náležejícím druhdy nešťastně Klearistě. Gaston strhl nádherný ten plášť, a Belisanta zajásala, otevřela oči a tyto zasvítily jako hvězdy, a bledé její líce rozkvetly jako růže. Klesla na kolena a rozpřáhla bílé páže, a zvuk jejího hlasu byl sladší a lahodnější než zpěv lesního ptáčete na kvetoucím keři, když takto promluvila: „Nikdy neviděla tě Belisanta spanilejšího než dnes, Adone, ty sladkosmavý, ty jasnočelý! Tak luzný jako nyní jevil jsi se mi jen tenkráte, když bílý obraz tvůj jsem našla v rumu tvého chrámu, když svatá luna matným světlem tě líbala, a dlouhé paprsky tvých milovaných očí do srdce mého vnikaly! A oni odňali tě mně a skrývali tě přede mnou! Kletba jim! Ó jak duše moje práhla po tobě, Adone, Adone můj!“
„Ženo hříšná, nešťastná a Bohem opuštěná!“ zvolal Raul setřásaje se sebe hrůzu, která jej byla jako v kámen proměnila. „Ó Belisanto, ty bílý květe můj! Běda mně, co to mluvíš?“
Ale ona se jen usmívala.
„Miluju jej!“ pravila svému choti; „vznášel se vždy před zrakem mé duše a proto neviděla jsem ničeho mimo něj, a svět a lidé v něm jsou pro mne pouhé stíny. Moje Klearista, němá pro celý svět, jehož nenáviděla, ta měla pro mne hlasu a šeptala mi zvěst o zaplašených bozích, vyhostěných z modrých výšin nebe. A duše moje naslouchala a slyšela jsem v jasných nocech, jak hlasy jejich
