Svatý Antonín

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svatý Antonín
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Saint-Antoine
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 56–67.Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Všeobecně přezdíváno mu Svatého Antonína, ježto jmenoval se Antonín a také proto snad, jelikož byl veselý a šprýmovný světák, řádný jedlík a statný piják a rázný pokušitel dívčic, ačkoli čítal už více než šedesáte let.

Byl venkovanem z kraje cauxkého, postavou vysoký, v tváři zarudlý, v prsou a bocích mocný a pevně usazený na dlouhých nohou, jež vzhledem k tělesné objemnosti zdály se poněkud hubenými.

Jako vdovec se svou hospodyní a svými dvěma čeledíny žil na svém dvorci, jejž spravoval selsky opatrně, dbalým jsa prospěchů svých, zkušeným v hospodářství, obeznalým v chovu dobytka a sběhlým ve vzdělávání svých pozemků. Dva synové a tři dcery jeho výhodně byli oženěni a vyvdány v okolí a jednou za měsíc scházívali se na hostinu ke svému otci. Síla jeho pověstna byla v celé širé krajině a říkalo se téměř pořekadlem: je silný jako Svatý Antonín.

Když nadešla pruská invase, kasal se Svatý Antonín v krčmě, že sám na starost si vezme jednu nepřátelskou armádu, neboť chvastounem byl jako pravý Norman, a při tom poněkud zbabělý a chlubivý. Bušil pěstí do dřevěného stolu, až nadskakovaly nádoby a drkotaly sklenice, a podnícen strojeným hněvem, křičel s lící zardělou a s brvami svraštělými: „Při sám Bůh, rozbiju je na padrť!“ Zatím v duchu mínil, že neproniknou Prušáci až do Tannevillu; leč jakmile zvěděl, že obsadili nepřátelé Rautôt, nevycházel více ze svého stavení a stále jen vyhlížel na cestu malým kuchyňským oknem, každým okamžikem očekávaje, že ve vsi objeví se bodáky.

Jednoho jitra, když s čeledí svou pojídal snídaní, otevřely se dvéře a vešel obecní starosta Chicot, sledován vojákem v černé přilbě s mosazným hrotem. Svatý Antonín skokem octl se na nohou. Domácí dívali se naň upjatě a nadáli se, že Prušáka roztrhne vpůli; leč spokojil se tím, že stiskl ruku starostovi, který pravil: „— Tady z nich jeden taky pro tebe, Svatý Antoníne. Přišli dnes v noci… Nech především hloupostí, neboť mluví se, že postřílí a vypálí vše, přihodí-li se nejmenšího jim na úkor. Varuju tě tedy. Dej mu jíst, zdá se, že je to hodný hoch. S bohem, jdu ještě jinam. Dostalo se na každého.“ A vzdálil se.

Otec Antonín zbledl a prohlížel si svého Prušáka. Byl to vzrostlý mládenec otylé a bílé pleti, modrých očí, rusých vlasů a vousů a dobromyslného, nesmělého i tupého vzhledu. Potměšilý Norman odhadl jej prvým pohledem a uspokojen kynul mu. aby se posadil. Na to se ho tázal: „— Chcete polévku?“ Cizinec nerozuměl. Antonín dodal si smělosti, strčil vojáku plný talíř pod bradu a doložil: „Zde máš, shltni to, štětináči!“

― Ja! odpověděl voják a jal se chtivě jísti, co zatím sedlák vítězoslavně, cítě se opět ve své míře, mrkal očima na své čeledíny, kteří podivně se ušklebovali, ježto napadal je značný strach a chuť ke smíchu zároveň.

Když Prušák misku vyjedl, nabral mu Svatý Antonín nový talíř, jenž rovněž v brzku zmizel po velkých lžících; ale před třetím, do něhož sedlák mocí chtěl jej přinutiti, voják ucouvl. „No, jen do žaludku s tím!“ naléhal otec Antonín. „Stloustneš po tom, nech si jen říc’, pitomý štětináči!“

A voják, který chápal pouze, že má ještě jísti, spokojeně se usmíval a posuňky dával na srozuměnou, že jest syt.

Svatý Antonín stal se docela nenuceným, dlaní pleskl jej přes břicho a zvolal: „Ale, má to panděro, ten můj štětináč!“ Leč náhle ve tváři zrudl, jako by pokoušel se on záchvat mrtvice a řeč zajikla se mu v hrdle, neboť hlavou mihla se mu myšlénka, jež div jej nezadusila svou směšností. „Nu, tak a jakž jinak? Svatý Antonín se svým štětináčem a to je můj štětináč!“ A čeleď rovněž vypukla v hlasitý chechot.

Staroch tou měrou přišel v dobrý rozmar, že přinésti dal pálenku, starou a dobrou, jížto z přítomných každého podělil několika sklenkami. Všichni vespolek pili s Prušákem, který z uznalosti pomlaskoval jazykem, aby na jevo dal, že jde mu náležitě k duhu. A Svatý Antonín naň pokřikoval: „He? Je výborná, co? U vás taková se nepije, milý štětináči!“ —

Od chvíle té krokem nevyšel otec Antonín ze stavení bez svého Prušáka: ve společnosti té nacházel svůj živel a všecku svoji zlomyslnou pomstu. A celé okolí, jež tonulo v bázni, smálo se za zády vítězů šprýmu Svatého Antonína. Ve vtipu staroch věru s těží býval by nalezl sobě rovného. Na věci podobné připadnouti mohl jen on! Jdiž, taškáři prohnaný!

Den co den ubíral se po polednách do sousedství, ruku v ruce se svým Němcem, jejž vesele představoval, klepaje mu na rameno: „Hle, to je můj štětináč. Podívejte se přec’, jak se to hovado spravuje!“

A vesničané vyjasňovali zasmušilé líce — drbaný šibal, ten tatík Antonín!

― Prodám ti ho, kmotře Césare, třicet franků!

― Slovo s to, kmotře Antoníne, a zvu tě na ovar!

― Nejraději bych kousek od nohy!

― Nu, hmátni mu na břicho, uvidíš, že je samé sádlo!

A každý mžoural očima, aniž však příliš popustil volnost smíchu z obavy, aby Prušák nedovtípil se, že veselost jde na jeho vrub. Pouze otec Antonín den ode dne stával se smělejším, poštipoval jej na stehnách, volaje: „Samé sádlo“; popleskával mu po zádech, mruče: „Všude samý tuk“, a pozdvihoval jej v ohromných svých rukách, připomínaje: „Váží šest centů bez osrdí!“

A všade, kam vrtl se s ním, navykl si štětináče svého míti k jídlu, což největším bylo jeho potěšením a vyražením každodenním: „Dejte mu, co chcete, shltne všecko!“ A sousedé předkládali vojáku chleba a máslo, brambory a salámy, i kusy masa, jakoby chtěli říci: „Nedejte se pobízeti… jako doma!“

Neprozíravý a ostýchavý Němec jedl ze zdvořilosti a dojat pozorností tou, přejedl se spíše, než aby snad býval odepřel; a tloustl skutečně, že s těží zapjal se do své uniformy, kterážto okolnost co chvíli přiměla uspokojeného Svatého Antonína k výroku: „Víš, milý štětináči, co? Skoro musíme ti popustiti záložky!“

Ostatně stali se nejlepšími přáteli na světě a kdykoliv staroch za svými záležitostmi ubíral se do vůkolí, provázel ho Prušák o své vůli a jedině ze záliby, aby s ním byl pohromadě.

Počasí bylo drsné, mrzlo třeskutě a zdálo se, jako by strašlivá zima z roku 1870 s veškerými pohromami byla se snesla nad Francií.

Otec Antonín, který ke všemu chystal se zavčas, a využitkovati hleděl příležitosti, předvídaje, že na jaře nedostávati se bude mrvy, použil příležitosti, koupil od sedláka, jenž ocitl se v peněžní tísni, celou zásobu hnoje a bylo ujednáno, že každého večera na káře odveze si ze dvorka jednu košatku nákladu.

Takž s blížící se nocí denně vydával se na cestu ke dvorci v Haules, vzdálenému půl míle, stále ve společnosti se svým štětináčem. A každého dne přímo slavnostně konáno bylo krmení lidského zvířete, k čemuž scházelo se všecko sousedstvo jako v neděli na velkou mši.

Leč voják počínal býti znenáhla nedůvěřivým a smál-li se kdo příliš hlasitě, nepokojně kmital očima, z nichž vyšlehl mnohdy hněvivý blesk.

A tak se stalo, že jednoho večera, když do syta byl se najedl, odepřel pozříti ještě jediného sousta a snažil se povstati od stolu, aby vzdálil se ze světnice. Než svatý Antonín obratem přiskočil a chopiv jej oběma pádnýma rukama svýma za ramena, prudce zpět přirazil jej na jeho místo, až rozletla se pod ním židle.

Vůkol ozval se hlaholivě výbuch veselosti; a Antonín se zářící tváří zvedl svého štětináče, tvářil se, jako by ho ošetřoval, aby mu pomohl, a prohlásil: „Nechceš-li jísti, budeš píti, u všech ďasů!“ A poslal do krčmy pro pálenku.

Voják zlostně koulel očima, ale pil přece a tolik, co na něm bylo jen žádáno. A svatý Antonín se též statně držel, k veliké radosti přítomných.

Norman, tvář zardělou jak pivoňka a zrak vznícený plápolem, doléval sklínky a huhlal: „Na tvé zdraví!“ A Prušák beze slova obracel kalíšek za kalíškem.

Byla to potyčka, bitka a tuhá šarvátka — kdo zmůže víc, u sta hromů! Když litr byl vyprázdněn, dál nemohl ani jeden ani druhý, ale nikdo z nich nebyl přemožen a ruku v ruce opustili jizbu. Zítra třeba začíti znova!

Vrávoravě dali se oba na cestu podél vozíku s hnojem, zvolna taženým párem koní. Počal padati sníh a bezlunná noc chmurně vyjasňovala se v rovině mrtvou touto bělostí. Zima jala oba muže, zvýšila jejich opilost a roztrpčen, že nezvítězil, Svatý Antonín krátil si dlouhou chvíli tím, že za rameno chytal svého štětináče a strkal jím do příkopu. Voják vyhýbal se útokům a pokaždé zamumlal podrážděně několik německých slov, jež nutila sedláka k hlasitému smíchu. Posléz Prušák se rozzlobil a v okamžiku, kdy tatík Antonín opět rozehnal se po něm štulcem, odpověděl prudkou ranou pěstí, jež přivedla hranáče z rovnováhy.

Roznícen lihovinou, uchvátil staroch svého protivníka za límec, zatřásl jím jako králíkem a smykl jím na druhý okraj silnice. Uspokojen tímto výkonem, založil po té ruce, aby nově vypukl ve smích.

Leč voják hbitě se zvedl a bez helmy, jež skutálela se do koleje, vytasiv šavli, vrhl se na otce Antonína.

Spatřiv obrat ten, chopil se sedlák prostředkem velkého jalovcového svého bičiště, přímého, silného a ohebného jako bejkovec.

Prušák přihnal se s hlavou schýlenou, se zbraní napřaženou ke smrtící ráně. Leč staroch plnou dlaní lapil čepel, jejíž ostří namířeno bylo proti jeho hrudi, srazil ji stranou a rázně násadou švihl po skráni svého nepřítele, jenž mžikem svalil se k jeho nohám.

Zaraženě a zmámeně pak vytřeštil oči na tělo nejprve svíjející se v křečích a po té nehybně spočinuli na břiše. Shýbl se, vojáka obrátil a chvíli zadíval se mu do tváře. Oči byly zavřené a z rány v levé straně čela prýštěl úzký pramének krve, jenž v široký tratol ssedal se na bílém sněhu, jak otec Antonín přes temno noční rozeznával.

Zjeveně jako zbaven smyslů strnul staroch na místě, kdežto kára krokem tažená koňmi, dál a dále pohybovala se cestou.

Co činiti? Bude zastřelen! Prušáci vypálí jeho dvorec a zdrancují celý kraj! Co počíti, co počíti? Jak skrýti tělo a kam uschovati mrtvolu, aby slídiče oklamal? Tichou nocí ozvaly se pojednou z dálí hlasy. Tu pln šíleného chvatu sebral přílbu, přitlačil ji na hlavu své oběti, chopil se vojáka kol beder, zvedl jej, úprkem dostihl své káry a hodil tělo na hnůj. Doma uvidí.

Pak krokem dal se vedle koní, jal se horečně přemýšleti, ale nebyl s to vymysliti si něco — cítil a viděl se ztraceným. Konečně opět ocitl se ve svém dvorci. V příkroví kmitalo se světlo a hospodyně jeho posud nespala. Rychle zajel károu až k okraji hnojiště. Zatanulo mu na mysli, převrhne-li náklad, že tělo, jež leželo nahoře, padne na dno jámy. Neprodleně vyklopil tedy káru.

Jak předvídal, voják zasypán byl hnojem. Antonín urovnal hromadu vidlemi, zabodl je po té stranou, zavolal svého čeledína, nařídil mu, aby odvedl koně do stáje a odebral se do vnitř stavení.

Stále rozjímaje, co měl by si ještě počíti, ulehl do postele, ale spasná myšlénka nedostavovala se přes všecko úsilné napjetí mozku a hrůza jeho vzrůstala ještě za nočního klidu a ticha. Bude zastřelen! Strachy vyvstal mu na čele studený pot a zuby zajektaly mu; vstal, neboť nebyl s to vydržeti v peřinách.

Sešel do kuchyně, vyndal ze skříně láhev s pálenkou a vrátil se zpět nahoru. Vyprázdnil dvě plné sklenice za sebou a sotva k jasnější úvaze se vzpamatovav, nově spil se k nepříčetnosti. Duši svou však neupokojil. Pěkný to provedl kousek, tisíc láter!

Přecházel po světnici semotam, pídil se po lsti, vysvětlení a úskoku, a ob chvíli hrdlo proplachoval si douškem lihoviny, aby povzbudil se v klesající odvaze.

Leč nenacházel ničeho, docela ničeho.

K půlnoci domácí pes, chundelaté to zvíře vlku podobné, jež nazývalo se Trhan, dal se do tesklivého vytí. V otci Antonínu zatrnulo až do kostí a pokaždé, kdykoli zvíře žalostně zasténalo, celým tělem proběhl mu záchvěv hrůzy.

S údy ochromenými, s to nejsa déle držeti se na nohou, zjeveně sklesl na židli a zmítán všemi děsy, prochvívajícími každým jeho čivem, s úzkostí napínal sluch, až Trhan v nový dá se skučivý kvil.

Kyvadlové hodiny v kuchyni odbily pátou. Pes neumlkal. Staroch míjel se rozumem. Zvedl se, aby odvázal zvíře s řetězu, aby nemusel je déle poslouchati. Sešel po schodech dolů, otevřel domovní dvéře a vykročil v šerou noc.

Sníh padal stále, vše vůkol zaváto bylo vysoko bílým popraškem, z něhož černě odsláněla se průčelí hospodářských budov. Přikročil k boudě a odvázal s řetězu sápajícího se psa. Trhan vyřítil se skokem, načež náhle stanul se srstí zježenou, s tlapami napjatými, se zuby vyceněnými a s nosem obráceným k hnojišti.

Svatý Antonín zachvěl se od hlavy k patě a koktal: „Co tam máš, mrcho proklatá?“ — a postoupil několik kroků, pátravým okem snaže se proniknouti matnou noční temnotu.

A hle, — na hnoji spatřil schoulenou mužskou postavu. Patřil na ni hrůzou ohromen a s dechem zatajeným v hrdle. Leč nenadále spozoroval vedle sebe násadu vidlí zabodených do země. Chopil se jich a v šíleném strachu, jenž odvážným činí nejbázlivějšího, skočil ku předu, aby přihledl blíže.

Byl to jeho Prušák, vzhůru vyhrabavší se ze hnoje, který rozehřál jej a přivedl opět k životu: Otupen opilostí a vysílen zraněním, bez hnutí seděl na hořejší kupce v chumelenici, jež zasypávala jej potřísněného krví a kalem.

Uzřel otce Antonína a příliš zmalátněn, aby chápal, co se stalo, pohnul sebou, jako by mínil povstati. Leč staroch, jedva že byl jej poznal, rozlítil se jak povzteklé zvíře a zasípal:

― Ah, štětináči, štětináči!… Což není po tobě?… Udal bys mě, viď?… Ale počkej, počkej!

A vrhnuv se na Prušáka, vší silou jak pikou rozmáchl se svými vidlemi, jež držel v obou rukou a vrazil mu až k násadě všecky čtyři železné bodce do prsou.

Voják s těžkým smrtelným stonem překotil se na znak a staroch, vytrhnuv zbraň svoji z rány, za sebou prudce jak zběsilec hroužil ji do břicha, krku a boku a od hlavy k patě probodal svíjející se tělo, z něhož proudy srčela krev.

Pak vstal pojednou, unaven zuřivým svým dílem, a zhluboka a spokojeně oddechl si nad dokonanou vraždou.

V kurníku ozval se kohout a ježto den počínal se šeřiti, měl se dílu, aby po skutku svém odstranil zrádnou stopu.

Vyházel ve hnoji díru, probral se k zemi, kopal ještě níže a pracoval s úsilím horečným, pokud stačily mu svaly a síly tělesné.

Když jáma s dostatek byla hluboka, vhodil do ní mrtvolu, nasypal nahoru hlínu, dlouho pěchoval ji nohama, na místo narovnal opět hnůj a usmál se při pohledu na hustý sníh, jenž doplňoval jeho práci a každý sled po ní zakrýval svým bílým závojem.

Posléz zabodl zase vidle na vrch kupy a odebral se zpět do stavení. Na stole stála láhev ještě do polovic naplněná pálenkou. Vyprázdnil ji jedním douškem, vrhl se na lůžko a upadl v tvrdý spánek.

Ráno procitl ve stavu střízlivém, s myslí klidnou a čilou a tak schopen byl, aby posoudil událost a odhadl její důsledek.

Za hodinu obíhal celým okolím, všude poptával se po svém štětináči a zašel i na velitelství, aby přezvěděl — jakž pravil — proč voják jeho byl od něho odvolán.

Poměr ke strávníku jeho znám byl všeobecně, daleko bylo jakékoli proti němu podezření a co více — sám řídil pátrání, výpověď učiniv, že každého večera Prušák v sousedství honil se na záletech.

Starý jakýs četník ve výslužbě, který v blízké vesnici měl hospodu a hezkou dceru, byl zatčen a zastřelen.