pověděti, jak se vše bylo událo — ale jak mohl to před těmi svědky učiniti? Což nenalezne-li víry? Co měl si počíti? Jak zachrániti její čest, když všechno svědčilo proti nim?
Oči všech upíraly se na bledou jeho tvář, a nenalezl jediného slova. V tom okamžení rozstoupil se zástup pod lipou a královna se objevila vedle trůnu; vysoká její postava byla vzpřímena, oči její sršely blesky nevole. Za ní kráčel starý opat Hyvarnion a nesl napolo v slabé náruči cosi třpytícího se jako svit luny. jako jíní na stromech za bledého jitra — byla to Jolanta v rouše stříbrotkaném. Její mroucí zrak hledal Amila, a ruce její byly sepjaty jako k modlitbě.
Královna chopila se pláště svého manžela. „Krev mi v žilách bouří,“ zvolala bledá vášní, „lež a utrhání jest každé slovo toho šílence! Zde naše dítě, pohleďte na ně; kdo osmělí se hledati vinu na něm?“
Chopila se dívky a vtáhla ji z náručí slabého kmeta do osvětleného kruhu, pod déšť jisker pochodní. Tak spanilá byla Jolanta v záři rudých světel jako anděl, jenž zlaté brány nebes otvírá, z kterých se ranní zora line před sluncem, a bolest její byla tklivá tak, že slzy zableskly se v očích všech.
Král zakryl si pláštěm tvář, pak obrátil se opět k Amilovi a zvolal slavným hlasem: „Mluv!“
Tu spadla všechna tíseň s jeho beder, a vrhl jediný ještě pohled na klesající dívku;
