šťastně! žijte!“ a nepřešel z nich okamžitě v modlitbu dobrořečnou?
Eliezer stoje, obrácen byl tváří k oltáři. Když rabín vykřikoval klatbu, bylo patrno, jak jinochovi se třásla ramena pod talesem, jímž byla pokryta. Potom však Eliezer přestal se třásti, stál nepohnutě a s pozdviženou hlavou patřil někam do výše. Konečně — pozdvihl obou rukou. Bylo to znamením, že vyzývá lid k mlčení a modlitbě. Umlkly trouby, jež posud zvučely a vyly; ustal také lid v křiku a bědování. Přihaslá světla opět zahořela, a při hojném jejich blesku a v tichu, rušeném jen tu i onde lkáním, Eliezer počal mluviti hlasem zvučným jako stříbro, a čistým jako křišťál, zvolna, velmi vážně, s utajenými slzami, jež mu dodávaly nesmírné moci smířlivé:
„Ten, jenž požehnal praotcům našim: Abrahamovi, Isákovi, Jakubovi, Mojžíšovi, Aronovi, Davidovi, prorokům israelským a všem spravedlivým tohoto světa, nechť udělí milosť a požehnání člověku tomu, na nějž nespravedlivá ta klatba byla vydána! Nechť ho milosrdný bůh ochraňuje od všelikého zlého a neštěstí, nechť prodlouží léta jeho, požehná všeliké práci rukou jeho, a nechť od utrpení, temnoty a pout osvobodí jej a všecky bratry israelské! Taková budiž vůle Jeho!… Volejte: Amen!“
Umlknul; v sále bylo několik sekund ticho jako v oslupění, potom však několik set prsou zvolalo hlasem velikým: Amen!
„Amen!“ volali Ezofoviči, povstávajíce ze země, na niž byli před chvílí padli, a setřásajíce prach se svých šatů roztržených.
„Amen!“ zvolala hromada lidí chatrně oděných, lomíc mozolovatýma rukama nad hlavami.
„Amen!“ rozlehlo se na galerii plné ženštin plačících.
„Amen!“ opakoval konečně blíže oltáře sbor hlasů mládeneckých.
