si v oči, a nepromluvili více, neb zraky jejich mluvily za ně. A jeli, jeli dále jasnou, krásnou nocí, a když šero ranní se po nebi rozlévalo a ptáci v šumivých korunách stromů procitli a skřivánci bleskem vylétli z porosených polí slunci vstříc jak milenému ženichu, tu jevily se na stříbrné obloze mohutné a štíhlé věže města, a když růžové červánky jak družice se shromažďovaly u zlatých bran planoucího východu, tu stanuli rytířové pod valy a baštami Remeše.
Opodál silnice stál útulný a usmívavý domek. Dřevěné jeho sloupy objímal tmavý břečtan, vysokou, špičatou jeho střechu pokrývala modravá břidlice, a úzká jeho okna, zasklená do olova zapuštěnými tabulkami tvaru rybích šupin, blyštěla se v slunci jako zlatá zrcadla. Kolkolem šelestil sad plný starých jabloní, na kterých se hojné jejich ovoce jako milé tváře dětské růžovělo, a nad obloukem vrat, vedoucích do sadu, kolébal se hrdě na dlouhém prutu železném velký štít. Plocha jeho byla modrá, a křídová zeď byla na ní malována se zlatou branou, a koruny prapodivných stromů čněly přes tu malovanou zeď a u zlaté brány brousil si anděl plamenný meč o kamenný brus, a druhý anděl ukazoval na nápis nad zlatými vraty, jenž zněl: Ráj. Zpod bílé zdi proudily čtyry blankytné řeky: první řeka tvořila ostrov se zlatou skalou, a na skále stálo jméno Hevila, byla to tedy řeka „Pison“; řeka druhá měla stříbrnou pěnu
