popošel blíže, a počala pak takto mluviti: „Jsem vaší nevěstou, pane rytíři, a to dodává mi odvahy, abych si vyprosila na vás nějakého daru.“
Vrhla naň pohled plný nevýslovného kouzla, tak že žárlivého Gastona srdce zabolelo, ale Raul unesen sepjal ruce jako k modlitbě.
„Ó krásná Belisanto!“ zvolal, „kéž byste krev moji a duši žádala, bych lásku svoji dokázat vám mohl!“
„Nejsem tak ukrutnou,“ usmála se líbezně s ruměncem Belisanta; „prosím vás o dar mnohem menší. Slýchám, že u vás tam v chladném severu hrozící vaše hrady mívají vysoké věže, dlouhé chodby a odlehlé, jak před světem skryté komnaty. Nuže, o takovou jednu osamělou komnatu vás prosím pro starou svoji Klearistu, a přísahejte mi na svou čest, že ani vy ani kdokoli z vašeho komonstva nikdy a pod žádnou záminkou nevejde přes její práh. Stará moje Klearista miluje samotu a té jí poskytnouti toužím. Ještě nejsem u konce. Žádám dále, abyste ani vy ani kdo jiný nejevili nikdy přání, uviděti jistý malý poklad starých památek, jejž Klearista chová jako svaté ostatky a jejž uložila do zvláštní skříně. To jest vše. Odpovězte mi a dokažte mi lásku svou, kterou mi co den tak horlivě přísaháte!“
Podala Raulovi ruku, a ten ji nadšeně k srdci tisknul a celoval, přísahaje, že vše vyplní, čeho krásná Belisanta žádá.
