Svatým čtrnácti Pomocníkům po vykonaných cestách, r. 1492

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svatým čtrnácti Pomocníkům po vykonaných cestách, r. 1492
Podtitulek: (Mitis, str. 63.)
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 136–139. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Vám duchové na počet dvakráte sedm, tyto verše,
    Rozměrně složená vám slova zasvěcuji,
Zpěv věnuji skrovný; neb čím mimo písně nebeským
    Může duchům lidský vzdávati díky jazyk?
Chráněn vámi Dunaj přeploul jsem i Padá řečiště,
    Též vody kristalové vážnotoké Trebie.
Na vrcholích Alpů Inské vrchoviště jsem uzřel.
    Insubrů, Ligurů sídla i Řím slavený;
I dvojité doliny, kde se Narnia zírati dává,
    Vůkol níž plodnou Umber olívu chová.
Dojda pak Alfeovou kde vládne Florencie Písou,
    A kdež kalnotoký Arn Inka zavlažuje,
Apenniny hrdé uzřel jsem a to prameniště,
    Jenž luhy Lydické zátoky svými rosí.
I skrovným učenou jsme Bonónii Rénem i krásné
    Spatřili tréhranatou oplavené zdi řekou.
Athesi pak valnou, slavné Anténora město,
    Též to co příjmí své od Venetů zdědilo.
Illyrských na vodách jsem ploul, ječivém po Timávu,
    Pak po vlnách, co tepou končiny Dalmácie.
Národy Pélopské seznal jsem, i výspu Fojáků,
    Dulichského také hrdiny sídlo malé.
Též moře jsem spatřil, což ovíjí Krétu a Idu,
    I větrnýto Rodýz, i břehy Cypriiny.
Rozlehlé Syrské roviny, vlažné toky Nila,
    Kdežto ve morskou tůň sedmi se proudy hrne;
Palmorodou sem Arábii uzřel, i Memfisu pyšnou
    Zpoušť, i Alexandrem ohrady vystavené,
Zuřící moře Karpatské, též Patmos a Sámos,
    Lesbos a rovně Chios, ostrovy vínorodé,
Smyrnu také, kde se Maeander luhy obrošenými
    Proplétá, slavné dílo-to Amazonek.
Aaegejských ve vodách jsem uhlédal Cyklady různé,
    Naxos a mramorový Paros a Ikarii,
Mykónu příkrou, i tě otčino Foebova, Délos,
    Gyaru i tvé též skály Cytéro malá!
Sicilský vrch Eryx, i horoucí plápoly Aetny,
    Město Saturnovy dle pojmenováno kosy.
K Cinyfským Syrtám, i do Afrického Tunétu
    Jsem došel a k Tyrské někdy Didóny bytům,
A k pomezím Kalabrů, i do rozkošného Tarentu,
    I kde dělá Krétský brázdy a líhy oráč.
A v tolikých nehodách já předce bez ouhony ostal,
    Po hrozbách tolikých rozvlněného moře
Živ jsem a zdráv; ve prsou občerstvena síla se hýbe,
    I své rozmilené vlasti palouky vidím.
Spatřuji žádoucí ty pahorky a přátely dobré,
    Žádoucí zase již vlasti po půdě chodím.
Zuřící metané lodi mé neublížila bouře,
    Vztek neublížil jí vichřice rozjařené.
I zběři loupežné jsem ušel na plavbě i jízdě
    I všelikým léčkám k záhubě mé kladeným.
Neb co mohou proti vám smrti podrobení lidodravci,
    Což vyvedou proti té ochraně vámi dané?
I mnohokrát Boreáš i krutější nad Boreáše
    Jih bílé našeho plachty korábu trhal;
Zdálo se nám, jednák že dosáhala báně nebeské,
    Jednák podzemních loď že dopadla jezer.
Nad náhlým tonutím blednouc užasínali plavci,
    Správce korábu rozum, paměť i cestu tratil.
Ledva tu dím: „Vy pomozte boží rekové!“ hned ukrotnul
    Vztek Boreův; skalinám šťastně se vyhnula loď.
Vy jste z rukou mne dravých Arabů po kořisti bažících
    Tam na Pelusinských mocně vytrhli vodách,
Obvyklou pomocí jste, co přes moře nesla mne, loďku
    Nad vírem patrným chránili od ztonutí.
Nezmíním toho srázu, který již mou hlavou tisknul,
    Příkré Minosovo kde brody má pomoří.
A kdy neobvyklých pokrmů jsem z nouze požíval,
    Jichžto nemoh žaludek jindy zažíti slabý —
Často ni vína se nám ni božího nedostalo dárku;
    Bylť utržen nám jak dítěti prs mateřin —:
Nezmořila předc nás hlavnička ni zimnice horká,
    Ouplavice černá útrobu neprolila.
A zpomenouti-li mám těch vroucích v Lybii, písčin
    A sluncem blízkým tamže luhů zpražených?
Veškero to snesl jsem; tak vy jste, tak On to nařídil,
    On dle jehož kynutí hvězdy se pohybují.
Sláva i čest buď vám, vyvolenci boží! Mimo poctu
    Což pak vám nebozí můžeme dáti lidé?
S nic my jiného bychom nebyli, smrti otroci bídní,
    Ni světa tento celý, kdež byty máme, obor.
Ačkoli se vždy jazyk, kdy počínám, náhle zaráží,
    A vtipu žíla tělem potlačená vysychá:
Předc ale dřív tygrů Hyrkánie, Sába kadidla,
    Tempe trav, listí přestane míti Atos;
Dříve Sever bude sázeti palmy a v zimě diviť se
    Bude mrazům; se Syrem Pers bude píti Dunaj:
Než mysl má dlužných vám vzdávati ustane díků,
    Než vaše dobrodiní z paměti vyjde mojí.
Vy jste mi bezpečný byli přístav a kotva korábu:
    Buďte po vešken čas dále ochranci moji.
Dále mi ještě, milenci boží, to-li žádati volno,
    Klidný neklidném na světě přejte obyt.
Již jsem dosti roků zde ztrávil a přemnoho velmi
    Jsem zakusil po zemích, na zvlněných i vodách,
Nezmítán tolikráte mořem, jako vášněmi svými,
    Šestkráte pěti let na světě jsem se bavil.
Již mi pokoj v domovu stálém zjednejte a poklid;
    Zjednejte sladkou ke studiím pohodu.
Jáť nebažím zlata po hromadách, po bohatstvu ni marném,
    Já ni perel, ni drahých chrysolitův nehledám.
Má to není žádost panovať nade Gety a Baktry,
    Ve jhu držeť pevném Indy neb Aethiopy.
Tažte jiní si po tom, jimž poklidu sláva nedává,
    A kdokoliv věčně chválenu býti baží.
Ctnostna-li jen dotrvá duše, a lsti a podvodu prazdná,
    A všeho bezpráví prosto moje svědomí:
Následovat-li mi volno bude Sokratů a Platónů,
    Volno-li obětovať Fébu a Pieridám:
Poklidný zde život já rád beze slávy dokončím,
    Panstvu i rolníkům rovně nepovědomý.