Přeskočit na obsah

Stránka:Meir Ezofovič.djvu/44

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

II.

Velký, bohatě osvětlený dům, stojící naproti brunátné svatyni, jsa od ní oddělen celou šířkou náměstí, byl týž, jejž původně Herš Ezofovič byl zbudoval, a v němžto žil s krásnou svou ženou Frejdou. Stoleté zdi jeho, dávno již zčernalé prachem a deštěm, stály však ještě přímo a výší svou panovaly nade všemi jinými v celém městečku.

V nitru toho domu, ve světnici velké a opatřené starodávnými, nesmírně prostými lavicemi a stoly počala již před hodinou slavnosť svatého dne sabbatu.

Z četných osob různého pohlaví, kteréž pořadem přibývaly a naplňovaly světnici, povstal hospodář domu a náčelník rodiny, Saul Ezofovič, syn Heršův, a přiblížil se k ohromnému stolu, nad nimž visely dva sedmiramenné svícny z ryzího stříbra. Tento stařec, podlé jehož shrbené, ačkoli statné postavy, svraštělé tváře a brady bílé jako mléko bylo lze souditi, že jest mu více než 80 let, vzal z rukou nejstaršího syna svého, muže již přišedivělého, svíčičku mihotající na dlouhé holi, a pozdvihaje ji ku svícím zasazeným ve svícnech, zvolal hlasem dle svého stáří mdlým, leč dosti ještě silným:

„Blahoslaven buď bože, pane světa, jenž jsi nás osvítil přikázáními svými a rozkázal nám, abychom svítili v den sabbatu!“

Ledva že tak promluvil, zplanulo množství světel ve svícnech, a z četných prsou ozvalo se sborové volání: