Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/96

To když uzřel Radul, domu vladař,
popad’ sestru za ruku za bílou:
„Sestro!“ vykřik, „by tě bůh sám ubil!
Na louce’s mi oře usmrtila,
sokola jsi zařízla mi v sadě,
k tomu ještě — v kolébce mé robě!“

Ale bratru zaklíná se setra:
„Při sám bůh, že jsem já nezabila,
jak tu živi od boha jsme oba!
Pak-li věřit přísaze mé nechceš,
ven mne vyveď do širého pole,
přivaž, bratře, ořům na ohony,
na čtyry ať roztrhnou mne strany!“

Tenkrát bratr neuvěřil sestře.
Popadl ji, za ruku ji popad’,
vyvedl ji, do pole ji vyved’,
přivázal ji ořům na ohony,
pustil oře do širého pole.

Tu, kam krůpěj krve její padla,
s basaličkou líbeček hned vyrost’,
a kde ona mrtva padla sama
na témž místě církev vznikla krásná.

Krátká na to uplynula doba,
tu se mladá rozstonala žínka.

Devět celých roků chorá leží,
až ji kostmi vyrůstala tráva,