Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého, I. díl/Hrob svatého Václava

Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého, I. díl Antonín Podlaha
Anthropologické vyšetření ostatků sv. Václava	Hrob svatého Václava	O zbroji sv. Václava

Údaje o textu
Titulek:	Hrob svatého Václava
Autor:	Antonín Podlaha
Zdroj:	Svatováclavský sborník na památku 1000. výročí smrti knížete Václava svatého. Díl I – Kníže Václav svatý a jeho doba.
Vydáno:	Praha : Národní výbor na oslavu svatováclavského tisíciletí, 1934
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Svatý Václav

T

ělo sv. Václava přeneseno bylo tři léta po zavraždění jeho ze Staré Boleslavi na hrad Pražský, tedy asi r. 932.^[1]

Tehdáž uloženo bylo v prvotním kostele sv. Víta, románské rotundě samým sv. Václavem zbudované. Když pak v XI. stol. zbudována byla větší románská basilika, přeneseno bylo do kaple, jež tu ke cti světcově byla zřízena. Kaple ta byla nepochybně při jižní straně východního choru zmíněné basiliky, a jak se podobá, právě v těch místech, kde také nynější kaple Svatováclavská stojí, ač osa starší oné kaple nespadala v jedno s osou kaple nynější, jelikož z románských pozůstatků západního choru někdejší románské basiliky, jež r. 1877 byly odkryty, bylo patrno, že osa basiliky odchylovala se o 10½ stupňův od osy kostela nynějšího.^[2]

V kapli románské basiliky odpočívalo tělo sv. Václava ve hrobě, jenž zdoben býval drahocennými pokrývkami. O nádhernou výzdobu jeho jal se starati mladistvý kralevic Karel, jenž r. 1333 se stal správcem země české. Počátek učinil darem neobyčejně bohatým: dal zhotoviti k okrase hrobu sochy dvanácti apoštolů ze stříbra nákladem 500 hřiven, k čemuž sám ze svého přispěl 200 hřivnami; ostatek sebrán byl na dobrovolných darech. Pohříchu však otec jeho Jan, jsa neustále v peněžní tísni, neušetřil ani tohoto daru svého syna: vzal je r. 1336 a dal věřitelům svým v zástavu.^[3] Později však litoval svého činu a hleděl jej napraviti darem neobyčejně skvělým. Ustanovil r. 1341, aby veškery stříbrné doly v Čechách odváděly kapitule sv. Víta v Praze desátek z důchodů, jež komoře královské dávati byly povinny. Z toho měly býti především zbudovány nádherné hroby sv. Václava a sv. Vojtěcha se stříbrnými deskami, pozlacenými sochami, kamejemi a drahokamy.

Ještě kralevicem jsa dal Karel zhotoviti r. 1346 novou korunu královskou a ustanovil, že má spočívati neustále na lebce sv. Václava a toliko ke korunovaci měla býti snímána, ale ještě téhož dne měla býti zase na lebku sv. Václava vsazena. Lebku sv. Václava dal obložiti ryzím zlatem. Již v inventáři chrámu Svatovítského z r. 1354 se čte »Kterážto (hlava sv. Václava) obložena jest ryzím zlatem od nejjasnějšího pána našeho Karla«,^[4] kdežto Beneš z Weitmile teprve k r. 1358 připomíná: »Téhož roku císař pán, chovaje zvláštní úctu k svatému Václavu, přednímu ochránci a pomocníku svému, obložil hlavu světcovu ryzím zlatem«.^[5] Jest tedy za to míti, že se tak stalo již před r. 1354, nepochybně již r. 1346, kdy zhotovena byla nová koruna. Tehdáž byla lebka sv. Václava nepochybně z hrobu vyňata a v pokladnici chrámové spolu s korunou zmíněnou chována.

Někdy v letech 1346—1348 byly snad i ostatní ostatky sv. Václava z hrobu vyňaty a vloženy do tumby, to jest do dřevěné domečkovité schránky, jež byla pak postupně nádherně ozdobována. Inventář z r. 1355 zmiňuje se o ní slovy: »Tumba blahosl. Václava v kapli jeho s tělem jeho«.^[6]

Již v prvých letech svého panování věnoval Karel IV. na ozdobu hrobu sv. Václava dvě dřevěné desky, ozdobené přebohatě kamejemi, drahokamy, perlami a zlatými plátky. Desky ty inventář z r. 1354 uvádí slovy: »Dvě desky dřevěné, jedna pokrytá různými kamejemi a zlatými plíšky, a jiná nově započatá«;^[7] inventář pak z roku 1355 líčí je zevrubněji. Inventář z roku 1354 také, že na ozdobu hrobu sv. Václava darována byla koruna zlatá s kamejemi, jež byla náležela královně Anně Falcké.^[8]

Postupem času vyzdobována byla tumba sv. Václava zvláště štědrostí Karlovou vždy nádherněji; neustále nové ozdoby byly na ni upevňovány, až skvěla se přepychem nevídaným.

Beneš z Weitmile zmiňuje se o ní k r. 1358 takto: »(Karel) dal mu (sv. Václavu) zhotoviti tumbu z ryzího zlata, ozdobil ji drahocennými kamejemi a drahokamy a okrášlil ji tak, že podobné tumby v jiných světa končinách se nenalezne«.^{[9][red 1]} Kronikář mohl s jakousi nadsázkou říci, že tumba sv. Václava byla zhotovena z »ryzího zlata«, poněvadž drahocennými kovovými ozdobami cele byla obložena.

Když nová, nynější kaple sv. Václava r. 1366 byla dostavěna, přenesena byla tato tumba na oltář v ní zřízený. Oltář ten spolu s kaplí konsekroval r. 1367 dne 30. listopadu arcibiskup Jan Očko z Vlašimě u přítomnosti tří biskupů, vložil do oltářního sepulchra olovněnou krabičku s malými částečkami ostatků sv. Václava a listinu tohoto znění: »Leta Páně 1367 posledního dne měsíce listopadu, pontifikátu svatého v Kristu otce a pána Urbana papeže V. léta šestého, když nejjasnější a nepřemožitelný kníže a pán Karel, římský císař, vždy vznešený^[10] a jasný král český šťastně vládl a panoval, ctihodný v Kristu otec a pán pan Jan, druhý arcibiskup Pražský a apoštolské Stolice legát, tento oltář a tuto kapli ke cti slavného mučedníka sv. Václava pomocí milosti Ducha sv. konsekroval, za přítomnosti důstojných v Kristu otcův a pánův Petra, biskupa Churského, Lamperta Špýrského a Jindřicha Naumburského, a v této krabičce uložil ostatky sv. Václava. Oltář sám zasvěcen ke cti sv. Václava Muč.«^[11]

V inventáři chrámu Svatovítského z r. 1387 zachoval se zevrubný popis tumby sv. Václava. Tvar její byl, jak již řečeno, domečkovitý, t. j. byla to obdélníková hranolová skříň se stříškovitým víkem. Čelní strana tumby (»caput tumbae«) byla ozdobena takto: Dole vedle sebe byla poprsí Karla IV. a manželky jeho, vyřezaná vypukle v sardonyxech se skvostnými korunkami zlatými, posázenými perlami a drahokamy. Nad nimi uprostřed byla polovypuklá soška sv. Václava, držící v pravici kopí s praporcem, na němž byla orlice, a v levici štít se lvem z perel. Konsolu této sošky tvořila koruna posázená rubíny, safíry a perlami. Kyrys sv. Václava ozdoben byl kamejemi a na prsou skvostným monile. Hlava sošky korunována byla korunou, posázenou drahokamy a perlami. Nejvýše byla v oblacích ruka Kristova dolů vztažená mezi dvěma anděly. Prostřední prst ruky té okrášlen byl prstenem, s dosti velikým démantem, a lem rukávu ozdoben byl skvostně kamejemi. Nad rukou v hořejší části tumby byl prsten a nad ním na vrcholu tumby veliký smaragd a skvostné monile s lidskou hlavou uprostřed. Od vrcholu táhla se po hranách trojitá řada kamejí. Mimo to byla plocha mezi zmíněnými polovypuklinami posázena hojně skvostnými moniliemi. Nejníže na čelní straně bylo pět křížkův ozdobených perlami a kamejemi. Čelní tato strana obrácena byla nepochybně k východu.

Oslňující byla podélná strana tumby, obrácená nepochybně k severu, tedy proti vchodu do kaple z kostela. Byla pokryta osmnácti skvostnými deskami, z nichž každá o sobě byla uměleckým dílem. Desky tyto byly umístěny po třech řadách nad sebou. V první, nejhořejší řadě byly tyto desky s polovypuklinami: 1. sv. Pavel, 2. sv. Petr, 3. trůnící Kristus a v rozích čtyři svatí evangelisté (byla to zlatá deska plenáře, upevněná na tumbu sv. Václava asi r. 1365), 4. Panna Maria, po jejíž pravici byla zasazena křišťálová schránka s vlasy P. Marie, 5. skvostná deskovitá schránka, která původně pro zlomek známého rukopisu, domnělého autografu evangelia sv. Marka, byla zhotovena; v hořejší části její byla polovypuklina sv. Marka a pod ní polovypukliny císaře a jakéhosi biskupa (snad patriarchy Akvilejského Mikuláše); tato deskovitá schránka neboli »plenář« upevněna byla na tumbu asi r. 1365, 6. deska, na níž byly polovypukliny ostatních tří evangelistů: sv. Lukáše, Matouše a Jana. V pořadí druhém byly desky s těmito reliefy: 1. sv. Vít, 2. sv. Vojtěch, 3. sv. Václav, 4. zlatý kříž mezi dvěma anděly, 5. sv. Lidmila, 6. sv. pět bratří. V pořadí třetím: 1. mučednická smrt sv. Víta, 2. umučení sv. Vojtěcha, 3. mučednická smrt sv. Václava, 4. na desce této upevněna relikvie jesliček Páně, 5. umučení sv. Lidmily, 6. umučení sv. pěti bratří. Nad nejhořejší řadou byl pás ozdobený zlatým srdcem (nad tabulí sv. Pavla) a řadou monilií. Tumba pokryta byla dvojím víkem: vodorovným a stříškovým. Na okraji víka vodorovného bylo 45 různých kamejí a malý zlatý křížek. Při dolejším okraji víka stříškovitého byly polovypuklé obrazy tří biskupů (Arnošta, Alberta ze Šternberka a Jana z Lucemburka, biskupa štrasburského) a šesti velmožů, vesměs s příslušnými znaky. Ostatek byl pokryt prostými pláty zlatými. Druhá užší strana tumby naproti straně čelní, jakož i druhá podélná strana k jižní zdi kaple obrácená byly bez ozdoby; snad jen zlatými pláty byly pokryty.

Přibližně možno i rozměry tumby svatováclavské stanoviti. Známeť přibližné rozměry plenáře sv. Marka, jelikož rukopis sám se nám dochoval a měří 24˙5×29˙5 cm; plenář tedy měl asi rozměry 25×30 cm. Předpokládáme-li, že ostatní desky co do rozměrů byly stejny, obdržíme délku podélné strany tumby asi 150 cm a výšku 90 cm.^[12]

Roku 1371 byla tumba opravována; na opravu tu určeno bylo 72 zlatých (t. j. dukátů). Z toho dáno bylo Jindřichovi zlatníku 38 zlatých (dukátů).^[13]

Když kníže Jan Zhořelecký, chtěje vybaviti bratra svého krále Václava ze zajetí vzbouřivších se pánů, ke konci června r. 1394 Prahu obsadil, dal dne 1. července v předvečer navštívení Panny Marie olámati s tumby sv. Václava drahocenné skvosty, chtěje nepochybně užíti jich k úhradě výloh válečných. Když však nad skutkem tím všecko obyvatelstvo pražské zle se horšilo, rozmysliv se jinak, dal je zase neporušené na tumbu upevniti. Potom ve svátek Nanebevzetí Panny Marie popřán byl všemu lidu přístup k tumbě, aby se každý mohl přesvědčiti, že nic nechybí. I obrátilo se zlořečení lidu v dobrořečení.^[14]

Ku přání vznešených hostů bývala tumba častěji otevírána, aby se mohli podívati na ostatky sv. dědice českého. Tak o vánocích téhož roku 1394 otevřena byla na žádost strýce královnina, bavorského vévody Štěpána, jenž tehdy v Praze hostem byl, roku pak následujícího na rozkaz kapitulního děkana ku přání kancléře krále uherského. Při odstraňování víka spadávaly obyčejně s něho některé menší ozdoby dovnitř tumby, kdež pak při otevírání následujícím byly nalézány. Tak na př. když o vánocích r. 1394 tumba byla otevřena, nalezen byl v ní úlomek berly figurky představující biskupa štrasburského; když pak r. 1395 byla otevřena, nalezen byl tam drahokam i s lůžkem.^[15]

Král Zikmund po korunovaci své r. 1420 dne 28. července, když mnozí se na něm důtklivě dožadovali vyplacení žoldu, vzal k tomu účelu značnou část pokladu Svatovítského, a také i největší díl drahocenného obložení tumby sv. Václava. Sliboval sice Zikmund, že až Bůh popřeje mu zase štěstí, nahradí to vše mnohem skvostněji, ale k vyplnění toho slibu pohříchu nikdy nedošlo. Z drahocenného onoho obložení zbyly jen čtyři desky se strany boční a skvostná ona část zdobivší čelo tumby. Skrovný tento zbytek odvezen byl s valnou částí zbylých skvostů chrámových třetího dne po neblahém onom oloupení, dne 30. července 1420, na hrad Karlštejn. Ale když obhájcům hradu proti obléhajícím husitům nedostávalo se peněz, sáhli na poklady, jež jejich ochraně byly svěřeny, a vzali mimo jiné i onu skvostnou čelní část tumby Svatováclavské; získali tím zlata více než 33 hřiven, se dvou desek plenářových, jež bývaly upevněny na tumbě té, sňali zlata 1 hřivnu.^[16]

VIII.
Hrob a oltář sv. Václava. Pohled do otevřené dutiny oltářní se strany západní. Na dně zbytky schránky z r. 1671, vlevo čelní strana gotického relikviáře domečkového.

Tak vzala za své výzdoba tumby sv. Václava, jež byla nesmírné ceny umělecké i hmotné. Na oltáři zbyla již jen holá schránka, jež zdobena byla pak aspoň pokrývkami z pěkných látek.

Jak se zdá, byl zbylý malý domečkovitý relikviář uložen do dutiny kamenné nějaké schránky stojící na oltáři (snad v kamenném podstavci bývalé skvostné tumby), jež pokryta byla kamennou deskou. Tím ochráněny byly ostatky před zkázou v soudném požáru velechrámu Svatovítského r. 1541. Hájek ve svém vylíčení tohoto požáru nadepsaném »O nešťastné příhodě, kteráž se stala skrze oheň v Menším Městě, na Hradě Pražském i na Hradčanech« píše: »V kapli svatého Václava přední dvéře z kostela zůstaly bez porušení, ale oheň, když krov na též kapli hořel, padal děrami skrze sklep (= klenutí), kdež praporce visívaly, a tak zapálila se kaple vnitř, a dvéře, kteréž jsou zadní od kostela velikého blíž k síni kostelní, kteráž jest na poledne, ty shořely, dřevo neb prkna toliko; železné dvéře, kteréž na dřevěných byly, ty jsou toliko zůstaly. Také i hrob sv. Václava, což na něm bylo od dřeva, i čímž přikryt byl, to shořelo; sám kámen spodní, v kterémž leží tělo blahoslaveného knížete, zůstal; i to tělo svaté, jakž bylo před ohněm, bez porušení zůstalo. Na oltáři za hrobem sv. Václava stála tabulka; v té po spodku lišta shořela, ale ubrusy, čímž oltář byl přikryt, ty neshořely. Jaspisové, kteříž byli v stěnách pulerovaní, v též kapli sv. Václava, těm nic neškodí. Almárka s mřížemi železnými, v kteréž byla Svátost Velebná Těla Pána Krista, ta zůstala bez porušení. Svícen mosazný výborným dílem, kterýž jsou dali sladovníci Pražští na svůj náklad udělati, ten také zůstal v své celosti.«^[17]

Přešlo několik věků; vlast naše přestála hrozné svízele války třicetileté. Konečně nadešly doby klidnější. Ve druhé polovici století XVII., v době vlastimilovných kněží Balbína a Pešiny, seděl na arcibiskupském stolci Pražském šlechetný a obětavý biskup Matouš Ferdinand Sobek (Zoubek) z Bilenberka. Byl vroucím ctitelem sv. Václava a těžce nesl, že náhrobek jeho jest tak prostý. I dal r. 1671 mensu původního oltáře gotického obložiti mramorem.^[18] Na počátku října téhož roku přivezeny byly součásti obložení toho z bílého a červeného mramoru. Dne 7. října otevřena byla schránka (»sepulchrum«) patrně na oltáři stojící a nalezena v ní skřínka s ostatky sv. Václava (»apertum est sepulchrum ejusdem s. martyris et patroni nostri, repertaque est in illo cistula cum reliquiis sancti ejusdem« [»otevřen byl hrob téhož sv. mučedníka a patrona našeho, i nalezena v něm skřínka s ostatky téhož svatého«]). Skřínka ta vložena byla do větší, k tomu účelu připravené truhlice dřevěné. Ježto po vložení oné skřínky zbývalo v truhlici ještě dosti místa, přidány byly, aby byla plnější (»ut cista plenior esset«), ještě jiné ostatky. Ve zprávě u Berghauera otištěné uvádí je Pešina takto: »Mezi nimi byly: Posvátný prach a kosti sv. Lazara z Bethanie, přinesené Karlem IV. z Mantovy r. 1370, v hedvábném sáčku shromážděné a zapečetěné. Část lebky sv. Ananiáše, jenž Saula (sv. Pavla) pokřtil. Sv. Klementa Muč. papeže a sv. Blažeje Muč. značné kusy«.^[19] Ve svém spisu »Phosphorus septicornis« v oddíle nadepsaném »SS. reliquiarum, quae in s. metrop. Prag. D. Viti Ecclesia pie asservantur, diarium, sive index mensem et diem, in quem illarum veneratio per annum recurrit, ostendens« zmiňuje se o nich na příslušných místech takto: 1. na str. 523 při 17. prosinci: »Sv. Lazara… Jest také sáček hedvábný, naplněný posvátným popelem a kousky kostí, se starým nápisem: ‚Svatého Lazara kosti a prach, přinesené nejjasnějším pánem Karlem, králem Římským a Českým‛. Sáček ten jsem přiložil roku 1671 dne 7. října k ostatkům sv. Václava, při obnově jeho mausolea«;^[20] 2. na str. 503 kde dni 25. ledna: »Sv. Ananiáše, jenž pokřtil Saula, část lebky, uložená ode mne r. 1671 dne 7. října spolu s jinými ostatky do tumby sv. Václava«;^[21] 3. str. 522 ke dni 22. listopadu: »Sv. Klementa Papeže Muč…. kousek větší než prostřední prst, přiložený k ostatkům sv. Václava r. 1671 dne 7. října«;^[22] 4. str. 503 ke dni 3. února: »Sv. Blažeje Bisk. a Muč. značný kus, jejž r. 1131 přinesl pražský biskup Menhard z Asie, vraceje se z Jerusalema; uložený mnou do tumby sv. Václava r. 1671 dne 7. října«.^[23]

Dne 12. října 1671 počato bylo s pracemi na mausoleu, t. j. s osazováním mramorových desek. Především byl odstraněn se staré mensy vrchní kámen; pod ním nalezena byla olověná krabička s menšími ostatky sv. Václava, kterou byl arcibiskup Jan Očko z Vlašimě při konsekraci oltáře r. 1367 do něho vložil, spolu s listinou výše uvedenou. Listina ta byla tehdáž ještě dobře zachovaná a čitelná; Pešina zachoval nám ve své zprávě její znění, které jsme podle něho výše byli podali. Pečeť arcibiskupova u listiny té byla tehdáž rovněž nalezena neporušena; Pešina podává zevrubný její popis. Když byl uvedl znění listiny, pokračuje takto: »To psáno jest na listu pergamenovém, k němuž přivěšena jest veliká pečeť téhož arcibiskupa v červeném vosku. Uprostřed sedí postava téhož arcibiskupa, žehnající pravou rukou, levou držíc kříž arcibiskupský nebo spíše kříž rozeného legáta; vpravo spatřuje se arcibiskupský znak Pražský, jenž jest totožný se znakem kapitulním: v černém poli zlaté břevno; vlevo vlastní znak samého arcibiskupa neboli rodu Vlašímského, totiž tři (správně mají býti ‚dvě‛) hlavy kohoutů indických, po slovansku ‚supikové‛, a nápis kolkolem: ‚Jan Pátý, z Boží milosti druhý arcibiskup Pražský‛«.^[24]

Stavba nového mramorového obezdění trvala do příštího měsíce listopadu, načež v poslední neděli po sv. Duchu, dne 22. listopadu, konsekrován byl oltář arcibiskupem Matoušem Ferdinandem Sobkem, jenž v ten den sloužil také pontifikální mši sv. Slavnému tomuto úkonu byli přítomni královští místodržící, členové metropolitní kapituly a farář metrop. chrámu. Dovnitř oltáře vložena byla zmíněná truhlice s ostatky, jakož i vše to, co nalezeno bylo ve staré oltářní mense. Mimo to vložil tam arcibiskup na pergamenu psanou listinu tohoto znění: »Léta Páně 1671 v poslední neděli po sv. Duchu, kteráž připadala tehdáž na den 22. listopadu, přesvatého pána pána našeho Klementa papeže X. roku druhého, za času nejnepřemožitelnějšího knížete a pána pána Leopolda I., císaře vždy vznešeného, slavného krále českého, uherského atd. šťastně vládnoucího a panujícího, nejdůstojnější svaté římské říše kníže a pán pan Matouš, z Boží a Apoštolské Stolice milosti arcibiskup Pražský, rozený legát, království českého primas a Jeho Cís. Veličenstva tajný rada atd., tento oltář, jejž na způsob mausolea vlastním a velikým nákladem dal vystavěti, s pomocí milosti Ducha sv. konsekroval ke cti sv. Václava, slavného mučedníka a knížete českého, za přítomnosti královských místodržících a důstojných pánů kapitulárů: Václava Coelestina z Blumberka probošta, Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu děkana a officiála, Michala Krusia arcijáhna, Kristiána Pfaltze z Ostric scholastika, infulovaných praelátův; Davida Klära, Jana Dlouhoveského z Dlouhé Vsi a Jana z Talmberka, kanovníků rovněž infulovaných, jakož i Václava Kozojedského sakristána a faráře. Svaté ostatky, které byly dříve ve starém oltáři, byly opět zde v tumbě svatého Václava Muč. k ostatním relikviím téhož sv. Mučedníka uloženy. Týž svatý (otec) náš Klement X. k prosbě výše řečeného arcibiskupa Matouše kázal vložiti svátek sv. Václava Muč. do breviáře Římského na den 28. září, a dovolil, aby officium jeho ritem polodvojným mohlo býti recitováno v celé církvi od těch, kteří zavázáni jsou k modlitbě brevíře, roku pontifikátu svého prvního, totiž 1670 dne 29. listopadu. Chvála Bohu a bl. Panně Marii i všem Svatým. Amen.«^[25]

Nový oltář ozdobil pak týž arcibiskup šesti velkými stříbrnými svícny, dvěma 2¼ lokte vysokými stříbrnými anděly a stříbrnou, 2½ lokte vysokou sochou sv. Václava.^[26]

Mramorové stěny mensy oltářní ozdobeny byly markantními skoro obhroublými kartušemi, po stranách andílky drženými. V dolejší části kartuše stěny přední spatřoval se plastický znak arcibiskupa Sobka.

Ve čtyřech rozích oltáře stávalo čtvero z bílého kamene tesaných lvů, držících točené rohy hojnosti jako svícny. Z doby arcibiskupa Sobka pocházela též dřevěná barokní zadní část nástavce oltářního se zasklenou schránkou pro přílbu sv. Václava.

Na oltáři tomto stával také tabernákl z českých polodrahokamů, jejž císař Leopold I. ze své pražské klenotnice r. 1680 daroval chrámu Svatovítskému. Tabernákl ten choval se později v pokladě chrámovém^[27] a bude nyní umístěn na některém oltáři v nové části chrámu Svatovítského.

Ale ani stříbrná výzdoba oltáře arcibiskupem Sobkem zbudovaného nedochovala se do našich dob; zmíněné stříbrné sochy a svícny musily r. 1806 odvedeny býti do mincovny; místo soch stříbrných postaveny na oltář sochy dřevěné.

Světící biskup Dr. K. Prucha dal r. 1881 zříditi nový střízlivý nástavec oltářní a dal naň postaviti ze dřeva řezanou polychromovanou sochu sv. Václava v Tyrolsku zhotovenou.

Chudičká tato úprava náhrobního oltáře nejpřednějšího našeho patrona ovšem divně kontrastovala s bohatou a uměleckou výzdobou okolních stěn.

Konečně vyskytl se obětavý dobrodinec, jemuž zželelo se dosavadního nedůstojného hrobu sv. Václava. Byl to zvěčnělý probošt metropolitní kapituly Msgr. Antonín Hora. Věnovalť r. 1905 značný obnos 100.000 K na zřízení nového důstojného oltáře.

Aby přikročeno býti mohlo k uskutečnění vůle šlechetného dárce, bylo nutno především vyzvednouti ostatky sv. Václava, nalézající se v dosavadním oltáři, jelikož měla pro ně na novém oltáři projektována býti nádherná schránka.

Za tou příčinou došlo r. 1911 k otevření oltáře.

Přípravné práce k tomu vykonali v pondělí dne 3. dubna pod dozorem stavitele dómu architekta Kamila Hilberta a metrop. kanovníka dra Ant. Podlahy dělníci zaměstnaní při stavbě velechrámu. Nejprve byla sejmuta socha sv. Václava a snesen dřevěný nástavec oltářní. Pak odstraněna těžká mramorová profilovaná predella, ze dvou částí se skládající. Tím bylo odstraněno vše, co na mense oltářní spočívalo. Mensa oltářní skládala se ze dvou velikých mramorových desek k sobě přiléhajících. K oběma podélným stranám oltáře přistavěna byla silná lešení ve výši oltáře. Obě desky byly železnými páčidly od podezdívky odtrženy, sochory pozdviženy a válci podloženy, načež na zmíněná lešení byly odsunuty.

Po odšinutí desek objevil se uprostřed oltáře obdélníkový prostor 1˙98 m dlouhý, 60 cm široký a 1˙50 m hluboký, vyzděný pravidelnými pískovcovými kvádry. Užší jeho boky obráceny jsou k východu a západu, strany podélné k severu a jihu. Ježto výška oltářního stolu obnášela 87 cm a se stupni 1˙21 m, bylo patrno, že prostor ten sahá ještě o 29 cm hlouběji.

Na dně tohoto prostoru viděti bylo směs ztrouchnivělých prken a mezi nimi bylo rozeznati domečkovitý relikviář. I nebylo již pochyby, že jest to schránka s ostatky sv. Václava. Architekt Hilbert naskizzoval polohu trosek, a rychle přivolaný fotograf zhotovil pohled se západní strany dovnitř. (Tab. VIII.)

Tím skončeny byly práce přípravné, trvavší téměř celý den. Obě desky oltářní byly zase k sobě přisunuty a tak oltář opět uzavřen. Potom byla i kaple sama uzamčena, klíč převzal kanovník Dr. Podlaha.

Vlastní otevření hrobu ustanoveno bylo již dříve na den následující, úterý 4. dubna, k čemuž pozváni zástupcové příslušných korporací.

V ten den o 9. hodině ranní dostavili se do kaple členové metropolitní kapituly: probošt Msgre Dr. Václav Frind, děkan Msgre Frant. Brusák; preláti: Msgre Dr. Jan Nep. Sedlák, gen. vikář, Msgre Václ. Manlik, Msgre Dr. Jos. Tumpach; kapitulárové: Dr. Kar. Schuster, Dr. Ant. Podlaha, Jiří Glosauer, Dr. Kar. Kašpar, Dr. Ant. Grimmer; dále zástupcové Jednoty pro dostavění velechrámu sv. Víta: místodržitel František hrabě Thun, stavební rada Labler, hrabě Dr. Frant. Thun, advokát JUDr. Melichar; stavitel dómu Kam. Hilbert, konservátor Jan Herain; z duchovenstva velechrámu Svatovístského: farář Klement Kuffner, senior chórového kléru Karel Šubovský, kapitolní ceremonář Jar. Hrabačka.

Přítomní očekávali příchod pana kardinála Leona Skrbenského, jenž přibyl v průvodu svých sekretářů Msgra Dra Moř. Píchy a Dra Frant. Hrubíka.

Dr. Podlaha podal kardinálovi zprávu o předběžných prací, načež dělníci ze stavby dómu, odění v slavnostní své roucho, pod dozorem arch. Hilberta desky k oběma stranám odšinuli. Za živého účastenství všech přítomných objevil se pohled dovnitř hrobu. Pan kardinál, stoje u východní strany hrobu, dal si vysvětliti situaci trosek, jakož i polohu vlastního relikviáře, podobně i ostatní přítomní. Aby bylo vše lépe viděti, spuštěna byla dovnitř elektrická lampička.

Bylo zjištěno, že vyzděný prostor pochází z původní gotické mensy oltářní. Arcibiskup Sobek při stavbě oltáře r. 1671 starou mensu ponechal a jen deskami mramorovými ji obložil. Při stavbě gotického oltáře ve XIV. stol. patrně vyzděna byla ona vnitřní dutina, aby tím vyjádřena byla představa »hrobu«, ač, jak již výše bylo řečeno, ostatky světcovy uloženy byly na oltáři a dutina ta zůstala prázdna, až teprve arcibiskup Sobek r. 1671 do ní dal ostatky uložiti. Jak bylo patrno, dal dovnitř postaviti nejprve dřevěný podstavec na způsob lavice, a na podstavec ten pak umístiti onu truhlici, do níž byl vložil původní domečkovitou tumbičku. Časem ztrouchnivěly nohy podstavce, a to nejprve na straně východní, deska podstavce naklonila se jako šikmá plocha k straně té, takže bedna s celým obsahem svým k té straně se pošinula, a později dalším trouchnivěním podstavce také ke straně severní se naklonila, a když rozpadla se v trosky, vypadla z ní domečkovitá tumbička k severní stěně vyzděné prostory. Posléze ztrouchnivěl podstavec úplně i na straně jižní, takže vše pak leželo bezprostředně na dně vyzděného prostoru. Relikviová tumbička ležela, jak řečeno, při severní stěně vyzdívky, a to stranou k východu, asi 96 cm od západní a 60 cm od východní stěny vyzdívky.

Když povšechná poloha obsahu hrobového byla přítomnými prohlédnuta, přikročeno bylo k jeho vyzvedání. Při západní straně, kdež trosek nakupeno bylo nejméně, spuštěn byl dovnitř žebřík, po němž dolů sestoupil kapitulní ceremonář Jar. Hrabačka, oděn jsa rochetou a červenou štólou. Nejdříve vyňaty byly nejblíže ležící trosky, pocházející jednak ze zmíněného podstavce, jednak z truhlice Sobkem pořízené. Potom ihned s náležitou pietou a opatrností přikročeno k vyzdvižení předmětu nejhlavnějšího: domečkovité tumbičky. Ceremonář Hrabačka podsunul pod ni připravenou k tomu účelu desku, načež podél stěny posunoval ji opatrně vzhůru, kdež přejal ji sekretář Dr. Hrubík a předložil panu kardinálovi. Při vší opatrnosti rozpadla se domečkovitá tumbička v trosky, ale mezi nimi bylo viděti k radosti přítomných neporušené kusy kostí — ostatky sv. Václava; zároveň byly vyňaty pozůstatky oněch předmětův, o nichž ze záznamu Pešinova bylo známo, že r. 1671 k ostatkům sv. Václava byly přiloženy.

Pan kardinál vyjímal sám pečlivě z trosek skřínky svaté ostatky, jež zaobaleny byly do korporálův. Rovněž tak pečlivě všechen ostatní obsah hrobu byl vyňat a na připravený stůl položen. Pan kardinál zplnomocnil pak kanovníka Dra Podlahu, aby zařídil vše, čeho k zevrubnému prozkoumání učiněného nálezu bude zapotřebí, za kterýmž účelem mu také odevzdal nalezené ostatky k opatrování.

IX.
Hrob a oltář sv. Václava. Gotická mensa oltářní z r. 1367. Na západní straně byl oltář, na východní tumba s ostatky.
Pohled od jihozápadu.

X.
Pohled do svatováclavské kaple od jihozápadu po odkrytí staré dlažby. Vpravo hrob sv. Václava s olověnou truhlou.

Jelikož žádoucno bylo ohledati při této příležitosti také jiné ostatky sv. Václava ve velechrámu Svatovítském chované, dal pan kardinál také k tomu své svolení.

Po odchodu pana kardinála přítomní ještě dlouho s účastenstvím a pietou prohlíželi si nalezené předměty.

A když účastníci a svědkové památného aktu odešli, byla kaple Svatováclavská uzavřena, a Dr. Podlaha přikročil společně s arch. Hilbertem k zevrubnému ohledávání a popisování jak nalezených předmětů, tak i vyprázdněného hrobu. Zároveň byly předměty nalezené fotografovány.

Především byly z trosek shledány součásti domečkovité tumbičky, ve mnoho kusů se rozpadší. Byla zhotovena z tmavohnědého nebo spíše hnědočerveného, snad cedrového dřeva. Prkénka byla navzájem spojena čípky zapadajícími do zářezův. Aby zjištěny byly rozměry tumbičky, vyhledány součásti obou trojúhelníkových štítků stříšky a sestaveny v celek. I ukázalo se, že trojúhelník jejich má tyto rozměry: základna 18 cm, výška 9˙5 cm, ramena 12 cm. Potom z drobných kousků složeny byly ostatní stěny bývalé tumbičky, pokud to ze ztrouchnivělých zbytků bylo možno, i zjištěny tyto přibližné rozměry: délka asi 40 cm, šířka 20 cm, výška 30 cm. Mezi dřevěnými zlomky tumbičky nalezeny byly zrezovatělé kusy železných plochých závěsů (pantů) a stěžejek je spojovavších, a posléze i zrezovatělý zámeček. Dále nalezeny kusy jemné světlehnědé nevzorkované hedvábné látky se stopami lepu na rubu, jíž vnitřek tumbičky byl potažen, jakož i kusy hrubší damaškové látky žlutozelené, rovněž nevzorkované, jíž pokryt byl vnějšek tumbičky. Posléze nalezeny čtyři kovové kroužky, na nichž byly našity útržky oné vnější látky, a kousky pletené šňůrky.

Ze všech těchto pozůstatků možno si rekonstruovati podobu tumbičky asi takto: Dolejší hranolovitá část byla asi 40 cm dlouhá, asi 30 cm vysoká a 20 cm široká. Na ní spočívalo stříškovité víko asi 10 cm vysoké. Víko bylo na jedné z obou šikmých ploch pozpod opatřeno dvěma přibitými závěsami, k dolejšímu kraji jdoucími, jimž na vnitřní straně podélné stěny truhlice samé odpovídaly podobně dvě závěsy; obojí závěsy spojeny byly stěžejkami. Konce závěs roztepány byly v trojlist. Na protější podélné části dolejší truhlice byl umístěn zámeček. Celý vnitřek truhličky vylepen byl onou světlehnědou látkou, a to tak, že látka ta i zmíněné závěsy zakrývala. Zevně byla celá tumbička zahalena zmíněnou žlutozelenou látkou damaškovou, a to tak, že látka ta na stříškovitém víku byla nalepena a pak volně přes dolejší hranolovou skřínku splývala a dole pod jejím dnem zatažena byla šnůrkou provlečenou kroužky k okraji látky přišitými. Tím způsobem chránil látkový ten obal celou tumbičku.

Není pochyby, že tumbička tato pochází z doby gotické, a to z doby Karlovy, a že bývala uvnitř oné výše vylíčené větší, nádherně vyzdobené tumby, která stávala na oltáři.

Po pracném rekonstruování tumbičky přikročeno bylo k prozkoumání ostatních nalezených předmětů; jsou to:

1. Olověná krabička 9 cm dlouhá, 6 cm široká, 4 cm vysoká se stěnami 3 mm silnými, pokrytá víčkem ze slabší olověné deštičky prostým přehnutím okrajů přes krabičku vytvořeným. Svršek víčka byl značně dovnitř prohnut a na několika místech děrovatý. V krabičce bylo několik zcela zetlelých zbyktů relikvií. Jest to ona krabička, kterou arcibiskup Jan Očko z Vlašimě byl při konsekraci oltáře r. 1367 do něho vložil.

2. Krabička ta obalena byla bílou zahnědlou hmotou z několika slabých vrstev se skládající a lupénkovitě se loupající; jsou to snad voskem zalité zbytky pergamenové konsekrační listiny arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, do níž krabička ta byla zaobalena. Na zbytcích těch není již po písmu žádné stopy, ale znění listiny jest ze záznamu Pešinova známé. Snad byla k ní přibalena i konsekrační listina arcibiskupa Sobka, neboť nebyly nalezeny zbytky její.

3. Dolejší část pečeti arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, jež bývala přivěšena k oné konsekrační listině. Vyniká velmi jemnou drobnou plastikou, jest z červeného, na povrchu růžového vosku na podkladu lupénkovitě vrstevnatém, nepochybně z bílého vosku se skládajícím. Podobu její celkem správně vystihuje výše podaný popis její, jejž r. 1671 sobě zaznamenal Pešina.

4. Trosky truhlice pořízené arcibiskupem Sobkem jsou houbou velice porušené a ukazují, že truhlice byla zcela hrubá, z neohoblovaných prken měkkého dřeva zhotovená.

5. Zbytky látek na troskách této truhlice nasvědčují tomu, že truhlice byla jimi potažena. Jsou to látky damaškové, ozdobené různými vzory:

a) látka červená se žlutým vzorem, jenž jest renaissanční obměnou oblíbeného v gotické době vzoru granátového jablka;

b) látka tmavohnědá s bohatým tmavozeleným vzorem renaissančním, jenž jest rovněž variací vzoru granátového jablka;

c) látka hnědožlutá s tmavozeleným vzorem renaissančním, v němž mimo rostlinné stylisované prvky spatřují se symetricky proti sobě postavené drobné labutě, delfíni ocasy spojení a j.;

d) látka tmavozelená se žlutým vzorem renaissančním: úzké pruhy oddělené od sebe ornamentem složeným ze řady srdcovitých lupénků; v pruzích střídají se dva různé ornamenty rostlinné;

e) látka hnědožlutá s renaissančním vzorem tmavozeleným, v němž jako základního motivu užito jest stilisované makovice;

f) malý kousek látky červené se žlutým renaissančním vzorem, v němž vyskytuje se motiv pletencový.

6. Pěkná krabička renaissanční, sestavená z deštiček tak zvaného skla eglomisovaného (t. j. ozdobeného na spodní straně malbou a podloženého zlatou folií) a kovovými proužky zmontovaná. Pozoruhodná tato práce, z počátku XVII. stol. pocházející, vložena byla do oltáře r. 1671. Krabička jest 10˙5 cm dlouhá, 5˙5 cm široká a 5˙5 cm vysoká. Na víku uprostřed jest »Svatba v Káni Galilejské«, po stranách po jednom andílku. Na čelní straně jest uprostřed »Zvěstování Panny Marie«, po stranách opět andílci. Na zadní straně jest oznament, z něhož se vyvíjejí dvě poprsí: mužské a ženské; mužské poprsí má na hlavě korunu, ženské věnec; mezi oběma jest letící pták. Na bočních stěnách jsou hlavy mužská a ženská ve věncovitém orámování.

7. Tři zrna kadidla, dosud silně vonící.

Hrobní dutina v mense oltářní byla úplně vyklizena a prohlédnuta. Na jednotlivých kvádrech obezdění spatřují se staré kamenické značky. Východní strana původní tumby chybí a nahrazena byla patrně r. 1671 vyzdívkou cihlovou, spočívající na kameni napříč ve výši asi 30 cm nade dnem hrobu osazeném. V dolejší části pod oním kamenem jest viděti, že podélné stěny hrobu šly ještě o něco dále k východu. Na ostatních třech stranách se původní obezdívka dobře zachovala, až na to, že hořejší její vrstva r. 1671 místy cihlami byla vyplněna. Dno hrobu jest rovněž z pískovcových kvádrův.

Ohledání, popis, vyměřování a fotografování všech těchto předmětů vyžadovalo všechen zbývající čas památného dne.

Nalezené ostatky za účelem zevrubného prozkoumání svěřeny byly panem kardinálem kanovníku Dru Podlahovi, jenž uložil je v jedné síni své kanovnické residence v bezpečné skříni železné.

S vědeckým odborným zkoumáním jich započato bylo následujícího dne, ve středu 5. dubna. Toho dne univ. prof. Dr. J. Hnátek, přednosta universitní polikliniky, prohlédl jednotlivé nalezené části.

Aby nalezené ostatky srovnány býti mohly s lebkou sv. Václava, dal pan kardinál dovolení, aby i lebka byla odborníky ohledána.

Lebka chována byla již na dřívějším barokním hlavním oltáři ve chrámu Svatovítském, a to v podstavci velikého stříbrného poprsí představujícího sv. Václava. Byla to jedna ze čtyř poprsních soch sv. patronů českých, jež zhotoviti dal v letech 1698—1699 arcibiskup Jan Josef hrabě Breuner.^[28] Sochy ty představují sv. Víta, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Cyrilla. V podstavci každé z nich byly ostatky dotyčného světce. Výslovně se o tom zmiňuje Václav V. Pešina ve svém »Krátkém popsání chrámu sv. Víta« z r. 1837 na str. XXX.: »V podstavku sv. Václava jest jeho hlava, v podstavku sv. Vojtěcha jest jeho hlava, v podstavku sv. Crhy jest kus ramena …, v podstavku sv. Víta jest kus z ramena jeho«. Když zmíněný barokní oltář byl odstaněn a nynější gotický v letech 1871—1873 zbudován, byla ona stříbrná poprsí dána na oltář do kaple naproti hrobu sv. Jana Nep. Pro ostatky v nich se nalézavší zhotoveny byly na nový oltář veliké domečkovité relikviáře ozdobené emailovými malbami, jež dle komposice Fr. Sequense provedl emailér Josef Chadt.^[29] V relikviáři, jehož čelní stěnu zdobí obraz trůnícího sv. Václava, uložena byla lebka světcova.^[30] Relikviář ten byl za zmíněným účelem s oltáře sňat. Když byl otevřen, nalezen byl v něm drahocenný ten ostatek krásně zachovaný. Spočíval na červeném sametovém polštáři zlatým dracounem ozdobeném, a nahoře obložen byl úplně ozdobnými látkami, jež k polštáři byly přišity. Hořejší pokrývka na způsob čepičky z tmavočerveného sametu byla lemována červeným zlatotkaným brokátem s barokním stilisovaným vzorem rostlinným, a pošita dracounovými ozdobami. Přední část lebky zakryta byla světlečerveným brokátem se zlatotkaným barokním vzorem rostlinným. Na této přední pokrývce přišita byla pergamenová, zlatým dracounem olemovaná cedulka s nápisem asi z poč. XVIII. stol.: »S. Wenceslai Martyris« (»Sv. Václava Mučedníka«). Na hořejší čepičkovité pokrývce byl pásek z tvrdého papíru, na němž napsáno: »Caput s. Venceslai M.« (»Hlava sv. Václava Muč.«). Pásek ten byl zhotoven asi v letech 1871 až 1873, a jest s jedné strany připevněn pečetí arcibiskupa kard. Bedřicha ze Schwarzenbergu, s druhé strany pečetí kapitulní.

V relikviáři nalezen byl list psaný rukou kanovníka Dra Karla Pruchy tohoto znění: »Léta Páně 1866 v předvečer hodu Božího Svatodušního, 19. května, se svolením jeho Em. nejd. arcipastýře a v. v. metropolitní kapituly Pražské u přítomnosti nížepsaných částečka kosti z lebky sv. Václava Muč. a zemského patrona, a to z lebky té příušní části pravé k dutině oční,^[31] byla odloučena, kterouž k naléhavé prosbě nejd. arcibiskupa Olomouckého a jeho metropolitní kapituly do Olomouce ke zbožnému užívání v jich chrámě přenesena byla Olomouckým kanovníkem svob. pánem z Unkrechtsbergu. V Praze, v sakristii metrop. chrámu, 19. května 1866. Dr. Adolf Würfel, kanovník strážce. Vojt. Hron, konsist. kancléř. Dr. Karel Prucha, kanovník kazatel.«^[32]

Mezitím, co ostatky byly prozkoumávány, pokračoval architekt Hilbert téhož dne 5. dubna v zevrubném ohledávání mensy oltářní a vnitřního jejího prostoru. Aby bylo zjištěno, zda zachoval se líc staré gotické mensy oltářní, bylo na straně západní odstraněno obložení mramorové. Shledalo se, že původní líc gotický na této straně se nezachoval: kamenné obezdění bylo tu osekáno. Potom pátráno, kam až sahá dolejší část obezdívky podélných stěn hrobní prostory na straně východní, kdež, jak již výše bylo řečeno, r. 1671 původní kvádrové zdivo nahrazeno bylo vyzdívkou cihlovou. Architekt Hilbert shledal, že pod dlažbou dutiny jest dutý prostor. I dal odtesati kus nejkrajnějšího kvádru dlažebního na straně východní, a tu k velikému překvapení objevil se kraj jakési olověné veliké truhly. O nálezu tom dal arch. Hilbert neprodleně vyrozuměti Dra Podlahu, jenž ihned se dostavil, načež v pátrání dále bylo pokračováno. Arch. Hilbert dal odsekati ještě část kamene v dlažbě, načež ohledal při svitu elektrické lampičky prostor pod dlažbou. Shledal, že olověná ta truhla je velikých rozměrů, že zaujímá celou prostoru pode dnem hrobní dutiny, kterouž ještě rozměry svými převyšuje, jsouc asi 2 m dlouhá a 70 cm široká. Shledal dále, že jest úplně hladká a při obou koncích prastarými zámky opatřena. Zpozoroval, že na truhle volně leží jakási deska; i vyňal ji rukou zpod dlažby. Jest to tabulka obdélníková, 28˙5 cm dlouhá a 18 cm široká. Nápis na ní rázem vysvětlil záhadu nalezené truhly. Vryt jest do desky krásnou gotickou majuskulí, zaujímá 9 řádkův a zní takto: »Zde jest země neboli hlína slavného mučedníka sv. Václava, shromážděná v této schránce důstojným v Kristu otcem a pánem Arnoštem, arcibiskupem Pražským, k rozkazu nejnepřemožitelnějšího krále a pána Václava, jenž sluje jinak Karel, římský a český král vždy vznešený, za přítomnosti téhož krále, arcibiskupa, děkana a jiných mnohých praelátů a kanovníků pražského chrámu, léta Páně 1348, druhého roku panování řečeného krále.«^[33] Z nápisu tohoto možno usuzovati asi toto: Když asi r. 1346 z hrobu, jenž tehdáž ještě stál v románské basilice svatováclavské, vyňata byla hlava sv. Václava, by na ni kladena býti mohla královská koruna, byly asi v letech 1346—48 i ostatní ostatky světcovy z hrobu vyzdviženy a do oné postupně nádherně vyzdobované tumby uloženy. Jelikož hrob již byl prázdný, a stará basilika, v níž stál, ustoupiti měla stále pokračující velikolepé stavbě gotické, a tudíž i hrob sám odstraněn býti musil, byla k rozkazu Karla IV. r. 1348 i prsť z něho, jakožto země dotekem těla světcova posvěcená, od arcibiskupa Arnošta z Pardubic pečlivě sebrána a do této truhly uložena; při tom přítomen byl sám Karel IV., kapit. děkan, a jiní preláti a kanovníci chrámu sv. Víta. Jelikož stavba nové kaple Svatováclavské ještě nezapočala, byla truhlice zatím někde uložena, čemuž nasvědčují zámky, jimiž je uzamčena. Po dostavění kaple r. 1366, když v ní stavěn býti měl oltář, byla truhla do země zapuštěna, a nad ní vystavěn pak oltář, jenž, jak výše řečeno, r. 1367 byl konsekrován.

Jelikož kaple Svatováclavská musila býti tehdáž (r. 1911) pro Svatý týden upravena v Boží hrob, bylo vyzdvižení veliké té truhly a prozkoumání jejího obsahu odloženo na dobu po svátcích velikonočních.

Ve čtvrtek, dne 6. dubna, pokračováno bylo v prozkoumávání ostatkův. K tomu mimo prof. Dra Hnátka pozván byl ještě známý odborník prof. Dr. J. Matiegka.^{[red 2]} Oba společně bedlivě prohlédli a zevrubně popsali ostatky dosud nalezené: lebku a 17 zlomků kostí.

V úterý dne 11. dubna započal Dr. Podlaha za přítomnosti Dra Matiegky s prohlížením jiných ještě relikviářů, v nichž ostatky sv. Václava byly uloženy.

Nejdůležitější relikvie nalezena byla ve stříbrném poprsí sv. Václava, zhotoveném r. 1486 jakožto dar krále Vladislava a chovaném v pokladu chrámu Svatovítského (čís. inventáře 90).

Ze zevnějšku viděti bylo v zasklené kruhovité jímce v diadému koruny nad čelem tři zuby v dracounových ozdobách. Jinak pokládáno poprsí to za prázdné. Když však zmíněného dne za příčinou prohlédnutí zubů vložených do zmíněné jímky koruna poprsí byla odšroubována, shledalo se, že vnitřek koruny slouží za schránku většího ostatku sv. Václava. Otvor koruny zakryt byl lepenkovým víkem, na němž inkoustem rukou prvé polovice XVIII. stol. napsáno: »Sv. Václava čelist se čtyřmi celými zuby a s polovicí jednoho; rovněž v okrouhlé jímce nad čelem dva zuby celé a jednoho polovice s ostatky sv. Václava z kostí«.^[34] Pod tímto víkem nalezen malý sáček z jemné pytloviny, naplněný vatou. Sáček ten sloužil k vyplnění zbývající dutiny; týž účel měly červený polštářek a zmačkané kusy potištěného papíru. Jsou to: zlomky z Tannerova spisu »Vir apostolicus seu vita et virtutes R. P. Alberti Chanovsky« (Pragae 1688), z »Officia nova sanctorum«, a z německého popsání výzdoby velechrámu Svatovítského ke slavnosti konané na oslavu svatořečení sv. Jana Nep. r. 1729. Mezi tím vším nalezen byl sáček z černého hedvábí, na němž přišita byla cedulka papírová s nápisem: »S. Wenceslai Martyris«. Sáček byl ovázán nahoře červenou šňůrkou, jejíž konce připečetěny k sáčku červenou pečetí prelátskou: ve štítu dole pahorek, nad ním šestipaprsková hvězda; nad štítem andílčí hlavinka a nad ní rovněž šestipaprsková hvězda; po stranách mitra a berla. V tomto sáčku nalezena byla ve žlutém hedvábí zabalená dolejší čelist lebky sv. Václava. Potom vyňaty byly ony zuby ze zmíněné jímky. Shledáno, že jak nalezená čelist, tak i zuby hodí se ke zmíněné hořejší části lebky.

Posudkem odborných znalců prof. dra J. Hnátka a prof. dra J. Matiegky byla vzájemná příslušnost relikvií na různých místech chovaných nade vši pochybnost dokázána.

Zajímavo jest srovnání lebky sv. Václava s hlavou sochy téhož světce zhotovené kolem r. 1372 Petrem Parléřem.

Petr Parléř, druhý stavitel gotického dómu Svatovítského, byl nejen výborným stavitelem, nýbrž i neobyčejně zručným sochařem. Jeho sochy členů rodiny královské, arcibiskupů, ředitelů stavby a j. v triforiu chrámu Svatovítského svědčí o jeho snaze, aby docílil portraitní věrnosti zobrazených osob.

I jest na snadě otázka, zda umělec tak svědomitý nepoužil při modelaci hlavy sv. Václava rozměrů lebky světcovy, jež tehdáž, chována jsouc v pokladě chrámovém, jemu byla přístupnou. A skutečně zdá se, že tomu tak jest. Prof. Dr. Matiegka shledal, že hlavní rozměry lebky se shodují s rozměry hlavy sochy Parléřovy. Jest to fakt zajímavý nejen pro dějiny umění, jelikož ukazuje, jak svědomitě Petr Parléř pracoval, nýbrž jest to i důkazem, že za jeho doby lebka nám dochovaná pokládána byla za lebku sv. Václava.

XI.
Pohled do hrobu sv. Václava od východu po odstranění víka olověné truhly.

XII.
Úprava kaple a nový oltář sv. Václava podle návrhu arch. K. Hilberta.

V kapli Svatováclavské započato bylo dne 19. dubna s dalšími pracemi výzkumnými.

Nejprve odstraněno bylo mramorové obložení hrobu sv. Václava, zřízené arcibiskupem Sobkem, i odkryta tak celá původní gotická mensa. Ukázalo se, že v době Sobkově byla její východní strana odbourána a tak o něco zkrácena. Když zdivo Sobkovo na této straně bylo odstraněno, objevilo se v dolejší části ponechané původní gotické zdivo mensy. Délka původní vnitřní dutiny obnášela 2˙68 m; v době Sobkově byla zkrácena o 70 cm na výše udanou délku 1˙98 m. Vnitřní šířka, jak již výše udáno, obnášela 60 cm, celková (s tlouštkou stěn) 1˙19 m; tlouštka stěn 29˙5 cm. Celková délka mensy měřila 3˙27 m. (Tab. IX.)

Jižní a severní boky mensy byly na hořejší hraně v úhlu 60° sešikmeny; délka sešikmení obnášela 27 cm. Sešikmení to však jde od východu k západu toliko v délce 1˙96 m; potom následují o 33˙7 cm nižší, rovně zakončené hrany. I jest patrno, že tu na nich spočívala deska oltářní (asi 20—25 cm silná), a že tudíž oltář byl na straně západní.

Podle nalezených zbytků lze souditi, že bok východní byl nahoře rovněž sešikmen.

Překvapující bylo, že vnějšek celé mensy oltářní byl kdysi vyzdoben velikými nepravidelnými kusy polodrahokamů, podobně jako stěny kaple. Svědčí o tom veliké, do kamene vtesané důlky, vesměs již prázdné; některé z nich jsou vyplněny smíšeninou roztlučené na prášek cihly s vápnem; takovéto »pasty« užito bylo již za doby Karlovy při osazování mosaikového obrazu na jižním průčelí velechrámu. I zdá se, že výzdoba mensy již za doby Karlovy byla odstraněna a snad obložením deskami kovovými nahrazena.

Po odstranění stupňův obezdění Sobkova nalezena byla podezdívka zmíněné gotické oltářní mensy. Shledalo se, že užito bylo při tom kamenů z doby starší, z nichž některé ukazovaly stopy zlacení a podobné vysekané důlky, jako mensa sama. Kameny tyto jsou nepochybně pozůstatky staršího mausolea, rovněž ozdobeného polodrahokamy.

Na straně severní byl před mensou jednoduchý pískovcový stupeň, pod nímž byla vyzdívka z kamenných úlomků, pocházejících patrně ze zbořených románských staveb dřívějších.

Když odstraněny byly poslední kameny podezdívky gotické mensy, až k záklopním kamenům části nejspodnější, ukázalo se, že záklopní kameny zapuštěny jsou do kamenné, jednoduše profilované obruby. Celek činil dojem obezděného, obdélníkového (2˙69 m dlouhého a 1˙08 m šir.) hrobu kamennými deskami zaklopeného.

Bylo viděti, že osa jeho jest poněkud pošinuta k jihovýchodu, z čehož lze souditi, že vestavěn byl v osu bývalého románského zdiva.

Z výše zmíněného nápisu na olověné desce, jakož i ze zmíněných, v podezdívce gotické mensy oltářní z r. 1371 nalezených zbytků staršího obezdění mensy oltářní, vykazujícího rovněž stopy vykrášlení polodrahokamy, a z učiněných dne 29. dubna nálezů, jež níže vylíčeny budou, možno usuzovati, že r. 1348 Karel IV. umínil sobě vystavěti v tehdejší, ještě románské kapli nový náhrobní oltář sv. Václava. Za tou příčinou kázal vyjmouti ostatky sv. Václava ze země a vykopati také zem, v níž odpočívaly. Vykopaná prsť byla uložena prozatím do veliké olověné truhly, ostatky pak sv. Václava, jak níže uvidíme, do truhlice menší.

Potom přikročeno bylo snad téhož r. 1348 k vyzdění hrobu; dovnitř pak zapuštěna byla ona veliká olověná truhla s prstí hrobovou. Do ní pak dána byla menší olověná truhlice, v níž umístěna skřínka s ostatky sv. Václava z prsti vybranými. Část ostatků byla však tenkráte anebo o něco později (snad bezprostředně před započetím stavby mensy oltářní) z této skřínky vyňata, jsouc určena k tomu, aby uložena byla v tumbě, jež umístěna býti měla na oltáři. Hlava sv. Václava, jak již výše bylo řečeno, vyňata byla z hrobky nepochybně již r. 1346. Pak byla dolejší hrobní vyzdívka kamennými deskami zaklopena a nahoře zbudován byl oltář, jehož mensa ozdobena byla polodrahokamy, a na oltář postavena tumba s onou oddělenou částí ostatkův. O tumbě té činí se zmínka již v inventáři z r. 1355.

Když asi r. 1364 nová stavba gotická dospěla až k místu, kde stála románská kaple sv. Václava, tvořící součást dřívějšího, postupně odbourávaného chrámu románského, rozhodl se Karel IV. pro to, aby na jejím místě vystavěna byla nynější gotická kaple jakožto součást nově budovaného gotického dómu.

Tehdáž nepochybně před bouráním staré kaple byla ona tumba s ostatky snesena a někde prozatím uschována.

R. 1366 byla nová, nynější kaple Svatováclavská dokonána. Jelikož zmíněný dřívější oltář Karlem IV. asi r. 1348 vystavěný měl osu k nově zbudované kapli poněkud k jihovýchodu nakloněnou, dal Karel IV. mensu jeho odbourati až k deskami pokrytému dolejšímu hrobu, načež vystavěti dal mensu novou, podobně jako dřívější ozdobenou, ale přesně rovnoběžně se zdí nové kaple. Nový oltář byl pak spolu s kaplí r. 1367 vysvěcen.

To bylo potřebí předeslati, aby porozuměno bylo nálezu učiněnému dne 29. dubna 1911.

Když byla podezdívka mensy oltářní úplně odstraněna a tak dolejší vyzděný hrob zcela přístupným učiněn, bylo v sobotu dne 29. dubna 1911 o 11. hodině dopolední přistoupeno k otevření jeho za přítomnosti členů metropolitní kapitoly: děkana Msgra Frant. Brusáka, preláta Msgra Dra Jana Nep. Sedláka, kapitulárů Dra Karla Schustra, Dra Ant. Podlahy a Dra Kar. Kašpara, dále faráře Klementa Kuffnera a stavitele dómu Kamila Hilberta. (Tab. X.)

Odstraněny byly záklopní desky kamenné, a tak hrob otevřen. Po té odstraněny byly oba zámky, jimiž víko povědomé nám již veliké olověné truhly při obou koncích bylo opatřeno. Byly to staré, umělé gotické visuté zámky, prosté však formy vnější. Pak vyzdviženo bylo víko truhly. Bylo viděti, že jest téměř zcela naplněna prstí, na níž leželo několik úlomků dřevěných — patrně nalezené v prsti pozůstatky rakve — uprostřed pak bylo viděti jakýsi hrůbek v prsti utvořený a čtyřmi kameny ohraničený. Z hrůbku toho vyčnívala hořejší část jakési olověné truhlice. (Tab. XI.)

Když truhlice byla vyzdvihována, zpozorovalo se, že dno její jest značně porušeno, jelikož obsah truhlice počal se jím provalovati ven. Bylo viděti, že mezi prstí, jež do této truhlice patrně vnikla děravým dnem, jsou kosti a různé jiné předměty. I bylo rychle podsunuto prkno a plátno, a tak truhlice i s obsahem svým vyzdvižena. Některé části obsahu stranou vypadlé byly rovněž do plátna sebrány.

Truhlice nalezená jest, jak již řečeno, olověná, hranolová, zcela prostá, 44˙5 cm dlouhá, 27˙5 cm široká a 31˙5 cm vysoká. Dno její jest úplně děravé a potrhané; přečetné kusy jeho, různým způsobem zdeformované a vrstvami hlíny a vápenných solí obalené, tvořily valnou část vnitřního obsahu truhlice. Víko s jednoduše dolů zahnutými kraji připojeno bylo zevně dvěma železnými, úplně zrezavělými a porušenými závěsy k zadní stěně truhlice; na přední hraně uprostřed opatřeno bylo železnou petlicí, jejíž otvor zapadal do železného ouška upevněného v přední stěně truhlice.

Po otevření víka, při zběžném pohledu do nitra, vyňata byla stříbrná deštička 26 cm dlouhá a 6˙2 cm široká, na níž nalézá se šestiřádkový nápis provedený pěknou gotickou majuskulí, shodnou s onou, jíž proveden nápis na známé nám již desce olověné z r. 1348, ale drobnější. Nápis na nově nalezené stříbrné deštičce zní: »Zde jsou kosti a prach přesvatého Václava mučedníka, sebrané v zemi tohoto hrobu, aby hnilobou nebyly stráveny, Arnoštem arcibiskupem pražským, a to k vybídnutí a k rozkazu nejjasnějšího krále a pána Václava, jenž sluje jinak Karel, římského a českého krále vždy vznešeného, za přítomnosti téhož krále, arcibiskupa a mnohých prelatův a kanovníků Pražského chrámu.«^[35] Uprostřed užších svých stran opatřena jest deštička tato dírkami, i jest patrno, že bývala na něčem přibita.

Kanovník Dr. Kašpar zpozoroval mezi odpadlými částičkami malou pečeť vtlačenou na kusu růžového vosku. Jest na ní viděti jemně pracovanou hlavu — patrně Karla IV. — v profilu s korunou; po stranách jsou gotickou majuskulí provedená slova REX BOEMIE (= král český). Jest to patrně otisk pečetního prstenu. Prohlubeninka, do zadní části vosku vtlačená a na ouško zmíněné petlice u truhlice úplně se hodící, ukazuje, že truhlice bývala pečetí touto zapečetěna.

Když byla truhlice i se vším obsahem svým odnesena do bytu Dra Podlahy k zevrubnějšímu prozkoumání, vybírána byla pozorně prsť z velké olověné truhly dosud ve vyzděném hrobě se nalézající, neboť pro velikou tíži nebylo možno spolu s obsahem ji vyzvednouti. Prsť vybírána byla zednickými lžícemi, prohlížena a ukládána do připravených dřevěných beden. Bylo patrno, že jest to půda původně hřbitovní a nadto při pozdějších stavbách a opravách rumem promísená. Jsou v ní hojné drobné částečky kostí, dřeva ztrouchnivělého a spáleného (patrně oharků z požárů r. 1091 a 1142), jakož i zlomků výše zmíněných cihlových dlaždiček románských.

Apsidovitý přístavek určený pro hrob sv. Václava byl patrně připojen k jižní straně původního rotundovitého kostela sv. Václavem založeného a vystěvěn tudíž na hřbitově, jenž kolem kostela se rozkládal.^[36] Přestavba Šebířova zaujala ještě více půdy hřbitovní, jež také při kopání základů k přestavbě té přimísila se zajisté k prsti, v níž tělo sv. Václava odpočívalo.

Jinak nenalezeno v prsti nic pozoruhodného. Když prsť úplně byla vybrána, vyzdvižena byla olověná truhla z hrobu. Jest rozměrů velikých: 2˙295 m dlouhá, 0˙75 m široká a 0˙705 m vysoká. Kostra její jest železná, stěny skládají se ze spájených olověných plátův. Dno její jest značně proděravělé, rovněž i stěny. Na obou užších stěnách pod víkem opatřena jest truhla železnými kruhy.

Vyzdívka hrobu, provedená z kvádrů zažloutlého pískovce, jest úplně zachovalá, jakoby nová. Jest 2˙363 m dlouhá, 0˙82 m široká a 0˙81 m hluboká. V její východní a západní stěně vytesány jsou důlky pro zmíněné železné kruhy olověné truhly. Dlažba skládá se z kamenů opukových, neúplně k sobě a ke stěnám vyzdívky přiléhajících, takže propouštěla vlhkost zvenčí zemí vnikající. Vlhkost porušila dno veliké truhly, vnikala do prsti ji naplňující, prožrala dno menší skřínky a porušila značnou měrou i všechen obsah její.

Veliká olověná truhla byla ponechána venku, aby umístěna byla svým časem na některém příhodném místě ve chrámě; vybraná z ní prsť byla vsypána přímo do dutiny hrobní, načež hrob zase pokryt záklopními deskami, z nichž jedna, jež při ohledávacích pracích dne 5. dubna byla prosekáním porušena, nahrazena byla deskou novou.

V pondělí, dne 1. května, prozkoumal Dr. Podlaha společně s prof. drem Matiegkou obsah truhlice z hrobu vyzdvižené.

Byla to směsice kostí a dřev vlhkou hlínou obalených. Jednotlivé kusy byly vybírány, očišťovány a určovány.

Bylo nalezeno 35 větších i menších kusů dřeva značně ztrouchnivělého a červotočem prožraného. Seznalo se, že jsou to trosky nějaké dřevěné skřínky. Několik kusů kůže do zelena zbarvené, vtlačeným, málo znatelným vzorkem rostlinným ozdobené a červotočem jako síto prožrané, nasvědčovalo tomu, že skřínka ona koží touto byla potažena. Na jednom z největších zbytků truhlice viděti jest na vnější straně stopy nalepené kůže, na spodní straně pak jest zřetelně viděti, že tu bývala upevněna ona výše zmíněná stříbrná nápisová deštička. Jest tu pozorovati obdélníkovou plochu poněkud jinak zbarvenou, nežli plocha ostatní. Uprostřed užší strany této plochy tkví hřebíček. Přiloží-li se ona deštička na tuto plochu, kryje se s ní úplně, a hřebíček zapadá přesně do dírky, jíž deštička jest opatřena. Pohříchu jest i tento kus prkénka na všech stranách otrouchnivělý, takže se nezachovala žádná z původních jeho hran. Ze zbytků lze však souditi, že skřínka byla rozměrů dosti značných a že vyplňovala vnitřní prostor skřínky olověné z větší části, ne-li úplně. V této skřínce uloženy byly tedy, jak již výše řečeno, nepochybně roku 1348 všecky ostatky sv. Václava z prsti hrobové vybrané (mimo lebku již dříve vyňatou). Když pak buď r. 1348 anebo brzy potom přikročeno bylo k stavbě nového oltáře, vyňata byla z ní část ostatkův a vložena do domečkovité tumbičky, jež potom stávala v nádherné oné tumbě na oltáři, a jež 4. dubna 1911 byla nalezena. Že ostatky ty v jedné a téže době byly od sebe odděleny, o tom svědčí ztrouchnivělé zbytky červeného a zhnědlého hedvábí, jímž ostatky byly obaleny; jsouť zbytky látky té nalezené dne 4. dubna v domečkovité tumbičce co do jakosti a barvy úplně shodné se zbytky obalové látky, jež zachovaly se v truhlici nalezené dne 29. dubna.

Rozdělení ostatků do hrobní dutiny podoltářní a do tumbičky k postavení na oltář určené stalo se tudíž asi r. 1348 nebo nedlouho potom.

Ve hlíně nalezeny dva zlomky pečeti arcibiskupa Arnošta z Pardubic z bílého vosku. Na jednom zlomku viděti v gotické architektuře hlavu arcibiskupovu mitrou pokrytou a jeho znak; na okraji čte se nápis: »Arnestus Dei gratia …« Na zlomku druhém viděti znak arcibiskupství pražského a nápis: »epi sanctae Prag. e…« Možno, že jest to pečeť nějaké listiny úplně zetlelé, která tu snad bývala. Snad to byla konsekrační listina oltáře z r. 1348, podobná oné arcibiskupa Jana 0čka z Vlašimě z roku 1367. Pravděpodobněji však touto pečetí opatřil arcibiskup Arnošt onu skřínku vnitřní, podobně jako Karel IV. pečetí svou onu truhlici vnější.

Mimo to nalezeny v hlíně tyto staré peníze: 1. brakteát z druhé pol. XIII. stol. (Přemysla Otakara II.), 2. zlomky brakteátu z téže doby, 3. malý penízek tak zv. »parvus pragensis« z doby krále Václava II.

Dne 11. května 1911, po ukončeném prozkoumání, uloženy byly veškery ostatky prozatímně v pokladnici chrámu Svatovítského.

Při opravě kaple Svatováclavské provedené v letech 1912 a 1913 byl proveden nynější náhrobní oltář sv. Václava, a to podle návrhu stavitele dómu architekta Kamila Hilberta. Oltář koncipován jest vzhledem ke zbytkům původního oltáře, objeveným r. 1911, a celkovým svým tvarem podobá se onomu oltáři původnímu. (Tab. XII.)

Spodní část (tumba) obložena jest leštěnými polodrahokamy, z nichž mnohé pocházejí z valounů, jež neupotřebeny ještě z doby Karla IV. se uchovaly. Polodrahokamy leštila firma Frant. Šlechty v Turnově. Na bočních stranách jsou reliefové medailony s poprsími andělů, v západním čele eucharistický kalich s mystickými ptáky, rovněž v reliefu provedený. Plastickou tuto ozdobu modeloval Stanislav Sucharda.

V západním čele jest vlastní oltář, na tumbě pak umístěna jest prozatímní, domečkovitá schránka dřevěná, zelenou pruhovanou látkou pokrytá, v celkové podobě nádherné kovové schránky budoucí, jež chovati má ostatky sv. Václava.

Nad oltářní mensou, ve výklenku prozatímní schránky jest stříbrné poprsí sv. Václava, jež zhotoviti dal král Vladislav na konci XV. století a jež dříve chováno bylo v pokladu chrámovém.

---

1. Srov. článek Dr. A. Podlahy »Sv. Václava hrob a ostatky« v »Časop. katolického duchovenstva« 1911, str. 257 n., jenž vyšel také zvlášť ve sbírce »Hlasy katolického spolku tiskového« roč. 42, č. 2.
2. Památky archeologické. XX. (1903), 373.
3. Eodem anno (1336) ipse rex ….. imagines XII apostolorum, que pro sepulcro sancti Wenceslai fuerant per filium suum Karolum et de fidelium elemosyna fabricate, abstulit et asportavit. FRB. IV, 488.
4. Quod (caput beati Wencezslai) est circumdatum auro puro per serenissimum dominum nostrum dominum Karolum … Dr. Ant. Podlaha a Ed. Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. (Praha 1903.) III.
5. Eodem anno dominus imperator specialem habens devocionem ad sanctum Wenczeslaum, protectorem et adiutorem suum precipuum, caput ipsius sancti circumdedit auro puro, et fabricavit ei tumbam de auro puro et preciosissimis gemmis atque lapidibus exquisitis adornavit et decoravit adeo, quod talis tumba in mundi partibus non reperitur. FRB. IV, 527.
6. Tumba beati Wenceslai in capella eius cum corpore ipsius. Podlaha-Šittler l. c. XVII.
7. Duae tabulae ligneae, una plena gemmis diversis et florenis, alia vero noviter incepta… Tamže IV.
8. Tamže XVI.
9. Viz pozn. ⁵.
10. Titul »semper augustus« překládal se také na základě mylné etymologie »vždy rozmnožitel (říše)«.
11. Anno Domini MCCCLXVII. ultima die Novembris sanctissimi in Christo patris et domini Urbani Papae V. pontificatus anno VI., serenissimo et invictissimo principe et domino domino Carolo Rom. Imper. semper augusto et Bohemiae rege illustri regnante et imperante feliciter, venerandus in Christo pater et dominus dominus Joannes, s. Prag. ecclesiae archiepiscopus secundus, apostolicae Sedis legatus, hoc altare et capellam in honorem s. Wenceslai glor. martyris cooperante Spiritus sancti gratia consecravit, praesentibus reverendis in Christo patribus et dominis Petro Cariensi, Lamperto Spirensi et Henrico Nuenburgensi episcopis, et in praesenti capsella s. Wenceslai reliquias condidit. Titulus vero altaris s. Wenceslai M. annotatus. Podlaha, sv. Václava hrob a ostatky, 9. — Místo »Cariensi« má býti správně nepochybně »Curiensi«; biskupem churským ve Švýcarsku byl v letech 1356—1368 Petr řečený Jelito, jenž r. 1368 stal se biskupem litomyšlským. Místo Henrico má býti správně »Gerhardo Heinrici«; Gerhard Jindřichův ze Schwarzburgu byl biskupem naumburským v letech 1359—1372. Srov. Eubel, 391.
12. Podlaha—Šittler, l. c. 76—79.
13. Tamže 66.
14. Tamže 79.
15. Tamže 80.
16. Tamže 86—87.
17. Viz také u Beckovského, Poselkyně starých příběhů (vydání Rezkovo). I., 97.
18. O tom, jakož i o nalezení a novém uložení ostatků sv. Václava zachovala se zpráva očitého svědka, Tomáše Pešiny, kterou otiskl Berghauer v »Protomartyr poenitentiae« I., 121—2.
19. Ex iis erant ss. pulveres et ossa s. Lazari de Bethania, allata per Carolum IV. Mantuae anno 1370, et in fasciculo sericeo colligata et obsignata. De capite s. Ananiae, qui Saulum baptizavit. S. Clementis M. Pontificis, et s. Blasii M. episcopi insignes partes.
20. S. Lazari … Est etiam sacculus sericeus ss. cineribus et frustulis ossium plenus, cum inscriptione veteri: ‚Sancti Lazari ossa et pulveres, allati per serenissimum dominum Carolum, Romanorum et Bohemiae regem‛. Hunc apposui anno 1671 die 7. Octobris reliquiis s. Wenceslai, in renovatione ipsius mausolei.
21. S. Ananiae, qui Saulum baptizavit, pars de capite, recondita per me a. 1671, die 7. Octob. una cum allis ss. reliquiis in tumbam s. Wenceslai.
22. S. Clementis Papae M … frustum digito medio majus appositum reliquiis s. Wenceslai a. 1671 die 7. Oct.
23. S. Blasii Ep. et M. insigne frustum a Meynhardo episcopo Prag. ex Asia, Hierosolymis reduce, allatum a. 1131, repositum per me in tumbam s. Wenceslai a. 1671 die 7. Octob.
24. »Haec in folio pergameno sunt scripta, cui appensum est grande sigillum ejusdem archiepiscopi in rubra cera. In medio sedet persona ejusdem archiepiscopi manu dextera dans benedictionem, sinistra vero crucem archiepiscopalem, vel potius legati nati tenens; ex parte dextra visitur insigne archiepiscopale Pragense, quod idem est ac capitulare: in campo nigro aureus tractus; a sinistra proprium ipsius archiepiscopi, seu familiae Wlassimeae, nempe tria colla gallorum Indicorum, slavice ‚supíkové‛, et inscriptio circa illud: ‚Joannes Quintus, Dei gratia sanctae Pragensis ecclesiae archiepiscopus secundus‛«.
25. »Anno Domini 1671 Dominica ultima post Pentecosten, quae tunc incidit in diem 22. Novembris, sanctissimi Domini Domini nostri Clementis Papae X. Pontificis anno II., ac invictissimo Principe et Domino Domino Leopoldo I., imperatore semper augusto, et Bohemiae, Hungariae etc. rege glorioso imperante et regnante feliciter, Celsissimus ac Reverendissimus S. R. I. Princeps ac D. D. Mathaeus, Dei et Apostolicae Sedis gratia archiepiscopus Pragensis, legatus natus, Regni Bohemiae Primas et S. Caes. Reg. Majestatis consiliarus intimus etc. hoc altare, quod instar mausolaei propriis et magnis suis impensis exstrui curaverat, in honorem s. Wenceslai glor. martyris ac Bohemiae ducis, cooperante s. Spiritus gratia consecravit, praesentibus locumtenentibus regiis et venerabilibus dominis capitularibus Wenceslao Coelestino a Blumberg, praeposito, Thoma Joanne Pessina a Czechorod, decano et officiali, Michaële Crusio archidiacono, Christiano Pfaltz ab Ostricz scholastico, praelatis infulatis; et Davide Klär, Joanne Dlauhowesky a Longavilla, et Joanne a Talmberg, canonicis quoque infulatis, nec non Wenceslao Kozogedsky, sacristano et plebano. Reliquiae porro sacrae, quae erant antea in veteri ara, sunt denuo hic in tumba s. Wenceslai M. ad caeteras ejusdem s. Martyris reliquias repositae. Idem sanctissimus noster Clemens X. ad preces supra nominati Mathaei archiepiscopi festum sancti Wenceslai M. pro die 28. Septembris in breviarum Romanum poni jussit, atque officium ejusdem sub ritu semiduplici per universalem Ecclesiam recitandum ad libitum ab iis, qui ad horas canonicas adstricti sunt, permisit anno pontificatus sui primo, nempe 1670 die 29. Novembris. Laus Deo et B. Virgini et omnibus sanctis Amen«. Berghauer I., 122.
26. Berghauer I., 121; Podlaha—Šittler, l. c. 148.
27. Srov. Podlaha—Šittler, l. c. 129; F. A. Borovský, »Polodrahokameny v uměleckém průmyslu« (zvláštní otisk »Květů« z čís. 5 r. 1910) 6.
28. Podlaha—Šittler, l. c. 132.
29. Tamže 222.
30. V některých listech vyskytla se mylná zpráva, že prý se určitě nevědělo, kde se lebka sv. Václava nalézá.
31. T. j. pravý oblouk jařmový.
32. † Anno Domini 1866 in Vigilia Pentecostes, quae fuit XIX. Maji, de consensu Eminentissimi Antistitis et semper fidelis Capituli Metropolitani Pragensis praesentibus infrascriptis particula ossium de cranio s. Wenceslai M. et Patroni Regni, et quidem de cranii hujus auriculari parte dextra versus oculi cellam secernebatur, quae ad enixas Celsissimi archiepiscopi Olomucensis et Metropolitani capituli sui preces Olomucium pro pio Metropolitanae illius Ecclesiae usu translata est per Olomucensem canonicum L. B. de Unkrechtsberg. Pragae in Sacristia S. M. E. 19. Maji 1866. Dr. Adolf Würfel, canonicus custos. Adalb. Hron, Cancellarius Constist. Dr. Carolus Prucha, S. M. E. canon. eccles.
33. Hic est terra sive gleba gloriosi Martyris sancti Wenceslai, recollecta in capsa ista per Reverendum in Christo Patrem et Dominum Arnestum, archiepiscopum Pragensem, de mandato invictissimi regis Domini Wenceslai, qui et Karolus, Romanorum et Bohemiae rex et semper augustus praesente eodem rege, archiepiscopo, decano et aliis pluribus praelatis et canonicis sanctae Pragensis ecclesiae, de anno D. MCCCXLVIII, et regnorum praedicti regis anno II.
34. S. Wenceslai M. mandibula cum 4 integris dentibus et uno medio, item supra frontem in loculamento rotundo duo dentes integri et unus medius cum reliquiis s. Wenceslai ex ossibus.
35. † Hic sunt ossa et cineres sanctissimi Wencezlai martyris, recollecta in humo huius sepulcri, ne putredine consummerentur, per Arnestum archiepiscopum Pragensem, demum ad exhortacionem et mandatum serenissimi regis domini Wencezlai, qui et Karolus, Romanorum et Bohemiae regis et semper augusti, praesente eodem rege, archiepiscopo, praelatis et canonicis pluribus sanctae Pragensis ecclesiae.
36. Hřbitov ten připomíná se u Kosmy r. 1100. FRB. II., 147.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Poznámka č. 9 se v originále nachází pouze pod čarou, ovšem není (zřejmě omylem) označena přímo v textu. Protože na Wikizdrojích není technicky možné vložit číslovanou poznámku bez jejího označení v textu, byla vložena na toto místo, kam pravděpodobně dle kontextu patří.
2. Viz Autor:Jindřich Matiegka.