své k prosbě zvedl ruce,
jak nebes dosíci by jimi chtěl z té bědy,
on božstva nezřená tu smířit hledá v muce,
by dali odpověď mu v žití naposledy.
Tak klečel, ozářen jsa slunce zlatem celý,
jež teplý světla pruh mu vrhlo v bledou líci,
a strhnout snažil se svých očí závoj ztmělý,
by ještě jednou zřel den jasný, v kráse snící.
Sluch napjal toužebný v té svaté vůkol tiši
a chytal každičký dech světů, všecky hlásky
v čekání teskném, zdaž v nich přece neuslyší
zvuk luzných nadějí, zpěv útěchy neb lásky!

Tak v tiché tužbě když jak socha stanul živá,
zdá se mu, v nádheře že božské záře všady
mha černá, prchajíc, již zraku odekrývá
zjev dívčích postav, jenž pln nesmrtelné vnady.
Mní, melodický hlas že větřík mu již nosí,
jenž mírem nebeským hruď plní v roztoužení,
jak tiché krůpěje když padající rosy
zem občerstvují, žár již pálil celodenní.

A hle, zří snášeti se na paprsku zlatém
ten hlouček zářící, jenž před mnoha kdys lety
jej unes’ od země a stínu k nebi chvatem
a lepší, jasnější mu ukázal tam světy.
Zas vlna souzvuku a světla skráň mu líbá,
Zas tajně důvěra mu srdce blaží nová,
zas nebešťanek sbor se věncem k němu shýbá
a na stesk jeho, žal, v ta odpovídá slova:

„Ó nevděčný! Jak smíš k nám vznášet stesky svoje
za milosť, kterou vždy jsme hojně slali k tobě?
Nám vyčítati chceš své duše nepokoje,
bez světla božského jež bloudí v temna hrobě?
Zdaž tak tě úpadek tvých zhnětl snů a moci,
zdaž strastí okamžik tak bázeň tvoji množí,
teď v žití záhadách že temnou bloudíš nocí
a kletbu v myšlenky sled vrháš věčné, boží?

Řád světa měříte vy smrtelní a štěstí
jen mírou vlastních dnů a náhle, v okamžiku
vše chcete zříti růst a rozpučet a kvésti,
v zem teprv bohové kde zrno vrhli vzniku.
Když vám svit myšlenky jich láska zjeví smělý,
cíl jistý ukáže, kam třeba nésti sebe,
vy rukou schvátit jej v té chvíli byste chtěli,
a nedosáhše ho — svou kletbu hřmíte v nebe!
Vám nelze pochopit, že idealu hvězdy,
jež v dáli nad hlavou vám svítí předaleky,
jsou věčnou kořistí, jíž nestihnete vezdy
a jen k ní blížit se vám třeba celé věky!
Však dokonalosť přec váš úděl pravý není,
ne triumf bez proměn, ne blaženost jen pouhá,
leč postup, k předu jejž rve žádosť závodění
a věčná pravdy též a dobra, krásy touha.
To poklad, nejvyšší jenž štěstí vaše v žití,
jenž zlatí cestu vám, kde prohlubně a stíny:
s ním proti osudu vám odvážně lze jíti,
jím nikdy nezhyne váš cíl ni vaše činy.
Ty jestli sobectvím neb šalbou pýchy zchvácen
jsi chtěl zřít za živa své dílo dovršené,
číš pak jsi sklamání pít musil utrmácen
a zoufat, s tebou v ráz že vše se k zhoubě žene!
Leč jestli v úpadu a studu, klamu srázy
tě drtí strach, co dál teď světa losem bude,
o pravdě věštby tvé když pochybnosť tě mrazí
a stálosť lidských běd tě žalem plní všude:
ó smrtelníku, vstaň! Cíl, věčně jenž vám svítá
mhou budoucnosti v dál, jen přelud není krásy:
ne marně naděje vám zřídlo nebe skytá
a touhy světlé žár, jíž nikdo neuhasí.

Tak v letu věků všech, změn stálých za převratu
svět božských paprsků vždy béře víc i tepla,
a to, co dříve snem se zdálo, v divém chvatu
v nezbornou skutečnosť pak změní se a vzeplá!

Čas přijde, kdy vše to, co předvídal jsi věště,
a co jak marný sen mrak nyní ukryl tmavý,
zas po tvé smrti v den pak z mrtvých vstane ještě
a na skráň připne si květ nevadnoucí slávy.

Čas přijde, mrtvá teď kdy píseň tvá a hluchá
svět mladý osvěží snů idealných manou,
a triumf posmrtný tvé touhy, tvého ducha
ti bude odměnou muk žití svrchovanou!“