Když byly dvéře za nimi zase zastrčeny, tu nacházeli se v širší chodbě, do níž ústily s obou stran nízké dvéře. Tady byla lepší vězení.
Vzadu na konci chodby otevřely se nyní dvéře. Jasné světlo z vnitřku osvětlilo osobu, jež se objevila, aby se přesvědčila, kdo přichází v tak pozdní hodinu. Byl to mladý mandarin. Vědomí jeho zodpovědnosti nedalo mu spáti. Čekal, až se oba octli v dosahu jeho světla, pozoroval je nedůvěřivými zraky, uklonil se jenom nepatrně a tázal se: »Sui-tsün, kdo jste?«
Oba ukázali své mince, aniž by slovem odpověděli.
»Vejděte!«
Zavedl je do malé komnaty, v níž nacházel se stůl, židle a nízké lůžko. Na stole hořely dvě lojové svíčky, u nichž ležela rozevřená kniha. Mandarin prohlížel mince delší dobu a velice bedlivě; potom se přesvědčil, že jsou pravé. Nyní uklonil se hlouběji, tedy zdvořileji, a tázal se: »Jaké okolnosti děkuji, že mne moji vyšší bratří navštívili?«
To nebyla pořád ještě taková zdvořilost, jakou Methusalem očekával. Proto odpověděl dosti prudkým tonem: »Jste Pang-tschok-kuan tohoto domu?«
»Ano.«
»Jsou v této době ještě jiní vrchní úředníci zde přítomni?«
»Ne.«
»Byli sem dnes dopraveni dva Lamové s tlumočníkem?«
