Tajemství země

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tajemství země
Autor: Augustin Eugen Mužík
Zdroj: Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 90–91.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
V jiné verzi báseň vyšla ve sbírce Hymny a vzdechy (1892)

Když rolník půdu svou tím těžkým rádlem sdírá
a brázdu hluboko jí v celé tělo ryje,
tu bolesť nesmírná jí matku zemi svírá,
jak člověka, kdy nůž mu v prsa ránu vbije.

Neb neví, proč a nač ta útrapa se děje.
A v píseň oráče, jenž pohání své voly,
zní země mlčení jak protest beznaděje,
jak mrtvých ston a vzlyk, jenž v nitru tajně bolí.

Ví, přišla hodina, kdy hruď tu, bohem setou,
zlý nehet rozdrásá a cévy drze chopí
a z rány kořeny pak vyrve rukou kletou
a z práce přírody tam nenechá ni stopy.

A každé dotknutí se nohou oráčovou
jí vznítí jeden nerv, jenž ku srdci až sáhne,
a hroudy rozbité jsou údy, v krví plovou…
Tuť touha odvety tou černou zemí práhne!

Jak číhá ona pak, by v propasť chytla svoji
tu patu člověka, jak jeho nohy naví
zde jílu bařinou, tam balvanů zas roji,
„Buď séme neplodno!“ bol její kině žhavý.

A v křeči smrtelné jak šelma zatvrzelá
tu leží bez hnutí. A náhle padnou na ni
tři drobné krůpěje — toť s oráčova čela
byl potu smutný znoj a slza z jeho štkání.

A tři ty krůpěje jak svatá kněze voda
vše duchy nečisté hned zapudí z té země,
na bolesť nemní víc, jež do duše ji hlodá,
ba v mukách usměje se náhle ona jemně.

Tu v duši její zlé — ne, pouze zarmoucené —
se náhle zvrací hněv již v klidné žilobití
a v prsa k člověku se jí pak soucit vklene
a ona odhodlá se, vše mu odpustiti.

Mateřskou náručí hned pojme cizí setbu,
svým teplem živí ji a krví těla pojí
a to, proč před chvílí hněv měla jen a kletbu,
teď mlékem mateřským a spánkem mile kojí.

A zjařen nadějí se vrací oráč domů,
tam žena do loktů mu klade drobné dítě.
Tam pěje červenka ve síti starých stromů,
a vlídný, modrý dým se ve vzduch ztrácí skrytě.

A bůžek domácí se chechtá, stajen v koutě,
na malou kolébku svit zlatý slunce věsí,
ráj starý vězněm tu je ve objetí poutě
a z dáli zvědavě sem hledí modré lesy…

A venku obilí si mladé bujně hraje,
má zemi — matku svou, a slunce — svého boha,
déšť vlásky omývá a vánek jimi vlaje
a hymnou velebnou zní tvoření ta sloha.

Vše kypí, plá a vře a zraje v tichém plese,
a vůně hluboká tu do výše se ztrácí
jak oběť tajemná, již země nebi nese
za hříchy člověka, za jeho znoj a práci.