Po těchto slovech vypukl poustevník v nářek srdcelomný a vrhl se na bílý hrob nešťastné Belisanty, a štkaje promluvil takto k Amisu a Amilovi: „Onen nešťastný Gaston z Tressillonu, vězte, jsem já sám. Na bedrách svých odnesl jsem mrtvou Belisantu sem a pohřbil ji; zde ji oplakávám a zde zemru, až Hospodin naplní moje dny, Raul zemřel ve svaté zemi; ale dvojčata, která mu Belisanta darovala, byla vychována v klášteře svatých panen a nikdy nedověděla se o neštěstí svých rodičů. Později provdaly se, sličné panny, a byly to vaše matky… V jedné noci porodily vás a v jedné noci zemřely po roce… A otcové vaši táhli poutí do Říma a tam pokřtili vás, a nebylo konce divení se vaší podobnosti. Ale já nedivím se; jak vás nyní vidím před sebou, tak hleděla na mne luzná socha s bilým čelem, třpytícím se jako sníh a s očima jako hvězdy! Tak viděl jsem ji poprvé v osudné noci, když stará Klearista aromata Arabie jí pálila a vůně syrské ze zlatých lahví kolem rozlévala… Když jsem vás v lese spatřil, šeptalo mi srdce, že je poslední hodina moje na blizku, a proto vyznal jsem se vám ze všech hříchů svých… Dávno zacelené rány mého srdce krvácejí nyní znova, a proto prosím vás ve jménu milostivého Boha, abyste mne o samotě nechali zde u bílého toho hrobu…“
