V okamžiku stála na zemi vedle Amila a zvedala břitkou ocel, by ji vrazila do smělého jeho srdce. V okamžiku tom zaburácel vítr, lampa zakolíbala se prudce a shasla; úplná temnota zavládla komnatou… Thorgerda stála tiše, ale Amil pohnul sebou znovu, a roucho jeho otevřelo se úplně u samého hrdla… Cosi zasvítilo temnem jako řada hvězd, zazářilo to trojí barvou ohnivě jako meteory, luzně jako duha… Srdce Thorgerdino zastavilo se divokou, uchvacujicí radostí, a jásot její duše neměl mezí…
„Bifrost! Bifrost! Konečně!“ to bylo vše, co rty její zašeptaly. Oči její div že z důlků nevypadly, tak upíraly se na čarotajný, runami pokrytý pás, svítící kouzelně kol hrdla spícího Amila. Ten pás, který z ní učiní mocnou čarodějku, jakmile tajné jeho runy přečte, ležel tedy před ní, potřebovala jen ruce po něm vztáhnouti…
Sebrala veškeré své síly, by ruka její se nechvěla. Položila nahý meč tiše na to místo, kde jej byla před okamžikem vzala, a sklonila se s utajeným dechem nad ničeho netušícím Amilem. Jemné její prsty rozvázaly pás; opatrně vytáhla jej z pod jeho hlavy, opatrně uzavřela jeho roucho a rychle jako blesk skryla Bifrost za ňadra…
Pak kradla se opatrně komnatou a hnala se úprkem tmavými chodbami až k osamělé věži; tam stoupala jako vichr, nesena vítězoslávou, zpita nenávistí a pomstou. Odvalila
